"200 slov"

Smítkamánie

03.09.2015, Alena Čepelková

„A Pepík sílil a rostl, takže za krátký čas přerostl i nad své mistry a svojí technikou zajišťovací při lezení neměl konkurence. Byl to právě on, který začal užívat různých druhů smyček na všech svých cestách a dávat je tam, kde smyčka, či uzel byla ostatním jen pro útěchu.“

Lezení na skálu duševní a čistou fyzickou silou, nežli s pomocí skob a jiných umělých prostředků – to byly jeho myšlenky. Takže bosky a nejlíp do cest, kde smyčku nezaložíš už ani pro útěchu. Hrdě, tvrdě a mazaně do sto osmi Smítkových prvovýstupů na písku.

Tohle si vymysleli na Hruboskalsku k sedmdesátému výročí popravy místního mága Josky Smítka, označujíc to za netradiční poznávací soutěž – přelézt co nejvíc jeho cest. Pravda, o moc lepší nápad než vydání románu „Tenkrát v ráji“ Josefa Urbana s nosným tématem romantického vztahu Smítka-Štáflová.

Takže, od prvního června až do Zavírání Skaláku si můžeš šetřit lezečky a posilovat morál.
Když to uděláš sto osmkrát, vyhraješ Poklad Josky Smítka.

Takové ambice rozhodně nemám, ale skrytý soutěžák se ve mně chytl. Proč se konečně nepodívat do Údolíček? Vydávám se obhlédnout terén. Po desítkách minut pátrání jsem si konečně u jedné cesty jista, že je to skutečně ona. „Musím najít nějakého vola, co sem se mnou půjde,“ krouží mi hlavou při pohledu na ni. Když takhle vypadá dvojka, jak budou vypadat ostatní? Naštěstí pohled na rozryté vrstvy mechu dává tušit, že někdo přede mnou cestu vylezl a přežil – žádná ohlodaná kostra se tu neválí.

Na další návštěvu Údolíček jsem už lépe připravena. Sehnala jsem si svého vola a očekávám útrapy, ovšem nikoliv zástupy orientačních běžců, kteří v romantickém zákoutí pobíhají se šíleným výrazem, hledajíc své barevné lampióny. My hledáme svoje věže. Dlouho, dlouho je naše skóre Smítka-lampión 0:1. Až mimo zrádný porost osaměle trčící elegantní věž nám poskytne potřebné uklidnění.

„U V hrany na stupeň, šikmo vlevo k vodorovným hodinám, za hranu a po stupních na vrchol; Josef Smítko, B. Černý, 1. 8. 1940“. Jedny hodiny, čili přejištěno, žádné zbytečné železo. Když nábožně beru do ruky vrcholovou knížku, skoro věřím, že se tu vznáší cosi ze Smítkova ducha.

Díky téhle akci se pár desítek zarostlých a skoro zapomenutých cest dočkalo svého revivalu a ti nejotrlejší soutěžící se určitě ve skvostném finále pustí do vylezení Rakve naboso. Svůj poklad si myslím odnese každý, kdo si to „po smítkovsku“ zkusí.

 

Vrcholová knížka s rukopisem Josky Smítky (f: Alena Čepelková)
reklamní banner

V horách potkali dřív mrtvýho než živýho

02.09.2015, Standa "Sany" Mitáč

Na vrcholu Pik Skobeleva si užívají svých 25 minut hezkého počasí. Tady začíná i druhá část jejich příběhu (první najdeš v minulých 200 slovech), Bohouš Václavík se společně s parťákem Lukášem Formánkem rozhodují pro návrat jinou cestou, než přišli.

Jak to bylo dál?

„Po výstupu na Skobeleva jsme si řekli, že se domů zkusíme vrátit přes Kundyk (sedlo obtížnosti 2A ruské stupnice, slovo kyrgyzsky znamená pupík, pozn. editora). Má to být sice náročné, ale pěkné. Začali jsme tedy sestupovat a mířit k němu. Šli jsme skoro do večera. V jednom místě cesty jsme kousek od potoka ve stráni našli nejprve značně vybělenou lebku a pak o kus dál i zbytek kostí člověka.

Je to celkem síla, potkat na treku dřív mrtvýho než živýho… Složili jsme ho dohromady, Možná bych měl říkat „ji“, jelikož kostra byla malá, a navršili kameny. Nefotil jsem to. Ten den jsme spali kousek pod začátkem sypké břidlice, která byla až nahoru do sedla Kundyk.

Druhý den jsme se začali drápat nahoru. „Pupík“ byl hardcore. Obří pískoviště z jihu ujíždělo pod nohama a kradlo síly. V sedle jsme konečně potkali prvního živýho člověka – Anglána. Ten šel sedlo ze severní strany po suti vedle ledovce: „Chlapi, dejte bacha, stojí to tam za houby. Furt něco padá a je to rozchrastaný.“

Podle toho, co jsme během pauzy v sedle viděli a slyšeli, jsem mu věřil. „Běžte radši po ledu, pokud na to máte vybavení,“ doporučil nám. Ledovec nebyl nic moc – prudší jsem neviděl, ale ten rachot, co šel z obou postranních suťovisek, mě taky zrovna nerajcoval. Nachystali jsme šrouby do ledu a zbytek krámů. Během strojení se opět přihnal mrak plnej krup a ledovej vítr, takže za ty dvě hodiny, co jsme těch cca 350 výškovejch slézali, jsme byly zmrzlí jak dvě sobolí hovna.

Do toho tam byly asi čtyři nádherný trhliny, který se v tom sklonu bezvadně přelézaly. Zkrátka ideální terén. Nemít ledovcový šrouby, tak to bylo na rozbití. Po slezení dolů to už pak byla pohoda, sice jsme ten den zmokli a uschli asi osmnáctkrát, ale došli jsme skoro k cestě, kde jezdí Kamazy.

Druhej den jsme chytli nákladák s uhlím do Oše.“

Severní svahy sedla Kundyk 4482 m n. m. (f: Standa Mitáč)

Nachystej kaši a nalaď pozitivní mysl – Češi vylezli na Pik Skobeleva

24.08.2015, Standa Mitáč

Bohouš Václavík si letos v horách zažil slušný nečas, vypravil se na trek s výstupem na pětitisícovku Pik Skobeleva na kyrgyzské straně Pamíru. (O tomhle podniku se dozvíš víc v Montaně č. 2/2014, článek Sputnikový telefon nemáme, pozn. editora)

Už ze začátku treku Bohouše s kamarády zlobilo počasí: „Občas bylo děsivé. Hromy blesky, denně několik hodin pršelo, chvílemi i s kroupami. Několikrát byla tak hustá mlha, že na ledovci nebylo bez kompasu možné udržet směr.

Trudomyslnost jsme zaháněli sázením se o to, kolikrát ten den zmokneme. Běžná rutina bylo sušit fusekle za krkem či odhazovat ráno sníh ze stanu. Dva z našeho týmu to druhý den toho mumraje otočili, takže další dny jsme bojovali jen dva.”

Společně se po devíti dnech probojovali až na úpatí Pik Skobeleva.
Jak probíhal výstup?

„Vyšli jsme ledovcem do cca 4700 metrů, kde jsme na jeho okraji postavili náš nejvyšší kemp. Ještě ten den jsme cvičně šli prohlédnout nástup na kopec. Došli jsme asi do 4850 m, ale odtam nás vyhnala mlha, vítr a kroupy. Celou noc byl totální saigon, bál jsem se o stan, jelikož se to na suti a ledu blbě kotví. Vítr řádil jak čert a sněho-kroupilo. Vzhledem k tomu, jak mě ten bordel v noci budil, tak jsme nevěřil, že to druhej den půjde. Přesto jsem večer nachystal kaši na ráno a natáhl budík na 5:40 s tím, že uvidíme.

Ráno bylo sice mlžno a zataženo, ale nepršelo a nefoukalo. Už jsme toho měli po těch deseti dnech sraček dost, tak jsme vyrazili, s tím, že když to půjde, tak toho hajzla vylezem a povalíme hlavně pryč z toho „slunného jihu“. V sedm jsme vyrazili na kopec, cestou nahoru se začalo vyjasňovat a asi deset metrů pod vrcholem dokonce začalo svítit Slunce! Následně jsme na vrcholu měli okno – cca 25 minut pěkného počasí, kdy se dalo i něco spatřit.

Hora nám asi sama povolila na ni vystoupit. Tak jsme pofotili, pokoukali, snědli čokošku, schovávanou pro tuto příležitost, a nachystali se na sestup. Začalo se zatahovat a po chvilce mrak, mlha, kroupy a vše nanovo.“

Lukáš Formánek na vrcholu Pik Skobeleva 5051 m (f: Bohouš Václavík)

V kině Scala proběhne 2. září brněnská premiéra filmu Cesta vzhůru –PR–

23.08.2015, kino Scala

Brněnskou premiéru filmu o výstupu Radka Jaroše na K2 můžeš navštívit v univerzitním
kině Scala, které se nachází na této adrese.

Začíná se ve středu 2. září, večer ve 20:30.

Co o filmu říkají tvůrci?
“Film vypráví o umanutosti, o zdolávání vlastních a obecně lidských limitů, ale také o kompromisech a ceně, kterou mohou mimořádné osobní výkony stát. Radek Jaroš si jako první Čech a teprve patnáctý člověk na světě splnil horolezecký sen a zcela unikátně za přítomnosti kamery vystoupil na poslední z nejvyšších hor světa K2, která mu chyběla do tzv. Koruny Himálaje. Na rozdíl od horolezeckých filmů jsou součástí děje další paralelní postavy mimo expedici, rodinní příslušníci Radka Jaroše. Film sleduje jejich mnohdy zoufalou snahu vypořádat se s vlastním strachem o někoho blízkého, pochopit ho anebo se alespoň s nepochopením jeho nebezpečné záliby pokoušet vyrovnat.”

Co o něm říká Radek Jaroš?
„Točili jsme v místech, kde většina lidí bojuje o život jenom díky tomu, že je tam jen třetina kyslíku. Ten, kdo na film půjde, musí počítat s tím, že nejde o akční film, ale o dokument, kde se míchají i moje vztahy, trápení, radost. Diváky čekají krásné záběry z míst, kam se dostane jen několik desítek lidí z naší planety.“

Radek Jaroš na Festivalu alpinismu (f: S. Mitáč)

Převislou suť jsem zvládla, vyrazíme na ledovec – s maminkou v horách

21.08.2015, Nikča Jandová

„Už skoro deset let jsme spolu nikde nebyli, tak proč bychom zase nemohli jet jako rodina
na dovolenou? V Roháčích jsem zvládla vylézt převislé sutě, takže zvládnu i ty vaše ledovce v Alpách, kam vy mladý furt jezdíte!“ povídá odhodlaná maminka. Je rozhodnuto: jedeme do Rakouska na Dachstein.

Těsně před cestou je domácnost vzhůru nohama. S mladším bráškou nevíme, kam dřív skočit pod tíhou nařízených úkolů: „Vynes koš, ukliď chodbu, udělej svačinu, odnes věci do kufru…“ Hlavně nezapomenout stan, budeme spát na divoko! Mezitím maminka ve své tašce naposledy kontroluje, jestli jí jednotlivé kusy oblečení k sobě ladí.

Konečně sedáme navečer do auta. Mamča prý všechno odřídí, na dlouhé cesty je zvyklá. Po dvou hodinách nemůže udržet oči, střídá jí její přítel, který nedávno přišel o řidičák. Snad tohle neskončí malérem.

Ráno v kavárničce v rakouském Schladmingu zkoumáme v průvodci nad jahodovým dortíkem jednodenní trasy do klasifikace „vyžaduje pevnější krok“. Mamča mezitím vysedává na toaletě, prý něco chytla před cestou, takže by pro začátek zvolila něco jednoduššího.

Průjem ji v horách přepadá co chvíli, zapomenutý toaleťák řešíme rodinnou sbírkou blatouchových listů v epicentru problému. Do toho se musí statečně probíjet spoustou nečekaných překážek, které jsme na ni nastražili – brodění potoka (třímetrové po kotníky) nebo přechod přes ledovce (zbytek sněhu v dolince po zimě).

Po výletě jedeme okolo malebného alpského penzionku s muškáty v oknech, měkoučkými postelemi, obsluhou a vydatnou polopenzí. Spaní na divoko se v tu chvíli nějak vypařuje. „Necháme to na příště.“

„Myslím, že divočina v horách mi už stačila,“ zamýšlí se maminka během ranního rautu. „Pojedeme na zbytek dovolené do Chorvatska, ať si těla po tom výkonu taky trochu odpočinou!“

Hlavně, aby si těla měla kde odpočinout. (f: Nikča Jandová)

Chci zůstat v Indonésii – s motorem, kterému nerozumím

20.08.2015, Jakub Freiwald

Bez řidičáku a s velkou touhou cestovat a objevovat. S tímhle se Jirka Hruška vydal v září 2014 do Indonésie na ostrov Bali. Koupil první motorku v životě a do dneška na ní po Asii nacestoval víc než 10 000 kilometrů. Teď se chystá na další cestu.

Co tě na tomhle koutě světa tak fascinuje?
Lidi – jejich úsměvy, naprostá bezprostřednost, otevřenost, ochota, radost pomáhat ostatním a taky že stále žijí dle svých starých tradic a zvyků v souznění s přírodou. Rozmanitost kultur a přírody, která je i v rámci jednoho malého ostrůvku neuvěřitelně pestrá. V Indonésii jsem za posledních 17 let strávil celkem pět let života, takže se opravdu stala mým novým domovem a rád bych tu zůstal.

Jaké největší dobrodružství jsi zažil?
Nejlepší vždy byly různé tradiční oslavy, tance a ceremonie domorodců na různých ostrovech. Se skútrem asi, když jsem projel jižní hlavní cestu na Východním Timoru, která je neuvěřitelně kamenitá. Když jsem navíc po pěti hodinách kodrcání ujel pouhých 80 kilometrů, čekal mě uprostřed cesty stržený most přes největší řeku Timoru plnou krokodýlů. V řece naštěstí bylo jen asi 50 cm vody a skútr to ustál.

Dá se na takový skútr vůbec spolehnout?
Naprosto! I když po 7 000 km se mi porouchala nějaká součástka svírající řemen (motorům vůbec nerozumím), která se má normálně měnit až po 20 000 km.  I tak jsem s tím pak najezdil bez problému ještě 3 000 km. Dokonce jsem měl za celou dobu jenom jeden defekt.

Co plánuješ teď?
Na Bali jsem se před pár dny připojil k expedici žlutých Trabantů, kterým tak trochu pomáhám s organizací jejich timorské a indonéské části cesty. Nyní společně přejíždíme Jávu a pomalu se chystáme na celou Sumatru. V Medanu se Trabanti nalodí na dřevěný škuner a poplují do Malajsie, já pak budu sám pokračovat až na nejzápadnější bod Indonésie – ostrůvek Weh. Pak přes Sumatru, Jávu a okolní ostrovy zpátky na Bali. Opět mě čeká minimálně 10.000 kilometrů a dva měsíce na cestách. Zatím máme co dělat, abychom v místním šíleném provozu dali víc jak 200 kilometrů denně…

Jirkovu cestu můžeš sledovat na jeho webu nebo na Facebooku.

Se žlutým skútrem na sopce Batur, Bali (f: Vojtěch Duchoslav)

“Tady je Adamovo!” Šestkaři navštívili jeskyni na Flatangeru

19.08.2015, Katka Kolská

Když jsem na cestě Norskem vyzvídala od místních tipy na lezení a padlo slovo jeskyně, Flatanger nebo Change, jen tak jsme se vždycky usmáli. Co bychom tam my šestkaři dělali… Pak jsem se dočetla, že cesty v sektorech kolem jeskyně začínají pětkami. A tak jsme si hodili „NOKem“ (Norskou korunou, pozn. editora), jestli risknout bouldery ve Vingsandu, o kterých bylo rozporuplné info, nebo mrknout na „Adamovu jeskyni“. Padla panna, jeskyně vyhrála a my nelitujeme.

Neznali jsme přesně polohu, ale podle různých indicií jsme se dostali až do Strømu, na pozemek místního farmáře. Asi po sto metrech po značené cestě se ti jeskyně Hanshelleren poprvé ukáže. Až uvnitř tě úplně pohltí. Je obří a ty tak maličký. Presky visící ze stropu budí respekt a jejich cinkání společně s povzbuzováním v různých jazycích se rozléhá prostorem. Čím blíž jsi ke středu jeskyně, tím ubývá lezců a přibývá profi foťáků.

I pro obyčejného smrtelníka se zastávka ve Flatangeru vyplatí. Kolem jeskyně najdeš po několika 5a, 6b a 6c. Pokud lezeš 7b, začneš mít na výběr. Skála je perfektní – žula s třením snad i za deště. A ten výhled!

My jsme tu zůstali dva dny a k lezení přidali rybaření v blízkém Lausnesu. Den ve skalách, čerstvá makrela a romantický západ Slunce, co víc si v životě přát…

Katčin blog najdeš tady.

Dokud nejsi uvnitř, vypadá jeskyně docela maličká. (f: Katka Kolská)

Když se řekne „Ekne“ – na písku v Norsku

18.08.2015, Katka Kolská

Po pár letech v kanceláři jsme se rozhodli všechno opustit, žít v obytce, cestovat, lízt, chodit, jezdit na kole, relaxovat… Už to jsou víc než dva měsíce, co jsme na cestě. Vyrazili jsme do Norska, bez plánu a bez průvodců. Na lezecké oblasti se ptáme místních. A funguje to perfektně.

Na místě známém jako „Ekne“ mělo jít o pískovec a to nás lákalo. V Ekne ovšem nebyla ani skalka, natož písek – místní nás poslali devět kilometrů dál do osady Kristivika a odtud 40 minut pěšky po pobřeží ke skalám. Ponaučení: pro Nory je všechno „tady“, i když je to třeba 60 kilometrů.

Nejsem typ lezkyně, co by potřebovala zaparkovat pod skálou, a tak se mi to zamlouvalo. Po menším průzkumu jsme se rozhodli vyrazit hned večer. Přespali jsme na útesech nad fjordem, pozorovali vydru, kochali se západem Slunce a vychutnali zakázaný ohýnek.

Písek tu opravdu byl. Na omak je o hodně tvrdší než u nás a je prý jediný ve Skandinávii! Lezení začíná odhadem na pětkách a, jak jsem se později dočetla, Adam Ondra tu dal své první skandinávské 8b+.

Špatná předpověď se nevyplnila, a tak jsme si bez bouřky druhý den užili ve stejném duchu – jen my, skály a zapomenutý kus země v divočině. V tu chvíli člověk zapomene na všechno ostatní a přesně ví, proč se vydal touhle cestou.

Katčin blog najdeš tady.

Romantický ohýnek u fjordu nedaleko Kristiviky (f: Katka Kolská)

Zvládl to sám – vítěz Outdoortrophy Michal Krysta

16.08.2015, Standa "Sany" Mitáč, Jakub Freiwald

Normálně je Outdoortrophy týmová hra – běh do vrchu, paraglide, kajak a horské kolo. Každý borec má jeden úkol.

Michalovi Krystovi bylo líto závodit jen v jedné disciplíně (umí toho víc), a tak se přihlásil do šílené kategorie SÓLO – “všechno zvládnu sám”.

A vyhrál. Včera byl rakouském Lingenau nejrychlejší ze všech sólistů-čtyřbojařů a vydělal si na pokutu za telefonování po cestě na závody.

Při první disciplíně – běhu do vrchu, byl nejprve druhý, potom se společně se soupeři na chvíli ztratili v husté mlze, kde se Michal zorientoval nejlépe a dostal se na první místo. Kvůli špatnému počasí se nelétalo, a tak pokračoval rovnou na kajak, který zvládl v pohodě. Nejdrsnější bylo přežít kilometrové převýšení do horského krupobití: “Byla mi v tom tílku strašná zima, úplně mě to rozklepalo – dvakrát jsem při sjezdu spadnul z kola,” popisuje s pokračujícím svalovým třesem v cíli.

Michala jsme odchytili přímo po závodech, povídali si o extrémních přeletech Pyrenejí, Dolomitenmannovi, jeho veganské stravě nebo o nejsilnějších zážitcích při pokusu o prvovýstup na Changabang (6864 m) v indickém Himálaji.

Rozhovor najdeš na eMontaně, až se nám povede ho trochu zkrátit – Michal ještě plave, jezdí na silničce, leze, zakládá pivovar a k tomu hraje hokej…

O něco víc fotek najdeš u nás na Facebooku.

Michal při první disciplíně, běhu do vrchu (f: Markus Gmeiner)

Před deštěm se schovej do stropní spáry – mladíci v Orcu

13.08.2015, Standa "Sany" Mitáč

V italském údolí Orco tenhle týden řádí mladí čeští lezci, kteří tu sbírají alpinistické zkušenosti od Honzy Zbranka, Šatavise, Stračese a Stoupy. “Vydrží ten frend odsednutí?” báli se ze začátku. Včera už do vlastního jištění padali jako do nýtů, zdomácnili hodně rychle.

První dva dny jim hodně pršelo, ale lezlo se – většinou po vlastním jištění. Například Matěj Svojitka pokosil na první pokus stropovou spáru Legoland za 7b+. Jinde než ve stropech a převisech se lézt nedalo. Od úterý už bylo slunečno, takže se lezlo a fotilo až do noci. “Musíme vylézt aspoň deset cest,” hlásil každé ráno namotivovaný Denis Pail.

Dnes odpoledne má do údolí přijít další déšť, a tak se skupina nejspíš přesune pod sportovní převisy u švýcarské Bellinzony.

Autor příspěvku zavírá počítač a jde se zase někam pověsit…

Těšte se brzy na větší článek s fotkami na eMontaně.

Rychlou ukázku fotek do té doby najdeš u nás na Facebooku.

Stoupa v Ceste Cannabis 7b (f: Standa Mitáč)

Denis Pail vylezl své první 8b+ a soustředí se společně s juniory

10.08.2015, Standa "Sany" Mitáč

Denisovi je osmnáct, studuje v Ostravě a chce být profesionálním hasičem.

Vzhledem k tomu, jaké nám poslal fotky do eMontany, možná se mu pracovní plány vymknou z rukou a stane se spíš profesionálním lezcem. Denis Pail ve španělském Rodellaru před několika dny vylezl svoje první 8b+ (UIAA 10+, pozn. aut.).

Prožil si během toho 35 stupňů vedra, 35 stupňů převislosti a laktát mu do předloktí tekl dlouhých 40 metrů. Cesta se jmenuje Ixea a je to vytrvalostní záležitost se dvěma bouldery. Na jeden z nich si musel vzít chránič kolene, aby nepřišel o všechnu kůži.

V sobotu Denis vyrazil společně s dalšími juniory na horolezecké soustředění v Alpách, které vedou Honza Zbranek, Dušan „Stoupa“ Janák, Vašek „Šatavis“ Šatava a Jan „Stračes“ Straka. V terénu je i eMontana, takže se můžeš těšit na fotky mladých i „starých“ v akci

Denis Pail leze na Rodellaru (f: Radmil Schneider)

Lonely Planet: „Pojď se mnou mimo cesty.“ Cože, s tebou?!

03.08.2015, Lucie Trojanová

Kam se ještě v létě chystáš? Potěšíš se pohledem na Grand Canyon, Machu Picchu nebo Taj Mahal? A neštve tě, že to chtějí všichni?

V poslední době čím dál častěji slýchám a čtu, jak lidi rádi jezdí do míst, kde na turisty nenarazí. “Turistika vyšla z módy.” A to tak hodně, že i turistický (!) průvodce Lonely Planet zve své čtenáře, aby se s ním „vydali mimo vyšlapané cesty“. Což zní trochu absurdně, když uvážíme, kolik lidí si ho koupí a prošoupe podrážky právě v místech, která mu Lonely Planet doporučil.

A co zbude všem, kteří se vyhýbají oblastem, kde to v létě vře přítomností tisíců? Můžou vidět Yosemity? Ani náhodou, jsou tam davy! Mayské pyramidy? Vyškrtnout. Nepál? Radši taky ne. Důsledně aplikovat antituristickou strategii znamená o mnohé se připravovat. Myslí to ti lidé doopravdy, nebo se jim jen líbí, jak to zní: „Nejsem turista…“

Na pováženou je i to, že ti, kteří nadávají na turisty, často zapomínají, že jsou jimi také. Možná cestují nezávisleji a možná je jejich cílem co nejvíc splynout s domorodým davem, ale jejich prvotní tužba je stejná jako tužba toho nejprůměrnějšího turisty – vidět a zažít něco nového.

Navrhuji smířlivost. Cestovatelé i turisti jsou nakonec stejně jedna velká parta. Jen se nějak stalo, že slovo cestovatel má příchuť nevšednosti a schopnosti vidět za obzor, zatímco označit někoho jako turistu hraničí a nadávkou.

Těžko říci, kde je hranice. Přeji hezký zbytek léta bez zbytečné pózy.

"Pojď se mnou mimo vyšlapané cesty." (f: Standa Mitáč)

Můj první víkend “ve skalách”

28.07.2015, Jakub Freiwald

Vstáváme brzy ráno. Zatímco voda na čaj pomalu pobublává pod plechovou pokličkou ešusu, prohrabávám se hromadou karabin a přemýšlím, co kam patří. Hrdým majitelem sedáku jsem teprve od včerejška, ale už jsme si k sobě stihli najít cestu. Myslím, že si budeme rozumět.

V nohách máme prvních 1200 výškových metrů. V barevných helmách s karabinama u pasu vypadáme jako banda horníků. Co naplat. Konečně stojíme před začátkem cesty na Persailhorn (obtížnost C). Co mě na tom baví nejvíc? Nikde ani noha. V pohodovém tempu postupujeme k vrcholu. Holky vynechávají poslední, nejexponovanější úsek cesty, a přicházejí tak o pomyslnou třešničku. Já si ji dal – první zářez na pažbě. Super!

Celou noc s přestávkama prší. Vybíráme proto na pohled jednodušší s’Schuasta Gangl (B/C) na Steinplatte. Klestíme si cestu po úzké pěšince mezi borůvčím a po zhruba hodinovém výstupu zalamujeme krky před kolmou stěnou. Lezu první. Z ptačí perspektivy pozoruju barevné helmy parťáků pod sebou. Na prakticky holé stěně o pár desítek metrů výš poprvé pociťuju zvláštní šimrání v žaludku. Něco mezi strachem a nadšením. Cvakám odsedku a ještě ten pocit umocňuju. Pomalu začínám chápat, co na tom lezení všichni vidí. Poslední metry k vrcholu jsou jen takovou milou povinností. Nejlepší je totiž zážitek z cesty samotné. Přichází pořádná průtrž. Pláštěnku nemám a za chvilku si připadám jako chodící cedník. Vysmátý od ucha k uchu.

Je zvláštní, jak ten pocit graduje. Zatímco únava třetí den ráno je větší a větší, něco uvnitř mojí hlavy ji záměrně vytěsňuje. Míříme lanovkou k vrcholu Alberfeldkogel u Ebensee. Nástup na ferratu HTL Wels (C+) je docela brutální sešup dolů po kluzké pěšině. Párkrát mám co dělat, abych nesletěl dolů. Během výstupu občas ručkuju po laně – chyty pro ruce nejsou. “Když to zvládne dvanáctiletá holka přede mnou, já taky,” říkám si. Výšek se nebojím, před strmým srázem dolů mám ale respekt. Stejně jako před nadšenci, co tyhle cesty vytvářejí.

Dokážu si představit, že velká část lezců může brát tuhle horskou turistiku jako hyzdění skal a hor, já v tom ale vidím něco trochu jiného. Možnost, jak si k tomu všemu přičichnout. A důvod, proč začít plánovat další dny ve skalách bez uvozovek.

Persailhorn – láska k ferratám? Těžko říct. (f: Jakub Freiwald)

“Cestování sbližuje a boří bariéry”

22.07.2015, Anča a Petr @ (z)cesty

Anča a Petr – dvojka, která miluje cestování. Žádní extremisti – divoké řeky nesjíždějí, na osmitisícovkách je taky nejspíš nenajdeš. Prostě jenom rádi nezávisle cestují a jsou ukázkovým příkladem, že kde je vůle, nejsou překážky. Stačí chtít.

“Před deseti měsíci, v září 2014, jsme vyrazili na časově neomezenou výpravu z Čech na Nový Zéland. Proč? Po zhruba 20 procestovaných zemích jsme konečně chtěli zažít pocit, kdy nemusíme nikam spěchat, můžeme si užívat přítomnost bez obav o blízkou budoucnost a hodit trable hektického evropského života za hlavu. Zatím jsme projeli Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko, Gruzii, Arménii, Írán, SAE, Omán, Indii, Thajsko, Barmu a Kambodžu. Nyní pokračujeme Vietnamem, v pořadí už 15. zemí. Co je hlavní – jsme stále nadšeni.

K nejlepším a nejsilnějším zážitkům (v duchu hesla, že zážitek nemusí být dobrý, hlavně když je silný) určitě patří ty, které jsou spojené s lidmi. Často nás překvapí, jak hodní a pohostinní lidé ve světě žijí. Váží si základních životních hodnot, které v našem stylu života bohužel už ztratily na důležitosti. Pomineme-li nespočet autostopů, zajímavých setkání a drobných obdarování, můžeme uvést pár příkladů, které nám nejvíc utkvěly v paměti. Hovězí zabíjačka ze zásob na zimu v Arménii; třídenní “all-inclusive” pobyt u íránské rodiny bez znalosti angličtiny, která si nás tak oblíbila, že nám dokonce zatajila odjezd našeho autobusu; v bohatém Ománu zase naprosto nechápou stopování nebo spaní pod stanem, tak nám radši zaplatili hotel; nebo pozvání na hostinu oslavující prostě a jenom pátek, které nás mile překvapilo v malé lesní svatyni v Kambodže (dokonce uvažujeme o zavedení podobné tradice u nás :).

A vysloveně negativní zkušenost? Ta byla zatím naštěstí jen jedna. Pod tureckým Araratem na nás dva mladíci vytáhli nůž a dožadovali se peněz. Vyvázli jsme jen díky ochotnému Turkovi, který jel náhodou okolo, nechal nás naskočit do auta a odjel.

Pokaždé, když se k nám někdo zachová hezky, pomůže, obdaruje, pozve, nebo se jen zeptá, jestli něco nepotřebujeme, si říkáme, kolik lidí by se tak asi zachovalo k cizincům v Čechách? To je podle nás jedno z největších kouzel cestování – sbližuje a boří jazykové i jiné bariéry. Tak proč by i stydlivý Čech nemohl projednou odhodit zábrany a tím nejjednodušším způsobem – projevením zájmu – nemohl pomoct bezradnému cizinci?”

Cestu Anči a Petra můžeš sledovat na jejich Facebooku nebo na webu

Nečekaná hostina - oslava pátku v Kambodže (f: Anča a Petr @ (z)cesty)

Procitnutí ze spánku

14.07.2015, Mikuláš Heger

Je tomu pět roků, co jsem začal tahat a byl poprvé okouzlen „kváky“ (malými skalními oblastmi) mého rodného Hořovicka – Dehetník, Mrtnická, Jindřichova skála, Žďár a mnohé další…

Jak se člověk zlepšoval a poznával nové lidi, leccos se od nich dozvěděl: „Musíš do Srbska (Český kras), to ti dá techniku a je to úplně jiná liga,“ říkali mi pořád.

Nechtělo se mi, ale kluci asi věděli, co říkají, a tak jsem poprvé lezl na vápně. Časem jsme do Srbska začali opravdu jezdit a přelézat postupně další a další „klasiky“ – Ivanovu dolní, Duely, Zlobivé dítě, úžasné lištovačky na „Vlastě“, boulderový Osp 88 – a spolu s rostoucí formou zavítali i do dalších sportovních oblastí a začali taky pískařit.

Nikdy jsem nechápal, proč všichni průměrní lezci jezdí lézt jednodélkové, sportovní cesty do zahraničí. K čemu, když „sedmiček“ a „osmiček“, popř. „devítek“ máme i u nás mraky. Např. na divoké vodě je to horší, to člověk skutečně musí někam za hranice, jelikož u nás se sveze tak maximálně za jarního tání. Když jsem ale letos na začátku své páté sezony zavítal poprvé do „Jury“, byl jsem překvapen charakterem tamních skal. Neskutečně mi „natékalo“. Většina cest převislých, po dobrých dirkách, kde člověk prsty nezalomí a vše musí oddřít jeho flexory předloktí. A jak mi zase potvrdili nadneseně zkušenější kamarádi: „Jo Miki, takový lezení jako v Juře, je na většině skalách po světě.“ Holt budu taky asi muset za hranice…

Těsně po procitnutí... (f: Mikuláš Heger)

Rytíř toproper

06.07.2015, Mikuláš Heger

„Jsem ten nejdůležitější,“ zní z úst druholezce. Každej blbec umí lézt na prvním laně a vytáhnout nějakou „vraždu“, ale vždycky potřebuje jističe – mě!

Prvolezec se chce vytáhnout před zbytkem skupiny, hlavně před tou dámskou částí. Má to tak jednoduchý, prostě dá na chvíli svůj život do božích rukou, pořádně se dole nadechne a vydechne až na vrcholu.

„Toproper“ je naproti tomu skromný, nemá zapotřebí machrovat nad ostatními, je jako rytíř, který přijde, rád odjistí a nikdy „není“ tak „blbej“, aby riskoval kvůli holce. To ji radši pozve na „pívo“, až bude prvolezec spát, jelikož ten je po celodenní „lezbě“ velmi „unavený“ po fyzické i morální stránce. Prostě nastoupí, když už je to na prvolezce moc, a stará se mu večer o jeho společnice. Ještě navíc je takový charakter, že se „tahačovi“ ráno ani nechlubí svým skalpem ze stanu, aby měl dotyčný čistou hlavu a mohl vyvádět nové extrémně náročné „morálovky“ na hranici svých možností.

Ten chudák ani netuší, že zatímco spal, jeho vysněná láska začala patřit jinému, který ji teď balí svými vtipy, zatímco on tráví hodiny ve stěně, kde se potí na hranici pádu. V práscích, kde kruhy jsou v nedohlednu a smyčku nezaložíš.

Takže kámo, příště až přijdeš pod věž, neváhej a zaujmi své místo hrdě u „grigriny“, ostatní už půjde samo!

Rytíř toproper v tureckém Olymposu (f: SM)

Problémy na Monte Rose a létající Ueli

29.06.2015, Standa Mitáč

Tady je pár slov jako reakce na diskutovaný článek ohledně problémů na nejvyšší hoře Švýcarska Monte Rose. Shodou okolností jsme byli minulý týden na vrcholu Dufourspitze (4634 m n. m.), tak se sluší podělit o aktuální podmínky.

Podle Jirky Chamráda je spaní nad chatou Monte Rosa úplně zakázáno. Možná to tak je, ale pokud stanuješ u kamenné ohrádky cca ve 3100 m n. m., Švýcaři to nadále tolerují. Přímo u chaty ne – pokud nemáš zrovna 5 000 euro v kapse.

Chatař na Monte Rosa Hutte je skutečně zvláštní člověk. Když byl kamarád na chatě pro razítko do deníku, dozvěděl se tohle: „Razítko je pouze pro hosty, kteří tu přespávají.“ Noc stojí 30 franků, když ukážeš kartičku Alpenverein.

Podmínky na kopci jsou v pohodě – typické pro začátek léta. Na hřebeni normálky od sedla Sattel je perfektní firn, nahoře na skalním hřebeni zpomalí jen krátký ledový traverz při oblézání jedné věžičky. Žádné velké převěje, nad 4000 m n. m. leželo 26. 6. odhadem 20 cm čerstvého sněhu.

Pokud budeš sestupovat ledovcovým kotlem mezi Dufourspitze a Nordendem, hodí se vzít šroub na abalakovy hodiny – v diskusi zmíněná komplikovaná pasáž mezi trhlinami se za ně dá slanit. Nahoru k fixním lanům (ty jsou na kopci od roku 2005) to ledovcovým kotlem letos skutečně průchozí není. Možná tak v obtížnosti WI 4 a víc.

Také jsme si přáli vidět Ueliho Stecka, který právě teď v Alpách sbírá jednu čtyřtisícovku za druhou. Byli jsme na Monte Rose týden, takže pravděpodobnost byla sakra veliká…
A pak najednou uprostřed jasného večera:
„Podívej! Támhle na Lyskammu, vidíš to? Na hřebeni se pohybuje světýlko.“
„Jo, vidím to! Fakt tam je! (…) Akorát teď už je to světýlko ve vzduchu.“
„Vždyť Ueli je přece hvězda a má s sebou padák!“

Traverz z Dufourspitze (skály nad horizontem) na Nordend (f: SM)

Olomouc dohání umělý spánek

19.06.2015, Standa Mitáč

Ještě před pár lety to bylo s umělkami v Olomouci docela bídné. Zatrénovat sis mohl na školní stěně základky Heyrovského nebo na boulderu U Pajka, kde se lezci s lanem museli vtěsnat do 60 m2. Po otevření stěny Flash Wall (1 200 m2) se lezecká nabídka rozšířila a zvětšuje se dál.
V Olomouci budou příští víkend, v rámci závodu Flash Wall Open, otevírat novou boulderovku. (odpovídá Alena Zelená z Flash Wallu)

Jak velká bude?
Bouldrová stěna, kterou jsme vybudovali, je mobilní a variabilní. V současné chvíli ji máme pod širým nebem v areálu Flash Wallu, ale chceme ji vozit na různé akce. Momentálně nabízí lezeckou plochu necelých 100 m2 a počítáme s postupným rozšířením až na 200 m2. Pod všemi profily máme samozřejmě žíněnku.

Kolik vůbec bouldrovek v Olomouci teď je?
Momentálně se jedná o jedinou venkovní bouldrovou stěnu v Olomouci.

Bude mít otevřeno i na podzim nebo v zimě?
Stěna je určena pro celoroční provoz. Na zimu ji pouze přemístíme do vnitřních prostor Flash Wallu.

Kdo u vás bude stavět bouldery?
Bouldery by měly být velmi různorodé, proto i stavěčů bude velká řada. V současné době dobře vypadají bouldry od Krkavce (Tomáš Doubravský) a Korby (Richard Budínský). Každopádně do budoucna si zalezete na problémech od stavěčů z celé republiky.

Jaké bude vstupné jen na bouldrovku?
Vstup na bouldrovku bude zdarma ke vstupence na stěnu s lanem. V případě vstupu pouze na boulder bude základní vstupné 80 korun s dalšími slevami pro studenty, držitele permanentek, atd.

eMontana je mediálním partnerem závodů Flash Wall Open, které se budou konat ve dnech 27.-28. června 2015.

Další prostor pro kroucení těla se otevře v Olomouci (f: Standa MItáč)

Vyšla nová tištěná Montana

17.06.2015, redakce

Jak jsem fotil Silbergeier 8b+ v Rätikonu

15.06.2015, Stefan Kürzi

Silbergeier znají skoro všichni lezci. Tuhle cestu (240metrová 8b+ od Beata Kammerlandera, součást tzv. Alpské trilogie, pozn. red.) dokumentovalo za poslední roky mnoho různých fotografů. Proto to pro mě byla výzva. Snažil jsem se najít nové ohromující perspektivy, které ještě v časopisech nikdo neotiskl. Navíc jsem ve švýcarském Rätikonu několik let nelezl, takže jsem se na to moc těšil.

Nefotili jsme klasicky odspodu, ale rozhodli jsme se začít nahoře. To znamená, že jsme se nejdříve museli dostat na vrchol Vierte Kirchlispitze. Dobrodružsví v Rätikonu pro nás začalo už na zemi – vyjet autem nahoru v téhle oblasti není úplně jednoduché. Cesta je ve špatném stavu, hodně ji poničily silné deště v minulém létě. Krajnicím v zatáčkách jsme moc nevěřili. Často byl v autě jenom řidič a ostatní, zčásti ze strachu, šli vedle pěšky. Džíp by se nám hodil…

Aby ses dostal k výlezu Silbergeieru, čeká tě alespoň dvouhodinový pochod. Nám to zabralo víc jak tři hodiny, protože nikdo neznal cestu na vrchol. Zní to hloupě, ale nikdo z nás jsme na “nelezecké straně” Rätikonu nikdy nebyli. Neměli jsme ani mapu a signál, takže se všechno docela vleklo. Také jsme museli táhnout spoustu fotovybavení a lan. Výhled z vrcholu byl úplně čistý – na každou stranu jenom hory.

Celkem dlouho nám trvalo focení poslední délky, 7c+ se závratnými pohledy do hloubky. Lezení se mi zdálo velmi technické. Vyžaduje velké sebevědomí a precizní techniku nohou. Vzdálenosti mezi jištěním dráždí mysl a to bylo přesně místo, kde jsem chtěl fotit. Fabian má neuvěřitelný morál, a tak jsme tyhle sekvence mohli fotit několikrát a čekat na nejlepší světlo. Později jsme také fotili 8b+ délku. Používal jsem 100metrové statické lano, abych mohl vyzkoušet spoustu nových úhlů pohledu.

Vzpomínám si na šťastnou chvíli, kdy jsme odpočívali na malém kousku zelené trávy vedle štandu nad pátou délkou. Jak útulné místo uprostřed masivní skalní stěny. Má i šťastné umístnění – v jednu chvíli padající kameny jen o kousek naši zahrádku minuly.

Po přestávce jsme slaňovali dolů, než přišla noc. Z poslední délky už jsme jeli za světla čelovek. Do auta jsme se vrátili pozdě, ale všichni jsme měli úsměv na tváři. Takovýhle úsměv máš vždycky, když naplníš svůj den. Náš měl dvacet hodin.

Stefanovy fotky ze Silbergeieru najdeš v tištěné Montaně č. 3. Jak ji seženu?

Na cestě pod Silbergeier (f: Stefan Kuerzi)