"200 slov"

Povinná četba – „Setkání se smrtí“. Když hory volají. Máš je poslechnout a jít?

15.05.2018, Standa „Sany“ Mitáč

„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.

Joe začíná s vyprávěním zostra. Představ si, že spíš v jihozápadní stěně Petit Dru nad Chamonix, když najednou, uprostřed noci, se ozve hromová rána. Chvíli netušíš, jestli je to zlý sen, nebo něco horšího – realita. Obrovský žulový blok letí do údolí. Celá police, na které spali dva lezci, se uvolňuje a řítí do údolí. Škubnutí. Oba dva zůstávají potlučeni viset na potrhaných lanech ve dvou nejistých skobách bez šance dostat se zpátky. Všechno jejich vybavení včetně bot je pryč.

„Nikdy nezapomenu na zkušenost té dlouhé, předlouhé noci, kdy jsme čekali, že se každým okamžikem zřítíme, chvíli v záchvatech hysterického smíchu a chvíli potichu, stále však s žaludkem sevřeným strachem, ztuhlí v očekávání něčeho, na co jsme ani nechtěli pomyslet.“

Po dvanácti hodinách zachránil Joa a Iana vrtulník. Ian po tomto zážitku přestal mít chuť na lezení a řekl, že do Alp už nikdy nepojede. Ne však Joe Simpson, kterému tahle zkušenost z pokoušení osudu nestačila. Zmíněný zážitek překonal a rozhodl se podnikat další výstupy.

Knížka Setkání se smrtí popisuje výhradně události malé expedice do peruánských And v květnu 1985, kam se Joe vydal společně s parťákem Simonem Yatesem. Do basecampu je doprovodil ještě cestovatel Richard, kterého potkali v Limě a vzali ho doprostřed hor.

Podle knížky panovalo tehdy v horách nestabilní počasí. „Hory byly zahalené v mracích a zpod šedého příkrovu vyčnívaly jenom spodní části stěn. Ve vzduchu bylo cítit napětí. Oba jsme si to při balení batohů na příští den uvědomovali.“ Než oba horolezci opustili tábor a vydali se do západní stěny Siula Grande (6 344 m n. m.), řekli svému kamarádovi Richardovi: „Víme, co děláme, a jestli se něco stane, stejně nám nemůžeš pomoci.“

Co se dělo dál, to je známý strhující příběh, který nemá smysl přepisovat. Pokud ho neznáš a nechce se ti číst knížku, můžeš se podívat na film Pád do ticha (Touching the Void), který celkem věrohodně zachycuje zápletku, kdy si Joe během sestupu zlomil nohu a Simon ho v mizerném počasí spouštěl dolů sněhovými poli. Ta se však proměnila v převislé stěny, vedle kterých Joe zůstal viset ve vzduchu, a tak byl Ian nucen parťáka odříznout. Tím však paradoxně zachránil život oběma. Po několika dnech se totiž Joe, ve stavech mezi životem a smrtí, doslova doplazil zpátky do tábora.
.

Co se dělo na Siula Grande? Schéma. (f: repro knihy Setkání se smrtí)

.
Při čtení téhle knížky člověka napadá několik otázek a většina jich se točí kolem téhle: Byl průšvih předvídatelný už od začátku? Byli si oba vědomi, že jejich výstup je tak trochu ruská ruleta?

Knížka Setkání se smrtí může posloužit jako dobrý impulz k tomu zamýšlet se více ohledně svých pocitů před začátkem výstupů a vlastní motivace. Určitě se vyplatí dokázat tyhle věci vnímat.

Osobně mě napadají myšlenky od lidí, které respektuji a kteří se na téma volání hor nějakým způsobem vyjádřili. Ať už během našich rozhovorů nebo někde jinde.

Líbí se mi přístup Josky Rakoncaje, který tvrdí, že „jít v horách na svou hranici není rozumný.“ Tedy, že v horách by se člověk měl pohybovat vždy několik obtížnostních stupňů pod svým limitem. Může se stát cokoliv – opalování na jižní stěně se změní v noční fujavici, ve která hledáš pohorkami stupy na zasněžené skále… Převaha se hodí vždycky.

Tommy Caldwell to vidí podobně – v horách ztratil hodně kamarádů a jeho samotného málem sestřelili teroristi ze stěny v Kyrgyzstánu. Pamatuji si jeho větu: „Život je příliš dobrý na to, abychom riskovali v horách.“

Další myšlenka je od českého himálajského horolezce a horského vůdce Pepy Šimůnka. Mimo to, že rád tvrdí: „Dobrej horolezec je ten starej,“ si vzpomínám na naše rozhovory ohledně pohybu v horách s klienty: „Špatnej pocit může být určitě legitimní důvod pro zrušení túry – i za pěkného počasí.“ Několikrát to udělal – cítil, že něco není v pořádku, a tak ukončil výstup.

Vzpomněl jsem si i na názory pískovcových lezců. Tohle nedávno říkal „Špek“ Slanina. „Mně hory bavily v určitý období. Když mě někdo zve teď, říkám: ‘Hele, nejedu.’ Do těch hor se ti musí chtít. O tom musíš bejt přesvědčenej, že tam chceš, jinak vůbec nemá smysl tam jezdit. Od tý doby, co se zabil Jirka Šmíd, už jsem tam jezdit přestal.“

Přestože má velkolepé výstupy například v Bergellu, k horám měl zvláštní vztah i velký lezec Standa „Vagón“ Šilhán. Podle svých vzpomínek tam jezdil nerad – bylo mu líto času, kdy nemohl lézt doma na písku.

Filosofické zamyšlení o přístupu k horách a schopnosti se na ně naladit měl nedávno na eMontaně také současný extrémní skialpinista Rosťa Tomanec. O tom, že hory máš vnímat jako přítele a o schopnosti oprostit se od svého ega čti tady.

Otázka na konec:
Je vlastně rozumné chodit do hor?
Není.

No a co.

Pokud cítíš hluboké volání, tak vyraž.
Pokud v tobě hlodá pocit nejistoty, o to více se asi vyplatí být na pozoru.

_____

Joe Simpson se narodil 13. srpna 1960 v malajském městě Kuala Lumpur, kde jeho otec sloužil jako člen britské armády. K lezení se Joe dostal v Británii a nejvíce ho motivovala knížka Bílý pavouk od Heinricha Harrera (o prvovýstup severkou Eigeru, pozn. red.). Proslavil se výstupem západní stěnou Siula Grande (6 344 m n. m.) v peruánském pohoří Cordillera Huayhuash, kde přežil pád po tom, co ho partner v nouzi odřízl z lana. Joe se byl schopný se zlomenou nohou vrátit zpět do tábora. Prodal přes milion kopií knihy o tomto zážitku. Pro široká publika dnes přednáší na témata osobního rozvoje, práce s rizikem nebo týmové spolupráce. Šestkrát se pokoušel o severní sětnu Eigeru – ani jednou ho nepustila na vrchol.

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cesta.

Joe Simpson leze v peruánských Andách. (f: repro knihy Setkání se smrtí)
reklamní banner

„La Demande“ – velká cesta pro velké životní změny

09.05.2018, Matěj Jungwirth

Nade mnou krouží sup.

Dívám se na osm nebo devět délek vzduchu mezi mnou a dnem verdonského kaňonu a odhaduji vzdálenost od posledního jištění. Tak pět metrů, ale padat se mi tu opravdu nechce. Stojím v zužujícím se komíně, v kobrách mi čvachtá pot a nýt se na mě výsměšně šklebí zhůry.

„Báro, nechám ti tu batoh, jo?!“ zakřičím dolů a promptně zavrtávám batoh do malé police v komíně. Uvolněné místo na zádech mi umožní se komínem vyšinout o něco výš. S napětím se natahuju k nýtu a konečně cvakám. Zalézám zpátky do pohodlí komína a snažím se si odpočinout. Nýt mi teď přátelsky kyne, mrcha. Proč si nesednout a neAFnout tohle místo?

Po chvilce koketování s tímto nápadem se ve mně něco vzbouří a vrhám se vzhůru komínem až do chvíle, kdy se mi šprajcne helma.

„Báro, nechávám tu na nejtu helmu, vem mi jí pak, prosím!“

Vzpomínám si na poučku, že kam se vejde hlava, tam se vejde i zbytek těla a pokračuju v rozporném sunošplhu. Zaseklý hrudník mi dokáže, že i poučky z dětství mají své limity.

Chvilková panika, kdy to vypadá, že to nepůjde ani jedním směrem. Zkouším se nadechnout, ale hrudník je zaseklý docela fest.

________

.
Není cesty, která by lépe ztělesňovala charakter verdonského lezení nežli přesně 50 let stará „La Demande“ (květen 1968, 12 délek, 300 metrů, 6a, někde se uvádí 6b kvůli oklouzanosti spodních pasáží, pozn. red.). Strmé stěny dechberoucího kaňonu řeky Verdon na jihu Francie tvoří kolébku světového sportovního lezení. Právě zde se v 70. letech začaly poprvé používat fixní jistící body, které lezeckým špičkám otevřely dveře k přelezům do té doby neslýchané obtížnosti.

La Demande je první odspodu vylezená cesta v hlavním masivu verdonského kaňonu. Vede zdaleka viditelným systémem spár a komínů ve vrchních pasážích, které přesvědčily francouzskou dvojici F. Guillota a J. Cöqueugniota k provedení prvovýstupu. Zásadní lezeckou motivaci k historickému výkonu představoval také fakt, že Guillot potřeboval být druhý den po nástupu v Marseille, aby mohl požádat otce své nastávající o ruku jeho dcery. Odtud název cesty – Žádost.

Pro mě samotného se „La Demande“ stala něčím blízkým posedlosti. Za několik měsíců jsem odlétal na dvouletý studijní program do států a věděl jsem, že tam to s lezením nebude slavné. Nadto jsem věděl, že to bude také znamenat vynucenou pauzu v mém lezení s Bárou. V tom byla naše cesta do Francie rozlučkou svého druhu a „La Demande“ jejím logickým a napjatě očekávaným vyústěním.
.

„V tom byla naše cesta do Francie rozlučkou svého druhu a „La Demande“ jejím logickým a napjatě očekávaným vyústěním.“ Bára a Matěj (f: archiv MJ)

________

.
Z komína jsem se vybojoval. Sice bez helmy a se šrámy na zádech i na duši ale čistě. Bára srdnatě posbírala mnou odhozený vercajk a plácla si se mnou na štandu. Po tomhle momentu jsem věděl, že „La Demande“ vylezu čistě a tak jsem taky učinil.

Z „La Demande“ jsme odešli sice pozdě v noci, ale vítězní a s uvědomněním si, že žádná cesta není kompletní bez obligátního horezdaru s parťákem na druhém konci lana.

S parťákem, s kterým měsíce plánujete výlet, řešíte topa a logistiku. S parťákem, který zná přezdívky každého tvého frenda a který ví, jak nejraději zakládáš smyčky. S parťákem, s kterým trávíš dlouhé soboty na stěně nabírátním tréninkovýh výškových metrů v přípravě na zápřah, který vícedélky představují.

S parťákama, kteří na tebe trpělivě čekají hodiny na vrchu, aby ti po dolezení za tmy naservírovali nejluxusnější studenou pizzu tvého života.

A o tom to lezení je.

Au revoir, Demande. A díky.

Bára s Matějem při lezení ve Verdonu (f: archiv MJ)

Tetín – sbíječky utichly. Karešák a spol. nadělují novou oblast lezcům a jejich dětem

06.05.2018, Standa „Sany“ Mitáč

Když se řekne lezení u Berounky, asi ti také naskočí obligátní sektory Blážina stěna nebo Pupek. A s tím i známé scény: milion lidí na prašné cyklostezce – tvoje lano se na ní válí a sem tam ti ho někdo přejede kolem, počůrá ho pes… Bojíš se, že od druhého nýtu spadneš do kočárku mezi maminky… Prostě: není kam uhnout.

Na jedné z pražských stěn jsme se potkali s Honzou „Karešákem“ Karešem a jeho parťákem Honzou Hrnčířem. Povídali jsme si o jejich nové oblasti – Tetínu, díky kterému už tady budeš mít „kam uhnout“. V lese na druhé straně Berounky objevili společně s dalšími kamarády zarostlý lom a po 14 měsících práce se z něj stala nablýskaná menší oblast, která už se těší na ostrý provoz. Oficiální otevření bude 12. května.
.

Pohled z Tetínských skal na Berounku. Vpravo je trochu vidět Matterhorn a Alkazar. (foto: @Jan Kareš Climbing Team)

.
Honzo, máš na svědomí Prosečnici, Braník, spoustu cest na Sardinii… Co tě motivuje k tomu, abys trávil tolik času přípravou nových oblastí?
Honza Kareš: Mám hodně stresovou práci, takže si po ní potřebuji nějak odpočinout. Kdybych ve volném čase jenom „lezl na krev“, tak by to pro mě byla další stresová záležitost. Když mám vylézt těžkou cestu, tak mě to stresuje. Tím, že dělám výkony ve shybech, tak ode mě všichni očekávají, že budu lézt těžké věci.

Takže aby ses bránil stresu, tak raději děláš cesty pro ostatní?
HK: Ano, úplně přesně. (usmívá se) Vyčistím si mozek od problémů z práce, a když připravuju nějakou lehčí trasu kolem 5a, 5b, tak mě motivuje, že si ji pak vyleze spousta lidí.

Jak jste objevili tuhle oblast?
HK: Můj kamarád Lukáš Čermák se dozvěděl, že z vlaku Beroun-Praha jsou v určitém místě vidět převisy. Tak jsme se tam šli podívat. Bylo to tam zarostlé – všude kameny a bordel. Našli jsme místo, kde by šly udělat tři cesty. Pak jsem se koukl doleva a viděl jsem, že když se tam uvolní volné kusy skály a vyčistí se nástupy, jsou tam další možnosti. Takhle nějak to pořád rostlo, až nám to ochranáři trochu stopli.
.

„Když se tam uvolní volné kusy skály a vyčistí se nástupy, jsou tam další možnosti.“ (foto: @Jan Kareš Climbing Team)

.
Nevěděli o tom?

Honza Hrnčíř: Věděli o tom – přišli tam už na začátku. Mávli nad tím tehdy rukou: „Ano, tady si vrtejte, tady je to v pohodě.“ No, ale když přišli po půl roce, tak se dost divili – tou dobou už jsme tam měli asi 50 cest. Dostalo se to do fáze, kdy to bylo potřeba hodit na papír a povolit oficiálně, abychom stihli otevárání, které plánujeme na sobotu od 9.30 h.

HK: Byla to dobrá práce, ale změnili jsme toho víc, než čekali. Lámali jsme tuny skály, kamaráde. Měli jsme sbíjecí kladivo. Odlamovali jsme obrovské šutry o velikosti pracovních stolů, které dokonce dole ucpaly potok.
.

Sanace není legrace. (foto: @Jan Kareš Climbing Team)

.
Není to už trochu postižení?

HH: Ona je to jenom sanace. Ber to tak, že ten lom byl nebezpečný – shazovali jsme třeba tunu a půl těžké kusy, které byly volné. Teď je ten areál téměř stoprocentně bezpečný, nevíme o ničem, co by mohlo spadnout.

HK: Navíc jsme si dali závazek, aby to bylo vhodné místo pro rodiny s dětmi. Proto jsme také osazovali jištění po 1,5 metru, nahoře řetězy a kolem udělali plácky na hraní. Děti tam obzvlášť milují zkoumání jeskyní, poblíž jich je hned několik a jedna má sto metrů a osm komor. Jsou to spíš chodby, takže děti nikam nemůžou spadnout.

Jaký je charakter lezení?
HK: Je to vápenec po lištách. Jištění je styl Jury a dá se tu lézt celoročně. Když je vedro, půjdeš na západ, když prší, lezeš v převislém centrálu, lezli jsme tu i v zimě… Nejtěžší cesta je minimálně za 8a (ještě nemá volný přelez, pozn. red.) a většina jich měří do 20 metrů.

Kolem skal jste dělali také hodně zásahu do lesa – kácení a zpevňování svahů. Jak to vnímají místní lidi z Tetína?
HK: Velmi dobře. Měli dostat dotaci na vyčistění celého údolí od náletů… My jsme jim to udělali zadarmo. Obyvatelé Tetína to vnímali jako zarostlé špinavé údolí. Teď se tam najednou budou pohybovat rodiny s dětmi, takže pro ně je to příjemná změna. Na Tetíně jsou i dvě hospody, kam díky lezení přijde víc lidí. S obcí jsme dohodnutí i na vyhrazení parkovacích míst a umístění informačních cedulí pro lezce. To je součást spolupráce a dohody se zastupiteli.
.

Honza Kareš: „S místními vycházíme velmi dobře.“ (foto: @Jan Kareš Climbing Team)

.
Kolik hodin práce jste té oblasti přibližně věnovali?

HK: Oficiálně je tam 80 cest a na každé z nich jsme strávili v průměru pět hodin. Dohromady to trvalo rok a dva měsíce. Tady to není jako na Sardinii – tady musíš všechno čistit.

Na závěr – nějaká oblíbená cesta?
HH: Mám rád cestu „Kamzík“ 7a+, která je úplně nahoře a vede v jediném přírodním sektoru. Super pěkný převísek, krásné kroky jako někde v Arcu. Tu bych určitě doporučil.
__________

Průvodce na Tetín najdeš tady. Jak je to s parkováním? Takhle.

Ad parkování:
1. U kostela – cesta vede vyhlídkovou trasou téměř k vyhlídce (zřícena hradu Tetín). Na rozcestí odbočíš doprava a cca po dvaceti metrech se začneš scházet cestičkou do údolí. Vyjdeš se přímo nad vodopádem, po kterém dolů vede upravená ferátka a dole je dřevěné schodiště přímo do sektoru.

2. Za obecním úřadem – cesta vede podél potoka údolím až dolů k čističce. Kolem čističky scházíš opět podél vodopádu na schodiště.

3. U hřbitova – podél zdi hřbitova po pěšince až dolů k čističce. Cca 150 metrů pod čističkou po pravé straně začíná lezecký sektor Zebra.

Tetínské skály s Berounem v pozadí (foto: @Jan Kareš Climbing Team)

„Lovec lajn“ Jure Piršič se vrátil škodit do Labáku. „Na některé cesty si musíš počkat“

27.04.2018, Standa „Sany“ Mitáč

„Musí tě zaujmout už od země – nějakým způsobem tě osloví a ty akceptuješ výzvu,“ popisuje slovinský lezec Jure Piršič, podle čeho se rozhoduje, které cestě se bude věnovat. Leze 21 let, za skalami cestuje kolem světa a společně se svým parťákem Marko Šturmem budují menší projekt „Line Hunters“. Jure Piršič – jeden z „lovců lajn“ se objevil v Labáku, kam se vrátil už potřetí. Jednou tu strávil pět týdnů vkuse.

Vracíš se často na nějaká místa, nebo tě víc baví objevovat nová?
Když je to místo velké a dobré, rád se vracím. Oblasti často nedokážu prozkoumat jen během jedné návštěvy. Líbí se mi také proces zrání cest a otevírání nových. U některých jsem třeba v roce 2000 jen stál a představoval si, že je lezu. Na samotný pokus to bylo tehdy příliš. Pak jsem se vrátil třeba po patnácti letech a už jsem tu skálu viděl jinak – pozitivně. Tenhle proces jsem se během svého lezení naučil respektovat. Dělím tedy cesty na tři kategorie: ty, co zkouším, ty, co vylezu a ty, ve kterých si sebe jen představuji… Pokud si ani nedokážeš představit, že je lezeš, je podle mě zbytečné je vůbec zkoušet. Alespoň tak to funguje pro mě.

Máš příklad nějaké cesty, kterou jsi dříve považoval za něco, kde vůbec nemáš šanci, a později ji vylezl?
Ano. Fyzicky nejtěžší cesty mám ve své domovské oblasti (Osp a okolí, pozn. red.) – jsou to 50metrové převislé střechy například se 120 kroky. Před rokem 2000 jsem je hákoval – tloukl skoby a ovazoval krápníky smyčkami… Jinak to ani nešlo, ještě tam nebyly nýty. V roce 2007 přišel silný lezec Klemen Bečan a všechny tyhle staré hákovačky navrtal a přelezl volně.

Z jakého volného přelezu u sebe doma máš největší radost?
„Monster of Osp“ (8c, pozn. red.). Je to vytrvalostní cesta převisem, která měří 35 metrů a dal jsem do ní asi 35 pokusů. Žádný krok sice není těžší než 8a, ale dohromady je to velmi kruté. I Klemen Bečan byl tehdy na svůj přelez docela hrdý.
.

Jure v cestě „Pikova dama“ 8b, Mišja Peč (f: Suzana Uršič)

.
Kdybychom se bavili o cestách kolem světa – třeba v Americe, na které jsi nejprve neměl, a po čase tě pustily…

V Americe ani moc ne. Spíš tady v Labáku. (směje se) Když jsme tu byli poprvé v roce 2011, koukali jsme na hranu „Nervotoč“ (IXb) na Poseidona. Jenom jsme koukali. O pár let později jsem ji vylezl – je to asi 40metrová tupá hrana a musíš tu lézt velmi technicky. Nebál jsem se, ale napoprvé jsem na to ještě neměl techniku.

Nějaké další cesty, které tě tu chytly?
„Návrat krále“ (Xa) a „Poslední relikvie“ (Xb) na Trůn, „Údolní hrana“ (IXc) na Jeptišku – ta mi nepřišla moc lehká.

Co máš rád na lezení v Labáku?
Mám rád různorodost lezení – když si můžeš vybrat stěny, hrany, sklopence, lišty, spáry…

V Labáku není moc spár. Jakou jsi tu lezl?
Třeba „Big Wall“ (VIIIc, video eMontany, pozn. red.). Ano, ten se také leze spíš po chytech kolem – není to jako spára v Indian Creeku. (směje se)
.

Line Hunters v Indian Creeku (f: Suzana Uršič)

.
Máš na „Big Wall“ nějaké vzpomínky?

Na „Big Wall“ ani moc ne. Nejvíc náročná se mi zdála jedna cesta na Barokní stěnu – název si nepamatuji (zřejmě vzdušnější „Concerto Grosso“ pozn. red.). Nevím proč, ale zdálo se mi to strašidelné. V Labáku to tak často mám – jeden den se cítím v pohodě, všechno se daří… Další den se pak bojím a jakékoliv cesta se mi zdá strašně těžká. Záleží to také na kvalitě skály a na Barokní stěně jsem vážně nebyl ve své kůži. První hák byl asi ve 20 metrech a mně se pod něj nepodařilo založit žádnou smyčku…

Jak sis tedy užil sólování?
Když jsem navázaný na lano, cítím se lépe. Pro mě to není „sólování“ ale jenom „čekání“.

Takže kdybys to celé lezl bez cvakání ale s lanem, nebylo by to sólování?
Jasně, když máš u sebe lano, je to úplně jiný pocit – je to jenom „čekání“. (směje se)

Jureho „lov lajn“ kolem světa můžeš sledovat na instagramu Line Hunters.

Jure v oblíbené rozlezovce „Pánská jízda“ VIIIa, Pravý břeh (f: Suzana Uršič)

Když se něco pokazí… Proč je dobré obnovovat znalost první pomoci a vědět, kde lezeme

23.04.2018, Standa „Sany“ Mitáč

První opravdu teplý a suchý víkend roku dorazil do Labáku první dubnovou sobotu. S ním dorazilo také spoustu lezců, kteří zabrali většinu oblíbených cest a ve skalách bylo veselo. „Jaká bude forma po tréninku na překližce nebo ve Špáňu?“ často se neslo mezi dvojkami. Do toho už byl všude cítit jarní vzduch – konečně.

Parťák se zrovna chystal na cestu k prvnímu borháku. Všechno vypadalo v pohodě. Najednou se od vedle ozvalo heknutí. Pak dvě, snad tři vteřiny (!) prodleva. A následoval tlumený náraz se zapraskáním.

Dobíháš ke sténajícímu člověku mezi kládami, kterému z hlavy teče krev a je do nich zapasovaný po zádech nohama nahoru. Lezec se klepe a nevypadá to vůbec dobře – má asi zlomené stehno nebo pánev, říkáš si. Okamžité volání záchranky. Utěšuješ ho, snažíš se komunikovat. Sbíhají se další.

Do hlavy se ti derou otázky. Co by se stalo, kdyby teď omdlel – uměl bych ho oživit? Jak bych to přesně dělal, když leží zkroucený?

Naštěstí to byl zkušený lezec s hodně silným kořínkem, a tak přes veškerou bolest zůstal po celou dobu při vědomí… A to musel na místě vydržet přes hodinu a půl, než se podařilo ho vyzvednout do vzduchu vrtulníkem. Regionální vrtulník zrovna zasahoval v Tisé a nejbližší volný byl až v Liberci.

Stal se zázrak a s odstupem dvou týdnů je pacient po víc jak 12metrovém pádu na podlahu bez vážnějších následků – stehno mu okamžitě operovali v Ústí, chodí o berlích a pomalu začíná namáhat zraněnou nohu. V mailu, který už píše z domova, přemítá: „V Sasku jsem často pozoroval lezce, co nejistě šlapou v nějaké lehké pasáži. Při tom jsem si myslel – hlavně ať se jim nic nestane… A teď se to stalo mně.“ (Vypadl příliš vysoko nad druhým BH, pozn. aut.)

Co se z téhle zkušenosti dá vyvodit?

Pobyt na skalách (hlavně na písku) je super, ale doprovodného nebezpečí si člověk musí být vědom pořád, a to v každé chvíli. Není to jen svět z marketingových sloganů na tričkách: „The worst day of climbing is better then the best day in the office.“ Někdy tohle prostě neplatí.

Autora článku navíc na místě trochu vyděsila skutečnost, jak rychle se mohou zapomenout pravidla první pomoci, když je člověk nepoužívá a najednou se ocitne ve stresové situaci. V tomhle případě třeba: vůbec se zraněným nehýbat a nedávat mu napít (radil operátor). Hlavní závěr tedy je, že znalosti první pomoci se určitě vyplatí čas od času obnovovat. Ne jenom mít je někde matně zašoupnuté vzadu z dob táborů a školních kurzů.

Na závěr se sluší napsat, že v podobných případech i zarytý odpůrce chytrých telefonů musí uznat, že aplikace Záchranka (stahuj zde, pozn. red.) podobné nehody citelně ulehčuje – pomůže ti právě se základními radami a hlavně pomocí ní záchranáři dokáží lokalizovat tvůj mobil a přesně zacílit pomoc. Ale pozor – ve skalách to kvůli horšímu signálu úplně nefungovalo. Místo masivu Kardinál systém lokalizoval vlakovou zastávku na opačném břehu Labe.

Takže pořád je hlavně na jističích, aby znali název masivu a oblasti, kde jejich prvolezec podniká svůj statečný výpad vzhůru. A drobná rada na závěr – nevolej na kamaráda s dotazem o název, až bude uzrávat pod prvním kruhem – tím už mu moc nepomůžeš.

(Pozn. Související články: Diagnóza nelezec, rozhovor s Prcasem po zranění)

Duben 2018 a další záchranka – poblíž Bussardwand v Sasku (f: S. Mitáč)

Třetí den je kritický, ale co naděláš. Zápisky z Islandu

20.04.2018, Pepa Horák

Spolupracovník eMontany Pepa Horák (tady jedna fotka, kde mu to podle jeho slov sluší, pozn. red.) vyrazil v březnu za prašanem na Island. Vybíráme pasáž z jeho cestovního deníku.

Nebylo tam zhola nic, jen pár farem a nesmírné ticho. Tábor jsme rozbili v údolí pár kilometrů od Dalvíku. To městečko si nepředstavuj kdovíjaké, má asi tak 300 obyvatel, benzínku, samoobsluhu a kostel.

První dny jsem si připadal jako v pohádce, počasí jak malované, hory okolo, kam člověk ukázal prstem, tak se vydal, a když už se nedalo stoupat dál, tak si přepnul na „ski mód“ a svištěl dolů až se mu prášilo za patkama…
.

V tuhle chvíli ti dojde, že vlek je fakt blbá a hlučná věc (f: Pepa Horák)

Ty malý tečky, co vypadají jako bordel na monitoru, jsou náš tábor. (f: Pepa Horák)

.
Jak se říká, třetí den je kritický, a tak jsem si díky své šikovnosti a síle urval páčku na přepínání mezi chozením a sjezdem. Beztak jsme další den chtěli do Akureyri, což je tak velký město, že tam mají i semafory, tak se tam podívám po servisech. Maličko mě rozhodilo, když mi řekli, že nic neopravují, ale můžou mi prodat nové vázání, zhruba za stejnou cenu, za kterou seženeš na černém trhu ledvinu. Orgány jsem tady rozprodávat nechtěl, takže jsem se smířil s tím, že buď zvládnu chodit na pevném vázání, nebo se budu bořit po pás ve sněhu, s lyžema na batohu.
.

Jak se staví sen (f: Pepa Horák)

.
Dál jsme vyrazili směrem k sopce, která na sobě má přes 40 kuloárů a já si chtěl aspoň jeden z nich sjet. Co čert nechtěl, a týpek v dodávce za náma nedobrzdil – k sopce jsme nedojeli. Ve chvíli, kdy jsme odbočovali, tak se rozhodl, že nás předjede s takovou vervou, až nám zapasoval naše levé přední kolo daleko hlouběji do motoru, než bylo zdrávo. Zčista jasna jsme se ocili v pustině, daleko od civilizace, ještě dál od našich stanů, a s nepojízdným autem.

V takové chvíli je člověk docela rád, že se mu nic nestalo, nad těmi plechy mávne rukou a docela ho potěší, když si vzpomene, že má vlastně pojistku. Teď se starej pojišťovno, jsem v háji, na míle od čehokoli a chci zúročit svůj vklad do tebe.

PRO ZMRZLÉ NEPŘIJEDEME

Teď mi dovol abych se trochu rozepsal, protože se to někomu může v budoucnu hodit: Prakticky neexistuje cestovní pojištění, které by zohledňovalo auta z půjčovny a sakramentsky se vyplatí se podívat na podmínky zápůjčky, jinak budeš stát na mrazu a z jednoho telefonu uslišíš, že doprava náhradního auta by vyšla na 1,3 eur za kilometr, v našem případě ho musí dovézt cca 500 km. Z druhého telefonu ti bude slečna z pojišťovny vysvětlovat, že pokud se nikomu nic nestalo, tak nemají důvod vás zachraňovat… Skrze zaťaté zuby procedíš, že je právě -15 stupňů, blíží se noc a že jí zavoláte za tři hodiny, až budete mít omrzliny – pak snad ten důvod nastane.

Vedle nás byl kromě nějaké vesnické dílny také zavřený supermarket. Zašel jsem za něj okouknout popelnice a vůbec nechápu ten zlozvyk, že když místní už vyhazují tolik skvělého jídla, tak ho musí zamykat. To ještě dokreslilo momentální mizérii. Nakonec nezbylo než zavolat taxík do města.

Když jsme další den sehnali nové auto a smířili se s tím, že lowcost výlet asi nebude až tak low, tak se nad námi ostrůvku a zemi asi trochu zželelo a vedle nové dávky prašanu nám byla naservíroval překrásnou polární záři. Nevím jak ty, ale já pokaždé, když vidím takhle tancovat oblohu, tak se směju od ucha k uchu a je mi jedno, že mrzne jak blázen a prostě se toho nemůžu nabažit. Pozdější večerní pozorování západu slunce z pozice v leže ve vroucím termálu mi také zvedlo náladu.

Život je vlastně hrozně fajn (f: Pepa Horák)

Povinná četba – „Má cesta“. Co nesu v batohu, vezmu zase zpátky dolů

16.04.2018, Eva Trnková

„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.

Málokterý horolezec napsal tolik knih. Málokterý horolezec se stal takovou legendou. A když se ohlédneme zpět, tak zároveň málokterý působil mnohdy tak kontroverzně ve společnosti horolezecké nebo jiné.

Co takhle odhodit na chvíli všechny možné předsudky? Co se jen tak bez vlivu okolních pohledů zkusit začíst do napsaných myšlenek jednoho horolezce – Reinholda Messnera…

Kniha Má cesta plynule kombinuje Messnerovo autobiografické vyprávění, zážitky z prvovýstupů a expedic, úvahy o podstatě horolezectví, úvahy o etice lezení a úryvky rozhovorů, které Reinhold Messner k těmto tématům poskytl. Jeho příběh na stránkách plyne tak, že si zkrátka nevšimneš, že se tady dohromady mísí tak různé žánry psaného slova.

„Nikdy jsem s sebou nebral žádné vlajky a v roce 1978, právě po návratu z Mount Everestu, jsem se v Jižním Tyrolsku dopustil svatokrádeže, když jsem ve slavnostním projevu prohlásil, že mojí vlajkou je tak nanejvýš kapesník. Stojím-li totiž na obrovité hoře, jsem příliš nepatrný na nějaká heroická gesta.“
.

„Mojí vlajkou je tak nanejvýš kapesník.“ Tuniský horolezec na vrcholu Everestu, 2016 (f: Wiki, creative commons)

.
Na čtenáře můžou některé řádky občas působit tak, že striktně udávají názor, jakýsi didaktický „směr“, kterým by člověk měl o horách přemýšlet. Působilo to tak i na mě a musela jsem si občas od některých témat tak trochu „odpočinout“.

Ale na druhou stranu si myslím, že pokud nás některá z knih vede k zamyšlení, je to vlastně dobře.

„Jste egoista?
Domnívám se, že pro horolezectví neexistuje žádné jiné ospravedlnění než ego. Jiné důvody neuznávám. Prozkoumávání horstev považuji za negativní, protože hory se nemají nadále probádávat, ale nechat přirozeně divoké. Rovněž odmítám měření sil s přírodou. Osobně vyhledávám takový pobyt v přírodě, který vyžaduje mé síly, schopnosti a instinkt.“

Nedají se snad hory zkoumat a chránit najednou? Zamýšlím se zas a znova. Jak to cítíš ty? A co téma možná všem horolezcům a lezcům velice známé: utíkání do hor a skal od všeho doma, utíkání od reality běžného života – je to lhostejnost?

„Revoluce, která je v Evropě už dávno nutná, musí spočívat v revoluci každého jednotlivce, v nutnosti najít svůj život. Když mne někdo pozoruje, jak si dělám, co chci, pak mohu dodat kuráž najít si obor nebo oblast, kde by žil svůj anarchismus, kde by si mohl dovolit být tím, čím opravdu je.“

V dobách, kdy lidé hory objevovali a ano – dobývali – tudíž se razila cesta vzhůru jakýmkoli způsobem, Messner přemýšlel jinak. Někomu se můžou zdát jeho řádky egoistické a naprosto jednostranné. Ale co určitě mezi řádky knížky najdeš, to je autorova velká pokora vůči horám a skalám.

Uvědomme si, že pokud tak trochu předběhneš svou dobu, kdy se teprve objevují směry a styly horolezectví a pohybu v horách, je jednoduché být tím „divným”.

„Moje cesta je jen způsob hry, který ukazuje, jak se dá vzdorovat měšťanské existenci. Celý můj myšlenkový svět je zaměřen proti konzumnímu myšlení. „Clean climbing“ – čisté lezení, není pouze čímsi sportovním, nýbrž ztělesňuje ekologickou angažovanost. Jestliže jdu bez kyslíku na Mount Everest, nenechám tam nahoře ležet žádnou prázdnou lahev. A co nesu v batohu nahoru, vezmu zase zpátky dolů.“

Pokud chceš chvíli přemýšlet nad tématy hor, možná i nad způsobem života, začti se do téhle knížky. Možná se ti nebude zprvu číst lehce. Ale najdeš tam spoustu pokory a otázek, na které se těžko hledají odpovědi.

_____

Reinhold Messner (* 17. září 1944) je rodák z Jižního Tyrolska (německy mluvící provincie na severu Itálie), legendární horolezec, cestovatel a publicista. Mimo jiné je prvním člověkem, který vylezl všech 14 osmitisícovek a jako první také zlezl Mount Everest bez použití kyslíkového přístroje. Nakonec pak také jako první provedl na Mount Everest kompletní sólový výstup bez fixních lan.
Po výstupech na vrcholy hor se začal věnovat přechodům pouští. Nejdříve ledovým: jižní pól, severní pól a Grónsko. A pak také těm písečným: Takla Makan, Ténére a Gobi. Založil také stylovou síť šesti horských muzeí.

Messnerova definice dobrodružství: „Definuji ho ve starém řeckém smyslu. Volím si cestu, která je obtížná, není nikým připravená a může končit smrtí. Cesta, o níž nevím, zda se zase vrátím. Pokud přežiji, vrátím se jako všichni ostatní. Nechci zkoumat něco, nýbrž sám sebe. Ano, moje dobrodružství je samoúčelné. Popuzuje mě, když stále slyším o „vznešených cílech” horolezectví, ať už jsou lékařské, geografické nebo ekologické.“
(R. Messner: Má cesta, str. 101)

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství

Reinhold Messner (f: Wiki, creative commons)

Rady od místního guru a bivak mezi kozími bobky. Jak nás vyškolilo Maroko

12.04.2018, Bernard Heinitz

Už je to sice nějaký ten pátek za námi, ale díky článku od Péti a Edity jsem si vzpomněl na jeden zážitek z marocké Todry.

Maroko samo osobě je plné dobrodružství, zábavy, jídla, smlouvání a koberců. Každý, kdo byl v Todře, pravděpodobně slyšel a dost možná i vyhledal místního guru lezení – Hasana. Jediného vydavatele lezeckého průvodce pro tuto oblast. (Existuje ještě jeden průvodce s fotkami, je to snaha o evropskou klasiku, pozn. red.) I my jsme Hasana vypátrali. První velké překvapení bylo, když se z našeho doposud nejdražšího tištěného průvodce vyklubala ne úplně přehledná omalovánka tohohle „vykuka“. Ale něco mít v ruce musíš. Dali jsme čaj a takovou zázračnou kostičku a rozloučili jsme se, jako bychom se znali léta. Hned po odchodu jsme si začali listovat v průvodci a zkoušeli se vyznat a seznámit se změtí čar, které nás mají provést celým údolím.

Další den jdeme do kaňonu. A jedním slovem „wou“. Krájíme ty nejlepší kousky, na které naše síly stačí, když si nás všimne další místní guru, který nemá autora našeho průvodce evidentně moc v lásce. Asi konkurenční boj. Po další dávce mega sladkého čaje a snaze nám prodat koberec, konvičku, nebo alespoň šátek se dostáváme k debatě, která nás zajímá mnohem víc. Začínají padat tipy na vícedélky…
.

Todra – severní vstup do kaňonu (f: S. Mitáč)

.
„Je tu jedna krásná 500 metrů dlouhá linka a vedle ní druhá. Ve 300 metrech se navíc dá jít pěšinou zpět do údolí.“ No jéje, to je ono! Ideální je prý vyrazit kolem desáté hodiny.

Další den v poledne jsme pod stěnou, celí nadržení. Vyvstávají tu překvapivé otázky: „Hele, jak že se to jistí s reversem ve štandu? A jak že se to máme točit na těch štandech?“ Aha, on vlastně Macek s Banánem nikdy takovou parádu nešli. „No jo, sportovkáři.“ Všechno ještě rychle opakujme. Ideální je, že se celou cestu ve stěně vidíme.

Vápno je super, lezení si fakt užíváme. Banán s Mackem se trochu perou s lanem, tak jim Šárka vysvětluje, jak se jistí přes poloviční lodní uzel. Hned to odsejpá rychleji. (Doma raději nezkoušej, pozn. red.)

Rychlá rekapitulace. Plánovaný start o dvě hodiny opožděný. Banán s Mackem lezou svoji první vícedélku. Já s Šárkou máme litr vody, dvě sušenky a několik mandarinek, to stejné mají kluci. Počítáme s teplým počasím, v batůžku máme žabky. Šárka navíc triko s dlouhým rukávem a tři z nás mají i čelovku. Když si to spočítáme, tak je nám jasné, že dnes 500 metrů nedáme, ale po těch 300 metrech se přece dá jít po pěšině, takže no stress.
.

Macek s Banánem na prvním štandu (f: Macek)

.
Prvních 300 metrů je v kapse. Vyhlížíme kluky. Jsou jednu délku pod námi. Nevadí, počkáme a aspoň dáme svačinku. Žízeň nemám, vodu odmítám a cpu se marockýma mandarinkama – to je blaho. Po sváče se rozhlížím po pěšině.

„Zdar kluci, to je nádhera co?“
„Nejvíc!…“
„Ty, kde je ta cesta?“
„Nevím, asi tamhle?!“
„To snad ne! To nejdu!!!“
„Tak počkej, já kouknu kolem.“ Koukám, prohlížím a teda nic moc.
„Taaaak cooo?“
„Có? Já tě neslyším!“

Asi po hodině takového dialogu usuzujeme, že to nevypadá dobře. Snažíme se zachovat optimismus… Alespoň někteří z nás.

Máme asi 0,3 litru vody do dvojice. Už jsme bez mandarinek i sušenek. Je pět večer a 200 metrů nad námi. Tentokrát všichni v jedné cestě. Takže jdeme. Vlastně lezeme.

Ani Honnold by nestíhal naše tempo. A navíc, když lezeš se Šumavákem, tak je i o zábavu postaráno. Na vršku jsme s Šárkou první. Nádhera. Západ slunce, výhledy, romantika. Dokonce i pěšina dolů je vidět. Když dorazí kluci, je všechno trochu jinak. Slunce pryč, výhled žádnej a pěšina nikde.

Po paměti jdeme dolů sráz nesráz. Bloudíme. Všude to v tý černo-černý tmě vypadá stejně. Kameny, srázy, skály, nikde nic a nikdo. Já si tu chodím v žabkách, co mi prodal někdo místo koberce. Došla voda. Čelovky svítí jak pominuté, ale nikdo neví, kam jdeme.

To dává smysl. Jenže ouha, po půl hodině slézání korytem narážíme na vodopád (asi). Jdeme zpátky, pak vpravo, vlevo, nahoru, dolu a zase nic. Zoufalý výkřik do tmy: „Hele, támhle je nějaký keř! Tam musí být voda!“ Voda nikde a keř podezříváme z jedovatosti. Jsme zoufalí, a tak kdosi navrhuje: „Hele, tady asi spaly horský kozy a někdo kdo je pásl – je tu luxusní plácek i se zídkou. Jdeme spát!“

„Vole, mně je zima!“ nadává Banán, kterému jsem ráno poradil, ať péřovku a triko s dlouhým rukávem nechá v hotelu. Omotáváme se lany, tiskneme k sobě a klepeme se zimou.

Dlouhá noc…

Konečně ráno! Neskutečně rádi vidíme první paprsky. Slunce! Teplo! A dokonce i cesta. Po půl hodině přicházíme k chlapíkovi, co prodává koberce a jiné ptákoviny. Nic jiného než Coca Cola nás teď ale nezajímá. Psst… Áááá…
.

Zasloužená odměna (f: Bernard Heinitz)

.
(…) Když jdu s Banánem dnes na vícedélky, má vždycky péřovku v batohu. Šárka se nehne alespoň bez dvou litrů vody a Macek odjel pro jistotu na Zéland za jinými dobrodružstvími.

Každopádně nás tenhle výlet stmelil a ukázal nám, že s touhle bandou zůstaneme za každé situace nad věcí. A všichni dobře víme, že ať se stane cokoliv, nechtěl bys být s nikým jiným, než právě s těmahle magorama.

Všichni pohromadě (f: archiv B. Heinitze)

Aby nám Panťák nespadl na hlavu. Lezci na brigádě postavili zpevňující zídku

09.04.2018, Markéta Oličová

O víkendu hlásili krásné počasí, což se skvěle sešlo s otvíráním Skaláku a každoroční tradiční brigádou tamtéž či na Panťáku. Měla jsem jasno – chci jet lézt a vidět se s přáteli. Tohle byla skvělá příležitost, jak spojit příjemné s užitečným a krom lezení přiložit ruku k dílu. Díky tomu mohl mít člověk večer alespoň trochu čistou karmu a pak: kdy jindy chutná pivo lépe, než po pěkně odvedené práci? S kamarády z oddílu jsme se tedy rozhodli pro brigádu na Panťáku.

Vyrazili jsme celkem časně ráno, abychom tam „my Pražáci“ nedojeli až v poledne, ale pěkně na devátou, jak zněl plán hlavního organizátora (Roman Živný, předseda místní OVK, pozn. red.).

Na místě už byla práce v plném proudu a panovala tu neuvěřitelně přátelská atmosféra. Nějakou chvilku už se v lezecké komunitě pohybuji, na otevírání Skaláku jsem byla sice poprvé, ale přesto mě vždycky tahle společnost pohodových lidí mile překvapí. Navíc, manželé Mullerovi, kteří mají hned pod Panťákem pěkný domeček, nám všem dělali výborné pohoštění – čaj, limo, pivo… Ženy napekly koláčky a buchty a k polední pauze nás paní Lucka pohostila výbornými párečky s chlebem a hořčicí přímo na jejich zahrádce. Vyprávěli nám, jak je to někdy těžké vyjít s některými lidmi, kteří jim chodí kadit skoro až na zahradu. Proto vyvěsili na strom ceduli s lopatkou na zahrabávání exkrementů. Snad to spoustu lidí pochopilo.
.

Polední pauza na zahrádce (f: autorka)

.
Chlapi se do práce pořádně opřeli a zídka z těžkých pískovcových bloků rostla pred očima. Měli na to celkem sofistikovaný systém a kameny nosili na dřevěných nosítkách. Objevili se i místní legendy, třeba Špek a Fanda Čepelka. Ženy vozily kolečka hlíny na zpevnění svahu – myslím, že pánové nemohli mít hezčí pohled než na siluety krásných žen, jak pěkně tlačí kolečka podél skal s jarním sluncem v zádech. Uměly za to také pěkně vzít. Ať už měly praxi z vlastní zahrádky či namakáno z bouldrů; rýčem a krumpáčema se jen oháněly. Všichni kmitali jak mravenečkové, takže práce byla v podstatě hotová už kolem druhé hodiny. Nechápu, jak rychle jsme to zvládli. Na takovou spolupráci byla radost pohledět.
.

Fanda Čepelka při práci (f: autorka)

.
Stihli jsme nakonec i lezení na Suškách a vše jsme zakončili večírkem v Kacanovech, kde to pod disco koulí začaly nejvíce roztančovat ženy „brigádnice z pankáče“. Jak začala kapela hrát Pražského démona, už tančili všichni. „Je to on, je to on, pražskej démon (alkohol)…“

Byl to víkend plný krásných lidí, kteří se umí nejen bavit, ale kterým není lhostejný osud Panťáku. Děkuju! A snad zase za rok!

Epesní zídka (f: autorka)

Emoce opadly. Zástupci ČHS se dohodli s ČSL a na důkaz přátelství vytvořili spolek ČHSL

01.04.2018, Standa „Sany“ Mitáč

Aktuálním kauzám se na eMontaně příliš nevěnujeme, ale jelikož víš, že jsme médium, které rádo přináší pozitivní informace, bylo nám líto se o tuto nepodělit. Ostře sledovaný spor mezi ČHS a ČSL se totiž zdá být u konce.

Pokračuje první místopředseda ČHS Petr Resch: „Bylo to spíše takové klukovské pošťochuvání. S odstupem uznáváme, že nikdo schopnější a zkušenější na organizaci závodů než protagonisté spolku ČSL dnes v Česku není. Proto jsme se společně s nimi rozhodli utvořit úplně novou demokratickou organizaci.“

S příchodem jara zaznívají nezvykle pochvalné signály i z druhé strany, například od člena ČSL Jana Zozuláka: „Mysleli jsme si, že granty umíme čerpat skvěle, ale musíme ocenit, že v téhle disciplíně je na tom ČHS ještě mnohem lépe. Zdá se, že sekretariát má lepší kontakty s Bruselem – nejspíš díky jejich výměnným pobytům.“

Na tajném setkání minulou sobotu obě skupiny představily nový název společné organizace: ČHSL (České horolezecké a soutěžní lezení) a nový logotyp. Dříve nesmiřitelné tábory se shodly i v tom, že je důležité mít srozumitelné logo, které bude výstižné a bude se jednoduše komunikovat. Na základě zmíněné schůzky přicházejí v úvahu kombinace:

1. ČSL lev s korunkou ČHS nebo
2. ČHS hory s ČSL lvem sedícím na jejich nejvyšším vrcholku. (Návrhy jsou dole pod článkem, pozn. red.)

NOVÉ JMÉNO MÁ PŘINÉST ČISTÝ VZDUCH

Po obtížném období si zástupci ČSL pochvalují, jaké pozitivní změny přinese nový název: „Hodí se nám také proto, že jsme pozdě zjistili, že zkratka ČSL je už používána Českou správou letišť. Ano, docházelo tím pádem k nepříjemným situacím…“ popisuje Jiří Oliva, ale nechce mluvit přímo. Naráží na scénu, kdy se během minulého kola českého poháru stala následující bizarnost. Do malého nádvoří přažského Boulder baru se pokoušela zaparkovat cisterna s kerosinem a poškodila nafukovací bránu hlavního sponzora.

I některým účastníkům způsobovala tato shoda názvů nepříjemnosti: „Hledala jsem informace o závodech pro našeho synka – to víte, je to fanda lezení. Chtěla jsem ho přihlásit do jeho kategorie mezi boulderděti. Jediný kontakt na webu jsme však našli na řídicí věž. Tam mi řekli, že letadla U10 přestala do Prahy létat v sedmdesátých letech – byla jsem úplně zmatená,“ stěžuje si maminka malého závodníka, která si nepřála být jmenována.

Ano, tohle jsou spíše vtipné anekdoty, zvídavého redaktora eMontany však napadá otázka: „Proč se v průběhu kauzy objevovalo tolik pohrdavých emocí a pošpiňujících komentářů na obou stranách?“

Vysvětluje předseda někdejšího ČHS Jan Bloudek: „O žádný konflikt nikdy nešlo, plánovali jsme jen vzbudit zájem o lezení mezi širší veřejností. I negativní reklama je totiž reklama – a my jsme chtěli dostat lezení do širšího podvědomí lidí.“ To se oběma stranám během věcných diskusí celkem povedlo a redakce eMontany jim děkuje za usilovnou práci na budování mediálního obrazu našeho vrcholového sportu.

Oběma skupinám přejeme v rámci nové společné organizace hodně štěstí a minimum dalších nedorozumění – nevíme, zda to funkcionáři stihli zjistit, ale zkratka ČHSL je už také zabraná. Hendikepovanými sledge hokejisty.

Pěkného apríla i tobě přeje redakce.

Koncept loga. ČSL lev s korunkou ČHS nebo ČHS hory s ČSL lvem sedícím na jejich nejvyšším vrcholku

„Hlavně se na tý hraně neposrat.“ S kajakem v argentinských peřejích

30.03.2018, Matěj Holub

Řeka Manso leží na hranicích mezi Argentinou a Chile. Teče skrz několik jezer v národním parku, kousek od známého Bariloche. Kvůli tomu je zakázáno sjíždět ji na kajaku. Brousili jsme si na ni zuby už před měsícem. Bohužel, nebo snad naštěstí, je letos všude hodně vody, tak jsme ji vynechali. Tentokrát už by to ale mohlo klapnout.

Těsně před pátou večer sebejistě přijíždíme k vjezdu do parku, kde úsek řeky Manso začíná. Při příjezdu k bráně nás hned informují, že vstup je za 150 argentinských, které samozřejme nemáme, protože skrz Argentinu jenom projíždíme zpátky do Chile. Naštěstí ale víme, že stejně jako všude v Argentině, po zavírací době už nikdo nikoho nekontroluje. Čekáme tedy asi deset minut a přesně v pět všichni ze správy parku odjíždí. Zato přijíždí asi patnáct aut místních, a tak vesele jedeme do parku zadáčo s nimi.

Řeka Manso leží na hranicích mezi Argentinou a Chile (f: David Sodomka)

Na nic nečekáme a jedeme se podívat kousek po proudu, kde by měl být asi patnáctimetrový vodopád Los Alerces. Sice dostáváme informaci, že se na něj nedá jít podívat… Ale nějaké rozbité lávky, zátarasy a spadlé stromy přece Čechy nezastaví. Koukáme na tuhle nádhernou vodní masu a snažíme si dodat důvěru, že vody není moc a že to půjde. Výraz mojí ženy tomu ale nenasvědčuje: „Jste magoři.“ To už jsme ale slyšeli za ten měsíc mockrát. Po cestě ke kempu hledáme vodočet, který by nám napověděl, jestli je rozumné jet i to, co je pod vodopádem. Tedy soutěsku se spoustou peřejí, které se nedají prohlédnout a rozhodně nejsou jednoduché. Žádný vodočet tu samozřejmě není.

Jdeme si radši uvařit naši klasickou večeři, těstoviny al dente s červenou omáčkou a k tomu vynikající krabicové Gato – dvoulitrové krabicové víno za stovku, které pijeme už měsíc v kuse. Po hodince pití stále nejsme rozhodnuti. Ve Vorym, mým parťákovi, se to už zlomilo a řeku bez vodopádu by jel hned. Mně zase trochu vadí, že nevíme, kolik je vody, a navíc nemáme náhradní skládací pádla do lodi. Prodali jsme je kámošům, kterým nedávno ty jejich uplavaly. Rozhodnutí odkládáme na ráno.

Je 5:40. Budík osamoceně zvoní do ranní mrazivé mlhy a já s Vorym na sebe pod plachtou opatrně pokukujeme, jestli má opravdu smysl vstát. Bohužel čas je proti nám. Pokud chceme tenhle vodopád sjet bez zbytečných zápletek s argentinskou administrativou, musíme se rychle rozhodnout. Nastává nekonečné převalování a šrotování v hlavě. Přece se na to úplně nevykašleme, když už jsme konečně tady. „Do soutěsky nepojedu, ale vodopád dám,” říkám po chvíli.

S kajaky na cestě k vodopádu (f: David Sodomka)

Rychle se vykopeme ze spacáků, Vory bere foťák a já mam snad všechny věci na vodu. Popojiždíme autem blíž k vodopádu a já se snažím rychle převlíct do super „suchých a teplých“ vodáckých věcí. Sedám nadšeně sám na klidnou řeku a ujíždím sto nekonečných metrů k hraně vodopádu. Zkontroluju parťáka, který mi vztyčeným palcem dává zelenou.

Zašprickovat, utáhnout vestu a helmu, nasadit špunty do uší a pak už jen otočit loď po proudu a úplně to nepodělat. Jak říkají kajakáři: „Hlavně se na tý hraně neposrat.“ Sice to všechno bude trvat jen pár vteřin – o to víc to ale může bolet.

Otáčím loď po proudu a během chvíle jsem na hraně. Zkouším dát poslední velkej záběr, ať loď pěkně letí. Snad se trochu vyhnu tomu velkýmu proudu vpravo. Hned je mi ale jasný, že to nevyjde. Za pokus to stálo. Pak už jenom cítím obrovskou masu vody a dole celkem slušnou ránu. Najednou mi někdo krade pádlo z rukou a já mizím i s lodí pod tíhou padající vody někam ke dnu řeky. Chvíli čekám, ale jakmile se to okolo mě trochu uklidní, zkouším udělat eskymáka bez pádla. Jeden pokus, druhej, třetí a je mi jasný, co bude následovat. První rozplavba (vyplavání z lodi, ve vodáckém slangu „krysa,“ pozn. red.) roku 2018 je tady. Plavu si to po proudu, naštěstní bez zbytečných koleček pod vodopádem. Je to až neskutečné, protože loď a pádlo jsou poslušně u mě. Zkouším plavat ke břehu a čekám, až přiletí házečka (pytlík s plovoucím lanem, pozn. red.). Pár vteřin, přesný hod a Vory už mě táhne ke břehu. Paráda.

Rychle balíme věci do auta, aby nás nikdo nechytil, a šup zpátky do kempu. Je půl osmé, nakláním se k ženě a ptám se jí, co by si dala k snídani. Po chvilce odpovídá, že čaj. Taky se chlubím, že jsem si dal první letošní rozplavbu, což radši vůbec nekomentuje a jenom se směje.

O čtrnáct dní později zjišťujeme, že vody bylo opravdu hodně a je dobře, že jsme neodjeli až dolů do soutěsky. To by asi ve dvou lidech dopadlo neslavně. No, pádlování je občas celkem zajímavý dobrodružství.

Pokud tě baví kayaking a fotky ze zajímavých lokalit, sleduj Matěje Holuba na jeho Instagramu.

Vodopád Los Alerces. Za pokus to stálo (f: David Sodomka)

Návrat do „Tlusté Berty“, „Rudé Soni“ a podobných zrůd

19.03.2018, Vojtěch Pezlar

Po roce jsme se opět sešli na Holých Spárách. Sice jsme se spolulezcem neměli oproti minulému roku lepší formu a morálka byla při startu na bodě nula, tahle akce nás za to nesoudila, a tak jsme si to opět užili, jak to jen šlo. (Vojtův loňský text, pozn. red.)

Využili jsme zkušeností a hned od začátku se pustili do nejtěžších linií, dokud pěsti ještě držely tvar. „Rudá Soňa” (pro nás nejtěžší cesta) ale stejně nevydala více bodů jak minule. Rozhodli jsme se proto přesměrovat naše snažení do cest, co jsme předchozí ročník kvůli jejich nevlídnosti ani nezkoušeli. Největším překvapením byl celkem slušný postup v „Tlusté Bertě” – ta začíná jako to nejnevlídnější pěsťovka na planetě zemi, kde ještě z nějakého důvodu nedrží nohy. Po efektním restu v kolínku, kdy okolní lezci povzbuzují, následuje nasunutí ramena do širočiny. To už vyžaduje nemalou dávku koordinace a hekání. Znamenalo to, že po dvou preskách v této části by se můj vokální projev, s hlavou zakleslou ve spáře, dal zaměnit za námluvy mrožů.

Akci jsme si užili díky kamarádské atmosféře – celou akci provázela spousta povzbuzování a hledání fíglů, jak se do spáry co nejlépe složit. Těšíme se na další ročník – třeba se konečně dokopeme k nějakému tréninku a nebude to tolik bolet.

(Šestý ročník vyhráli v kategorii „muž“ Lionel Burgr a v kategorii „nemuž“ Alena Bedrníková, pozn. red.)

Organizátor závodu Honza "Vorel" Obročník (vlevo) a Jindra Pelíšek (f: archiv HO)

Povinná četba – „Velké himálajské dobrodružství“. Bomba z dob pionýrů

14.03.2018, Standa „Sany“ Mitáč

„Povinná četba“ – nová rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně podělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.
.
„Marně hledají [na spaní] nějakou plošinku ve svahu; všude jsou jen hladké kamenné kvádry. Naštěstí je tu seržant Felipe Godoy, který si jako odborník na sabotážní práce vysloužil v armádě přezdívku ‘dinamitero’. Odstřelit kus skály ve výšce 7200 metrů pro něj není žádný problém, i když mu to nakonec zabere tři dny. Musel totiž napřed najít ve skále vhodné trhliny, dát do nich dynamitovou nálož, zapálit doutnák a rychle se skrýt. To opakoval snad dvacetkrát nebo třicetkrát, než se mu podařilo vytvořit plošinku, na níž by se daly vmístit dva stany.“

Tenhle odstavec z knihy Velké himálajské dobrodružství během čtení docela překvapí. Uvědomíš si, že držíš v ruce knihu – svědectví o pionýrech, kteří Himálaj doopravdy dobývali. (V tomto případě Argentinci na Dhaulágiri v roce 1954, pozn. aut.). To však neznamená, že bychom tuhle generaci měli odsuzovat. Žili v jiné době a těžko říci, jak bychom se na jejich místě chovali my. Třeba bychom místo frenda do spáry také založili dynamit. Doba už je v tomhle naštěstí jiná.

Co se však chlapům, kteří vyráželi na osmitisícovky už od dvacátých let, rozhodně nedá upřít, je jejich neuvěřitelné odhodlání, schopnost trpět a obrovská statečnost pustit se do neznámého prostředí.

Autorem knížky, která převypravuje příběhy prvních monstrózních expedic, je Maurice Herzog – francouzský horolezec, který se stal společně s Louisem Lachenalem první lidskou bytostí na vrcholu osmitisícovky. Psal se rok 1950 a Francouzi tehdy hrdinně „dobyli“ Annapurnu – Herzog s Lachenalem za to zaplatili dohromady přes dvaceti amputovanými prsty. „Měla by expedice u veřejnosti takový ohlas i bez omrzlých nohou a amputovaných rukou?“ zamýšlí se ve své knize Hvězdy a bouře jeden z mladších členů té samé expedice Gaston Rébuffat. „Příčina omrzlin však spočívala ve dvou chybách po sobě. Že ztratil rukavice. A že u sebe neměl náhradní,“ podotýká.
.

Sestup z Annapurny, 1950 (f: repro knihy Velké himálajské dobrodružství)

.
V Herzogově knížce narazíš na perfektně vypravěčsky zpracované příběhy prvních expedic zejména na šest osmitisícovek (Annapurna, Nanga Parbat, K2, Everest, Čo Oju a Dhaulágiri, pozn. aut.). Věcnou přesnost (doufejme) doplňuje akční přímá řeč a mnohdy drastické zápletky, díky kterým ti napínavá tlustá bichle proteče mezi rukama hodně rychle. „Dal jsem přednost nejsilnějším příběhům a nejvíce vzrušujícím dobrodružstvím, totiž takovým, ve kterých mě nejvíce překvapila lidská noblesa a dramatická síla událostí,“ popisuje Herzog kritéria, podle nichž vybíral expedice do své knihy. Ta mezi jinými vybočuje svojí realističností (nenapsal ji spisovatel od stolu, ale člověk se znalostí prostředí) a je vzácným svědectvím jeho doby, ze kterého mohli vycházet i další.

Herzoga například během oslavy 40 let od výstupu na Annapurnu potkal osobně i Jirka Novák, organizátor mnoha úspěšných československých himálajských expedic, který nedávno sestavil přehled ČS výstupů v Himálaji a Karákóramu. „Podobné knížky jsem bral vždy jako zásadní zdroj informací. Ze záznamů o každé výpravě získáš základní dojem, co tě tam může potkat, jaký je přístup, jaké tam jsou možnosti… Najednou třeba vidíš, že vedle cesty, kterou on popisuje, je nějaká prázdná stěna. Podobnou náhodou jsem narazil v jednom článku časopisu La Montagne i na Západní stěnu Dhaulágiri. Při další rešerši jsem pak zjistil, že se v ní nikdy nikdo o nic nepokusil! Dá se říci, že jedny z našich největších činů v Himáláji vznikly právě na základě studia podobných knih a článků,“ říká Jirka, mimo jiné právě vedoucí expedice Dhaulágiri 1984, kdy se Čechoslovákům podařil prvovýstup 4 500 m vysokou Západní stěnou, která je vůbec nejvyšší skalní stěnou planety.

Nicméně, zpátky ke knížce. I přesto, že je plná kyslíkových láhví, stovky nosičů v ní přenáší tisíce kil materiálu a občas v ní něco exploduje, určitě stojí za to. Takže hybaj prohledat antikvariáty a sehnat si ji do knihovničky. Je napínavý vhled do historie lezení velkých hor, který ti určitě rozšíří obzory.

_____

Maurice Herzog (1919–2012) byl francouzský horolezec a pozdějí starosta Chamonix. Společně s Louisem Lachenalem v roce 1950 se stali prvními lidmi, kterým se podařilo vystoupit na osmitisícovku. (S použitím kyslíkových přístrojů a podpůrných látek-drog, pozn. aut.) Maurice Herzog vlastnil veškerá práva k expedici, a tak si veškerou slávu přivlastnil hlavně on sám a stal se národním hrdinou. Jeho kniha o výstupu na Annapurnu se prodala v počtu 11 milionů výtisků. Louis Lachenal byl odsunut do pozadí, a to i přesto, že Herzogovi během výstupu zachránil život. (Výškový rekord v roce 1950 nicméně ani jeden nepřekonali. Ten v tu dobu stále držel Brit Edward Norton, který se v roce 1924 dostal během expedice na Everest do výšky zhruba 8 570 m n. m.)

Maurice Herzog na Annapurně, 1950. (f: repro knihy Velké himálajské dobrodružství)

Den Tibetu a 25 moudrých rad

10.03.2018, redakce eMontany

Dnes je Den Tibetu, a tak vyvěšujeme vlajku, jelikož s jeho filosofií souzníme. V Číně by za to hrozilo vězení – tady si to můžeme naštěstí dovolit.

Pokud se chceš nad (nejen) dneškem také trochu zamyslet, dole kopírujeme 25 rad tibetských mnichů, které nám přijdou inspirativní a obsahují spoustu pravdy.

Byl by to pěkný svět, kdybychom (my, vy i oni) podle nich uměli žít.

1. Když se ti něco líbí – řekni to.
2. Když se ti něco nelíbí – řekni to.
3. Když se ti po někom stýská, zavolej mu.
4. Když něčemu nerozumíš, zeptej se.
5. Když se chceš s někým setkat, pozvi ho.
6. Když něco chceš, popros.
7. Nikdy se nehádej.
8. Chceš-li, aby ti porozuměli, vysvětluj.
9. Když ses provinil, řekni to rovnou a nehledej výmluvy.
10. Mysli vždy na to, že každý má svou pravdu a ta se nemusí vždycky shodovat s tvou vlastní.
11. Nestýkej se se špatnými lidmi.
12. Nejdůležitější v životě je láska – všechno ostatní jsou zbytečnosti.
13. Naše problémy jsou pouze v naší hlavě.
14. Okolní svět není ani dobrý ani špatný – je mu zcela lhostejné, jestli existuješ.
15. Z každé události se snaž získat pro sebe něco užitečného.
16. Nebuď suchar.
17. Pamatuj, že nikomu nejsi nic dlužen.
18. Nezapomeň, že nikdo není nic dlužen tobě.
19. Nelituj ani času ani peněz na štěstí z poznávání světa.
20. V životě vždycky spoléhej pouze sám na sebe.
21. Věř svým pocitům.
22. K ženám ostatně i k mužům, stejně jako k dětem – buď trpělivý a trochu shovívavý.
23. Pokud máš špatnou náladu, zamysli se nad tím, že až zemřeš – nebudeš mít ani tu.
24. Žij dnes, protože včerejšek už není a zítřek být ani nemusí.
25. Věz, že dnešek je ten nejkrásnější den.

Vlajka Tibetu. Od roku 1959 na území Číny zakázaná

Mexická noc s Andělem

08.03.2018, Peťa Růžičková (f: Peťa + Edita)

Předpokládaly, že na odpolední svačinu budou v kempu. Celá jejich expedice nakonec trvala patnáct hodin. Peťa Růžičková a Edit Vopatová se v únoru vydaly vstříc své první společné vícedélce. Jak to probíhalo? Vypráví Peťa:

„Kluci, kteří nám dávali pocit bezpečí, zmizeli v kaňonu neznámo kam a mimo dosah signálu. (Ondra Beneš, Matěj Svojtka a Christian Fascendini odešli vrtat cestu The First Lucky Strike, 500 m, 7c, pozn. red.)

Jsme samy v Mexiku.

Čeká nás první společná vícedélka a máme strach z místní obávané pumy (vyobrazené na každé turistické ceduli) a medvědů. Na chřestýše je prý zima. Jenže co když se bude vyhřívat někde na skále?

Před námi je třistametrová stěna. Cesta z názvem „Macuchi“ 5.12+ (9- UIAA, pozn. red.) má sedm délek. Přestože název znamená tabák, nic se nesmí podcenit. Umístit den dopředu lana a ostatní vybavení pod nástup je rozhodně dobrý plán. Ale kam? Do prvního nýtu – to je jistota. Nemůže na to divoká zvěř. Jednoduché lano a tenká repka (jak se to používá?), kyblík nebo gri gri, malý nebo větší batoh, péřovka jedna nebo dvě, kolik litrů vody a kam dát boty? Tyhle problémy jsme řešily večer před „velkým dnem“. Všechno narveme do malého růžového batůžku Mammut. Ten se hodí k našemu dívčímu týmu a taky ladí k sedáku a k růžovým nehtům.
.

Tudy polezeme!

.
Ráno ve stresu však ještě batůžek vyměňujeme za větší. Asi máme moc svačiny. Start vypadal velice slibně. Vyrážíme před východem slunce a v tempu běžíme s helmou na hlavě vstříc novým zážitkům. Pod nástupem jsme přesně za hodinu.

Nastává čas losování. Na koho vyjde těžká třetí délka? Nervozitu nesnižuje ani losování osvědčenou metodou „z které ruky“. Editka si vylosuje andílka, kterého jsme nosily, aby nás ochraňoval (moc milý dárek od dětí z lezeckého kroužku). Tím pádem nastupuje do první délky. Hurá, první štand. Druhá délka vychází na mě – rajbas a zahrádka není úplně můj šálek kávy. No, alespoň nemusím tu těžkou.
.

Editka v křoví a Petina metodická práce s lanem na štandu

.
Editka postupuje neohroženě vzhůru. Přes velký převis jí však vůbec nevidím. Super, ani ona nevidí mě. Zamotalo se mi lano. Běžná věc. Ale tohle jste ještě neviděli. Snažím se obrovský uzel rychle posouvat během jištění. Tento proces opakuji asi hodinu. Už musí být nahoře, pomyslím si. Přichází nekompromisní: „Dober!“ Lano mělo obrovské tření a neumožňovalo jakýkoliv další pohyb vzhůru. Snažím se Editku spustit. Jenže uzel se natolik zvětšil, že jsem se musela odvázat. Čas pořád běží dál. Opět se navazuji na konec lana a vyrážím to zkusit. Postupuji stylem, že vždy dolezu k expresce a vracím se vycvaknout tu spodní, aby lano tolik nedrhlo. Lezu tím pádem dlouho pouze na jedné expresce. I tak to drhne.

Snažím se jít po mágu, které Editka po sobě zanechala. To se však několikrát ukázalo jako ne moc dobrý nápad. Občas zaútočím na lištu s nadějí velkého chytu a k mému překvapení jsou to spíš špatné stupy. Nechápu, co tam ta holka dělala. S velkým vypětím se mi nakonec daří tuto 57metrovou délku úspěšně vytáhnout. Jenže stále je tady ten převis. Neslyšíme ani slovo. Tahám lana jako vždy, ale nejde to. Vůbec nevím, co se tam dole děje. Asi po půl hodině zoufalého křičení do údolí, se nám daří navázat „lanovou komunikaci“ a můžeme pokračovat.
.

Editka na štandu

Šéfky zeměkoule

.
Editky půchýře na nohách vypadají opravdu děsivě. A ještě se u ní začíná projevovat strach z výšek. Přichází moje chvíle a začínám tahat další čtyři délky. Všechny mají víc než 50 metrů a nýtky jsou navrtané dost nahodile. Křičím na celý kaňon a cítím se  bezmocně. Táhnout těžké lano se mění v brutální dřinu. Vzaly jsme si málo smyček. Ke vší smůle nám dokonce jedna volným pádem zamířila k zemi. Stejně jako sluneční brýle z DM drogerie. Boulder v délce za sedm jsem opravdu nečekala. Ale tady už to přeci nevzdám. Vymyslím program, lano sice dře přes hranu, ale snad vydrží.

Během poslední délky začíná být tma. Editka leze na druhém s batůžkem a mojí čelovkou. Její čelovka se zřejmě vypařila během ranního přebalování batohů. Poslední délka zvyšuje hodnotu této cesty, když naše citlivé nosy zavětří vůni tabáku. Vzhledem k tomu, že se nám nepodařilo identifikovat zdroj této vůně, možná jsme byly v opojení síly měsíce a mystické noci.
.

Smích postupně přechází.

.
Na vrchol se dostáváme za úplné tmy. Fernando (úžasný majitel z kempu), který nás celý den se svojí milenkou sleduje dalekohledem, má o nás strach, tak nám těsně pod vrcholem volá. Editka ho španělsky uklidní, že jsme v pořádku, s čímž já rozhodně nesouhlasím. Při zjištění, že z vrcholu nevede žádná pořádná cesta a že nás čeká skalnato-křovinatý terén, moje hladina strachu stoupá. Fňukám a naléhám na Editku, ať volá Fernandovi nebo že zabivakujeme. Bojím se nejen, že zabloudíme, ale také, že se ze tmy vynoří velké svítící oči. Editka mě moc neposlouchá. Neohroženě se prodírá křovím a pohybuje se skalnatým terénem tak, že ji vůbec nestačím. Jediným kompasem je pro nás zesilující se zvuk vodopádu, který už známe. Jsme zachráněné. Do kempu přicházíme vyčerpané a šťastné.  Na večeři nám už nezbývají síly, tak si dáváme coca colu, která nás provázela celým měsíčním výletem.

Druhý den se dozvídáme od Fernanda a jeho milenky, že ve stěně viděli tři osoby. Nechtěli nám uvěřit, že s námi nikdo další nelezl. Kluci jsou přeci v kaňonu. Dokonce nám popsal oblečení této třetí osoby. Byla také oblečená v červeném. Což vylučovalo možnost batohu, který je tmavě modrý. Fernando nakonec vyhodnotil, že tam s námi byl Anděl strážný.“

Máme to úspěšně za sebou!

Tým nových Sokolíků je kompletní

04.03.2018, Lukáš Ondrášek

Minulou sobotu proběhlo v Praze výběrové řízení na nový tým juniorské alpinistické repre pod záštitou ČHS. Jeden z účastníků – Lukáš Ondrášek z Rýmařova se podělil o svoje postřehy.

Přicházím nesměle do prostoru lezeckého centra. Za chvíli ze mne nervozita opadne, protože vidím spousty rozesmátých tváří, které jsou natěšené na dnešní program. Vrchní velitelé Honza Zbranek a Standa Mitáč přednáší úvodní slovo a osvětlují nám průběh a postup hodnocení výběru. Honza bude ten zlý a Standa se pasoval na dobrou vílu:

„Nebojte se. Kdo se nedostane do Sokolíků, může do Odpadlíků. Tím pádem bude mít šanci zase za tři roky.“

Asi dvacet tváří a jeden pes poslouchá pravidla dnešního klání. V úvodu dostáváme patnáct minut na rozlezení. V první části se bude odehrávat takzvané „člověče nezlob se“. Rozmisťujeme se mezi deset cest obtížností 8+ až 10-. Každá dvojice má za úkol co nejrychleji lézt, dokud je nevyřadí druhá dvojice, takto se jde dokola a počítají se dosažené expresky. Tento výběr hrou má za účel prověřit lezeckou vytrvalost a týmového ducha. Lezeme s vidinou vyhození, které nás dostává pod tlak stejně jako blížící se bouřka nad hlavami.
.

Adeptky na Sokolice pod tlakem (f: Standa Mitáč)

.

V druhé části dne se scházíme před budovou – je krásný mrazivý den. Všichni jsme navlečeni do běžeckých overalů a jde se na věc. Celková fyzická zdatnost a kapacita mladých plic se nejlépe otestuje během. Lídr Honza nasazuje svižné tempo v úvodním kopci. Začínají se oddělovat zdatnější jedinci. „Alpinista musí být nejen dobrý lezec, ale musí mít i fyzičku, aby v horách unesl těžký batoh.“ Tváře nám v mrazu červenají a krásné výhledy doplňují ubývající energii při aerobní aktivitě. Za hodinu a půl jsme zpátky na stěně.
.

Z různých koutů Česka si přijeli zaběhat do Prahy. Kupodivu se jim to líbilo. (f: SM)

.
Třetí část výběru nás prověří pohovorem. Jdeme do něj s jasnou představou, jakých cílů chceme dosáhnout. Předkládáme také už uskutečněné výjezdy do hor, které považujeme za naše nejcennější. Tříčlenná komise (poradní hlas měla i Peťa Růžičková, ale nebyl příliš vyslyšen, pozn. SM) a pes dodává dobrou náladu při pohovoru, kdy nejednomu komisaři zaplesá srdce. „Toto je přesně ten člověk, kterého chceme!“

Vyhlášení výsledků je nekompromisní. Výběr padl na osm Sokolíků, od kterých se očekává nadšení do vzdělávání, fyzická zdatnost a výsledky v horském prostředí. Díky pohodové atmosféře jsme také našli nové spolulezce a kamarády do budoucna. Těšíme se na všechno, co spolu zažijeme.
.

Skupinový mix Sokolíků a Odpadlíků. Autor textu v bílém triku. (f: SM)

.
Do Sokolíků se nominovali

Zbyšek Černohous, Alex Fraňková, Juraj Kováčik, Sam Maštálko, Honza Novák, Lukáš Ondrášek, Kuba Skočdopole a Eliška Vlčková.

Kuba Skočdopole – jeden z nových Sokolíků. (f: SM)

Výškové práce trochu jinak – fotil jsem na střechách Bangkoku

01.03.2018, Marek Štefech

V lednu jsem dostal nejhloupější nápad svýho života. Letět zadanej do Bangkoku, prodloužit si indonéská víza. Kdyby se Severní Korea rozhodla obsadit jižní poloostrov ve chvíli, kdy jsem procházel přes imigrační, nejspíš by uspěla, protože všichni Jihokorejci stáli ve frontě přede mnou.

Plán pro prvních pár dní byl jasný, prozkoumat okolí Chinatownu. Neměl jsem přesně zacílená místa pro konkrétní fotky, tak jsem jenom bloumal po ulicích. Zaujala mě ulice, kde mají místní železářství. Jejich životní prostor v podstatě pojídá kov všeho druhu, šrouby, hřídele, ozubená kola a motory. Vše v nekonečně se opakujícím stereotypu. Jako z filmu Tetsuo.

Kov všude, kam se podíváš (f: Marek Štefech)

Od svého kámoše jsem dostal tip na další super místo na focení. Opuštěný mrakodrap přezdívaný „Ghost Tower“, který je nedokončený od finanční krize z roku 1997. Na internetu jsem si zjistil informace, že budovu hlídají místní, a když jim dám 200 bahtů, tak můžu nahoru. Vydal jsem se na místo a ve stánku s jídlem u vstupu se zeptal jednoho z místních, jestli můžu nahoru. Začal být agresivní. Když jsem mu nabídl drobný úplatek, začali do mě navíc strkat všichni jeho kumpáni. Tím padl další pozoruhodný spot na focení v Bangkoku.

„Ghost Tower“ je nedokončený a opuštěný od roku 1997 (f: Marek Štefech)

Poučen ze svých nezdarů jsem kontaktoval místní rooftopery. Bez lokálů to tu moc nejde. Na Instagramu jsem obepsal pár lidí a dostal tip na přístupnou střechu kousek od Asoku. Společně jsme vylezli na střechu ve 35. patře, kde byl konečně slušněj, nikým nerušenej výhled na město a já mohl začít fotit.

Ulice moderního Bangkoku (f: Marek Štefech)

Taky jsem tu poznal Saritu. Mladou holku s perfektní angličtinou, která začíná s parkourem a jako každá Asiatka se ráda fotí.

Sarita – jako každá Asiatka se ráda fotí (f: Marek Štefech)

V polovině mého pobytu v Bangkoku bylo na čase začít si vyřizovat indonéská víza. Na první pokus mě v kraťasech a sandálech vyhodili s tím, že takhle tam fakt přijít nemůžu. Druhý pokus už dopadl lépe. Pustili mě do podatelny, kde mi ale vysvětlili, že o víza můžu zažádat jenom když opustím Indonésii na víc jak 90 dní. Tím tak trochu zmizel důvod, proč jsem do Bangkoku vůbec letěl.

Noční uličky starého Bangkoku (f: Marek Štefech)

Zdrcen žalem, že budu muset po měsíci zase do Singapuru k agentovi, jsem zbytek svého pobytu strávil prozkoumáváním dalších míst, kde se dá dostat na střechu. Koupil jsem vánoční světla na stromeček a hned je použil.

Sarita s Bangkokem v zádech (f: Marek Štefech)

Bangkok je město scammerů a holky tu mají tři facebooky – na každýho přítele jeden. Většina kabelů na sloupech nemá žádnou funkci. Málokdy tu uvidíš západ slunce, většinou jen šeď a všudypřítomné zácpy a odpadky na ulicích. Prostituci, skvělý jídlo a smrad. A v tom všem se pohybují ty nejhezčí holky na planetě. V tomhle Bronxu prostě dejcháš.

Marek se věnuje hlavně žánrům street, portrétům a fotkám jako zápiskům z cest. Sledovat ho můžeš na jeho Instagramu.

Bangkok. V tomhle Bronxu prostě dejcháš (f: Marek Štefech)

Mám to obráceně. Odkládám přítele do stínu pod skálu

23.02.2018, Eva Trnková

Jsem holka a vzpomínám na článek o ženách prvovýstupců, kde popisují, jak se starají o své „svěřence“, když na nic jiného než na lezení nemyslí…

Jenže v mém vztahu je realita zcela odlišná.

Vypadá to asi takhle:

Jsme na dovolené, daleko v tropech. A já celé dny básním o tom, jaké tam mají být skály a jaké to asi bude a tak. Hned jak přijedeme, tak po nich koukám. Vyhlížím je. „Támhle, koukej! A tam!“
Po pár dnech žadoním, že si potřebuju něco vylézt, třeba jen něco malého, nějaký boulder. Jen na chvíli…

„Hele, tady máš docela pěkný boulder a já tady mám stín…“ říká mi.
Lezu a sápu se po kamenech. Jsem spokojená. A dávám na chvíli pokoj.

Příjíždíme do lezecky vyhlášené oblasti. Krásné skály, takové jen tak někde pod rukama necítíš. Příteli ale není zrovna nejlépe a já začínám tušit, že toho asi společně moc nevylezeme. Jenže mi je také jasné, že s tímhle jeho problémem momentálně nic neudělám a nikterak ho nevyřeším. Položím ho tedy do stínu a nenápadně zdrhám ke krásným boulderům, které jsem si vyhlédla cestou. Po chvíli vidím, že si sedá ke mně do stínu pod skálu.

„Ještě tenhle a půjdeme!“

Nebo doma v Česku:

„Měli bychom se zastavit u rodičů, když budou ty svátky, ne?“ říká přítel.
„Jo? A nevezmeme to cestou alespoň přes skály?“ dodávám.
„Ale vždyť žádný skály cestou nejsou…“ on na to.
„To nevadí. Tak to vezmem přes skály necestou… Nebo pojedem k našim a vašim, až bude pršet,“ navrhuju vítězoslavně.

Nakonec:

Plánujeme společný výlet s kamarády blízko Adršpachu…
„No, a budeme chodit společně na procházky,“ říká on.
„Na procházky? Ty chceš chodit v Ádru na procházky???“ odpovídám já.
„Ale oni třeba všichni nebudou chtít každý den lízt, víš?“ odpovídá on.
„Ne?“

Ehm… Doufám, že v tom nejsem sama.

„Ještě tenhle a tenhle!“ bouldering v Thajsku jeho očima (archiv E. Trnkové)

Nejen „velká“ témata. I to je naše práce. Vychází první letošní Montana

20.02.2018, Tomáš Roubal

Nejvíc práce mi v minulém čísle dal jeden konkrétní článek. Rozhovor se dvěma chlapíky, kteří oba přišli o ruku. Přibližně ve stejnou dobu, v různých fázích svého života, ale oba se k tomu postavili jako k výzvě.

Střetnutí v redakci jsme domlouvali asi rok. Pamatuji si to hlavně proto, že už už byla na spadnutí cesta do Prahy a setkání v nějaké kavárně, které jsme na poslední chvíli odvolali kvůli zasněžené dálnici. Někdy vloni v lednu.

Michal je sice „jen“ ze severních Čech, ale většinu času tráví v Dánsku. Richard je věčně někde pryč. Své hrál i jistý ostych a obezřetnost, se kterou k setkání zejména Richard přistupoval. Co by měl dělat v redakci lezeckého časopisu on, který hlavně jezdí na kole?

Všechno dobře dopadlo, kluci si popovídali a vzniknul z toho zajímavý material. Ten zbývalo už jen přepsat, nechat opřipomínkovat, opravit, sehnat a vybrat fotky a vysázet jej…

Vyměnit převodovku v autě by trvalo podstatně kratší dobu.
A pro čtenáře je to ten text na stranách 58 až 61 v osmdesátistránkové Montaně. A i když se líbí (nejen) „takzvaně postiženým“, běžný čtenář, nadšený do lezení, na něj narazí, až když se prokouše všemi těmi známými jmény a výstupy. A pak se možná na chvíli zarazí. A najde motivaci udělat další krok k vysněnému cíli.

I to je naše práce. A máme ji rádi.

(Montanu č. 1/2018 seženeš tady.)

Své zranění pojali jako výzvu. (f: archiv Michala Šnajdra)

Krkonošské zlato

19.02.2018, Mišo Žilka (s vďakou venuje Kubínovi)

Kráčam večerným mestom z „hospody“ a veľké snehové vločky a žlté svetlo lámp mi pripomínajú detstvo. „Helé, napadlo fakt hodně, bude tam lavinovka…“ znejú mi v hlave varovania domácich kámošov. Lavínovo? Hmmm, veď ráno uvidím.

Ráno stále sneží a kužeľ čelovky odhaľuje jednu vločku väčšiu od druhej. Šliapem tmou na pásoch a premýšľam, ako tá príroda prišla na to, že má tony tohoto snehu sypať celú noc práve sem, na tieto kamene a trávu. Ako vlastne zistila, že ním musí prikryť všetky tie krásne riedke lesy, pníky, skaly, potoky a strmé svahy.

Ako vlastne vedela, že potrebujeme nasypať toho bieleho prachu do lesa aspoň po gule. A ako tá matka naša, príroda vesmírna, vytušila, že to musí byť ten najľahší biely prach na svete. Hmm…. A vtedy mi to zaplo. Wau, tak to muselo byť. A nijako inak. Rýbrcoul aj s Krakonošom dostali presne a včas nejakou čarodejnou časo-slučkou do ruky katalóg Black Crows (značka lyží, pozn. red.).

Sekundy dokonalého šťastia. (f: Mišo Žilka)

.
Veru. A už ich tam aj vidím. Ako ním dychtivo listujú a na stránke s farbami rúžová a zelená sa im zatajil dych a vytreštili na ňu tie svoje krkonošské očiská a ukazujú si, chlapíci čertovskí, na tú stovku pod viazaním. A v tom mimoriadnom okamihu časopriestorovej chyby a spojenia modernej technológie s odvekou krásou prírody to pochopili!

Pochopili sekundy dokonalého šťastia, zastaveného časopriestoru, orgastického šmyknutia sa so slnkom a mrazom v očiach. Ich praveké jazýčiská si olízli hrubé zmrznuté pery. Pozreli sa na seba a začali ho tam sypať. To krkonošské biele zlato.

Krkonošské zlato (f: Mišo Žilka)