"200 slov"

„V Nízkých Tatrách se přece nic stát nemůže.“ Jak jsme utíkali před medvědem

20.09.2018, Diana Schirlová

Dneska ti povím příběh o tom, že lidská hloupost nezná mezí. A nebo to možná bylo přílišné sebevědomí, takzvané světáctví. Po tom, co jsem kempovala na Alijašce, lezla po horách v Kanadě a surfovala na Zélandu a v Austrálii, se mi v Nízkých Tatrách přece nic stát nemůže. 

Nepochop mě špatně, vůbec jsem se našim malebným horám nevysmívala, to ne, jen jsme jaksi přestali brát v potaz jakékoli nebezpečí. Teď jsem doma, v Evropě, půjdeme se jenom tak na tři dny projít do lesa, někde přespíme a další den půjdeme dál. U té cedulky s medvědem se navíc parádně pózovalo.

Vůbec jsme se nad tím nezamysleli. Podotkli jsme, že někde hluboko v lese asi těch posledních pár kusů žít bude. Přišlo nám to jako třeba se zélandským kiwim, které tam opravdu jen tak nespatříš. Nebo s tučňáky – značka s výstrahou, že tu běžně přechází tučňáci. Nikdy jsem žádného na přechodu nepouštěla. A tak bych mohla s upozorněním na divoká zvířata pokračovat…

Den

Sbalili jsme batohy a vyrazili. Náš plán byl jasný. První noc si „někde“ usteleme. A druhý den vylezeme na Ďumbier, přespíme na chatě M. R. Štefánika a sejdeme dolů z hor k autu. 

Byl nádherný den a i když se šlo téměř pořád do kopce, vůbec nám to nevadilo. Před dvěma měsíci jsme se vrátili z Ameriky a já tam za každým stromem viděla medvěda (příliš bujná fantazie). Proto jsem se tady v tom krásném a mírumilovném lese tak uvolnila a ničeho se nebála. Nevědomost a nezodpovědnost může být celkem nebezpečná…

Jakmile jsme došli na pěknou mýtinku s výhledem, rozhodli jsme, že někde v okolí přespíme. Začalo se šeřit a na obloze přibývaly dešťové mraky. Rychle jsem se najedli – ano, alespoň pár desítek metrů od spacáků a také batohy s jídlem nám visely na stromě kousek od nás. To aby nám ten jeden poslední chlupáč široko daleko nesnědl svačinu na další den.

Lepší místo na přenocování jsme si vybrat nemohli! V mechu obrostlém ostružiním. Teď už vím, že to zní jako popisek místa na spaní medvěda hnědého, který najdete na wikipedii.

.

Medvěd hnědý (f: Alvaro Ching, Wikipedia)

Noc

3:00 ráno, tma, zima, mrholení…a řev!

Jakmile jsem uslyšela přibližující se řev medvěda, srdce mi začalo bít tak silně, že přítel vedle mě myslel, že dostanu infarkt. 

Ležela jsem celá zkoprnělá, krev mi pulzovala v uších a nevěděla jsem, co se bude dít. Rozhodlo se téměř okamžitě, protože řev, chvílemi pobrukování, se blížil. A celkem rychle. 

Vše, co nám přišlo pod ruku, jsme začali okamžitě soukat do batohů, stejně mi to v té chvíli nepřišlo dostatečně rychlé. 

Předešlý večer jsme ve stráni v dálce viděli polorozbořenou chajdu. A to byl náš jediný plán. Jít někam nahoru, přes pařezy a keře, v dešti a s „medvědem v zádech“. Na mobilu jsem pustila písničky na nejvyšší hlasitost a modlila se, ať cestou omylem nevyrušíme další medvědy. Protože jak se zdá, tak v Tatrách jich bude asi docela dost.

Ztratili jsme se ve stráni, padali jsme a nemohli najít tu zpropadenou chatu. Adrenalin stále pulzoval, ale bylo by lepší, kdyby pulzoval za zavřenými dveřmi stavení. V té tmě, se slabou baterkou jsme ji nakonec spatřili. Teda, nebyli jsme si úplně jistí, jestli to, co vidíme před sebou, je chalupa, ale plán B neexistoval.

Byla to ona! Když jsme vlezli dovnitř a zabarikádovali dveře, medvěd už si pobrukoval na té naší mýtince.

Adrenalin odezněl tak rychle, jako přišel a dostavila se totální únava z nočního úprku před tatranskou šelmou. Když jsme nad ránem konečně usínali, ukolébavkou nám bylo medvědí pobrukování linoucí se pravděpodobně z našeho mechového paloučku mezi ostružiním… 

.

Chata, která nás zachránila (f: Diana Schirlová)

.

PS: Jakmile jsme třetí den dorazili do civilizace, zadala jsem „medvěd-Tatry“ do vyhledávače a podruhé se narodila! 

PPS: Až zase jednou budu chtít porušit nějaká pravidla (v Národním Parku se pod širákem spát nesmí!) a začnu si hrát na hrdinku, pustím si za trest tuhle nahrávkuZavřu oči a představím si, jaké štěstí jsme my, nezodpovědní hlupáci, měli!

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany. Vítěze vyhlásíme příští týden.)

V malebných Nízkých Tatrách se nám přece nic stát nemůže (f: Diana Schirlová)
reklamní banner

15. září 2018: Uklidíme svět za jeden den

14.09.2018, Jakub Freiwald

15. září 2018. Den, který dost možná vstoupí do historie. Letos poprvé se totiž koná velký celosvětový úklid. Miliony lidí ve 157 zemích se postaví proti globálnímu problému s odpady. Vyčistí silnice, parky, pláže, lesy, řeky… Prostě všechna místa, kam odpadky rozhodně nepatří.

Ke světové iniciativě se připojí i Češi. Honza Bareš, jeden z organizátorů zítřejší akce a spoluzakladatel světového hnutí Trash Hero, odpovídá na pár otázek (velký rozhovor s Honzou jsme na eMontaně publikovali před pár lety, pozn. red.).
.

Honza Bareš (f: Jakub Freiwald)

.
V čem je světový úklid jiný než pravidelné aktivity Trash Hero?
Trash Hero úklidy jsou malé komunitní akce, kterých se obvykle účastní do 50 lidí. Zaběhnuté základny Trash Hero pořádají úklidy každý týden, protože věříme, že pravidelnost vytváří zvyk a to ovlivňuje chování jednotlivců, komunit i celé společnosti. Cílem je dlouhodobé působení a systematická postupná změna zdola.

Světový úklid je obrovská jednorázová akce, která vzniká ve spolupráci mnoha organizací, firem i jednotlivců. Cílem je zapojit stovky milionů lidí v jeden den, uklidit spoustu odpadu a rozproudit globální debatu o nutnosti změn shora, aby se předešlo tvorbě celosvětového znečištění.
.

Dobrovolníci z Trash Hero při úklidu na pražském Vítkově (f: Jakub Freiwald)

.
Jak si stojí Česká republika v nakládání s odpady ve srovnání se zbytkem světa?
Skvěle, dobře i špatně. Skvěle z hlediska toho, jak dobře třídíme. Dobře si vedeme v čistotě veřejného prostoru. Máme sice ilegální skládky a někteří lidé se stále ještě nenaučili, že les není odpadkový koš, ale oproti státům JV Asie je u nás velice čisto. Špatně si vedeme v tom, kolik odpadu na jednotku obyvatele vyprodukujeme. Ony totiž ty barevné popelnice vedou k tomu, že si neuvědomujeme, jak moc odpadu produkujeme. Stačí se podívat v supermarketu a zkusit nakoupit bez plastu. Je to velmi obtížné. A tohle by se mělo zlepšit. Recyklovat nestačí. Recykluje se minimum.
.

Recyklovat nestačí (f: Jakub Freiwald)

.
Často se setkávám s argumentem, že v Evropě máme relativně uklizeno a největší znečišťovatelé jsou hlavně v Asii a Africe. Co na to říkáš?
To je pravda. Dodali jsme zemím v Africe a Asii plastovou technologii, kterou oni používají. Jsou to velmi lidnaté země. A odpadové hospodářství a recyklace tam jsou v plenkách. Kdybychom chtěli skutečně vyřešit odpad v moři, je třeba se zamyslet nad tím, jak zastavit odpad, který proudí do moře z řek a pobřeží v Asii a Africe. A na to by bylo potřeba mezinárodní spolupráce, protože oni si s tím sami zatím neporadili a je třeba jednat dřív, ne později. Také by pomohlo, kdyby západ pomohl východu s rozvody pitné vody. Protože pitná kohoutková voda, u nás samozřejmost, je tam utopie.

Už uklizíš pár let. Vidíš za tu dobu nějakou změnu v chování lidí a v tom, jak vypadá naše okolí?
Mění se to pomalu. Vidím změny u lidí ve svém bezprostředním okolí a slyším od nich příběhy, jak se mění chování lidí kolem nich. A to nejen v Čechách, ale i v Asii. To mi dává naději, že to, co děláme, má smysl. Každá společenská změna začíná skupinou nadšenců, kteří rozhýbou masu. Tomu věřím, to mi dává sílu pokračovat.
.

Mám naději, že to, co děláme, má smysl (f: Jakub Freiwald)

.
Je nějaká meta, počet lidí, množství uklizených odpadků, kdy budeš považovat sobotní úklid za úspěšný?
Považuju sobotní úklid za úspěšný už teď. Plán byl zapojit 5 % světové populace, 380 milionů lidí. Osobně mi ale na tom čísle nezáleží. Je fantastické už to, že se lidi ve 157 státech dohodli a uklidili si před vlastním prahem, že se lidstvo dokáže spojit a něco pozitivního společně udělat. To je ten největší úspěch.

A kolik těch lidí a uklizených odpadků nakonec skutečně bude? Nechme se překvapit. To se dozvíme už tuhle neděli.
.
Pokud se vše podáří, půjde o největší mírovou akci v dějinách lidstva. A zapojit se můžeš i ty. Na webu najdeš mapu se všemi úklidy. Registrace není potřeba, stačí si vybrat a prostě přijít. A pokud náhodou nemůžeš, na Facebooku budeš moct od dnešní půlnoci sledovat živý přenos ze všech koutů světa.

Zatím největší úklid v Praze pod záštitou Trash Hero proběhl na Vítkově (f: Jakub Freiwald)

Povinná četba – „Ze života horolezce“. Hele, vole, doktore, pojď si něco přelízt

10.09.2018, Standa „Sany“ Mitáč

„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.

„Už není úniku. Nejde to dolů, vpravo ani vlevo. Mohu jen vzhůru. Myslím, že nepřeháním, kombinovaný terén skály, sněhu a ledu má sklon kolem osmdesáti pěti až devadesáti stupňů. Už dávno lezu bez rukavic, jsem úplně v transu, vzdálenější svět nevnímám,“ popisuje Mirek Šmíd stavy během svého sólového prvovýstupu na pyramidu Ama Dablamu v Nepálu v roce 1986. Tehdy mu bylo 34 let a drzé nápady ho neopouštěly.

„Tuhle knížku si určitě sežeň,“ doporučoval před lety kamarád a vůbec se nemýlil. Je to exkurze po sbírce extrémních výkonů v horách, která u nás nemá obdoby. Zakladatel teplického Fesťáku v ní popisuje své výpravy na limity tehdejšího lezení, jako kdyby o nic nešlo. Bez příkras, věcně, lidsky. V tom spočívá asi hlavní síla této knihy. A že by se mohl čím chlubit – Severní stěna Trollů v zimě, třikrát Mount McKinley, Cerro Torre, účast na úspěšné expedici Dhaulágiri 1984… Jenže chlubení, to nebyl styl Míry „Lanče“ Šmída:

„Moje generace povětšinou chápe hory jako kolbiště seberealizace, slávy a uznání. Ale mně se zdá přinejmenším podivné být lepší než ten druhý, někoho přetrumfnout, ukázat mu záda,“ píše v závěru knihy, kde přiznává, že jeho velkým vzorem byl romantik Julius Kugy – jeden z průkopníků horolezectví, botanik (*1858) a autor původní knihy Ze života horolezce. Obě dvě sdílí naladění lidí, kteří nad svoje výkony obdivují východy a západy Slunce, pestré horské louky a úžasné vysoké stěny.
.

Mirek Šmíd (f: archiv Petra Schnabla)

.
„Míru si pamatuju z Fesťáků, když se tam ještě rozdávaly chleby se sádlem,“ vzpomíná himálajský horolezec Pepa Šimůnek, který se shodou okolností tento týden chystá také na Ama Dablam. „Tehdy mi bylo dvacet, byl jsem zelenáč – koukal jsem na něj jako na boha. Byl to vzor, ikona, borec. Už za komančů byl v Yosemitech! Já byl tehdy nejdál na Prachově a v Tatrách. Postava z kategorie snů.“

S „Lančem“ tehdy lezl například doktor Mirek Novotný. „Nejlepší bylo společné Chamonix, tuším 1981. Měli jsme 14 dní exkluzivního počasí. Lezli jsme ve třech, ještě společně s „Prcasem“ Slavíkem na Aiguille de Blatière a byla to velká pohoda. Táhli jsme si s sebou koženej měch s vínem. A na štandech jsme popíjeli…

Když Míru srovnám s Joskou Rakoncajem, tak ten byl puntičkář a rychlý. Mirek byl free a velký pohodář. Na těch zájezdech většinou chodil sóla, ale když se zrovna chtěl družit, tak za mnou přišel a povídal: ‘Hele, vole, doktore, pojď si něco přelízt.’

Pamatuju si také jeho hlášku, kterou užívám velmi často, když někdo spěchá: ‘Hele, vole, pomalu. Rychle se ani pes nevysere.’ (směje se) To byla jeho oblíbená.“

Pokud se chceš Mírovými myšlenkami nechat inspirovat i ty, určitě ještě nějaký výtisk jeho knížky v antikvariátu seženeš. Nebo si ho připomeň alespoň filmem. Větší vzpomínání nedávno zachytil štáb pod vedením Libora Duška. Pokud ti tenhle povedený medailon unikl, tady máš šanci to napravit:
.

.
_____

Mirek Šmíd (*11. května 1952 – 11. září 1993) byl český samorost z Police nad Metují. Sám sebe viděl nejen jako horolezce, ale také jako dokumentaristu a fotografa. Právě díky němu můžeš během každého konce srpna navštívit největší český filmový festival, který se zaměřuje na horolezeckou tematiku. V životě i v horách si razil vlastní cestu – svými sólovýstupy (zejména na Kavkaze) rozčiloval tehdejší funkcionáře. Jako jeden z prvních přinesl do Česka také paraglide nebo horská kola. Zemřel za nevyjasněných okolností během sólového výstupu na Lost Arrow Spire v Yosemitech.

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cestaSetkání se smrtí, Šivova velká noc, Extreme AlpinismCesta do hor.

Mirek Šmíd na Dhaulágiri 1984 (f: archiv Petra Schnabla)

„Zkazit si pěkný lezecký den?“ Jak Kubové v Ádru udolali spáru

29.08.2018, Jakub Skočdopole

To jsem jednou tak prohodil, když jsme se bavili v Ádru o tom, jaký je náš velký cíl, že pro mě by byl úspěch vytáhnout si jakoukoliv spáru. Jakmile to zaslechl Vítek Lachman, hned zbystřil a povídá: „No tak tady za rohem máš spáru – pěknou, tu si dej, lezou jí i holky.“ Tak na ní tak koukám a v hlavě se mi honí myšlenky: „No jako nevypadá tak zle – do jeskyňky lehké, a z ní tutová eurožába, to by se možná dalo.“ Nádech, výdech a už potvrzuji, že pokus dám. „Ale co jištení?“ povídám. „Na deset metrů spáry nic, kindráč nemám, ufona taky ne… Takže bych to musel lézt na sólo a to se mi zrovna nechce, pádu na zem bych se rád vyvaroval.“ Ještě že má Vítek pro všechno řešení a z batohu vytahuje své ufony. „Já si to vylezu na sólo a dám ti je tam.“ No bájo! Vše do sebe krásně zapadá, ani to moje hlava nestíhá vstřebávat.

Než se naděju, Vítek je nahoře, já se navazuji a připravuji na pokus. S žábami mám praxi z boulderzávodů (chlapi měli v kvaldě jednu převislou spáru, pozn. red.), tak to přeci nebude v ničem jiné. Překontroluji si jističe Kubu Konečného a vznesu důležitý dotaz: „Dáš si to za mnou na druhém?“ „No, jako nevím, nechci si zkazit pěkný lezecký den nějakou spárou,“ namítá Kuba.

Otáčím se čelem ke spáře, nadechnu se a vyrazím. Pádluji (ještě po chytech) v široké spáře do výklenku, ze které se má cvakat první ufo. Založím vcelku kvalitní žábu a snažím se cvakat. Bože! Co to je? Hlava plná strachu mi dělá problém trefit se expreskou do ufona. Po chvilkovém boji konečně cvakám expresku a vzápětí do ní lano. Pokouším se postavit a udělat dalších pár temp ve spáře, ale hlava panikaří a ruce mě nechtějí poslouchat. Vím, jak založit žábu, proč to tedy dělám na opak? Kuráž je ta tam a stres i nervy se dostavují rychle. Neotálím, valím si to nahoru a přitom bojuji o holý život. Tempo za tempem, žába za žábou. Jen se co nejrychleji dostat k dalšímu jištění. Zastavuje mě až crux, kde se musí zvednout pravá noha vysoko, postavit se a je vylezeno. Žába už jede, hlava s tělem jsou unavené, a tak z posledního zbytku morálu udělám vysoký krok. Pomalu se připravuji na pád, když najednou stojím na velkém stupu a žába sama od sebe drží. Teď už jen lehkým terénem na vrch.

Po mně si to nakonec na druhém dává i Kuba Konečný, akorát v cruxovém místě místo žáby využije sokola. No když má tu sílu vola… Vrchol a zápis do knížky byla ta nejsladší odměna. Poslední cesta před odjezdem je vylezena.

Kráčíme si po kolejích a najednou na nás někdo volá. A hele, Standa Mitáč leze „Údolku“ na Tři obry (VIIb od Herberta Richtera, pozn. red.). O téhle spáře si můžeme nechat zdát. To je na nás sporťáky moc silná káva. A co jsme to vlastně lezli za cestu? No přece „Tomášku“ za V na Hroche v Království. Tu snad každý v Ádru zná.

Kuba Konečný vlevo, Kuba Skočdopole vpravo. Tři obři vlevo vzadu. (f: Radmil Schneider)

„Žízeň jsi měla, babo, a ne hlad!“ Československý výběr ve Špáňu 1985

24.08.2018, Alena Čepelková

Píše se rok 1985 a já léto trávím místo přezimování v nějakých velehorách v horkém Španělsku. Jak už to tak tehdy chodilo, na hromadném zájezdu uskutečněném na bázi pozvání od jistého horolezeckého klubu z Manresy. Společníky mi je asi třicet vybraných česko-slovenských climberů a všichni svými vybranými způsoby skvěle reprezentujeme svoji socialistickou vlast. Hned první večer ukazujeme svým hostitelům, jakou máme úžasnou výdrž při konzumaci zdejšího ohnivého vína, a jak se poté umíme orientovat v nástrahách nám do té doby neznámého materiálu slepence v Montserratu.

Zájezd dále pokračuje do dalších oblastí: Riglos, Terradets či Ordesy a Picos de Europa. Jelikož mezi účastníky jsou takové, řekněme již vyzrálé horolezecké osobnosti jako Olda Kopal nebo Leoš Chládek, na programu není jen tupé lezení; nezanedbáváme ani jiné sportovní a kulturní události. Zážitkovým vrcholem má být v tomto smyslu naše účast na fiestě v Pamploně. A skutečně, oči máme navrch hlavy.

„Pane jo, vy tedy tady umíte žít,“ povídám Angličanovi Rogerovi, usídlivšímu se ve Španělích. „Takové nevázané veselí, lidé tančící celý den a celou noc v ulicích, corrida a pak ten ranní běh s býky, to my jsme proti vám úplné chladné emociální chudinky.“

Založením spíše horalka se těším, až si zalezeme v pohoří Ordesa. Sice jde o horské lezení, ale my tu začínáme razit nový styl, inspirováni zvyky sportovních lezců: vyrážíme na „vícedélky“ co nejvíce odlehčeni, nejlépe jen s půllitříkem vody v maglajzpytlíku a větrovkou na úvazku, neboť rychlost a elegance jsou naším cílem. S Rogerem, Jirkou Večeřou a Jardou Kutilem se domlouváme na přelezu jakési novější cesty „Via Alicantropia“. Polezeme ve dvou dvojkách, Véča s Kúťou a za nimi já s Rogerem. Cesta má prý zatím jen pět přelezů a je celá po vlastním.

S Rogerem se navazuju na lano poprvé, ale těším se na lezení s jeho dokonalou sadou materiálu. První orientačně náročné délky střídáme, ale pak terén silně přitvrzuje a na začátku zářezu se zdvihá do důstojné kolmé až převislé polohy. Skála je poskládána ze šuplíků, které když povytáhneš, musíš je zase opatrně vrátit na místo a pokusit se najít jiné, lépe držící. Má to ale tu výhodu (nebo nevýhodu), že prvolezec se naopak vrací těžko, neboť mezi šuplíky snad ani nemá smysl zakádat jištění. Na tomto místě Kúťa Véčovi oznamuje, že se „ustaluje na pozici druholezce“. Tajně doufám v projev anglického gentlemanství, leč marně – Roger se ustaluje tamtéž. Na to, že cestu navrhl on, to možná není úplně hrdinské, ale co můžu dělat.

Do další délky, obsahující traverz spárou pod obrovským převisem, mne zase povzbuzuje slovy, že to je pocitově přeci stejné na prvním jako na druhém, což zní při poslechu druholezce Kúťi, neustále pokřikujícího na Véču: „Dober!!!“ zábavně. Zábava končí ve chvíli, kdy se shromažďujeme všichni čtyři pod poslední délkou, obsahující kyvadlový traverz do jakési nechutné převislé spáry, a kolem vůkol se schyluje k evidentně zlé bouřce. Svět kolem nás černá a jedině obrovský převis nás zatím chrání před plným zásahem deště. Spojujeme síly a do boje vysíláme Véču. Nevidíme ho ani neslyšíme, jen tušíme, že z boje vyšel vítězně a začíná nás k sobě dobírat.

Pochopitelně to jde velice ztuha a Roger drkotajíce zuby mumlá cosi o tom, že kdyby to byl býval věděl, byl by sem nechodil, zatímto Kúťa neztrácí humor a během polykání vody z nebes glosuje situaci oblíbenou hláškou zájezdu: „Žízeň jsi měla, babo, a ne hlad!“ Na sestup se vydáváme v prudké průtrži mračen hlava nehlava, kolem nás hřmí a létají blesky, matroš na našich úvazcích do toho vesele cinká a lezečky, které jsme ani nestačili sundat, kloužou. Brodíme šeredně rozvodněný potok bez pádu do vodopádu pod ním a konečně se ocitáme na stezce vedoucí do doliny.

Na železných kramlích se i do mého bezmozku vtírá myšlenka, zda to není trochu nebezpečné. Nicméně, soustředěni na úprk si vůbec neuvědomujeme, že o nás asi mají strach naši kamarádi, čekající v plném autobuse na parkovišti. A tak je náš vstup do bezpečí autobusové Farradayovy klece trochu překvapující, ale o to víc impozantní: okamžitě z nás všech čtyř strhávají promočené oblečení, třou nás do sucha ručníky a současně podávají jako první pomoc nesčetné panáky destilátů různých značek. Ani jako holka nemám žádnou výjimku a šanci se této dobře míněné smršti ubránit.

Ráno poté Roger dí: „Cože jsi to povídala o vaší chladné povaze? Proti tomu, co jsem tu zažil, je fiesta pěkná nuda!“

_________________

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty, čas máš do konce srpna.)

Fiesta na Montserratu, Alča na čelbě. (f: archiv AČ)

Deník bábovky: Typologie adršpašských lezců

22.08.2018, Anča Havelková

(Život holky v Ádru, to je očistec. Očistec, který stojí za to úplně nejvíc… Tohle je třetí díl rubriky „Deník bábovky“ – těš se vždy ve druhé půlce měsíce, pozn. red.)

V jednom máme jasno – v Ádru žijou bábovky. A ty se snaží přežít – samy, spolu nebo s kamarádama – s velkejma bráchama, kteří se slitujou a koupí jim ten správnej vařič, co pasuje na pětilitrovou plynovou bombu. Nebyly by to však úplný bábovky, kdyby nepokukovaly po chlapech… Oukej, nepokukujou, trpělivě (čti spíš zoufale) čekají na prince v bílým tranďáku. A jaký prince že to do Ádru sezóna zavane?

KLASIK
Chodí v roztrhanejch teplákách s kytičkovanýma záplatama na koulenou a kostkované košili. Matroš má v báglu od Ádrdesignu, v jednom z prvních modelů. Nepoužívá mágo ani ufony, má sadu chlupatých smyček dáávno za zenitem, ale protože do nich nepadá, používá je už patnáct let. Z jeho batohu nikdy netrčí žádnej matroš, takže nejde poznat, že je to lezec! Holky ho zdánlivě nezajímají. Jeho výběr lezeckých cest se skládá z vykřičníků od Cikána a Arnolda. Svačina: dvě lahve Krakonoše a jablko, v lepším případě kousek štangle Vysočiny.

Jistí se zásadně osmou. Když vezme bábovku do skal, zapomene, že je to holka. Vlastně zapomene brát v potaz lezecké schopnosti parťáka vůbec… Výsledek: koláče na rukách, koláče na ramenou, koláče na kolenech.

K večeři má fazole a sedm až dvanáct piv. První přelez po dvaceti pěti letech ve vrcholovce je sice lákavý, délce hojení strupů ovšem neúměrný, a tak si dvakrát rozmyslíš, jestli s ním ještě někdy půjdeš do skal…

SPORTOVNÍ TEPLOUŠEK
Chodí v kraťasech (dokonce v nich leze!), růžovejch botaskách od adidas a s báglem od BéDéčka. Nosí maglajz, spárovky i ufony, i když leze zásadně stěnovky. Průvodce nenosí, protože nový desítky tam stejně nejsou. Když tě vezme do skal, rozlízáte se na devětáčku (po pár měsících se dozvíš, že si tě testoval). Nevadí mu, když pindáš – zvedá mu to sebevědomí. V krocích, kde padal, musíš spadnout taky.

Jako jeho holka si taky musíš pořídit pořádný krční svaly a grigrinu, aby jsi zvládla hodiny chytání pádů při nacvičování nejnovější desítky od Brťáka. Do vrcholovky se zapíšeš málokdy, protože cesty končí u posledního kruhu (a pro tebe často u prvního). Zápisy jsou hodnotný až od Xa, nikdy nechybí poznámka „OS“, i když mu na tom nezáleží! Den lezení končí: rýží s mrkví a večerkou v devět, protože podmínka je ráno od osmi do desíti.

CHAMELEON
Kříženec Klasika a Sportovního teplouška. Leze v dlouhejch žlutejch kalhotách E9 s kytičkovanýma zálatama na kolenou. V báglu má mágo, ufony, za který se stydí, a průvodce s ručně dopsanejma desítkama v Himalájích. Ve stěně dá devětajdo na osnajt a večer se doleze na Tréningovce. Na svačinu nosí Krakonoše, papriku, oříškovou tyčinku a cizrnovou pomazánku. Když s ním jdeš lízt, můžeš se zúčastnit rozhodování o tom, kam se dneska půjde. Buďto na devítkový hrany do Teplic nebo na Berušky. Večer dá čtyři pivka, rizoto s vepřovou konzervou a jde spát, protože vstává na spárovou podmínku na devátou.

ZELENÁČ
Na písek přijel z vápna, letos poprvé. Je mu dvacet, má nový spárovky od Ocúnu a maglajz, kterej nebude používat, protože na písku se to nesmí. Cajky má v báglu od Ádrdesignu, protože ten nosí všichni klasici. Lano nosí na batohu, je na to zvyklej z Krasu. Dokáže přijít do hospody s oblečeným sedákem (protože si dá jen pivko a pak jde zpátky do skal). Když si musí odsednout do erárky, pořádně v ní zaskáče, aby se ujistil, že je tutová.

Přijel lízt spáry, ale neumí zakládat, takže po prvním zážitku stávajícího se z třiceti metrů smrtelného hekání se rozhodneš, že budeš radši tahat. Večer si dáš v hospodě šest piv na nervy a zítra půjdeš radši lízt s klukama sportovky.

RESUMÉ
Pro každýho z výše uvedených lezců jsi pořád „jen“ bábovka, kterou samozřejmě jednou vezme na vícedélky, a tak večer zase sedíš sama před chaloupkou a plánuješ, jakou pětku bys ještě mohla vytáhnout. Všechny data na telefonu už padly na hledání tranďáka na bazoši. Tvůj bude žlutej.

PS. Jestli si se ve výše zmíněné typologii nenašel, prosím neváhej rozšířit bábovčí obzory, ať nekoupíme prvního tranďáka, kterej na tom bazoši najdem!

Klasici nebo sportovní teploušci? (f: Anička Havelková)

Povinná četba – „Cesta do hor“ od Filipa Šilhana. Jedno máme všichni společné – Cestu

14.08.2018, Eva Trnková

„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.

Poslouchám písničku „Riders on the Storm“ od skupiny The Doors Je fantastická, tak dlouho jsem ji neslyšela!

A jakou to má souvislost s knížkou pro tento měsíc?
„Riders on the Storm – teď už jsem chápal, že název té jejich cesty není žádný hold Morrisonovi, ale přesný popis reality. Ještě v hospodě v Puerto Nateles jsme u třetího piva vedli svalnaté řeči, jako že: ‘Všechno musí jít přelézt čistě, koneckonců i Güllich s Albertem jsou taky jenom lidi, atd.’ Teď jsme neměli co říci. Ono také co říkat ve chvíli, kdy vítr venku uhání takovou rychlostí, že člověk sotva stojí na nohou. Dojít si na záchod znamenalo namočit si do obličeje. Představa lezení po skále byla směšně absurdní.“

Možná už poznáváš, že se jedná o sloh Filipa Šilhana z knížky Cesta do hor, kterou vydala Montana v roce 2001. Filip v této části knížky popisuje výlet za lezením v jihoamerické Patagonii v žulovém terénu v Torres del Paine. A já si přesně dokážu představit, jak to myslel Morrison i Filip.

To je také jedno z velkých kouzel Filipova psaní. Člověk ani neví jak, ale Filip Šilhan dokázal slovy vystihnout okamžik tak, jako bys na skále byl s ním. Lezeš na písku se všemi třemi expreskami, co máš. Lezeš a touláš se po Americe. Vydáš se do Tater, kde nejprve sotva popadáš dech, ale v Himálaji ti dojde, že už je to vážné. Zavítáš do skalisek divoké Patagonie a sluníš se na boulderech v jižní Africe…

V druhé části knížky tě čeká Filipův „Lezbiář aneb o čem se v metodických příručkách nepíše”. Najdeš tady lezecké poznámky definované slovy autora takto: „Kdo je přesvědčený, že se ho poznámky netýkají, patří nejspíš k oné bezproblémové části lezeckého spektra… Naopak ten, kdo prohlásí, že mu jsou podobné problémy buřt, a pozdě v noci si je potom bude pročítat na záchodě, ten patří k nejohroženějšímu druhu. Pro zbytek světa je lezbiář inspirací, informací, anebo také idiotskou hovadinou.”

Komunita lezců – rebelantů establishmentu, kteří mají svůj svět a svoje náhledy na to, co je důležité. Vřele doporučuji přečíst, i pokud si myslíš, že se tě tahle část netýká. Troufám si totiž říct, že některé lezecké problémy se v čase nemění. Vzadu knížky najdeš také Filipovy krátké úvahy nad různými tématy a publikované příspěvky do Montany, které stojí za přečtení.

Proč jsme tady? (Filipova odpověď za Montanu)
„Pro pocit komunity, pospolitosti, informace, proto, že děláme něco smysluplného, něco, co nás baví. Jací budeme, je částečně věcí každého z nás. I proto jsme tady! Za smysluplnost existence lezeckého periodika, a potažmo za Montanu.”

Jedním z největších přátel a parťáků Filipa Šilhana byl svého času Mára Holeček (Napsal o něm také vzpomínkový text Panta rei do Montany č. 2, 2002, pozn. red.)…

Máro, jaká je první věc, která tě napadne, když se řekne Filip Šilhan?
Jednoznačně vzpomínka na parádní a výjimečné časy. Dobu, kdy se naše společné představy jednoduše přetavovaly do reálných kroků, přičemž „problém”, byl pojem jen pro pochybovače, či věčný kverulanty. Připomínka kamaráda a lezce, který mi chybí. Dokonce ani za více jak patnáct let zub času nezacelil ztrátu a nezaneslo ho ani jediné smítko prachu zapomnění.

Na jakou situaci/na jaký moment s Filipem vzpomínáš nejraději?
Vyberte z nádoby plné směsicí svých oblíbených laskomin jednu či druhou a řekněte: tuhle bezvýhradně preferuji. Připomínám jen, že nádoba i s víčkem vám celá patří. Pokud ovšem budu chtít vypíchnout jednu chuť, musíte počkat, až vše zdlábnu. Pak možná vydám resumé. Je to obdoba vydržet odvyprávět celý mnohaletý příběh. Je ale dost možné, že na konci budeme zcela bez výsledku, stejně tak, jak na samotném začátku. Vyberete jednotlivost, když vše chutná, respektive vzpomínky jsou stále živé.

Bylo na něm něco pro lezce a horolezce opravdu typické/netypické?
Jasně…, pro horské lezení nebyl knižním ideálem. Dlouhý jak sám týden, vyhublý, byla mu zima a každý den vybil baterky svých sil až na samé dno. Nicméně ráno se vždy vzbudil čertík na péru, usměvavý a pro okolí nejspíš nebezpečný optimista. Nikoli však pro mě. Já mu za to budu do své nejdelší smrti vděčný. Naučil mě i ve srágorách vždy koukat na horizont zalitý Sluncem. Neboli, problémy nejsou okolnosti, ale rezervy vždy hledej v sobě, než přijde definitivní „tma“. Howgh.

_____

Filip Šilhan (3. 12. 1969 Plzeň – 13. 1. 2001 Ötzalské Alpy)
Publicista, novinář, redaktor České televize a výjimečný spolupracovník Montany. Kromě toho byl výborným lezec – na sportovkách dosáhl obtížnosti 10 UIAA a z horských počinů se sluší zmínit třeba prvovýstup na pákistánský Amin Brakk (9-, A4) nebo novou variantu na Cerro Torre Central v Patagonii (8, A3+). Jako lezec procestoval obrovský kus světa a všechno dokázal ostatním zprostředkovat svým jedinečným jazykem.

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cestaSetkání se smrtí, Šivova velká noc, Extreme Alpinism.

Filip Šilhan (f: Montana 2, 2002, str. 42)

Úspěchem je vrátit se v pořádku dolů. Jak jsem nevylezla na Mont Blanc

13.08.2018, Mirka Horáková

Tyčí se do výšky 4808 metrů nad francouzským městečkem Chamonix. Dobyt byl poprvé v roce 1786 horolezci Jacquesem Balmatem a Michelem Paccardem. Je nejvyšší horou Alp a také nejvyšší horou Evropy, tedy nepočítáme-li Elbrus.

Výstup na Mont Blanc není v horolezeckých kruzích považován za nijak technicky náročný. Trénovaný a dobře aklimatizovaný člověk by ho měl zvládnout. Když ale poprvé na vlastní oči uvidíš mezi ustupujícími mraky mohutný ledovec a Bílá hora se před tebou objeví v celé své kráse, zhostí se tě nervozita. A taky trochu strach. Jako by ti hora říkala: „Tohle nebude vůbec lehké.“ 

Celou expedici jsme naplánovali na čtyři dny. První den ráno nás Tramway du Mont Blanc neboli „zubačka“, nejvýše položená železnice ve Francii, vyvezla až do své konečné stanice Nid d’Aigle ve výšce 2372 metrů nad mořem. Odtud vstupujeme na morénu ledovce Bionnassay a po kamenitém povrchu stoupáme k chatě Tête Rousse (3167 m n. m.). Druhý den nocujeme ve výšce 3815 metrů na chatě Refuge du Goûter. Tedy potom, co zdoláme už poněkud výživnější část cesty, včetně obávaného úseku Grand Culoir. Představ si obrovský kamenný trychtýř. Tvým úkolem je přejít jeho hrdlem. Má to ale jeden háček, shora na tebe prakticky neustále padají kameny. Až polovina veškerých, často i smrtelných úrazů na Mont Blancu, se stane právě tady. 

Ve chvíli, kdy ke Grand Culoiru přicházíme, začíná hustě pršet a aby toho nebylo málo, přidávají se i kroupy. Adrenalin pracuje na maximum a srdce mi buší jako blázen. Mám pocit, že se mi strachy pomíchaly všechny orgány v těle. „Tři, dva, jedna, teď,“ dodávám si odvahu a vrhám se vstříc otevřené planině. Je to chvíle stoprocentní soustředěnosti, nesmíš zbytečně plýtvat časem, ale ani příliš pospíchat. Kamenitý povrch pod tebou má totiž tendenci se neustále sesouvat a když jde člověk moc rychle, snadno uklouzne. Je to zvláštní pocit, když víš, že kamarádi jsou jen kousek od tebe, ale přitom tak daleko. Jsi tu jenom ty sám. Teď a sám za sebe. A víš, že když uděláš chybu, můžeš umřít… 
.

Vstříc otevřené planině. (f: Tomáš Čihák)

.
Počasí se trošku umoudřilo a před námi se najednou zjevuje další horolezec, který se představuje jako Jeff. Jeff je Američan, už vylezl pár vrcholů na Aljašce a do Francie přiletěl jen a jen kvůli tomuhle výstupu. Myslím, že hory mají zvláštní moc. Dokážou v lidech probudit dobro a eliminovat všechny špatné lidské vlastnosti. Jeff se přidává k naší výpravě a rozhodne se, že nás bude až k chatě zásobovat dávkami svého optimismu. Projevuje se to hlavně tak, že i když všichni víme, že nám do cíle zbývá ještě minimálně hodina strmého stoupání, Jeff nás neustále ujišťuje, že „už jsme tam“, „že už vidí chatu“ a „že je to skvělý.“ 

Na chatě Goûter panuje zvláštní ticho a napětí před závěrečným výstupem. Nocování je tady opravdovým zážitkem. Spí se na palandách po asi 30 lidech v jedné místnosti. Takže špunty do uší jsou povinnou výbavou! V noci mě taky několikrát probudí mé vlastní lapání po dechu a pocit, že se kvůli řídkému vzduchu nemůžu dostatečně nadechnout. 

Asi ve dvě hodiny ráno se rozdrnčí budíky, celá chata se probudí a začne panovat neuvěřitelný chaos. Všichni se co nejrychleji snaží posnídat super výživná jídla ze sáčku, najít své svršky, mačky, cepíny, helmy, kamarády… a s čelovkami na hlavách se v zástupu hromadně vyráží vstříc vrcholu. 

Podepisuje se na mě probdělá noc a únava z předchozích dnů a s každým krokem vzhůru se mě zmocňuje pocit, že se co nevidět musím zákonitě udusit. Lapám po dechu, ale vzduch o teplotě hluboko pod bodem mrazu není zrovna tím, co by moje plíce ocenily. Nahoru jdeme mlčky. Silný vítr bodá do obličeje, tma, led a sníh všude kolem člověku na entusiasmu rozhodně nepřidají. Tělo by to sice ještě asi zvládlo, v tu chvíli je ale můj největší nepřítel hlava. 
.

Silný vítr, led a sníh člověku na entusiasmu rozhodně nepřidají. (f: Tomáš Čihák)

.
„Já už dál nejdu kluci,“ prohlásím. „Cože? Proč? Co se děje?“ diví se Tom, který jde na laně první a nemá ponětí o vnitřním boji, který sama se sebou svádím. „Už fakt nemůžu. Běžte nahoru, já tu počkám nebo se k někomu přidám cestou dolů.“ V tu chvíli Petr vezme Tomáše bokem a najednou vidím, jak se Tom začíná vzdalovat a míří dál k vrcholu. Petr, který byl iniciátorem téhle výpravy, a jehož snem bylo Mont Blanc vylézt, zůstává. Snažím se ho po dobrém i po zlém přesvědčit, že musí jít s Tomášem! Že si to kvůli mně nesmí nechat zkazit, ale Petr tvrdohlavě trvá na svém. „Já tě tu nenechám!“ Trpělivě se mnou sestoupí až zpátky dolů k chatě, kde čekáme na Tomáše. 

Jsem sama na sebe naštvaná, je mi hrozně líto, že kvůli mé neschopnosti právě někdo přišel o svůj sen. A v tomhle rozpoložení potkávám Jeffa. Ten prohodí: „Nedal jsem to. Někdy to prostě nejde, někdy ti to ta hora nedovolí. A dneska to nešlo. Úspěchem je vrátit se v pořádku zpátky dolů, a to může být i rozhodnutí otočit to ve správný okamžik. Volnost znamená dát si šanci na další pokus.“ Jeff kvůli tomuhle dni přiletěl až z Ameriky a teď vypadá i navzdory svému „nezdaru“ naprosto smířeně. 

Moje zklamání střídá pocit úcty a respektu k tomu, že existují lidi, kteří se nerozpakují postavit bezpečí ostatních na úkor vlastních snů. A že taková ta slova jako obětavost, solidarita a odvaha, můžou mít opravdu reálnou podobu. Někdy je tohle všechno si uvědomit důležitější než svoje vlastní ego a potřeba si něco dokázat. 

Tak příště Kilimanjaro, ne?!

_________________

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty, čas máš do konce srpna.)

Úspěchem je vrátit se v pořádku zpátky dolů. (f: Tomáš Čihák)

Deset měsíců bez lezení. Lucce Hrozové se dotírají nepříjemné myšlenky, ale nevzdává to

09.08.2018, Eva Trnková

Už je to víc jak rok, co jsme s Luckou dělali pro eMontanu větší rozhovor „Co ostatní nevidí“. Tou dobou se léčila s bolavým ramenem. Znovu jsme se potkali, a tak jsem se mohla zeptat, jak je na tom teď.

Lucko, jak dlouho si nemohla lézt a proč vlastně?
Dlouho mě zlobilo pravé rameno. V září loňského roku po magnetické resonanci se konečně potvrdila diagnóza, že mám utržený biceps a labrum s chrupavkou, a tak jsem musela na operaci. Léčím a rehabilituji s tím vlastně doteď. Stále se do ruky nemohu plně vyvěsit nebo udělat jakýkoliv dynamický krok nebo drobný poskok. Lézt jsem od operace byla opravdu párkrát (s lanem na top rope) a to ještě z toho důvodu, že se mi to zkomplikovalo zlomeninou kolene a utrženým meniskem – to když jsem vyrazila skialpovat na Island v březnu, protože jsem nemohla lézt, že jo… Takže jsem napochodovala zpátky do stejné nemocnice a čekala mě pro změnu operace kolene, které stále není dobré a se kterým rehabilituji společně s ramenem doteď. Čili už to je asi deset měsíců, což je opravdu dlouhá, dlouhá pauza od lezení.

Jak ti bylo a jak jsi ten čas bez lezení využila?
Především mě poprvé zaskočily úplně jiné, daleko hlubší a silnější myšlenky, než které máš například v době, kdy si uděláš nějaké drobné zranění. Poprvé jsem se musela zamyslet nad tím, že kvůli tomu ramenu už taky třeba nikdy znovu nepolezu, že už to prostě nepůjde. Díky tomu, že chodím regulérně do práce, jsem čas nazbyt kvůli rehabilitacím stejně žádný neměla. Vymýšlela jsem, co všechno jiného budu dělat. Člověk najednou v hlavě rekapituluje celý dosavadní život, který naplňovalo především lezení. Přijmout myšlenku, že už nepoleze na dobré úrovni, nakonec není vůbec tak těžké. Ale přijmout to, že nepolezeš vůbec, je těžší než se zdá. Každopádně rehabilituju dál, určitě to nevzdávám, ale vím, že to v těch skalách je pořád stejně krásné i při čtení knížky.

Začala jsi také více jezdit na lyžích, dokonce i na závodech… Budeš v tom pokračovat?
Víc jsem lyžovala díky příteli, který se tomu věnuje závodně, a po té operaci ramene to byla jedna z možností, jak trávit aktivně čas v přírodě. Závodila jsem vlastně jen na jednom závodě v obřím slalomu, kdy jsem skončila osmnáctá. Věnovat víc se tomu ale určitě neplánuju. Každopádně je změna poslouchat na startovním poli opačný problém, než řeší lezci – většina lyžařek si tam stěžuje: „Jsem moc hubená a nemůžu přibrat!“ (směje se)

Lucka Hrozová – nevím kdy, ale věřím, že ještě polezu. (f: Katka Šulcová)

Úspěšná prohra. Když přijde mlha, sníh a uslyšíš Eliášův oheň

05.08.2018, Filip Zaoral

Pamatuješ si svoji první horskou výzvu? Já docela živě. Je to sice už deset let, ale pořád mám před očima výjevy z našeho ,,úspěchu“ na Grossglockneru.

Tehdy jsem se jako začínající lezec nechal zlákat zkušenými a staršími horskými vlky k výstupu na nejvyšší vrchol našich jižních sousedů. Celé akci samozřejmě předcházela důkladná příprava. Studování výstupové trasy, počasí, výběr materiálu. Když jsme ve třech vyráželi v pátek večer z Prahy, o úspěchu nebylo pochyb. To jsme ale ještě nevěděli, že všechno bude tak trochu jinak.

Po vyčerpávající jízdě jsme na parkovišti zaparkovali do husté mlhy a začínajícího deště. Plni odhodlání a se slibnou předpovědí jsme nahodili krysy na záda, ogoretexovali se a začali ukrajovat první metry směrem k Stüdlhütte, která se pro nás měla stát výchozím bodem na cestě vzhůru po známém hřebeni Stüdlgrat. Pozdě odpoledne jsme za nelepšícího se počasí dorazili na bivak. Ráno moudřejší večera. Rozhodli jsme se nechat finální verdikt na ráno.

Brzký ranní budíček nás moc nepotěšil. Všude bílo, ale aspoň nepršelo ani nesněžilo. Kluci rozhodli, že Stüdlgrat padá. Mohli bychom prý ale zkusit alespoň normálku. „Jasný, jde se na to,“ vypálil jsme na ně pln začátečnického optimismu. Prvním signálem, že je něco v nepořádku, nám bylo asi po půl hodině chůze po ledovci neustálé tiché hučení lavin kdesi v dálce. Po příchodu na poslední záchytný bod Erzherzog Johann Hütte jsme si chvíli odpočinuli a hurá vstříc všudypřítomnému bílému svinstvu. Člověk pomalu ani nerozeznal sníh pod nohama od mlhy všude v prostoru. Když jsme se dostali k prvním skalkám, poprvé to přišlo. Zahřmění. Takové nenápadné, tiché, z daleka. Podél skalek jsme se celkem rychle dostali až na hřeben, krásně jištěný ocelovými tyčemi. To už se bouřka docela přiblížila. Občas se objevil malý blesk následovaný decentním zahřměním. Po úzkém hřebínku jsme se jištěni lanem dostali až na takzvaného Malého Zvoníka. Stačilo jen slanit kousek do sedélka a vyšplhat závěrečných padesát metrů k vrcholovému kříži. Cíl byl na dosah ruky.

.

Po cestě na vrchol byl sníh od mlhy občas k nerozeznání. (f: Filip Zaoral)

.

Počasí se však stále horšilo a my zvolili cestu zpět. Postupně jsme se odjistili zase na začátek hřebínku. Po cestě jsem začal podivně sršet a praskal mi batoh. „Co se to sakra děje?! Já tady nechci umřít,“ vyhrkl jsme zoufale na kluky. Eliášův oheň je docela mrcha a v té době jsem vůbec nevěděl, co od tohoto jevu, vyskytujícím se při bouřce v horách, mám čekat. Složil jsem tedy své teleskopické hůlky, které z mého batohu do té doby dělaly ideální hromosvod a pokračoval rychle dál. Od poslední tyče jsme se rozhodli slanit. „A nemůže to sršení přepálit lano?“ ptal jsem se ustrašeně. Ostatní jen pokrčili rameny a zmizeli dole v hlubině pode mnou.

Co čert nechtěl, lano se nám při posledním slanění zaseklo někde na půli cesty. Když se ti to stane na skalkách nebo v Höllentále na vynýtovaných sportovkých, naštve to, ale dá se s tím něco dělat. Nás sílící bouřka a strach o holý život však přesvědčil, že na lana kašleme a mažeme rychle do chaty. Po pár metrech jsem si to však rozmyslel a pro lano se vrátil. Naštěstí stačilo povylézt pár metrů, uvolnit uzel a už jsem pelášil za borci na Johana. Tam jsme pár hodin poslouchali parádní horský orchestr a děkovali všem duchům hor, že se nám nic nestalo. Když kapela dohrála, vydali jsme se krátkou feratkou a následně po ledovci zpět na Stüdlhütte. Po cestě jsme museli překonat i malé laviniště, které tam ještě ráno nebylo. K večeru jsme v pořádku dorazili zpět do bezpečí Winterraumu. Následující den k autu a pak hurá domů.

Možná jsem si celou akci časem trochu romanticky přibarvil a nebylo to tak hrozné, jak se na první pohled může zdát. Nicméně jsem si z celého dobrodružství odnesl poznatek, že hory jsou fakt zrádné a člověk si musí dávat supermajzla, aby se něco nepodělalo a mohl příště zase někam ve zdraví vyjet. Staré dobré pravidlo, že dobrej horolezec je ten starej, jsem od té doby přestal brát na lehkou váhu.

_________________

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty, čas máš do konce srpna.)

Dobrej horolezec je ten starej (f: Filip Zaoral)

Takhle asi chutná svoboda… Jako zmrzlina v Arcu

29.07.2018, Zbyšek Černohous

Jsou věci, které musíš zkusit. Je jedno, kolikrát tě od nich někdo odrazuje. Víš, že dokud to nezkusíš, nebudeš mít klid na duši a budeš si svou nečinnost vyčítat.

Vždycky jsem chtěl zkusit stop. Vyzkoušel jsem to jednou kdysi a pak až před rokem v Teplicích při cestě s kámoškou Ančí do Ádru. Ujel nám vlak a na autobus bychom museli čekat. Tak jsem se přemohl, ignoroval nesouhlas Ančí a zahodil ostych. Zvedl jsem palec. Kárka zastavila a ochotně nás svezla. Pak přišlo pár dalších stopů – zase se odhodlat a překonat ten trapnej pocit v žaludku. Loni v létě jsme do toho už oba spadli naplno a začali plně čerpat jeho výhody. A letos na jaře jsme pak podnikli low cost climb trip se vším všudy…

Domluvil jsem se s Ančí, vybral volno před maturou a tradá dvě hodinky po závodech na offu do Arca. Kamarád nás svezl do Innsbrucku, dále stopem. Stíháme přesně otvíračku Tarify (vyhlášená cukrárna, pozn. red.) a jdeme se po dlouhé zimě rozlézt na Belvedere. S prvním dotekem skály jsem přestal vnímat čas a dny v týdnu ztratily význam.
.

Zbyšek a Ančí v Arcu

.
Lezli jsme převážně sportovky, okořeněné vícedélkou „Zanzarou“ (7a+, 300 m, 14 délek, pozn. red.). Začal nám klasický lezecký zájezd, však to znáš. Myšlenky všedního dne odletí a ty řešíš stále jen ty samé příjemné problémky. Co a kdy polezeš, kolik nálezů za den je OK, kdy si uděláš kafe a co bude k večeři. V našem podání přibyla otázka, kdy se půjde na zmrzlinu a kde budeme spát. Většinou to vyřešil olivový háj pod hradem, za deště Massone, hradní věž či kamarádi.

Stopování po Arcu má rozhodně své kouzlo. Nezažili jsme tam kamenné tváře jako v Praze. Když tě nevezmou, aspoň mávnou. Klidně tě nabere mladá a usměvavá Italka, která neumí ani slovo anglicky, a doveze tě až pod skálu. Jediné, čemu rozuměla, bylo Massone.

Zažil jsem už různé lezecké tripy, ale tentokrát jsem se dostal do trochu jiné dimenze. Nic jsme nemuseli a na nikoho jsme nebyli vázaní. Dělali jsme jen to, co nás baví a naplňuje. Nejspíš jsme měli co do činění s čistou svobodou… Oblíbil jsem si ji a nesmírně si ji užíval.

Tak jako každá pohádka má svůj konec, tak i ta naše skončila. V Massone jsme sehnali kárku zpět a vyrazili plnit svoje školní povinnosti. Zpět do pražské reality. Končíme stejně jak jsme začali – zmrzlinou.

______________
.
SHRNUTÍ NÁKLADŮ:

Cesta: 300,- (z Prahy do Innsbrucku, dále už jen stop a hodní kamarádi)
Ubytování: 0,- (olivový háj pod hradem, v případě deště se schovat v hradní věžičce, v Massone v jeskyni či u hodných kamarádů)
Víno: 300,-
Zmrzlina: 400,-
Ostatní jídlo: 700,- (zahrnuje i domácí tiramisu a lahodné kozí a ovčí sýry)
Tričko Rock&Ice: 300,-
Celkem: 2000 Kč za 9 dní na jednoho (pozn. více o low cost lezení jsme psali tady.)

Ančí a večerní výhledy na Lago di Garda (f: Zbyšek Černohous)

Život s vykřičníkem. V hlavě prázdno a zároveň plno

22.07.2018, Jakub Rak

Život. Co to vlastně je. Pro každého něco jiného a přitom pro každého to stejné. Vyměřený čas, který trávíme každý po svém. Někdo s rodinou, jiný kariérou a ostatní třeba zájmem, závislostí. To je i můj případ. Můj a mého nejbližšího okolí.

Ze zájmu se stala závislost, která diktuje tempo našich dnů. Závislost s názvem lezení. Drží se mě jako klíště už 10 let, jen v zimě ji před tradičním jarním Špáněm na chvíli vystřídá závislost na tom bílým „svinstvu“. Život beru jako obrovskou nepopsanou knihu. Každý den mám čistý list papíru a snažím se, abych večer neměl kam psát. Poslední dobou mám spoustu listů popsaných odporným slovem práce, naštěstí se mi za to slovo vejde třeba ještě běh, kolo nebo pár cest v Ádru.

Jak tak popisuju tu svou knihu, jen otáčím list za listem a málokdy se vracím. Někdy je ale potřeba dodat životu radost, lásku a zavzpomínat. Mým impulzem ke vzpomínání byl pád ze skály kamarádky. Spadla až na zem, rovnou po zádech. Děsně mě to vyděsilo. Dostala pár šroubů do obratlů a bude dobrá.

To lezení na písku je fakt nebezpečný. Někdo by řekl, že lezení je celkově nebezpečný, ale na písku je víc šancí, jak si něco přivodit. Na sportovkách se stačí dobře navázat, nechat se odjistit a poctivě zapínat jištění. Pokud nezradí matroš, nebo se nejebnu do hlavy při pádu, protože jsem si nechal lano za nohou, budu pravděpodobně vesele lézt celý život. Na písku je to ale stres. Zatímco na sportovkách stres končí zapnutím prvního háku, na písku po zapnutí kruhu končí jen na pár metrů. A to nemluvím o smyčkách, po jejich zapnutí u mě stres nekončí. Při lezení na písku se toho mezi kruhama dá zažít spousta. Kromě standardního natečení můžeš něco ulomit, ušlápnout, usolit, vytrhnout smyčku, anebo prostě vůbec nepochopíš pár pohybů nad sebou. Když k tomu přičtu pochybný původ velkého množství cest, máme z toho úplně jiný sport.

Další nebezpečí vidím v postupném otrkávání se a v přirozené touze jít dál. Na sportovkách jít dál znamená zvyšovat číslo obtížnosti, popřípadě vylézt něco, co mi vůbec nesedí. Na písku taky, ale ještě tam máme faktor strachu. Vzpomínám si, jak jsem to měl já. Měl jsem vylezeno už docela dost devítek, ale chyběla mi nějaká odvážná. Chtěl jsem si sám sebe testnout, vybral jsem si proto jednu s vykřičníkem. Bylo mi asi 18. Ten den se sešlo všechno se vším, takových dnů je jen pár za sezónu. Pamatuju si na strašně dlouhej nátah na plné rozpětí rukou do díry pod první kruh. Nádherný krok, jenže nevratný. To celé asi deset metrů nad zemí, resp. nad kamenem. Metr pod nohama jsem měl smyčku, která později neudržela ani sednutí spolulezce. V hlavě prázdno a zároveň plno. Plno touhy to vylézt, dokázat si sám sobě, že na to mám. Až teď po pádu Kačenky o pár metrů vedle si říkám, co kdyby tenkrát… Radši nedomýšlet.
.

Při lezení na písku se toho dá zažít spousta. (f: Standa Mitáč)

.
Od té doby uplynulo pár let. Pár let ve skalách, mezi svejma. Byl jsem u parádních přelezů, prvovýstupů, ale i pádů. Nosil jsem nejlepší kamarády na nosítka, pomáhal jsem je dát do podvěsu vrtulníku, chodil za nima do nemocnice. Pokaždé to ve mně rozbouřilo úvahy o tom našem počínání. Přišel jsem na to, že strach je náš nejlepší přítel, jen nás nesmí paralyzovat. Strach má určitě víc rovin. Nejlepší je podle mě přirozený strach a respekt. To je člověk při lezení opatrnej a obezřetnej. Každý další krok pečlivě zváží a ví, kdy si může co dovolit. Nejhorší je naopak panický strach až hrůza. Hlava neovládá nohy a lezení se mění v boj o holej. Dělám vše pro to, abych se v těchto situacích nikdy neocitnul. Většinou mě vysoko nad jištěním nebo nad zemí z míry vyvede nevratný krok. To chce rozdejchat a zvážit. Po zapnutí kruhu dám prostor své kreativitě a na pár metrů se můžu vyřádit. S tím, jak kruh mizí pod nohama, se zase uklidním. Přijde mi důležité si uvědomit, že někdy je vítězství slézt, a ne vylézt.

Na některé cesty se dlouho připravuju v hlavě, některé zase přijdou znenadání. Na jaře jsem jednu takovou potkal. Odpoledne jsem přišel za klukama do skal. Už když mi do telefonu říkali, kde jsou, mi bylo jasné, co se poleze. Vůbec jsem s tím nepočítal, takže nebyl čas se mentálně připravit. Lezli cestu, které se většina lezců ráda vyhne. Sice krásná linie, ale to jištění. K prvnímu kruhu v krachlích nad předskalím tak osm metrů cca VIIIb lezení, od něho parádní bouldering a když jsi pod druhým, tak ti v závěrečným stěrači do oblýho madla hrozí patest pod tebou. Stěrač je zhruba IXa krok, ale dost nejistej. Těžko říct, jak to tenkrát bylo při prváči. Každopádně vzniklo Xa s vykřičníkem.

Vůbec jsem nepředpokládal, že bych to někdy lezl. Dal jsem si to na laně a zase jsem zažil ten pocit touhy po přelezu. Sucho v puse a klid v hlavě, teď nebo už asi nikdy. Stáhl jsem lano a rovnou jsem to poslal. V závěrečným stěrači pod druhej jsem cítil naprostý klid a soustředění. Bál jsem se toho kroku jen do chvíle, než jsem ho měl udělat. Pak to šlo už nějak samo. Strach jsem cítil, ale neovládnul mě. To vše jen pro ten okamžik radosti po přelezu.

Takže život. Co to vlastně je? Pro mě hlavně neuvěřitelná radost z toho být a žít.

Někdy se sejde všechno se vším. Někdy ne. (f: Standa Mitáč)

Bouřka na Matterhornu. Ani na chatě to není klidná noc

20.07.2018, Lukáš Ondrášek

Máme se dobře, tak vymýšlíme hlouposti jak se zabavit – třeba lézt na kopce. Často se setkávám s tím, že lidé pod horami nechápou, proč se zbytečně vydáváme nebezpečí a nejdeme raději pracovat pro obživu rodiny. Pro ně je nebezpečí, když neseženou dostatek prostředků a jídla pro chod života. My si můžeme koupit vše v supermarketu, a když máme nadbytek prostředků, tak prostě jedeme na hory.

K tomu potřebujeme kapku odvahy, zdravého rozumu, štěstí a přebytek prostředků. Nedávno jsem se vrátil z výletu na Matterhorn a Mont Blanc. Na normální výstupové trasy – „normálky“ jezdí několik skupin lidí: horolezci, pro které je hora „povinností“, nadšení turisti, snílci a exoti.

Poprvé je jen jednou a o horách to platí také. Jen je třeba být na pozoru a vše pečlivě promyslet. Nadšení smíšené se špatným počasím dokáže z jinak pohodového výstupu udělat seriózní bojovku. Takové počasí jsme naštěstí zažili z tepla chaty Carrel na italské straně Matterhornu:

Ráno vystupujeme na bivakovací chatu Carrel do výšky 3835 metrů. Potkáváme českou skupinu, která dnes dala pokus o vrchol, ale kvůli pozdnímu nástupu to otočili. Na kopci jsou prý ještě čtyři Ukrajinci, kteří to asi dnes vylezou až nahoru.

Mráčky hrají na honěnou a na chatě nacházíme čtyři spacáky od lezců na kopci. Vyhlížíme je a jdeme pomalu spát asi v šest hodin. Silné poryvy větru a bubnování na přístřešek nám nedávají moc naději na klidnou noc. K tomu všemu myslíme na lidi, kteří jsou někde nahoře. Brrrr, až je mi zima.

Okolo desáté hodiny už za tmy slyšíme vrtulník. Aha, tak přece si zavolali taxík, honí se mi hlavou. Musíme hned zalehnout, protože ráno vyrážíme brzo k vrcholu. Vstávání jde skoro samo, ale otáčíme se na patě zpět do tepla během pár sekund. V bouřce napadlo 30 cm krup, stěna je pokryta ledovou glazurou a ochladilo se. V šest ráno opět létá u věží nad chatou vrtulník. Tentokrát úspěšně nalézá pasažéry a odlétá vstříc teplu v údolí. Scházíme dolů bez vrcholu.
.

Matterhorn – Lví hřeben (f: Lukáš Ondrášek)

.

Vaříme, užíváme si tepla a potkáváme Čechy, které jsme střetli při jejich sestupu. Bouřka je stihla u Lvích schodů. Trochu nesměle vyprávěli, jak při sestupu zabloudili, promokli a zavolali si na záchranu vrtulník. Bohužel se k nim dostala i špatná zpráva. Čtveřice, která musela bivakovat na kopci – dva kluci a dvě holky měla těžkou noc. Jednu holčinu zasáhnul blesk a zemřela. Zamrazilo nás a myšlenky na tu událost jsme si nesli i do našeho druhhého pokusu o vrchol o dva dny později. Při úspěšném výstupu jsme ještě za tmy prošli okolo míst, kde se bivakující schovávali. Zůstalo tam po nich krátké lano a zmrzlá PET láhev s vodou. Jejich materiál si na chatě nikdo nevyzvedl.

Být připraven znamená hodně. Z informací, které se k nám dostaly, mohu udělat jen malou analýzu, proč se to stalo. Největší problém bylo pomalé tempo a pozdní nástup. Krátké lano jim zřejmě udělalo díru do plánu i při sestupu, protože nemohli bezpečně slanit najednou celých třicet metrů. Předpověď počasí byla buď a nebo, na což jsme také sázeli. Rozvržení sil a rychlosti bylo v tomto případě zásadní – kdyby byli rychlejší, bouřka by je zasáhla v méně exponovaném terénu, nebo už v bezpečí chaty.

Vždy se snažím eliminovat na našich výletech rizika spojená s pobytem v horách. Na takto oblíbených a ikonických kopcích je vidět lecos. Pozdní nástup není pro každého. Kilian Jornet nastupoval ještě trochu později. Ve tři odpoledne dole v údolí a nahoře byl za hodinu a 52 minut. Je to borec, který měl počasí zřejmě vyladěné. Nám pozemšlapkům nezbývá, než si dávat pozor a myslet na zadní vrátka.

O pár dní později, s lepší předpovědí už to šlo lépe. Vrcholový hřeben Matterhornu 4478 m n. m. (f: Lukáš Ondrášek)

Povinná četba – „Extreme Alpinism“. Obezřetnost tě udrží naživu

17.07.2018, Standa „Sany“ Mitáč

„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.

Tahle je jiná, než jsme dosud měli. Není to knížka o legendárních horolezcích. Sice je to knížka od velkého amerického alpinisty, ale tentokrát je spíše o tobě. Respektive o tom, co si z ní dokážeš vzít.

Někdo ji přezdívá biblí alpinismu. Zřejmě proto, že jde o metodiku psanou přímo škrábanci hor: hloupými chybami, bolestí, neúspěchy a vyčerpáním.

Autor Mark Twight ji rozdělil do kapitol: Přístup, Trénink, Vybavení a Technika. A podkapitoly nesou trefné názvy jako například: Zůstat naživu, Parťáci nebo Budování fyzických základů.

Alpinismus se tu řeší ze všech možných úhlů pohledu. Hodit se ti určitě bude praktická tabulka pro zabalení vhodného jídla nebo seznamy vybavení do různých typů vícedélek… Teorie je čtivě, vtipně a řízně napsaná, takže se nudit nebudeš. K tomu ji Mark Twight ještě čas od času doplňuje krátkými příběhy z hor (různá ponaučení z chyb, které se přihodily jemu nebo kamarádům).

Které myšlenky a rady zaujaly autora tohoto příspěvku během čtení?
.

První den na Mt Hunteru v cestě „Deprivation“, která bude zmíněná níže. „Naše batohy vážily 12 kilo bez materiálu na lezení.“ (f: Mark Twight)

VÝBĚR TIPŮ

– Rychlost je bezpečí.

– Panika blokuje myšlenky.

– Pracuj s naprogramovanou únavou – většinou ji cítíš v posledních délkách. „Když lezu 500 metrovou stěnu, jsem po 500 metrech unavený. Když lezu 2000 metrovou stěnu, po 500 metrech jsem v pohodě. Podvědomě se tedy dopředu rozhoduji, kdy se unavím. Tenhle zlozvyk je těžké prolomit.“ Podle Marka to ale jde. Soustřeď se na svůj aktuální stav na nestresuj se tím, co tě ještě čeká.

– Pokud nepadá mokrý sníh nebo neprší, kašli na GORE-TEX. Jeho prodyšnost je mýtus.

– Nejlepší materiál na drtič mrazu na štandu je syntetický Polyguard 3D. Péřovka ti v zimních horách vydrží fungovat maximálně dva dny, pak slehne a ztěžkne.

– Spacák do zimních Alp stačí kilový s komfortem do +7 stupňů Celsia. Zalez si do něj v oblečení.

– Počítej, že na průměrný den lezení v horách spotřebuješ 5,5 litrů vody. Pokud jsou svaly jen z 5 % dehydratované, jejich výkonnost se sníží o 30 %.

– Stan do velké stěny stlač do dvou kilo. Batoh (když se nepočítá matroš) pak neměj těžší než 16 kilo. Jinak si koleduješ o neúspěch.

– Zbytečně se neoblékej, ať nepřehřeješ svaly během tahání.

– Pokud jdeš nalehko v alpském stylu, jdeš na riziko. To znamená, že při prvním průšvihu to musíš otočit.

– Když při zimním mixovém lezení do hor přijde teplo a teploty jdou nad nulu, na nic nečekej a stáhni se domů.

– Pozor na vertikální hroty maček – není rozumné je brát do firnu, protože jím projedou a bude ti to klouzat. Používej je výhradně na ledy a mixy.

– Zkus si naprogramovat do mozku relaxační pocit po cvaknutí expresky. Aby se ti ulevilo pokaždé, když něco cvakneš.

– Spoléhej sám na sebe – nechoď slepě v cizích stopách.

– Demokracie v týmu někdy zdržuje a ohrožuje.

– Simultánní lezení často šetří čas. Nemáš štand a jsi v lehkém terénu? Zariskuj a jděte oba o kus dál.

– Pokud při slaňování fouká, raději se spouštějte, ať se vám lano nezasekne někde daleko za hranou.

– Pokud slaňuješ jako první, je tvojí povinností vyzkoušet, jestli jde lano stáhnout.

– Když se vrátíš z vrcholu do údolí, zpětně vyhodnoť, jestli šlo skutečně o tvůj úspěch, nebo jsi měl prostě jenom štěstí.

– A jeden skvělý kus filosofie na závěr. Pokud někdy budeš muset otočit dřív, než bylo v plánu, nic si z toho nedělej. Jak říká Mark Twight: „Alpinismus není sport orientovaný na úspěch, ale na získávání zkušeností.“ Skvělá myšlenka, která tě osvobodí od strachu z neúspěchu.

_____

Mark F. Twight (*2. listopadu 1961) je přední americký alpinista, který patřil v druhé polovině 90. let vůbec k těm nejlepším. Rodák z Yosemitů má vylezené obtížné cesty na Mt. Hunter na Aljašce – třeba cestu „Deprivation“, kterou lezl 72 hodin a o polovinu tak zkrátil nejrychlejší čas průstupu částí North Buttress. Vysóloval „Českou cestu“ na Pik Komunismu 7 495 m n. m. Dvakrát byl nominován na prestižní ocenění Piolet d’Or. Jeho knížka Extreme Alpinism vyhrála cenu Mountain Exposition na mezinárodním filmovém festivalu v kanadském Banffu. Mnoho jeho cest v horách zůstává dodnes bez opakování.

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cestaSetkání se smrtí, Šivova velká noc.

V horách nejde o úspěchy, ale o společné získávání zkušeností. Steve House a Johny Blitz na Mt Bradley, Aljaška. (f: Mark Twight)

Zenová cvičení ve Verdonu, která zajistí úsměv na dlouhou dobu

08.07.2018, Anče Hanuš Kuchařová

A jsem tam, opět.

Tiše se rozlévá blaženost mým tělem.
Jsem lehká. Kůže jako průhledný závoj pomalu nechává prostupovat to, co mohu nazývat sebou, do prostoru.

Vzduch nasycen oranžovým světlem zapadajícího Slunce mě drží v náručí. V tu chvíli je ta nejpřirozenější věc na světě kráčet po lajně několik set metrů nad zemí. Už jdu dlouho a ještě dlouho půjdu. Párkrát spadnu. Ale ani let vzduchem nemůže ohrozit ten hluboký vnitřní klid. Jsem nezranitelná. Něžně pokládám chodidla na dvousetmetrovou lajnu pode mnou. Už zase se to děje. Zábrany padají. Přestávám existovat. Nevadí mi to. Čím míň jsem samostatnou jednotkou, tím víc je ve mně jednoty. Dál kladu chodidlo za chodidlem. Tohle je pravý outdoor – prostor za dveřmi, které stačí otevřít.
.

Anče Kuchařová na 220 metrů dlouhé lajně ve Verdonu (f: Tomáš Kovalčík)

.
Asi si umíš představit, jak široký úsměv mě zdobí od návratu z Francie. Možná jsem naivní, ale myslím, že ten vnitřní outdoor může člověk zažívat nezávisle na čase, místě a činnosti. Verdon, západ Slunce a vysoká lajna nejsou podmínkou.
.

Francouzka Dune a její kšiltovka. (f: Anče Kuchařová)

.
A kde že jsem to byla? V jižní Francii v kaňonu Verdon. Místo, kde před mnoha lety pukla zem. Ta obří puklina s kroužícími supy ti trochu vezme dech a vede člověka k myšlenkám na vlastní nicotnost. Lezení a lajnění zase vede k pochopení, že i s tou nicotností toho můžeme hodně zvládnout. My jsme si zachodili na lajnách 60, 130, 170 a 220 metrů dlouhých. Ve výšce nějakých 300 metrů. (Video – Anče padá na lajně, pozn. red.) Češi, Francouzi, Kanaďani a Angláni. Sešli jsme se tam náhodou, ale natahovali jsme společně, jak kdybychom se znali roky.
.

Lajnovací session ve Verdonu (f: Anče Kuchařová)

.
Kdo chce ve Verdonu lajnit, musí napsat mail místním ochranářům. Několikrát nás velmi slušně přijeli zkontrolovat. Je to pochopitelné – jedná se totiž o jedno z nejdostupnějších míst pro velké lajny. Od auta ke kotvení je to asi 300 metrů chůze. Což se hodí. Já třeba svou novou 600 m dlouhou lajnu najednou neunesu. Mám jí zapakovanou ve dvou krosnách. A když jsem ji nakládala do auta, vzala jsem nejdřív jednu a pak druhou půlku. V mezičase se lajna táhla z kufru přes tři patra až do našeho bytu…

Zenová cvičení někdy končí točením hlavy – Francouzka Louisa. (f: Anče Kuchařová)

Plašíme duchy v Legolandu. „Das Erbe der Väter“ – dolomitská vícedélka, kde nenajdeš nýty

27.06.2018, Lukáš Ondrášek

Technické parametry lezeckého výletu

Kde: Cima Grande, Dolomity, Itálie
Co: „Das Erbe Der Väter“ 9- (TOPO)
Rozlez a dolez: „Gelbe Mauer Weg“ 8+/9- (oficiálně 9- ale je to lehčí), „Ötzi Trifft Yeti“ 7a+
Jak: sada frendů, vklíněnců, expresek a smyček
Ve zkratce: pět dní, tři cesty, dva lezci, prolezené prsty a podělané trenky

Vyrážíme na již tradiční výjezd za účelem plašení duchů. Jde o duchy v našich hlavách vzniklé po chmurném období na překližce. Směřuji společně s Filem Zaoralem na Tre Cime, neboli legoland, do Itálie. Struktura zdejšího dolomitu připomíná známou stavebnici, která se dá snadno rozebrat. Výběr cest volíme na základě hodin strávených v hale a visech na liště. Takže velmi opatrně. První bude cesta na rozlez, potom něco ostřejšího a do třetice romantika na vyčerpání zbylého morálu. Hned se opřu do vyprávění o našem hlavním cíli a cesty po nýtech si nechám na jindy.

Das Erbe der Väter – Dědictví předků

Prvovýstupce Simon Gietl se spolulezci přelezli linku během několika měsíců za urputného tlučení skob. (Dodělali ji v roce 2016, pozn. red.) Cesta se nachází v severní stěně Cimy Grande v Dolomitech a začátek je pár metrů vpravo od oblíbené cesty „Comici/Dimai“. Tvář cesty tvoří logická linie a je poctou tradičním hodnotám raného vývoje lezení na Tre Cime v 20. století. Borci jako Comici, Dimai nebo Cassin tu zanechali spousty skob, klínů a krásných lezeckých výzev, které nás stále lákají.

Je začátek června a turistická sezóna se ještě nerozběhla. V krajině se po letošní drsné zimě nachází stále spousta sněhu a v našem Old-school-punk-style-thousand-stars bivaku panuje dobrá atmosféra. První den jsme se pro seznámení s materiálem pověsili do „Gelbe Mauer“ na Cimu Piccolu. Teď odpočíváme a hypnotizujeme spáry ve skále nad námi s otázkami, co znamená, že v cestě není použit jediný nýt a jak přísná je klasa. No a ty skoby – budou držet?

Je ráno a šlapeme sněhem pod nástup, jako dva ledoborci. Mraky v dáli hrají škodolibou hru, ale vycházející Slunce nám dává naději úspěchu. Šlapu si po svém chodníčku v trojkovém terénu k prvnímu štandu, kde již čeká natěšený spolulezec. Začíná tortura prvních metrů v nekompaktní skále. Fil leze jako doktor, který zkoumá lupovými brýlemi každý chyt. Opatrně poklepává a rozhodnutí vzít/nebrat trvá milisekundy.
.

Třetí traverzová délka, kterou jsme viděli na plakátě v obchodě Salewa. (f: Lukáš Ondrášek)

.
,,To nééé, na tu kývající se věžičku ani nešáhnu“, říká si. Za pár okamžiků již na ni stojí oběma nohama a hledá méně pochybné struktury. Lezecká klasifikace odpovídá danému stupni. Trend zlehčování klasifikace pod tlakem moderního lezce se zde neprojevil.

Nesměle nakukuji do nákresu třetí délky a jako sehraný tým si předáváme štafetu. Spěchám nahoru, co mi plíce dovolí. Poklepávám rutinně na lupeny dunícího materiálu. Křup! Najednou letím. Přemýšlím o spravedlnosti a frendu, za kterým po pěti metrech následuje skoba. Frend udržel a visím jako kapr na udici. Nádech, výdech, kontrola končetin a leze se dál. Jištění posichruju ještě vklíněncem a jdu čekat na ostrov jistoty tvořený pěti tutovými skobami.

Na cestě pod stěnou pochodují první dvojice turistické buržoazie spící na chatách. Směřují na místní skvostné ferraty. Startujeme vzhůru vstříc zdánlivě nejobtížnější části. Los vyšel na mě.

„Hej, ale co ten vodopád v cestě?“
„To dáš,“ povzbuzuje parťák.

Problém celé cesty ještě nezačal a už se sápu do mokrého boulderu. Skoby jako dýky přitahující moji pozornost a provádí mne skvostným příběhem. Verdikt je jasný a padám v posledním těžkém kroku po třiceti metrech lezení… Po třetím pokusu přelézám problém z nohandu, a to díky totálnímu nasazení všech smyslů. ,,Tý jo, je to tam!“

Fil na štandu akademicky hodnotí situaci a dostávám zasloužený pamlsek. Čeká nás právě lezení jako z plakátu v obchodě Salewy. Parťák brousí poslední metry atletické délky. Zlověstné mraky dokreslují atmosféru horní třetiny cesty. Lehkým blouděním nacházím správný směr.
Na dalším štandu jsme v dobré náladě, že vyběhneme bez problému zbylé metry. Začíná zlehka pršet a vytahuji prst z nosu. V předposlední délce nás čeká překvapení v podobě vrcholové knížky. Jsme v pořadí čtvrtou dvojicí dolézající k cíli této cesty. Dopoledne luxus a odpoledne hnus, jak hlásila předpověď počasí.

.

Sbírají se mraky. ,,Dopoledne luxus a odpoledne hnus, jak hlásila předpověď počasí.“ (f: Lukáš Ondrášek)

.
V tempu nadopovaných šneků lezeme po okružní polici na hlavní vrchol kopce. Vzduch nasycený elektřinou už přesáhl svoji hladinu a vrcholový kříž vydává nespokojené bzučení. Eliáš je tu, tak honem foto a zdrháme. Hledím s vírou k nebi a kličkujeme labyrintem tisíce věžiček. Nespočet slanění, bloudění a scrambling trojkovým terénem do nižších poloh. Parťák zatopí pod kotlem a dostáváme se pryč z houpajícího se světa zpět do bivaku. Výlet zakončujeme jízdou do údolí ve společnosti Japonců, kteří díky našemu horskému odéru skáčou z oken.

Jak si vysvětlujeme úspěšný den bez „větších“ komplikací?

1. Dobrý time management, brzké vstávání a vydatná strava v průběhu lezení.
2. Jako tým jsme jeli na 120%. Když jeden katruje lano, druhý převěšuje vánoční ozdoby na parťáka.
3. Nepodcenění dramatického charakteru místní skály.
4. Úplata vyšší moci ve jménu solidního počasí.

„Cesta Das Erbe Der Väter“ má potenciál stát se oblíbenou klasikou v dané obtížnosti. Nejsem metodik, ale 99 procent skob je tutových. Proto sbal krosnu a běž si také hrát do přírody. Jen před odjezdem příliš nesleduj počasí, protože Norové se pletou. Z katastrofální předpovědi jsme měli pěkný týden.

Ostrov jistoty před těžkou délkou (f: Lukáš Ondrášek)

Úderný víkend ve Višňovém. Jakub Konečný se nespokojil s 9áčkem a Eliška Adamovská poslala 8b+

25.06.2018, Standa „Sany“ Mitáč

Tehdy to byl vážně „proces“. Nejlepší sportovkáři minulé generace zkoušeli tuhle slovenskou linku už na konci 90. let. Odolávala zruba šest let, a to byl v nejtěžším místě ještě přivrtaný jeden umělý chyt. V roce 2004 „Proces“ (9a, 11 UIAA, pozn.) poprvé volně přelezl Juraj Repčík. „Ten byl silově úplně jinde než my všichni,“ vzpomíná Rosťa Tomanec, který cestu také zkoušel, ale nebyl schopný ji zkrokovat. Odolala i Tomášovi Mrázkovi.

Co včera poblíž Žiliny předvedl Kuba Konečný, snad vůči těmto chlapům není ani fér. Kluk z Lipníku nad Bečvou suše ukázal, kam se sportovní lezení za uplynulých 14 let posunulo.

Nejen, že vylezl originální „Proces“, ale deset minut po cvaknutí řetězu se do cesty vrátil, přelezl ji znovu a nahoře odbočil do těžší výlezové varianty od Adama Ondry z roku 2016 – „Procesor“ (9a/9a+, 11/11+ UIAA, pozn.).

Jak se vůbec přihodí to, že člověk vyleze dvě 9a za sebou?
Popisuje Eliška Adamovská, která tam byla s Kubou: „Úplně jsem to nepochopila. Kuba cestu dolezl a pak tam tak seděl dole… ‘Uděláš mi ještě fotky?’ napadlo ho a někdo ho znovu vzal do jištění. Já jsem moc nevěnovala pozornost tomu, že to opět leze vkuse, spíš jsem se soustředila na foťák. Najednou byl Jakub znovu nahoře za těmi bouldry a napadlo ho, že vyzkouší tu těžší variantu… Do toho hrozně pršelo, tak i výlez byl mokrý. Nicméně, úplně se v tom prošel… “
.

Kuba Konečný v „Procesoru“, 9a/9a+, 11/11+ UIAA (f: Eliška Adamovská)

.
Mimochodem, i ono původní 9a místní lezci od začátku považovali za „těžké 9a“ – nejen z toho důvodu, jak dlouho odolávalo. „Navíc, dnes už v cestě není ten umělý chyt. Po tom, co ho vyhodili, to ztěžklo tak o půl stupně,“ říká Rosťa. Vyseklé chyty jsou teď cestě nejspíš jen dva, jinak se jedná o přírodní, 25 metrů dlouhý směr.

Přestože v diskusi na Lezci si můžeš přečíst, že jde o „škaredý kombinačný kvak“, za redakci Kubovi moc gratulujeme. 9a je milník a vstupenka do vyšší ligy… Do klubu elitních lezců jako jsou Adam Ondra, Tomáš Mrázek, Petr Bláha, Rosťa Štefánek, Ondra Beneš nebo Honza Zbranek.

Krásnou tečku za „silným víkendem“ pak udělala zmíněná Eliška Adamovská, která přelezla „Pantera“ (8b+, 10+ UIAA, pozn.) a postarala se tak po Lence Mičicové o druhý ženský přelez. „Byla to hrozně silová – chlapská cesta,“ popisuje Eliška. S Kubou plánuje společně opět škodit o prázdninách v Chamonix. Na vícedélkách v žule je ale nepotkáš, budou reprezentovat Česko na svěťáku ve sportovním lezení.

Eliška Adamovská v „Panterovi“ 8b+, 10+ UIAA (f: Petra Adamovská)

Deník bábovky: Ádr zespoda… Nastoupila jsem kariéru svačinářky

18.06.2018, Anča Havelková

(Život holky v Ádru, to je očistec. Očistec, který stojí za to úplně nejvíc… Tohle je druhý díl rubriky „Deník bábovky“ – těš se vždy ve druhé půlce měsíce, pozn. red.)

Kde jsi to skončila? Jo, v květnu sis udělala první volný slunečný den, který vyústil ve výron kotníku – jako vystřižený z historky o tom, jak si vypadla z Berušek přímo pod kruhem. Škoda, že jsi jen udělala špatný krok ven ze dveří. Oukej, tak si dáš oraz.
Oraz v Ádru – to znamená pár týdnů terminátorovského pracovního tempa, během kterýho se snažíš uspokojit stovky, v tvých očích statisíce turistů a lezců, kteří se z nepochopitelných důvodů rozhodli prodloužit květnové svátky na pekelně ostrou třítýdenní nostop jízdu.

Uff, tři týdny za tebou, kotník pořád nateklej, spánek v nedohlednu a začínáš vypadat jako erárka v „Tenkým psaní“ (kterou si zatím viděla jen zespodu). Kamarád se slituje a večer ti namasíruje záda. Paráda, necháš se rozmazlit! Další den nádherný lezení, pětková spára, čtyřkovej choďák na romantickou věžičku. Zase taháš! Zatím netušíš, že tím smrtonosnou jízdu posuneš na novej level, když se ráno probudíš a nemůžeš pohnout rukou.
.

Tom Randall v erárce na  „Tenkém psaní“ VIIIb (f: Standa Mitáč)

.
V myšlenkách se vracíš o pár týdnů zpátky a říkáš si, co sakra děláš špatně… Není to tak dlouho, co se ti v jeden den podařilo rozflákat pracovní telefon asi 15 vteřin po té, co si na něj nalepila ochranné tvrzené sklo a o pár minut později zjistila, že už několik dní žiješ v přeludu, že sis svoji obálku s úsporama nechala schovanou ve skříňce. Omyl. Bylo v ní asi třicet tisíc. Postupně ty a další lidi, kteří tě moc dobře znaj, obrátí na ruby chaloupku, auto a nakonec i Kalírnu. Bez úspěchu…

A k tomuhle vrcholnému de-mentálnímu výkonu sis teď ještě rozsekala rameno. Nevadí, že si loni přišla o podzimní sezónu na Chrámovkách a půl roku nelezla, protože sis ho léčila. Zase prosíš kolegu v práci, aby ti udělal culík.

Začínáš z toho mít trochu depku, ale najednou se objeví kamarád a zařídí ti několikadenní ozdravný pobyt v peřinách. S televizí! Vyspíš se asi tak dvacet hodin. V práci se na tebe nedá koukat, a tak ti nařídí dovolenou. Ve dnech volna nemáš co by, tak se připotácíš do práce a snažíš se být užitečná. Neklape to…

Co máš sakra asi dělat s tolika volnem, když nemůžeš do skal, na lajnu a pomalu ani na záchod (ano, i holky se utíraj levačkou?) Procházíš se z Kalírny do kempu, otevíráš a zavíráš knížky, posloucháš muziku a ráno se ti nechce vstávat.

Postupně ale začneš přicházet na to, že den může být i HEZKY dlouhej. Třeba když máš to štěstí vidět Cikána a Standu Čejpů dělat novou cestu. A smát se tomu, že Cikán v komíně je ukňouranej jako stará bábovka. Najednou začneš večer zívat únavou. Najednou, než aby jsi šla rovnou do postele, posedíš na terase a dáš si s holkama sklenku vína. Oprášíš foťák a zase si začneš užívat lezení. Ne tu nejevidentnější část – třeba nádech a výdech před nálezem do finální širočiny s poslední smyčkou dvanáct metrů pod tebou.
.

Standa „Cikán“ Lukavský v nové cestě na novou věž, zatím nepojmenováno. (f: Anča Havelková)

.
Vzpomeneš si na jinou věc, kterou na lezení miluješ. Lidi. To je to, díky čemu je lezení nejlepší zábava a posedlost ze všech. Zapocená banda otrhanců plahočící se s těžkejma báglama pod skálu, sprostý vtípky, povzbuzování, zatajenej dech a úleva, když kámoš cvaká. To všechno si můžeš užívat i zezdola. A samozřejmě svačiny.

Korunu tomuhle zběsilýmu měsíci nasadí tvoje narozky, a to když ti v rukách přistane obálka. Kolovala po kamarádech, kteří s tebou udělají dohodu – když najdeš tu svoji, uspořádáš za jejich sbírku parádní večírek.

Sama sis dala za dobu v Ádru hodně přezdívek a taky si jich hodně dostala. Třeba „Emocionální ploštice“ nebo „kostka ledu“.

Ten večer ale sedíš před chaloupkou a brečíš smíchem a štěstím. Díky, lidi!

„Když najdeš tu svoji, uspořádáš za jejich sbírku parádní večírek. (...) Díky, lidi!“

Povinná četba – „Šivova velká noc“. Čechoslováci vyrazili do Himálaje s pronikavou vizí

13.06.2018, Eva Trnková

„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.

A je to tady znova. Otevírám další knížku. Čtu zase nové řádky.

Šivova velká noc – knížka o československé expedici roku 1976, o prvovýstupu jihozápadním pilířem na vrchol Makalu. Očekávám podobné čtení, které můžeš často najít v knihách o expedicích a provýstupech. Popis přípravy na expedici, seznámení se s členy týmu expedice a podrobný či méně podrobný popis cesty až tam – nahoru a do neznáma. Ano, tyto řádky tady také jsou.
Jenomže končí dřív, než bys to čekal.

Tahle „skutková podstata dějů“, jak ji autor nazývá, je dlouhá asi tak na tři stránky téhle knížky.
A pak ti Jaromír Wolf dovolí začíst se do něčeho, co možná spoustu dobrodruhů a horolezců na svých cestách vidí, nebo nevidí, možná nosí celé roky v hlavě, ale nikdy nenapíše…

NADHLED VLKA

Co tě tedy hned po skutkové podstatě expedice čeká? V průběhu vyprávění najdeš například zamyšlení:

„Proč lidé ze Západu – a je lhostejné, zda-li je to skutečný geografický západ, či Západ, do něhož patří i tak vyspělá východní země jako je Japonsko – proč lidé z bohatých, přesycených a rozporuplných civilizací utíkají do poledního ráje chudoby, bídy a hygieny? Snad proto, že zde ještě dojdou klidu a radosti z těch nejprostších věcí života, jako je mísa plná rýže a rudý květ rododendronu v černých vlasech dívek.“

„…Hromady odpadků, o něž mívali zájem nosiči, hledajíc plechovku, kterou lze ještě použít co nádobí na vodu či kotlík na vaření rýže, a zteřelé boty, v nichž možná lze přejít ještě naposled Barunské sedlo. Ale dnes v nich sotva klovou usmolení havrani a opelichaný orlosup a odpadky z plechu, papíru a polyvinylchloridu bez jakékoli naděje na jakýkoli užitečný osud a zneškodnění milosrdným faktorem času tvoří nejmladší geologickou vrstvu, jež bude nazvána ČLOVĚKIEN či LIDOHORY!“

Člověk si uvědomí, že kniha nebyla psaná zrovna „včera“, že čte knihu starou několik desítek let… Jak to ve výškových táborech a v horách ještě výš vypadá dnes? S příčtením let milosrdného faktoru času? Asi si každý z nás právě nerad představuje. A to samé se mi honí hlavou, když čtu řádky o tom, jak nás civilizace mění. Jak moc nás mění. Měnila už tenkrát…

A ještě jedna věc se mi na této knize tolik líbí. A to, že jsou zde konečně jmenovaní také nosiči expedice. A nejen to. Autor se zamýšlí nad tím, proč vlastně nejsou také označováni tím honosným názvem „members“, když bez nich, by mnoho expedic nemohlo ani vykročit směrem ke svému cíli. Autor knihy nás seznamuje s každým nosičem československé expedice – s jeho minulostí, vývojem a příběhy.
.

Během téhle expedice to byli lidé s vlastními osudy a příběhy. (f: Jan Červinka)

.
Dalším malým překvapením této knihy je jedno schované jméno. Pokud jsi pozorným čtenářem, možná si všimneš jednoho ze členů expedice – Jan Červinka. Ano, je to přesně ten Jan Červinka, se kterým Standa Mitáč dělal rozhovor pro tištěnou Montanu číslo 5/2017.

„Na Makalu v roce 1973 už jste měli zkušenějšího vedoucího – Ivana Gálfyho. Jak probíhala expedice?
Ano, to už se vypracoval jako vedoucí a roce 1973 jsme dolezli až sto metrů pod jižní vrchol. To byla dělaná nová cesta pilířem a sto metrů pod vrcholem došlo k neštěstí – Honzovi Kounickýmu zamrzl ventil u kyslíku, musel si sundat přístroj, na moment ztratil rovnováhu a sesunul se do skalního komínu. Zadržela ho krosna a poranila mu páteř. Pak tam ještě čtyři dny žil ve výšce 7.900 metrů. No, snažili jsme se ho nějak zachraňovat, ovšem nebylo to reálný kvůli jeho zraněním. Tak se k němu chodilo a po čtyřech dnech umřel. Expedice skončila, poněvadž už byl monzun. Vrátili jsme se tam v roce 1976, kdy byla cesta dokončena na jižní vrchol. Na hlavní vrchol se dostali dva naši: Milan Kriššák a Karel Schubert. Vedle nás tehdy tábořila španělská expedice a domluvilo se, že jeden Španěl (Jorge Camprudi, pozn. red.) bude moct přespat v našem šestém stanu a půjde s našima klukama na vrchol. Michal Orolín to otáčel ve výšce 8.300, protože se u něj začala projevovat trombóza v noze. Čekal tehdy na vrcholový tým v šestém táboře. Schubert se na zpáteční cestě zpozdil a sám přenocoval ve výšce 8.300 metrů. Zpátky se nevrátil. Ráno ho snad ještě slyšeli pozpěvovat, ale nešli za ním, protože byli sami vyřízení. Dostali příkaz okamžitě dolů, poněvadž jinak by tam určitě zůstal i Michal Orolín. Schubert tam je do dneška.“
.

Známá fotka Honzy Červinky – v druhém výškovém táboře pod Makalu se právě dočítá, že se mu doma narodila dcera. 1973 (f: archiv JČ)

.
Ano, je to tak. Expedici, o které Velká Šivova noc vypráví, předcházela československá expedice z roku 1973, kde se stalo neštěstí, při němž zahynul Jan Kounický. Tehdy byla expedice neúspěšná, i kvůli následnému příchodu monzunu.

Už nebudu více prozrazovat… Začti se a najdi tady třeba i rady pro organizaci vlastní expedice. Že je knížka stará? Ano, je. Ale o to překvapivější je možná to, že stará horská moudrost může být někdy tolik potřebná:

> Nepodléhejte nikdy (alespoň ne příliš) iracionálnímu optimismu, který je nepřítelem rozvahy a střízlivosti. Choďte s tužkou a zápisníkem, a než cokoli rozhodnete a učiníte, tak o tom hodně přemýšlejte, ale zase ne příliš dlouho, neboť nemáte času nazbyt.
> Počítejte vždy s tím, že počasí bude špatné a nikoli krásné, jak si přejete…
> Snažte se chápat chyby svých druhů a spolulezců a nežádejte, aby oni chápali ty vaše.

.

Doktor Jaromír Wolf v Tatrách – 50. léta. (f: Vilém Heckel; archiv Heleny Heckelové)

_____

Jaromír „Vlk“ Wolf (24. března 1919 – 29. dubna 1990) byl český horolezec a československý expediční lékař, sportovní funkcionář a publicista. V 70. letech byl vedoucím tělovýchovného lékařského oddělení Fakultní nemocnice II v Praze.
Byl také výraznou postavou českého woodcraftu – školy lesní moudrosti po vzoru indiánských kmenů. Byl jedním ze zakládajících členů kmene Wahpeton v Praze. Působil také jako předseda HO Lokomotiva Děčín. Na expedicích na Makalu roku 1973 a 1976 byl zástupcem vedoucího výpravy.
K několika fotografickým publikacím o světových velehorách napsal průvodní texty (např. úžasná kniha Horolezecká zastavení, pozn. red.). Zanechal po sobě také stovky článků a knih, ve kterých najdeš čtení mimořádně vytříbené, praktické, ale i poetické. Texty autora prozrazují, že byl nejen výborný pozorovatel a psycholog, ale především moudrý člověk, který dokázal vidět krásu v přirozené podstatě.

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cestaSetkání se smrtí.

Skutková podstata: Čechoslováci poprvé dosáhli vrcholu osmitisícovky vlastní cestou. 24. května 1976. Na hlavní vrchol Makalu vylezli: Milan Kriššák, Karel Schubert a Jorge Camprubim ze sousední expedice. Toto je snímek z jižního vrcholu (8010 m), kam vylezli jako první Vladimír Petrík a Sylva Talla (f: archiv J. Červinky)

„Neodři si břicho.“ – Když máš při lezení kulatého parťáka navíc

10.06.2018, Mirka Nováková

Určitě to taky znáš, je krásný slunečný den, Skalák je suchý, tak proč bych chodila do práce a seděla tam celý den za počítačem. Žhavím telefon a volám Špicálovi: „Co kdybychom si dneska vzali home office?“ „Super, stejně se mi nechce pracovat. Za hodinu tě vyzvednu u vás,“ chápe Špicál okamžitě, kam mířím. Můj muž se na mě sice dívá trochu pohoršeně, když mu říkám, že dneska do práce nepůjdu, ale nakonec se s tím smíří, dá mi pusu, řekne, ať jsem opatrná a užiju si to. Dojím snídani, sbalím batoh, napíšu šéfové, že dnes nepřijdu, a za chvíli slyším zvonek. Už se nemůžu dočkat.

Klasika, parkujeme u Turnovský chaty, nahazujeme batohy a vyrážíme, tentokrát směr Dračky. „Nepolezeme dneska žádný pekla, stejně nemůžeš moc jistit a ještě by sis v nějaký těžký stěnovce mohla odřít břicho. Pojďme si dát na rozlez ‘Nedodělanou’ (VII, pozn. red.).“ „Jasně, tak si holt ‘Pulp Fiction’ (XIa, pozn.) necháme až na jindy,“ nasazuji na stejně vtipnou notu. Jistit můžu úplně v pohodě, ale za lehčí cestu jsem ráda. I když i ta sedmička, kterou bych normálně byla schopná vytáhnout, mi dá v tomhle stavu i na druhém pořádně zabrat. Ne, nejsem ani opilá, ani zhulená, ani nemám kocovinu po bujarém večírku. Toho jsem se předchozí večer sice s kolegy z práce sice účastnila, ale měla jsem jen jedno malé pivo na začátek. Celý zbytek večera jsem seděla, pila džus a hladila si své rostoucí břicho. Jo, jsem těhotná!

Na internetu se o těhotenství dočteš úplně VŠECHNO. Chtěla jsem to rozepsat, jakože od početí přes těhotenské kontroly, až po šestinedělí, ale to přesně nevystihuje, co slovo VŠECHNO v tomto případě znamená. Zkrátka se smiř se VŠÍM! Dokonce je možné nalézt i nějaké rady, které se týkají lezení. Jasně, ženská leze, dokud jí to je příjemné, pohodlné a cítí se dobře. Zní to logicky, ale kdybych se měla řídit touhle radou, tak jsem přestala lézt v okamžiku, kdy se mi vypouklo bříško a já už se nevešla do sedáku.

Nejnepohodlnější věc na celém těhotenství je totiž lezení v celotěláku! Tento skvělý vynález všude řeže, divně se stahuje a posouvá, potom zase roztahuje a škrtí. Lézt se v tom ještě docela dá, i když padat bych do toho určitě nechtěla. Ještěže se na písku nepadá a na druhým už vůbec ne. Největší peklo ovšem nastává, když dojde na slaňování. Celotělák tě drží ve více než vzpřímené poloze, takže se nemůžeš dívat ani dolů, ani nahoru, ale jen přímo před sebe. Jenže! Kyblík máš přímo u obličeje, takže si musíš dávat sakra pozor, aby sis do něj nezapletla vlasy, přestože je máš stažené do culíku, nebo třeba nos, jako v mém případě. V této nepřirozené poloze, kdy se nemůžeš v podstatě ani hnout, se pouze spouštíš dolů a doufáš, že to děláš dobře a že za chvíli snad přistaneš zase na měkké písečné zemi.

„No jo, na to jsi měla myslet dřív,“ oznamuje mi doma můj muž, když si mu po návratu z celodenního lezení stěžuji, jak strašně nepohodlné to v tom celotěláku je. Jasně. Na to už nemám co říct. Takže dámy, až si příště budete užívat romantické chvilky s vaším chlapem, myslete na to, že ještě nevynalezli pohodlný celotělák.

Těhotenství a lezení (f: SM)