arrow

200 slov: Martin Stráník a Verča Šimková. To jsou vítězové MČR v boulderingu

  • PŘÍBĚH CESTY 
    Máš ostříhané nehty? Čarodějův učeň 10+
    Nový "Příběh cesty" z Moravského krasu. Jakub Konečný zkouší legendární cestu, která má zatím jen tři přelezy: Tomáš Pilka, Rudo Tefelner a Adam Ondra. Jak se zadařilo Jakubovi? Podívej se na PŮVODNÍ VIDEO.
    Číst dále
  • ČLÁNEK MĚSÍCE 
    S Wide Boyz na písku: „Nenech ostatní, aby modelovali tvoje sny“
    "Nemáme rádi širočiny – to je jenom mediální obraz. Máme rádi všechno," říká v Ádru mezi věžemi Tom Randall, starší borec z dvojky Wide Boyz. Jaké projekty mají v hlavě?
    Číst dále
  • PŘÍBĚH CESTY 
    Voie Petit 8b – jak se věší pytel nad ledovec
    Místo obvyklých jednodélek jsme připravili původní video ze 450metrové cesty "Voie Petit" 8b ve francouzských Alpách. Jak si letos vedli čeští junioři v oblasti Mt Blancu?
    Číst dále

Banner

Produkty

Něco pro slečny – do batohu i na sebe

– inzerce –

Teva Terra Fi Lite Lady

Jisticí set Mega Jul

Šaty Patagonia Margot

 

Citát této chvíle

„Pokud jde řekněme o počty shybů na hrazdě, jsem oproti ostatním lezcům relativně slabý.“ Adam Ondra

– Citát pro tuhle chvíli –

200 slov

“200 slov”

Z Olomouce na Triglav vlastní silou – autem to bylo moc blízko

16. 9. 2016, t: Lukáš Ondrášek

Cítit volnost pohybu, kam mne mysl zanese a tělo pustí. Určit směr a vyrazit do nepoznaných zemí jen vlastními silami. Je to tak jednoduché – sbalit věci na kolo a nespoléhat se na nikoho.

Každou akci musí provázet pocit cíle, kterým je většinou vrcholek osamocené hory bez lidí. Tentokrát jsem měl v merku Triglav jako nejvyšší horu Slovinska. Cesta mi bude sloužit pro rozhýbání těla před dlouhými prázdninami. Vlakem je to moc daleko a autem blízko. Takže jsem se po zkušenosti loňské švýcarské tryzny rozhodl jet na kole.

Při balení věcí mi běží v mozkovně, co jsem měl minule navíc. Takže: „Jeden dres, spacák a karimatka budou až příliš, jo, a hlavně dostatek opalováku, protože rakouské slunce je potvora.“

Ranní běsy a průjezd Vídní v lijáku – lahůdka. Marně si vzpomínám, jestli jsem si to užíval, ale mávající řidiče si pamatuji dobře. Já blázen snažící se projet na červenou na padesátém semaforu v městské džungli. Nemám rád velká města! Jsem v úniku a ujíždím jim co nejdál. Po dvou a půl dnech zakempuju ve Slovinsku v lese u Aljaževa domu.

Sotva jsem se probudil, už stojím u přerostlé karabiny z mého snu. Moje pravá běžecká bota protestuje při vstupu do sněhového pole a levé koleno na tom není o moc lépe po 520 kilometrech. Odkládám svůj vehement – celoodpružené kolo se zátěží, a užívám si předbíhání českých turistů obtěžkaných cepíny. Prý očekávají nad dva a půl sníh. (Triglav má 2 864 m n. m., pozn. red.) Lehké boty, dvě tyčinky v kapse a pokřikující Ital: „Ležéééro, come on,“ mě ženou za sněhem. Horské koze obsazuji ferratu. Dáváme selfie a každý běžíme svoji cestou. Ferrata “Pot čez Prag” je v ranních hodinách pěkná rozehřívačka bez turistů. Letos je tady prý více sněhu, ale to mi vůbec nevadí a pádluju sněhem k Triglavskému domu.

Ferrátku na vrchol vidím z dálky a s chutí se do ní pouštím. Tahání za hromosvod je v módě, tak jdu s dobou, ale co to? Najednou mne předbíhá Ital oděn do ještě lehčího oděvu, než mám já. „Asi nějaký skyrunner,“ čekám, kdy poběží po hřebínku a pozoruji dobrodruhy třískající se ferratou nahoru. Jsem kousíček pod vrcholem a borec už běží nazpět. Vrchol mám za chvíli pod nohami. Plán byl dojít na Triglav a ještě výš. Výš než kdykoliv jindy, protože sníh je skupenství pevné a dá se na něm stát dva výškové metry nad vrcholem kousek od plechového bunkru. Je teplo a užívám si vzácnou samotu té chvíle na vrcholku. Běžně je tu plno – fotky ferratistů lžou, když okolo stojí dav lidí čekající na fotku na stejném místě.

Čtyři a půl hodiny šlapání do kopce bylo v pohodě pro mé koleno, ale dolů nastává tryzna umocněná rozbředlým sněhem. Na chatě je živo a můj plán je jít dolů jinou trasou přes Tominškov pot. Potkávám české obrněnce navlečené v bundách na začátku sněhu. Pokynu, ať se daří a běžím k mému stroji do údolí. Nasedám a po hodinách hltání prachu prskám, jak je to na nic.

Druhý den koleno reaguje špatně a otupující prášek také nepomáhá. Čtyři dny na kole a 650 kilometrů mi stačí. Hej, ale co šťastný konec? Říkám si, že vrchol byl nejsilnější zážitek, ale italská pizza bude zážitek pro vysušený žaludek a pěkný závěr v mé oblíbené Itálii. Jižané umí ty cyklostezky pěkně a údolí od Podkorenu do Tarvisia je cyklo ráj. Elektro kola mne předhánějí a já jim to nedaruji. Odpadám další den v plánovaném vlaku z Villachu do Olomouce.

Jsou to bizardní zážitky při apokalyptických západech slunce pod širým nebem v tenkém hvězdářském spacáku. Mocnost těch chvil poznávání vlastních pocitů je nekonečná a je dobré vyzkoušet si, kam až jsem schopen zajít na hranici svých možností. Hrdinství se potom ale hůře prodává, protože není moc svědků a selfie tyč nemám. Dělám to ale pro to, že mám rád pohyb v horách a jdu si za svým cílem.

Selfie tyč nemám. Tak aspoň fotka s kozou.

Další články z rubriky “200 slov”

editorial

Začíná fotbalová a hokejová liga. No a co?


Možná malé porovnání. Na letošních bouldrových závodech během Fesťáku bylo zase vidět, jak hodně se liší lezečtí fanoušci od těch „masových“.

Pro ilustraci – fanoušek s lezeckou filosofií by se na fotbale choval takhle: Když se jednomu týmu po rychlé kombinaci podaří trefit šibenici, má radost a tleská. Když se druhému týmu povede pěknou hlavičkou vyrovnat, tleská taky!
A ostatní fanoušci v kotli na něj hodí (v lepším případě) pohledy s dávkou opovržení.

Fotbalový fanoušek v Teplicích nad Metují: Během pokusu na zónu Olina Klapala živočišně řve, bubnuje a podporuje! Naopak, nemá rád Martina Stráníka, a tak na matraci pod něj vhazuje světlici a řve vulgární hesla…

Jsou to dva různé světy.

Ten hokejově-fotbalový nese přívlastek „kolektivní“. Jenomže, co je doopravdy kolektivní sport? V lezení (alespoň teď na Fesťáku) byli fanoušci i závodníci jeden kolektiv… Pozitivní těleso nabíjející samo sebe. Jedni bez druhých? To by nefungovalo.

Naopak, na hokejovém zápase často napočítáš kolektivy hned čtyři.

Užij si září s naším (kolektivním?) sportem/životním stylem,
  Standa “Sany” Mitáč / září 2016 Editor

První krok je nejtěžší. Míří do neznáma


Když se zeptáš Alexe Hubera, na jaký pocit ze sóla severní stěnou Cimy Grande nejčastěji vzpomíná, odpověď se vůbec netýká samotného lezení. Nejsilnější prožitky mu rotovaly hlavou ještě před okamžikem, než do půlkilometrové stěny nastoupil.

„V tu chvíli se nacházíš ve světě, který je úplně vzhůru nohama. Máš černé myšlenky o své smrti... Zkratu uprostřed stěny, kdy nejsi schopný udělat další krok... Smeknutí... Pak si najednou připadáš silný a cítíš nával sebevědomí: 'Vím, že to zvládnu!' Tohle se opakuje pořád dokola.“ Jakmile však začal Alex lézt, dostavilo se soustředění a jeho mysl černé myšlenky vytěsnila. Na celý rozhovor s předním světovým lezcem a alpinistou se můžeš těšit brzy na eMontaně.

Připravujeme pro tebe také materiál z letošního výpadu mladých českých lezců do Chamonix, kde právě probíhá „druhé kolo“ předávání zkušeností od starých horských vlků. O prvním (loni v Orcu) jsme psali tady.

Pokud máš i ty své tajné sny, dávej si pozor, ať klíčový pokus nezabalíš ještě před prvním krokem.
  Standa “Sany” Mitáč / srpen 2016 Editor

Jizva, která se nehojí


Zase ji podceňoval a ona cestu zase vylezla bez odsednutí. Slunce pálilo do Západní hrany Prachovské jehly a oni měli v pozdním létě celé skalní město sami pro sebe. „Proč tu nikdo není? Ti lidi jsou fakt líní,“ smáli se. On jí tahal cesty a ona, o několik let starší, ho učila, jak zůstat životním optimistou ve světě dospělých. „Bezva kamarádi,“ říkala.

„Ahoj, nekdy v tydnu L?“ čekala na přečtení krátká esemeska. Místo odpovědi přišla největší rána do jeho lezeckého srdce. Ve chvíli, kdy v podzimní večer na chodbě vybíral poštu ze schránky. Telefon: „Měla pád od slanění. Z patnácti metrů. Nic zlomeného, ale narazila hlavou do kamene pod skálou. Zatím spí.“

Když se konečně probrala, myslel si, že se vše už bude jen zlepšovat. Vchází do nemocničního oddělení mezi její rodinu. „Mámo, kdo tě přišel navštívit?“ a snaží se v hloubce jejích očí najít a uchopit původní jiskru. „No, kdo to přišel?“
„Kluk,“ ozvalo se tlumeně.

Lezení trestá chvilkovou nepozornost a umí to dělat tvrdě. Na červenec jsme připravili velký článek na téma zranění.

Prázdninový předvečer nabádá k velkým plánům a akcím. Nezapomeň prosím během nich neustále kontrolovat i banality – třeba založení lana do slanění.

A když už se něco přihodí, nepřestávej věřit v zázraky.
  Standa “Sany” Mitáč / červenec 2016 Editor

Natoč to. Klidně s výmluvou


Ne vždycky se zadaří. Poslední natáčení dvou "Příběhů cest" úplně neklaplo. Jednou nám prvolezec zapytlil stometrovou cestu hned u prvního kruhu a podruhé jsme doplatili na vlastní blbost. Když už jsme vyplácali přes 30 GB materiálu, aspoň jsme byli u vzniku nových výmluv, např.

„Pískovec je moc hrubý a ten kout je moc děsivý...“
"Ty fleky na skále měly tření jako žabí sliz."
„Nemohl jsem se soustředit na lezení, protože jistička měla umixovanej prst.“

Než se tyhle dvě cesty vydáme dotáčet, bude tu prostor pro tebe. Spustili jsme soutěž, která potrvá dva měsíce. Když nám pošleš krátké video o svojí oblíbené cestě (může obsahovat i výmluvy), budeš mít velkou šanci vyhrát některou z fajn cen. Mrkni sem.

Hodně štěstí a hlavně zábavy během natáčení přeje
  Standa “Sany” Mitáč / červen 2016 Editor

Lezení není jenom o lezení


"Je faktem, že všechny sporty jsou triviální a nesmyslné. Lezení se však zdá být jediným sportem, jehož účastníci si to uvědomili." (citát z anglického časopisu DPM Climbing)

Zmínění účastníci jsou osvícení. Mají pravdu, že lezení je vlastně úplně k ničemu. I Adam Ondra říká v rozdělaném rozhovoru: "Já vlastně nic nevyrábím."

Přesto je lezení v jejich životech důležitější než materiální věci. Působením něj se každodenní problémy mění v drobnosti a účastnící díky němu získávají odstup. I od sebe sama. Vždyť kdo jiný by měl mít nadhled, než právě lezci.

To, že jsou díky své nesmyslné zálibě otevřenější než běžná populace, jim může také pomoct diskutovat s lidmi odlišných názorů a přístupů k životu. Dokáží díky tomu opustit svoji (dnes módní internetovou) bublinu předsudků.

Článek měsíce začíná tradičně o lezení, ale v druhé půlce řeč přechází na lukostřelbu, antikoncepci a absurditu zákonů. Tak jako to bývá v hospodě, když se bavíš s kamarády – lezení přeci není jenom o lezení. Je to třeba i o tom se vzájemně poslouchat a žít (aspoň v rámci možností) v souladu s přírodou.

PS. A co pozitivní emoce? Podle dnešních vědců jde o hmotnou komoditu. Není tedy Adam lidská továrna? Během května se těš na rozhovor i s ním.
  Standa “Sany” Mitáč / květen 2016 Editor

eMontana slaví rok bez kšeftů


„Ten rozhovor nemusíte označovat jako -PR-, nebyla by to reklama, téma určitě přitahuje i vaše čtenáře,“ přesvědčuje na schůzce další marketingový odborník další outdoorové firmy. „Články o našich ambasadorech jsou přece tak zajímavé.“

Nebo: „Udělejte nezávislý test našich nových bot. Ohodnoťte lehké instantní jídlo do hor. Sdílejte pravidelně jeden náš post za jeden váš…“

Se čtenáři se dá kšeftovat různě, není to moc složité. Stejně tak jako používat bez souhlasu fotky a odkazovat na cizí videa. Nás to nebaví. Přesně před rokem jsme začali eMontanu dělat jinak – tvořit původní obsah.

Časem jsme zjistili, že nenechat si mluvit do obsahu článků (většina našich inzerentů to naštěstí chápe) a zároveň vydělávat peníze na tvorbu toho našeho, není moc jednoduché. Je to celkem dřina.

Pokud máš rád nezávislost eMontany a chceš jí trochu potěšit, sílu jí dodá i symbolický příspěvek. Co za to dostaneš? Můžeš mrknout tady.

Na závěr ještě jedno „díky“. Za rostoucí čtenost webu a podporu na facebooku. Na něm jsme třeba chtěli mít po roce fungování komunitu 1000 lidí. Přání jsme přesáhli více než trojnásobně.

Pěkný další rok s eMontanou našim super čtenářům přeje
  Standa “Sany” Mitáč / duben 2016 Editor

Jak spláchnout 17 tisíc do záchoda?


Instalatér pan Wágner působí trochu těkavě. Má tlusté brýle a vizáž staršího herce osmdesátých let – z filmu typu Vesničko má středisková.

„Představte si, že už makám devět dní vkuse,“ ulevuje si během toho, co se naklání do stupaček na záchodě. „Potřebuju peníze. Musím vydělávat. To víte, rodina, manželka...“

„A nechtěl byste si dát dovolenou? Trochu klidu?“ zkoušíš se ho upřímně zeptat. Jestli by nějakému člověku pomohl týdenní veget na horách nebo aspoň u moře na pláži, je to právě on.

„Já už jsem všude byl...“ odpovídá pan Wágner s vážností, kterou v tu chvíli vůbec nečekáš. Netřeba dalších otázek.

Za týden přichází znovu, tentokrát vyměňovat umyvadlovou skříňku. Včera neměl čas. Dnes doráží zase o několik hodin později – v budově Sokola prý praskla voda a řešil havárii.

„To nebudete věřit, co se mi stalo,“ zvedá obočí nad své brýle. „Utopil jsem novej dotykáč, ten Samsung es šestku... Sedmnáct hadrů v hajzlu.“
  Standa “Sany” Mitáč / březen 2016 Editor

eMontana útočí! A facebook brání lidskost


Z eMontany se stává nebezpečný web. „Váš příspěvek může šokovat a vyvolávat negativní reakce. Snímky, které jsou děsivé, nejsou povoleny,“ napsal nám facebook po tom, co jsme publikovali příspěvek o lezení v Adršpachu. Doprovázely ho fotky odřených nohou ze širokých spár…

eMontana hřešila i dál. Minulý měsíc facebook reagoval na vyprávění od Petra Koska, který se svou přítelkyní prošel slavný Pacific Crest Trail: „Je zakázáno propagovat články s fotografiemi, které zobrazují lidské tělo v krajních mezích – nežádoucím nebo idealizovaným způsobem.“ Tentokrát mu vadila titulní fotka neumytých nohou se zasněženou horou v pozadí.

Co asi řekne na únorový článek měsíce, ve kterém se objevil drsňák Karel Vlček? To je teprve maso.

A upozorní nás na idealizovaný způsob zobrazení, až budeme psát o nějaké sympatické mladé lezkyni?
  Standa “Sany” Mitáč / únor 2016 Editor

Čím horší fotky, tím víc dobrodružství


Zní to hloupě, ale něco na tom je. I když je film velkolepě natočený, má autentický zvuk a doplňují ho luxusní záběry z dronů, může v něm něco chybět.

„Kdo přenáší hraniční dobrodružství live do televizního programu, může být dobrý herec, ne však průkopník při střetu člověka s divočinou,“ píše Reinhold Messner v knize Až na vrchol světa. Tvrdí, že opravdové dobrodružství není možné inscenovat. „Možná se dá dokumentovat pár snímky, ostatní je víceméně show.“

Lednový článek měsíce bude o Vaškovi Šatavovi, který leze pro všechno jiné než je show. Na jeho fotkách je to vidět. Sice nejsou stoprocentně technicky dokonalé, ale najdeš v nich jiskru, která z některých dnešních filmů o horách zmizela.

Přeji veselý a zdravý rok 2016 s takovou formou dobrodružství, jaká ti vyhovuje.
  Standa “Sany” Mitáč / leden 2016 Editor

Multifunkční blbosti nebo knížku?


Štědrý den se blíží a vybírání dárků se zdá zase těžší než loni.
Co se nabízí?

„Stan do nejextrémnějších podmínek. Počet vchodů: 0“
Možná to jen někdo špatně zadal do svého eshopu. Možná je to dárek pro někoho, kdo chce v horách zažít opravdické extrémní podmínky.

„Igelitka z kukuřičného škrobu“
Co takhle darovat věc, která se novému majiteli do tří týdnů plně rozloží? Může to být tip pro kamaráda s duší ekologa. Díky speciálnímu polyesteru Ecoflex a kyselině polymléčné ze sáčku nezbyde vůbec nic.

„Multifunkční outdoorový náramek“
Oproti těm elektronickým ti sice neměří tep, ani tě nezvládne lokalizovat, ale spolehlivě tě ochrání v nepředvídatelné situaci. „Součástí je 3,7 metrů padákové šňůry, která se dá využít na výrobu luku,“ píše výrobce.

Nebude lepší knížka? Třeba ti pomůžeme s výběrem TADY.
  Standa “Sany” Mitáč / prosinec 2015 Editor

LEGO pro legendu


Sestřička vchází do pokoje a před ní leží rozlámaný důchodce. Kvůli všem přístrojům, které jsou okolo, nedokáže odhadnout jeho věk. „Pane Slavík, potřebujeme trochu rozhýbat ty vaše prsty,“ říká mu silnější paní a podává do rukou několik dílů stavebnice LEGO. „Tady máte kostičky. Měl byste si s nimi každý den chvíli hrát,“ říká mu a pokračuje k další posteli.

Chlapík se slušně usměje a poděkuje, ale v duchu si myslí svoje. Kostičky špatně nesli jeho kamarádi, a tak mu další den přinesli tabák, aby mohl balit cigára. Jemná motorika se dá posilovat různě.

„Lidi v nemocnici házeli flintu do žita, i když na tom byli líp než já,“ vzpomíná Prcas. Ostatní pacienty se tak snažil trochu rozveselit. Promítal jim po večerech fotky z lezeckého života. „Stavěl jsem se k tomu nejvíc pozitivně, jak to šlo.“

Takhle nějak podle vyprávění probíhala rekonvalescence pionýra skalkařského lezení v Česku, „Prcase“ Slavíka, který spadl ze skoro dvaceti metrů. Tím utvrdil myšlenky jeho kamarádů, že „Prcas“ je nesmrtelný.

Rozhovor s ním vedla Simča Ulmonová a vzhledem k tomu, že povídání je delší než obvykle, připravili jsme i verzi pro čtečky.
  Standa “Sany” Mitáč / listopad 2015 Editor

Nápadům neporučíš


Od konce května s Alešákem připravujeme článek o výmluvách.

Původní plán vypadal takhle: "Výmluvy by byly fajn zveřejnit na začátku září – končí prázdniny, začíná podzimní pracovní cyklus. Člověk jich má tou dobou plnou pusu..."

Nějak jsme to nestihli: „Potřebuju čas, aby to za něco stálo. Mám to rozdělaný, ale nejde to. Hodinu jsem nad tím zase seděl a nenapsal jsem ani řádku...“ stěžuje si Alešák během toho, co hledáme v kapradí jeden saský kvak.

Nakonec budeme asi rádi, když Výmluvy zvládneme do příštího jara.

Článek o „mizející radosti z lezení“ naopak vyplynul sám od sebe a měli jsme ho hotový během pár dní.

Jeho hlavní sdělení je anglické: „Forget the grade,“ které se dá přeložit takhle: „Zapomeň na číslo obtížnosti a bude to mít grády.“

Příjemné čtení.
  Standa “Sany” Mitáč / říjen 2015 Editor

Za koho lezeš? Já za Česko


„Pozvedněte mysl, drazí rodáci! Díky vám potkal naši Itálii velkolepý úspěch... Všichni Italové dnes stojí v úctě, aby vás oslavili jako nejlepší reprezentanty naší krve...“ zněl rozkaz ze základního tábora pod K2 na konci července 1954. Na vrchol vystoupili první lidé – dva Italové – a v novinách se psalo o vyhrané válce.

Od té doby se hodně změnilo. Každopádně otázka, jestli má horolezectví mít národní charakter, zůstala.

Říkáš, že v horách lezeš hlavně kvůli sobě a času s kamarády. Chceš si něco dokázat, přivézt zážitky z nočních sestupů s jednou čelovkou... Závazky ke sponzorům tě děsí a fotit se na vrcholu s vlaječkou ti přijde přežité.

Pokud to s alpinismem myslíš jinak a chceš dosahovat také sportovně hodnotných výkonů, může být "nároďák" dobré místo, kde můžeš s ostatními sdílet informace, zkušeností a hlavně – nadšení.

Prostor, kde se setkávají mladí a starší lezci, totiž generuje oboustrannou motivaci: „Vždyť ten Stoupa neleze tak dobře, měl bych tu cestu na Cima Grande taky zkusit.“ Nebo naopak: „Koukej, jak do toho ty mladý bušej. Pojďme se ještě jednou pověsit do toho projektu na Eigeru, než nás předběhnou!“
  Standa “Sany” Mitáč / září 2015 Editor

Vánoce na Ťan Šanu


Přestává pršet a ty se směješ. Víš totiž, co přijde do pěti minut.

Na stan začne padat sněhové műsli, které se míchá s mlíkem z údolí. Čtvrtý chod večerní bouřky. Máš chuť na kousek chleba, tak rozepneš spacák a sedneš si. Další blesk a hřmící ozvěna – to nebylo moc daleko! Instinktivně odložíš igelitku s jídlem a zase si pomalu lehneš, jako když tam nejsi. „Nafukovací karimatka přece od země trochu izoluje,“ hledáš pozitiva...

Ve čtvrt na pět ráno se ozývá poslední hrom a všude kolem je bílá vánoční atmosféra. Prý že na Ťan Šanu tenhle svátek neslaví. Není to pravda. Ledovec ho slaví rád a připravil pro tebe spoustu úhledně zabalených překvapení.

Je štědrý a potichu nabízí největší a nejpotrhlejší dárky, co vytvořil. Půjdeš se podívat? Láká tě to. Jenže mačky se propadají víc a víc. V hloubce pod vrstvou vánočního papíru syčí voda.

S uctivým „ne“ pro dnešek odmítneš. Zkusíš to znovu, jinak, s větším množstvím zkušeností a hlavně s úsměvem, který nebude strojený...

Příjemný srpen s eMontanou, ideálně s opravdovým dárkem pro lezce. Připravil ho kovář v článku měsíce.
  Standa “Sany” Mitáč / srpen 2015 Editor

Dvacet deka dobrodružství. Zabalit s sebou


Už je to skoro rok, co jsem byl naposledy v kině. Po zhlédnutí Století Miroslava Zikmunda jsem s pár desítkama dalších zvědavců zůstal přikovaný k pohodlné sedačce až do úplného konce filmu. Ještě nikdy před tím se mi nestalo, že by všichni zúčastnění potřebovali tímhle způsobem strávit právě prožitý, velmi intenzivní zážitek.

I my ti v červenci představíme dva příklady odvážných cestovatelů. Nejdřív Martinu Labohou, která se po světě potuluje už víc než 500 dní. “Mnoho lidí tvrdí, že by chtěli žít jako já, ale prý nemůžou. Nemají peníze nebo čas. Dle mého názoru mají jen jiné priority,” líčí tahle nekompromisní sólo cestovatelka.

A chvilku po ní podobně inspirativní rozhovor s Láďou a Káťou z expedice Bigtrip.cz. V oranžové OKI skoro před rokem vyrazili z Prahy, projeli Afriku a teď křižují nezpevněné cesty jihoamerického kontinentu. “Otázkou je, co byla větší oběť. Vzdát se dobrých zaměstnání, kolegů, kamarádů, vybavení bytu, jistot a “bezpečné” pohody a nebo to, že jsme to provedli až teď?”

Šťastnou cestu jim i všem ostatním cestovatelům!
  Jakub Freiwald / červenec 2015 Editor

Lezci sobě. Bez toho není zbytí


„Přátelé, tohle je nejlepší kniha na Zeměkouli, bez který prostě není zbytí,“ lije legendární lezec Prcas Slavík pivo na nového průvodce po Pravém břehu Labe. Poslední víkend v květnu se v Labáku sešli lezci, aby pokřtili vytrvalostní dílo od Piškota Chocholouška a Prcka Nehasila. A jestli se letos něco vážně povedlo, tak je to právě jejich knížka.

Pěkný bude nejspíš i nový průvodce na Vltavskou žulu od Jirky Siky. Nakonec se v červnu těším na filmový festival ve Skaláku, který pořádá Boris Hlaváček a Jirka Rainer. Letos chtějí rozjet první ročník a jsou sami zvědaví, jak to dopadne.

Je super, když nejlepší lidi na Zeměkouli něco dělají pro ostatní a pro naši společnou vášeň, bez který prostě není zbytí.

Držíme palce do dalších projektů!

PS. Článek měsíce – rozhovor s nelezcem Adamem Ondrou publikujeme během prvního týdne v červnu.
  Standa “Sany” Mitáč / červen 2015 Editor

Na eMontaně používáme jen původní matlaninu


  "Naproti tomu jiné spatřím, že jen z jiných nádob vybírali a do svých překládali: a těch bylo na sta. I řekl jsem: "Titoť vodu přelévají." Odpověděl mi tlumočník:
"I tak se umění množí." (...)

Jiný zase přidáváním lecjakés matlaniny, třeba prachu a smetí, zahustil, jen aby se také nové zadělání zdálo. Mezi tím nápisy nádhernější než onino přivěšovali,
a nestydatě jako jiní dryáčníci každý své velebil."

Přebírání a kopírování textů se nelíbilo už Janu Amosi Komenskému, tohle byl úryvek z Labyrintu světa a ráje srdce starý 392 let!

My máme, stejně jako JAK, rádi původní články. Na začátku května jsme například zadělali na nový o vztazích ve skalách.

Hezký květen – přes den venku, večer s eMontanou.
  Standa “Sany” Mitáč / květen 2015 Editor

eMontana, klapka jedna!


  Vítej na novém webu. Co jsme pro tebe připravili?

Před pár dny začala sezóna na písku, tak jsme se jim věnovali v prvních třech článcích.

Neodpustím si vzpomínku na tři setkání s vynikajícím fotografem Karlem Vlčkem, se kterým jsme prohrábli tmavá místa jeho suterénního archivu. Karel souhlasil s tím, že eMontana může používat oprášené fotky i v budoucnu. Máš se na co těšit.

Tak hezký duben, ideálně s naším zkušebním vysíláním.

   
  Standa “Sany” Mitáč / duben 2015 Editor

Anketa

Anketa měsíce

Radši lezu spáry / stěny.

Hromada článků

Hromada článků

facebook