200 slov: Jsem pacient, ale vím to o sobě. Honza „Magnus“ Novák a jeho letní odpočinek na laně

Pořádný matroš do hor a skal

– inzerce –
Bunda ReLight 200 od Patizonu
Sedací úvazek Singing Rock Rocket
Magnézium Metolius Super Chalk

„Být skromný při vítězství a umět elegantně prohrávat." Howard Somervell

– Citát pro tuhle chvíli –

Po celém dni bouldrování na Boru přijíždím do Ádru. Je asi půl sedmé večer a pocit únavy vystřídá pocit blaženosti, když po několika měsících opět vidím majestátní pískovcové věže tyčící se nad vrcholky stromů. Totální ádrovská romantika při jarní červánkové obloze.

Auto parkuju u Qadru, protože tu mám sraz s Honzou „Magnusem“ Novákem. Borcem, který je známý tím, že přes den vyleze tři desítky a večer vypije tři piva ve fixu (zavěšený ve shybu na jedné ruce s bradou nad hrazdou, pozn. aut.), což je úctyhodný výkon vyžadující až nadlidskou sílu a odhodlání. Aby onoho magického čísla tři nebylo málo, ví se, že Máňa tráví každý třetí den ve skalách, to je více než sto dní za rok! Jak by řekl jeden nejmenovaný český politik: „Přátelé, kdo z vás to má?“

Mimo to vylezl boulder 8B/B+, konkrétně Poker Face v oblasti Lužňák u Tábora, na laně odškrtl 8b – cesta Sto zvířat na Skalách u Kutné hory a na písku mezi jeho nejtěžší přelezy patří Akumulátor XIb v Teplicích…

Po chvíli Magnus přijíždí na kole, objednáme si pivo, usedneme ke stolu a říká: „Tak pojď do mě, co by tě zajímalo?“

Čím to je, že se lezení věnuješ v takové intenzitě?
Naplňuje mě trávit čas venku ve skalách, což mi přináší takový celistvý zážitek – potkáš se tam s lidmi, zalezeš si, užiješ si chvíle v přírodě, to mě zkrátka baví. Taky mě na lezení baví svádět boj sám se sebou ve smyslu, jestli tu konkrétní cestu nebo boulder dokážu vylézt.

Co je ale nejdůležitější – potřebuji se fyzicky totálně zničit a vyždímat. A v tom je pro mě lezení super, protože po celém dni je člověk už o půl deváté večer úplně koženej a druhý den ráno taky. Často jdu ale i druhý den lézt a takhle to jede pořád dokola. Potřebuju se trošku týrat, když to tak řeknu.

Magnus a „Zelený bod“ 8A/8A+ FA, Loučovice (foto: Petr Schwarz)


Měl bys tuhle potřebu, i kdybys nelezl?
Jasně, třeba v zimě na skialpech je to taky úplná bomba.

Pocházíš z Kutné hory, teď bydlíš v Adršpachu. Přestěhoval jsi se cíleně, abys byl blíž dění na českých pískovcových skalách?
Tím, že jsem dřív lezl na písku s tátou, v sobě nějakou tu „pískařinu“ mám, ale nejvíce mě tady baví lidi. U nás v republice jsem se nikde jinde nesetkal s takovou komunitou jako tady v Adršpachu. Nikdo si tu na nic nehraje, je úplně jedno, co lezeš, a spíš jde o to, jaký jsi člověk. Když polezeš jedenáctky, ale budeš hajzl, tak tě mezi sebe místní komunita nevezme.

Takže místní lezce vůbec nezajímají čísla?
Primárně fakt ne. Tady je jedno, jestli lezeš VIIb nebo XIc, protože tady je těžký všechno. Spíš lidi zajímá, jak dlouho s nimi vydržíš pít na baru. (směje se)

A pro tebe jsou čísla důležitá? Je o tobě známo, že když jdeš do skal, tak chceš vylézt alespoň tři desítky za den.
Beru to jako hru. Nejde mi o to lézt jedenáctky, ale kecal bych, kdybych řekl, že čísla neřeším. Je to určitě faktor, který hraje svoji roli, ale primárně je to pro mě o tom, že si jdu ven zalézt, a než abych celý den nacvičoval jednu těžkou cestu, tak si radši vylezu svůj hattrick (tři cesty obtížnosti Xa a vyšší, pozn. red.). Na desítky se soustředím, protože je to pro mě obtížnost, ve které vím, že si zalezu, ale někdy jdu a vylezu třeba pět cest nižších obtížností a užiju si to úplně stejně, takže to zas tolik nehrotím.

Podle čeho si vybíráš cesty, které chceš lézt?
Pro mě jsou primárním lákadlem cesty, které nemají opakování nebo jsou zarostlý, protože je nikdo neleze. Třeba Cikánskej guláš za Xb tady leze skoro každý, ale já ho vylezený nemám, protože mě to prostě neláká. Většinou se podívám do databáze na Lezci nebo se v hospodě dozvím o cestě, která nemá přelez nebo jich má velmi málo, a to mě zajímá a táhne, protože v té cestě asi bude nějaký problém, který je potřeba vyřešit a zatím se to nikomu nepovedlo, nebo jen pár lidem.

V cestě „Hadraplan“ Xc, Čogolisa, Adršpach (foto: Lukáš Černý)

Do cest i slaňuješ, aby sis je vyčistil?
Většinou se snažím nějak tou cestou probít zespodu na AF, až potom si to vydrbu a dávám RP pokus. Není to primárně tak, že bych si každou takovou cestu obíhal a ze slanění pucoval. Když je to ale úplná zelenina v rajbasu, tak to tak dělám, protože to bys zespodu horko těžko přelézal. Třeba na Ostaši teď systematicky postupuju od Velkýho Střecháče doleva. Všechny cesty, co tam jsou, jsem si řekl, že vyčistím, vylezu a je jedno, jakou to má klasifikaci.

Dá se časově zvládnout kombinovat práce, lezení a osobní život?
Tím, že jsem zaměstnáním hasič, tak jsem vždycky jeden den v práci, a pak mám dva dny volno, takže jsem schopný být i tři dny v týdnu ve skalách. Samozřejmě to ale není tak idylické, jak to vypadá. V životě musíš řešit i jiný věci než lezení. Naštěstí mám teď přítelkyni Barunku, kterou lezení taky hodně baví a na skalách spolu trávíme dost času. Taky aktuálně stavím barák, takže lezení jde občas stranou.

Na druhou stranu jsem schopný si vzít dovolenou a pět dní v kuse lézt. To se povedlo letos v zimě, kdy byla super podmínka. Barča měla zkouškový, takže nebyl čas na to se vidět. Hned jsem toho využil a pět dní v kuse byl ve skalách. Jsem tak trochu pacient, ale vím to o sobě. (směje se)

Když jsme měli na střední škole maturitní ples a stužkovák, tak to byly akce, které jsem úplně vynechal. Radši jsem jel na skály, v tu dobu mi to dávalo větší smysl a nelituji toho.

V čem tě baví kombinovat bouldering a lano?
Posledních pár let jsem měl bolavý prst. Na laně neděláš tak těžké kroky jako při boulderingu, tak jsem to začal střídat. Hlavně v létě, když je vedro, které fakt nesnáším, lezu v Ádru a beru to jako odpočinek po zimní bouldrovací sezóně. Na druhou stranu člověk tady přes léto tráví spoustu času v hospodě, takže s tou regenerací je to tak „pade na pade“. (směje se)

Bouldering je super ve svojí komplexnosti. Dělat těžký kroky za obliny a dlouhý nátahy za mikro lišty je super, ale to zvládne každý, kdo má trochu sílu. Mně se líbí, když musím vymýšlet těžký paty, špičky, nohy obecně. Jak jsem vysoký a těžký, tak nemám žádnou vytrvalost, proto rád lezu silové věci.

Třeba dneska jsme vylezli na Ostaši Teroristu z Moonboardu (XIa) a večer jsem si šel zabouldrovat, protože jsem měl ještě trochu šťávy a chtěl jsem se víc vybombit. To je pro mě ideální den ve skalách. (Magnus se dolezl na bouldru Láska bez čísel 7C, pozn. aut.)

Koukal jsem na tvůj YouTube kanál a máš na něm dost videí, na kterých lezeš bouldrová FA. Jsou prvopřelezy bouldrů něco, co tě teď zajímá?
Dělat prvovýstupy je pro mě šílený magnet. Asi nedovedu vysvětlit přesně proč a určitě to není kvůli tomu, že jsem pod tím podepsaný, ale prváče pro mě mají určitou přidanou hodnotu. Nemám rád dlouhý nacvičování bouldrů, ale pokud jde o FA, tak jsem najednou ochotný do toho přelezu investovat mnohem více času, než když lezu něco, co je už hotový. Asi mě motivuje i to, že to nikdo předtím nevylezl.

Magnus leze „Ufo“ 8A+/B, Prilep, Makedonie (foto: Martin Hapala)

Na písku máš taky nějaký prváče?
Za ty tři roky, co tu bydlím, tak něco málo ano. Třeba loni jsme tady s Tomajdou (Tomáš Sobotka) udělali asi deset prvovýstupů. Nepotřebuji to dělat pořád, ale když se mi nějaká linka líbí, tak do toho rád jdu.

Jaká je to zkušenost dělat prvovýstup s Tomajdou?
Bylo to náročný. (směje se) Tomíka mám rád a klobouk dolů před tím, co je schopný vylézt a ustát v rajbasu nebo ve špinavém terénu. V tom je tady nejlepší, si myslím. Pro mě to byla čest a rozhodně se toho od něj mám ještě spoustu co naučit. Líbí se mi jeho přístup. Jednak je to fanatik stejně jako já a druhak jsem nepotkal poctivějšího člověka při dělání prvovýstupu. On si třeba povolil jenom zubní kartáček, kterým skálu čistí, což je pro mě úlet.

A co maglajz?
Hele, dneska každý špičkový prvovýstupce leze s mágem. Jasně, někdo by mi mohl oponovat tím, že Špek leze bez mága, ale tohle má dneska už každý nastavený jinak. Co si myslím, že je potřeba respektovat, je, když si někdo nastaví jiná pravidla, než máš ty sám. To rozhodně. Já jsem třeba se Špekem domluvený na společný prváč v Klokočí, kde budu respektovat jeho hru, polezu bez magnézia a nemám s tím problém. Nelíbí se mi ale, když někdo přijde a začne moralizovat a dělat, jako by byl morálním kompasem všech lezců. Péťa tohle nikdy nedělal a přijde mi to tak správný.

Považuješ se za pískaře?
Ne, já se minimálně z 60 % považuji za bouldristu. Nemyslím si o sobě, že jsem pískař. Pískaři podle mě od jara do podzimu lezou na písku a přes zimu jsou odjetý ve Španělsku anebo na Panťáku. Já místo toho bouldruju.

Z pískovcových průvodců mizí hvězdičky. Máme se radovat?

Když přijedu do nějaké lezecké oblasti poprvé, rád se z průvodce dozvím, jaké cesty stojí za to. Třeba v Sasku, kde jich je přes 20 000, jsem byl v začátcích za hvězdičky hodně rád a koukám na ně doteď. Život je krátký, a tak mně přijde v pohodě, když mi někdo poradí a cesty doporučí…

Jako uživatel to vnímám tak, že průvodce mě má oblastí „provést“, tedy i vybrat, co je tam nejlepšího a nejzajímavějšího. Proto turisté z Japonska chodí na Hrad, Karlův most a Staromák místo toho, aby bloudili ve Stodůlkách, Strašnicích a Kobylisích…

Hvězdička v průvodci je subjektivní věc… Překládám si ji takto: jde o pěknou cestu (kroky + linie) nebo významný výstup s ohlédnutím na dobu svého vzniku. Zároveň cítím jakousi nepsanou garanci, že se člověk nezabije, když využije všechny smyčkovací možnosti a nebude zbytečně padat v nejlehčích místech. Někdo si ji může vykládat takto: sem nechodit, tady hrozí mainstream a lufťáci.

Proč vlastně úvodník o hvězdičkách? Zdá se, z nových pískovcových průvodců tento zažitý symbol pomalu mizí… Nejdříve jsem zaregistroval, že opustily Prachov (2018), potom Skalák (2023) a teď už chybí i v prvním dílu Ádru (2024). Kdo je chce, musí si je přemalovat ze starších vydání.

Těžko říct, co je doopravdy hlavní důvod odklonu od hvězdiček. První mě napadá: „Pojďme uchránit oblast pro nás, co to tady stejně známe,“ nebo další: „Pojďme uchránit populárky před nájezdy lezců.“ Nebo jde o tah v duchu dnešní hyperkorektní doby – raději nikoho neurazit? Není to jen případ českého písku, třeba průvodce na Leonidio od místního uskupení Panjika hvězdičky také záměrně nemá… Poslední důvod: ušetří to nějakou práci.

Skalácký průvodce mi „bez“ přijde v pořádku – vzhledem k povaze materiálu a stavu některých cest… (Škoda, že zmizely také stránky o historii a Sochorovy nákresy.) Na druhou stranu, třeba v Ádru bych hvězdičky uvítal. Tam si myslím, že spárové cesty větším provozem tolik neutrpí (pravda, stěnovky ano). V nejnovějším průvodci jsem se těšil zejména na hvězdičky u vybraných cest za posledních 25 let. Nejsou tam. Mimochodem, v této nové bibli chybí také reklamy, což je naopak dobrá frajeřina.

Jak tedy naložit s průvodci bez hvězdiček? Absence předvýběru se dá pojmout jako výzva – alespoň člověka podnítí zkusit opomíjené cesty, na které by jinak nezbyl čas, nebo lézt ve skalách „podle ksichtu“ (což třeba v Ádru dokáže málokdo)… Více se bavit s ostatními lezci, nechávat si doporučit „na míru“, nebýt jako japonský turista… A nakonec, nikdo z prvovýstupců se nemůže cítit ukřivděně, že mu autoři „nepochválili“ cestu.

Závěrem – každé řešení má svoje pro a proti. Jaká bude nejlepší taktika pro příští průvodce? Hvězdičky ano, nebo ne? Jak to kdo vidí? Kdyby si autor textu musel vybrat, asi by se přes všechny nevýhody zařadil mezi „hvězdičkáře“. I pro ty věčné vášnivé debaty, které zachytil Viktor Pařízek ve své písničce: „Kdo týhle cestě hvězdičku dal, ten si z nás asi pr*el udělal.“

________________

Standa „Sany“ Mitáč / květen 2024

Pohoda tomu neříkám, ale svoboda to je

„Tak co, nezaměstnaná? To je pohodička, co?“ nová otázka na uvítanou vystřídala klasické optání, jak se mám. A tak se při každém dalším pozdravu s někým známým zamyslím, jestli jde o zdvořilostní frázi, mám odkývat pohodu, nebo zda dotyčného doopravdy zajímá, jak mi v té nezaměstnanosti je.

Ještě pár týdnů zpátky jsem si užívala jistou bezstarostnost jako státní zaměstnanec. Pevná pracovní doba a neodkladné penzum práce mi zpočátku pracovního života přišly jako vězení. Zhýčkaná životem v lezecké komunitě jsem tvrdě narazila při prvním zazvonění budíku v 5:50. Uf… tohle bude boj!

O devatenáct měsíců později jsem pochopila výhody pevného řádu. Přece jen se o spoustu věcí nemusíš starat, jsi-li součástí systému. Daně odvádí zaměstnavatel, každý měsíc ti přijde plus mínus stejný plat, při dobrých vztazích s obvoďákem máš při každé bolístce k dispozici nemocenskou, zkrátka po materiální stránce cítíš jistotu. Dokonce ani nemusíš vymýšlet, co v té práci budeš dělat. Každý den je totiž stereotypně podobný, pouze s únosnou dávkou proměnlivosti. Začátkem roku u mě ale zvítězila touha po svobodě.

Když jsme se se Standou domlouvali na rozšíření spolupráce pro eMontanu, malovala jsem si podobný pracovní řád jako v zaměstnání. Jenom okořeněný o časovou flexibilitu a prostor pro slunečné dny strávené ve skalách. Při mém zoufání koncem dubna, že ještě nemám hotové všechny články na květen, mě Kuba chlácholil: „A to si myslíš, že my se Standou máme všechno takhle dopředu připravené? To nebudeš mít nikdy, Teri.“

Chápání času se změnilo. Finanční jistota se neodehrává v měsíčních cyklech, ale v návaznosti na odmakanou práci. Každý den má nádech malého dobrodružství, jak to vlastně bude dál. Pohoda tomu neříkám, ale svoboda to je.

Těžko se mi vybírá mezi jistotou v systému a nekonečným dobrodružstvím na volné noze. Každý máme ten svůj ideál jinde. A tak když ne v pracovní sféře, hledám svoje jistoty aspoň ve skalách: Prvním květnem se otevírá další lezecká sezóna v Ádru. Proběhne tu oslava stoletého výročí prvovýstupu na Krále (třetí květnový víkend) a nedaleko se otevře nová bouldrová oblast (druhý květnový víkend). O zábavu bude postaráno!

Ať už jsi zaměstnanec nebo živnostník, stejně svou jistotu najdeš v bezpečí no handu nebo tutové žáby.

Dostatek slunečných dnů ve skalách přeje

________________

Terka Ševečková / květen 2023

Příliš umělá inteligence. Pustíš si ji do života?

Téma, které poslední týdny hýbe světem:

„Koukej, jaký umí vytvořit fotky. To je neuvěřitelný!“
„Nechávám si od ní psát maily, které potom jenom lehce upravím.“
„Je skvělá! Nahazuji přes ni kostru svých textů. Jen zadáš téma, styl, emoci a ona se postará o zbytek.“

Nevím, jak v Čechách, ale tady na Bali se mezi mými kámoši poslední dobou neřeší skoro nic jiného. Kdo alespoň v nějakých aspektech života aktuálně nevyužívá umělou inteligenci, jakoby vůbec nebyl…

S dikcí zapšklého starce, kterému tak trochu ujel vlak, na všechna podobná prohlášení se stoickým klidem odpovídám pořád to stejné: „Děkuji, ale nechci.“ Na obligátní reakci, „ale proč? Víš, kolik bys tím ušetřil času?“ s úsměvem a lehkou nadsázkou dodávám. „K ničemu ji nepotřebuji. Nechci zakrnět jako opice, která zapomněla používat mozek.“

Jasně, tohle hodnocení je dost zjednodušené a určitě se najde spousta každodenních pracovních nebo osobních rovin, ve kterých by AI mohla plnit velmi užitečnou roli. V některých věcech jsem ale asi trochu staromódní.

Probírání tisíců fotek po návratu domů, které jsem navíc sám vyfotil, je vždycky opruz a trvá mi, než se k tomu dokopu. Nakonec jsem ale vždycky rád, protože se aspoň na pár chvil pomyslně teleportuju zpátky na druhou stranu světa.

Odepisování na maily je prý taky nuda a ztráta času. Každý podzim, když přichází na svět nový kalendář, mi do schránky proudí stovky zpráv. Po třech měsících toho sice už mám trochu nad hlavu, svým způsobem mě to ale baví. Taková malá kapka osobního přístupu v oceánu internetových robotů.

Psaní a vymýšlení článků? Další zbytečně náročná činnost… Mám svůj mozek ale rád a myslím, že mu občasné zapojení na plné obrátky nijak neuškodí. Spíš naopak.

Nedávno jsem viděl krátký rozhovor s Geoffrey Hintonem, který byl u zrodu umělé inteligence jako takové a který před ní nyní sám varuje a volá po regulaci. „Co můžeme udělat proto, abychom omezili dlouhodobá rizika, že věci, které jsou chytřejší než my, nakonec převezmou kontrolu?“ Při podobných slovech se mi vždycky vybaví kultovní film Terminátor a Skynet – autonomní obranný systém, který se rozhodne vyhladit lidstvo.

21. století bez umělé inteligenci je nejspíš utopie. Aniž bychom o tom vůbec věděli, používáme ji v nejrůznějších aplikacích v mobilech, na sociálních sítích nám na míru skládá obsah a současný svět, řízený počítači, by se bez ní asi dočista zastavil.

Nehledě na to všechno ale pořád myslím máme možnost volby, jak moc si ji nad rámec zmíněného „nutného zla“ pustíme do života. Já v tom mám už dlouho jasno.

Užij si začátek léta,

________________

Jakub Freiwald / červen 2023

Raději nezastavovat. Co je parking a co už camping?

Je to jako hra na kočku a myš pro dospělé… Sdílí prvky zvířecí honičky a kopíruje hlavní pravidlo původní hry – prohrát může jedině myš. Občas to je zábava, občas adrenalin, občas se dostaví neklidné spaní. Kde se hraje? V Polsku je to prý pohoda, kdežto hřiště pro pokročilé mají třeba ve Švýcarsku, Rakousku nebo Slovinsku. Tady se za prohru platí tvrdě – sice ne ulovením, ale finančním škrábancem, který může proniknout až do masa.
 
Cedule „no camping“ s přeškrtnutým stanem a karavanem jsou in. Každý správný majitel pozemku už si ji pořídil: „Okolo své chaty budu mít klid. Nikdo mě tu nebude prudit a chodit na záchod za parkoviště.“ Jenže prázdniny začínají a zdvihá se opačná záplavová vlna: „Jsme unaveni městem a teď chceme do přírody. Ta přece patří nám všem.“
 
Oba tábory mají v podstatě pravdu, takže to leckde přinese tvrdý náraz. Obzvlášť, když přihlédneme k tomu, že činnost „camping“ u nás v podstatě není nijak definována a v zahraničí je to v každém regionu jinak. Co třeba odpočinek/přespání v autě po cestě do Alp – je to ještě parking, nebo už camping? V osobáku snad parking, ale co třeba dodávka s vyklápěcím stanem na střeše? A do kolika ráno mohu spát, aby to byl ještě parking?
 
V Německu se prý jako camping bere zvětšování obrysu vozidla. Takže když z auta vyndám kočárek, je to už camping? Asi ne, s ním se dá odjet. Co sušení plachty od stanu na dveřích auta? To je dost na hraně. Markýza, stoleček a židličky? To zavání průšvihem, jelikož podobné předměty evokují atmosféru pohody, což přihlížejícího může přivést k závistivému jednání a určité jedince vytočit do extrému – zejména někoho, kdo si dlouho nevzal dovolenou. Tito „hejtři“ pak ráno cestou do práce troubí na obytňáky v okolí silnice. „Tady nám nikdo chrápat nebude!“ Na druhou stranu, pro kempera to může být výhoda – když chce brzy vyrazit do přírody, nemusí si dávat budík.
 
Hranice mezi parkingem a campingem je někdy nečekaně tenká. Ve španělské Chulille přijela jednoho rána na parkál policie – kdo měl podložená kola (aby auto bylo v rovině), usvědčil sám sebe jako pachatele a strážníci ho řešili. Kdežto všichni majitelé obytňáků, co shodou okolností spali na rovné části parkoviště, policii vyvázli.
 
Není tedy lepší nechat si poradit a zvolit přespávací místa přes aplikaci Park4night, která razí slogan „World is my garden“? Myšlenka je vznosná, ale nemusí to být dobrý nápad. Vykrádači aut prý v některých zemích jezdí na obytňáky přesně podle této appky. Rajský plyn prostrčí do auta hadičkou, zazní tiché „tsssss“ a osazenstvo si ráno asi nevšimne, že mělo návštěvu… A že zmizelo staré lano a svačina na další den. Jak se zlodějům vyhnout? Možná když si člověk koupí placenou verzi aplikace, bude to mít bez nich. Kdo ví.
 
Trochu více klidu dopřeje novější portál „Bez kempu“, který razí sexy slogan: „Uteč! Od lidí. Z města. Z práce…“ Nápad kombinuje pocit divokého přespávání s jistotou, že člověka nikdo v noci nebude tahat z postele. Mimochodem, tenhle mix je jazykově paradoxní: U někoho cizího spím na dvorku, chodím tam na záchod, platím mu za to peníze, ale zároveň to není camping. Respektive, je to camping, ale ne v kempu.
 
Situace se spaním v autě je tedy poměrně spletitá a hráči často manévrují na tenké hranici… Pro toho, kdo se bojí používat zdravý rozum, a není si jistý (co je tedy camping a co není), máme jeden závěrečný redakční tip: Největší jistota je celou noc jezdit kolečka – to zatím nikdo nezakázal. A hlavně nezastavovat!
 
Akorát bacha – mikrospánek za volantem je v konečném důsledku také camping.

 

________________

Standa „Sany“ Mitáč / prázdniny 2023

„Co se tam vrtíš?“ O svobodě skončit, kterou školáci nemají

Budíček těsně po půlnoci nepomohl. Udýchaní alpinisti sice sedí na vrcholu, ale do firnového svahu pod nimi se právě opřely sluneční paprsky. Hmota sněhu ožila a z hřebene začaly padat kameny. Co teď? Kudy se vrátit dolů?

I na písku má člověk občas chuť stisknout tlačítko „konec hry“. Třeba když se nešikovným rovnáním lana povede vyhodit si jedinou dobrou smyčku pod nohama, která se s nárazem sveze do jističova kýblu.

Také v normálním životě se z některých situací špatně couvá – ať už jde o nevyhovující vztah nebo nasmlouvanou práci, co se promění v utrpení.

V knize Svoboda učení jsem nedávno četl větu, která mě přivedla k zamyšlení: „Základním aspektem při definici hry je svoboda skončit.“ Sice se občas špatně ukončují, ale zmíněné situace mají jeden společný průnik – jsou to „hry“, které člověk rozehrál dobrovolně. Nemusel. Měl na výběr…

Opakem „svobody skončit“ je „povinnost začít“. Jako školák jsem si to tolik neuvědomoval, prostě jsem jen začátek září neměl rád. Vůbec. Snažil jsem se předstírat, že neposlouchám, když babička vždycky začátkem srpna prohlásila: „Tak, a půlka prázdnin je v čudu, co?“ Pak už to totiž utíkalo rychle.

Autorovi zmíněné knihy dávám za pravdu, jelikož jako hru jsem systém tradičního školství nikdy nevnímal… Bylo ti šest nebo sedm? Tak pojď. Tady se přezuj v klecové šatně, tady tě posadíme do lavice, řekneme ti, co máš umět a jaká je správná odpověď. Pak si tě vyzkoušíme. Ukradneme ti tisíce hodin tvého života, ale toho si nevšímej. „A nevrť se pořád! To nevydržíš chvíli v klidu?“

Až s odstupem času mi došlo, že věk povinné školní docházky (od sedmi do 16 let) byl tou nejnesvobodnější dobou mého života. Možná to zní tvrdě, ale vnímal jsem to tak – už v lavici mi spousta předmětů přišla jako ztráta času. Motivací bylo hlavně nabiflovat se učivo na známku a mít pokoj. Vědomostí moc neuvízlo. Ač se učitelé snažili, jak nejlépe uměli, vnímal jsem to období spíše jako „postavení mimo hru“.

Našim současným a budoucím školákům přeji, aby v příštích letech získali více svobody pro své vzdělávání. Možná, lépe řečeno, „pro objevování toho, co je skutečně zajímá“. Tuhle svobodu a efektivní zacházení se svým časem si zaslouží – stejně jako ti služebně mladší nebo starší…

________________

Standa „Sany“ Mitáč / září 2023

Mně se nemůže nic stát. „Lezu s Ómem.“

Na odlehčení: Jedna historka z nejmenované pražské stěny poblíž Smíchovského nádraží…

Na recepci přijde dvojka – chlapík s holčinou, nic neobvyklého. Jen borec je od pohledu asi o 40 kilo těžší než jeho partnerka. „Tyjo, asi byste měli lízt s Ohmem,“ pozorně navrhne obsluha pokladny. (Jisticí vychytávka od Edelridu, trochu menší než gri-gri, která se cvaká do prvního jištění ve stěně, kde zvýší tření lana a pomáhá lépe chytat pády výrazně těžšího člověka, než je jistič, pozn. aut.)

„Jasný, to neznáme, ale radši si to vezmeme,“ shodují se oba, půjčují si kouzelný zelený předmět a míří do šatny.

Během odpoledne pak dávají cestu za cestou, střídají se ve vyvádění a postupně začínají cítit únavu.

Teď možná čekáš seriózní zápletku – zemovku od řetězu, nebo alespoň smeknutí ve chvíli, kdy tahač nabírá lano a pod nohama má vynechanou expresku, kterou necvakl, protože chtěl na slečnu udělat dojem…

Ne ne, tentokrát vše skončilo naprosto zenově. Muž nespadl ani jednou a vlastně se vůbec nic nestalo.

Nic se mu přece ani nemohlo stát.

Borec si zřejmě myslel, že leze s Ómem (posvátnou slabikou ve vibraci vesmíru, mantrou sjednocení, pozn. aut.), nikoliv s Ohmem (jednotka odporu, pozn. aut.). To by vysvětlovalo, proč mu zelený předmět po celou dobu lezení visel připnutý na sedáku. Z boku na materiálovém poutku…

Podzim je tady, tak ať tě božská síla provází…
Nejen na umělce.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / říjen 2023

„No dovol, kdo ti to dovolil?“ O úskalích zažitého slova dovolená

„Takže vy jste tady na takové lezecké dovolené?“
zajímala se jedna postarší turistka v italských Alpách, když sháněla tipy na procházky pro synka, aby ho odtrhla od tabletu.
„Ty jo, ‘na dovolené’ ani ne, tohle je prostě náš život…“

Nejen ona mě přivedla k tomuhle zamyšlení… Slovo „dovolená“ vnímám samo o sobě trochu jako pozůstatek z minulého století. Aby vznikla „dovolená“, musí se děje účastnit minimálně dva lidé. Jeden (šéf), který „to dovoluje“, a pak pracující člověk, kterému „to bylo dovoleno“… Co přesně mu bylo dovoleno? Chvíli žít podle sebe? Nejspíš. A aby mohl žít podle sebe, musí mu to někdo dovolit. Sice relikt minulého století (nebo ještě starší), ale tento „začarovaný kruh“ celkem dobře přežil i do dnešní doby.

Kdo si dovoluje příliš často a vyčerpal smluvený limit, ten je odveden zpět na „zakázanou“ (jen se to tak nejmenuje). Jinak řečeno, jde spořádaně do práce. A živnostníci na klasickou „dovolenou“ vlastně ani odjet nemůžou, protože neexistuje nikdo, kdo by jim to dovolil.

Další rovinu významu vnímám v souboru aktivit (spíše pasivit), který se od slova „dovolená“ většinově očekává. Šťastlivec se přesune do jiného prostředí (protože doma se „dovolená“ provozuje blbě). Úplně vypne hlavu, lehne si pod slunečník u moře, vykoupe se v hotelovém bazénu a zregeneruje své lehce zbědované tělo… Když se vše podaří, vrátí se do pracovního procesu s větší efektivitou a nadšením (možné další body pro šéfa).
 
A co nešťastné sousloví „lezecká dovolená“? To z právě zmíněného důvodu také nesedí. Během výjezdů se na lehátku spíš neválíme – když to jde, sází se cesta za cestou, objevují se nové sektory. A čím kratší pobyt na prosluněném vápně, tím méně restdayů… Své o tom ví kamarád Jirka – tak dlouho oddaloval restday na desetidenním tripu, až se skoro zničil a sotva udržel stisk (volant) cestou domů do Česka. (Pravda, s vyšším věkem to asi sklouzává spíš k té „dovolené“.)

Každopádně tomu, kdo na podzim nebo v zimě vyrazí na jih za teplem, přeji obyčejnou „šťastnou cestu“ a termínu „lezecká dovolená“ se raději vyhnu. Když už, tak jedině v angličtině: „climbing holidays“. Ve smyslu původu slova „holidays“ – sváteční dny. To je pěkné. Protože každý den na skalách je malý svátek. Ať už ti ho někdo dovolí nebo ne.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / listopad 2023

Pískařský vánoční dárek, na který se vyplatí počkat

Tyhle záběry jsou jako poklad: Petr Prachtel se Zorkou ve Skaláku, kde lezou třeba „Smítkovu cestu“ VIIc (Zorka naboso) na Dominstein, slanění z Kobyly na dülfera, setkání lezců na Majáku, Bogan Svatoš v „Kouřovce“, Vladimír „Chorust“ Procházka starší a jeho vyprávění o cestě vlakem do Terezína po tom, co byli společně s Joskou Smítkou a bratry Chlumovými zatčeni gestapem…

Už to bude víc než rok, co se nám do redakce dostal černobílý film „Kamarád ze skal“, který natočil v roce 1974 režisér Mojmír Hošt. Zmíněný tvůrce už bohužel nežije, v ČT prý originál filmu ztratili a dochovala se jen pracovní kopie, která má ve vrchní části obrazovky rušivou stopáž. Jak to tedy nejlépe udělat, abychom se o film mohli podělit a zároveň neporušili autorská práva?

Přemýšleli jsme i o tom, že pracovní kopii prostě pustíme ven letos o Vánocích: „ve veřejném zájmu“. Lepší, než aby to zapadlo u nás na disku. Předtím jsme však ještě jednou kontaktovali Českou televizi a stal se malý zázrak – film nakonec zaměstnanci archivu objevili. Na 16mm filmovém pásu.

Teď v prosinci je situace taková, že jsme domluveni s vedoucí Správy programových fondů na tom, že film se v brzké době dočká digitalizace. Dále komunikujeme s redakcí sportu, aby Kamaráda ze skal zařadili do vysílání příští rok. Cílíme na duben (začátek sezóny ve Skaláku) a jsme předběžně domluveni s muzeem v Turnově, že slavnostní „opětovná premiéra“ proběhne tam. Tak, aby se film promítl přesně padesát let po svém vzniku.

Náš vánoční dárek tedy sice bude mít několik měsíců zpoždění, ale věříme, že to tak bude lepší pro všechny.

Mimochodem, koncem roku začínáme také pracovat na článku o pískovcových přelezech 2023. Kdo o něčem zajímavém ví, ať napíše na [email protected].

Pěkný advent přeje za redakci eMontany

________________

Standa „Sany“ Mitáč / prosinec 2023

Bez appek na skaliny nelez

Kamenný mužík tam stál, ale minuli jsme ho. A stejně tak odbočku nahoru. S Belgičanem Didierem hledáme přístupovou pěšinu k sektoru Le Jardin Publique (Leonidio), ale stará kamenná cesta nás odtahuje dál doprava nahoru.

„Jdeme blbě, pojďme to střihnout tady rovně skrz ty plotny. Je to blízko.“
„Bojím se, že tam bude dost křoví. Zkusil bych se podívat ještě na Maps.me,“ říká sympatický pětatřicátník Didier, který v Řecku tráví roční volno ze své IT práce. Kde rostou jaké keře, mu ale aplikace Maps.me neporadila, a tak vyráží direkt za autorem textu a do pěti minut oba stojí pod stěnou.

Vypadá pěkně. Okrově-šedivý amfiteátr slibuje technické lezení po lištách. Do čeho se pustit?
„Sakra, nepovedlo se mi načíst 27Crags ani UKC Logbook.“
„To nevadí, ne? Máme průvodce.“
„No, ale na těch stránkách najdeš hodnocení a doporučení, co se týká cest,“ vysvětluje Didier a odbíhá kousek od skály. Zvedá mobil směrem k nebi až do té výšky, kam ho pustí tenká šňůrka, která mobil spojuje s jeho krkem. Loví signál vehementně – jeden by měl strach, že si tou šňůrkou zezadu uřízne hlavu. Marná snaha. Internet v zastrčeném údolí za klášterem Élona prostě nefrčí.

Po vydatném lezení s jinak kamarádským Didierem scházíme zpátky k autu. Odchytává nás dvojice Rakušanů, kteří tu parkují svoji dodávku a ráno by chtěli vyrazit do stejného sektoru. Borec v mikině s nášivkou horského vůdce UIAGM vysvětluje jejich situaci: „Není tady signál a nestačili jsme si tenhle sektor stáhnout mezi offline soubory. Můžeme si ho, prosím, ofotit z vašeho průvodce?“ „Jasně, to není žádný problém,“ říkám a vzápětí poslouchám větu Rakušanů, která mi utkvěla: „No vidíte, tak nás dneska zachránila stará dobrá knížka.“ Všichni se té situaci smějí, jako kdyby tištěný průvodce byl nějaký polorozpadlý papyrus z Tutanchamonovy hrobky.

Nemá smysl v tomto krátkém textu hodnotit klady a zápory průniku nových technologií do skal. Jen jsem si v té chvíli naplno uvědomil rychlost, s jakou chytré přístroje do lezení vletěly. Co čekat dál? Namíříš na skálu mobilem a na displeji se ti ukážou barevné linky cest v reálném čase? Zobrazí se ti v procentech, jakou šanci máš na onsight vybrané cesty na základě tvého online deníčku? A budou kolem Ozvěny pobíhat zelené uniformy se čtečkou ve snaze načítat QR kód z tvojí ČHSky? Nechme se překvapit.

Použití těchto pomůcek je naštěstí otázka svobodné volby. Pro uklidnění staromilců budu nakonec citovat Oťase Srovnala mladšího, který v tom má jasno: „Do skal neberu ani průvodce. Akorát tě natěší, nebo zastraší, a pak je to stejně naopak. Pěknou lajnu poznáš od země.“ A dovolat se Otíkovi na mobil? Skoro nemožné.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / leden 2024

Hledá se nejrozšířenější lezecký zlozvyk

Často nám někdo píše s žádostí o testování produktu, nabízí mediální spolupráci nebo třeba prosí o nějaké kontakty… Tohle jsme však v naší mailové schránce ještě neměli:

„Ahoj do redakce,
pracuji pro projekt Národní sbírka zlozvyků umělkyně Kateřiny Šedé. Sbíráme všemožné zlozvyky, které později budeme různě kategorizovat (např. lokální, profesní, rodinné, převzaté, národní, sportovní atd.). Již nyní jich máme okolo 30 000 a jedním z cílů projektu je vydání sbírky i knižně.

V rámci projektu nás zajímají i zlozvyky lezců (může jít jak o vlastní zlozvyky, tak o zlozvyky parťáků). Proto mě napadlo oslovit Vás s nabídkou spolupráce,“ píše Petra Konečná a pokračuje ve svém mailu.

Čím bychom tedy mohli přispět do Národní sbírky? Na první dobrou možná zanedbáváním „partner checku“ – tak triviální úkon přes začátkem lezení, že se občas stydíme/zapomeneme ho udělat třeba s novým (zkušenějším) spolulezcem. Nebo to, že někdo neváže uzel na konci lana a pak riskuje, že lano při spouštění nebude stačit? To by se také dalo označit jako zlozvyk… Štve tě, když se blížíš k těžkému kroku a cítíš, že tvůj jistič dole s někým klábosí? A občas se přistihneš, že během jištění děláš totéž? A nebo co nějaké „filosofické“ zlozvyky? Příliš se upínat na čísla? Nebo podceňovat cesty s nízkým stupněm obtížnosti?

Pokud máš další další/lepší nápady, budeme rádi, když se podělíš na [email protected].

Pěkný únor přeje

________________

Standa „Sany“ Mitáč / únor 2024

„Tak teď, pojď do mě!“ Život jako šachová partie s nejasným výsledkem

Občas se toho sejde až moc najednou.
Nejdřív infekce noh, která se, nehledě na způsob léčby, vůbec nezlepšuje. Když po pár týdnech konečně ustoupí, ozvou se vazy v rameni. A aby toho nebylo málo, přihlásí se o slovo chronický zánět dutin.

Každý jeden z výše uvedených scénářů dokáže člověka slušně paralyzovat. Nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Když se navíc spojí během krátkého časového intervalu všechny najednou, dostane křehká duševní pohoda slušně zabrat.

Hlava pracuje na plné obrátky a mozek začíná pochybovat i o těch nejbanálnějších věcech. Z nestálé situace jakoby neexistovalo žádné východisko. „Proč se to musí dít zrovna mně? Navíc v tu nejmíň vhodnou chvíli?“ Ruku na srdce, podobné nepříjemnosti řeší čas od času každý z nás a nejspíš neexistuje moment v životě, kdy bychom si dokázali s klidem říct, „tak teď, pojď do mě!“

Lezení, surf, nebo jakýkoli jiný sport musejí na čas na vedlejší kolej. Jejich místo můžou dočasně zastoupit třeba knížky, dlouho odkládané návštěvy kámošů nebo třeba ukulele, které až moc dlouho leželo netknutě v koutě pokoje.

Truchlit nemá smysl a nepomůže ani lítost. Daleko lepší je snažit se v podobných chvílích hledat něco pozitivního. Ale co? Pomyslné světlo na konci tunelu je v nedohlednu a udržet si pozitivní mysl bývá extrémně náročné.

Dá se na to ale dívat i z druhé strany. Nesnaží se nám náhodou naše tělo něco říct? Není čas trochu zpomalit, nebo snad něco změnit? Zní to jednoduše, jednoduchá řešení ale bývají těmi nejtěžšími.

Navíc v situacích, kdy se naše rozhodování řídí spíš než rozumem instinkty, a ve kterých nad námi přebírá moc nějaká vyšší síla, stejně nejsme pány vlastních činů a jedeme víceméně na autopilota.

A pokud je odpověď na otázku, „udělal bych to příště stejně?“ kladná, pak nám nezbývá než se podvolit osudu. Byla by přece škoda na každé pomyslné křižovatce volit tu jednodušší a bezpečnější variantu a bez mrknutí oka zavrhnout bláznivý nápad jenom proto, že se při něm může něco stát.

Osobně se snažím hledat v podobných nepříjemných zkušenostech, samozřejmě až s odstupem času, nějaký smysl či význam. Občas je to snadné, jindy vůbec. Záleží na tom ale vůbec? Nedělá přesně tohle náš život jedinečným? Velká hra s nekonečným množstvím proměnných a s předem nejasným výsledkem. Hra, ve které každý jeden, zdánlivě nesmyslný a zbytečný tah na šachovnici, může mít v budoucnu klíčový význam. Kdo ví.

Za necelé tři týdny začne kalendářní jaro. Naskoč do něj s elánem, a když náhodou přepálíš start a budeš muset na chvíli zpomalit, nevěš hlavu. Čas, kdy se budeš moct do všeho vrhat po hlavě, zase brzy přijde.

________________

Jakub Freiwald / březen 2023

Neustále ve střehu. Ohrožený druh: lezec skalní

Mají to tak i v nějakém jiném sportu?

Na jedné straně obdiv. Od nezasvěcených člověk často slýchá: „Jak dokážete jako ty pavouci lízt tak vysoko a držet se jenom za prsty?“ Na olympiádě dostane lezení další sadu medailí, Němci nominovali pískovcové lezení na seznam kulturního dědictví UNESCO a Američani ocenili film o sólování Oscarem…

Na druhé straně neustálý tlak. Tady jde o omezení lezení z různých stran. Tu jsou to zájmy zvířat (hnízdní uzavírky), tu jsou to zájmy dopravní (hrozby zasíťování a sanace skal), o slovo se hlásí také majitelé přilehlých pozemků (omezení přístupových pěšin) a problémů s parkováním také spíše přibývá…

Oproti většině jiných sportovců musíme o své území pořád tak trochu bojovat… Skoro jako kdybychom sami byli plnohodnotní členové přírodního ekosystému, kde každé zvíře hájí svůj prostor. Neuhájíš? Nemáš. Volejbalista by asi vypadal překvapeně, kdyby přišel ke své domácí hale a přečetl si: „Od 1. 12. do 1. 7. sezónní uzavírka.“

Kromě toho, že jako skalní lezci žijeme „ve střetu zájmů“, musíme zvládat být také „ve střehu“. A to neustále. O stejném tématu psal i autor minulého příspěvku 200 slov – největší riziko se schovává v detailech a rutině. Chyba z nepozornosti nás může stát život, který pro krásu a svobodu pohybu neustále tak trochu vsázíme. Malá hloupá blbost, nezašroubovaný zámek, trocha smůly a je zaděláno na velké neštěstí…

Ve světě skal se podobáme našim kolegům – ohroženým druhům. Neustále manévrujeme mezi tím, kam smíme a kam ne, bojujeme o prostor a zůstáváme ve střehu. Žijeme přítomností a máme radost z každého dalšího dne. Kéž by nám tyto okolnosti alespoň zajistily, že tak rychle neotupíme a bude nás to udržovat tělesně i duševně svěží.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / duben 2024

DÍKY ZA PODPORU | Svým cvaknutím přispíváš eMontaně na další tvorbu