ZDENĚK A MOŘE

MOŘE ZASTAVUJE STÁRNUTÍ

Občas nápady chodí samy. Znáš ten pocit, kdy necháš věci plynout, a i když přesně nevíš jak, ony se jednoduše stanou?

Poslední měsíc a půl trávím na souostroví Pulau Banyak na severovýchodě indonéské Sumatry. Pár českých kamarádů se před čtyřmi lety rozhodlo, že si jeden z ostrovů, pojmenovaný Pinang, pronajmou a vybudují tu surfový resort. A jako manažera si najali dalšího kamaráda, Mílu Brzáka. Když jsem za ním jedno odpoledne přišel s otázkou, jestli nemá tip na někoho zajímavého, s odpovědí neváhal. „Nikoho zajímavějšího než Zdeňka Šmejkala jsem hodně dlouho nepoznal,“ vysypal ze sebe takřka bez rozmýšlení. Stačilo pár dalších vět a mně bylo hned jasné, že dál hledat nemusím.

Trvalo pár dní, než jsme dokázali sladit naše programy a časová pásma, když se konečně přes satelitní internet podařilo navázat spojení Indonésie–Jihoafrická republika. V telefonu zachrastilo a ozvalo se rozhodné: „Ahoj, to jsem rád, že tě konečně slyším!“ A další dvě hodiny jsem jenom žasnul a poslouchal těžko uvěřitelné historky, které za posledních devět let na moři posbíral.

Zdeněk Šmejkal pochází z Nového Jičína a letos oslavil šestasedmdesátileté narozeniny. Žije v obci Bernartice nad Odrou, kde ale posledních devět let netráví příliš mnoho času – jeho druhým domovem se totiž stal katamarán Moravia, na kterém po kouskách obeplouvá svět. Zastihl jsem ho těsně před vyplutím z Kapského města, odkud letos plánuje přeplout až do Brazílie.

Než se na nejdelší námořní trasu – kolem dokola naší planety – vydal, neměl s loděmi skoro žádné zkušenosti. Všechno se naučil za pochodu. Občas sice někoho na část trasy přibere, jinak ale většinu času pluje sám. Zranění a nemoci se mu vyhýbají a nad svým věkem taky moc nepřemýšlí. „Myslím si, že pobyt na moři nejen zastavuje stárnutí, ale že ti naopak od věku odpočítává,“ představuje mi Zdeněk svůj lék na dlouhověkost a hlasitě se u toho směje.

JEDNOU OBEPLUJEME SVĚT

Měl jsi odjakživa v hlavě myšlenku obeplout na katamaránu svět?
Kdysi jsem byl, díky svému kamarádovi, který k nám jako první přivezl nějaké vybavení, jedním z prvních windsurferů. Dávali jsme to dohromady, aniž bychom věděli, jak se na tom jezdí. Později jsme surfy začali i vyrábět. Byli jsme první v republice, kteří je plnili speciální pěnou, která nenasává vodu. A už v té době jsme s kamarádem Svatobojem Otrubou plánovali, že jednou obeplujeme svět. On vystudoval raketové konstruktérství, a i když později emigroval do Ameriky, zůstali jsme v kontaktu a tahle naše myšlenka zůstala naživu. Po revoluci za mnou každý rok jezdil a v roce 2012 mi zavolal: „Ten náš sen pořád platí?“ Tak jsem mu to potvrdil.

Kolik času uběhlo od chvíle, kdy jste si se Svatobojem řekli, že obeplujete svět, než jste se vydali na cestu?
Když jsme o tom začali snít, tak mi bylo 27 a loď jsme koupili v roce 2012, když mi bylo 62. Takže nějakých 35 let. Původně jsem si nemyslel, že to bude trvat tak dlouho, ale až v praxi se ukázalo, že to není taková legrace. (směje se) Na čase ale nezáleží. Nikdy v životě, při jakékoli činnosti, co děláš, se nesmíš zastavit. A měl by ses snažit dokončit věci, které jsi začal a které sis předsevzal.

Když jste se konečně rozhodli, měli jste už nějakou loď?
Neměli, ale on ji hned začal shánět a nakonec v Mexiku jednu sehnal – čtrnáctimetrový katamarán Fountain Pajot z roku 1988. Hned v Mexiku zadal opravy, protože to tam mělo být levnější. Nakonec se ukázalo, že to není pravda, bylo to drahé a místní „odborníci“ taky nejsou moc dobří. V roce 2015 už jsem to nevydržel a jel jsem do Mexika, zůstal jsem tam čtyři a půl měsíce, abych na opravy dohlédl. Po nejrůznějších komplikacích, kdy mě začali vydírat a šla po mně mexická mafie, jsem prostě jednoho dne, 15. června na své narozeniny, natankoval a vyplul.

Za šest hodin přestal fungovat první motor a o dvě hodiny později i ten záložní, takže jsem na moři zůstal bez elektriky a jenom s kompasem. Jenom na plachty jsem se po třech dnech dokázal dostat k pevnině. Zprovoznil jsem aspoň jeden z motorů a pokračoval přes Cortezovo moře na Kalifornský poloostrov, kde se ke mně ve městě Loreto konečně kamarád přidal a společně jsme vyrazili do La Paz a do Cabo San Lucas a dál do Pacifiku. Po cestě jsem po 25 hodinách bez spánku usnul, škrtl lodí o dno a udělal do katamaránu díru, takže jsme museli v La Paz loď vytáhnout z vody a nechat ji opravit. Až potom jsme mohli vyplout směrem Pacifik. Když jsme byli asi 100 mil před San Diegem, kam jsme směřovali, tak se bohužel Svatoboj utopil. Plul na nafukovacím kajaku na břeh, smetla ho vlna a dopadlo to strašně.

Když tvůj kamarád utonul, byl jsi hned rozhodnutý, že budeš v cestě pokračovat?
Prakticky okamžitě. Hned, jak mě s lodí, která byla tou dobou nepojízdná, odtáhli ke břehu… Na pohřeb kamaráda přiletěla moje žena s dcerou a já jim sdělil, že se s nimi domů nevrátím. Odkoupil jsem od kamarádovy manželky půlku lodi a k nevelké radosti mé ženy jsem jí sdělil: „Tu kouli stejně obepluju a cestu dokončím.“ Od té doby v tom už devět let pokračuju.

Měl jsi před tím nějaké zkušenosti s plachtěním?
S odstupem času musím říct, že moje zkušenosti byly minimální. Taky jsem vůbec neuměl anglicky a všechno jsem se naučil až během cesty. Co se týče mechanických věcí, to mi nečinilo žádné problémy, protože jsem původně strojař a motory byly vždycky mojí vášní. Nějak jsem si prostě vždycky dokázal poradit.

Takže jsi vyrazil na jednu z nejnáročnějších námořních tras na světě prakticky bez jakýchkoli zkušeností s plachtěním a naučil ses všechno až po cestě?
Jo, dá se to tak říct. Všechno se učím za pochodu. (směje se) Něco málo jsem o plachtách věděl, ale oceán je něco jiného než Středozemní moře, to se vůbec nedá srovnat.

Z Ameriky jsi tedy potom vyrazil na východ, směrem Pacifik?
Ze San Diega jsem vyplul v roce 2018 směrem do Polynésie, potom Bora Bora, Tahiti, Cookovy ostrovy, Tonga a Nový Zéland. Odtamtud jsem přeplul přes Novou Kaledonii do Austrálie a potom na Bali, kde jsem ale zůstal kvůli pandemii na tři sezóny. Až potom jsem mohl pokračovat na Vánoční ostrovy a přes zbytek Indonésie a Nikobarské ostrovy jsem doplul až do thajského Phuketu. Další rok jsem potom pokračoval na Srí Lanku, Maledivy a Seychelly, kde jsem loď opět musel opravovat. Odtamtud jsem potom přes Mauricius doplul na sklonku loňského roku až do Kapského města, kde zrovna teď jsem. Letos bych odtud chtěl přejet přes ostrov Svaté Heleny do Brazílie a příští rok projet Panamským průplavem a cestu ukončit. Tím bych se stal nejstarším Čechoslovákem, který obeplul kolem zeměkoule.

Nejstarším Čechoslovákem… Kolik ti vlastně je?
76. (směje se)

Červené body značí trasu, kterou už Zdeněk urazil, zelené přibližnou zbývající část jeho cesty. Aktuální pozici katamaránu Moravia můžeš sledovat na téhle stránce.

TĚLO MI POMÁHÁ JÍT KUPŘEDU

Jediná věc, kterou jsem o tobě do dneška slyšel, je, že vždycky, když se na chvíli vrátíš do Čech, máš pocit, že všichni tvoji kamarádi jsou buď nemocní nebo umírají. Kdežto tebe prý oceán nabíjí a udržuje při životě. Je to tak?
To není můj pocit, oni vážně umírají. Vždycky, když se vrátím, počítám, kdo v mém okolí bude chybět. Já si myslím, že pobyt na moři nejen zastavuje stárnutí, ale že ti naopak od věku odpočítává. (směje se)

Kolik ti podle tvých výpočtů oceán za poslední roky odečetl? Na kolik se cítíš?
Cítím se pořád mladý a perspektivní a určitě jsem za poslední roky omládnul. (směje se)

Žádné zdravotní problémy jsi na moři řešit nemusel?
Až na zánět achilovky na Bali jsem neřešil nic, neměl jsem nikdy ani chřipku. Myslím, že náš organismus úzce souvisí se stavem našeho myšlení. Když si připouštíš stres a nejsi na to trénovaný, tak tělo uhne a někde něco povolí. Ale když máš povědomí, že se všechno dá vyřešit, tak si myslím, že tvé tělo mobilizuje své síly, aby se ubránilo jakýmkoli negativním vlivům. Člověk, který je ve stresu a podělá se před čímkoli, tak, jak se říká, „na něj i ten haj*l spadne“. Kdežto člověku, který sice neví, jak to dopadne, ale pořád jde dopředu, ten jeho organismus pomáhá.

„Když si připouštíš stres a nejsi na to trénovaný, tak tělo uhne a někde něco povolí.“

Dostal ses po cestě do nějakých komplikací?
No jistě, těch byla spousta. (směje se) První docela problematická věc byla, že na Tongu přiletěl můj syn s plánem, že společně pojedeme na Nový Zéland. Vyrazili jsme, i když jsme věděli, že počasí se má hodně zhoršit. Syn neměl moc času, protože slíbil, že bude přednášet v České národní bance a ten termín musel za každou cenu stihnout. Tak jsme se do toho pustili, a za pár dní přišli o plachty a pak i o motory. Muselo přiletět letadlo, aby nás na základě našeho volání o pomoc lokalizovalo. Za dalších deset hodin potom přijela záchranná loď, která nás odtáhla k pobřeží, protože jsme byli absolutně nepojízdní. V Aucklandu jsem pak musel koupit nové plachty a nové motory.

Další velký problém jsem měl na Vánočním ostrově. V obchodě mi sdělili: „Blíží se silný cyklón.“ Byli jsme s partnerkou na břehu a naše loď stála na mooringu (připevněná uvazovacím lanem k bójce, pozn. red.). Člun, se kterým jsme byli na břehu, měl poškozený motor, který se prakticky nedal použít. Začaly se zvedat vlny, tak jsem do něj skočil a ručně jsem pádloval ke katamaránu. Stihli jsme vyplout na volné moře. Kdybych se k lodi dostal o pár minut později, utrhla by se a rozbila o skály.

Nebo potom v Indonésii. S kamarádkou jsem plul kolem Sumatry a kvůli výrobní vadě se nám zatopily oba motory. Jeli jsme proto jenom na plachty, a když jsme projížděli kolem Great Nicobar Island, tak jsme zavolali pobřežní hlídku, aby nás odtáhla do zálivu. Netušil jsem, komu ty ostrovy patří, a když nás odtáhli, na loď naskákalo 12 úředníků s vojáky a sdělili mi, že jde o indickou vojenskou námořní základnu. Nemohli jsme deset dní opustit loď a jenom nám vozili jídlo. Nedalo se tam nic opravit a až díky pomoci českého konzula nás propustili, odtáhli zpátky na moře a posledních 280 mil jsme jenom na plachty přejeli do Thajska. Dostali jsme se tam přesně 31. prosince na Silvestra. (směje se)

Eviduješ, kolikrát jsi za těch devět let roztrhal plachty a kolikrát jsi musel měnit motory?
Plachty jsem roztrhal třikrát, z toho dvakrát jsem musel koupit nové. Motory jsem měnil jenom jednou na Novém Zélandu, protože mi to syn nařídil.

Kdyby ti to nenařídil, tak bys je nevyměnil? (směje se)
Říkal jsem mu, že jeden motor zvládnu opravit, on mi to ale vymluvil. Tvrdil, že to jinak nikdy nedojedu. Tak jsem musel koupit nové. (směje se)

Měl jsi na moři někdy strach?
Strach jsem asi nikdy neměl. Když se dostaneš do nějaké krizové situace, nemáš na strach ani čas. Třeba při té bouřce na Vánočním ostrově jsem prostě rychle skočil na loď a dva dny strávil na moři, než se to uklidnilo a mohl jsem se vrátit zpátky pro kamarádku. Na moři je vždycky bezpečněji, tam ti skoro nic nehrozí.

Překvapil jsi sám sebe, jak v podobných situacích dokážeš reagovat? Protože na ně se člověk stejně nemůže nijak připravit a jak v nich reaguješ, zjistíš až ve chvíli, kdy se do nich dostaneš…
Přesně. Měl jsem docela slušnou průpravu, protože ještě před revolucí jsem řídil stavby velkých fabrik. Stresové situace takřka na denním pořádku. Každý den přijde něco nového a nic se neopakuje, takže jsem byl na stres a na krizové situace asi zvyklý.

Nechtěl ses na to třeba někdy vykašlat a vrátit se domů?
Ne. To přivádí ke smutku moji ženu, která už na loď nechce. A vždycky, když přijedu na Vánoce, tak je ráda, že jsem doma. Většinou pluju od března do konce listopadu, ale slíbil jsem, že budu vždycky na Vánoce doma. Takže kromě jednoho roku, kdy mě zadrželi na Nikobarech, jsem se vždycky na Vánoce vrátil domů. Po chvíli v Čechách se ale zase začnu těšit, až se vrátím na loď a budu moct pokračovat. (směje se)

NEVZDÁVAT SE SVÝCH CÍLŮ

Jaký máš na lodi režim?
Vstanu, dám si kafe a kolem desáté posnídám. Potom kolem sedmé večer si dám takovou obědo-večeři, abych každý den snědl aspoň něco teplého. Přes den si hodně čtu, učím se, opravuju různé věci a pozoruju okolí. Delfíny, velryby nebo třeba v noci, když je jasno, tak nad sebou vidíš miliony hvězd a máš pocit, že už se tam žádná další nemůže vejít.

Co se učíš?
Angličtinu. 

Takže plavba kolem světa je taková tvoje životní škola angličtiny?
Jo. Studijní cesta. (směje se) V mých letech už se člověk učí hůř a jak lidi nemluví pomalu, tak s tím mám trochu problém. Ale jinak se domluvím s kýmkoli, jen těch slovíček tolik neznám.

A spánek?
Musíš být pořád ve střehu. Když jsem poblíž břehu a námořních tras, budím se v noci každých 20 minut, abych všechno zkontroloval. Na oceánu se vyspím daleko déle a vstávám každých 40 minut. 

Býváš někdy unavený nebo sis už zvyknul na jiný rytmus?
Organismus si zvykne. Naučil jsem se rychle upadnout do bezvědomí. Odpočinu si vždycky, až když se dostanu někam do přístavu.

Chytáš ryby nebo si jídlo vozíš s sebou?
Vždycky mám zásoby na minimálně o půlku delší dobu, než za kterou se plánuju někam dostat. Vodu si umím vyrobit, mám tu odsolovací zařízení. A chytám i ryby. Ráno nahodím, nepoužívám udice, jenom za sebou táhnu silon a večer většinou vytáhnu rybu.

Pluješ většinu času sám nebo s někým?
Zhruba půlku času jedu sám a půlku času se ke mně někdo přidá. Třikrát se mnou třeba jel můj syn, dvakrát moje kamarádka, jednou manželka, nebo třeba i kamarád z Ostravy. Na samotu si zvykneš, nemám s tím problém a nic mi nechybí. Jen jsem se přistihl, že občas mluvím sám se sebou. (směje se)

Jak tvá rodina vnímá, že jsi pořád pryč?
Když mi tehdy volal kamarád z Ameriky, jestli platí náš sen obeplout svět, tak jsem nejdřív ženě říkal: „Bůh ví, co z toho bude.“ Takže taková metoda postupných kroků. Pak si na to postupně zvykala, a když jsem jí sdělil, že musíme odkoupit půlku lodi, tak se s tím bez nějakého většího nadšení smířila. Dneska už ví, že se stejně nedá nic dělat, že na jaře odjedu a vrátím se na Vánoce.

Co se týče dětí, mám dceru a syna. Dcera mě podporuje a syn je taky kapitán, takže mi fandí. Bez jeho a manželčiny podpory, i finanční, bych to dělat nemohl. Je to drahý a náročný sport. Manželce spousta lidí radila, ať mi zastaví financování, a ona na to: „Čemu to pomůže, když mu stejně bude posílat peníze syn.“ Ona se v Čechách stará o malou ubytovnu, kterou vlastníme, tak vydělává peníze a já je utrácím. Máme takovou dělbu práce. (směje se) Měl jsem naivní představu, že to nebude skoro nic stát a že mi vystačí můj důchod, což se ukázalo jako absolutní nesmysl. Zároveň si myslím, že funguju jako takový malý vzor pro své okolí. Člověk se nemá vzdávat svých snů a bez ohledu na věk má mít pořád cíle, kterých se snaží dosáhnout. 

„Člověk se nemá vzdávat svých snů a bez ohledu na věk má mít pořád cíle, kterých se snaží dosáhnout.“

Tvoji ženu tahle cesta neláká?
Plula se mnou měsíc ve Francouzské Polynésii – z Markéz na Tuamotu, Bora Bora a Tahiti. Pak letěla domů, protože má na rozdíl ode mě práci a starosti. Zároveň se při té plavbě bála natolik, že už na loď nikdy nechce vstoupit. Přiletěla i na Nový Zéland, kde jsem půjčil obytňák, ve kterém jsme objeli Severní ostrov. Pak byla i na Seychellách, ale ani tam na loď nevstoupila. Prostě už nechce. Vždycky jsem si přál, abychom pluli spolu, ale bohužel nemám to štěstí a vím, že to nevyjde. Ona má ráda moře, ale jedině tam, kde jsou písčité pláže a restaurace. Takové klasické přání české ženy. (směje se)

Ty se na moři cítíš líp než na zemi?
Neřekl bych, že líp. Je to něco úplně jiného, velká změna. Pořád je tu co dělat a co pozorovat. Nemůžu se toho nabažit. Nikdy jsem netušil, že se mi to stane takovou vášní, ale dneska už to tak mám. I manželka se s tím už smířila. Jsme spolu 52 let, takže už to docela dobře snáší. A já to taky snáším velmi dobře.

O komentář jsme poprosili i Zdeňkovu manželku. Jak snáší a prožívá devítiletou plavbu svého manžela, se dozvíš v krátkém rozhovoru, pozn. red.

CESTA ZA SVOBODOU

Dokončil jsi všechny věci, co jsi kdy začal?
Myslím, že ano. Na jaře v 68. roce jsem emigroval, ale hned v červnu jsem se vrátil. Pak jsem s tím měl velké problémy, protože jsem chtěl vystudovat vysokou školu, ale povolili mi to až po třech letech. Svatoboj potom utekl do zahraničí, ale mně chyběl poslední rok školy, takže podle té své zásady mi to nedalo a zůstal jsem, abych mohl školu dokončit. Chtěl jsem emigrovat později, ale manželka byla proti, tak jsem tu nakonec zůstal.

Takže jsi vlastně emigroval na tři měsíce?
Na dva. Květen a červen. Viděli jsme, kam to u nás spěje, tak jsme s kamarádem utekli. Přes Bulharsko jsme chtěli do Turecka, tam jsme ale nemohli pokračovat dál, tak jsme se stopem vrátili do Jugoslávie, odkud jsme překročili hranici do Itálie, kde jsme skončili v utečeneckém lágru u Terstu. Odtud jsme pak dali vědět rodičům, kde jsme a že jsme v pořádku, protože do té doby vůbec netušili, co s námi je. S kamarádovým otcem potom začala cloumat leukémie a chtěl se vrátit, tak jsem řekl: „Dva jsme začali, a dva skončíme.“ Tak jsme jeli domů. Moje poznávání světa je takovým pokračováním tohohle dávného dobrodružství se Svatobojem.

Říkal jsi, že jsi byl jedním z prvních lidí, co u nás začínali s windsurfingem. Jak to probíhalo?
Když jsme začali, bylo mi nějakých 23 let. Pár windsurfistů se dalo dohromady a začaly se jezdit závody. Tenkrát nebyly neopreny, plachty, ani žádný pořádný materiál. Všechno jsme museli vymýšlet – kloub, stěžeň a ráhno se skládaly z trubek, to byly pionýrské doby. Plachty potom začali vyrábět v Liptovském Mikuláši a ve Fatře v Napajedlech. Do té doby jsme si je šili doma ze šusťákoviny, která se po několika plavbách protáhla a proti větru už skoro nešlo jezdit. Nebylo ani pořádné oblečení, měli jsme jenom pěti milimetrové potápěčské neopreny, takže jsme jezdili v podvlíkačkách, přes které jsme měli plavky. Závody se jezdily od začátku dubna do konce října, a dokud bylo teplo, tak jsme i s dětmi byli pořád pod stanem.

Jak dlouho ti tahle vášeň vydržela?
Sváťa koupil od pražských horolezců, kteří přivezli do republiky jedenáct polotovarů surfů, jeden z nich. Doma jsme to pak dali dohromady. Nikdo nevěděl, jak se to řídí a jak se s tím jezdí. Učili jsme se všechno od píky, a když jsme k tomu víc přičuchli, tak jsme si začali vyrábět vlastní prkna. Nejdřív se používaly dvě laminátové půlky, do toho se udělaly žebra z polystyrenu, který ale nasává vodu a vždycky se tam najde nějaká dírka, takže to celé nasávalo vodu a to byl velký problém. Když se začala vyrábět prkna celá z polystyrenu, obalená laminátem, bylo to podstatně lepší, ale stejně se tam rychle taky začala dostávat voda, nebylo to úplně ideální. Potom jsme začali používat pěnu, ze které se dělalo i takzvané falešné dřevo, se kterým to konečně trochu fungovalo. Prkna už nenabírala tolik vodu a bylo to všechno veselejší. Potom jsme celou technologii, včetně materiálu, darovali někomu do Brna a oni s tím potom pokračovali.

Takže jsi vlastně nějakou lehkou průpravu pro plachtění měl. Věděl jsi, jak funguje vítr, trávil jsi dost času ve vodě. Dá se říct, že sis přes windsurfing našel cestu k oceánu?
Určitě. Při windsurfingu se naučíš mít cit pro plachtu a pro vítr, což je na moři velmi důležité a s různými situacemi, co se ti potom dějí, si dokážeš lépe poradit. Proto jsem se nikdy nebál, když mi přestaly fungovat motory. Vždycky jsem si sednul a řekl si: „Nic se neděje, dřív taky neměli motory. Je to plachetnice, mám plachty, tak jedu. Někam se vždycky trefím.“ Měl jsem kompas a všude jsou nějaké ostrovy nebo pevnina, takže jsem se nikdy nebál, že bych nikam nedojel.

Mám pocit, že svoboda a nespoutanost jsou tvými základními hodnotami, na které si nedáš sáhnout. Bylo pro tebe těžké žít v režimu, který svobodu potlačoval ve všem?
Těžké to bylo úplně pro každého, takže sis na to musel zvyknout. Nebylo to jednoduché, nemohl jsem se dostat do školy, byl problém se zaměstnáním a jenom proto, že jsem uměl něco, co ostatní neuměli, tak jsem se nakonec dostal na slušné pracovní pozice a zvládl jsem rodinu bez větších problémů uživit. Ale zároveň i díky tomu, co jsem dělal, mě vydírali a přinutili mě vstoupit do KSČ, ve které jsem zůstal dva nebo tři roky.

Člověk si to tenkrát ani moc neuvědomoval, protože jsme nevěděli, že existuje nějaký svobodný svět. Žil jsem jenom v tom, abych zabezpečil rodinu, aby děti mohly vystudovat a nebylo to vůbec jednoduché. Necítili jsme se nesvobodní a ani o tom moc nepřemýšleli, protože jsme vlastně skoro nikam nemohli. Jenom do Polska, NDR nebo do Jugoslávie. Občas se ti do rukou dostaly nějaké americké katalogy, na které jsme hleděli s otevřenou pusou. Co jsme potřebovali, to jsme si podle nich okopírovali a pořád jsme něco vyráběli. (Další dobové fotografie z doby počátků československého windsurfingu najdeš tady, pozn. red.)

SVĚDEK BYTÍ A ŽIVOTA

Plánoval jsi celý život, že až budeš v důchodu, obepluješ svět?
Upřímně jsem nad tím nikdy moc nepřemýšlel, protože jsem na to neměl čas. Po revoluci jsem začal podnikat, což s sebou přináší spoustu práce a stresu. Pracoval jsem klidně 14 hodin denně, takže na přemýšlení, co budu dělat později, nebyl vůbec čas.

Takže jsi za svým snem nijak intenzivně nešel?
Než jsme koupili loď, tak určitě ne, i když jsem po tom celý život strašně toužil. Když jsem byl před lety na Havaji a viděl jsem v dálce nějakou plachetnici, tak mě to vždycky vzalo za srdce. A věděl jsem, že to chci.

Máš nějaká místa nebo země, kde si ti líbilo nejvíc a kam by ses chtěl vrátit? Nebo ti jde spíš o cestu samotnou?
Třeba Kapské Město, kde teď jsem, je naprosto úžasné. Líbilo se mi taky na Tuamutu ve Francouzské Polynésii, víceméně všude je ale krásně. Vnímám zároveň jeden velký problém, který jsem si při své cestě naplno uvědomil, a to jsou odpadky v mořích. Třeba při cestě kolem Indonésie jsem potkával kilometry dlouhé pruhy odpadků. Některé přímořské státy třetího světa k odpadkům přistupují dost nezodpovědně a zároveň ani nemají žádné nástroje, jak to řešit. Jsou místa, kam pro odpadky nikdo nikdy nepřijede a žádná spalovna tam nikdy nebude. I u nás v Evropě jsou odpadky mnohdy velkým problémem. Myslím, že budoucí generace tohle budou nezbytně muset řešit.

„Nic se neděje, dřív taky neměli motory. Je to plachetnice, mám plachty, tak jedu. Někam se vždycky trefím.“

Změnila tě tahle cesta jako člověka?
Naplno jsem si uvědomil chudobu, která na mnoha místech světa panuje a která se bohužel stala naprostým standardem. V Evropě tohle nevidíme, protože tady nežijeme „normální život“, my se máme, když to řeknu lidově, jako prasátka v žitě. Žijeme si absolutně nad poměry. Myslím, že by nám prospělo trochu víc skromnosti. Když při cestování poznáš, jak to jinde chodí, tak si to naplno uvědomíš.

Cítíš díky cestování silnější pouto s Českou republikou?
Určitě. Jsem hrdý, že jsem z České republiky, v tom mě tahle cesta hodně utvrdila. A taky jak je důležité, že mám perfektní rodinu a že se mám kam vracet. To je obrovské bohatství. Bez ní bych se takhle toulat ani nemohl. Spousta lidí, které jsem na cestě potkal, byla neskutečně vděčná, že se mnou mohli strávit nějaký čas. Aby vedle sebe aspoň na chvíli měli někoho blízkého. Na lodi si uvědomíš, že bez toho, aby ses měl kam vracet a měl kolem sebe rodinu a přátele, což je pro mě alfa a omega, tak bez toho nemáš žádného svědka svého bytí a svého života. To jsem si na té cestě taky uvědomil. Řada lidí si možná myslí, že je to zbytečné, ale já to považuji za naprosto nejdůležitější věc a největší štěstí v mém životě.

Považuješ svoji cestu za dobrodružnou? Co si pod pojmem „dobrodružství“ vlastně představíš?
Někteří lidi říkají o mé cestě, že je to velké dobrodružství, já si to ale nemyslím. Nemyslím si ani, že je to nějak extrémně nebezpečné. Když používáš selský rozum a nepouštíš se do zbytečného rizika, tak se všechno dá nějak zrealizovat. Takže svoji cestu nepovažuji za dobrodružství, ale spíš jako získávání zkušeností. I když říct to ve svém věku může působit trochu úsměvně. Na vodě poznáš sám sebe a naučíš se se sebou žít, což jsem nevěděl, jak budu zvládat. Takže právě tohle vlastně může být takové velké dobrodružství – poznat naplno sám sebe.

Co bys doporučil někomu, kdo chtěl jako ty obeplout svět?
Ať se do toho pustí. Výhodou je, když bude umět alespoň trochu anglicky, ale ani to není nezbytně nutné. Měl by mít nějaké technické znalosti a zároveň se nesmí bát pustit se do čehokoliv. Na moři nemáš žádný servis a když se něco pokazí, tak se musíš snažit to nějak vyřešit. Obecně je důležité, aby si byl člověk vědom toho, co dělá a hlavně toho, co chce dělat. Neříkám, že bych všem doporučoval jet na moře, to ne. Ale spíš tím chci říct, aby lidi pořád něco dělali a nezůstali stát na místě a říkali si: „Ono se to nějak vyřeší.“ Nic se samo bez osobního přičinění nevyřeší.

Říkáš, že by se člověk neměl nikdy zastavit. Už máš vymyšlené, co budeš dělat, až svoji cestu dokončíš?
Bude mi to nejspíš trvat ještě minimálně dva roky. Chtěl bych rok zůstat v Karibiku, pozvat rodinu a kamarády, a pak loď asi prodám. Budu mít přes osmdesát roků, tak asi budu muset konečně pomoct manželce. (směje se) Budu se starat o zahradu, o dům a o vnoučata.

Takže až ti bude 80, plánuješ se konečně stát klasickým českým důchodcem…
Mám to naplánované až v 81. Moji předkové v mužském pokolení to většinou zabalili před šedesátkou, takže já na moři prodělávám léčení, abych se tomu vyhnul. (směje se)

__________