APPALAČSKÁ STEZKA

NEJLEPŠÍ DOBA JE TEĎ

Občas se vydáš na cestu a ani o tom nevíš. Klidně po cestě směřuješ několik let, než zjistíš, že vlastně k něčemu nevyhnutelně směřuješ. Jako já k Appalačské stezce. Nikdy jsem ji nechtěl jít a najednou sedím nad mapama a plánuju denní kilometry a zásobování. Je to o to bizarnější, že ani doba takovému dobrodružství zrovna nepřeje. Doma máme sotva roční Terezku a ve firmě je nás tak málo, že když zmizím na tři měsíce, bude to pro ostatní boj… Aby toho nebylo málo, tak kluci už mají nahlášené dlouhé volno na svoje projekty a jediné malé časové okýnko pro výšlap zbývá koncem zimy a na jaře. Tak je to vždycky. Ideální doba pro velké věci není nikdy. Člověk by se pročekal až k důchodu. Takže ideální doba to udělat je prostě TEĎ!

Proč teda Appalačská stezka? Možná jsem to trochu přehnal, že jsem ji nikdy nechtěl jít. Spíš jsem vždycky našel něco mnohem lákavějšího a nechápal, proč by někdo chtěl jít zrovna AT (Appalachian Trail, pozn. red.). I když u nás mají Spojené státy a Američané vůbec špatné jméno, pravdou je, že rozmanitá příroda, nekonečná území divočiny a síť národních scénických trailů, která tato území spojuje a křižuje, nemá ve světě konkurenci. Když se chceš pár měsíců projít krásnou přírodou a neřešit neustálé přesuny autem, povolení, hranice, bezpečnost atd., tak na amerických dlouhých trailech určených výhradně pro pěší turistiku, případně jezdce na koních, máš unikátní šanci si vyvětrat hlavu. Je jich přes 30 tisíc kilometrů. Prochází těmi nejhezčími místy, vyhýbají se městům a civilizaci vůbec a organizace, které se o ně starají, se snaží chránit a zachovat i co nejširší okolí stezek, aby zážitek z divočiny zůstal zachovaný i pro další generace.

V klidu můžu prohlásit, že nejhezčí a nejpopulárnější je Pacifická hřebenovka (Pacific Crest Trail – Petrovy články z PCT najdeš tady a tady, pozn. red.). Na té jsme v roce 2012 s tehdejší přítelkyní Markétou strávili krásných a intenzivních 130 dní. Tehdy jsem o celé síti trailů a komunitě kolem nich nic moc nevěděl. Prostě jsme jen chtěli strávit co nejvíc času spolu v divočině a několikaměsíční výšlap po PCT se jevil jako ideální volba. 4250 kilometrů pěšky člověku dá dost prostoru si to užít.

Bylo to nepopsatelné. Přírodní nádhera od mexické hranice až po tu kanadskou. Inspirativní parta lidí jak na trailu, tak kolem něj. A hlavně jednoduchý a návykový život. Jdeš, jíš a spíš. Nic víc. Máš cíl – kanadskou hranici a máš cestu – stezku PCT. To v našem civilním životě často chybí. I když si to cestou moc nepřipouštíš, je to návykové. A moc. Ještě než dorazíš do cíle, začneš přemýšlet, co bude dál.

Naštěstí tu jsou další dálkové trasy! Delší, těžší, odlehlejší… A tak jsme se tentokrát už s manželkou Oli ocitli v roce 2016 na startu Continental Divide Trailu (CDT, článek najdeš tady, pozn. red.). Kde jinde. Žádná jiná delší nebo těžší pěší trasa na světě zatím není, takže logická volba. Skoro pět tisíc kilometrů Skalistými horami od mexické hranice do Kanady. Je to jako když uběhneš svůj první maraton. Těžko pak budeš snít o krásném pětikilometrovém výběhu okolo komína… Další výzvou může být jen ultra. Chceš udělat krok dopředu, do neznáma, za čáru komfortu.

CDT má trochu odstrašující pověst, všude najdeš spojení „CDT – embrace brutality“. Teď zpětně můžu říct, že to docela sedí. Všechno bylo dost intenzivní. Nešlo jen o to nějak tu porci kilometrů ujít. Často bylo těžké se k chůzi vůbec dostat. Nestabilní počasí, sporadické nebo žádné značení, dlouhodobě vysoká nadmořská výška, více divokých zvířat, méně lidí, menší podpora a servis v civilizaci kolem trailu. Nechci to líčit jako masakr, ale i pro člověka se zkušenostmi je to záhul. Každopádně to stojí za to. Za každý vydřený krok dostaneš svoji odměnu. Když stojíš v sedle 4000 m n. m. uprostřed stále ještě sněhem pokrytých, nekonečných hor, stmívá se, ty nevidíš jediné světélko civilizace a z mapy víš, že v okolí třiceti kilometrů není kromě tebe živá duše, tak cítíš v těle brnění jako v dětství nad knížkama Jacka Londona. Užíváš si pocit, který v civilním světě neexistuje. Vždycky byl a bude vyhrazený jen románovým hrdinům a dobrodruhům. A taky nám, „bláznům“ všeho druhu.

PŘEHLÍŽENÁ APPALAČSKÁ STEZKA

Z CDT jsme si přivezli třetího do party – Oli posledních 800 kilometrů šlapala těhotná. Bylo mi jasné, že s rodinou už se mi na další mnohaměsíční dobrodružství nebude úplně chtít. Nechat holky samotné tak dlouho mi přišlo nefér. Jenže pořád tady byla ta věc s Triple Crown… (symbolické ocenění pro všechny, kdo projdou všechny tři nejdelší traily – PCT, CDT, AT, pozn. red.)

První dva traily jsem šel proto, že mě lákala jejich krása a divokost. O Triple Crown jsem nevěděl a ani se o to nestaral. Do AT se mi nechtělo – žádné vysoké hory ani pouště, tisíce lidí, blízkost velkých měst a všude ty jejich přístřešky. Do toho pořád ten déšť a 95 % cesty zeleným tunelem bez výhledů. To neznělo zrovna lákavě, aspoň ne pro mě tehdy.

Neznělo to lákavě, dokud byly ve výhledu zajímavější možnosti. Jenže po CDT přišlo uvědomění, že nic delšího a těžšího hned tak nebude (kanadský The Great Trail není pěší stezka, ale síť stezek, cyklotras a vodních tras, na kterých sice můžeš „natočit“ víc kilometrů, ale chybí tam to kouzlo pohybu z bodu A do bodu B s jasným cílem). Musel jsem se porozhlédnout po jiné výzvě.

Člověk by neměl zavrhovat a hodnotit věci, které sám nezkusil, a tak přišlo rozhodnutí „sklouznout“ se po stezce, která mě sice prvoplánově neláká, ale o to větší to bude výzva se s ní poprat.

V lednu 2018 sedím nad mapama a s průvodcem na Appalačskou stezku se snažím všechno poskládat tak, abych doma holkám dlouho nechyběl, ale zase tak, aby to bylo fyzicky proveditelný. Manželka Oli je v tomhle směru hooodně tolerantní a ví, že když musím, tak musím, a stejně by se mnou doma nebylo k vydržení. Je lepší, když odjedu a trochu se zas na rok, dva zklidním. Nicméně abych byl pryč obvyklých šest měsíců, jak dlouho se AT běžně chodí, to už by bylo pro všechny daleko za čarou.

A tady mě to zase začíná bavit, protože se formuje úplně jiná výzva, než byly ty předchozí. U PCT i CDT jsme řešili, jestli to vůbec nějak zvládneme, ale tady najednou řeším, jestli to zvládnu za polovinu běžného času. Jak si tak načítám veškeré informace, začíná se objevovat ono známé, jemné „brnění“ pocitu dobrodružství. AT je sice nejkratší ze slavné trojice, má jen 3500 km. Nejvyšším bodem je Clingmans Dome (2025 m n. m.), takže žádné velehory. Když se pohybuješ dostatečně rychle, tak můžeš klidně každou druhou noc spát v civilizaci. Zásobovaní je díky tomu docela snadné. Nemusíš řešit chřestýše ani medvědy grizzly. Ale, pořád je to 3500 kilometrů, trasa má v poměru k délce dvojnásobné převýšení než PCT a rozhodně to není stezka, na kterou je člověk z ostatních trailů zvyklý. Je to neustálé škobrtání po kamení nebo kořenech. V dešti a během hlavní sezóny pod dohledem mračen moskytů. Můj plán vmáčknout AT do 100 dní bude znamenat každý den pěknou porci kilometrů a k tomu nastoupat 1700 metrů denně. Když se zdržím ve městě psaním blogu, budou mi naskakovat padesátikilometrové dny s převýšením skoro 3000 metrů. To už se mi zdá jako dobrá výzva.

ÚPLNĚ JINÝ PŘÍBĚH

Tak jo, odlet je stanovený na 27. února. Konec zimy v horách není úplně dobrá doba na „rychlostní rekordy“, ale jindy nemůžu. Když půjde všechno podle plánu, vrátím se přesně na první narozeniny naší Terezky. Jako táta nechci tenhle symbolický den propásnout.

Karty jsou rozdané. Výzvy jasně definované. Určitě je to hratelné a plán se formuje. Plánování mám rád. Člověk to dobrodružství zažívá nanečisto nad mapama a průvodcema a pomáhá to překlenout období, kdy je z hlediska domácí politiky nemožné někam vyrazit.

Mám rád faktické informace – kilometráže, profily trasy, možnosti zásobování, služby v městech po trase, historie míst, klimatická data kvůli správnému naladění výbavy. Potřebuju přesně vědět, co mě čeká. Chci se se vším vybavením, které budu cestou potřebovat, vejít pod pět kilo. Nic mě nesmí zbytečně tížit. Musím „letět“. (podrobnější seznam vybavení najdeš dole v infoboxu, pozn. red.)

O co víc času věnuji plánování a shánění relevantních informací, o to míň se zajímám o blogy a videa. Přečtu si tak maximálně finální zhodnocení trailu a výbavy od dvou tří ostřílených ikon ultralightu, jinak si chci udělat svůj vlastní obrázek. Přijde mi fakt smutné, když někoho na trailu potkáš a on celou dobu lamentuje, že tady měl Harry z jeho oblíbeného videa naprosto krásný západ Slunce a nám teď prší. Tady že spal v unikátním příbytku se solárem na dobití mobilu, ale ten je dnes úplně obsazený. A tady že mají mít nejlepší hamburger a k němu pivo zdarma, ale zrovna mají zavřeno…

Mám svůj plán jako vodítko, jak být za 100 dní v cíli, ale co přinese život na trailu a jak s jednotlivými dny naložím, už nechám náhodě. Nechám to plynout. Takhle to mám rád. Klidně se někde nebo s někým na den „zaseknu“ a potom zase trochu popoběhnu, když jsou na to podmínky, abych byl plus mínus na plánu. Jasně, někdy to znamená šlapat po tmě a sám až do půlnoci, jindy zase 70 km za den, ale přeci se kvůli tomu nepřipravím o skvělou koupačku, když je hezky. O oběd ve městě s dobrou partou nebo o dočtení skvělé knížky v hostelu. To, že mám plán, ještě neznamená, že si jen odškrtávám kilometry a že si to neužívám.

Tři, dva, jedna… Start! Ve státním parku Amicalola Falls se registruju, místní ranger mi kontroluje výbavu, ptá se, jestli mám všechno a jestli vím, co dělám. Proškoluje mě stran principů Leave no Trace a celkově pravidel na trailu a pak mi přiděluje moji registraci na AT s číslem 392. To mě překvapuje. Myslel jsem si, že takhle koncem zimy budu jedním z mála, komu přijde dobré vyrazit. Tahle kontrola a „školení“ mě sice stojí dost času, ale hrozně se mi líbí, že to dělají. Třicet minut času, ale pomáhá to udržovat pořádek a nějakou kulturu na značně vytížené trase. Soustavná pozitivní práce s lidmi je vždycky lepší než sebepřísnější represe.

Původně jsem chtěl vyrazit až prvního března, ale je tak hezky, že mi je líto zahodit dvě večerní hodiny krásného světla, a tak vyrážím ještě večer 28. února. Dobře dělám. Takhle hezké počasí si totiž v následujících mnoha dnech neužiju. Ještě, že člověk neví, co ho čeká. Ráno prvního března prší a je mlha a zima, takže svoje AT startuju na vrcholu Springer Mountain sám a v žalostných podmínkách. První měsíc se to moc nezlepší – několik dní prší, pak se začne ochlazovat, nachumelí dvacet, třicet centimetrů, dva dny dost mrzne a pak to během dne roztaje. Den je hezky, člověk se brodí potokama vody z tajícího sněhu a pak to začne nanovo. Podařilo se mi chytit nejchladnější jaro za posledních 50 let a pět velkých sněhových bouří. Obvyklé jsou jedna, maximálně dvě bouře.

Podle historických klimatických dat jsem počítal s tím, že nahoře v horách bude pár nocí pod nulou, a že mi možná i trochu nasněží. Tohle byl ovšem úplně jiný příběh. Celodenní vánice, noční mráz na denním pořádku a trail často pokrytý souvislou vrstvou sněhu. Spím dobře jenom díky tomu, že nejsem líný si každý večer ohřívat vodu do litrové láhve a strkat do spacáku jako termofor, zatímco ostatní klepou kosu. Vždycky, když přeběhnu nějakou sekci hor a dorazím do města, místní říkají, že tohle není možné, že to tu ještě neměli. Takhle v březnu už to tu prý vždycky bývá na triko a kraťasy. Ale že jen co přeběhnu následující horský hřeben, už to určitě bude lepší. Obvykle následuje další bouře a ve městě další ujišťování, že dál už to bude na triko a kraťasy. Tomu se musím smát.

JAK JE TO DALEKO?

DROGOVÉ ZJEVENÍ

Během první vánice se ke mně připojuje Gary. Je fajn konečně mít nějakého parťáka. Společně během několika dní postupujeme skrz Great Smoky Mountains a přicházíme až do hostelu Standing Bear Farm. Chceme nabrat trochu sil na další dvoudenní sekci, během které má zase nasněžit. Noc v teple má být psychickou vzpruhou. Nebyla. V chatce mrzne, a když po snídaní vyrážíme zpátky do hor, téměř hned začíná chumelit. Vítr a mráz z nás tahá pracně nashromážděnou energii a my si zvedáme náladu neřízenou konzumací čokolády a dalších dobrot z našich batohů. Blíží se večer a další mrazivá noc. Úspěšně se nám daří zkonzumovat skoro všechny kalorické bomby určené i na zítřejší pochod a nálada je tím pádem taky na bodě mrazu. Zase začíná proletovat sníh.

Když ve stoupání křížíme bezvýznamnou lesní cestu, stojí tam zaparkované pobouchané auto, vedle něj z velkých igelitů poskládaný bezdomovecký stan a před ním u ohně dva chlapíci. Hned vyskakují: „Co si dáte k jídlu?“ Gary jde první a úplně je ignoruje. Já když slyším slovo „jídlo“, na chvíli zastavuji. To už mi jeden z nich sundává batoh a druhý ukazuje na na stromě přišpendlený rukou psaný jídelní lístek: „Čím začneš?“ Odhrnuje plachtu do stanu a tam improvizovaná kuchyně. To by šlo. Volám na Garyho, ať se rychle vrátí. Výřečnější chlapík se představuje jako „Freshground“ a společně nám servírují jednu dobrotu za druhou. Chilli con carne, čerstvě smažené hranolky, grilled cheese sandwich, lívance s javorovým sirupem a ještě jednou všechno dokola. Prázdný talíř netolerují. Když máme dost, sype ten jeden do mlýnku zrnkovou kávu a nabízí kávu z French pressu – Fresh ground – čerstvě umletá. Konečně mi to jeho jméno dává smysl. Jsem úplně v rauši z toho, že se o nás někdo takhle nezištně stará, i z těch tisíců kalorií takhle najednou. „Takhle večer už stejně nemá cenu nikam chodit, můžete si ustlat v závětří za stanem a my vám ráno uklohníme banánové lívanečky,“ hlásí po kávě. Mnohokrát děkujeme, ale radši odcházíme.

Tohle nemůže být realita. Někdo mi do jídla nasypal nějaký drogy. Není přeci možný, aby ve sněhu v horách kempoval člověk, který na potkání každému rozdává jídlo za desítky dolarů, nic za to nechce a ještě z toho má očividně radost. Ale je to tak. Tomuhle se říká „trail angel“. Andělský zjevení, který tě zvedne ze sraček, když je ti nejhůř.

Později „Freshgrounda“ potkávám ještě jednou víc na severu. Jsem sám a máme čas pohovořit. Minule mě hodně mrzelo, že jsem se o něj moc nezajímal a prostě jenom žral a žral. Freshground, tenhle anděl na trailu, který rozdá všechno, co má, měl dlouholeté problémy s drogama. O všechno přišel. Teď mu už hromadu let pomáhá být drug-free to, že kočuje podél AT a za hnusnýho počasí krmí hikery na trailu. Dělá ostatním radost a jeho život tak má smysl. Sám nic nemá a do jídla pro ostatní každoročně utopí všechny peníze, které získá – v přepočtu i dvěstě tisíc korun za sezónu. Peníze aktivně nevybírá, ale když mu je nabídneš, přijme je. Rád mu platím i za minulý oběd. Poslední roky ho finančně hodně podporují i lidi, kteří šli AT v minulosti a měli tu čest se s ním potkat.

Můžeme si o Americe a Američanech myslet, co chceme, ale kdo z nás dá ročně na pomoc ostatním sto tisíc nebo víc? A takových trail angels jsem na dlouhých trailech potkal poměrně dost. Asi by bylo fajn nesoudit národ podle jejich politiků a zpráv v mediích.

Ale zpátky do sněhových bouří. V duchu svérázného počasí se nakonec nese celá moje cesta. Nejvyšší bod AT – Clingmans Dome si užívám sám, v mrznoucím dešti a mlze. Nejfotografovanější místo na trailu – McAfee Knob už bez deště, ale v mlze. Několik údajně malebných horských hřebenů proklopýtám ve sněhových vánicích se dvěma parťáky Flashem a Maplem, abych se prokousal na úplně první pozici v pelotonu všech brzy startujících pošuků. Svoji cestu završuji na vrcholu hory Mt. Katadyn 4. června opět stylově úplně sám, v mlze a namrzajícím dešti. Totálně oddělaná kolena z každodenního obrovského převýšení a celkově hodně unavený, ale šťastný a spokojený – to zvíře ve mně, které potřebovalo vyvenčit na čerstvém vzduchu, může na rok nebo dva zase ulehnout k zimnímu spánku. A doma budu včas, podle plánu.

Teď, když je to za mnou, tak si víc než na předchozích trailech uvědomuju, jak moc jsou tyhle dlouhé trasy unikátním zážitkem – dva lidi můžou jít celou dobu klidně jen dvě hodiny za sebou, ale jejich zážitky budou naprosto odlišné. Příroda i scenérie jsou sice stejné, ale načasování událostí je úplně jinde a největší rozdíl dělají lidi. Náhodná setkání, již zmiňovaní „trail angels“ i „fellow hikers“ – banda ostatních souputníků na trailu, která si říká „hiker trash“ naprosto zásadně ovlivňují zážitek z dlouhých měsíců na treku. Z celé přehlídky zajímavých osobností bych chtěl zmínit hlavně dva mlaďáky čerstvě po střední škole – Flashe a Mapla, které jsem doběhl v Půlce Great Smoky Mountains a vydrželi jsme si dělat společnost skrz ty nejhorší podmínky víc než měsíc, než je zranění nohou z důvodů dlouhodobého přetěžování vyřadilo ze hry. Oba špičkoví běžci (rekordmani ve svých státech) mě nabíjeli energií, měli jsme to stejně „posazené“ stran etiky na trailu a já jim na oplátku dělal staršího bráchu, díky kterému věřili, že to i ve sněhových vánicích zvládneme, a že takhle je to vlastně zábava.

Před koncem treku mi zase neuvěřitelně zvedlo náladu, když jsem doběhl sympatický pár „Fun Size“ a „La Copa“. Poslední dva lidi přede mnou. Hrozně jsem se bál, že se třeba mineme ve městě, nikdy se nesetkáme a já je navěky budu znát jen jako dvě jména a stručné zápisky v registrech po trase AT. Zápisky, které už dva měsíce čtu a podle datumů zápisu sleduju, jak se k nim přibližuju. Nakonec spolu trávíme skoro týden. Nejdeme celé dny spolu, máme jiný denní rytmus i tempo. Jen spolu příležitostně trávíme obědovou pauzu nebo noc v sheltru. Stejná krevní skupina. I když se mi krátí čas a náročnost trasy díky sněhu a obrovským větrným polomům před koncem narůstá, stejně mi věří, že to dotáhnu do konce a stihnu včas.

A proč se to celé jmenuje Go Big or Go Home? Je to podle názvu knížky a mého oblíbeného kréda – když se do něčeho pouštíš, dej tomu všechno. Všechno nebo nic. Zmáčkni se, pobreč si, postěžuj si, ale nevzdávej to! Ono to láká tady kousek vynechat, tady si pomoct, tady s tím maličko „vyjebat“, protože ve výsledku se to nepozná…

Ale ono to není jen o výsledku, je to taky o tom, proč to vlastně děláte! Takže buď pořádně, ve stylu a nejlíp jak je to v dané situaci možné, nebo se na to raději vykašlat a jít domů.

Go Big, or Go Home – na tuhle knížku jsem narazil v malé knihovničce na hranici Vermontu a New Hampshire v momentě, kdy jsem kvůli úplně zničeným kolenům a bolavým puchýřům všude v rozkroku od Poison Ivy (na dotyk jedovatý keř, na který jsem omylem zadřepnul) chtěl svoji cestu vzdát… Necelé tři týdny před koncem… Knížku jsem sice nepřečetl – mám silnou alergii na pyl a jaro o sobě dávalo pořádně vědět, takže už pár týdnů mám oči opuchlé a odřené od neustálého utírání slz. Samotný titulek mi ale stačil k uvědomění, co je potřeba a já šel zase dál.

Appalachian Trail je nakonec nejintenzivnějším zážitkem ze všech tří trailů. Nejen kvůli počasí. Užil jsem si samoty jako nikdy dříve a sáhl si na dno svých fyzických sil. Člověk nikdy neví, kde si na něj to pravé dobrodružství počíhá. Na mě si počkalo na stezce, ze které jsou vidět věžáky Manhattanu a na kterou každoročně vkročí dva miliony lidí.

__________