APPALAČSKÁ STEZKA

NEJLEPŠÍ DOBA JE TEĎ

Občas se vydáš na ces­tu a ani o tom nevíš. Klid­ně po ces­tě smě­řu­ješ něko­lik let, než zjis­tíš, že vlast­ně k něče­mu nevy­hnu­tel­ně smě­řu­ješ. Jako já k Appa­lač­ské stez­ce. Nikdy jsem ji nechtěl jít a najed­nou sedím nad mapa­ma a plá­nu­ju den­ní kilo­me­t­ry a záso­bo­vá­ní. Je to o to bizar­něj­ší, že ani doba tako­vé­mu dob­ro­druž­ství zrov­na nepře­je. Doma máme sotva roč­ní Terezku a ve fir­mě je nás tak málo, že když zmi­zím na tři měsí­ce, bude to pro ostat­ní boj… Aby toho neby­lo málo, tak klu­ci už mají nahlá­še­né dlou­hé vol­no na svo­je pro­jek­ty a jedi­né malé časo­vé okýn­ko pro výš­lap zbý­vá kon­cem zimy a na jaře. Tak je to vždyc­ky. Ide­ál­ní doba pro vel­ké věci není nikdy. Člo­věk by se pro­če­kal až k důcho­du. Tak­že ide­ál­ní doba to udě­lat je pros­tě TEĎ!

Proč teda Appa­lač­ská stez­ka? Mož­ná jsem to tro­chu pře­hnal, že jsem ji nikdy nechtěl jít. Spíš jsem vždyc­ky našel něco mno­hem láka­věj­ší­ho a nechá­pal, proč by někdo chtěl jít zrov­na AT (Appa­la­chian Trail, pozn. red.). I když u nás mají Spo­je­né stá­ty a Ame­ri­ča­né vůbec špat­né jmé­no, prav­dou je, že roz­ma­ni­tá pří­ro­da, neko­neč­ná úze­mí divo­či­ny a síť národ­ních scé­nic­kých trai­lů, kte­rá tato úze­mí spo­ju­je a kři­žu­je, nemá ve svě­tě kon­ku­ren­ci. Když se chceš pár měsí­ců pro­jít krás­nou pří­ro­dou a neře­šit neu­stá­lé pře­su­ny autem, povo­le­ní, hra­ni­ce, bez­peč­nost atd., tak na ame­ric­kých dlou­hých trai­lech urče­ných výhrad­ně pro pěší turis­ti­ku, pří­pad­ně jezd­ce na koních, máš uni­kát­ní šan­ci si vyvět­rat hla­vu. Je jich přes 30 tisíc kilo­me­t­rů. Pro­chá­zí těmi nej­hez­čí­mi mís­ty, vyhý­ba­jí se měs­tům a civi­li­za­ci vůbec a orga­ni­za­ce, kte­ré se o ně sta­ra­jí, se sna­ží chrá­nit a zacho­vat i co nej­šir­ší oko­lí ste­zek, aby záži­tek z divo­či­ny zůstal zacho­va­ný i pro dal­ší gene­ra­ce.

V kli­du můžu pro­hlá­sit, že nej­hez­čí a nej­po­pu­lár­něj­ší je Paci­fic­ká hře­be­nov­ka (Paci­fic Crest Trail – Pet­ro­vy člán­ky z PCT najdeš tady a tady, pozn. red.). Na té jsme v roce 2012 s teh­dej­ší pří­tel­ky­ní Mar­ké­tou strá­vi­li krás­ných a inten­ziv­ních 130 dní. Teh­dy jsem o celé síti trai­lů a komu­ni­tě kolem nich nic moc nevě­děl. Pros­tě jsme jen chtě­li strá­vit co nej­víc času spo­lu v divo­či­ně a něko­li­ka­mě­síč­ní výš­lap po PCT se jevil jako ide­ál­ní vol­ba. 4250 kilo­me­t­rů pěš­ky člo­vě­ku dá dost pro­sto­ru si to užít.

Bylo to nepo­psa­tel­né. Pří­rod­ní nád­he­ra od mexic­ké hra­ni­ce až po tu kanad­skou. Inspi­ra­tiv­ní par­ta lidí jak na trai­lu, tak kolem něj. A hlav­ně jed­no­du­chý a návy­ko­vý život. Jdeš, jíš a spíš. Nic víc. Máš cíl – kanad­skou hra­ni­ci a máš ces­tu – stezku PCT. To v našem civil­ním živo­tě čas­to chy­bí. I když si to ces­tou moc nepři­pouš­tíš, je to návy­ko­vé. A moc. Ješ­tě než dora­zíš do cíle, začneš pře­mýš­let, co bude dál.

Naštěs­tí tu jsou dal­ší dál­ko­vé tra­sy! Del­ší, těž­ší, odleh­lej­ší… A tak jsme se ten­to­krát už s man­žel­kou Oli ocit­li v roce 2016 na star­tu Con­ti­nen­tal Divi­de Trai­lu (CDT, člá­nek najdeš tady, pozn. red.). Kde jin­de. Žád­ná jiná del­ší nebo těž­ší pěší tra­sa na svě­tě zatím není, tak­že logic­ká vol­ba. Sko­ro pět tisíc kilo­me­t­rů Ska­lis­tý­mi hora­mi od mexic­ké hra­ni­ce do Kana­dy. Je to jako když uběh­neš svůj prv­ní mara­ton. Těž­ko pak budeš snít o krás­ném pěti­ki­lo­me­t­ro­vém výbě­hu oko­lo komí­na… Dal­ší výzvou může být jen ultra. Chceš udě­lat krok dopře­du, do nezná­ma, za čáru kom­for­tu.

CDT má tro­chu odstra­šu­jí­cí pověst, všu­de najdeš spo­je­ní „CDT – embra­ce bru­ta­li­ty“. Teď zpět­ně můžu říct, že to doce­la sedí. Všech­no bylo dost inten­ziv­ní. Nešlo jen o to nějak tu por­ci kilo­me­t­rů ujít. Čas­to bylo těž­ké se k chůzi vůbec dostat. Nesta­bil­ní poča­sí, spo­ra­dic­ké nebo žád­né zna­če­ní, dlou­ho­do­bě vyso­ká nad­moř­ská výš­ka, více divo­kých zví­řat, méně lidí, men­ší pod­po­ra a ser­vis v civi­li­za­ci kolem trai­lu. Nechci to líčit jako masa­kr, ale i pro člo­vě­ka se zku­še­nost­mi je to záhul. Kaž­do­pád­ně to sto­jí za to. Za kaž­dý vydře­ný krok dosta­neš svo­ji odmě­nu. Když sto­jíš v sed­le 4000 m n. m. upro­střed stá­le ješ­tě sně­hem pokry­tých, neko­neč­ných hor, stmí­vá se, ty nevi­díš jedi­né svě­tél­ko civi­li­za­ce a z mapy víš, že v oko­lí tři­ce­ti kilo­me­t­rů není kro­mě tebe živá duše, tak cítíš v těle brně­ní jako v dět­ství nad kníž­ka­ma Jacka Lon­do­na. Uží­váš si pocit, kte­rý v civil­ním svě­tě nee­xis­tu­je. Vždyc­ky byl a bude vyhra­ze­ný jen romá­no­vým hrdi­nům a dob­ro­dru­hům. A taky nám, „bláznům“ vše­ho dru­hu.

PŘEHLÍŽENÁ APPALAČSKÁ STEZKA

Z CDT jsme si při­vez­li tře­tí­ho do par­ty – Oli posled­ních 800 kilo­me­t­rů šla­pa­la těhot­ná. Bylo mi jas­né, že s rodi­nou už se mi na dal­ší mno­ha­mě­síč­ní dob­ro­druž­ství nebu­de úpl­ně chtít. Nechat hol­ky samot­né tak dlou­ho mi při­šlo nefér. Jen­že pořád tady byla ta věc s Tri­ple Crown… (sym­bo­lic­ké oce­ně­ní pro všech­ny, kdo pro­jdou všech­ny tři nejdel­ší trai­ly – PCT, CDT, AT, pozn. red.)

Prv­ní dva trai­ly jsem šel pro­to, že mě láka­la jejich krá­sa a divo­kost. O Tri­ple Crown jsem nevě­děl a ani se o to nesta­ral. Do AT se mi nechtě­lo – žád­né vyso­ké hory ani pouš­tě, tisí­ce lidí, blíz­kost vel­kých měst a všu­de ty jejich pří­střeš­ky. Do toho pořád ten déšť a 95 % ces­ty zele­ným tune­lem bez výhle­dů. To nezně­lo zrov­na láka­vě, aspoň ne pro mě teh­dy.

Nezně­lo to láka­vě, dokud byly ve výhle­du zají­ma­věj­ší mož­nos­ti. Jen­že po CDT při­šlo uvě­do­mě­ní, že nic del­ší­ho a těž­ší­ho hned tak nebu­de (kanad­ský The Gre­at Trail není pěší stez­ka, ale síť ste­zek, cyk­lotras a vod­ních tras, na kte­rých sice můžeš „nato­čit“ víc kilo­me­t­rů, ale chy­bí tam to kouz­lo pohy­bu z bodu A do bodu B s jas­ným cílem). Musel jsem se poroz­hléd­nout po jiné výzvě.

Člo­věk by neměl zavr­ho­vat a hod­no­tit věci, kte­ré sám nezku­sil, a tak při­šlo roz­hod­nu­tí „sklouz­nout“ se po stez­ce, kte­rá mě sice prvo­plá­no­vě nelá­ká, ale o to vět­ší to bude výzva se s ní poprat.

V led­nu 2018 sedím nad mapa­ma a s prů­vod­cem na Appa­lač­skou stezku se sna­žím všech­no posklá­dat tak, abych doma hol­kám dlou­ho nechy­běl, ale zase tak, aby to bylo fyzic­ky pro­ve­di­tel­ný. Man­žel­ka Oli je v tomhle smě­ru hoo­od­ně tole­rant­ní a ví, že když musím, tak musím, a stej­ně by se mnou doma neby­lo k vydr­že­ní. Je lep­ší, když odje­du a tro­chu se zas na rok, dva zklid­ním. Nicmé­ně abych byl pryč obvyk­lých šest měsí­ců, jak dlou­ho se AT běž­ně cho­dí, to už by bylo pro všech­ny dale­ko za čarou.

A tady mě to zase začí­ná bavit, pro­to­že se for­mu­je úpl­ně jiná výzva, než byly ty před­cho­zí. U PCT i CDT jsme řeši­li, jest­li to vůbec nějak zvlád­ne­me, ale tady najed­nou řeším, jest­li to zvlád­nu za polo­vi­nu běž­né­ho času. Jak si tak načí­tám veš­ke­ré infor­ma­ce, začí­ná se obje­vo­vat ono zná­mé, jem­né „brně­ní“ poci­tu dob­ro­druž­ství. AT je sice nej­krat­ší ze slav­né tro­ji­ce, má jen 3500 km. Nej­vyš­ším bodem je Cling­mans Dome (2025 m n. m.), tak­že žád­né vele­ho­ry. Když se pohy­bu­ješ dosta­teč­ně rych­le, tak můžeš klid­ně kaž­dou dru­hou noc spát v civi­li­za­ci. Záso­bo­va­ní je díky tomu doce­la snad­né. Nemu­síš řešit chřes­tý­še ani med­vě­dy grizz­ly. Ale, pořád je to 3500 kilo­me­t­rů, tra­sa má v pomě­ru k dél­ce dvoj­ná­sob­né pře­vý­še­ní než PCT a roz­hod­ně to není stez­ka, na kte­rou je člo­věk z ostat­ních trai­lů zvyk­lý. Je to neu­stá­lé škobr­tá­ní po kame­ní nebo koře­nech. V deš­ti a během hlav­ní sezó­ny pod dohle­dem mra­čen mosky­tů. Můj plán vmáčk­nout AT do 100 dní bude zna­me­nat kaž­dý den pěk­nou por­ci kilo­me­t­rů a k tomu nastou­pat 1700 met­rů den­ně. Když se zdr­žím ve měs­tě psa­ním blo­gu, budou mi naska­ko­vat pade­sá­ti­ki­lo­me­t­ro­vé dny s pře­vý­še­ním sko­ro 3000 met­rů. To už se mi zdá jako dob­rá výzva.

ÚPLNĚ JINÝ PŘÍBĚH

Tak jo, odlet je sta­no­ve­ný na 27. úno­ra. Konec zimy v horách není úpl­ně dob­rá doba na „rych­lost­ní rekor­dy“, ale jin­dy nemůžu. Když půjde všech­no pod­le plá­nu, vrá­tím se přes­ně na prv­ní naro­ze­ni­ny naší Terez­ky. Jako táta nechci tenhle sym­bo­lic­ký den pro­pás­nout.

Kar­ty jsou roz­da­né. Výzvy jas­ně defi­no­va­né. Urči­tě je to hra­tel­né a plán se for­mu­je. Plá­no­vá­ní mám rád. Člo­věk to dob­ro­druž­ství zaží­vá nane­čis­to nad mapa­ma a prů­vod­ce­ma a pomá­há to pře­kle­nout obdo­bí, kdy je z hle­dis­ka domá­cí poli­ti­ky nemož­né někam vyra­zit.

Mám rád fak­tic­ké infor­ma­ce – kilo­me­trá­že, pro­fi­ly tra­sy, mož­nos­ti záso­bo­vá­ní, služ­by v měs­tech po tra­se, his­to­rie míst, kli­ma­tic­ká data kvů­li správ­né­mu nala­dě­ní výba­vy. Potře­bu­ju přes­ně vědět, co mě čeká. Chci se se vším vyba­ve­ním, kte­ré budu ces­tou potře­bo­vat, vejít pod pět kilo. Nic mě nesmí zby­teč­ně tížit. Musím „letět“. (podrob­něj­ší seznam vyba­ve­ní najdeš dole v info­bo­xu, pozn. red.)

O co víc času věnu­ji plá­no­vá­ní a shá­ně­ní rele­vant­ních infor­ma­cí, o to míň se zají­mám o blo­gy a videa. Pře­čtu si tak maxi­mál­ně finál­ní zhod­no­ce­ní trai­lu a výba­vy od dvou tří ostří­le­ných ikon ultra­li­gh­tu, jinak si chci udě­lat svůj vlast­ní obrá­zek. Při­jde mi fakt smut­né, když něko­ho na trai­lu potkáš a on celou dobu lamen­tu­je, že tady měl Har­ry z jeho oblí­be­né­ho videa napros­to krás­ný západ Slun­ce a nám teď prší. Tady že spal v uni­kát­ním pří­byt­ku se solá­rem na dobi­tí mobi­lu, ale ten je dnes úpl­ně obsa­ze­ný. A tady že mají mít nej­lep­ší ham­bur­ger a k němu pivo zdar­ma, ale zrov­na mají zavře­no…

Mám svůj plán jako vodít­ko, jak být za 100 dní v cíli, ale co při­ne­se život na trai­lu a jak s jed­not­li­vý­mi dny nalo­žím, už nechám náho­dě. Nechám to ply­nout. Takhle to mám rád. Klid­ně se někde nebo s někým na den „zasek­nu“ a potom zase tro­chu popo­běh­nu, když jsou na to pod­mín­ky, abych byl plus mínus na plá­nu. Jas­ně, někdy to zna­me­ná šla­pat po tmě a sám až do půl­no­ci, jin­dy zase 70 km za den, ale pře­ci se kvů­li tomu nepři­pra­vím o skvě­lou kou­pač­ku, když je hez­ky. O oběd ve měs­tě s dobrou par­tou nebo o dočte­ní skvě­lé kníž­ky v hos­te­lu. To, že mám plán, ješ­tě nezna­me­ná, že si jen odškr­tá­vám kilo­me­t­ry a že si to neu­ží­vám.

Tři, dva, jed­na… Start! Ve stát­ním par­ku Ami­ca­lo­la Falls se regis­tru­ju, míst­ní ran­ger mi kon­t­ro­lu­je výba­vu, ptá se, jest­li mám všech­no a jest­li vím, co dělám. Pro­ško­lu­je mě stran prin­ci­pů Lea­ve no Tra­ce a cel­ko­vě pra­vi­del na trai­lu a pak mi při­dě­lu­je moji regis­tra­ci na AT s čís­lem 392. To mě pře­kva­pu­je. Mys­lel jsem si, že takhle kon­cem zimy budu jed­ním z mála, komu při­jde dob­ré vyra­zit. Tahle kon­t­ro­la a „ško­le­ní“ mě sice sto­jí dost času, ale hroz­ně se mi líbí, že to děla­jí. Tři­cet minut času, ale pomá­há to udr­žo­vat pořá­dek a něja­kou kul­tu­ru na znač­ně vytí­že­né tra­se. Sou­stav­ná pozi­tiv­ní prá­ce s lid­mi je vždyc­ky lep­ší než sebe­přís­něj­ší repre­se.

Původ­ně jsem chtěl vyra­zit až prv­ní­ho břez­na, ale je tak hez­ky, že mi je líto zaho­dit dvě večer­ní hodi­ny krás­né­ho svět­la, a tak vyrá­žím ješ­tě večer 28. úno­ra. Dob­ře dělám. Takhle hez­ké poča­sí si totiž v násle­du­jí­cích mno­ha dnech neu­ži­ju. Ješ­tě, že člo­věk neví, co ho čeká. Ráno prv­ní­ho břez­na prší a je mlha a zima, tak­že svo­je AT star­tu­ju na vrcho­lu Sprin­ger Moun­ta­in sám a v žalost­ných pod­mín­kách. Prv­ní měsíc se to moc nezlep­ší – něko­lik dní prší, pak se začne ochla­zo­vat, nachu­me­lí dva­cet, tři­cet cen­ti­me­t­rů, dva dny dost mrz­ne a pak to během dne roz­ta­je. Den je hez­ky, člo­věk se bro­dí poto­ka­ma vody z tají­cí­ho sně­hu a pak to začne nano­vo. Poda­ři­lo se mi chy­tit nejchlad­něj­ší jaro za posled­ních 50 let a pět vel­kých sně­ho­vých bou­ří. Obvyk­lé jsou jed­na, maxi­mál­ně dvě bou­ře.

Pod­le his­to­ric­kých kli­ma­tic­kých dat jsem počí­tal s tím, že naho­ře v horách bude pár nocí pod nulou, a že mi mož­ná i tro­chu nasně­ží. Tohle byl ovšem úpl­ně jiný pří­běh. Celo­den­ní váni­ce, noč­ní mráz na den­ním pořád­ku a trail čas­to pokry­tý sou­vis­lou vrst­vou sně­hu. Spím dob­ře jenom díky tomu, že nejsem líný si kaž­dý večer ohří­vat vodu do lit­ro­vé láhve a str­kat do spa­cá­ku jako ter­mo­for, zatím­co ostat­ní kle­pou kosu. Vždyc­ky, když pře­běh­nu něja­kou sek­ci hor a dora­zím do měs­ta, míst­ní říka­jí, že tohle není mož­né, že to tu ješ­tě nemě­li. Takhle v břez­nu už to tu prý vždyc­ky bývá na tri­ko a kraťa­sy. Ale že jen co pře­běh­nu násle­du­jí­cí hor­ský hře­ben, už to urči­tě bude lep­ší. Obvykle násle­du­je dal­ší bou­ře a ve měs­tě dal­ší ujiš­ťo­vá­ní, že dál už to bude na tri­ko a kraťa­sy. Tomu se musím smát.

JAK JE TO DALEKO?

DROGOVÉ ZJEVENÍ

Během prv­ní váni­ce se ke mně při­po­ju­je Gary. Je fajn koneč­ně mít něja­ké­ho par­ťá­ka. Spo­leč­ně během něko­li­ka dní postu­pu­je­me skrz Gre­at Smoky Moun­ta­ins a při­chá­zí­me až do hos­te­lu Stan­ding Bear Farm. Chce­me nabrat tro­chu sil na dal­ší dvou­den­ní sek­ci, během kte­ré má zase nasně­žit. Noc v tep­le má být psy­chic­kou vzpru­hou. Neby­la. V chat­ce mrz­ne, a když po sní­da­ní vyrá­ží­me zpát­ky do hor, téměř hned začí­ná chu­me­lit. Vítr a mráz z nás tahá prac­ně nashro­máž­dě­nou ener­gii a my si zve­dá­me nála­du neří­ze­nou kon­zu­ma­cí čoko­lá­dy a dal­ších dob­rot z našich bato­hů. Blí­ží se večer a dal­ší mra­zi­vá noc. Úspěš­ně se nám daří zkon­zu­mo­vat sko­ro všech­ny kalo­ric­ké bom­by urče­né i na zít­řej­ší pochod a nála­da je tím pádem taky na bodě mra­zu. Zase začí­ná pro­le­to­vat sníh.

Když ve stou­pá­ní kří­ží­me bez­vý­znam­nou les­ní ces­tu, sto­jí tam zapar­ko­va­né pobou­cha­né auto, ved­le něj z vel­kých ige­li­tů posklá­da­ný bez­do­mo­vec­ký stan a před ním u ohně dva chla­pí­ci. Hned vyska­ku­jí: „Co si dáte k jídlu?“ Gary jde prv­ní a úpl­ně je igno­ru­je. Já když sly­ším slo­vo „jíd­lo“, na chví­li zasta­vu­ji. To už mi jeden z nich sun­dá­vá batoh a dru­hý uka­zu­je na na stro­mě při­špen­dle­ný rukou psa­ný jídel­ní lís­tek: „Čím začneš?“ Odhr­nu­je plach­tu do sta­nu a tam impro­vi­zo­va­ná kuchy­ně. To by šlo. Volám na Gary­ho, ať se rych­le vrá­tí. Výřeč­něj­ší chla­pík se před­sta­vu­je jako „Fre­sh­ground“ a spo­leč­ně nám ser­ví­ru­jí jed­nu dob­ro­tu za dru­hou. Chil­li con car­ne, čer­s­tvě sma­že­né hra­nol­ky, grilled che­e­se san­dwich, lívan­ce s javo­ro­vým siru­pem a ješ­tě jed­nou všech­no doko­la. Prázd­ný talíř neto­le­ru­jí. Když máme dost, sype ten jeden do mlýn­ku zrn­ko­vou kávu a nabí­zí kávu z French pres­su – Fre­sh ground – čer­s­tvě umle­tá. Koneč­ně mi to jeho jmé­no dává smy­sl. Jsem úpl­ně v rau­ši z toho, že se o nás někdo takhle nezišt­ně sta­rá, i z těch tisí­ců kalo­rií takhle najed­nou. „Takhle večer už stej­ně nemá cenu nikam cho­dit, může­te si ustlat v závět­ří za sta­nem a my vám ráno uklohní­me baná­no­vé líva­neč­ky,“ hlá­sí po kávě. Mno­ho­krát děku­je­me, ale rad­ši odchá­zí­me.

Tohle nemů­že být rea­li­ta. Někdo mi do jíd­la nasy­pal něja­ký dro­gy. Není pře­ci mož­ný, aby ve sně­hu v horách kem­po­val člo­věk, kte­rý na potká­ní kaž­dé­mu roz­dá­vá jíd­lo za desít­ky dola­rů, nic za to nechce a ješ­tě z toho má oči­vid­ně radost. Ale je to tak. Tomuhle se říká „trail angel“. Anděl­ský zje­ve­ní, kte­rý tě zved­ne ze sra­ček, když je ti nej­hůř.

Poz­dě­ji „Fre­sh­groun­da“ potká­vám ješ­tě jed­nou víc na seve­ru. Jsem sám a máme čas poho­vo­řit. Minu­le mě hod­ně mrze­lo, že jsem se o něj moc neza­jí­mal a pros­tě jenom žral a žral. Fre­sh­ground, tenhle anděl na trai­lu, kte­rý roz­dá všech­no, co má, měl dlou­ho­le­té pro­blémy s dro­ga­ma. O všech­no při­šel. Teď mu už hro­ma­du let pomá­há být drug-free to, že koču­je podél AT a za hnus­ný­ho poča­sí krmí hike­ry na trai­lu. Dělá ostat­ním radost a jeho život tak má smy­sl. Sám nic nemá a do jíd­la pro ostat­ní kaž­do­roč­ně uto­pí všech­ny pení­ze, kte­ré zís­ká – v pře­poč­tu i dvěs­tě tisíc korun za sezó­nu. Pení­ze aktiv­ně nevy­bí­rá, ale když mu je nabíd­neš, při­jme je. Rád mu pla­tím i za minu­lý oběd. Posled­ní roky ho finanč­ně hod­ně pod­po­ru­jí i lidi, kte­ří šli AT v minu­los­ti a měli tu čest se s ním potkat.

Může­me si o Ame­ri­ce a Ame­ri­ča­nech mys­let, co chce­me, ale kdo z nás dá roč­ně na pomoc ostat­ním sto tisíc nebo víc? A tako­vých trail angels jsem na dlou­hých trai­lech potkal poměr­ně dost. Asi by bylo fajn nesou­dit národ pod­le jejich poli­ti­ků a zpráv v medi­ích.

Ale zpát­ky do sně­ho­vých bou­ří. V duchu své­ráz­né­ho poča­sí se nako­nec nese celá moje ces­ta. Nej­vyš­ší bod AT – Cling­mans Dome si uží­vám sám, v mrz­nou­cím deš­ti a mlze. Nej­fo­to­gra­fo­va­něj­ší mís­to na trai­lu – McA­fee Knob už bez deš­tě, ale v mlze. Něko­lik údaj­ně maleb­ných hor­ských hře­be­nů pro­klo­pý­tám ve sně­ho­vých váni­cích se dvě­ma par­ťá­ky Fla­shem a Maplem, abych se pro­kou­sal na úpl­ně prv­ní pozi­ci v pelo­to­nu všech brzy star­tu­jí­cích pošu­ků. Svo­ji ces­tu zavr­šu­ji na vrcho­lu hory Mt. Kata­dyn 4. červ­na opět sty­lo­vě úpl­ně sám, v mlze a namr­za­jí­cím deš­ti. Totál­ně oddě­la­ná kole­na z kaž­do­den­ní­ho obrov­ské­ho pře­vý­še­ní a cel­ko­vě hod­ně una­ve­ný, ale šťast­ný a spo­ko­je­ný – to zví­ře ve mně, kte­ré potře­bo­va­lo vyven­čit na čer­stvém vzdu­chu, může na rok nebo dva zase uleh­nout k zim­ní­mu spán­ku. A doma budu včas, pod­le plá­nu.

Teď, když je to za mnou, tak si víc než na před­cho­zích trai­lech uvě­do­mu­ju, jak moc jsou tyhle dlou­hé tra­sy uni­kát­ním zážit­kem – dva lidi můžou jít celou dobu klid­ně jen dvě hodi­ny za sebou, ale jejich zážit­ky budou napros­to odliš­né. Pří­ro­da i sce­né­rie jsou sice stej­né, ale nača­so­vá­ní udá­los­tí je úpl­ně jin­de a nej­vět­ší roz­díl děla­jí lidi. Náhod­ná setká­ní, již zmi­ňo­va­ní „trail angels“ i „fellow hikers“ – ban­da ostat­ních sou­put­ní­ků na trai­lu, kte­rá si říká „hiker tra­sh“ napros­to zásad­ně ovliv­ňu­jí záži­tek z dlou­hých měsí­ců na tre­ku. Z celé pře­hlíd­ky zají­ma­vých osob­nos­tí bych chtěl zmí­nit hlav­ně dva mla­ďá­ky čer­s­tvě po střed­ní ško­le – Fla­she a Map­la, kte­ré jsem době­hl v Půl­ce Gre­at Smoky Moun­ta­ins a vydr­že­li jsme si dělat spo­leč­nost skrz ty nej­hor­ší pod­mín­ky víc než měsíc, než je zra­ně­ní nohou z důvo­dů dlou­ho­do­bé­ho pře­tě­žo­vá­ní vyřa­di­lo ze hry. Oba špič­ko­ví běž­ci (rekord­ma­ni ve svých stá­tech) mě nabí­je­li ener­gií, měli jsme to stej­ně „posa­ze­né“ stran eti­ky na trai­lu a já jim na oplát­ku dělal star­ší­ho brá­chu, díky kte­ré­mu věři­li, že to i ve sně­ho­vých váni­cích zvlád­ne­me, a že takhle je to vlast­ně zába­va.

Před kon­cem tre­ku mi zase neu­vě­ři­tel­ně zved­lo nála­du, když jsem době­hl sym­pa­tic­ký pár „Fun Size“ a „La Copa“. Posled­ní dva lidi pře­de mnou. Hroz­ně jsem se bál, že se tře­ba mine­me ve měs­tě, nikdy se nese­tká­me a já je navě­ky budu znát jen jako dvě jmé­na a struč­né zápis­ky v regis­trech po tra­se AT. Zápis­ky, kte­ré už dva měsí­ce čtu a pod­le datu­mů zápi­su sle­du­ju, jak se k nim při­bli­žu­ju. Nako­nec spo­lu trá­ví­me sko­ro týden. Nejde­me celé dny spo­lu, máme jiný den­ní ryt­mus i tem­po. Jen spo­lu pří­le­ži­tost­ně trá­ví­me obě­do­vou pau­zu nebo noc v shel­tru. Stej­ná krev­ní sku­pi­na. I když se mi krá­tí čas a nároč­nost tra­sy díky sně­hu a obrov­ským větr­ným polo­mům před kon­cem narůs­tá, stej­ně mi věří, že to dotáh­nu do kon­ce a stih­nu včas.

A proč se to celé jme­nu­je Go Big or Go Home? Je to pod­le názvu kníž­ky a mého oblí­be­né­ho kréda – když se do něče­ho pouš­tíš, dej tomu všech­no. Všech­no nebo nic. Zmáčk­ni se, pobreč si, postě­žuj si, ale nevzdá­vej to! Ono to láká tady kou­sek vyne­chat, tady si pomoct, tady s tím malič­ko „vyje­bat“, pro­to­že ve výsled­ku se to nepo­zná…

Ale ono to není jen o výsled­ku, je to taky o tom, proč to vlast­ně dělá­te! Tak­že buď pořád­ně, ve sty­lu a nej­líp jak je to v dané situ­a­ci mož­né, nebo se na to radě­ji vykaš­lat a jít domů.

Go Big, or Go Home – na tuhle kníž­ku jsem nara­zil v malé kni­hov­nič­ce na hra­ni­ci Ver­mon­tu a New Hampshire v momen­tě, kdy jsem kvů­li úpl­ně zni­če­ným kole­nům a bola­vým puchý­řům všu­de v roz­kro­ku od Poi­son Ivy (na dotyk jedo­va­tý keř, na kte­rý jsem omy­lem zadřepnul) chtěl svo­ji ces­tu vzdát… Nece­lé tři týd­ny před kon­cem… Kníž­ku jsem sice nepře­če­tl – mám sil­nou aler­gii na pyl a jaro o sobě dáva­lo pořád­ně vědět, tak­že už pár týd­nů mám oči opuch­lé a odře­né od neu­stá­lé­ho utí­rá­ní slz. Samot­ný titu­lek mi ale sta­čil k uvě­do­mě­ní, co je potře­ba a já šel zase dál.

Appa­la­chian Trail je nako­nec nej­in­ten­ziv­něj­ším zážit­kem ze všech tří trai­lů. Nejen kvů­li poča­sí. Užil jsem si samo­ty jako nikdy dří­ve a sáhl si na dno svých fyzic­kých sil. Člo­věk nikdy neví, kde si na něj to pra­vé dob­ro­druž­ství počí­há. Na mě si počka­lo na stez­ce, ze kte­ré jsou vidět věžá­ky Manhat­ta­nu a na kte­rou kaž­do­roč­ně vkro­čí dva mili­o­ny lidí.

__________