Je to za námi. Podle zápisků 4300 km a 156 dní úžasného života. Pěšky od Mexika po Kanadu. Po nejvyšších horách. Neskutečná krajina, divočina a osamění, kterému se v Evropě nemůže nic rovnat. Taky ale každodenní hodiny a hodiny pochodu, bez ohledu na počasí, bolístky nebo zranění. Pro tělo i vybavení těžká zkouška. A taky pro hlavu. Když jdeš ve dvou, tak i solidní prověrka partnerství.

Na tomhle trailu jsme se naučili, že nemá cenu fňukat nad těžkou situací, protože vždycky může být hůř… a vždycky nakonec je hůř! V pouštích a náhorních planinách Nového Mexika to byl nedostatek vody, chřestýši a vítr. Poznali jsme, že trail nemusí být nutně pěšina, a už vůbec ne značená. Někdy je to prostě jen čára v mapě a cestu si musíš najít. Vysoko v horách Colorada téměř každodenní bouřky s blesky, klidně dva týdny v kuse nad 3000 metry nadmořské výšky. I když jsme tam byli v červnu, některé etapy byly spíš o zimním horolezectví než o trekingu. Metry sněhu, propadání se po pás, jinde zase celé dny v mačkách s cepínem v ruce. A vítr.

Hory jsme v jižním Wyomingu vyměnili za totálně vyprahlou Great Divide Basin, bez kouska stínu po několik dní. Na severu nás zase čekala nejtežší, ale i nejhezčí sedla v pohoří Wind River Range a jen co to skončilo, zavřeli před námi trail kvůli rozsáhlému požáru a my museli složitě okolo, přes revír medvědů grizzly. Normálně člověka nijak neohrožují, musíš ale dodržovat přísná pravidla nakládání s jídlem, spaním, děláním hluku nebo nošením spreje na medvědy… a psychicky se vypořádat se zprávami, kde kdy koho grizzly napadl, zabil.

Po složitém papírování kvůli permitu na průchod národním parkem Yellowstone jsme přešli hodně fyzicky náročnou hranici Idaha a Montany. Většinou jen tak krajinou, bez značek i trailu. No a pak nás zasypal sníh. Jen na pár dní, ale vysoko v horách to moc nepomáhá. Na severu Montany procházíme největším a nejodlehlejším chráněným územím v US. Mají tu 900 medvědů grizzly a 400 km přes tyhle hory nám trochu zatápí kvůli zásobování. A zase ten vítr, nebo nevím jak se tomu říká, když tě to i s hůlkama shodí na zem, když se to opře a orve ti to z batohu všechno, co je přidělané zvenku. Posledních pár kilometrů před kanadskou hranicí skrz národní park Glacier je potom takovou perličkou na závěr. Dokonce je hezky! Dáváme se dokupy s Gregem a poprvé od startu nejdeme sami. Líp snášíme, že některá místa jsou zavřená kvůli nenechavým grizzly a že správa parku sundala visuté mosty přes řeky na naší trase… tohle je prostě CDT a my už jsme skoro v cíli.

Přesto je to ale nesmírně jednoduché – máš cíl, směr a víš, jak se tam dostat. Všechno rozhodování je jednoduché, všechno co děláš má jeden cíl – posunout se aspoň kousek na sever, blíž ke Kanadě. Jsme na to sami a všechno co zažíváme je intenzivní. Po každé bouřce a vichřici vždycky přijde slunce a hezký den s dechberoucími výhledy. Radost, čirá radost jako nikdy jindy. Stačí hodina slunce. A to za to stojí. Nedělá to každý, a když už někoho potkáš, je to někdo inspirující.

A teď je to za námi. Člověka to změní. Život se najednou rozdělil na dobu před trailem a po trailu. Problém je, že ty jsi se změnil, ale svět zůstal stejný a ty už do něj úplně nepasuješ. Všechny výdobytky civilizace jsou moc příjemné, ale stejně už dva dny po návratu přemýšlíš, kam povede další cesta. A další sen začíná nabírat reálné obrysy.

CDT — Continental Divide Trail v podání Petra a Oli (f: Petr Kosek)