SKALNÍ SPRÁVCI

Stejně jako většina lezců cvakám fixní jištění. Rád využiji možnosti slaňáku a zapíšu se do vrcholové knížky. Když ji nemůžu na vršku věže najít, bývám často dost rozmrzelý. Taky se občas svěřuji kruhům, které by objektivně zasloužily výměnu. Na druhou stranu, údržbu skal moc neřeším. Kruhy „papíráky“ mě svým způsobem baví a protierozní zábrany pod skalami řeším akorát ve chvíli, kdy hrozí, že na ně spadnu. To si na ně dám aspoň batoh.

Zároveň jsem vždy vnímal, že se ve skalách „pracuje“. Ať už v „měkké“ podobě, kdy se právě třeba vyměňují shnilé kruhy, tak i v kompletní „výrobě“ celých oblastí jako je třeba Tetín v Českém krase. Často jsem si pak kladl otázku, zda „péče o skály“ je to správné slovo. Skály přeci nechtějí, aby o ně někdo pečoval. Na druhou stranu, když už do skal chodíme, je fér jejich okolí například proti té erozi zabezpečit.

Do křehké a mnohovrstevnaté práce skalního správce jsem trochu pronikl až ve chvíli, kdy se jím stal můj dobrý kamarád. Najednou se do našeho společného času ve skalách začaly vkrádat dříve neznámé návrhy:
„Dáme dneska nějakou údržbu?“
„Vezmeš mi vrtačku?“
„Nemohl bys tam dodat knížku, když tam půjdeš?“

VZÍT SI OD HUBY

Co tedy ten správce vlastně dělá a jaký je to typ člověka? „Jsou to jedině srdcaři, co do těch oblastí chodí lízt. Když zjistí, že tam je potřeba něco opravit, tak vědí, že nikdo jinej to za ně neudělá… Je to o splácení svého vnitřního dluhu skalám… Záleží jen na tobě, jestli to chceš dělat nebo ne,“ říká třeba Martin „Mráza“ Mrázek z Ádru, kde organizuje brigády zhruba dvakrát ročně (viz třeba článek ve 200 slovech, pozn. red.). Co je na tom nejtěžší? „Určitě najít na to ten čas – každý si musí ukrojit ze svého. Musíš se jednou vykašlat na svoje aktivity, vzít si od huby a jít do těch skal něco udělat. Co si budeme povídat, lezení je zábavnější.“

„Jo, někdo to dělat musí,“ souhlasí Jirka Guttenberg, který dříve správcoval na Kokořínsku, a dodává: „zároveň se těm klukům nějaký velký ocenění nedostává. Dělaj to ve svým volným čase a na druhou stranu je na ně vyvíjenej poměrně velkej tlak – jak to maj dělat a tak dále…“ Na Kokořínsku je momentálně zhruba 15 správců, ale aktivních v terénu je podle něj zhruba pět. „Chtělo by to do toho pustit mladý,“ přál by si Jirka.

Skalní správci jsou u nás podporováni Českým horolezeckým svazem. Funguje to tak, že horosvaz plně proplácí jištění, které se použije na údržbu – což je třeba výměna starého zrezlého kruhu za nový. Dále s výraznou slevou (viz infobox níže, pozn. red.) prodává kruhy na rozvoj oblastí, které si od správců kupují přímo prvovýstupci. Horosvaz také pravidelně organizuje školení ohledně osazovaní fixního jištění, součástí kterého bývají i trhací zkoušky. Jak to celé v praxi funguje, ti možná bude jasnější, až si přečteš následující tři rozhovory s aktivními skalními správci – zazní dva pískovcové a jeden nepískovcový hlas.

DĚLNÍKEM SKAL 15 DNÍ ROČNĚ

ZDENDA FALTYS (*1992) | ptal se Dan

Po přistěhování do Tisé Zdenda zcela propadl místním skalám. A to natolik, že je pro něho svátek, když si může zalézt třeba v Ostrově. Správcovství vzal tak trochu pragmaticky – ve skalách ho štvaly různé nedostatky, zejména chybějící vrcholové knížky. Když dostal možnost to změnit, neváhal. Já jsem díky němu trochu přičichl ke správcovské disciplíně a tehdy se vlastně zrodil nápad na tento článek.

Zdendo, jaká byla tvoje motivace stát se správcem?
V Tisý to v posledních letech dost skomíralo. Na věžích chyběly knížky a tak. Zdálo se mi dobrý to zkusit změnit. Hlavně proto, že to mám za barákem. To je hodně důležitý – máš ke skalám silný vztah a šetří to čas. Neumím si představit lízt, trávit čas s rodinou a ještě někam dojíždět. Je supr, že spoustu věcí stihnu „jakoby mimochodem“. Šel bych do skal stejně, tak s sebou vezmu třeba novou knížku.

Odkud kam sahá tvá oblast?
Mám na starost centrální Tisou a vedlejší skály až po Dogu. Na Modříně pak navazuje Jarda Cach.

Kolik času tomu věnuješ?
To jde těžko říct. Za minulý rok třeba 15 dní? Jak jsem říkal, často to s něčím spojím. S lezením nebo běháním. Samozřejmě je něco jiného vyměnit knížku, nebo měnit starý, zarezlý kruh.

Je to dobrovolničina, nebo práce?
Určitě nadšenecká dobrovolničina! Ač si na podporu ČHS nestěžuju, tak zbohatnout se na tom asi opravdu nedá. Jako klíčový bych viděl vztah ke „svým“ skalám. Co z toho vytěžím, obratem vrazím zpátky. Hlavně v podobě borháčků na prváče.

Jak vnímáš pohled veřejnosti? Chodí za tebou třeba lezci pro rady?
Jsem spíš anonymní. Beru to jako, že jsem takovej „dělník skal“. Ale určitě, když někdo ničí skálu, tak se ozvu. Ale to i jinde, to je přece normální.

Co je hlavní náplň tvé práce?
No tak v Tisý je to jednoduchý – prváče jsou už dlouho zakázaný, a tak se dělá jenom údržba. Je dobrý, že se nemusím s nikým hádat, jestli uznat prváč, vytlouct atd… Akorát schvaluju výstupy z okolí – jako člen místní OVK (oblastní vrcholové komise, pozn. red.). Když si někdo zažádá o prváč třeba v Ostrově, tak se k tomu vyjádří napřed tamní správce. Když souhlasí, přepošle se to na všechny členy OVK. Ale většinou platí to, co řekne domácí správce. V Tisý pak řešíme jen dojišťování cest.

S tím souvisí další otázka – do jaké míry můžeš jako správce ovlivňovat dění ve své oblasti?
V naší OVK je asi sedm lidí. A ty máš normálně jeden hlas. Oficiálně by se mělo o všem hlasovat. Jak jsem ale už říkal, hlavní slovo většinou má správce. Předpokládá se, že ví nejvíc, o co jde. Zajímá mě ale samozřejmě názor ostatních, a tak se o všem bavíme. Když se přišlo s dojištěním legendární cesty „Hotel Savoy“ (IXc od Pavla Kulíka a Zdeňka Vostřela, pozn. red.), tak jsme to ani na OVK neřešili. Prostě se rovnou řeklo: „Ne.“ „Savoy“ se prostě nemůže dojistit. Většinou je to dost jednomyslný. Stavíme se k tomu taky tak, že u mnohých cest tady lze naslanit seshora. A tak kdo se bojí, dá si do kruhu třeba dlouhou smyčku.

Trochu jiná je situace třeba u cesty „Le Minimum“ (IXb od Petra Laciny, pozn. red.). Prvovýstupce tam dost házel, ale do písku. Teď, když tam spadneš, tak letíš na kovové zábradlí. Někomu se to prý už i poštěstilo. Trochu netypicky se změnily objektivní okolnosti. Nakonec jsme se ale shodli, že tím, že se právě jedná o cestu přímo pod slaněním, je to zbytečné. Mnoho lidí to tak už dělá – připraví si do prvního kruhu delší smyčku, a mně se to zdá lepší, než tam vrtat další borhák. A zůstane dobrodružství pro toho, kdo o něj stojí – nejlepší je si počkat na správný okamžik a vylézt si to čistě.

„Kdo se bojí, připraví si do prvního kruhu dlouhou smyčku. Je to lepší, než něco dovrtávat, a dobrodružství zůstane.“

Co podpora od ČHS? Zdá se ti dostatečná?
Nemám porovnání vzhledem k tomu, že správce dělám teprve rok. Ale nestěžuju si, zdá se mi to dost dobrý… Vede se teď diskuze, jak správce legislativně ukotvit, protože se jedná vlastně o regulérní vejškařinu. Uvidíme. Nejde jenom o tvou bezpečnost, ale jak ohledně osazování kruhů říká Špek: „Tohle je třeba prostě udělat dobře.“

Jak vycházíš s orgány ochrany přírody? Daří se kompromis?
U nás je komplikace, že většina skal patří do Přírodní památky Tiské stěny. Takže tu platí přísnější pravidla, což se nás dotýká zejména zákazem nových prvovýstupů. Jednou za pět let se také musí žádat o povolení. Teď jsme ho zrovna zase získali. Hlavní jednání spadá na předsedu OVK. Já jsem v tom spíš takový nosič vody.

Obecně mohu říct, že spolupráce funguje. Samozřejmě, každý asi máme představy, jak by dílčí věci mohly vypadat. Nešťastný je zákaz prvovýstupů. Naopak, co funguje opravdu dobře, je hnízdění. Aktivně spolupracujeme a výsledkem je, že se tu zavírají opravdu jenom konkrétní věže. Což je skvělé oproti Broumovsku, kde se zavírají kompletní údolí. To ale není případ jenom Tisý – funguje to dobře v celých Labských pískovcích.

FREE SOLO LEZENÍ + VÝŠKAŘINA = ÁDR

KÁJA NOVÁČEK (*1971) | ptal se Standa

Původně z rovin Týniště nad Orlicí, po škole se Kája přesťěhoval do Žďáru nad Metují pod Ostašem – rodina je z nedaleké Police, ale vedly ho k tomu i lezecké důvody. Od té doby je věrný pískovcovému Broumovsku, odkud podniká jen vzácně výpady do Labáku nebo Saska. Rád leze také v horách a je to výborný spárař. Jako správný programátor si širočinu umí přeformátovat na chodník.

Kolik se vás na Broumovsku podílí na údržbě skal?
Je nás tady 29, což není moc, jelikož naše oblast je hodně rozlehlá – Broumovky, Ostaš, Ádr, Teplice… Je důležitý mít v každý oblasti někoho, kdo se tam dobře orientuje.

Kdo patří mezi nejaktivnější?
Je těžké jmenovat, ale hodně práce dělá Tatuš (Honza Žwak), Jony (Petr John), Honza Meško na Broumovkách nebo Mráza (Martin Mrázek), co organizuje brigády – na protierozní zábrany, žebříky a podobný věci.

Jak to vlastně funguje? Správci dostávají ročně nějaký příspěvek od horosvazu na činnost?
Ne, to vůbec. (směje se) Nikdo nevidí ani korunu – to jsou lidi, co chodí do skal, znají to tam a dělají všechno naprosto dobrovolně.

Takže horosvaz vám poskytuje jen materiál?
Přesně tak. Za to přetloukání nic nedostáváme. Vždycky se o tom nějak mluvilo, ale nikdy jsem se nesetkal s tím, že by někdo dostával peníze.

Jaká je tvoje hlavní motivace, proč tomu věnuješ svůj volný čas?
Můj pohon je takovej, že mi ty skály hodně daly, tak se snažím jim to takhle vracet. A to nejen správcováním, ale také prací pro místní OVK.

Co ti na tom přijde nejtěžší?
V tý vrcholovce teď máme docela blázinec, protože se vyjednává výjimka na Dolní Ostaš a brzy bude oslava 100 let lezení v Adršpachu – kolem toho teď zařizujeme hodně příprav. Dále je potřeba zhruba jednou za dva měsíce zorganizovat schůzi OVK a připravit podklady, aby to pak odsejpalo.

No, a z hlediska práce venku je nejtěžší to přetloukání – musíš se už z domova sebrat, vzít kovárnu, což není nic lehkýho, a vláčet ji do skal. Taky je blbý tam někoho táhnout, aby tě jistil a čekal na tebe… Takže je lepší se na věž nějak sólo vypinožit, slanit k tomu kruhu a přetlouct ho. Zabere to docela dost času, než se k tomu kruhu vůbec dostaneš.

„Je blbý tam někoho táhnout, aby tě jistil a čekal na tebe…“

Kolik času průměrně zabere výměna jednoho kruhu?
Jak kdy. Třeba hodina, když to jde. Když se to zasekne, trvá to dýl. Někde je potřeba ho uříznout a dát vedle, v lepším případě je možný vyměnit ho do tý původní díry.

Čím je Ádr specifický na správcování v porovnání s jinými oblastmi?
Nemám moc srovnání, ale je to tady dost rozlehlý a nepřehledný. Když vidím Labák, tak tam máš řadu masivů a věží vedle sebe… Tady se potácíš tím labyrintem a hledáš… Ale správci většinou ten svůj obvod znají, takže není problém něco najít…

Jaká je situace dnes v porovnání třeba s rokem 2013?
Myslím si, že je to teď lepší, než třeba před 10 lety. Vrcholová komise v té době moc nefungovala – všechno se tu dělalo na pankáče, z jednání nebyly žádný zápisy. Ještě předtím tady fungovala civilka (náhradní vojenská služba, pozn. red.), která skončila v roce 2004. Během civilky se udělalo nejvíc práce – byli tu dva lidi, co správcovali celoročně. Třeba Prťka (Jiří Koutský), Jony (Petr John), Béda Schejbal, Vláďa Kročil, Míra Bahník, já… Vedl nás Vašek Bruckner, kterého platil svaz.

Materiálová podpora od horosvazu se ti zdá adekvátní?
Co se týče matroše, tak jsem nepocítil, že by nám něco chybělo. Kruhy jsou. To přetloukání není zas tak častý – vymění se desítky kruhů za rok, což dostaneme. Vydávání matroše má na starosti Alberto (Pavel Hrubý) v Teplicích a Mráza v Ádru, oni si to hlídají a jde to trochu mimo mě. Dostal jsem ale zprávu, že na rok 2023 se má hodně snížit rozpočet. Nevím, jestli se nás to dotkne, doufám, že ne. Ten trend ale obecně zamrzí, když tady máme tyhle unikátní pískovcový oblasti.

Do jaké míry můžeš jako správce ovlivňovat „ducha“ oblasti? Co by se muselo stát, abys nějakou cestu dojistil?
Tady to funguje tak, že když někdo chce dojistit cestu, musí zažádat vrcholovou komisi, která to buď schválí, nebo spíš zamítne. Schválí to tehdy, když někde zmizí původní přírodní jištění – třeba spadne strom nebo se urvou hodiny. To je v pořádku, dělo se to v minulosti a děje se to i dnes. Jinak jasně, občas se objevují tlaky, že by se něco mělo dojistit, ale to moc neprochází.

Mimochodem, jak se stavíš k erárkám?
Ty vyřezáváme. Když narazím na erárku a jde to, tak ji vyndám – mám na to list do pilky na železo. Erárky jsou průšvih – ucpou ti hnízdo a vůbec netušíš, do čeho se vlastně cvakáš.

Takže bys všechny vyřízl? I třeba tu kultovní v „Tenkém psaní“?
Kdybych to lezl, tak ji taky vyříznu. (směje se)

„ZA POMOC NABÍZÍM KUS VOLNÉ SKÁLY“

JIRKA RYBÁK (*1971) | ptal se Dan

Kovaný Táborák, trvale spjatý se skalami v údolí Lužnice. Jeho snažením vzniklo na Táborsku několik nových a oblíbených oblastí. Namátkou třeba Bechyně, která svou návštěvností zvysoka převyšuje místní průměr. Rozhodl jsem se ho oslovit pro jeho dlouhodobou zainteresovanost do skalních prací. Hlavně však přináší nepískovcový pohled na věc, neboť nejen pískem živ je člověk.

Jirko, odkdy jsi správce táborských skal?
Tuším, že od roku 2014.

Co je hlavní náplň tvé práce?
Prioritně se obnovují stará jištění, vyměňují se nebezpečné skoby. Z respektu k prvovýstupci se však zachovává počet jištění a jeho umístění. Samozřejmě, výjimky se najdou, ale nemělo by to být tak, že někam jen tak z rozmaru dodáš čtyři borháky.

Na rozdíl od písku neřešíme tvorbu cest odspodu. Je to dáno i charakterem skal, které vyžadují předchozí očištění. Hlavně, aby se to dobře cvakalo. Takže patnáctimetrový držky s vrtačkou v ruce tady podstupovat nemusíme.

„Patnáctimetrový držky s vrtačkou v ruce tady podstupovat nemusíme.“

Do jaké míry je to nadšenecké dobrovolničení?
Finanční stránka má v podstatě dvě roviny. Jsou správci, kteří fakturují výměnu jištění jako normální práci. Jsou na to tabulky a výměna jednoho jisticího bodu vychází asi na 90 korun bez DPH. Já to mám překlopené tak, že si práci nefakturuji, ale beru si za to materiál na rozvoj oblastí.

A kdybych si k tobě šel koupit borhák, na kolik mě vyjde?
Jeden borhák by tě vyšel asi na 120 korun. (Dotovaná cena horosvazem, pozn. red.) Kruhy logicky neberu. K ceně je třeba připočíst lepidlo, amortizaci… Když vrtáš do žuly, tak to všechno rychle odchází.

Vrtačky máš půjčené?
Jednu jsem koupil do oddílu a druhou nám poskytla ČHSka. Čas a spotřební věci jsou samozřejmě moje. Většinou mi ale někdo jde pomoct. Snažím se ho motivovat stylem: „Pojď, je tam parádní kousek skály. Když mi pomůžeš, můžeš si tam udělat cestu.“

Takže spíše dotovaný koníček?
Asi jo. Jde ale o to, že já ten čas, který je na tom asi nejcennější, trávím ve skalách vyloženě rád. Líbí se mi, že za mnou tady na planetě něco zůstává – „ten jedinej piercing, kterej je sexy,” jak se říká…

Jak se díváš na poněkud vynucené směry a „výkopové práce“?
Každý má tu hranici někde jinde. Udělal jsem taky několik cest, u kterých si jistě někdo říkal: „Tyjo, má tohle cenu?“ Když pak ale vidíš malé děti, které přijdou prvně na skály a relativně bezpečně mohou tahat, tak si myslím, že to cenu má.

Lehké cesty by samozřejmě šly udělat odspoda. Ale když dělám cesty, aby se lezly, tak mi jde o to, aby tam lidi opravdu komfortně a logicky cvakali. Kolikrát udělám značky zamýšleného jištění a pak tam naženu někoho menšího, ať to vyzkouší. Je to rozdíl, než když to tam někdo nasází háky od oka. Takhle bezpečně cvakáš z dobrých chytů a žádné borháky tam nepřebývají.

Jako správce můžeš ovlivňovat charakter oblastí…
Když jsi správce skal, neznamená to automaticky, že jsi i prvovýstupce. Často to tak je, ale jsou správci, kteří opravdu jen udržují. Když se jedná o rozvoj, tak samozřejmě můžeš určit způsob, jakým k tomu přistoupíš. Ale v zájmu bezpečnosti a vzhledem k sortimentu lidí, kteří mi pak po tom polezou, to většinou jsou dobře odjištěné cesty. Je to dáno i charakterem oblastí – často lomové stěny a nižší sportovní cesty na blbě dojistitelném matroši. Nejsem svázaný tradičním lezením na pískovci a chci, aby to bylo supr bezpečný. Jediným parametrem je nepřejišťovat.

To je ale dost subjektivní.
Chci se hlavně vyvarovat toho, že když mám krabici nejtů, tak jich tam nasázím sedm, i když stačí třeba jen čtyři. Zároveň chci, aby se zachoval prostor pro tradiční lezce tam, kde je to možné. Typicky Choustník – proč dávat nejt vedle spáry? Určitě tam nemusí být lajna železa, aby bylo vidět, že je to cesta. A staré skobovačky, třeba typicky „Uzív“ (6- od Franty Pozniaka, pozn. red.) nechávám, řekněme, z pietního důvodu. Ohledně množství jištění je třeba myslet i na to, že dříve lezci neměli moc materiálu.

Jak vnímají běžní lezci práci skalního správce?
Často sem chodí lidé, kteří přijedou do skal a jedou to zleva doprava. Nevědí nic o cestě ani člověku, který ji dělal. A když se jich zeptáš jen trošku nad rámec, třeba: „Co Tatry?“ Tak vůbec nevědí. Jsou to sportovci, které vychovala překližka. A prostě to berou tak, že tam někdo namlátil diretky, a chtějí si jen konzumně zalízt. Chvátají, aby odpoledne stihli ještě kolečkové brusle. To nejsou podle mě moc lezci.

Takové ale vlastně podporuješ tím, že jim tam ty diretky připravuješ…
To je pravda. Já je ale rád vytáhnu z těch tělocvičen, ať si můžou někde bezpečně zalízt venku.

300krát DÍKY

Zmíněným třem stovkám dobrovolníků patří velké poděkování.
Kdo by chtěl přidat ruku k dílu, může ho nasměrovat tato stránka s kontakty. Vybírat se dá podle toho, kde zrovna bydlíš, nebo kam jezdíš nejčastěji lézt. Co jsme zaznamenali během přípravy tohoto článku, tak zájemci o práci se moc neodmítají.

__________