BLOODY MARY

Tisíce metrů nad mořem, stovky metrů vertikály. Týdny příprav, měsíce snění a stejně se to nakonec smrskne na jednu lanovou délku, jeden boulder, jeden krok… To je paradoxní krutost umění volného přelezu big wallu. Pro někoho nepochopitelné, pro jiného kouzelné.

TEXT: FRANTIŠEK ALBERT BULIČKA FOTO: STANDA „SANY“ MITÁČ
| ŘÍJEN 2023

DENBOR KVAKK

Přestože jsou to kvaky, nelze si jich nevšimnout. Když dorazíš do základního tábora (4300 m n. m.) v Nangmah Valley, Zang Brakk (4800 m n. m.) už jsi obešel a teď stavíš stan zhruba sto metrů pod jeho nástupem. Otočíš-li se, jako první spatříš trojvrchol Denbor Brakku (4800 m n. m.). Tvoji pozornost ale vzápětí upoutá mocná masa světlé žuly v pozadí, která připomíná čerstvě omítnutou zeď. To je Amin Brakk (5800 m n. m.) a právě jeho 1300 metrů vysoká stěna se sněhovou čepičkou tě při každém pohledu upozorňuje, že tvoje stěna je prd.

Taky ti ale jasně naznačuje, že na tuhle holku fakt nemáš. Takže se smíříš s trochou potupy a jdeš brousit spáry těch menších brakků, anebo ti je skalkaření úplně jedno a vydáš se poukoušet nejvyšší brakky, co se schovávají pod drahým bílým kožichem, který někteří z nás mají v oblibě laskat a odkrývat.

Celé údolí je vlastně taková diskotéka o několika patrech, kde se můžeš různě bavit a tančit. Každé patro má svůj dress code a svoje pravidla. Mně se moc líbílo v tom středním, skalním patře, a tak tu o něm budu psát. Konkrétně o lezení cesty „Bloody Mary“ (7c+/8a, 450 m) na Denbor Brakk, která vznikla před 19 lety.

CESTA DO BC

Po několika dnech v letadlech a po cestě kompaktní Toyotou se ocitáme na školním dvorku ve vesnici Kanday, kde nás zvědavě okukují a obíhají děti. Když se dospělí nekoukají, děti rychle využijí příležitosti a žebrají o čokoládu nebo o peníze, nejspíš naučení od předchozích expedic. Když se dospělí koukají a mají pocit, že jejich ratolesti jsou příliš otravné, neváhají do jejich středu hodit sušené hovno, nebo jim pohrozí kamenem. Děti se poté s křikem rozletí pryč jako hejno much.

Náš kuchař Afzal poprvé rozbaluje svůj stan a vaří večeři. Není moc slavná, ale v průběhu pobytu šla úroveň naštěstí nahoru. Vstáváme brzy ráno. Děti jsou naučené na čokoládu a chlapi zase na peníze za nošení bagáže. Ráno se sjíždějí z okolí zájemci o nosičství a probíhá burza o jednotlivé balíky o váze 25 kilo. Neobejde se to bez menší rvačky – mezí místními.

Po rozdělení váhy se vydáváme vstříc zaslíbenému údolí Nangmah. Procházíme skrze úhledná, ručně obdělávaná políčka do více kamenných svahů nad řekou. Už chvíli po desáté dorazíme do vskutku malebného háječku, kde kvůli aklimatizaci strávíme zbytek dne a noc, abychom další den prudkým stoupáním došli do base campu.

Bavíme se improvizovanou slackline, společným čtením Hrabala a pozorováním akce „chyťte krávu“. Rozhodli jsme se totiž přijmout nabídku zabití jedné menší krávy na maso. Nejdřív žádnou vhodnou nemohli najít, pak ji našli, ale utekla, ovšem nakonec přece jen zvládli zvíře svázat, zabít a zkušeně rozporcovat. Zajímavý zážitek. Dohromady cesta z Prahy do base campu trvala šest dní…

CHYTÁŠ DRN, ŽIJEŠ DRN!

V base campu jsem se hned extaticky rozběhl s půjčeným dalekohledem prohlížet stěny a naši cestu. Bez batohu skáču po šutrech a mám radost z pohybu. S čočkou přilepenou na oku si pro sebe nadšeně vzdychám a vískám: „To jsou spáry, panečku! To bude bájo, a koukej, tamhle je volná linka a spáááára, počkeeej, no odspoda až nahoru! Neskutečný!“ Večer se promoklý vracím k večeři. Je to první a až na jednu výjimku poslední den, kdy prší, a kdy mi je nějak víc špatně z výšky.

Už druhý den balíme svině a vydáme se pod stěnu Denbor Brakku. Musíme vyřešit problém divoké ledovcové řeky, co se netváří na nějaký přechod a už vůbec ne s nákladem na zádech. Po pěkné procházce suchou nohou, odpoledne konečně stojíme pod vysněnou stěnou. Je krásně, máme čas, jdem lézt!

Přístup ke stěně. Čím delší spánek, tím horší brod… (foto: SM)

BLOODY MARY

„Bloody Mary“ je cesta vzestupné tendence – čím výš stoupáš, tím se zvyšuje kvalita lezení. (V roce 2004 ji udělala dvojice Pavel „Džony“ Jonák a Vašek „Šatavis“ Šatava, pozn. red.) První délka se představila jako hodně studená sprcha. Na topu i na pohled nevinná sedmička, na čelbě Anička Šebestíková, co by se asi tak mohlo stát? Odpověď: „Extreme gardening.“ Málem nás pokořil Ó, mocný plevel! Bujná vegetace zakořeněná hluboko ve spárách totiž znemožňovala nejen pohodlně si lézt sedmičkou, ale taky jakkoli se jistit. Drama trvalo snad víc než hodinu, konečky prstů na studené gri-gri, zpocená durch, ale zvládla to. Štand, dokonce spit. Je řada na mně. Obtížnost 8‑, vidím zeleně. Jsem vybaven šťourákem a hlavně ocelovým kartáčem, bez kterého bychom byli v koncích.

> Postup je následující:
Stoupneš na drn, chytíš drn, šťourákem vyřízneš hlínu v oblasti, kde tušíš spáru na založení jištění, trháš zuby nehty, přichází kartáč, drny padají, štětiny jiskří, spára se ukazuje, ještě je vlhká, zakládáš jištění, chytáš drn, stoupáš drn, žiješ drn!

Chvílemi mě to ve své absurditě i bavilo (foto), jindy ze mě padaly kromě hlíny i nadávky a ta „převislá“ sekce, to byl boj o přelez. Prostě všechno. Už léta jsem neměl takovou radost z přelezu 8- (nepočítám písek, pozn. aut.). Vylezeme ještě jednu délku a shodujeme se, že tohle zítra opravdu nechceme podstupovat znovu a že s cepíny by to šlo stokrát líp. Necháváme viset fixy a jdeme šťastně zpátky do tábora.

Bez ztráty korunky se onen den bohužel neobešel. Někde v místech druhé délky byl naposled spatřen můj krásný šťourák – budiž mu stěna lehká.

František Bulička ve čtvrté délce, kterou prvovýstupci dali za 7b. (foto: SM)
– ANČA S FRANTIŠKEM V PÁTÉ DÉLCE „BLOODY MARY“, NA LOUCE VPRAVO BC (foto: Standa Mitáč) –

THE PUSH

Následující ráno stojíme pod stěnou i se Standou a Ondrou Haškem. Standa nás bude fotit. Čtvrtá délka platí za první těžší (7b) a tvoří nádhernou, lehce převislou spáru, pokračující mnohem méně nádherným mokrým komínem a končící dvojspárou. Na Anču pak vyšla bohužel zase zarostlá, špatně jistitelná délka, ale pak už to fakt stálo za to. Obzvláště, když jsme se vyhoupli do exponované stěny, jež protíná perfektní kontinuální spára dlouhá víc než 100 metrů. A uprostřed, přímo pod klíčovou střechou, jsme spali. Působilo to sice krásně, ovšem bivakovat zcela ve visu v holé stěně s jednou spárou není žádná lahoda. Trvalo nám minimálně dvě hodiny, než jsme se konečně poskládali do našich postelí a mohli spát.

> Poznámka k nafukovacím portaledgím:
Mají zcela zjevné výhody (váha, nepotřebnost karimatky, plavou na Mácháči), ale taky dost výrazné nevýhody. Ve stručnosti, spí se na nich skvěle a pohodlně, lépe než na pevné portaledgi, ale všechno ostatní se na nich dělá dost blbě a nezkoušej je zavěšovat do stejné roviny (jako dvojpostel).


„ŠŠŠ, ŠŠŠ, ŠŠŠ ŠIROČINÁÁÁ!“

K snídani rovnou do postele širočinu ve všech úhlech – je libo kolmou, položenou, či snad stropovou? Píšu to jako výběr z menu, ale ve skutečnosti nám to rovnou naservírovali a my museli konzumovat metr po metru, strop nestrop. Alespoň u jištění můžeš sedět v posteli, to je fajn. První jde samozřejmě Anička, nadějně se v onsightu dostává až na hranu stropu, frendy se překvapeně kývají u prsou (místo u stehen) a Chaplin by zatleskal. Na hraně je sice vítaný spit, ale není tam pražádný chyt…

Přichází chvíle napětí a kouzlení nohama, ale nic, padá. „No, to teda bude zajímavý, všechny stropový širočiny, co jsem lezla, měly na hraně chyt nebo něco, ale tohle je boulder jak blázen.“ Ještě několikrát zkouší sekvenci vyřešit, ale síly brzo dojdou a je řada na mně. „Tyjo, to je snad těžší než ‘Turkey Crack’!“ (tradiční 8a v italském Cadarese, více v tomto článku, pozn. red.) prohlásí přesvědčivě Anička.

Anča Šebestíková v klíčové délce „Bloody Marry“, navržená klasifikace 7c+/8a (foto: FB)


Širočiny umím lézt jakž takž průměrně, ale stropovou jsem ještě nezkoušel a vím, že v tomhle směru nikdo lepší než Anička v Čechách asi není. Nastupuju spíš, aby si mohla odpočinout. Už první kolmý kus davá celkem zabrat a nástup do stropu samozřejmě pokazím a už se houpu. Trochu nadávám, protože vím, že tady stejně nic nezmůžu. Chaplin ve stropě funguje a je to celkem zábava. Na hraně pak pečlivě zkoumám, jestli by nějaká ta řezka přeci nebyla, ale není. Moc se netrápím a radši pošetřím síly na zbytek stěny – budou potřeba.

Co teď? Anča tvrdí, že to dneska nevyleze, ale může to zkusit aspoň AFnout. Mě to štve, nepřijel jsem sem AFovat stěny. To je styl možná tak do Saska. Ale nezbývá, než se s tím smířit – máme před sebou ještě spoustu lezení. Existuje sice ještě možnost vrátit se trochu níž a vylézt to zleva za 7c jako Angličani, co neumějí, nebo nechtějí kreslit topa, ale tuto možnost zavrhneme. Byl by to pak umělý volný přelez a tohle je jasná kingline. AF je taky styl – lepší než A1. Takže se Anička dotáhne k boulderu a z první ho vyleze. Tyjo, možná mohla ještě dát pokus. Jümaruju za ní nahoru. Prý to ještě i za hranou byla slušná bitka a neměla moc jištění.

„Oblézat stropovou spáru nechceme. Byl by to pak umělý volný přelez a tohle je jasná kingline.“

TŘI CENŤÁKY STRACHU

Po nádherné dvojspáře přichází převislý traverz, podle topa 9- AF, to bude pro mě. Podezřívavě si měřím chyty a spáry ze štandu, cítím zákeřné a nepříjemné lezení v nekvalitní skále. Všechno se to vyplní. Nejdřív mi hrozně nateče ve slezu za spoďáky proti nohám na tření. Kvůli traverzu ani moc nejde dávat jištění, protože pak to ještě vede někam nahoru a nechci riskovat tření. Sklepu a jdu do boulderu, je tam spit. Stojím zase na tření a visím v oblých spoďácích. Dál není nic a ještě dál madlo – tam se musím dostat, stopky mých předloktí neuroticky tikají poslední sekundy…

Sakra, musím něco vymyslet, další pokus nechci a nemám na něj sílu. Zkusím teda našlapat ještě výš, úplně před ruce, které posunu na bližší a oblejší chyty, jsem skoro v horizontální poloze. Natáááhnu se po madle a akorát dosáhnu, naštěstí to fakt madlo je! Rychle překopu nohy a za chvíli už na něm stojím a oddychuju. Takové kroky v nadmořské výšce kolem 5000 metrů přece jenom dávají zabrat. Yes! Dolez už je lehký a jsme pod další klíčovou délkou, jež ovšem nejdřív musíme vyhákovat a pak dovrtat spity (po předchozí dohodě s prvovýstupci, pozn. red.), aby šla vylézt volně.


KDE JSOU TY RIVETY?!

Věděli jsme od kluků prvovýstupců, co nás čeká, a mysleli jsme si, že jsme připravení. Tvrdili, že to vylezli přes takzvané rivety, což bylo vidět i z fotek. Riveta je vlastně obyčejný šroub zatlučený v malé dírce (cca 3 cm hluboko). Na šroub nasadíš očko z vklíněnce a stoupneš si do něj. Jednoduchý a bezpečný. Vklíněnce jsme měli a pro jistotu jsme si vzali ještě skyhooky. Těsně před odjezdem jsem volal kvůli rivetám Šatavisovi a říkal mi, že si není jistý, jestli to nedělali tak, že mezi rivetami ještě hákovali přes háčky. Vysvětlil mi, že na to potřebuju „talon háčky“, které mají nejužší hrot na šest milimetrů. Pak si ruční vrtačkou vyvrtáš třeba centimetr dírku a do ní ten háček pověsíš. „Hm, dobře, doufám teda, že to nebude třeba, ale lepší být připraven.“ Na poslední chvíli tedy kupujeme dva takové háčky.

Teď sedíme ve štandu a koukáme do holé stěny – rivety nikde! Jen zhruba 15 metrů nad námi se leskne spit. Co teď? Věším na sebe cajky, obouvám boty a jdu. Nezbývá, než otestovat ty skyhooky. Nesměle se věším do prvních háčků tam, kde je ještě porucha, takže je instaluji na přírodní výstupky, ale ty záhy zmizí. Přecházím tedy na vrtaní těch miniaturních díreček. Tento postup má doslova jeden výrazný háček – totiž, lezec za sebou nenechává žádné fixní ani jiné jištění, jež by ho zachytilo v případě pádu. Chyby nejsou povoleny.

– ANČA S FRANTIŠKEM (V PRAVÉ ČÁSTI FOTKY) POD KLÍČOVOU DÉLKOU, VLEVO AMIN BRAKK (foto: Standa Mitáč) –

HÁKOVACÍ MARATON 42,5 M

Jde to děsně pomalu, po půl hodině jsem od Anči vzdálen necelé čtyři metry a bojím se. Dál to vypadá, že bych mohl kus ulézt volně, což by ušetřilo spoustu času. Rozhodnu se zkusit zavrtat jednoho spita a od něj co nejdál odlézt. Lehko se to řekne, hůř udělá. Ze dvou háčků poprvé v životě ručně mlátím do toho kousku kovu. Náročnost extrémní, rychlost šnečí. Po půlhoďce bušení je tam a já se konečně můžu uvolnit z háčků.

Přezouvám na lezečky. Po pár metrech dolezu k ucházejícímu obhozu, ale dál to zase vypadá příliš těžce a do obhozu se mi padat vůbec nechce. Zmíněný spit se mi směje šest metrů šikmo vlevo nade mnou. Cesta k němu vede jedině přes háčky. Ach jo, ale nevadí, ještě mám v záloze svoje rivety, o které se můžu po chvíli zajistit. To taky po metru zkouším, jenže katastrofa: koupil jsem si šestkové šrouby a ty jsou do šestkové díry naneštěstí malé! Nadávám si a kontempluji nad dalším postupem.

Tahle sekce čistě po háčcích už není A2, ale minimálně A3! Pochybuji, že by obhoz ještě při pádu do pendlu vydržel a v takovém případě bych skončil někde hluboko pod Ančou, pokud by to lano vydrželo. Samozřejmě se na to taky můžu vykašlat, ale Anča to za mě určitě nevyhákuje a takhle potupně se teda nevzdám. „Nemáš děti ani ženu, tak můžeš trochu zariskovat, ne?“ Projede mi hlavou. Stačí udržet nervy a neudělat chybu. Když se s tím takhle smířím, jde to vlastně krásně.

Chytám grif a práce ubíhá od ruky. Za chvíli zdárně cvaknu spit a jsem zase v bezpečí. Nade mnou konečně spatřím ty slavné rivety. Kluci samozřejmě nedělali tu stejnou šílenost co já – měli skoby a normálně to s nimi prostoupili tenkou žilkou přímo pod spitem. Jenže na to zapomněli a my jsme moc skob nevzali. Ponaučení pro příště… Po rivetách už hákuju svižně, ale v celé délce jsem strávil skoro čtyři hodiny. Psycho. Stavíme postele a jdeme spát – zase ve tmě, opět ve visu.

Anča s Františkem tráví poslední noc ve stěně Denbor Brakku. (Fotku jsme vybrali jako titulku kalendáře HORY, BIG WALL, TRAD 2024, pozn. red.)


VRCHOL

Třetí den ve stěně se budím rozpadlý na kousky. Nechce se mi nic. Po vykonání nutných ranních rituálů odjíždím po fixu dolů vyzkoušet onu hákovačku vylézt volně na top rope. Naštěstí je to kolmé, technické lezení v opravdu kvalitní skále, takže počáteční nechuť rychle opadá a mně se dokonce podaří vylézt délku TR čistě z první. Cestou jsem dvakrát plácnul mágem, a označil tak místa, kde by mohly být spity. Jeden zavrtám já (z lana už jenom za 15 minut, pozn. aut.) a druhý Anča. S trochou štěstí se mi podaří i na prvním konci lana přelez z prvního pokusu. Obtížnost jsme odhadli na 7b+, možná dokonce jen 7b, ale kdo ví. Radost a volná cesta na vrchol! Zbývají poslední dvě délky a užíváme si nádherné výhledy na okolní sněhové hory.

Při slanění Anča ještě hodně nadějně zkusí klíčovou širočinu, která zatím odolává přelezu, ale bohužel. Stačilo pár centimetrů a mnohem víc energie. To ale není po čtyřech dnech ve stěně moc reálné. Dole nás čeká kompletní parta s uvítacím ohněm a my můžeme šťastně odpočívat.

Každopádně „Bloody Mary“ je krásná cesta pro milovníky extrémních širočin a všechen respekt pro takovou linku našim prvovýstupcům – Šatavisovi a Džonymu. (S Džonym jsme v návaznosti na tento výstup připravili krátký rozhovor o tom, jak cesta vznikala. Najdeš ho tady, pozn. red.)

„BLOODY MARY“

Poloha: Denbor Brakk (4800 m n. m.), Nangmah Valley, Pákistán (mapa)

Prvovýstup: Pavel „Džony“ Jonák, Václav „Šatavis“ Šatava mladší, červenec 2004

Délka: cca 450 m lezení, 14 lanových délek, 8 slanění (kreslené topo, topo ve fotce)

Jištění: Vlastní + spity (štandy vrtané)

Obtížnost: Odhadovaná RP obtížnost nejtěžší délky je 7c+/8a

Vybavení: Dvojitá sada frendů + mikrofrendy + 1x vel. 4 a vel. 5, sada vklíněnců

Použitá lana pro opakování: 9 mm single 60 m + 6 mm pomocná statika 60 m

Styl opakování: Vylezeno týmově AF, capsule style za čtyři dny, 7.–10. srpna 2023. („Capsule style“ znamená, že lezci nelezou odspoda na jeden zátah. V tomto případě Anička a František vylezli spodní tři délky, zafixovali je, slanili dolů a další den vyjümarovali a pokračovali lezením od čtvrté délky až na vrchol, pozn. red.)


__________

Dočítáš článek ze závěrečné expedice cyklu Sokolíků 2021–2023, týmu mladých alpinistů ČHS. Hlavním partnerem projektu je firma Mountain Equipment. Expedici do Pákistánu dále podpořili Tendon, ChimpanzeeAdventure Menu.

Je ti mezi 18 a 25 lety a máš zájem dostat se do příštích Sokolíků? Informace o přijímačkách do nového výběru 2024–2026 najdeš tady.



__________

František Bulička

Autor

Přemotivovaný, přehnaně ambiciózní lezec samouk, kterého baví lézt hlavně na písku a v horách. Má rád tanec, hudbu, holky a další hezké věci. Rád si píše a kreslí. Zkráceně, „ten s dredama“. 

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není o číslech a život není o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší čas a datum – v horách nebo doma uprostřed Labských pískovců. Neléčí se.

DÍKY ZA PODPORU | Svým cvaknutím přispíváš eMontaně na další tvorbu