Turkey crack

Teď se láme chleba. Tady poznáš sám sebe – můžeš se na to vykašlat a omluvit se nějakou stupidní výmluvou. Nebo můžeš zatnout zuby a jít znova pokusovat stropní spáru „Turkey crack“. Přečti si příběh prvního osm áčka, které kdy po vlastním vylezla česká lezkyně.

TEXT: ŠIMON JANOŠEC FOTO: STANDA „SANY“ MITÁČ
| ŘÍJEN 2019

BOJOVAT SÁM SE SEBOU

Zvoní ti budík, otevřeš oči a koukneš na něj. Víš, že můžeš vstávat a jít něco dělat. Využít všechen čas.

Nebo můžeš zmáčknout tlačítko „odložit o půl hodiny“ a znova se oddat sladkému spánku.

Je to stejné, jako když sedíš pod cestou. Navazuješ se na lano, obouváš lezky. Chystáš se na ostrý pokus. Na svůj 274. pokus. Tělo už bolí tak, že vlastně nevíš, jak jsi zvládl pod cestu dojít. Sedíš, sedíš, sedíš. V hlavě se ti honí nejrůznější myšlenky, některé koketující s nápadem hodit to všechno za hlavu. Bojuješ sám se sebou. Je ti jasné, kolik trápení by sis ušetřil. Napadají tě miliony výmluv, abys teď a tady zmáčkl tlačítko úlevy: „Sakra, raději bych šel na zmrzlinu a pívo!“

V tuhle chvíli se láme chleba. Tady poznáš sám sebe. Jasně, můžeš se na to opravdu vykašlat a omluvit se nějakou stupidní výmluvou. Nebo! Nebo můžeš zatnout zuby a jít do toho. Jít do toho zas a znovu. Zmáčknout plyn až na podlahu, vytočit motor do rudých čísel! „Raději shořet, než vyhasnout…“ a pak, když zase spadneš a bude čas nasednout do auta, můžeš si s klidným srdcem říct: „Jo, dal jsem do toho všechno.“

Nastavení mysli a motivace. Jak potřebné jsou tyhle dvě věci, jsem pochopil na soustředění Sokolíků v Cadarese. Pochopil jsem, co všechno v sobě ukrývají, jak jsou důležité a co s člověkem dokáží udělat.

Tak do toho šlápni! Šimon v cestě „Un pomeriggio da Leoni“ 6c


NA ZAČÁTKU JE KAŽDÝ HRDINA

Po příjezdu do Cadarese jsme vystřelili z auta jak projektily z pistole. Nabuzení touhou po lezení a motivovaní k brutálním výkonům. Cíl byl jasný. Vybrat krutoprojekt a tomu dát za uši. Při šlapání úzkou cestičkou pod skály se nám točí hlava z těch okolních krás! „Helé! Koukej na tu spáru! Tyjó a co támhleta! Tu si taky musíme vylézt! Počkej, a co támhle ty tři vzadu!“ Prostě jak malé děti v hračkářství. Nakonec se nám daří uklidnit a začínáme místo kecání i lézt.

Přede mnou žábovice jak ložená. Přímá linka uprostřed plotny. Cvakám na sedák jen pár frendů a běžím k vrcholu. Když jsem zpátky na zemi, koukám na odlez, co se mi podařil udělat. No jo, zvyk je železná košile a v Ádru taky nedáváš smyčky po metru, tak co…

Stojíme pod první možnou výzvou. Cesta „Mustang“ 8a. „Je to prstovka jak z plakátu,“ vyprávěl o ní Ondra „Plagát“ Sojka… Bez bázně a hany do ní nastupujeme. Motivace nám stříká i z uší. Před očima sněžná slepota. Valíme tlamy do zeleného frendu, jedem na max. Je první den. Cadarese je jenom naše!

Přelez se dnes nekoná. Jako naději necháváme nasázené frendy v cestě.

ČLOVĚK MÍNÍ, SAM MĚNÍ

Ráno se vracíme na místo činu. Přicházíme pod „Mustanga“, ale místo toho, abychom shodili bágly ze zad, pokračujeme dál. Sam se chce jít podívat na jeden z místních skvostů…

„Turkey Crack“ 8a – nádherná široká spára na dvojžábu, kterou jako první volně vylezl Sean Villanueva v roce 2010 (video najdeš níže, pozn. red.). Nebylo by to nic těžkého, jen kdyby ta mrška nebyla ve stropě. Čumíme na ni jak na svatý obrázek. Před očima nám tady visí Da Vinciho Mona Lisa. Tahle cesta má charisma. Proč? Třeba proto, že celá střecha, do které je zasazená, vystupuje nad údolí. V první chvíli na člověka padne všechna ta tíha skály, co je nad ním, a zatočí se mu hlava z expozice kolem. Když pak visí za nohy hlavou dolů nad tou 150metrovou dírou, prožívá něco neskutečného. Není jiné cesty, než téhle.

Je to cadareská princezna a my ji chceme získat!


HRÁT ALL IN

Krocan (Turkey je anglicky krocan, pozn. red.) nás okouzlil, rozhodujeme se tedy pro to, že zbytek času v Cadarese strávíme s ním. První pocity jsou šílené. Do první třetiny dolézáme bez problému. Jsou tam chyty. Pak začne ten správný rock n‘ roll. Zůstanou jen dvě hladké stěny, mezi které se musíš nějak vklínit. Sam je na to horizontální lezení odborník (viz kalendář Písek 2019 – duben), a tak se vydává vstříc prvnímu pokusu. Zastavuje se u madla a sedá. Další hodinu se tam točí jak kohout na korouhvi bez většího posunu. Spouštím ho dolů. Vypadá trochu jetě. Můj pokus vypadá obdobně, ladný dolez do madel a pak nezřízené soubory pohybů bez jakéhokoliv smyslu. Na konci dne se ale začíná dařit a dolézáme až k výlezu ze střechy.

Padá už tma a scházíme dolů vařit véču. „Hmm, jsem docela prošitej. Asi to fakt bude 8a!“

Italská kuchyně a české závětří


Je nám jasné, že právě teď začala vysoká hra, která může, nebo nemusí vyjít. Ale to už je riziko sportovního lezení. Můžeš vsadit vše a vyhrát bank, nebo odjet domů s prázdnou.

Hlavně to musí být zábava

„Dneska si to uděláme hezký, co Same?“
„Joo, na pohodu, žádný hrocení.“
„Ok, tak já beru kafe, vodu, vařič, hamaku a zafelíme! Vem flétnu!“


Když už se to lezení začíná podobat práci a dřině v uranovém dole, je třeba najít si tu krásu někde jinde. A kde jinde než v kamarádech, které člověk ve skalách má!

„Back in the crack! Im jamming in the crack, Im jamming in the crack you!“
„Some climbing? No, Sam has some problems with his thumb.“
[Sam klambink? No, Sam has sam problem wiz his sam.]
„Same, moc kecáš a málo lezeš!“

VÍTR Z PLACHET

Tak je to konečně tady – sending day. Je čas cestu konečně přelézt. Rychlá snídaně a potom pár protahovacích pozic. Sice jsem na kaši ze všeho toho klínění a strkání těla do spár, ale hlava, ta je dobrá. Sam taky vypadá, že do toho dá dneska ještě víc než všechno. Razíme tedy nahoru.

Po cestě sledujeme Aničku ve svém projektu ze včerejšího večera, „Crack a go go“ 7a. Dnes už na to vidí, a tak cestu drtí a jde s námi dál do kopce. Taky chce ochutnat kousek z té pečínky, co nás nahoře čeká.

Anča v „Crack a go go“ 7a


Dneska začíná ve stropě ona. Radím jí, co a jak má udělat, a jde jí to naprosto výborně. Má menší nohy, a tak může lézt cestu „na čaplina“. Jako první dolézá až za hranu převisu. Když už je kus nad stropem, sedá si do frenda. Jednoho za sebou vytahuje, aby pak nepřekážel nohám, a civí na ten svůj: „Tenhle frend se mi zdá nějakej…“ Rup! Po chvilce se Anče houpe v prostoru pod převisem. Vyletěl s ní frend, ve kterém seděla. To jsme nikdo vidět nechtěli. „Sakra! Jak ty dva betonové frendy mohly vylítnout!!! Co jsi včera večeřela?“

Tahle scénka nám dost rozhodila sandál. Mind setting mám úplně na hadry. Už nejsem nesmrtelný, už zase vím, že i ten dobrý frend může vylítnout. Chvilku to všichni rozdýcháváme. Dáváme pauzu a raději se jdeme na klid znovu rozlézt do něčeho lehčího. S tím vším odpadem v hlavě se ale i v lehké cestě cítím jako batole, které se učí chodit. Na konci si párkrát odskakuju do frenda, abych znova nabyl důvěru.

Moc to nepomohlo. Zbytek dne už jen sedím na zadku pod Krocanem. Sam s Ančí dávají ještě pokusy. Nicméně nám ta holka copatá dala dneska zabrat. Z cesty se vytratila zábava a legrace. I s nadcházejícím časem odjezdu začíná doléhat tlak. Motivace mizí – proč dělat něco, z čeho nejsem šťastný?

– ANČE LEZE A JÁ SE NA TO RADĚJI NECHCI DÍVAT. (f: S. Mitáč) –

POSLEDNÍ SNÍDANĚ

Je den odjezdu. Všichni chceme být rozumně doma, ale zároveň víme, že je čas vyzkoušet štěstí ještě naposled.

Anče praská motivací. Sam, ten toho hodně nakecá, tak kdo ví. A já jsem naprosto znechucený ze včerejšího dne. Jdeme tedy podpořit Anči v pokusu a vybrat matroš.

Přicházíme pod cestu. Najednou jsme v úplně jiné náladě než včera. Zmizel tlak. Málokdo už věří v úspěšný přelez. Házíme vtípky, smějeme se, je to prostě pr*el. První pokus dává Anče a pak i Sam zkouší, jestli to půjde. Po dvou metrech ale končí. Ozvala se stará rána. Koleno. Anče dává další pokus. Velice nadějný ale bohužel neúspěšný.

Anča po pádu ve výlezu


Já sedím dole a hlavou se mi honí miliardy myšlenek. Chvíli chci cestu zkusit, chvilku k ní mám odpor. Namlouvám si, že už jsem do toho dal dost, tak proč se s něčím trápit, když to stejně asi ani nevyjde… K čemu si dělat těžkosti v životě? A pak mi to dochází!

Tohle je to, co dělí lidi na ty, kteří něčeho dosáhnou a kteří ne… Raději tisíc neúspěšných pokusů než se na jeden vykašlat. Vybavuje se mi Mára Holeček, který neodbytně jako zvíře bojoval s Gasherbrumem, Jacopo Larcher, který tady do Cadarese jezdil šest let kvůli jedné cestě za 9a, Tommy Caldwell a jeho Dawn Wall. Všechno chlapíci, kteří se i přes několikero útrap a spousty pokusů dostali až ke svému cíli!

Šimon v jednom ze svých pokusů


Zvedám se ze země a hlásím svůj pokus. Obouvám boty, oblíkám všechny ochranné prostředky. Ztěžka nastupuju do cesty. Prvních pár metrů se cítím, jako bych lezl poprvé v životě. Čím dál ale jsem, tím líp mi je. U první dvoužáby jsem jistější než kdy před tím. Nohy klíním bez problémů a tělo rotuju přesně tak, aby mi naprosto pevně zabraly ruce. Blížím se k výlezovému madlu. Poslední kroky. Vsunuju nohu do spáry, posouvám ruce i druhou nohu. Snažím se vytáhnout druhou nohu. Co to? Nejde ven! Jen krok mě dělí od madla. Rvu za ni ze všech sil. Raději si ji urvat, než se jen tak vzdát. Natékají mi ruce. I druhá noha to přestává zvládat.

Letím dolů, houpu se na laně… Sakra to byl bigbeat! Pořádná muzika. Nejsem vůbec zklamaný z toho, že jsem vypadl. Dal jsem do toho vše. Odevzdal jsem se téhle cestě.

Vybíráme matroš, balíme, odcházíme. Potichu se loučím s Krocanem. Oba jsme si dali co proto!

Hotovo. Aspoň pro tento výjezd.

O TÝDEN POZDĚJI

(pokračuje Standa Mitáč)

Esemeska od Anče: „Tak už ty fotky a videa můžeme použít.“

Nemusela ani psát, o co se jedná. Kdo Anču chvíli zná, tak ví, že od téhle holky se dá čekat všechno. Co se tedy dělo dál?

Anča sehnala dva borce na inzerát a vyrazila s nimi do Cadarese hned příští víkend, aby cestu pomstila. Co na tom, že je to nějakých 20 hodin v autě tam a zpátky.

„Přece jsem to tam nemohla nechat,“ smála se do telefonu po volném vylezení cesty.

Pokud máme správné informace, jedná se tedy o čtvrtý ženský přelez „Turkey Crack“. Před Ančou Šebestíkovou byly: Caroline Ciavaldini (2016), Barbara Zangerl (2017) a Caterina Bassi (2019).

Anča tak s největší pravděpodobností jako první Češka vylezla tradiční skalní cestu (žádné nýty, jen vlastní jištění, pozn. red.) v obtížnosti 8a (9+/10- UIAA).

Bramborová medaile pro vysmátou Anču a první český dámský trad za 8a


__________

Článek z podzimního výjezdu týmu Sokolíků – Mladých alpinistů ČHS.
Hlavním partnerem projektu je firma Mountain Equipment.

Šimon Janošec

Autor

Nic není zadarmo a někdy to stojí víc, než by člověk chtěl. Ale co… Pro lásku k lezení a horám udělám prostě cokoliv. I ďáblu se upíšu! Nesnáším turistiku a dlouhé nástupy. Žiju, abych lezl, a lezu, abych žil.

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší datum – v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Facebook eMontany | Potěš nás svým komentářem a odškrtávej nejnovější články a videa.