Turkey crack

BOJOVAT SÁM SE SEBOU

Zvo­ní ti budík, ote­vřeš oči a kouk­neš na něj. Víš, že můžeš vstá­vat a jít něco dělat. Vyu­žít vše­chen čas.

Nebo můžeš zmáčk­nout tla­čít­ko „odlo­žit o půl hodi­ny“ a zno­va se oddat slad­ké­mu spán­ku.

Je to stej­né, jako když sedíš pod ces­tou. Nava­zu­ješ se na lano, obou­váš lez­ky. Chys­táš se na ost­rý pokus. Na svůj 274. pokus. Tělo už bolí tak, že vlast­ně nevíš, jak jsi zvlá­dl pod ces­tu dojít. Sedíš, sedíš, sedíš. V hla­vě se ti honí nej­růz­něj­ší myš­len­ky, někte­ré koke­tu­jí­cí s nápa­dem hodit to všech­no za hla­vu. Boju­ješ sám se sebou. Je ti jas­né, kolik trá­pe­ní by sis ušet­řil. Napa­da­jí tě mili­o­ny výmluv, abys teď a tady zmáč­kl tla­čít­ko úle­vy: „Sak­ra, radě­ji bych šel na zmrz­li­nu a pívo!“

V tuhle chví­li se láme chle­ba. Tady poznáš sám sebe. Jas­ně, můžeš se na to oprav­du vykaš­lat a omlu­vit se něja­kou stu­pid­ní výmluvou. Nebo! Nebo můžeš zatnout zuby a jít do toho. Jít do toho zas a zno­vu. Zmáčk­nout plyn až na pod­la­hu, vyto­čit motor do rudých čísel! „Radě­ji sho­řet, než vyhas­nout…“ a pak, když zase spad­neš a bude čas nased­nout do auta, můžeš si s klid­ným srd­cem říct: „Jo, dal jsem do toho všech­no.“

Nasta­ve­ní mys­li a moti­va­ce. Jak potřeb­né jsou tyhle dvě věci, jsem pocho­pil na sou­stře­dě­ní Soko­lí­ků v Cada­re­se. Pocho­pil jsem, co všech­no v sobě ukrý­va­jí, jak jsou důle­ži­té a co s člo­vě­kem doká­ží udě­lat.

NA ZAČÁTKU JE KAŽDÝ HRDINA

Po pří­jez­du do Cada­re­se jsme vystře­li­li z auta jak pro­jek­ti­ly z pis­to­le. Nabu­ze­ní tou­hou po leze­ní a moti­vo­va­ní k bru­tál­ním výko­nům. Cíl byl jas­ný. Vybrat kru­to­pro­jekt a tomu dát za uši. Při šla­pá­ní úzkou ces­tič­kou pod ská­ly se nám točí hla­va z těch okol­ních krás! „Helé! Kou­kej na tu spá­ru! Tyjó a co támhle­ta! Tu si taky musí­me vylézt! Počkej, a co támhle ty tři vza­du!“ Pros­tě jak malé děti v hrač­kář­ství. Nako­nec se nám daří uklid­nit a začí­ná­me mís­to kecá­ní i lézt.

Pře­de mnou žábo­vi­ce jak lože­ná. Pří­má lin­ka upro­střed plot­ny. Cva­kám na sedák jen pár fren­dů a běžím k vrcho­lu. Když jsem zpát­ky na zemi, kou­kám na odlez, co se mi poda­řil udě­lat. No jo, zvyk je železná koši­le a v Ádru taky nedá­váš smyč­ky po met­ru, tak co…

Sto­jí­me pod prv­ní mož­nou výzvou. Ces­ta „Mustang“ 8a. „Je to prs­tov­ka jak z pla­ká­tu,“ vyprá­věl o ní Ond­ra „Pla­gát“ Soj­ka… Bez báz­ně a hany do ní nastu­pu­je­me. Moti­va­ce nám stří­ká i z uší. Před oči­ma sněž­ná sle­po­ta. Valí­me tla­my do zele­né­ho fren­du, jedem na max. Je prv­ní den. Cada­re­se je jenom naše!

Pře­lez se dnes neko­ná. Jako nadě­ji nechá­vá­me nasá­ze­né fren­dy v ces­tě.

ČLOVĚK MÍNÍ, SAM MĚNÍ

Ráno se vra­cí­me na mís­to činu. Při­chá­zí­me pod „Mustan­ga“, ale mís­to toho, abychom sho­di­li bágly ze zad, pokra­ču­je­me dál. Sam se chce jít podí­vat na jeden z míst­ních skvos­tů…

„Tur­key Crack“ 8a – nád­her­ná širo­ká spá­ra na dvoj­žá­bu, kte­rou jako prv­ní vol­ně vyle­zl Sean Villa­nu­e­va v roce 2010 (video najdeš níže, pozn. red.). Neby­lo by to nic těž­ké­ho, jen kdy­by ta mrš­ka neby­la ve stro­pě. Čumí­me na ni jak na sva­tý obrá­zek. Před oči­ma nám tady visí Da Vin­ci­ho Mona Lisa. Tahle ces­ta má cha­risma. Proč? Tře­ba pro­to, že celá stře­cha, do kte­ré je zasa­ze­ná, vystu­pu­je nad údo­lí. V prv­ní chví­li na člo­vě­ka pad­ne všech­na ta tíha ská­ly, co je nad ním, a zato­čí se mu hla­va z expo­zi­ce kolem. Když pak visí za nohy hla­vou dolů nad tou 150metrovou dírou, pro­ží­vá něco nesku­teč­né­ho. Není jiné ces­ty, než téhle.

Je to cada­reská prin­cez­na a my ji chce­me zís­kat!

HRÁT ALL IN

Kro­can (Tur­key je ang­lic­ky kro­can, pozn. red.) nás okouz­lil, roz­ho­du­je­me se tedy pro to, že zby­tek času v Cada­re­se strá­ví­me s ním. Prv­ní poci­ty jsou šíle­né. Do prv­ní tře­ti­ny dolé­zá­me bez pro­blé­mu. Jsou tam chy­ty. Pak začne ten správ­ný rock n’ roll. Zůsta­nou jen dvě hlad­ké stě­ny, mezi kte­ré se musíš nějak vklí­nit. Sam je na to hori­zon­tál­ní leze­ní odbor­ník (viz kalen­dář Písek 2019 – duben), a tak se vydá­vá vstříc prv­ní­mu poku­su. Zasta­vu­je se u madla a sedá. Dal­ší hodi­nu se tam točí jak kohout na korouhvi bez vět­ší­ho posu­nu. Spouš­tím ho dolů. Vypa­dá tro­chu jetě. Můj pokus vypa­dá obdob­ně, lad­ný dolez do madel a pak nezří­ze­né sou­bo­ry pohy­bů bez jaké­ho­ko­liv smys­lu. Na kon­ci dne se ale začí­ná dařit a dolé­zá­me až k výle­zu ze stře­chy.

Padá už tma a schá­zí­me dolů vařit véču. „Hmm, jsem doce­la pro­ši­tej. Asi to fakt bude 8a!“

Je nám jas­né, že prá­vě teď zača­la vyso­ká hra, kte­rá může, nebo nemu­sí vyjít. Ale to už je rizi­ko spor­tov­ní­ho leze­ní. Můžeš vsa­dit vše a vyhrát bank, nebo odjet domů s prázd­nou.

Hlav­ně to musí být zába­va

„Dneska si to udě­lá­me hez­ký, co Same?“
„Joo, na poho­du, žád­ný hro­ce­ní.“
„Ok, tak já beru kafe, vodu, vařič, hama­ku a zafe­lí­me! Vem flét­nu!“

Když už se to leze­ní začí­ná podo­bat prá­ci a dři­ně v ura­no­vém dole, je tře­ba najít si tu krá­su někde jin­de. A kde jin­de než v kama­rá­dech, kte­ré člo­věk ve ska­lách má!

„Back in the crack! Im jam­ming in the crack, Im jam­ming in the crack you!“
„Some clim­bing? No, Sam has some pro­blems with his thumb.“
[Sam klam­bink? No, Sam has sam pro­blem wiz his sam.]
„Same, moc kecáš a málo lezeš!“

VÍTR Z PLACHET

Tak je to koneč­ně tady – sen­ding day. Je čas ces­tu koneč­ně pře­lézt. Rych­lá sní­da­ně a potom pár pro­ta­ho­va­cích pozic. Sice jsem na kaši ze vše­ho toho klí­ně­ní a str­ká­ní těla do spár, ale hla­va, ta je dob­rá. Sam taky vypa­dá, že do toho dá dneska ješ­tě víc než všech­no. Razí­me tedy naho­ru.

Po ces­tě sle­du­je­me Anič­ku ve svém pro­jek­tu ze vče­rej­ší­ho veče­ra, „Crack a go go“ 7a. Dnes už na to vidí, a tak ces­tu drtí a jde s námi dál do kop­ce. Taky chce ochut­nat kou­sek z té pečín­ky, co nás naho­ře čeká.

Dneska začí­ná ve stro­pě ona. Radím jí, co a jak má udě­lat, a jde jí to napros­to výbor­ně. Má men­ší nohy, a tak může lézt ces­tu „na čapli­na“. Jako prv­ní dolé­zá až za hra­nu pře­vi­su. Když už je kus nad stro­pem, sedá si do fren­da. Jed­no­ho za sebou vyta­hu­je, aby pak nepře­ká­žel nohám, a civí na ten svůj: „Tenhle frend se mi zdá něja­kej…“ Rup! Po chvil­ce se Anče hou­pe v pro­sto­ru pod pře­vi­sem. Vyle­těl s ní frend, ve kte­rém sedě­la. To jsme nikdo vidět nechtě­li. „Sak­ra! Jak ty dva beto­no­vé fren­dy moh­ly vylít­nout!!! Co jsi vče­ra veče­ře­la?“

Tahle scén­ka nám dost roz­ho­di­la san­dál. Mind setting mám úpl­ně na had­ry. Už nejsem nesmr­tel­ný, už zase vím, že i ten dob­rý frend může vylít­nout. Chvil­ku to všich­ni roz­dý­chá­vá­me. Dává­me pau­zu a radě­ji se jde­me na klid zno­vu roz­lézt do něče­ho leh­čí­ho. S tím vším odpa­dem v hla­vě se ale i v leh­ké ces­tě cítím jako bato­le, kte­ré se učí cho­dit. Na kon­ci si pár­krát odska­ku­ju do fren­da, abych zno­va nabyl důvě­ru.

Moc to nepo­moh­lo. Zby­tek dne už jen sedím na zad­ku pod Kro­ca­nem. Sam s Ančí dáva­jí ješ­tě poku­sy. Nicmé­ně nám ta hol­ka copa­tá dala dneska zabrat. Z ces­ty se vytra­ti­la zába­va a legra­ce. I s nad­chá­ze­jí­cím časem odjez­du začí­ná dolé­hat tlak. Moti­va­ce mizí – proč dělat něco, z čeho nejsem šťast­ný?

POSLEDNÍ SNÍDANĚ

Je den odjez­du. Všich­ni chce­me být rozum­ně doma, ale záro­veň víme, že je čas vyzkou­šet štěs­tí ješ­tě napo­sled.

Anče praská moti­va­cí. Sam, ten toho hod­ně nake­cá, tak kdo ví. A já jsem napros­to zne­chu­ce­ný ze vče­rej­ší­ho dne. Jde­me tedy pod­po­řit Anči v poku­su a vybrat mat­roš.

Při­chá­zí­me pod ces­tu. Najed­nou jsme v úpl­ně jiné nála­dě než vče­ra. Zmi­zel tlak. Málo­kdo už věří v úspěš­ný pře­lez. Hází­me vtíp­ky, smě­je­me se, je to pros­tě pr*el. Prv­ní pokus dává Anče a pak i Sam zkou­ší, jest­li to půjde. Po dvou met­rech ale kon­čí. Ozva­la se sta­rá rána. Kole­no. Anče dává dal­ší pokus. Veli­ce naděj­ný ale bohu­žel neú­spěš­ný.

Já sedím dole a hla­vou se mi honí mili­ar­dy myš­le­nek. Chví­li chci ces­tu zku­sit, chvil­ku k ní mám odpor. Namlou­vám si, že už jsem do toho dal dost, tak proč se s něčím trá­pit, když to stej­ně asi ani nevy­jde… K čemu si dělat těž­kos­ti v živo­tě? A pak mi to dochá­zí!

Tohle je to, co dělí lidi na ty, kte­ří něče­ho dosáh­nou a kte­ří ne… Radě­ji tisíc neú­spěš­ných poku­sů než se na jeden vykaš­lat. Vyba­vu­je se mi Mára Hole­ček, kte­rý neod­byt­ně jako zví­ře bojo­val s Gasher­bru­mem, Jaco­po Lar­cher, kte­rý tady do Cada­re­se jez­dil šest let kvů­li jed­né ces­tě za 9a, Tommy Cal­dwell a jeho Dawn Wall. Všech­no chla­pí­ci, kte­ří se i přes něko­li­ke­ro útrap a spous­ty poku­sů dosta­li až ke své­mu cíli!

Zve­dám se ze země a hlá­sím svůj pokus. Obou­vám boty, oblí­kám všech­ny ochran­né pro­střed­ky. Ztěž­ka nastu­pu­ju do ces­ty. Prv­ních pár met­rů se cítím, jako bych lezl popr­vé v živo­tě. Čím dál ale jsem, tím líp mi je. U prv­ní dvou­žá­by jsem jis­těj­ší než kdy před tím. Nohy klí­ním bez pro­blé­mů a tělo rotu­ju přes­ně tak, aby mi napros­to pev­ně zabra­ly ruce. Blí­žím se k výle­zo­vé­mu madlu. Posled­ní kro­ky. Vsu­nu­ju nohu do spá­ry, posou­vám ruce i dru­hou nohu. Sna­žím se vytáh­nout dru­hou nohu. Co to? Nejde ven! Jen krok mě dělí od madla. Rvu za ni ze všech sil. Radě­ji si ji urvat, než se jen tak vzdát. Naté­ka­jí mi ruce. I dru­há noha to pře­stá­vá zvlá­dat.

Letím dolů, hou­pu se na laně… Sak­ra to byl bigbe­at! Pořád­ná muzi­ka. Nejsem vůbec zkla­ma­ný z toho, že jsem vypa­dl. Dal jsem do toho vše. Ode­vzdal jsem se téhle ces­tě.

Vybí­rá­me mat­roš, balí­me, odchá­zí­me. Poti­chu se lou­čím s Kro­ca­nem. Oba jsme si dali co pro­to!

O TÝDEN POZDĚJI

(pokra­ču­je Stan­da Mitáč)

Ese­meska od Anče: „Tak už ty fot­ky a videa může­me pou­žít.“

Nemu­se­la ani psát, o co se jed­ná. Kdo Anču chví­li zná, tak ví, že od téhle hol­ky se dá čekat všech­no. Co se tedy dělo dál?

Anča sehna­la dva bor­ce na inze­rát a vyra­zi­la s nimi do Cada­re­se hned příští víkend, aby ces­tu pomsti­la. Co na tom, že je to něja­kých 20 hodin v autě tam a zpát­ky.

„Pře­ce jsem to tam nemoh­la nechat,“ smá­la se do tele­fo­nu po vol­ném vyle­ze­ní ces­ty.

Pokud máme správ­né infor­ma­ce, jed­ná se tedy o čtvr­tý žen­ský pře­lez „Tur­key Crack“. Před Ančou Šebes­tí­ko­vou byly: Caro­li­ne Cia­val­di­ni (2016), Bar­ba­ra Zan­gerl (2017) a Cate­ri­na Bas­si (2019).

Anča tak s nej­vět­ší prav­dě­po­dob­nos­tí jako prv­ní Češ­ka vylez­la tra­dič­ní skal­ní ces­tu (žád­né nýty, jen vlast­ní jiš­tě­ní, pozn. red.) v obtíž­nos­ti 8a (9+/10- UIAA).

__________

Člá­nek z pod­zim­ní­ho výjez­du týmu Soko­lí­ků – Mla­dých alpi­nis­tů ČHS.
Hlav­ním part­ne­rem pro­jek­tu je fir­ma Moun­ta­in Equi­p­ment.