Anče Šebestíkové a Františkovi Buličkovi z týmu Sokolíků se letos povedlo zopakovat širočinovou záležitost „Bloody Mary“ (7c+/8a, 450 m) v pákistánském Nangmah Valley. Cestu vylezli stylem AF (i jedno odsednutí na půl kilometru je pořád AF, pozn. aut.), nicméně dokázali, že linka s původně několika hákovacími úseky půjde v budoucnu zvládnout volně. (Původní topo najdeš tady, pozn. aut.)

Ve stěně často vzpomínali na dvojku českých prvovýstupců, kteří tuhle spárovou lajnu otevřeli v roce 2004 – Vaška „Šatavise“ Šatavu a Pavla „Džonyho“ Jonáka. Jak to tehdy klukům šlo a proč si vlastně pro svůj prváč vybrali vrchol Denbor Brakku (4850 m n. m.)? O tom jsme prohodili pár slov s Pavlem „Džonym“ Jonákem.


Džony, kolik ti bylo před 19 lety?
(směje se) Už to chvilka je. Teďka je mi 52, takže tou dobou mi bylo kolem pětatřiceti. Nebylo nám lehce přes dvacet jako současným Sokolíkům. (směje se) Šatavis je o trochu mladší, tomu tehdy bylo ještě před třicítkou.

Pokud si to dobře vzpomínám z tvého vyprávění, tak prváč na Denbor Brakk byl vlastně náhradní cíl za nepovedený pokus na obrovském Amin Brakku (jeden z nejtěžších a nejvyšších big wallů světa, 1200 metrů stěna, pozn. aut.). Mám pravdu?
Bylo to tak. „Bloody Mary“ je víceméně pití po kocovině a tady to bylo stejné. Kocovinu jsme měli po nepodařeném Amin Brakku, který bychom tehdy nevylezli ani za dobrého počasí… Tak jsme se potřebovali spravit pomocí „Bloody Mary“. (směje se)

Aha, myslel jsem, že název poukazuje na to, že jsi zkrvavený ze širočin…
Jo, taky jsi pak dořezaný od těch krystalů. Takže jméno cesty sedí.

Kdo tu náhradní lajnu vykoukal?
No, jak jsme bydleli v tom stanu, co jste bydleli i vy, tak to byla spára, která je přímo na očích. Chtěli jsme vylézt aspoň něco, tak jsme se do ní pustili. Proti tomu, co jsme chtěli, to byl spíš kvak, ale nakonec „pěknej kvak“. Nakoukal jsem to dalekohledem a pak jsme to za nějakých pět dní slušnějšího počasí udělali. Nakonec jsme cestu také chtěli zkusit volně, ale pak už zase začaly padat sra*ky. Pokus o volný přelez se tedy nekonal.

Letos se to také nepovedlo – odolalo jediné místo, a to vykulení ze stropového převisu.
Já se tomu nedivím. Přeci jen už jsi v nějaké nadmořské výšce… Ty stropové širočiny sice vypadají hezky na fotkách, ale lízt to ve 4500 metrech, to je jiná disciplína…

Přišla vám ta cesta těžká?
Byla to taková normální spárovka… Pár délek nad osm, co jsme plus mínus onsajtovali nebo jsme v tom sedli, abychom dali nýt. A lezlo se dál. Tenhle strůpek zrovna koval Šatavis – dal nýt nad převisem a háknul to. Chtěli jsme v tu chvíli hlavně dolézt na vršek, než pak zjistit, že je to někde těsně před koncem neprůchozí. Ale jak jsem říkal, na pokus o RP už pak nebylo počasí. Megatěžký to nebylo, spíš šlo o to se tam orientačně potrefovat – hlavně v té délce po rivetách. Pak tam je jeden zvláštní traverz/slez doleva a zase nahoru. To byla asi 9- délka, co lezl Šatavis.

Spali jste ve stěně?
My asi ani ne, co si vzpomínám, jelikož jsme si cestu zafixovali zhruba do půlky. Takže když bylo potřeba, dokázali jsme z toho rychle zdrhnout a pak se tam vrátit…

Na fotkách z výjezdu jsem zahlédl i Máru Holečka – byl tam s vámi?
Vyrazili do té oblasti s námi společně s Tomášem „Houbou“ Rinnem – kluci šli zkusit prváč na K6 (7282 m n. m., pozn. red.). Ale taky se jim to nepovedlo dolézt kvůli špatnému počasí. Pak se stáhli do našeho BC, protože jim myslím došlo žrádlo. Většinu času na téhle expedici jsme stejně jen seděli a čuměli do stanu…

______________________

Tento rozhovor vznikl v návaznosti na náš velký článek o letošním přelezu cesty, který napsal František Bulička. Můžeš si ho přečíst tady, pozn. aut.