PIRÁTEM V ANTARKTIDĚ

A jsem zase na moři! Ten­to­krát je klid­né, já jsem na hlíd­ce sám, a tak pře­mí­tám o svém osu­du a štěs­tí, kte­ré mě potka­lo. Ani jsem tomu snad nevě­řil, ale teď oprav­du mířím na jih. Příští zastáv­ka: Antark­ti­da…

TEXT: JIRKA JUNEK
FOTO: JIRKA JUNEK A DALŠÍ ČLENOVÉ EXPEDICE
| ŘÍJEN 2020

Je zvlášt­ní, jak člo­věk vní­má tako­vé to „per­ma­nent­ní“ ces­to­vá­ní. Ne jako když jedeš z Čech ven a zase se za pár týd­nů nebo měsí­ců vrá­tíš. Je to spíš jako když žiješ per­ma­nent­ně někde na ces­tě. Ani si koli­krát nemu­síš uvě­do­mit, kde zrov­na jsi, že vlast­ně ces­tu­ješ, a že by sis to měl tak nějak víc uží­vat. V Argen­ti­ně jsme pár týd­nů sto­po­va­li, pro­je­li kus téhle nád­her­né země a já zre­ge­ne­ro­val nemoc­nou nohu. (Jir­ka utr­pěl zra­ně­ní během bou­ře na lodi, viz prv­ní díl člán­ku, pozn. red.)

Teď ale míří­me do úpl­ně jiné kra­ji­ny. Ani nevím, co od Antark­ti­dy čekat, zimu a led? No za chví­li uvi­dí­me…

24. úno­ra 2012 opouš­tí­me ame­ric­ký kon­ti­nent a pod­le nové­ho plá­nu se na něj nemá­me už vrá­tit. Po Antark­ti­dě se máme zasta­vit v Již­ní Geor­gii – pod­le mě nej­krás­něj­ším mís­tě na svě­tě – a pak plout do Kap­ské­ho měs­ta v Jiho­af­ric­ké repub­li­ce.

Co od Antark­ti­dy čekat… Zimu a led?


VZHŮRU NA JIH

Ane­bo se o opuš­tě­ní Již­ní Ame­ri­ky aspoň sna­ží­me – je odliv a my sedí­me kýlem na dně. Zkou­ší­me vše mož­né, včet­ně pou­ži­tí ten­de­ru s lanem z vrcho­lu stěž­ně, abychom loď dosta­teč­ně naklo­ni­li. Asi po hodi­ně a pár škrá­ban­cích od mola na boku lodi koneč­ně odplou­vá­me. Hlíd­ky jsou ten­to­krát po dvou – Alex s Isa­belle, Tibo se Zachem a já s Mar­kem. Sys­tém je násle­du­jí­cí: dvě hodin­ky hlíd­ka, čty­ři hodi­ny odpo­či­nek.

Mark je nový člen posád­ky a spo­lu­ma­ji­tel lodi, ostat­ní byli buď vyho­ze­ni, nebo muse­li odjet. S Mar­kem si od začát­ku rozu­mím, a tak nás dal Alex dohro­ma­dy na hlíd­ku. Teď je zrov­na dole a opra­vu­je gene­rá­tor, a tak jsem na palubě sám a mám čas pře­mýš­let.

Plu­je­me na motor Beagle kaná­lem, všu­de oko­lo nás je spous­ta velryb a pár otrav­ných lodí s turis­ty, kte­ří je nemi­lo­srd­ně pro­ná­sle­du­jí, kam­ko­li se velry­by hnou. Po hlíd­ce si jdu leh­nout, ale pro­bou­zí mě smrad die­se­lu a kouř. Už zase. Vypí­nám kam­na a vyvětrá­vá­me salon. Vypa­dá to, že topit uvnitř zase nebu­de­me…

Noč­ní hlíd­ka je dost jedi­neč­ná. Ve vodě ved­le lodi se najed­nou obje­vu­jí svět­la. Něko­lik svě­tel, kte­rá se spo­ju­jí, zase roz­dě­lu­jí a pod­plou­va­jí loď, aby se na dru­hé stra­ně zase obje­vi­la. Del­fí­ni! A svě­tél­ku­jí! Nád­her­ná podí­va­ná. Krom občas­né­ho vydech­nu­tí nesly­ší­me nic, jen se kochá­me tou­to hyp­no­ti­zu­jí­cí, krás­nou svě­tel­nou hrou.

Je více­mé­ně bez­vět­ří. Plach­ty vyta­hu­je­me až dru­hý den odpo­led­ne, ale moře je klid­né. Čeká­ní na dob­ré poča­sí se vypla­ti­lo. Jak drs­né tyto vody jsou, jsme si už vyzkou­še­li, a zno­vu to vidět oprav­du nechce­me. Na dru­hou stra­nu, pře­plou­vat slav­ný Dra­keův prů­liv s hud­bou na palubě, whis­ky v ruce a na noč­ních hlíd­kách i s puš­tě­ným fil­mem na lapto­pu už je mož­ná až tro­chu moc. Roz­hod­ně si ale nestě­žu­ji a tuto plav­bu si uží­vám plný­mi douš­ky.

Tře­tí den potká­vá­me v dáli na levo­bo­ku loď. V tuto chví­li si to ješ­tě samo­zřej­mě neu­vě­do­mu­ji, ale toto setká­ní se mi poz­dě­ji sta­ne osud­ným a nasmě­ru­je můj život úpl­ně jiným smě­rem.

S Mar­kem zkra­cu­je­me komín a zkou­ší­me zapnout kam­na. Ven­ku totiž sně­ží a je 1 °C. Bez kamen to bude kru­té. Příš­tích pár dní se stří­dá sluš­ný vítr zeza­du, kdy plu­je­me až 15 uzlů, nebo zepře­du, kdy nám fou­ká mrz­nou­cí déšť do obli­če­je s bez­vět­řím, kdy je sice poho­da, ale zase se vle­če­me.

V úte­rý, po čtyřech dnech klid­né plav­by nará­ží­me na prv­ní zemi. A to téměř doslo­va, vzhle­dem k tomu, jaká je tu mlha. Sun­dá­vá­me plach­ty a pak chví­li krou­ží­me na mís­tě, než při­pra­ví­me člun, kot­vu a dal­ší potřeb­né věci. Jsme mezi ost­ro­vy Eta, Bre­men a Ome­ga. Vše je pokry­té vel­mi sil­nou vrst­vou sně­hu, kte­rá ost­ro­vy zarov­ná­vá do bílých kupo­lí a v moři kolem nás plu­je něko­lik vět­ších i men­ších ledov­ců. Celá tato kra­ji­na půso­bí vel­mi surre­ál­ně.

V SURREÁLNÍ ZEMI

Kot­ví­me a upev­ňu­je­me něko­lik lan na pev­ni­nu pro zame­ze­ní typic­ké­ho pohy­bu lodi na kot­vě. Popr­vé se tak dostá­vám člu­nem s Mar­kem na pev­ni­nu. Zda­le­ka tu ale nejsme sami. Všu­de oko­lo nás se válí desít­ky lach­ta­nů. Na člo­vě­ka tu čas­to nena­ra­zí, a tak se nijak zvlášť nebo­jí, a k mé úle­vě na nás ani neú­to­čí. Uží­vá­me si prv­ní den v Antark­ti­dě. Po kaž­dém při­plu­tí je potře­ba udě­lat spous­tu povin­nos­tí, a tak uklí­zí­me, suší­me, pouš­tí­me hud­bu a ote­ví­rá­me piv­ko.

V noci se jdu podí­vat naho­ru na palu­bu a uží­vám si nád­her­ný výhled na noč­ní oblo­hu, což mě těší dvoj­ná­sob, pro­to­že to vypa­dá, že bude dal­ší den pěk­ně. A nemý­lím se. Ráno vychá­zím na palu­bu rov­nou se zapnu­tou kame­rou a natá­čím skvě­lý záběr oko­lí lodi s mod­rou oblo­hou. Vše vypa­dá sto­krát lépe než vče­ra. Tak nějak jinak, než jsem si Antark­ti­du před­sta­vo­val, roz­hod­ně to není jen zima a led…

Jede­me na břeh a vystu­pu­je­me na kopec na ost­ro­vě. Mark si při­ve­zl lyže, a tak je hned prv­ní den na plno vyu­ží­vá a sjíž­dí panen­ské sva­hy míst­ních ost­ro­vů. Na člu­nu pak obje­vu­je­me šir­ší oko­lí a Zach pro­zkou­má­vá míst­ní záto­ky na pad­dle­bo­ar­du. Dob­ře na něm umí, ale stej­ně si pro jis­to­tu bere dry suit (prak­tic­ky nepro­mo­ka­vá námoř­ní kom­bi­né­za). Voda má „krás­né“ 2 °C, a tak je lep­ší neris­ko­vat. A večer zase pivo a víno – před­zá­so­bi­li jsme se oprav­du dob­ře.

Ve čtvr­tek, náš tře­tí den v Antark­ti­dě, je zpět kla­sic­ké poča­sí beze Slun­ce. Stej­ně jako Mark, i Alex rád lyžu­je. Jen­že na lyžích vod­ních. A vzhle­dem k jeho pova­ze nevá­há ani chvil­ku a lyže vyta­hu­je. Sly­šel jsi někdy o někom, kdo lyžo­val na vod­ních lyžích v Antark­ti­dě? Jen­že jak to jed­no­du­še zní, tak jed­no­du­ché to není, ane­bo být nemu­sí. Napo­pr­vé se porou­chal motor u ten­d­ru a pokus se moc nezda­řil. Ale­xe jsme vlek­li pár desí­tek met­rů pod vodou, pro­to­že výkon nebyl tak sil­ný, aby se s lyže­mi dostal na hla­di­nu. Dru­hý pokus už byl super a Alex se pro­jel mezi ledov­ci. Jen­že, řekl bych „tro­chu hlou­pě“ – byl svle­če­ný do půl těla a měl jen neo­pre­no­vé kalho­ty. Ve vodě strá­vil až pří­liš času, dostal hypo­ter­mii a pár hodin si musel pole­žet v poste­li.

Zach s Tibem, se slo­vy: „Byl bys blá­zen, kdy­bys to nezku­sil,“ si jdou zapla­vat kolem lodi. Já ale asi blá­zen (ne)jsem a do takhle stu­de­né vody mě nikdo nedo­sta­ne. Kdo mě zná, ví, že vřeš­tím jako žen­ská při tep­lo­tě vody o 20° víc, než máme teď tady.

„Byl bys blá­zen, kdy­bys to nezku­sil!“


HORY, TUČŇÁCI A LACHTANI

Násle­du­jí­cí den je ješ­tě zají­ma­věj­ší, vyta­hu­je­me kot­vu a po pár pří­pra­vách zajíž­dí­me s lodí do výře­zu v ledov­ci. Jako do gará­že. Já jsem, jako už kla­sic­ky, na stěž­ni a fotím. Zach pobí­há s foťá­kem na ledov­ci. Ale­xo­vy nápa­dy mě čas­to dost pře­kva­pí, ale výsle­dek sto­jí za to. Večer pořá­dá­me koktejl pár­ty s ledem, kte­rý jsme nase­ka­li ze stej­né­ho ledov­ce. Jak sta­rá ta voda asi moh­la být? Všu­de oko­lo lodě jsou vět­ší kusy ledu, kte­ré čas od času nara­zí s duně­ním do lodi. Alex v jed­nu chví­li, samo­zřej­mě posí­len alko­ho­lem, na jeden z kusů z lodi pře­ska­ku­je a ten ho oka­mži­tě začí­ná uná­šet od lodi. Přes­to, že mu oka­mži­tě s Mar­kem hází­me lano na „záchra­nu“, Alex se ho ani nesna­ží chy­tit, nechá­vá ho spad­nout do moře a jako­by to věděl, nechá­vá se ledov­cem unést zase zpět k lodi. Není dne, kdy by mě ten­to člo­věk nepře­kva­pil.

Tahle noc pokra­ču­je ješ­tě vel­mi dlou­ho a dodnes je mezi zúčast­ně­ný­mi zná­má jako „epic night“. Mark si z ní odne­sl nateklou ruku, Alex natr­že­né obo­čí a Zach oteklou tvář…

V nedě­li zase zve­dá­me kot­vu a pře­jíž­dí­me o kus dál. Já pro změ­nu sedím na dru­hém spredru a vyhlí­žím ledov­ce před námi. Dlou­ho to ale kvů­li neu­stá­lé­mu hou­pá­ní na stá­le se zvět­šu­jí­cích vlnách nedá­vám a ve chví­li, kdy už nejsem schop­ný se udr­žet, musím dolů. Všu­de kolem nás jsou ledov­ce a vyso­ké hory. Dvou až tří­ti­sí­co­vé hory, zve­da­jí­cí se rov­nou z moře, pokry­té sně­hem a ledem až dolů po jejich úpa­tí. Tohle váž­ně jen tak někde neu­vi­díš. Také ces­tou vidí­me něko­lik velryb a desít­ky tuč­ňá­ků. Kolem páté kot­ví­me v záto­ce u Port Loc­kroy, býva­lé brit­ské základ­ny.

Ráno vyrá­ží­me na pro­hlíd­ku základ­ny, kte­rá je od roku 1962 opuš­tě­ná. Dodnes tu fun­gu­je poš­tov­na, nej­již­něj­ší na celém svě­tě. Počet pohled­nic odsud ode­sla­ných během pěti měsí­ců míst­ní sezó­ny by tě ale nej­spíš vel­mi pře­kva­pil. Ost­rov je nyní obyd­len kolo­ni­e­mi tuč­ňá­ků, mezi kte­rý­mi tu můžeš cho­dit jako v čes­ké zahra­dě mezi sle­pi­ce­mi.

Tohle je Antak­ti­da!


V úte­rý opět pře­sun. Pokra­ču­je­me dál na jih, dokud ješ­tě máme čas. Už je začá­tek břez­na a sezó­na se chý­lí ke kon­ci. Jsem zase s Mar­kem ve člu­nu a pro­zkou­má­vá­me oko­lí před lodí. Po zaje­tí do vět­ší záto­ky mimo naši tra­su volá­me přes vysí­lač­ku Ale­xe, ať nás násle­du­je, že to sto­jí za to. Nachá­zí­me tu ohrom­né hory s ledov­cem, kon­čí­cím vyso­kým kol­mým čelem, pada­jí­cím rov­nou do moře. V jed­nu chví­li se pří­mo ved­le člu­nu obje­vu­je hla­va asi tři met­ry vel­ké­ho tule­ně leo­par­dí­ho. To je neu­vě­ři­tel­ný, ohrom­ný, krás­ný, ale hrů­zu nahá­ně­jí­cí tvor, žijí­cí jen tady dole ve vodách Již­ní­ho oce­á­nu kolem Antark­ti­dy. Sami­ce mohou dosa­ho­vat až čtyř met­rů a 500 kg a ve vodě jsou tihle tule­ni vel­mi, ale oprav­du vel­mi rych­lí. Tenhle je navíc zvě­da­vý a pěk­ně zblíz­ka nás zkou­má. Mám co dělat, abych se nepos*al…Taky jsem se koneč­ně dočkal a viděl tolik typic­ký ocas velry­by. Do teď jsme vždy vidě­li jen jejich záda a sloup vody z dýcha­cí­ho otvo­ru.

JSME TU ILEGÁLNĚ

Při­plou­vá Alex a má zase jeden ze svých skvě­lých nápa­dů. S lodí se otá­čí a cou­vá pří­mo až ke stě­ně ledov­ce, aby se ho mohl dotknout. Stě­na se zve­dá do výš­ky mož­ná 50 met­rů a o její sta­bi­li­tě by se dalo s úspě­chem pochy­bo­vat. Nicmé­ně se ho Alex rukou dotý­ká a bez pro­blé­mů zase odplou­vá­me. Sluš­ně se nám pak ule­vu­je. Pro­plou­vá­me oprav­du vel­kou spous­tou ledu. Takhle nějak jsem si před­sta­vo­val Antark­ti­du.

Mark je ten­to­krát ve člu­nu se Zachem a občas musí člu­nem z naší ces­ty posu­nout vět­ší ledov­ce. Je to vel­mi poma­lý posun, ale na kon­ci je odmě­něn pohle­dem na náš dneš­ní cíl, ukra­jin­skou základ­nu Ver­nad­sky Research Base (do roku 1996 brit­ská základ­na The Fara­day Stati­on). Tyto vody nejsou dob­ře zma­po­va­né, a tak musí Zach ke kon­ci ces­ty měřit před lodí hloub­ku, abychom měli jis­to­tu, že vůbec pro­plu­je­me na naše kotviš­tě.

Úpl­ně na kon­ci nás čeká ješ­tě jed­no pře­kva­pe­ní. Pří­mo upro­střed kotviš­tě sedí v prů­mě­ru asi sed­mi­me­t­ro­vý ledo­vec. Spo­leč­ně se sem urči­tě nevměst­ná­me. Ledo­vec musí pryč. Hází­me Mar­ko­vi lano a on ho uva­zu­je kolem ledov­ce, my k zádi lodi. Prv­ní záběr a hned si uvě­do­mu­je­me, že to nebu­de tak jed­no­du­ché, ledo­vec sedí na dně. Když Alex s lodí oprav­du zabe­re, ledo­vec se pře­ku­lí a lano s nesmír­nou rych­los­tí vystře­lu­je smě­rem k lodi. Háže­me mu lano zpát­ky, ten se nemů­že pře­stat smát a uva­zu­je ho zpát­ky k ten­to­krát už uvol­ně­né­mu ledov­ci. Sto­jí to nako­nec dale­ko vět­ší výkon, než jsme si všich­ni mys­le­li, ale ledo­vec nako­nec dostá­vá­me pryč ze záto­ky, může­me zakot­vit a vyvá­zat se pár lany ke bře­hu. Chví­li po nás, jako by čeka­la, až si pora­dí­me se ledov­cem, při­plou­vá dal­ší pla­chet­ni­ce a vyva­zu­je se k naše­mu boku.

Je to pol­ská pla­chet­ni­ce Sel­ma a její kapi­tán nám při návštěvě naší lodě dává dost stu­de­nou sprchu. Zís­kat povo­le­ní pro sou­kro­mou ces­tu do Antark­ti­dy není jen tak, sto­jí hod­ně náma­hy, času a před­po­klá­dám i peněz. Alex si s tím vůbec nelá­mal hla­vu a my tu tedy jsme bez plat­né­ho povo­le­ní. Kapi­tán Ale­xo­vi ozna­mu­je, že ta jedi­ná loď, kte­rou jsme potka­li na ces­tě sem, nás nejen pozna­la (naše loď je výji­meč­ná a v zasvě­ce­ných kru­zích slav­ná), ale hlav­ně nahlá­si­la úřa­dům v Bri­tá­nii. Alex nám tedy se svým typic­kým kli­dem ozna­mu­je, že jsme ofi­ci­ál­ně pirá­ti a může­me plout kam­ko­li na svě­tě, jen ne do Kap­ské­ho měs­ta, kde by na nás čeka­li. Tak tohle byl oprav­du dlou­hý, ale nád­her­ný den plný zážit­ků a pře­kva­pe­ní. Jdu spát plný dojmů a nesmír­ně una­ve­ný.

Ale­xo­vi se jeho prv­ní vod­ní lyžo­vá­ní vidi­tel­ně nelí­bi­lo a jde do toho zno­vu. Ten­to­krát se pří­pra­vě ale věnu­je pod­stat­ně víc. Má celo­tě­lo­vý neo­pre­no­vý oblek a kame­ru při­pra­ve­nou na růz­ných mís­tech. A zase to sto­jí za to.

Nejdří­ve vylé­zám na ská­lu na bře­hu a pěk­ně z výš­ky natá­čím a fotím jeho spa­ni­lou jízdu. Jen­že, naru­ši­li jsme něčí teri­to­ri­um. Ale­xe pro­ná­sle­du­je leo­par­dí tuleň. Mark musí být s člu­nem vel­mi rych­lý, aby se oto­čil a Ale­xe dostal ven z vody. Tak­že změ­na mís­ta, snad to bude lep­ší.

Vod­ní lyže v Antark­ti­dě, záži­tek na celý život!


Něko­ho napa­dá, že mě, Zacha a Tiba vysa­dí na ledo­vé kře a že mám nato­čit, jak Alex lyžu­je mezi kra­mi. Když Mark mizí a my tu zůstá­vá­me sami, hned mě napa­dá, jest­li něja­ký tuleň nebu­de nato­lik zvě­da­vý, aby by se na nás šel podí­vat. Dělím se o svou myš­len­ku s ostat­ní­mi, nese­tká­vá se ale s pozi­tiv­ním ohla­sem a hned mě oba posí­la­jí někam. Zach si taky při­sa­zu­je. Kosat­ky prý loví tule­ně tak, že vysko­čí na ledo­vou kru a kata­pul­tu­jí chudá­ka tule­ně oblou­kem do moře. No, aspoň neví­me, čeho se bát víc. Z dile­ma­tu, jest­li je lep­ší být sežrán tule­něm nebo kosat­kou, nás vytr­hu­je Alex. Jeho sla­lom touhle surre­ál­ní kra­ji­nou, plnou plo­vou­cích ble­dě­mod­rých ker a ledo­vých hor v poza­dí, je impo­zant­ní.

Odpo­led­ne při­jí­má­me pozvá­ní na pro­hlíd­ku základ­ny. Dává­me si vín­ko, loso­sa, sýr, oli­vy a hra­je­me kuleč­ník. Když už musí lidé trá­vit rok zavře­ní na základ­ně, vědí, jak si to co nej­víc zpří­jem­nit. Navíc jim tu kaž­dá výlet­ní loď nechá­vá spous­tu zásob, kte­ré sami nepo­tře­bu­jí. Tak­že jíd­la a alko­ho­lu tu mají pře­by­tek. Násle­du­je pár vol­něj­ších dní v naší útul­né záto­ce. Dopl­ňu­je­me záso­by vody z ledov­co­vé­ho potůč­ku a fotí­me všu­dypří­tom­né tule­ně, odpo­čí­va­jí­cí na ledo­vých krách.

SBOHEM, ANTARKTIDO

V sobo­tu 10. břez­na zve­dá­me kot­vu, máme nej­vyš­ší čas. Za prvé nám došla naf­ta a nemá­me čím topit, za dru­hé zamrz­lo moře oko­lo nás.Hned jak vyplou­vá­me z kry­té záto­ky na vol­něj­ší moře, začí­ná kla­sic­ké plachtě­ní v těch­to země­pis­ných šíř­kách. Bohu­žel je hod­ně co dělat, a tak při prá­ci na pří­di pře­se mne líta­jí ledo­vé vlny a já jsem v mži­ku mok­rý. Vzhle­dem k tep­lo­tě 3 °C uvnitř lodi je lep­ší makat a zahřát se pra­cí.

Až v pozd­ním odpo­led­ni máme hoto­vo a začí­ná­me hlíd­ky. Jsme stá­le v drs­ných vodách Dra­ke­o­va prů­li­vu a dodr­žu­je­me dvou­ho­di­no­vé hlíd­ky, kte­ré stří­da­jí čty­ři hodi­ny odpo­čin­ku. Pře­mýš­lím, jak pří­jem­né je, že plu­je­me na sever a prak­tic­ky kaž­dý den bude tep­le­ji a tep­le­ji. Taky začí­ná­me pouš­tět hud­bu na palubě, což je pří­jem­né zpes­t­ře­ní.

Ve stře­du vplou­vá­me do již­ní­ho Atlan­ti­ku, máme sil­ný pro­ti­ví­tr, a tím pádem sluš­ný náklon a natá­čí­me s Mar­kem „Incep­ti­on“. Cho­dím v salo­nu po stě­ně a oba se dob­ře baví­me. Hor­ší ale je, když máš při hlíd­ce pro­ti­ví­tr s deš­těm, to ti prší do obli­če­je jeh­lič­ky mrz­nou­cí­ho deš­tě a máš co dělat, abys udr­žel pozor­nost na kor­mi­d­lo­vá­ní.

„Zpět na oce­á­nu, míří­me na sever do tep­lej­ších vod.“


A začí­ná­me chy­tat ryby. Moře už by mělo být dosta­teč­ně tep­lé, tak za loď hází­me nylo­no­vou šňů­ru s hákem na kon­ci. Po del­ší době sví­tí Slun­ce, sna­ží­me se toho tedy vyu­žít a vše ven­ku usu­šit. Alex také v jed­nu chví­li kom­plet­ně zasta­vu­je loď a uka­zu­je nám roz­díl mezi Atlan­ti­kem a Již­ním Oce­á­nem. Atlan­tik je opro­ti němu oprav­du jako jeze­ro.

Po týd­nu na ces­tě odklá­dám bun­du. Poma­lu, ale jis­tě se otep­lu­je. Zane­dlou­ho na to už ven­ku cho­dí­me jen v trič­ku. Sun­dá­vá­me a balí­me také bouř­ko­vou plach­tu, kte­rou vel­mi prav­dě­po­dob­ně už nebu­de­me potře­bo­vat.

Již­ní Atlan­tik, asi desá­tý den plav­by. Moře je tak klid­né, že vypa­dá jako roz­li­tý olej. Není na něm ani nejmen­ší vln­ka. Pije­me koktej­ly, tahá­me za člu­nem surf a pak dokon­ce i celou loď a lyžu­je­me všich­ni na vod­ních lyžích. Já lyžu­ji až ke kon­ci dne, při zápa­du Slun­ce, a vzhle­dem k tomu, že mám v sobě už dob­rých pár koktej­lů, hod­ně si to uží­vám. Ani mi neva­dí, že jsou pode mnou tři kilo­me­t­ry vody, a že jsme před pár hodi­na­mi vidě­li ved­le lodi žra­lo­ka. Při kaž­dém pádu se směju tak, že se nemo­hu zasta­vit.

Klid­né vody Již­ní­ho Atlan­ti­ku

TADY SE PIVO NEPIJE

Zase se zve­dá vítr, ale Alex roz­ho­du­je a v pátek v noci vplou­vá­me do pří­sta­vu Pun­ta Del Este v Uru­gua­yi. Na prv­ní pohled vel­mi zvlášt­ní měs­to. Vidím desít­ky věžá­ků, kte­ré jsou všech­ny napros­to čer­né, nesví­tí v nich ani jed­no jedi­né svět­lo. Vypa­dá to jako měs­to duchů.

Dru­hý den se vše vysvět­lu­je. Pun­ta Del Este je prázd­ni­no­vé měs­to, nor­mál­ně v něm žije oko­lo 7 000 lidí, v sezó­ně ale až oko­lo 150 000, pro­to teď ty prázd­né budo­vy všu­de. Taky tu nejsou zvyklí na lidi, co pijí pivo. Když si v hos­po­dě objed­ná­vá­me kaž­dý jed­no vel­ké (litr), číš­ník se tři­krát ptá, jest­li to oprav­du chce­me, a nako­nec dokon­ce volá vedou­cí­ho, pro­to­že tomu pros­tě nemů­že uvě­řit. Když si pak objed­ná­vá­me dru­hou run­du, kle­pou si oba na čelo.

V Uru­gua­yi trá­ví­me něko­lik týd­nů. Vidě­li jsme hlav­ní měs­to Mon­te­vi­deo, šli jsme do kasí­na, Mar­ka zatkla poli­cie, odstar­to­va­li jsme v ofi­ci­ál­ním závo­dě pla­chet­nic, za což jsme skli­di­li veli­ký potlesk a našli nové­ho čle­na týmu. Také jsme doce­la dost pili. Mys­lím, že spo­tře­ba lah­ví vína by se už neda­la počí­tat v desít­kách. Vcel­ku poda­ře­ná zastáv­ka.

Mimo­cho­dem jsme také pře­brousi­li a pře­tře­li záď lodi, kde bylo sho­dou okol­nos­tí naše jmé­no. Nějak jsme si nikdo nevzpo­mně­li, jak se naše loď jme­no­va­la, a tak jsme tam napsa­li její původ­ní jmé­no – SASSY. „Náho­dou“ jsme tak úřa­dům ztí­ži­li iden­ti­fi­ka­ci.

Při­stá­vá­me v Uru­gua­yi.


V úte­rý 10. dub­na vyrá­ží­me dál směr Evro­pa. Niko­vi, naše­mu nové­mu čle­no­vi z Argen­ti­ny, kte­rý nahra­dil Mar­ka, není moc dob­ře, řídím tak celou naši prv­ní hlíd­ku. Navíc poz­dě­ji zjiš­ťu­ji, že není za kor­mi­d­lem moc dob­rý a musím ho všech­no učit.

Pokra­ču­je­me dál na sever a v pod­pa­lu­bí začí­ná být doce­la hor­ko. Vět­ši­nu času mezi hlíd­ka­mi trá­vím na palubě, kde si čtu kni­hu The Per­fect Storm, jak pří­hod­né. Naštěs­tí už je klid, Alex mění hlíd­ky na sys­tém čty­ři ku osmi hodi­nám, a tak máme odpo­čin­ku dosta­tek.

Ode­šla nám také led­nič­ka, a tak jsme jed­nou přes VHF rádio kon­tak­to­va­li prá­vě pro­plou­va­jí­cí bra­zil­ské rybá­ře a vymě­ni­li s nimi po šňůře něja­ké sušen­ky za rybu. Musím uznat, že celý mané­vr v ne úpl­ně malých vlnách byl od obou kapi­tá­nů vel­mi obdi­vu­hod­ný.

O pár dní poz­dě­ji i my chy­tá­me naši prv­ní rybu. Je to asi jeden a půl met­ru dlou­há Wahoo (druh makre­ly) a dělá­me z ní výteč­né suši. Od té doby, když nepo­čí­tám na palubě při­stá­va­jí­cí léta­jí­cí ryby, už nic nechy­tí­me. I léta­jí­cí ryby se ale dají jíst. Alex nám jed­nou názor­ně uka­zu­je, že jsou vlast­ně už upe­če­né Slun­cem a jed­nu rov­nou sní. My s Tibem si ji aspoň hází­me na pánev. Musím říct, že Wahoo je mno­hem lep­ší…

Jak ryba­řit na ote­vře­ném oce­á­nu? (v: Jir­ka Junek)

S dal­ší rybář­skou lodí už vymě­ňu­je­me víno za led. Bez led­nič­ky to není v tro­pech žád­ná sran­da. V úte­rý 24. dub­na vjíž­dí­me do tak­zva­ných dol­drums (v češ­ti­ně vel­mi neza­jí­ma­vě „Inter­tro­pic­ká zóna kon­ver­gen­ce“). Vel­mi spe­ci­fic­ká, mete­o­ro­lo­gic­ká oblast při­bliž­ně mezi pěti stup­ni již­ně a pěti stup­ni sever­ně od rov­ní­ku. Jsou pro ni spe­ci­fic­ké zvlášt­ní mra­ky a vel­mi čas­té a prud­ké deš­tě, kte­ré ale vzhle­dem k tep­lo­tě vůbec neva­dí. Když je člo­věk rych­lý, dají se krás­ně vyu­žít jako spr­cha. Mimo­cho­dem tep­lo­ta vody kolem nás vystou­pá až na 33 °C. Samot­ný rov­ník pře­kra­ču­je­me den na to, ve stře­du kolem desá­té večer.

Když dal­ší den pře­bí­rám hlíd­ku, vší­mám si kur­zu a divím se, proč plu­je­me zpát­ky na jih. Alex musí oka­mži­tě domů a nej­bliž­ší pev­ni­na je Bra­zí­lie. Ale­spoň tak zaží­vám noč­ní navi­ga­ci a kor­mi­d­lo­vá­ní pod­le Již­ní­ho Kří­že tak, jako to děla­li námoř­ní­ci za sta­rých časů. A také zno­vu pře­kra­ču­je­me rov­ník. Dodnes jsem nepo­tkal niko­ho, kdo by pře­kro­čil rov­ník dva­krát během 24 hodin.

Prv­ní setká­ní s Bra­zí­lií není nej­mi­lej­ší. Zach nedo­stá­vá vízum a musí oka­mži­tě opus­tit zemi. My ostat­ní zaři­zu­je­me, co se dá, což nám vět­ši­nou trvá nepři­mě­ře­ně dlou­ho, a já rych­le zjiš­ťu­ji, že se tu z něja­ké­ho, pro mě nezná­mé­ho důvo­du, necí­tím psy­chic­ky dob­ře. Všich­ni postup­ně odlé­ta­jí a i já si po dlou­hém roz­ho­do­vá­ní kupu­ji leten­ku zpát­ky do Evro­py. Dost se mi ule­vu­je, i když div­ný nevy­svět­li­tel­ný pocit zůstá­vá.

„V živo­tě nastá­va­jí situ­a­ce, kte­ré nijak ovliv­nit nemo­hu a kte­ré růz­ní lidé nazý­va­jí růz­ně – osud, vesmír nebo tře­ba náho­da.“

CO JE TOHLE ZA ZEMI?

Posled­ní noc na palubě. Kolem tře­tí ráno mě budí svět­lo do obli­če­je. Sly­ším něko­ho dal­ší­ho ze salo­nu a uvě­do­mu­ji si, že člo­věk se svět­lem nemlu­ví ang­lic­ky, a že na mě míří zbra­ní. Uka­zu­je mi, abych se posu­nul ke zdi. Pár minut mi sví­tí do obli­če­je a neu­stá­le na mě mono­tón­ně mlu­ví. Pak při­chá­zí dru­hý, krou­tí mi ruku za záda a sun­dá­vá mi hodin­ky. Na to mi za zády váže ruce a nohy k sobě. „Kde jsou pra­chy?“ před obli­če­jem mi mává rukou a ges­tem, kte­ré je stej­né snad všu­de. Sna­žím se jim vysvět­lit, že na lodi žád­né pení­ze nejsou, ale že já mám něja­ké v bato­hu. Jazy­ko­vá bari­é­ra je sil­ná, ale nako­nec mi roz­va­zu­jí nohy a já jim uka­zu­ji, kde mám batoh s peně­žen­kou.

Zpět na postel a zase mi vážou ruce a nohy k sobě. Ten­to­krát ješ­tě sil­ně­ji. Ležím na bři­še, nemo­hu se pohnout a pře­mýš­lím, co mohu dělat. Sly­ším je cho­dit po lodi, mlu­vit, vyta­ho­vat věci ze sba­le­né­ho bato­hu ved­le mě. Celou dobu si jen pře­ju, aby nás necha­li naži­vu a vypad­li. Sly­ším kro­ky smě­rem k hor­ní palubě a zkou­ším uzly. Jsou dost uta­že­né, ale asi bych se doká­zal roz­vá­zat. Zase ale sly­ším kro­ky – jsou zpět. Cítím, že na mě míří jejich svět­lo a v tu chví­li by se ve mně krve nedo­ře­zal. Dva­krát se mi sna­ží nacpat něco do pusy, ale neú­spěš­ně.

Koneč­ně to vypa­dá, že mizí. Tibo na mě volá, jest­li jsem v pořád­ku. On je svá­za­ný v salo­nu na zemi. Povo­lu­ju si nohy, vyta­hu­ju z bato­hu ved­le sebe nůž a roz­va­zu­ju si ruce. Nejdřív se obe­jme­me, pak vyběh­ne­me na palu­bu a kou­ká­me, jest­li už jsou sku­teč­ně pryč. Nevi­dí­me niko­ho. Zkou­ší­me rádi­em zavo­lat pomoc, ale nikdo neod­po­ví­dá.

Jede­me na břeh a říká­me noč­ní­mu hlí­da­čo­vi pří­sta­vu, aby zavo­lal poli­cii. Ang­lic­ky samo­zřej­mě nemlu­ví. Naklá­dá nás do auta a odvá­ží nás do měs­ta. Slu­žeb­na je zavře­ná. Při jízdě zpět potká­vá­me na uli­ci asi 20 poli­cis­tů, zasta­vu­je­me, hlí­dač s nimi chví­li mlu­ví a pak někam volá. Z bud­ky! Co to je za zemi, tohle?

Poli­cis­té při­jíž­dě­jí až ráno. Pře­kva­pi­vě nic nena­chá­ze­jí a zase odjíž­dě­jí, neu­vě­ři­tel­né. Až když sedím na poli­cej­ní sta­ni­ci a sepi­su­ji seznam odci­ze­ných věcí, uvě­do­mu­ji si, o co všech­no jsem při­šel. Chy­bí to nej­cen­něj­ší – fot­ky z celé výpra­vy. Nový Zéland, Již­ní Ame­ri­ka, Antark­ti­da… vše je pryč. Zálo­ho­vá­ní nepo­moh­lo, všech­no bylo v tu dobu na jed­nom mís­tě. Je mi na nic. Finanč­ní hod­no­ta ukra­de­ných věcí mi dochá­zí až poz­dě­ji, a i když byly dra­hé, dají se na roz­díl od fotek nahra­dit. (Jir­ka naštěs­tí zachrá­nil ale­spoň něko­lik fotek v náhle­do­vé kva­li­tě, kte­ré jsme pou­ži­li v člán­cích, pozn. red.)

Antark­ti­da oči­ma posád­ky jach­ty Wild (v: Jir­ka Junek)


VŠECHNO VEDE SPRÁVNÝM SMĚREM

Toto dob­ro­druž­ství mi dalo nesmír­nou život­ní zku­še­nost, kte­rou bych nemohl načer­pat nikde jin­de. Tím, že jsem se dostal na své fyzic­ké i psy­chic­ké dno, jsem vel­mi dob­ře poznal sám sebe. Také jsem poznal, že ne vše může člo­věk ovliv­nit, a že v živo­tě exis­tu­jí chví­le, kte­ré se jed­no­du­še sta­nou, nehle­dě na to, co chceš ty. Osob­ně věřím, že mohu z vel­ké čás­ti ovliv­nit svůj život tím, jak pře­mýš­lím, s kým se stý­kám a přá­te­lím, co čtu a podob­ně. Sám jsem si spl­nil něko­lik svých veli­kých snů, za kte­rý­mi jsem si musel dlou­ho jít a pro kte­ré jsem musel dost bojo­vat. Ale pak jsou život­ní situ­a­ce, kte­ré nijak ovliv­nit nemo­hu a kte­ré růz­ní lidé nazý­va­jí růz­ně – osud, vesmír nebo tře­ba náho­da.

Bra­zí­lie je pro mne situ­a­ce, kte­rá můj život nasmě­ro­va­la úpl­ně jiným smě­rem. A těch náhod, kte­ré k tomu ved­ly…

Za 6000 mil potká­me jed­nu jedi­nou loď. Ta, přes­to­že neby­la nej­blíž, byla nato­lik blíz­ko, že nás její kapi­tán, vel­mi zná­mý jach­tař, poznal a udal, že nemá­me povo­le­ní plout do Antark­ti­dy. To jsme se dozvě­dě­li náho­dou od kapi­tá­na jiné lodi. Z Antark­ti­dy jsme moh­li taky plout kam­ko­li, ale plu­li jsme na sever. Když Ale­xo­vi z domo­va ten­krát vola­li, nej­bliž­ší pev­ni­na byla Bra­zí­lie. Kdy­by mu zavo­la­li mož­ná o den poz­dě­ji, byly by to asi už Kap­ver­dy…

Všech­no mě smě­ro­va­lo do Bra­zí­lie a ovliv­nit jsem to mohl jen hor­ko těž­ko. Ale já jsem za to vděč­ný, pro­to­že… O pár let poz­dě­ji jsem se na moře vrá­til, pře­plul Atlan­tik a pro­plul s růz­ný­mi lodě­mi vody oko­lo celé Evro­py. Udě­lal jsem si nako­nec ty nej­vyš­ší instruk­tor­ské zkouš­ky, dva roky učil na úchvat­ném pobře­ží Skot­ska a pak pra­co­val jed­nu sezó­nu jako prv­ní důstoj­ník na super­jachtě. Vyu­žil a zhod­no­til jsem vše, co jsem se od Ale­xe nau­čil a na moři jsem nako­nec potkal i svou život­ní part­ner­ku. Všech­no tedy ved­lo tím správ­ným smě­rem…

Člá­nek je vol­ným pokra­čo­vá­ním před­cho­zí­ho tex­tu, popi­su­jí­cí­ho začá­tek vel­ké plav­by z Nové­ho Zélan­du do jiho­a­me­ric­ké Argen­ti­ny.

Plná čára: Antark­ti­da a Již­ní Ame­ri­ka
Teč­ko­va­ně: před­chá­ze­jí­cí plav­ba z Nové­ho Zélan­du do Argen­ti­ny
JAK NA TO

Ces­ta z Nové­ho Zélan­du, přes Antark­ti­du až do finá­le v Bra­zí­lii trva­la čty­ři měsí­ce. Posád­ka jach­ty WILD ura­zi­la vzdá­le­nost 11 000 námoř­ních mil.

Ale­xo­vu nabíd­ku na pře­plav­bu Již­ní­ho oce­á­nu na jeho jachtě Wild jsem našel na strán­kách findacrew.net, kde lidé čas­to hle­da­jí i nezku­še­nou posád­ku.

Pokud bys pře­mýš­lel o podob­né ces­tě, shá­něl víc infor­ma­cí, chtěl pora­dit, jak začít nebo se pros­tě jenom chtěl potkat, můžeš mi napsat email nebo se sta­vit v pro­dej­ně Hani­ba­lu v Pra­ze v Korun­ní, kde pra­cu­ji.
.

Jiří Junek

Autor

Foto­graf, ces­to­va­tel, sní­lek a dob­ro­druh. Milu­je pří­ro­du, obzvláš­tě moře a hory. Rád si sba­lí batoh a vyra­zí pryč z civi­li­za­ce a od lidí. Nemá rád hloupost, závist, ego­is­mus a ran­ní vstá­vá­ní.

Jakub Freiwald

Edi­tor

Před mno­ha lety pro­pa­dl ces­to­vá­ní a v Čechách ho od té doby potkáš jenom v létě. Zby­tek roku rád kámo­še udr­žu­je v nejis­to­tě, ve kte­rém časo­vém pás­mu se zrov­na nachá­zí. I když milu­je hory, posled­ní dobou dává před­nost spíš tro­pic­kým oce­á­nům a sur­fo­vá­ní.

DÍKY ZA PODPORU | Svým cvak­nu­tím při­spí­váš eMon­ta­ně na dal­ší tvor­bu