PIRÁTEM V ANTARKTIDĚ

Je zvláštní, jak člověk vnímá takové to „permanentní“ cestování. Ne jako když jedeš z Čech ven a zase se za pár týdnů nebo měsíců vrátíš. Je to spíš jako když žiješ permanentně někde na cestě. Ani si kolikrát nemusíš uvědomit, kde zrovna jsi, že vlastně cestuješ, a že by sis to měl tak nějak víc užívat. V Argentině jsme pár týdnů stopovali, projeli kus téhle nádherné země a já zregeneroval nemocnou nohu. (Jirka utrpěl zranění během bouře na lodi, viz první díl článku, pozn. red.)

Teď ale míříme do úplně jiné krajiny. Ani nevím, co od Antarktidy čekat, zimu a led? No za chvíli uvidíme…

24. února 2012 opouštíme americký kontinent a podle nového plánu se na něj nemáme už vrátit. Po Antarktidě se máme zastavit v Jižní Georgii – podle mě nejkrásnějším místě na světě – a pak plout do Kapského města v Jihoafrické republice.

VZHŮRU NA JIH

Anebo se o opuštění Jižní Ameriky aspoň snažíme – je odliv a my sedíme kýlem na dně. Zkoušíme vše možné, včetně použití tenderu s lanem z vrcholu stěžně, abychom loď dostatečně naklonili. Asi po hodině a pár škrábancích od mola na boku lodi konečně odplouváme. Hlídky jsou tentokrát po dvou – Alex s Isabelle, Tibo se Zachem a já s Markem. Systém je následující: dvě hodinky hlídka, čtyři hodiny odpočinek.

Mark je nový člen posádky a spolumajitel lodi, ostatní byli buď vyhozeni, nebo museli odjet. S Markem si od začátku rozumím, a tak nás dal Alex dohromady na hlídku. Teď je zrovna dole a opravuje generátor, a tak jsem na palubě sám a mám čas přemýšlet.

Plujeme na motor Beagle kanálem, všude okolo nás je spousta velryb a pár otravných lodí s turisty, kteří je nemilosrdně pronásledují, kamkoli se velryby hnou. Po hlídce si jdu lehnout, ale probouzí mě smrad dieselu a kouř. Už zase. Vypínám kamna a vyvětráváme salon. Vypadá to, že topit uvnitř zase nebudeme…

Noční hlídka je dost jedinečná. Ve vodě vedle lodi se najednou objevují světla. Několik světel, která se spojují, zase rozdělují a podplouvají loď, aby se na druhé straně zase objevila. Delfíni! A světélkují! Nádherná podívaná. Krom občasného vydechnutí neslyšíme nic, jen se kocháme touto hypnotizující, krásnou světelnou hrou.

Je víceméně bezvětří. Plachty vytahujeme až druhý den odpoledne, ale moře je klidné. Čekání na dobré počasí se vyplatilo. Jak drsné tyto vody jsou, jsme si už vyzkoušeli, a znovu to vidět opravdu nechceme. Na druhou stranu, přeplouvat slavný Drakeův průliv s hudbou na palubě, whisky v ruce a na nočních hlídkách i s puštěným filmem na laptopu už je možná až trochu moc. Rozhodně si ale nestěžuji a tuto plavbu si užívám plnými doušky.

Třetí den potkáváme v dáli na levoboku loď. V tuto chvíli si to ještě samozřejmě neuvědomuji, ale toto setkání se mi později stane osudným a nasměruje můj život úplně jiným směrem.

S Markem zkracujeme komín a zkoušíme zapnout kamna. Venku totiž sněží a je 1 °C. Bez kamen to bude kruté. Příštích pár dní se střídá slušný vítr zezadu, kdy plujeme až 15 uzlů, nebo zepředu, kdy nám fouká mrznoucí déšť do obličeje s bezvětřím, kdy je sice pohoda, ale zase se vlečeme.

V úterý, po čtyřech dnech klidné plavby narážíme na první zemi. A to téměř doslova, vzhledem k tomu, jaká je tu mlha. Sundáváme plachty a pak chvíli kroužíme na místě, než připravíme člun, kotvu a další potřebné věci. Jsme mezi ostrovy Eta, Bremen a Omega. Vše je pokryté velmi silnou vrstvou sněhu, která ostrovy zarovnává do bílých kupolí a v moři kolem nás pluje několik větších i menších ledovců. Celá tato krajina působí velmi surreálně.

V SURREÁLNÍ ZEMI

Kotvíme a upevňujeme několik lan na pevninu pro zamezení typického pohybu lodi na kotvě. Poprvé se tak dostávám člunem s Markem na pevninu. Zdaleka tu ale nejsme sami. Všude okolo nás se válí desítky lachtanů. Na člověka tu často nenarazí, a tak se nijak zvlášť nebojí, a k mé úlevě na nás ani neútočí. Užíváme si první den v Antarktidě. Po každém připlutí je potřeba udělat spoustu povinností, a tak uklízíme, sušíme, pouštíme hudbu a otevíráme pivko.

V noci se jdu podívat nahoru na palubu a užívám si nádherný výhled na noční oblohu, což mě těší dvojnásob, protože to vypadá, že bude další den pěkně. A nemýlím se. Ráno vycházím na palubu rovnou se zapnutou kamerou a natáčím skvělý záběr okolí lodi s modrou oblohou. Vše vypadá stokrát lépe než včera. Tak nějak jinak, než jsem si Antarktidu představoval, rozhodně to není jen zima a led…

Jedeme na břeh a vystupujeme na kopec na ostrově. Mark si přivezl lyže, a tak je hned první den na plno využívá a sjíždí panenské svahy místních ostrovů. Na člunu pak objevujeme širší okolí a Zach prozkoumává místní zátoky na paddleboardu. Dobře na něm umí, ale stejně si pro jistotu bere dry suit (prakticky nepromokavá námořní kombinéza). Voda má „krásné“ 2 °C, a tak je lepší neriskovat. A večer zase pivo a víno – předzásobili jsme se opravdu dobře.

Ve čtvrtek, náš třetí den v Antarktidě, je zpět klasické počasí beze Slunce. Stejně jako Mark, i Alex rád lyžuje. Jenže na lyžích vodních. A vzhledem k jeho povaze neváhá ani chvilku a lyže vytahuje. Slyšel jsi někdy o někom, kdo lyžoval na vodních lyžích v Antarktidě? Jenže jak to jednoduše zní, tak jednoduché to není, anebo být nemusí. Napoprvé se porouchal motor u tendru a pokus se moc nezdařil. Alexe jsme vlekli pár desítek metrů pod vodou, protože výkon nebyl tak silný, aby se s lyžemi dostal na hladinu. Druhý pokus už byl super a Alex se projel mezi ledovci. Jenže, řekl bych „trochu hloupě“ – byl svlečený do půl těla a měl jen neoprenové kalhoty. Ve vodě strávil až příliš času, dostal hypotermii a pár hodin si musel poležet v posteli.

Zach s Tibem, se slovy: „Byl bys blázen, kdybys to nezkusil,“ si jdou zaplavat kolem lodi. Já ale asi blázen (ne)jsem a do takhle studené vody mě nikdo nedostane. Kdo mě zná, ví, že vřeštím jako ženská při teplotě vody o 20° víc, než máme teď tady.

HORY, TUČŇÁCI A LACHTANI

Následující den je ještě zajímavější, vytahujeme kotvu a po pár přípravách zajíždíme s lodí do výřezu v ledovci. Jako do garáže. Já jsem, jako už klasicky, na stěžni a fotím. Zach pobíhá s foťákem na ledovci. Alexovy nápady mě často dost překvapí, ale výsledek stojí za to. Večer pořádáme koktejl párty s ledem, který jsme nasekali ze stejného ledovce. Jak stará ta voda asi mohla být? Všude okolo lodě jsou větší kusy ledu, které čas od času narazí s duněním do lodi. Alex v jednu chvíli, samozřejmě posílen alkoholem, na jeden z kusů z lodi přeskakuje a ten ho okamžitě začíná unášet od lodi. Přesto, že mu okamžitě s Markem házíme lano na „záchranu“, Alex se ho ani nesnaží chytit, nechává ho spadnout do moře a jakoby to věděl, nechává se ledovcem unést zase zpět k lodi. Není dne, kdy by mě tento člověk nepřekvapil.

Tahle noc pokračuje ještě velmi dlouho a dodnes je mezi zúčastněnými známá jako „epic night“. Mark si z ní odnesl nateklou ruku, Alex natržené obočí a Zach oteklou tvář…

V neděli zase zvedáme kotvu a přejíždíme o kus dál. Já pro změnu sedím na druhém spredru a vyhlížím ledovce před námi. Dlouho to ale kvůli neustálému houpání na stále se zvětšujících vlnách nedávám a ve chvíli, kdy už nejsem schopný se udržet, musím dolů. Všude kolem nás jsou ledovce a vysoké hory. Dvou až třítisícové hory, zvedající se rovnou z moře, pokryté sněhem a ledem až dolů po jejich úpatí. Tohle vážně jen tak někde neuvidíš. Také cestou vidíme několik velryb a desítky tučňáků. Kolem páté kotvíme v zátoce u Port Lockroy, bývalé britské základny.

Ráno vyrážíme na prohlídku základny, která je od roku 1962 opuštěná. Dodnes tu funguje poštovna, nejjižnější na celém světě. Počet pohlednic odsud odeslaných během pěti měsíců místní sezóny by tě ale nejspíš velmi překvapil. Ostrov je nyní obydlen koloniemi tučňáků, mezi kterými tu můžeš chodit jako v české zahradě mezi slepicemi.

V úterý opět přesun. Pokračujeme dál na jih, dokud ještě máme čas. Už je začátek března a sezóna se chýlí ke konci. Jsem zase s Markem ve člunu a prozkoumáváme okolí před lodí. Po zajetí do větší zátoky mimo naši trasu voláme přes vysílačku Alexe, ať nás následuje, že to stojí za to. Nacházíme tu ohromné hory s ledovcem, končícím vysokým kolmým čelem, padajícím rovnou do moře. V jednu chvíli se přímo vedle člunu objevuje hlava asi tři metry velkého tuleně leopardího. To je neuvěřitelný, ohromný, krásný, ale hrůzu nahánějící tvor, žijící jen tady dole ve vodách Jižního oceánu kolem Antarktidy. Samice mohou dosahovat až čtyř metrů a 500 kg a ve vodě jsou tihle tuleni velmi, ale opravdu velmi rychlí. Tenhle je navíc zvědavý a pěkně zblízka nás zkoumá. Mám co dělat, abych se nepos*al…Taky jsem se konečně dočkal a viděl tolik typický ocas velryby. Do teď jsme vždy viděli jen jejich záda a sloup vody z dýchacího otvoru.

JSME TU ILEGÁLNĚ

Připlouvá Alex a má zase jeden ze svých skvělých nápadů. S lodí se otáčí a couvá přímo až ke stěně ledovce, aby se ho mohl dotknout. Stěna se zvedá do výšky možná 50 metrů a o její stabilitě by se dalo s úspěchem pochybovat. Nicméně se ho Alex rukou dotýká a bez problémů zase odplouváme. Slušně se nám pak ulevuje. Proplouváme opravdu velkou spoustou ledu. Takhle nějak jsem si představoval Antarktidu.

Mark je tentokrát ve člunu se Zachem a občas musí člunem z naší cesty posunout větší ledovce. Je to velmi pomalý posun, ale na konci je odměněn pohledem na náš dnešní cíl, ukrajinskou základnu Vernadsky Research Base (do roku 1996 britská základna The Faraday Station). Tyto vody nejsou dobře zmapované, a tak musí Zach ke konci cesty měřit před lodí hloubku, abychom měli jistotu, že vůbec proplujeme na naše kotviště.

Úplně na konci nás čeká ještě jedno překvapení. Přímo uprostřed kotviště sedí v průměru asi sedmimetrový ledovec. Společně se sem určitě nevměstnáme. Ledovec musí pryč. Házíme Markovi lano a on ho uvazuje kolem ledovce, my k zádi lodi. První záběr a hned si uvědomujeme, že to nebude tak jednoduché, ledovec sedí na dně. Když Alex s lodí opravdu zabere, ledovec se překulí a lano s nesmírnou rychlostí vystřeluje směrem k lodi. Hážeme mu lano zpátky, ten se nemůže přestat smát a uvazuje ho zpátky k tentokrát už uvolněnému ledovci. Stojí to nakonec daleko větší výkon, než jsme si všichni mysleli, ale ledovec nakonec dostáváme pryč ze zátoky, můžeme zakotvit a vyvázat se pár lany ke břehu. Chvíli po nás, jako by čekala, až si poradíme se ledovcem, připlouvá další plachetnice a vyvazuje se k našemu boku.

Je to polská plachetnice Selma a její kapitán nám při návštěvě naší lodě dává dost studenou sprchu. Získat povolení pro soukromou cestu do Antarktidy není jen tak, stojí hodně námahy, času a předpokládám i peněz. Alex si s tím vůbec nelámal hlavu a my tu tedy jsme bez platného povolení. Kapitán Alexovi oznamuje, že ta jediná loď, kterou jsme potkali na cestě sem, nás nejen poznala (naše loď je výjimečná a v zasvěcených kruzích slavná), ale hlavně nahlásila úřadům v Británii. Alex nám tedy se svým typickým klidem oznamuje, že jsme oficiálně piráti a můžeme plout kamkoli na světě, jen ne do Kapského města, kde by na nás čekali. Tak tohle byl opravdu dlouhý, ale nádherný den plný zážitků a překvapení. Jdu spát plný dojmů a nesmírně unavený.

Alexovi se jeho první vodní lyžování viditelně nelíbilo a jde do toho znovu. Tentokrát se přípravě ale věnuje podstatně víc. Má celotělový neoprenový oblek a kameru připravenou na různých místech. A zase to stojí za to.

Nejdříve vylézám na skálu na břehu a pěkně z výšky natáčím a fotím jeho spanilou jízdu. Jenže, narušili jsme něčí teritorium. Alexe pronásleduje leopardí tuleň. Mark musí být s člunem velmi rychlý, aby se otočil a Alexe dostal ven z vody. Takže změna místa, snad to bude lepší.

Někoho napadá, že mě, Zacha a Tiba vysadí na ledové kře a že mám natočit, jak Alex lyžuje mezi krami. Když Mark mizí a my tu zůstáváme sami, hned mě napadá, jestli nějaký tuleň nebude natolik zvědavý, aby by se na nás šel podívat. Dělím se o svou myšlenku s ostatními, nesetkává se ale s pozitivním ohlasem a hned mě oba posílají někam. Zach si taky přisazuje. Kosatky prý loví tuleně tak, že vyskočí na ledovou kru a katapultují chudáka tuleně obloukem do moře. No, aspoň nevíme, čeho se bát víc. Z dilematu, jestli je lepší být sežrán tuleněm nebo kosatkou, nás vytrhuje Alex. Jeho slalom touhle surreální krajinou, plnou plovoucích bleděmodrých ker a ledových hor v pozadí, je impozantní.

Odpoledne přijímáme pozvání na prohlídku základny. Dáváme si vínko, lososa, sýr, olivy a hrajeme kulečník. Když už musí lidé trávit rok zavření na základně, vědí, jak si to co nejvíc zpříjemnit. Navíc jim tu každá výletní loď nechává spoustu zásob, které sami nepotřebují. Takže jídla a alkoholu tu mají přebytek. Následuje pár volnějších dní v naší útulné zátoce. Doplňujeme zásoby vody z ledovcového potůčku a fotíme všudypřítomné tuleně, odpočívající na ledových krách.

SBOHEM, ANTARKTIDO

V sobotu 10. března zvedáme kotvu, máme nejvyšší čas. Za prvé nám došla nafta a nemáme čím topit, za druhé zamrzlo moře okolo nás.Hned jak vyplouváme z kryté zátoky na volnější moře, začíná klasické plachtění v těchto zeměpisných šířkách. Bohužel je hodně co dělat, a tak při práci na přídi přese mne lítají ledové vlny a já jsem v mžiku mokrý. Vzhledem k teplotě 3 °C uvnitř lodi je lepší makat a zahřát se prací.

Až v pozdním odpoledni máme hotovo a začínáme hlídky. Jsme stále v drsných vodách Drakeova průlivu a dodržujeme dvouhodinové hlídky, které střídají čtyři hodiny odpočinku. Přemýšlím, jak příjemné je, že plujeme na sever a prakticky každý den bude tepleji a tepleji. Taky začínáme pouštět hudbu na palubě, což je příjemné zpestření.

Ve středu vplouváme do jižního Atlantiku, máme silný protivítr, a tím pádem slušný náklon a natáčíme s Markem „Inception“. Chodím v salonu po stěně a oba se dobře bavíme. Horší ale je, když máš při hlídce protivítr s deštěm, to ti prší do obličeje jehličky mrznoucího deště a máš co dělat, abys udržel pozornost na kormidlování.

A začínáme chytat ryby. Moře už by mělo být dostatečně teplé, tak za loď házíme nylonovou šňůru s hákem na konci. Po delší době svítí Slunce, snažíme se toho tedy využít a vše venku usušit. Alex také v jednu chvíli kompletně zastavuje loď a ukazuje nám rozdíl mezi Atlantikem a Jižním Oceánem. Atlantik je oproti němu opravdu jako jezero.

Po týdnu na cestě odkládám bundu. Pomalu, ale jistě se otepluje. Zanedlouho na to už venku chodíme jen v tričku. Sundáváme a balíme také bouřkovou plachtu, kterou velmi pravděpodobně už nebudeme potřebovat.

Jižní Atlantik, asi desátý den plavby. Moře je tak klidné, že vypadá jako rozlitý olej. Není na něm ani nejmenší vlnka. Pijeme koktejly, taháme za člunem surf a pak dokonce i celou loď a lyžujeme všichni na vodních lyžích. Já lyžuji až ke konci dne, při západu Slunce, a vzhledem k tomu, že mám v sobě už dobrých pár koktejlů, hodně si to užívám. Ani mi nevadí, že jsou pode mnou tři kilometry vody, a že jsme před pár hodinami viděli vedle lodi žraloka. Při každém pádu se směju tak, že se nemohu zastavit.

TADY SE PIVO NEPIJE

Zase se zvedá vítr, ale Alex rozhoduje a v pátek v noci vplouváme do přístavu Punta Del Este v Uruguayi. Na první pohled velmi zvláštní město. Vidím desítky věžáků, které jsou všechny naprosto černé, nesvítí v nich ani jedno jediné světlo. Vypadá to jako město duchů.

Druhý den se vše vysvětluje. Punta Del Este je prázdninové město, normálně v něm žije okolo 7 000 lidí, v sezóně ale až okolo 150 000, proto teď ty prázdné budovy všude. Taky tu nejsou zvyklí na lidi, co pijí pivo. Když si v hospodě objednáváme každý jedno velké (litr), číšník se třikrát ptá, jestli to opravdu chceme, a nakonec dokonce volá vedoucího, protože tomu prostě nemůže uvěřit. Když si pak objednáváme druhou rundu, klepou si oba na čelo.

V Uruguayi trávíme několik týdnů. Viděli jsme hlavní město Montevideo, šli jsme do kasína, Marka zatkla policie, odstartovali jsme v oficiálním závodě plachetnic, za což jsme sklidili veliký potlesk a našli nového člena týmu. Také jsme docela dost pili. Myslím, že spotřeba lahví vína by se už nedala počítat v desítkách. Vcelku podařená zastávka.

Mimochodem jsme také přebrousili a přetřeli záď lodi, kde bylo shodou okolností naše jméno. Nějak jsme si nikdo nevzpomněli, jak se naše loď jmenovala, a tak jsme tam napsali její původní jméno – SASSY. „Náhodou“ jsme tak úřadům ztížili identifikaci.

V úterý 10. dubna vyrážíme dál směr Evropa. Nikovi, našemu novému členovi z Argentiny, který nahradil Marka, není moc dobře, řídím tak celou naši první hlídku. Navíc později zjišťuji, že není za kormidlem moc dobrý a musím ho všechno učit.

Pokračujeme dál na sever a v podpalubí začíná být docela horko. Většinu času mezi hlídkami trávím na palubě, kde si čtu knihu The Perfect Storm, jak příhodné. Naštěstí už je klid, Alex mění hlídky na systém čtyři ku osmi hodinám, a tak máme odpočinku dostatek.

Odešla nám také lednička, a tak jsme jednou přes VHF rádio kontaktovali právě proplouvající brazilské rybáře a vyměnili s nimi po šňůře nějaké sušenky za rybu. Musím uznat, že celý manévr v ne úplně malých vlnách byl od obou kapitánů velmi obdivuhodný.

O pár dní později i my chytáme naši první rybu. Je to asi jeden a půl metru dlouhá Wahoo (druh makrely) a děláme z ní výtečné suši. Od té doby, když nepočítám na palubě přistávající létající ryby, už nic nechytíme. I létající ryby se ale dají jíst. Alex nám jednou názorně ukazuje, že jsou vlastně už upečené Sluncem a jednu rovnou sní. My s Tibem si ji aspoň házíme na pánev. Musím říct, že Wahoo je mnohem lepší…

S další rybářskou lodí už vyměňujeme víno za led. Bez ledničky to není v tropech žádná sranda. V úterý 24. dubna vjíždíme do takzvaných doldrums (v češtině velmi nezajímavě „Intertropická zóna konvergence“). Velmi specifická, meteorologická oblast přibližně mezi pěti stupni jižně a pěti stupni severně od rovníku. Jsou pro ni specifické zvláštní mraky a velmi časté a prudké deště, které ale vzhledem k teplotě vůbec nevadí. Když je člověk rychlý, dají se krásně využít jako sprcha. Mimochodem teplota vody kolem nás vystoupá až na 33 °C. Samotný rovník překračujeme den na to, ve středu kolem desáté večer.

Když další den přebírám hlídku, všímám si kurzu a divím se, proč plujeme zpátky na jih. Alex musí okamžitě domů a nejbližší pevnina je Brazílie. Alespoň tak zažívám noční navigaci a kormidlování podle Jižního Kříže tak, jako to dělali námořníci za starých časů. A také znovu překračujeme rovník. Dodnes jsem nepotkal nikoho, kdo by překročil rovník dvakrát během 24 hodin.

První setkání s Brazílií není nejmilejší. Zach nedostává vízum a musí okamžitě opustit zemi. My ostatní zařizujeme, co se dá, což nám většinou trvá nepřiměřeně dlouho, a já rychle zjišťuji, že se tu z nějakého, pro mě neznámého důvodu, necítím psychicky dobře. Všichni postupně odlétají a i já si po dlouhém rozhodování kupuji letenku zpátky do Evropy. Dost se mi ulevuje, i když divný nevysvětlitelný pocit zůstává.

CO JE TOHLE ZA ZEMI?

Poslední noc na palubě. Kolem třetí ráno mě budí světlo do obličeje. Slyším někoho dalšího ze salonu a uvědomuji si, že člověk se světlem nemluví anglicky, a že na mě míří zbraní. Ukazuje mi, abych se posunul ke zdi. Pár minut mi svítí do obličeje a neustále na mě monotónně mluví. Pak přichází druhý, kroutí mi ruku za záda a sundává mi hodinky. Na to mi za zády váže ruce a nohy k sobě. „Kde jsou prachy?“ před obličejem mi mává rukou a gestem, které je stejné snad všude. Snažím se jim vysvětlit, že na lodi žádné peníze nejsou, ale že já mám nějaké v batohu. Jazyková bariéra je silná, ale nakonec mi rozvazují nohy a já jim ukazuji, kde mám batoh s peněženkou.

Zpět na postel a zase mi vážou ruce a nohy k sobě. Tentokrát ještě silněji. Ležím na břiše, nemohu se pohnout a přemýšlím, co mohu dělat. Slyším je chodit po lodi, mluvit, vytahovat věci ze sbaleného batohu vedle mě. Celou dobu si jen přeju, aby nás nechali naživu a vypadli. Slyším kroky směrem k horní palubě a zkouším uzly. Jsou dost utažené, ale asi bych se dokázal rozvázat. Zase ale slyším kroky – jsou zpět. Cítím, že na mě míří jejich světlo a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Dvakrát se mi snaží nacpat něco do pusy, ale neúspěšně.

Konečně to vypadá, že mizí. Tibo na mě volá, jestli jsem v pořádku. On je svázaný v salonu na zemi. Povoluju si nohy, vytahuju z batohu vedle sebe nůž a rozvazuju si ruce. Nejdřív se obejmeme, pak vyběhneme na palubu a koukáme, jestli už jsou skutečně pryč. Nevidíme nikoho. Zkoušíme rádiem zavolat pomoc, ale nikdo neodpovídá.

Jedeme na břeh a říkáme nočnímu hlídačovi přístavu, aby zavolal policii. Anglicky samozřejmě nemluví. Nakládá nás do auta a odváží nás do města. Služebna je zavřená. Při jízdě zpět potkáváme na ulici asi 20 policistů, zastavujeme, hlídač s nimi chvíli mluví a pak někam volá. Z budky! Co to je za zemi, tohle?

Policisté přijíždějí až ráno. Překvapivě nic nenacházejí a zase odjíždějí, neuvěřitelné. Až když sedím na policejní stanici a sepisuji seznam odcizených věcí, uvědomuji si, o co všechno jsem přišel. Chybí to nejcennější – fotky z celé výpravy. Nový Zéland, Jižní Amerika, Antarktida… vše je pryč. Zálohování nepomohlo, všechno bylo v tu dobu na jednom místě. Je mi na nic. Finanční hodnota ukradených věcí mi dochází až později, a i když byly drahé, dají se na rozdíl od fotek nahradit. (Jirka naštěstí zachránil alespoň několik fotek v náhledové kvalitě, které jsme použili v článcích, pozn. red.)

VŠECHNO VEDE SPRÁVNÝM SMĚREM

Toto dobrodružství mi dalo nesmírnou životní zkušenost, kterou bych nemohl načerpat nikde jinde. Tím, že jsem se dostal na své fyzické i psychické dno, jsem velmi dobře poznal sám sebe. Také jsem poznal, že ne vše může člověk ovlivnit, a že v životě existují chvíle, které se jednoduše stanou, nehledě na to, co chceš ty. Osobně věřím, že mohu z velké části ovlivnit svůj život tím, jak přemýšlím, s kým se stýkám a přátelím, co čtu a podobně. Sám jsem si splnil několik svých velikých snů, za kterými jsem si musel dlouho jít a pro které jsem musel dost bojovat. Ale pak jsou životní situace, které nijak ovlivnit nemohu a které různí lidé nazývají různě – osud, vesmír nebo třeba náhoda.

Brazílie je pro mne situace, která můj život nasměrovala úplně jiným směrem. A těch náhod, které k tomu vedly…

Za 6000 mil potkáme jednu jedinou loď. Ta, přestože nebyla nejblíž, byla natolik blízko, že nás její kapitán, velmi známý jachtař, poznal a udal, že nemáme povolení plout do Antarktidy. To jsme se dozvěděli náhodou od kapitána jiné lodi. Z Antarktidy jsme mohli taky plout kamkoli, ale pluli jsme na sever. Když Alexovi z domova tenkrát volali, nejbližší pevnina byla Brazílie. Kdyby mu zavolali možná o den později, byly by to asi už Kapverdy…

Všechno mě směrovalo do Brazílie a ovlivnit jsem to mohl jen horko těžko. Ale já jsem za to vděčný, protože… O pár let později jsem se na moře vrátil, přeplul Atlantik a proplul s různými loděmi vody okolo celé Evropy. Udělal jsem si nakonec ty nejvyšší instruktorské zkoušky, dva roky učil na úchvatném pobřeží Skotska a pak pracoval jednu sezónu jako první důstojník na superjachtě. Využil a zhodnotil jsem vše, co jsem se od Alexe naučil a na moři jsem nakonec potkal i svou životní partnerku. Všechno tedy vedlo tím správným směrem…

Článek je volným pokračováním předchozího textu, popisujícího začátek velké plavby z Nového Zélandu do jihoamerické Argentiny.