LEDOVÝ SLALOM JIŽNÍM OCEÁNEM

Pla­vit se na ote­vře­ném oce­á­nu byl vždyc­ky můj sen. Když při­šla nabíd­ka na pře­plav­bu z Nové­ho Zélan­du do Argen­ti­ny, nej­drs­něj­ší­mi svě­to­vý­mi voda­mi, nevá­hal jsem ani minu­tu. 25 dní na moři. Bez jakých­ko­li zku­še­nos­tí a s napros­to nezná­mý­mi lid­mi.

TEXT: JIRKA JUNEK
FOTO: JIRKA JUNEK A DALŠÍ ČLENOVÉ EXPEDICE
| KVĚTEN 2020

Ve stře­du 21. pro­sin­ce 2011, přes­ně po deví­ti měsí­cích na Novém Zélan­du, dostá­vám odpo­věď od Ale­xe, kapi­tá­na prv­ní lodi, kte­rou jsem oslo­vil na strán­kách findacrew.net. „Co budeš dělat, kdy­by ten kapi­tán chtěl vyplout už za týden?“ pta­jí se mě dva Češi, se kte­rý­mi na Zélan­du pra­cu­ji. S odpo­vě­dí nevá­hám ani vte­ři­nu: „Odplou­vám s ním! Dávám výpo­věď a zít­ra odjíž­dím do Nel­so­nu na loď.“ Dlou­ho nemůžu usnout. Že bych měl oprav­du tako­vé štěs­tí a spl­nil bych si svůj vel­ký sen, pla­vit se po moři a pře­plout oce­án?

Můj vel­ký sen: Pře­plout oce­án.

BUDU TO MILOVAT

O lodích toho zatím moc nevím, a tak mi jach­ta na fot­kách nepři­pa­dá ničím zvlášt­ní. Jme­nu­je se Wild, je 24 met­rů dlou­há a v nej­šir­ší čás­ti 5,5 m širo­ká. Je to plně manu­ál­ní, závod­ní jach­ta, posta­ve­ná v roce 1984 v lodě­ni­ci Pal­mer John­son pod­le desig­nu Rona Hollan­da a je to vlast­ně kopie slav­né jach­ty Lion New Zea­land. Její kapi­tán Alex je o tři roky mlad­ší než já. Začí­nám být malin­ko ner­vóz­ní. Jedu do pří­sta­vu, par­ku­ju a jdu pěš­ky na mís­to, kde by pod­le popi­su měla být loď vyvá­za­ná. Chci se nejdřív, tak nějak ano­nym­ně z dál­ky podí­vat, Ale­xo­vi tedy ješ­tě nevo­lám. Loď pozná­vám na prv­ní pohled. A není to pro­to, že tam žád­ná jiná loď není… Prá­vě někam odplou­vá, a tak ji vidím, jak lehce klou­že po hla­di­ně a jak po ní kmi­tá pár lidí. V tu chví­li jim moc závi­dím. Odjak­ži­va mám lodě, moře, a hlav­ně námoř­ní­ky spo­je­né se svo­bo­dou. Samo­zřej­mě hlav­ně z romá­nů a fil­mů.

O pár hodin poz­dě­ji se koneč­ně sezna­mu­ji s Ale­xem, jeho pří­tel­ky­ní a posád­kou a popr­vé vstu­pu­ji na jach­tu. Na lodi jsem byl jen pár­krát v živo­tě, ale ani tra­jekt mezi ost­ro­vy Nové­ho Zélan­du, ani malá moto­ro­vá loď­ka na jeze­ře Titi­ca­ca, tím méně par­ník na Mácho­vě jeze­ře se tomu­to ani zda­le­ka nepo­do­ba­ly.

Alex mi uka­zu­je kapi­tán­skou kaju­tu na zádi, salon s jídel­nou a kuchyň­kou, příď s toa­le­tou, spr­chou a nespoč­tem růz­né­ho námoř­nic­ké­ho haram­pá­dí na růz­ných nasta­vi­tel­ných poli­cích, kaju­ty pro posád­ku a moji postel. MOJI POSTEL! Nemůžu uvě­řit vlast­ním uším. Já si mys­lel, že nejdřív pro­běh­ne něco jako poho­vor nebo tak něco. Že mi řek­ne, co a jak, zeptá se mě na… já nevím co, ale urči­tě jsem neče­kal: „Tady je tvá postel. Kde máš věci?“ Mís­to toho se mě jenom ptá, jest­li s nimi oprav­du chci plout a jest­li si mys­lím, že to zvlád­nu. Prý poplu­je­me mís­ty, kde je nej­drs­něj­ší moře na svě­tě. „Jak se tak znám, budu to milo­vat,“ odpo­ví­dám.

Nový domov. Jach­ta WILD těs­ně před vyplu­tím z Nel­so­nu na Novém Zélan­du.


PŘÍPRAVY PŘED VYPLUTÍM

Vzhle­dem k tomu, že jsem žil v autě, je bale­ní otáz­kou pár minut. Uklá­dám si batoh na palan­du a jdu se víc sezná­mit s lodí. Boky má tma­vě mod­ré, palu­bu svět­le šedou. Na zádi je kok­pit se dvě­ma kor­mi­d­ly a před nimi tzv. hatch, vstup do kapi­tán­ské kaju­ty. Dál smě­rem k pří­di je barel záchran­né­ho člu­nu, asi upro­střed lodi je vstup do salo­nu a pak jis­tě nej­vý­raz­něj­ší část lodi, její 33 m vyso­ký stě­žeň. Ten je spo­jen s kýlem, kte­rý pod vodou pokra­ču­je do hloub­ky 4,5 m. Ze stěž­ně vystu­pu­jí kaž­dých cir­ka sedm met­rů do obou stran tzv. sálin­gy a smě­rem k zádi asi 1,5 m nad palu­bou ráh­no. Před stěž­něm je hlad­ká příď se dvě­ma svět­lí­ky do před­ní čás­ti salo­nu.

Sezna­mu­ji se také s posád­kou, kte­rou tvo­ří vel­mi růz­no­ro­dá smě­si­ce lidí. Již zmí­ně­ný kapi­tán a spo­lu­ma­ji­tel lodi Alex. Napůl Novozélan­ďan a napůl Ang­li­čan, osm­a­dva­ce­ti­le­tý sym­paťák a pro­fík, kte­rý na moři doslo­va vyros­tl. Jeho pří­tel­ky­ně, také vel­mi zku­še­ný námoř­ník, Švéd­ka Isa­belle. Mně od počát­ku nej­bliž­ší tři­ce­ti­le­tý Fran­couz Thi­baut, zva­ný jed­no­du­še Tibo. Půvo­dem počí­ta­čo­vý inže­nýr, kte­rý nechal honbu za peně­zi, opus­til to tzv. křeč­čí koleč­ko a začal ces­to­vat. Sto­pem z jeho rod­né země pře­jel východ­ní Evro­pu do Rus­ka, Číny, Mon­gol­ska, přes jiho­vý­chod­ní Asii na Fili­pí­ny, něja­ký čas strá­vil v Aus­trá­lii a pak i na Novém Zélan­du. Dále dva Ame­ri­ča­ni, dva­a­tři­ce­ti­le­tý IT spe­ci­a­lis­ta Zach, kte­rý strá­vil posled­ních pár let pra­cí v Rus­ku a dva­ačty­ři­ce­ti­le­tý dlou­hán Ste­ve. Ste­ve „dal výpo­věď“ u Mor­mo­nů někdy kolem dva­ce­ti a začal pod­ni­kat s nemo­vi­tost­mi. Šlo mu to tak dob­ře, že je dnes již ren­ti­é­rem. Derek, tři­a­čty­ři­ce­ti­le­tý pol­ský busi­nessman, žijí­cí v Ame­ri­ce. A jedena­še­de­sá­ti­le­tá němec­ká mate­ma­tič­ka v důcho­du The­re­sa.

Noví par­ťá­ci. Zepře­du Tibo, Zach a Ste­ve.


Po prv­ním dni usí­nám se sku­teč­ně zvlášt­ní­mi poci­ty. Oprav­du se chys­tám vyplout na moře? S ban­dou lidí, kte­ré vůbec neznám? A na tomhle? Mám oprav­du tako­vé štěs­tí? Nebo smůlu? Je to spíš jako sen… Ráno se ale pro­bou­zím na té stej­né poste­li na lodi, mimo­cho­dem do vánoč­ní­ho dne, je 24. pro­sin­ce. Ani mi to nepři­jde, když je ven­ku nád­her­né léto. V nedě­li 25. ráno si roz­dá­vá­me dár­ky, jak je v ang­lo­sas­kých zemích zvy­kem. Kaž­dý dostá­vá něja­kou vět­ší či men­ší blbůst­ku, ale stej­ně je to pří­jem­né. Já dostá­vám od Dere­ka uza­ví­ra­tel­ný, nepro­mo­ka­vý pytel na věci, kte­rý se jis­tě bude hodit.

Koneč­ně vyplou­vá­me! Sice jen kou­sek od bře­hu, abychom moh­li zbrou­sit palu­bu, ale pře­ci jen na moře. Jsou to posled­ní pří­pra­vy před sku­teč­ným vyplu­tím. Brou­sí a natí­rá se palu­ba, naku­pu­je se pro­vi­ant na ces­tu, tan­ku­je se voda a naf­ta do nádr­ží, nabí­ra­jí se kanystry ben­zí­nu a ply­nu, stě­hu­jí se motor­ky na loď. Ano, čteš správ­ně. Alex si s sebou bere dvě endu­ro motor­ky! Alex je, jak se budu moci ješ­tě něko­li­krát pře­svěd­čit, vel­mi výji­meč­ný člo­věk. I nákup jíd­la na ces­tu mě pře­kva­pu­je:

„Ale­xi, co máme vzít?“
„Vem­te čoko­lá­du!“
„Kolik?“
„Tak 100 bale­ní.“

100 čoko­lád? Dob­ře, no. Měli jsme asi deset narva­ných vozí­ků a muse­li nám vyčle­nit jed­nu poklad­nu jen pro nás.

Uply­ne ješ­tě pár tak­to, musím uznat, vel­mi pří­jem­ných dní, strá­ve­ných doku­po­vá­ním vyba­ve­ní, pro­cház­ka­mi po měs­tě a posled­ní­mi pří­pra­va­mi na vyplu­tí s mými nový­mi přá­te­li. V inter­ne­to­vé kavár­ně mi také uka­zu­jí pár videí z míst, kudy se chys­tá­me plout. Sta­čí si na You­Tu­be vyhle­dat ‚sai­ling Cape Horn‘. Ta videa mě osob­ně v tu chví­li při­pa­da­jí tak moc drs­ná a záro­veň tak nějak vzdá­le­ná, že mi to vlast­ně ani moc nedo­chá­zí a nedo­stá­vám strach. Respekt ano, ale ten jsem měl z moře vždy.

BLÁZEN NEBO SEBEVRAH

Při­po­ju­je se k nám posled­ní člen posád­ky, šestačty­ři­ce­ti­le­tý archi­tekt z Uru­gua­ye, dopo­sud žijí­cí v Aus­trá­lii, Alejan­dro. Alex roz­dě­lu­je hlíd­ky a koneč­ně vyplou­vá­me. Je sobo­ta 31. pro­sin­ce 2011. Musí­me nejdří­ve vyplout z Tasman Bay a dostat se do Coo­ko­va prů­li­vu, kte­rým pro­plu­je­me mezi sever­ním a již­ním ost­ro­vem Nové­ho Zélan­du. Odpo­led­ne mám svou prv­ní hlíd­ku. Také popr­vé v živo­tě řídím jach­tu! Máme dob­rý vítr a já dělám 14,7 uzlů, za což od Ale­xe sklí­zím pochva­lu. Pro srov­ná­ní, o jakou rych­lost se jed­ná, běž­né jach­ty plu­jí v dob­rém vět­ru oko­lo 5 až 8 uzlů. Ve vel­mi hrubém, laic­kém srov­ná­ní s auty, jsme jeli 220 km/h, zatím­co běž­ná auta jez­dí 130 km/h. Prav­dou je, že v tom­to prak­tic­ky nesmy­sl­ném srov­ná­ní, jede­me napří­klad ve star­ším závod­ním Por­sche.

Jen­že vítr se dál zve­dá a my se dostá­vá­me do men­ší bou­ře. A všem se dělá zle. Jedi­ní, komu je vidi­tel­ně dob­ře, je pocho­pi­tel­ně Alex s Isa­belle a Ste­ve, kte­rý má více­mé­ně jako jedi­ný z nás ostat­ních ale­spoň něja­ké zku­še­nos­ti s plachtě­ním. Jach­tu dokon­ce vlast­ní. I Alejan­dro má údaj­ně něja­ké zku­še­nos­ti, ale na něm to vidět roz­hod­ně není. A jen tak mimo­cho­dem, fakt, že někdo vez­me na loď úpl­ně nezku­še­né lidi a chys­tá se s nimi pře­plout nej­drs­něj­ší oce­án na svě­tě, je abso­lut­ně neu­vě­ři­tel­ný. A tomu­to člo­vě­ku je navíc 28 let! Kdy­bych o plachtě­ní věděl to, co vím dnes, mys­lel bych si, že ten člo­věk je buď blá­zen, nebo sebe­vrah. Ten­krát jsem to ale neře­šil a napros­to mu věřil.

Kdy­bych o plachtě­ní věděl to, co vím dnes, mys­lel bych si, že ten člo­věk je buď blá­zen, nebo sebe­vrah.


Po hlíd­ce se chys­tám dolů a zrov­na když vstu­pu­ji do salo­nu, sly­ším ohrom­nou ránu. Něco jako výstřel z puš­ky vět­ší ráže. Oka­mži­tě se otá­čím a vidím, jak Alex kři­čí pří­ka­zy. Vylé­zám zase ven, chví­li jsem tro­chu zma­te­ný a nevím, co dělat, ale rych­le se rozkou­ká­vám a při­klá­dám ruku k dílu. Prasklo lano k před­ní plachtě, tak­že ji co nej­rych­le­ji sta­hu­je­me a vyta­hu­je­me bouř­ko­vou kosat­ku. V tako­vou chví­li jde sku­teč­ně o vte­ři­ny, ostat­ně jako v kaž­dé kri­zo­vé situ­a­ci na moři. Vol­ná plach­ta se totiž v tako­vém vět­ru plá­cá naprázd­no a může se snad­no poško­dit, roz­tr­hat, něko­ho zra­nit, ane­bo sho­dit přes palu­bu. Spo­lu se zbyt­kem utr­že­né­ho lana je ješ­tě nebez­peč­něj­ší. V podob­ných situ­a­cích se zařve dolů do lodi: „Všich­ni na palu­bu!“ a musí se pro­blém co mož­ná nej­rych­le­ji vyře­šit, ať už máš hlíd­ku, nebo zrov­na půl­noc. A to pak vel­mi vyčer­pá­vá. Jsme roz­dě­le­ni do třech hlí­dek a kaž­dá drží smě­nu tři hodi­ny. To zna­me­ná, že máš šest hodin odpo­čin­ku na kaž­dých devět hodin a ty se časem jed­no­du­še nau­číš pro­spat, pro­to­že jsi tak vyčer­pa­ný, že na nic navíc pros­tě nemáš. V pra­xi tedy na tako­vé­to ces­tě jen jíš, spíš, ane­bo jsi na hlíd­ce. Pokud tě někdo vzbu­dí napří­klad po hodi­ně spán­ku, pak dvě hodi­ny makáš, tak ti zby­dou dvě a půl hodi­ny na to to dospat a to nejde. A takhle snad­no, jak jsme si časem všich­ni vyzkou­še­li, se dosta­neš na psy­chic­ké i fyzic­ké dno. Ale to dost před­bí­hám.

Když se koneč­ně dostá­vám dolů, je mi hned jas­né, že kýže­ný oka­mžik odpo­čin­ku vůbec nena­sta­ne. Kdo nebyl v bou­ři na lodi, těž­ko pocho­pí. Jsi v míst­nos­ti bez oken, kte­rá se náh­le a napros­to náhod­ně naklá­ní a hou­pe, a to navíc vše­mi smě­ry. A to občas mož­ná až o 20°. Mno­hem poz­dě­ji jsme s člo­vě­kem, kte­rý v tuto chví­li ješ­tě není na palubě, natá­če­li video, kdy prak­tic­ky cho­dím po stě­ně, a smá­li jsme se, že jsme jako ve fil­mu Incep­ti­on. A tak se sta­lo, že při jed­nom tako­vém pohy­bu skon­čil Derek jak širo­ký, tak dlou­hý v kuchy­ni, sedět zad­kem na spo­rá­ku a v jeho pře­kva­pi­vém výra­zu a vyva­le­ných očích se dalo číst, že toto oprav­du neče­kal. Zach byl lep­ší, ten se držel. Jen­že při jed­nom z prud­ších zhoup­nu­tí se držel tak pev­ně scho­dů, že je utr­hl. Nesta­čil jsem se divit a jen jsem si v hla­vě říkal: „Pane bože, takhle to bude celou ces­tu do Již­ní Ame­ri­ky?“

Dal­ší prud­ké zhoup­nu­tí – až z poli­ce vyle­tě­ly bram­bo­ry, usklad­ně­né ve vel­ké plas­to­vé bed­ně, snad 50 kg. Přes­to pře­se všech­no si jdu leh­nout. Za prvé mi není dob­ře a za dru­hé potře­bu­ji a musím odpo­čí­vat. Je to ale peklo. Před­stav si, nebo rad­ši ne, že v té hou­pa­jí­cí míst­nos­ti ležíš, je ti fakt zle a poslou­cháš, jak tři lidé naráz zvra­cí do umy­va­dla. Peklo! Ono, i kdy­by mi zle neby­lo, tak by se mi z toho­to udě­la­lo. Chví­li na to vidím kouř. Vyklo­ním se z poste­le a hned mi dochá­zí, co se děje. Během doslo­va jed­né vte­ři­ny seska­ku­ji z poste­le a ská­ču šip­ku k našim naf­to­vým kam­nům. Utr­hl se komín. Sna­žím se ho držet na svém mís­tě a nějak ho zase upev­nit, když se ved­le mě ote­vřou dve­ře na záchod, vyjde Tibo se zaťa­tou pěs­tí a sdě­lu­je mi, že seděl na zácho­dě a jak se to hou­pa­lo, tak se nemohl udr­žet a nab­lil si do ruky. Nevím, čím jsem si tuto, pro mě napros­to nepo­třeb­nou infor­ma­ci, zaslou­žil. Ale chá­pu, že ho v tuto chví­li něja­ký komín vůbec neza­jí­má. Nako­nec, má plné ruce prá­ce.

Ležím na pod­la­ze v náhod­ně se hou­pa­jí­cí míst­nos­ti, držím roz­bi­tý komín a pře­mí­tám, že je to snad zlý sen. Alex! Ptá se, co dělám, odpo­ví­dám, že se utr­hl komín a on zase mizí. Vidi­tel­ně to zda­le­ka není tak důle­ži­tý pro­blém, jak jsem si mys­lel. Celá míst­nost je zakou­ře­ná, vzdu­chem létá jíd­lo i lidi a Alex má naho­ře něco ješ­tě hor­ší­ho… Ne, tohle je hor­ší než zlý sen.

Plu­je­me na plnou hlav­ní plach­tu a já se sezna­mu­ji s říze­ním lodě.


NELEHKÝ ŽIVOT NÁMOŘNÍKA

Lehám si zas do poste­le. Kou­kám do zdi. Spát nemůžu. Celá loď se neu­stá­le hou­pe a zven­ku se ozý­va­jí šíle­né zvu­ky. V půl dru­hé ráno se začí­nám oblé­kat, pro­to­že mám od dvou hlíd­ku. Na nor­mál­ní kalho­ty oblé­kám nepro­mo­ka­vé, námoř­nic­ké „laclá­če“. Tri­ko, miki­na, přes to gore­tex bun­da a navrch nepro­mo­ka­vou, jach­tař­skou bun­du. Kšil­tov­ku a kuli­cha. Naho­ře je napros­tá tma. Logic­ky. Potře­bu­je­me vidět, když chce­me řídit jach­tu, a tak by těž­ko moh­lo na palubě sví­tit jaké­ko­li svět­lo. Jen mě to před­tím nějak nena­padlo. Chví­li mi trvá, než si zvyk­nu a rozkou­kám se. Řídí Ste­ve a ved­le sto­jí Alex. Ste­ve řídil i v tom nej­hor­ším a udě­lal si něco s pal­cem, tak ho ihned stří­dám a on si jde leh­nout. Alex mi vysvět­lu­je, že ode­šla navi­ga­ce a že musím řídit pod­le kom­pa­su, kte­rý je pří­mo před kor­mi­d­lem a je na něm čelov­ka, kte­rá ho čer­ve­ným svět­lem jem­ně osvět­lu­je. Jede­me na motor a jede­me zpět.

Ješ­tě jsou vcel­ku vlny, ale už se to dá. Zacho­vi s The­re­sou je tak zle, že jsou rádi, že sedí. Naštěs­tí neplá­no­va­ně vylé­zá Tibo a tak se v říze­ní stří­dám s ním a Alex si může jít koneč­ně taky leh­nout. Řídí­me tak­to hodi­ny. Vystří­dat nás nikdo nejde ani po třech, ani po čtyřech hodi­nách. Ale nám to vůbec neva­dí, uží­vá­me si to. Až k ránu po roze­dně­ní vylé­zá Alex. Napí­ná­me zase plach­ty a vypí­ná­me motor. Sní­dám půl­ku čoko­lá­dy, mé prv­ní jíd­lo od obě­da minu­lé­ho dne. „Už jsi někdy viděl del­fí­ny?“ ptá se mě Alex. Odpo­ví­dám, že ne a on ať se tedy jdu podí­vat na příď. Po obou stra­nách pla­ve hej­no del­fí­nů. Pří­jem­né ráno. A krás­ná odmě­na za kruš­nou noc. Chví­li si ješ­tě uží­vám oka­mži­ku a jdu si leh­nout. Je asi tři čtvr­tě na sedm a jsem totál­ně vyčer­pa­ný. Pro­bou­ze­jí mě asi v devět, po dvou hodi­nách spán­ku, že už jsme v pří­sta­vu, a že je potře­ba zase makat. Život námoř­ní­ka sku­teč­ně není peříč­ko.

Oprav­du by mě zají­ma­lo, co si mys­le­li cel­ní­ci, kte­ří nás den na to, co nás ode­psa­li, zno­vu při­jí­ma­jí na Nový Zéland. Pár týd­nů zpět jsem si říkal, kde asi osla­vím Sil­vest­ra, ale i kdy­by mi ten­krát někdo řekl o této noci, tak bych se mu asi pěk­ně vysmál a mys­lel bych si, že je asi zfe­to­va­ný. Celý den je jas­ný – suše­ní, uklí­ze­ní, opra­vy. Derek to po tom­to zážit­ku vzdá­vá s tím, že prý na to nemá. Je to tro­chu zvlášt­ní, ale já se teď o to víc těším. Sil­ně si uvě­do­mu­ji, že to bude nej­vět­ší a nej­sil­něj­ší záži­tek v mém živo­tě. A to si pře­ci nemůžu nechat ujít.

V příš­tích pár dnech tré­nu­je­me, nebo spíš pro­vá­dí­me tako­vý dril, jak rych­le se dostat z poste­le na palu­bu, jak se pohy­bo­vat co nej­e­fek­tiv­ně­ji a záro­veň bez­peč­ně po palubě, a podob­ně. Opra­vu­je­me a upra­vu­je­me vše, co se moc dob­ře neo­svěd­či­lo nebo by se moh­lo poka­zit příš­tě. Tahá­me také The­re­su, kte­rá se úpl­ně neo­svěd­či­la, na stě­žeň a roz­hou­pá­vá­me ho, jak je to jen mož­né. Ta se ale vidi­tel­ně zastra­šit jen tak nedá. Kaž­dý večer také pije­me, dává­me si páku a kecá­me o všem mož­ném. Ste­ve nám vyprá­ví, jaké to je být Mor­mo­nem, co to zna­me­ná ode­jít a jak se to poda­ři­lo jemu. Alex nám zase poví­dá, jak kdy­si kot­vi­li někde u pobře­ží Spo­je­ných Stá­tů, když se k nim blí­žil huri­kán. Vidě­li loď utrh­nout se z kot­vy v tom vět­ru. Zved­li tedy kot­vu, při­plu­li k lodi, uná­še­né jen sil­ným větrem a Isa­belle pře­sko­či­la s lanem z jed­né lodi na dru­hou, aby ji moh­li při­vá­zat k sobě. Člo­věk se nesta­čí divit, co vše někte­ří lidé doká­ží, a sám se ješ­tě na vlast­ní kůži pře­svěd­čím, jak výji­meč­né lidi jsem to potkal…


ZPÁTKY NA MOŘI

Vyplu­tí se o pár dní odklá­dá a posád­ka se roz­ši­řu­je o dal­ší­ho čle­na, mla­dou jeden­a­dva­ce­ti­le­tou Ame­ri­čan­ku jmé­nem Lyra. Uží­vá­me si posled­ní pofla­ko­vá­ní po palubě i po sou­ši. V pon­dě­lí při­jíž­dí dal­ší a už posled­ní člen naší mezi­ná­rod­ní a vel­mi růz­no­ro­dé par­ty, jedena­tři­ce­ti­le­tý sym­pa­tic­ký Ital Jaco­po. Sur­fař a původ­ním povo­lá­ním bar­man. Alex roz­dě­lu­je hlíd­ky na tři týmy – On, Isa, Tibo a Papo (jak se Jaco­po­vi říká), Ste­ve, Lyra a já a Zach, Ale­jo a The­re­sa. Je úte­rý 10. led­na 2012 a my po nezbyt­ném odhlá­še­ní cel­ní­ky, podru­hé vyrá­ží­me směr Paci­fik.

Prv­ní hlíd­ku mám od dvou do pěti odpo­led­ne a je, na roz­díl od naše­ho prv­ní­ho vyplu­tí, až nud­ně klid­ná. Bez­peč­ná plav­ba a tak se roz­ho­du­je­me vytáh­nout na stě­žeň ten­to­krát Lyru. Poz­dě­ji odpo­led­ne se plav­ba oži­vu­je tím, že na šňů­ru s hákem, kte­rou táh­ne­me za lodí, chy­tá­me žra­lo­ka. Je malin­ký, jen asi metr dlou­hý. Alex navíc pro­hla­šu­je, že ho stej­ně nemů­že­me sníst, tak ho pouš­tí­me zpět do moře. Dru­hou hlíd­ku mám v noci od jede­nác­ti do dvou do rána a je krás­ná, měsíč­ná noc. Jsme už v Coo­ko­vě prů­li­vu a musí­me dávat pozor na tra­jek­ty, pro­plou­va­jí­cí mezi Sever­ním a Již­ním ost­ro­vem.

Na šňů­ru s hákem, kte­rou táh­ne­me za lodí, chy­tá­me žra­lo­ka. Po chví­li ho zase pouš­tí­me.


Dru­hý den se mi dělá špat­ně. Zase ale nezvra­cím, na roz­díl od ostat­ních. Sna­žím se nor­mál­ně jíst a hlav­ně hod­ně pít. Ležím na palubě a uží­vám si, nebo se o to ale­spoň pokou­ším, krás­né­ho, slun­né­ho dne bez jedi­né­ho mráč­ku. Ten­to den je pro mne ale jed­nou věcí výji­meč­ný, popr­vé se dostá­vám na ote­vře­né moře. Země už není vidět. Sil­ně si to uvě­do­mu­ji, pro­to­že to byla jed­na z věcí, kte­ré jsem si vždy přál zažít.

Šest hodin mezi hlíd­ka­mi vět­ši­nou pro­spí­me. Všich­ni to tak děla­jí. Při hlíd­ce se jen stří­dá­me v říze­ní a hlíd­ko­vá­ní, tedy pozo­ro­vá­ní moře oko­lo nás, a hlav­ně samo­zřej­mě před námi. Kaž­dá hlíd­ka také vždy jed­nou za tři dny celý den vaří a uklí­zí.

Plu­je­me na kosat­ku a bouř­ko­vou hlav­ní plach­tu a tuto kom­bi­na­ci po prv­ních pár dní nemě­ní­me. V noci řídí­me pod­le hvězd a přes den se kochá­me pohle­dem na alba­tro­sy stě­ho­va­vé, kte­ří nás budou dopro­vá­zet více­mé­ně celou plav­bu. A že je na co kou­kat, když krou­ží kolem lodi. Jsou nád­her­ní a s rozpě­tím kří­del kolem třech met­rů až majestát­ní.

– RUTINA PLACHTĚNÍ. V POPŘEDÍ VINŠNY A GRINGER, ZA NIMI PŘEDNÍ PLACHTA: KOSATKA –


SURFOVÁNÍ NA LEDOVÝCH VLNÁCH

Už tře­tí den se ale kazí poča­sí a zve­dá se vítr. V pátek 13. máme prv­ní vlny přes palu­bu. Uka­zu­je se, že Lyra nemá co na sebe, jsme tedy se Ste­vem jen ve dvou a co 15 minut se stří­dá­me v říze­ní. Je zima a naše ruce díky želez­ným kor­mi­d­lům pěk­ně mrz­nou. Baro­me­t­ric­ký tlak per­ma­nent­ně jen kle­sá. Bouř­ko­vý alarm na hodin­kách brzy vypí­nám, pro­to­že se ozý­vá pra­vi­del­ně kaž­dou půl hodi­nu. Prak­tic­ky při jakém­ko­li vět­ru nám pře­stá­vá fun­go­vat komín, tak­že jsme bez tope­ní. Vel­mi si ale uvě­do­mu­ju pří­tom­nost a to, že sku­teč­ně žiju.

Mimo hlíd­ku si taky musím zvyk­nout na zvu­ky dole v pod­pa­lu­bí. Ze začát­ku se mi nespí snad­no. Vlny nará­že­jí­cí do boků lodi vydá­va­jí tako­vé rány, jako kdy­by se trup lodi vždy roz­lo­mil na půl. Něko­li­krát vylé­zám ven s otáz­kou, co to bylo a vždy se mi dostá­vá stej­né odpo­vě­di – co co bylo? Neví, o čem mlu­vím. Na palubě tyto zvu­ky člo­věk jed­no­du­še nesly­ší. V sobo­tu oče­ká­vá­me přes 40 uzlů vítr, což je pod­le Beau­for­to­vy stup­ni­ce hra­ni­ce vichři­ce. Plu­je­me na dvě bouř­ko­vé plach­ty a vlny se zve­da­jí.

Na ote­vře­ném oce­á­nu, kde fou­ká vítr jed­ním smě­rem po stov­ky až tisí­ce kilo­me­t­rů jsou vlny nejen vět­ší na výš­ku, ale samo­zřej­mě i na dél­ku. Vzhle­dem k jejich veli­kos­ti to vypa­dá, že se tak nějak poma­lu valí kupře­du, ale nehle­dě na to, jak rych­le plu­ješ, jsou stá­le rych­lej­ší než ty. V Již­ním oce­á­nu jdou sys­témy poča­sí i prou­dy východ­ním smě­rem, a pro­to čas­to tyhle obří vlny „sur­fu­je­me“. Občas si při­pa­dám jako ve výta­hu. Jed­na vlna nás chy­tá a rych­le nám zve­dá záď a od kor­mi­d­la na příď kou­kám str­mě dolů. Loď hned potom zrych­lu­je a plu­je vlast­ně z kop­ce. Běž­ně tak dosa­hu­je­me až 20 uzlů. Fotím si graf tla­ku na mých hodin­kách, kte­rý uka­zu­je za posled­ních 48 hodin jen str­mý, line­ár­ní pokles. Pře­kra­ču­je­me také tak zva­nou dato­vou hra­ni­ci a máme tedy zase pátek 13. Dva pát­ky tři­nác­té­ho za sebou jsem ješ­tě neza­žil…

Prů­jezd vel­ký­mi vlna­mi (video: J. Junek)

„Potře­bu­je­me pomoc naho­ře!“ chví­li po tom, co jsem koneč­ně usnul, mě Tibo budí. V mži­ku na sebe bere­me záchran­né ves­ty, na víc není čas, a všich­ni se rych­le setká­vá­me v kok­pi­tu. Prv­ní, co vidím, je Alex za kor­mi­d­lem, jak zdán­li­vě zma­te­ně točí kor­mi­d­lem. Chví­li o čtvrt otáč­ky na jed­nu stra­nu, hned na to o půl otáč­ky na dru­hou stra­nu, pak zase o něco zpět a tak stá­le doko­la. Sna­ží se udr­žet loď plout rov­ně, ale vítr mu to vel­mi, ale oprav­du vel­mi ztě­žu­je. Už fou­ká oprav­du dost. Alex musí kři­čet, abychom ho sly­še­li. Chce sun­dat kosat­ku (troj­ú­hel­ní­ko­vá plach­ta nad pří­dí, pozn. red.) a vytáh­nout bouř­ko­vou plach­tu. Až poz­dě­ji, s při­bý­va­jí­cí­mi zku­še­nos­ti jsem si uvě­do­mil, jak nesmír­ně nebez­peč­né a vra­žed­né bylo, mít v tom vět­ru vyta­že­nou kosat­ku, i když ne celou. Všich­ni víme, co dělat a pře­sou­vá­me se na mís­ta. Stou­pám si napro­ti Zacho­vi ke grin­d­ru a v tu chví­li mám mož­ná vte­řin­ku času, než se při­pra­ví ostat­ní k lanům, podí­vat se na oce­án. Ten pohled, když otá­čím hla­vu dole­va, nikdy neza­po­me­nu. Přes­to­že je tma, zře­tel­ně vidím, jak se hned ved­le nás s duně­ním zlo­mi­la ohrom­ná vlna. Pozo­ru­ji bílou pěnu na jejím vrcho­lu, kte­rá je větrem odfou­ká­vá­na vodo­rov­ně kupře­du. To už ale Alex kři­čí: „Goo­oo!“ a my se Zachem točí­me jako o závod.

Na hlíd­ce jsme zase sami se Ste­vem. Kaž­dých 15 minut se stří­dá­me a jsme nesku­teč­ně una­ve­ní. Kolem líta­jí bles­ky, ale postup­ně se nebe lehce roz­ta­hu­je a obje­vu­je se měsíc. Ta ohrom­ná údo­lí mezi vlna­mi, osvět­le­ná svi­tem měsí­ce, jsou jen těž­ko uvě­ři­tel­ná. Uvě­do­mu­ji si, že vše, co jsem dopo­sud pro­žil, není nic pro­ti této plav­bě. Spát jdu po 22 hodi­nách tvr­dé dři­ny úpl­ně vyčer­pa­ný. Tu noc jsme měli až 15 met­ro­vé vlny a až 60 uzlů vítr, což je mohut­ná vichři­ce, hra­ni­čí­cí s orká­nem s vět­ry kolem 110 km/hod. Něco, co na moři roz­hod­ně zažít nechceš.

Dal­ší dny se poča­sí uklid­ňu­je, i když vlny jsou stá­le vět­ší a Alex dělá dosa­vad­ní rych­lost­ní rekord plav­by – 20,3 uzle. Roz­ho­du­je také, že při nej­vět­ších potí­žích budou jen dvě hlíd­ky po dvou lidech, stří­da­jí­cí se kaž­dé dvě hodi­ny. Těší mě, že pat­řím mezi ty čty­ři lidi. Uka­zu­jí se také sku­teč­né cha­rak­te­ry lidí. Jak říká Alex – moře z lidí smy­je všech­ny pře­tvář­ky (on to tedy řekl malin­ko spros­tě­ji). A tak vidí­me, že někdo je vystra­še­ný až k pani­ce, někdo je neschop­ný jak­ko­li při­dat ruku k dílu a někdo je pros­tě idi­ot.

„Uka­zu­jí se tu sku­teč­né cha­rak­te­ry lidí. Moře smy­je všech­ny pře­tvář­ky.“


RUSKÁ RULETA

V pon­dě­lí 16. led­na se dostá­vá­me na 53. stu­peň a může­me poma­lu oče­ká­vat ledov­ce. V létě se vždy na bře­zích Antark­ti­dy odla­mu­jí masiv­ní kusy ledu a jsou uná­še­ny na sever a seve­ro­vý­chod, kde postup­ně tají. Také se ochla­zu­je (moře má oko­lo 9 °C a vzduch kolem 5 °C) a já postup­ně při­dá­vám vrst­vy oble­če­ní. Pokud se to dá, sur­fu­je­me vlny (v tyto dny jsem si udě­lal osob­ní rekord – 17,1 uzle a Alex rekord lodi – 31 uzlů, což bylo vel­mi prav­dě­po­dob­ně na hra­ni­ci vlast­nos­tí kon­struk­ce lodi), ale čas­to jsou vlny tak nějak nevy­po­či­ta­tel­né.

Papo má od začát­ku moř­skou nemoc a je mu špat­ně, ale přes­to spo­lu zaží­vá­me úžas­né chvil­ky, plné smí­chu a dob­ré nála­dy. Čas od času se přes nás zlo­mí vět­ší vlna a jed­nou jsem díky tomu skon­čil po kole­na ve vodě, jak jsme se nahnu­li a oto­či­lo mě to z původ­ní­ho kur­zu 20° na 340°. Na příš­tě je až po pás ve vodě Papo.

Ve stře­du 18. nám odchá­zí čer­pa­dlo na vodu a chla­dí­cí čer­pa­dlo gene­rá­to­ru, tak­že nemá­me vodu ani elektři­nu. Vaří se na ply­no­vé dvou­plo­týn­ce, při­vá­za­né ke spo­rá­ku a hrnec se celou dobu musí držet. Sna­ží­me se zpro­voznit čer­pa­dlo na pit­nou vodu, ale Tibo omy­lem šla­pe kam nemá a láme pří­vod­ní hadi­ce. Alex ho nazý­vá „wal­king fuck-up“. Nezbý­vá než vytáh­nout dob­ře ulo­že­né záso­by bale­né vody.

Lidé jsou vyčer­pa­ní a občas zaspí hlíd­ku. Vlh­kost je všu­dypří­tom­ná a věci na ven za těch šest hodin vol­na nema­jí šan­ci usnout. Spím v pod­vlí­kač­kách, kalho­tách, krát­kém a dlou­hém tri­ku a miki­ně, ale je mi stá­le zima. Můj péřo­vý spa­cák je vidi­tel­ně na vyho­ze­ní.

Násled­ných pár dní tro­chu pole­vu­je poča­sí a dokon­ce vyta­hu­je­me i hlav­ní plach­tu, nicmé­ně se obje­vu­je jiný pro­blém. Na naší odpo­led­ní hlíd­ce máme mlhu a nevi­dí­me ani na 200 met­rů. Po chví­li vidí Papo ve vodě ved­le nás kus ledu, chví­li na to už oba vidí­me dru­hý a je nám jas­né, že to není náho­da, a že je na blíz­ku ledo­vec. Tep­lo­ta vody kle­sá o tři stup­ně. Kdo zrov­na neří­dí, je na pří­di a hlíd­ku­je. Potká­vá­me víc a víc kusů a čas­to se také musí­me něja­ké­mu vět­ší­mu vyhnout.

Tibo za kor­mi­d­lem, ved­le něj sedí Alex a Isa.


Jsme vcel­ku spo­ko­je­ní sami se sebou, jak to zvlá­dá­me, tak nás lehce vyvá­dí z míry, když nám Alex v jed­nu chví­li napros­to klid­ně říká: „A co tenhle?“ Uka­zu­je pří­mo před nás a když pohle­dem násle­du­ju jeho prst, málem mi padá čelist. Ohrom­ný, mož­ná sto­me­t­ro­vý ledo­vec a my míří­me pří­mo do jeho stře­du. Je svět­le mod­rý a jako­by obklo­pe­ný mlhou. Oka­mži­tě točí­me do vět­ru, sta­hu­je­me hlav­ní plach­tu a dál plu­je­me na motor, abychom měli vět­ší kon­t­ro­lu nad lodí. Ledo­vec zase rych­le mizí v mlze, ale zapo­me­nout na toto setká­ní se nedá. Je to stá­le jeden z nej­ú­žas­něj­ších zážit­ků v mém živo­tě. Po hlíd­ce si jdu leh­nout a usí­nám s vel­mi smí­še­ný­mi poci­ty. Vidět toho ble­dě­mod­ré­ho obra upro­střed oce­á­nu je neu­vě­ři­tel­ná a těž­ko popsa­tel­ná nád­he­ra, ale záro­veň si uvě­do­mu­ji, že mož­ná už malý, tří­me­t­ro­vý kus, by nás snad­no poslal ke dnu. Na jed­nu stra­nu kou­káš na nesku­teč­nou, pří­rod­ní nád­he­ru a na dru­hou na tiché­ho zabi­já­ka.

Po pár hodi­nách spán­ku vylé­zám na naši noč­ní hlíd­ku a po rozkou­ká­ní mi hrů­zou naska­ku­je husí kůže. Naše svět­la na vrcho­lu stěž­ně už sví­tí do mlhy a já je sotva vidím. Jsou ode mě cca 30 met­rů. Nejen, že je tedy noc, ale vidi­tel­nost je o pozná­ní hor­ší. Utě­šu­je mě jen, že ani jed­na z hlí­dek žád­ný dal­ší ledov­ce nevi­dě­la. Papo pře­bí­rá kor­mi­dlo a já si sedám před stě­žeň a sna­žím se pro­kouk­nout tu čer­nou mlhu, kte­rá je všu­de kolem nás. Po chví­li jako by ta mlha zesvět­la­la z čer­né na tma­vě šedou. Ale jen v jed­nom mís­tě. Sna­žím se najít něja­ký obrys a určit, jest­li to je ledo­vec a záro­veň kou­kám, jest­li je to svět­lej­ší i pří­mo před námi. V tu samou chví­li, co roz­po­zná­vám ledo­vec a otá­čím se na Papa, už ho vidí taky a my ho těs­ně míjí­me. Kus vyso­ký jako vět­ší dům, tak 50 met­rů ved­le nás. Jako bych kou­kal smr­ti pří­mo do očí.

Kus vyso­ký jako vět­ší dům, tak 50 met­rů ved­le nás. Jako bych kou­kal smr­ti pří­mo do očí.

Celé se to ode­hrá­lo během něko­li­ka málo vte­řin. A tep­lo­ta vody se ani nehnu­la. Budí­me Ale­xe a sna­ží­me se mu uká­zat kus, kte­rý jsme prá­vě minu­li, ale ten zase mizí za námi, jako by se roz­ply­nul. Máme prý dál hlíd­ko­vat. Ten­krát jsem nechá­pal, ale dnes už vím, že se neda­lo nic dělat. Byla to tako­vá rus­ká rule­ta. Když voda­mi Již­ní­ho oce­á­nu pro­plou­va­jí dnes závod­ní týmy napří­klad Oce­an Race, mají vyty­če­nou hra­ni­ci, pod kte­rou kvů­li ledov­cům nesmě­jí. Jed­ním dechem ale také musím dodat, že oni mají 25 uzlů jako prů­měr­nou rych­lost, my v tuto chví­li plu­li jen kolem pěti.

Dal­ší den potká­vá­me něko­lik ledov­ců. Stá­le v mlze, i když ne tak hus­té, jako v noci. Prší, ale máme bez­vět­ří. Plu­je­me vel­mi poma­lu na motor. Kolem obě­da potká­vá­me jeden kus vel­mi blíz­ko a Alex u něho téměř zasta­vu­je. Je vel­mi hus­tě obklo­pe­ný malý­mi kusy ledu, kte­ré se k ledov­ci lepí jako k mag­ne­tu a jak se vzá­jem­ně na vlnách dotý­ka­jí, vydá­va­jí vel­mi zvlášt­ní zvuk. Je to dost nevšed­ní, až hyp­no­ti­zu­jí­cí podí­va­ná. Do toho vychá­zí na palu­bu Papo a jako by žád­ný ledo­vec nee­xis­to­val nám téměř roz­či­le­ným hla­sem ozna­mu­je, že máme jít dolů oka­mži­tě jíst. Když se mu sna­ží­me vysvět­lit, že tuto podí­va­nou vel­mi prav­dě­po­dob­ně už nikdy v živo­tě neu­vi­dí­me, pro­hla­šu­je svým typic­kým ital­ským pří­zvu­kem, že ty špage­ty budou za pět minut pře­va­ře­ný.

Odpo­led­ne se vidi­tel­nost o pozná­ní zlep­šu­je a odha­lu­je nám nesku­teč­nou podí­va­nou. Oko­lo nás plu­je přes 20 ledov­ců! Někte­ré v dál­ce, někte­ré míjí­me rela­tiv­ně blíz­ko. Stá­le je to ale nád­her­ná podí­va­ná.

– LEDOVEC NA OBZORU. HYPNOTIZUJÍCÍ PODÍVANÁ –


DVA TÝDNY NA MOŘI

V nedě­li 22. led­na máme zatím nej­stu­de­něj­ší noc. Oblé­kám vše, co mám. Pod­le rada­ru oče­ká­vá­me obra, vidí­me ale jen dva men­ší kous­ky. Vidi­tel­nost je zpět na mizé­rii, ale pak přes den se zase zlep­šu­je a dokon­ce vysví­tá i Slun­ce. Po dlou­hé době máme hez­ké poča­sí, což se drží i do dal­ší­ho dne. Tu a tam ješ­tě potká­vá­me ledov­ce, ale už to není čas­té. Už jsme 14 dní na moři. Jede­me stá­le pod­le novozéland­ské­ho času, a tak se napří­klad roze­dní­vá kolem půl­no­ci, nikdo to ale nijak neře­ší. Kaž­dý je v reži­mu hlíd­ka, jíd­lo, spá­nek a nezá­le­ží na tom, je-li den nebo noc.

Moře se vra­cí do „nor­má­lu“ Již­ní­ho oce­á­nu, tak­že se zase zve­da­jí vlny a začí­ná­me sur­fo­vat. Také to ale zna­me­ná, že vaře­ní je zpět v extrém­ních rovi­nách, o čemž se pře­svěd­ču­ji, když se při jed­né z vět­ších vln sna­žím držet hrnec se špage­ta­mi a neda­ří se mi to. Sluš­ně opa­ře­ná ruka, ale oběd zachra­ňu­ji. Cel­ko­vě ale při­tu­hu­je, Alex tedy mění hlíd­ky na sys­tém: dvě hodi­ny hlíd­ka, čty­ři hodi­ny odpo­či­nek. Mění­me také čas na Ushu­aiu, tedy ‑15 hodin.

Zimou už nemůžu spát. Jsem nesmír­ně vyčer­pa­ný. Nový sys­tém to celé ješ­tě hor­ší, pro­to­že na něj nejsem zvyk­lý a při­jde mi, že nemám prak­tic­ky žád­ný odpo­či­nek. Vlny i vítr se zase zve­da­jí. Jed­né vel­mi tma­vé, bez­hvězd­né noci nejsem schop­ný řídit a Alex vylé­zá naštva­ný na hlíd­ku mož­ná už o hodi­nu dřív a posí­lá nás dolů jen slo­vy: „Fuck off!“ Přes den už je to zase lep­ší a Alex si z nás dělá sran­du. Zach mi půj­ču­je jeho náhrad­ní spa­cák a já koneč­ně spím zase v tep­le. Nesku­teč­né pohod­lí.

Vaře­ní v pol­ních pod­mín­kách. Bez zásob alko­ho­lu ani ránu.

Mou dal­ší noč­ní hlíd­ku je se mnou Alex a nechá­vá mě řídit hodi­nu a čtvrt v kuse. Radí mi a uka­zu­je co a jak, a jen tak mimo­cho­dem se také ptá, co za řeku teče Pra­hou a jest­li se tam dá doplout. Když mu odpo­ví­dám, že teo­re­tic­ky ano, ale že je po ces­tě dost mos­tů, jed­no­du­še mi říká, že jen sun­dá­me stě­žeň. Po tom­to „kur­zu“ mám ale tak zmrz­lé ruce, jak jsem snad ješ­tě nikdy neměl. Přes den máme zase sil­ný vítr a vlny přes palu­bu. Jed­na vlna při­chá­zí pří­mo zepře­du a vypa­dá to, jako bychom jí pro­je­li. Od pří­di přes celou loď a ješ­tě má tako­vou sílu, že se musím vel­mi pev­ně chy­tit kor­mi­d­la, abych to ustál. Nád­he­ra!

Toto se nemě­ní po příš­tích něko­lik dní. Papo­vi je stá­le špat­ně. Dělá­me v prů­mě­ru kolem dva­nác­ti uzlů. Všech­no máme teď per­ma­nent­ně vlh­ké, bez šan­ce na uschnu­tí. Ve spa­cá­cích (ano, spím v obou najed­nou) vět­ši­nou uschnu, ale pak na sebe stej­ně musím hodit pro­mo­če­nou bun­du a kalho­ty. Ven­ku je pět stup­ňů Cel­sia a uvnitř máme krás­ných devět.

Až v úte­rý 31. led­na se moře tro­chu klid­ní. Tibo se uka­zu­je jako typic­ký Fran­couz a vzhle­dem k tomu, že umí z čeho­ko­li udě­lat výbor­né jíd­lo, je paso­ván na che­fa na „plný úva­zek“. Lyra už se tak nepřed­ved­la. Spa­la na hlíd­ce a stá­vá se tak uklí­zeč­kou na „plný úva­zek“.

Ve stře­du je krás­ný slun­ný den s veli­ký­mi vlna­mi, kte­ré zase může­me sur­fo­vat. Běž­ně dělá­me 17–18 uzlů. Jed­nou, když se vra­cím zespo­du na palu­bu a jdu k Papo­vi, kte­rý je za kor­mi­d­lem, vidím za ním ohrom­nou vlnu. Vypa­dá vylo­že­ně jako vel­ká mod­rá zeď. Cva­kám mou kara­bi­nu a otá­čím se k pří­di jen abych viděl tu jízdu dolů. Nezmí­nil jsem, že Papo je vel­mi obstoj­ný sur­fař a vlny jed­no­du­še cítí. Po obou stra­nách stří­ká voda do výše něko­li­ka met­rů a já vidím, jak nám rych­lost stou­pá až na 24 uzlů. Úchvat­ná podí­va­ná. Zbý­vá den a noc k slav­né­mu mysu Horn.

Del­fí­ny jsme za ces­tu potka­li něko­li­krát.


MUŽ PŘES PALUBU

Čtvr­tek 2. úno­ra. Naše odpo­led­ní hlíd­ka mezi čtvr­tou a šes­tou. Vlny se celou dobu postup­ně zvět­šu­jí a říze­ní je stá­le těž­ší a těž­ší. Posled­ní půl hodi­ny už Papo nemá sílu pořád­ně oto­čit kor­mi­d­lem. Alex vylé­zá na svo­ji hlíd­ku s kame­rou v ruce. Vylé­zá i Tibo a já na něj kři­čím, ať se při­pou­tá i za chůze, což jsme běž­ně nedě­la­li. Vím, jak oce­án vypa­dal tu posled­ní půl­ho­di­nu naší hlíd­ky a tak se divím, jak „klid­ný“ je teď, když ho Alex natá­čí. Napa­dá mě jen: „Teď jsi klid­nej? Ukaž mu něco do kame­ry…“

Jen­že člo­věk musí být vel­mi opa­tr­ný, co si pře­je, pro­to­že jen minu­ty na to, co Alex odklá­dá kame­ru, při­chá­zí zle­va ohrom­ná vlna. Já jsem za kor­mi­d­lem na levo­bo­ku a řídím, Alex pře­de mnou a Tibo a Papo za kor­mi­d­lem na pra­vo­bo­ku. Oni jedi­ní dva při­chá­ze­jí­cí vlnu vidí. Já jen cítím ohrom­nou masu vody, kte­rá mě nesku­teč­nou silou str­há­vá dolů. Vlny přes palu­bu byly do této chví­le napros­to běž­né, ale tato je úpl­ně jiná. Celou posta­vou se oci­tám kom­plet­ně pod ní. Sna­žím se udr­žet kor­mi­dlo, točí­cí se nesmír­nou rych­los­tí k pra­vo­bo­ku, ale nemám nejmen­ší šan­ci a padám. Hla­vou mi blesk­la jen jedi­ná myš­len­ka: „A teď jsi v prde­li!“ Na to ztrá­cím vědo­mí.

Má dal­ší vzpo­mín­ka jsou bub­lin­ky a sla­no, když jsem se pro­bral pod vodou. Nevím, kde je naho­ře a kde dole, ale vím, že musím pla­vat. Pak hla­di­na, záď lodi pří­mo pře­de mnou a záchran­ný kruh, kte­ré­ho se oka­mži­tě chy­tám. A Tibo a Papo, pla­va­jí­cí na hla­di­ně napra­vo ode mě. Má prv­ní myš­len­ka je, že jsem ztra­til brej­le. Jsem vidi­tel­ně v šoku, ale to si v tu chví­li samo­zřej­mě neu­vě­do­mu­ji. Alex rukou vyta­hu­je jed­no­ho, pak dru­hé­ho a nako­nec mě. Sami bychom nemě­li šan­ci to zvlád­nout. Při pře­lé­zá­ní zábrad­lí na palu­bu si vší­mám, že nám chy­bí radar a k mému hrů­zu nahá­ně­jí­cí­mu pře­kva­pe­ní jsem objím­ku, ke kte­ré jsme byli při­pou­ta­ní, sun­dal jen rukou. Záro­veň se mi boles­tí pod­la­mu­je levá noha. Sedám si do kok­pi­tu na zem ved­le Tiba, kte­rý také kul­há a kou­kám na Isa­belle, kte­rá řídí bosa a jen v trič­ku a pod­vlí­kač­kách. Samo­zřej­mě oka­mži­tě sta­hu­je­me plach­ty, tak se mě Alex ptá, jest­li můžu makat. Zkou­ším se posta­vit, ale bohu­žel nemůžu. Sedím tedy sám, sly­ším, jak všich­ni pra­cu­jí a hla­vou se mi honí myš­len­ky: „Co se to sta­lo? Jak to, že jsem stá­le naži­vu? Je loď v pořád­ku? Co je se mnou? Mám něco zlo­me­né­ho? Máme plout do Antark­ti­dy – budu moct pokra­čo­vat?“ A na to se mi spus­tí slzy. Antark­ti­da je mým nej­vět­ším snem.

Blí­ží­me se k Argen­ti­ně. (video: J. Junek)


Alex je zpět. Odře­zá­vá kabe­ly rada­ru, kte­rý jsme stá­le táh­li pár met­rů za lodí, a nechá­vá ho navždy v Již­ním oce­á­nu. Pak bere mě a spouš­tí mě do své kabi­ny. S pomo­cí Ste­va a Zacha ze mě svlé­ká pro­mo­če­né věci a ptá se, co mě bolí. Levá noha v lýtku, hrud­ník, prs­ty na levé a palec na pra­vé ruce, kde je má ruka­vi­ce pro­říz­lá. Krom pal­ce, kte­rý je sice vidi­tel­ně, ale jen lehce naříz­lý, nic víc zkon­t­ro­lo­vat nemů­že, a tak mě uklá­dá do poste­le. Hrud­ník mě bolí čím dál víc, a k tomu vše­mu začí­nám cítit bolest v pra­vém rame­ni.

Čas od času někdo při­jde a ptá se, jak se mi vede. Dozví­dám se, že vlna měla ke dva­ce­ti met­rům a že jsme se oto­či­li o 110°. Také, že se celá kuchyň vysy­pa­la na pro­těj­ší stě­nu, čímž pod­le papa vznik­la moder­ní mal­ba.

Až poz­dě­ji zjiš­ťu­ji, že špat­né pod­mín­ky a vel­ké vlny jsou v těch­to mís­tech na běž­ném pořád­ku. A to hned z něko­li­ka důvo­dů. Je tu nej­mo­hut­něj­ší oce­án­ský proud na svě­tě, tzv. Západ­ní pří­hon. Výmě­na vody mezi nej­vět­ším oce­á­nem na svě­tě, tichým oce­á­nem a dru­hým nej­vět­ším Atlant­ským je skrz toto úzké hrdlo vel­mi inten­ziv­ní. Proud vody může dosa­ho­vat až 135 000 000 kubic­kých met­rů za vte­ři­nu, což je až nepřed­sta­vi­tel­né. K tomu se tu stře­tá­va­jí dvě vod­ní masy, tep­lej­ší ze sever­něj­ších šířek a stu­de­né, antark­tic­ké vody z již­ní­ho oce­á­nu. A aby toho vše­ho neby­lo ješ­tě málo, při­dá­va­jí se k tomu kli­ma­tic­ké pod­mín­ky, vyplý­va­jí­cí z toho, že v těch­to země­pis­ných šíř­kách spo­lu sou­se­dí dvě růz­né atmo­sfé­ric­ké buň­ky a cha­rak­te­ris­tic­ky tu tím pádem vzni­ka­jí čas­té tla­ko­vé níže.

Když to zkrá­tím a zjed­no­du­ším – je to peklo.

V pátek brzy ráno obe­plou­vá­me snad nej­slav­něj­ší mil­ník moře­pla­vec­tví – mys Horn. Zach mě bere na záda a pomá­há mi po scho­dech naho­ru, abych tuto slav­nou ská­lu mohl spat­řit na vlast­ní oči. Je to sice prv­ní pev­ni­na po pár týd­nech, ale prak­tic­ky jen ská­la v oce­á­nu. Není to pří­stav, kam se všich­ni neu­vě­ři­tel­ně těší­me. Až po letech si uvě­do­mu­ji, že jsme tuto legen­du obe­plu­li sko­ro nej­těž­ší ces­tou.

„Vidět toho ble­dě­mod­ré­ho obra upro­střed oce­á­nu je neu­vě­ři­tel­ná a těž­ko popsa­tel­ná nád­he­ra.“


KONEČNĚ PEVNINA

Do poste­le, kte­rá je výš, se bez pomo­ci nedo­sta­nu, a tak si lehám na lavi­ci v salo­nu. Vplou­vá­me do kaná­lu Beagle, kte­rý je pojme­no­ván po výzkum­ném troj­stěž­ní­ku HMS Beagle, na kte­rém se poz­dě­ji pla­vil a sbí­ral pod­kla­dy pro svou evo­luč­ní teo­rii Char­les Darwin, a kte­rý tudy v roce 1830 popr­vé pro­plul. Máme ale pro­ti sobě jak vítr, tak i sil­ný proud a motor sám nesta­čí. Sly­ším tedy, jak naho­ře vyta­hu­jí plach­ty a co pět minut musí kři­žo­vat tím­to rela­tiv­ně úzkým kaná­lem až k naše­mu cíli – měs­tu Ushu­aia v Argen­ti­ně.

Trvá nám to ale téměř celý den. Já celou dobu bez­moc­ně ležím dole a pře­mýš­lím. Dob­ře se necí­tím ani psy­chic­ky ani fyzic­ky. Nevím, co se mnou je, jest­li budu moct pokra­čo­vat, nebo jest­li budu muset domů. Na jed­nu stra­nu se domů moc těším, ale na dru­hou ješ­tě nechci. Je v sáz­ce Antark­ti­da. Koneč­ně kot­ví­me, Alex při­ná­ší piv­ka a kecá­me až do rána. Mimo jiné nám až teď pro­zra­zu­je, jak nebez­peč­né je sur­fo­vat takhle vel­ké vlny. Loď se totiž může roz­jet tak, že se „zapích­ne“ do vlny před sebou a pře­vrá­tí se podél­ně. Což by vel­mi prav­dě­po­dob­ně ved­lo ke zlo­me­ní stěž­ně a ohrom­né pro­blémy pro ty, co by ten­to prv­ní nesnáz pře­ži­li. Ule­vu­je se nám, že jsme celou tu sran­du Již­ní­ho oce­á­nu všich­ni pře­ži­li…

Ráno pře­plou­vá­me k doku a popr­vé se dostá­vá­me na pev­ni­nu. Je tu krás­ně. Nad měs­tem se tyčí krás­né hory, kte­ré jsou, přes­to­že je upro­střed léta, pokry­ty čer­s­tvým sně­hem. Oko­lo je spous­ta dal­ších, vět­ších i men­ších pla­chet­nic a dal­ších lodí. Pro vět­ši­nu je to star­tov­ní bod do Antark­ti­dy.

Při­jíž­dí­me k cíli – měs­tu Ushu­aia v Argen­ti­ně.


Mně pomá­ha­jí do vozíč­ku a odvá­ží mě do nemoc­ni­ce. Argen­tin­ské zdra­vot­nic­tví je na vyso­ké úrov­ni, jak se rych­le pře­svěd­ču­ji. Děla­jí mi rent­gen nohy a posí­la­jí mě domů s tím, že to není zlo­me­né a že by to mělo být do tří týd­nů dob­ré. Výbor­ně. Tak­že nevím pořád nic. Na ostat­ní věci se mi ani nepo­dí­va­li. Tak nějak jsem čekal, že se mé dile­ma v nemoc­ni­ci vyře­ší samo, ale nic. Hla­vou mi tak dál kolu­je mno­ho důle­ži­tých otá­zek.

Cel­ko­vě je to ale tako­vý líný den. Všich­ni jsou někde ve měs­tě a já jsem nucen začít cho­dit. Aspoň, že vím, že to nemám zlo­me­né… Po téměř čtyřech týd­nech na moři si také dávám prv­ní sprchu. Bohu­žel si ji ale nedo­ká­ži užít tak, jak bych měl. A pak celý den čekám a nedě­lám prak­tic­ky nic. Příš­tích pár dní vesměs jen uklí­zí­me a sle­du­je­me fil­my. Alex z lodi vyha­zu­je Lyru (ta oprav­du neza­padla) a pár lidí odjíž­dí domů. Byl by rád, kdy­bych pokra­čo­val, a já se těch­to pár dní cítím až na výjim­ky stá­le líp, a tak se roz­ho­du­ji to risk­nout.

Pokra­čo­vá­ní Jir­ko­va jach­tař­ské­ho dob­ro­druž­ství při­pra­vu­je­me a můžeš se na něj těšit ve dru­hé půl­ce roku.

Plná čára: vyko­na­ná plav­ba z Nové­ho Zélan­du do Argen­ti­ny.
Teč­ko­va­ně: dal­ší plán – Antark­ti­da a Již­ní Ame­ri­ka
JAK NA TO

Ces­ta z Nel­so­nu na Novém Zélan­du do měs­ta Ushu­aia na jihu Argen­ti­ny nám trva­la 25 dní, s prů­měr­nou rych­los­tí 10 uzlů.

Ale­xo­vu nabíd­ku na pře­plav­bu Již­ní­ho oce­á­nu na jeho jachtě Wild jsem našel na strán­kách findacrew.net, kde lidé čas­to hle­da­jí i nezku­še­nou posád­ku.

Pokud bys pře­mýš­lel o podob­né ces­tě, shá­něl víc infor­ma­cí, chtěl pora­dit, jak začít nebo se pros­tě jenom chtěl potkat, můžeš mi napsat email nebo se sta­vit v pro­dej­ně Hani­ba­lu v Pra­ze v Korun­ní, kde pra­cu­ji.

Jiří Junek

Autor

Foto­graf, ces­to­va­tel, sní­lek a dob­ro­druh. Milu­je pří­ro­du, obzvláš­tě moře a hory. Rád si sba­lí batoh a vyra­zí pryč z civi­li­za­ce a od lidí. Nemá rád hloupost, závist, ego­is­mus a ran­ní vstá­vá­ní.

Jakub Freiwald

Edi­tor

Před mno­ha lety pro­pa­dl ces­to­vá­ní a v Čechách ho od té doby potkáš jenom v létě. Zby­tek roku rád kámo­še udr­žu­je v nejis­to­tě, ve kte­rém časo­vém pás­mu se zrov­na nachá­zí. I když milu­je hory, posled­ní dobou dává před­nost spíš tro­pic­kým oce­á­nům a sur­fo­vá­ní.

Face­book eMon­ta­ny | Potěš nás svým komen­tá­řem a odškr­tá­vej nej­no­věj­ší člán­ky a videa