LEDOVÝ SLALOM JIŽNÍM OCEÁNEM

Plavit se na otevřeném oceánu byl vždycky můj sen. Když přišla nabídka na přeplavbu z Nového Zélandu do Argentiny, nejdrsnějšími světovými vodami, neváhal jsem ani minutu. 25 dní na moři. Bez jakýchkoli zkušeností a s naprosto neznámými lidmi.

TEXT: JIRKA JUNEK
FOTO: JIRKA JUNEK A DALŠÍ ČLENOVÉ EXPEDICE
| KVĚTEN 2020

Ve středu 21. prosince 2011, přesně po devíti měsících na Novém Zélandu, dostávám odpověď od Alexe, kapitána první lodi, kterou jsem oslovil na stránkách findacrew.net. „Co budeš dělat, kdyby ten kapitán chtěl vyplout už za týden?“ ptají se mě dva Češi, se kterými na Zélandu pracuji. S odpovědí neváhám ani vteřinu: „Odplouvám s ním! Dávám výpověď a zítra odjíždím do Nelsonu na loď.“ Dlouho nemůžu usnout. Že bych měl opravdu takové štěstí a splnil bych si svůj velký sen, plavit se po moři a přeplout oceán?

Můj velký sen: Přeplout oceán.

BUDU TO MILOVAT

O lodích toho zatím moc nevím, a tak mi jachta na fotkách nepřipadá ničím zvláštní. Jmenuje se Wild, je 24 metrů dlouhá a v nejširší části 5,5 m široká. Je to plně manuální, závodní jachta, postavená v roce 1984 v loděnici Palmer Johnson podle designu Rona Hollanda a je to vlastně kopie slavné jachty Lion New Zealand. Její kapitán Alex je o tři roky mladší než já. Začínám být malinko nervózní. Jedu do přístavu, parkuju a jdu pěšky na místo, kde by podle popisu měla být loď vyvázaná. Chci se nejdřív, tak nějak anonymně z dálky podívat, Alexovi tedy ještě nevolám. Loď poznávám na první pohled. A není to proto, že tam žádná jiná loď není… Právě někam odplouvá, a tak ji vidím, jak lehce klouže po hladině a jak po ní kmitá pár lidí. V tu chvíli jim moc závidím. Odjakživa mám lodě, moře, a hlavně námořníky spojené se svobodou. Samozřejmě hlavně z románů a filmů.

O pár hodin později se konečně seznamuji s Alexem, jeho přítelkyní a posádkou a poprvé vstupuji na jachtu. Na lodi jsem byl jen párkrát v životě, ale ani trajekt mezi ostrovy Nového Zélandu, ani malá motorová loďka na jezeře Titicaca, tím méně parník na Máchově jezeře se tomuto ani zdaleka nepodobaly.

Alex mi ukazuje kapitánskou kajutu na zádi, salon s jídelnou a kuchyňkou, příď s toaletou, sprchou a nespočtem různého námořnického harampádí na různých nastavitelných policích, kajuty pro posádku a moji postel. MOJI POSTEL! Nemůžu uvěřit vlastním uším. Já si myslel, že nejdřív proběhne něco jako pohovor nebo tak něco. Že mi řekne, co a jak, zeptá se mě na… já nevím co, ale určitě jsem nečekal: „Tady je tvá postel. Kde máš věci?“ Místo toho se mě jenom ptá, jestli s nimi opravdu chci plout a jestli si myslím, že to zvládnu. Prý poplujeme místy, kde je nejdrsnější moře na světě. „Jak se tak znám, budu to milovat,“ odpovídám.

Nový domov. Jachta WILD těsně před vyplutím z Nelsonu na Novém Zélandu.


PŘÍPRAVY PŘED VYPLUTÍM

Vzhledem k tomu, že jsem žil v autě, je balení otázkou pár minut. Ukládám si batoh na palandu a jdu se víc seznámit s lodí. Boky má tmavě modré, palubu světle šedou. Na zádi je kokpit se dvěma kormidly a před nimi tzv. hatch, vstup do kapitánské kajuty. Dál směrem k přídi je barel záchranného člunu, asi uprostřed lodi je vstup do salonu a pak jistě nejvýraznější část lodi, její 33 m vysoký stěžeň. Ten je spojen s kýlem, který pod vodou pokračuje do hloubky 4,5 m. Ze stěžně vystupují každých cirka sedm metrů do obou stran tzv. sálingy a směrem k zádi asi 1,5 m nad palubou ráhno. Před stěžněm je hladká příď se dvěma světlíky do přední části salonu.

Seznamuji se také s posádkou, kterou tvoří velmi různorodá směsice lidí. Již zmíněný kapitán a spolumajitel lodi Alex. Napůl Novozélanďan a napůl Angličan, osmadvacetiletý sympaťák a profík, který na moři doslova vyrostl. Jeho přítelkyně, také velmi zkušený námořník, Švédka Isabelle. Mně od počátku nejbližší třicetiletý Francouz Thibaut, zvaný jednoduše Tibo. Původem počítačový inženýr, který nechal honbu za penězi, opustil to tzv. křeččí kolečko a začal cestovat. Stopem z jeho rodné země přejel východní Evropu do Ruska, Číny, Mongolska, přes jihovýchodní Asii na Filipíny, nějaký čas strávil v Austrálii a pak i na Novém Zélandu. Dále dva Američani, dvaatřicetiletý IT specialista Zach, který strávil posledních pár let prací v Rusku a dvaačtyřicetiletý dlouhán Steve. Steve „dal výpověď“ u Mormonů někdy kolem dvaceti a začal podnikat s nemovitostmi. Šlo mu to tak dobře, že je dnes již rentiérem. Derek, třiačtyřicetiletý polský businessman, žijící v Americe. A jedenašedesátiletá německá matematička v důchodu Theresa.

Noví parťáci. Zepředu Tibo, Zach a Steve.


Po prvním dni usínám se skutečně zvláštními pocity. Opravdu se chystám vyplout na moře? S bandou lidí, které vůbec neznám? A na tomhle? Mám opravdu takové štěstí? Nebo smůlu? Je to spíš jako sen… Ráno se ale probouzím na té stejné posteli na lodi, mimochodem do vánočního dne, je 24. prosince. Ani mi to nepřijde, když je venku nádherné léto. V neděli 25. ráno si rozdáváme dárky, jak je v anglosaských zemích zvykem. Každý dostává nějakou větší či menší blbůstku, ale stejně je to příjemné. Já dostávám od Dereka uzavíratelný, nepromokavý pytel na věci, který se jistě bude hodit.

Konečně vyplouváme! Sice jen kousek od břehu, abychom mohli zbrousit palubu, ale přeci jen na moře. Jsou to poslední přípravy před skutečným vyplutím. Brousí a natírá se paluba, nakupuje se proviant na cestu, tankuje se voda a nafta do nádrží, nabírají se kanystry benzínu a plynu, stěhují se motorky na loď. Ano, čteš správně. Alex si s sebou bere dvě enduro motorky! Alex je, jak se budu moci ještě několikrát přesvědčit, velmi výjimečný člověk. I nákup jídla na cestu mě překvapuje:

„Alexi, co máme vzít?“
„Vemte čokoládu!“
„Kolik?“
„Tak 100 balení.“

100 čokolád? Dobře, no. Měli jsme asi deset narvaných vozíků a museli nám vyčlenit jednu pokladnu jen pro nás.

Uplyne ještě pár takto, musím uznat, velmi příjemných dní, strávených dokupováním vybavení, procházkami po městě a posledními přípravami na vyplutí s mými novými přáteli. V internetové kavárně mi také ukazují pár videí z míst, kudy se chystáme plout. Stačí si na YouTube vyhledat ‚sailing Cape Horn‘. Ta videa mě osobně v tu chvíli připadají tak moc drsná a zároveň tak nějak vzdálená, že mi to vlastně ani moc nedochází a nedostávám strach. Respekt ano, ale ten jsem měl z moře vždy.

BLÁZEN NEBO SEBEVRAH

Připojuje se k nám poslední člen posádky, šestačtyřicetiletý architekt z Uruguaye, doposud žijící v Austrálii, Alejandro. Alex rozděluje hlídky a konečně vyplouváme. Je sobota 31. prosince 2011. Musíme nejdříve vyplout z Tasman Bay a dostat se do Cookova průlivu, kterým proplujeme mezi severním a jižním ostrovem Nového Zélandu. Odpoledne mám svou první hlídku. Také poprvé v životě řídím jachtu! Máme dobrý vítr a já dělám 14,7 uzlů, za což od Alexe sklízím pochvalu. Pro srovnání, o jakou rychlost se jedná, běžné jachty plují v dobrém větru okolo 5 až 8 uzlů. Ve velmi hrubém, laickém srovnání s auty, jsme jeli 220 km/h, zatímco běžná auta jezdí 130 km/h. Pravdou je, že v tomto prakticky nesmyslném srovnání, jedeme například ve starším závodním Porsche.

Jenže vítr se dál zvedá a my se dostáváme do menší bouře. A všem se dělá zle. Jediní, komu je viditelně dobře, je pochopitelně Alex s Isabelle a Steve, který má víceméně jako jediný z nás ostatních alespoň nějaké zkušenosti s plachtěním. Jachtu dokonce vlastní. I Alejandro má údajně nějaké zkušenosti, ale na něm to vidět rozhodně není. A jen tak mimochodem, fakt, že někdo vezme na loď úplně nezkušené lidi a chystá se s nimi přeplout nejdrsnější oceán na světě, je absolutně neuvěřitelný. A tomuto člověku je navíc 28 let! Kdybych o plachtění věděl to, co vím dnes, myslel bych si, že ten člověk je buď blázen, nebo sebevrah. Tenkrát jsem to ale neřešil a naprosto mu věřil.

Kdybych o plachtění věděl to, co vím dnes, myslel bych si, že ten člověk je buď blázen, nebo sebevrah.


Po hlídce se chystám dolů a zrovna když vstupuji do salonu, slyším ohromnou ránu. Něco jako výstřel z pušky větší ráže. Okamžitě se otáčím a vidím, jak Alex křičí příkazy. Vylézám zase ven, chvíli jsem trochu zmatený a nevím, co dělat, ale rychle se rozkoukávám a přikládám ruku k dílu. Prasklo lano k přední plachtě, takže ji co nejrychleji stahujeme a vytahujeme bouřkovou kosatku. V takovou chvíli jde skutečně o vteřiny, ostatně jako v každé krizové situaci na moři. Volná plachta se totiž v takovém větru plácá naprázdno a může se snadno poškodit, roztrhat, někoho zranit, anebo shodit přes palubu. Spolu se zbytkem utrženého lana je ještě nebezpečnější. V podobných situacích se zařve dolů do lodi: „Všichni na palubu!“ a musí se problém co možná nejrychleji vyřešit, ať už máš hlídku, nebo zrovna půlnoc. A to pak velmi vyčerpává. Jsme rozděleni do třech hlídek a každá drží směnu tři hodiny. To znamená, že máš šest hodin odpočinku na každých devět hodin a ty se časem jednoduše naučíš prospat, protože jsi tak vyčerpaný, že na nic navíc prostě nemáš. V praxi tedy na takovéto cestě jen jíš, spíš, anebo jsi na hlídce. Pokud tě někdo vzbudí například po hodině spánku, pak dvě hodiny makáš, tak ti zbydou dvě a půl hodiny na to to dospat a to nejde. A takhle snadno, jak jsme si časem všichni vyzkoušeli, se dostaneš na psychické i fyzické dno. Ale to dost předbíhám.

Když se konečně dostávám dolů, je mi hned jasné, že kýžený okamžik odpočinku vůbec nenastane. Kdo nebyl v bouři na lodi, těžko pochopí. Jsi v místnosti bez oken, která se náhle a naprosto náhodně naklání a houpe, a to navíc všemi směry. A to občas možná až o 20°. Mnohem později jsme s člověkem, který v tuto chvíli ještě není na palubě, natáčeli video, kdy prakticky chodím po stěně, a smáli jsme se, že jsme jako ve filmu Inception. A tak se stalo, že při jednom takovém pohybu skončil Derek jak široký, tak dlouhý v kuchyni, sedět zadkem na sporáku a v jeho překvapivém výrazu a vyvalených očích se dalo číst, že toto opravdu nečekal. Zach byl lepší, ten se držel. Jenže při jednom z prudších zhoupnutí se držel tak pevně schodů, že je utrhl. Nestačil jsem se divit a jen jsem si v hlavě říkal: „Pane bože, takhle to bude celou cestu do Jižní Ameriky?“

Další prudké zhoupnutí – až z police vyletěly brambory, uskladněné ve velké plastové bedně, snad 50 kg. Přesto přese všechno si jdu lehnout. Za prvé mi není dobře a za druhé potřebuji a musím odpočívat. Je to ale peklo. Představ si, nebo radši ne, že v té houpající místnosti ležíš, je ti fakt zle a posloucháš, jak tři lidé naráz zvrací do umyvadla. Peklo! Ono, i kdyby mi zle nebylo, tak by se mi z tohoto udělalo. Chvíli na to vidím kouř. Vykloním se z postele a hned mi dochází, co se děje. Během doslova jedné vteřiny seskakuji z postele a skáču šipku k našim naftovým kamnům. Utrhl se komín. Snažím se ho držet na svém místě a nějak ho zase upevnit, když se vedle mě otevřou dveře na záchod, vyjde Tibo se zaťatou pěstí a sděluje mi, že seděl na záchodě a jak se to houpalo, tak se nemohl udržet a nablil si do ruky. Nevím, čím jsem si tuto, pro mě naprosto nepotřebnou informaci, zasloužil. Ale chápu, že ho v tuto chvíli nějaký komín vůbec nezajímá. Nakonec, má plné ruce práce.

Ležím na podlaze v náhodně se houpající místnosti, držím rozbitý komín a přemítám, že je to snad zlý sen. Alex! Ptá se, co dělám, odpovídám, že se utrhl komín a on zase mizí. Viditelně to zdaleka není tak důležitý problém, jak jsem si myslel. Celá místnost je zakouřená, vzduchem létá jídlo i lidi a Alex má nahoře něco ještě horšího… Ne, tohle je horší než zlý sen.

Plujeme na plnou hlavní plachtu a já se seznamuji s řízením lodě.


NELEHKÝ ŽIVOT NÁMOŘNÍKA

Lehám si zas do postele. Koukám do zdi. Spát nemůžu. Celá loď se neustále houpe a zvenku se ozývají šílené zvuky. V půl druhé ráno se začínám oblékat, protože mám od dvou hlídku. Na normální kalhoty oblékám nepromokavé, námořnické „lacláče“. Triko, mikina, přes to goretex bunda a navrch nepromokavou, jachtařskou bundu. Kšiltovku a kulicha. Nahoře je naprostá tma. Logicky. Potřebujeme vidět, když chceme řídit jachtu, a tak by těžko mohlo na palubě svítit jakékoli světlo. Jen mě to předtím nějak nenapadlo. Chvíli mi trvá, než si zvyknu a rozkoukám se. Řídí Steve a vedle stojí Alex. Steve řídil i v tom nejhorším a udělal si něco s palcem, tak ho ihned střídám a on si jde lehnout. Alex mi vysvětluje, že odešla navigace a že musím řídit podle kompasu, který je přímo před kormidlem a je na něm čelovka, která ho červeným světlem jemně osvětluje. Jedeme na motor a jedeme zpět.

Ještě jsou vcelku vlny, ale už se to dá. Zachovi s Theresou je tak zle, že jsou rádi, že sedí. Naštěstí neplánovaně vylézá Tibo a tak se v řízení střídám s ním a Alex si může jít konečně taky lehnout. Řídíme takto hodiny. Vystřídat nás nikdo nejde ani po třech, ani po čtyřech hodinách. Ale nám to vůbec nevadí, užíváme si to. Až k ránu po rozednění vylézá Alex. Napínáme zase plachty a vypínáme motor. Snídám půlku čokolády, mé první jídlo od oběda minulého dne. „Už jsi někdy viděl delfíny?“ ptá se mě Alex. Odpovídám, že ne a on ať se tedy jdu podívat na příď. Po obou stranách plave hejno delfínů. Příjemné ráno. A krásná odměna za krušnou noc. Chvíli si ještě užívám okamžiku a jdu si lehnout. Je asi tři čtvrtě na sedm a jsem totálně vyčerpaný. Probouzejí mě asi v devět, po dvou hodinách spánku, že už jsme v přístavu, a že je potřeba zase makat. Život námořníka skutečně není peříčko.

Opravdu by mě zajímalo, co si mysleli celníci, kteří nás den na to, co nás odepsali, znovu přijímají na Nový Zéland. Pár týdnů zpět jsem si říkal, kde asi oslavím Silvestra, ale i kdyby mi tenkrát někdo řekl o této noci, tak bych se mu asi pěkně vysmál a myslel bych si, že je asi zfetovaný. Celý den je jasný – sušení, uklízení, opravy. Derek to po tomto zážitku vzdává s tím, že prý na to nemá. Je to trochu zvláštní, ale já se teď o to víc těším. Silně si uvědomuji, že to bude největší a nejsilnější zážitek v mém životě. A to si přeci nemůžu nechat ujít.

V příštích pár dnech trénujeme, nebo spíš provádíme takový dril, jak rychle se dostat z postele na palubu, jak se pohybovat co nejefektivněji a zároveň bezpečně po palubě, a podobně. Opravujeme a upravujeme vše, co se moc dobře neosvědčilo nebo by se mohlo pokazit příště. Taháme také Theresu, která se úplně neosvědčila, na stěžeň a rozhoupáváme ho, jak je to jen možné. Ta se ale viditelně zastrašit jen tak nedá. Každý večer také pijeme, dáváme si páku a kecáme o všem možném. Steve nám vypráví, jaké to je být Mormonem, co to znamená odejít a jak se to podařilo jemu. Alex nám zase povídá, jak kdysi kotvili někde u pobřeží Spojených Států, když se k nim blížil hurikán. Viděli loď utrhnout se z kotvy v tom větru. Zvedli tedy kotvu, připluli k lodi, unášené jen silným větrem a Isabelle přeskočila s lanem z jedné lodi na druhou, aby ji mohli přivázat k sobě. Člověk se nestačí divit, co vše někteří lidé dokáží, a sám se ještě na vlastní kůži přesvědčím, jak výjimečné lidi jsem to potkal…


ZPÁTKY NA MOŘI

Vyplutí se o pár dní odkládá a posádka se rozšiřuje o dalšího člena, mladou jedenadvacetiletou Američanku jménem Lyra. Užíváme si poslední poflakování po palubě i po souši. V pondělí přijíždí další a už poslední člen naší mezinárodní a velmi různorodé party, jedenatřicetiletý sympatický Ital Jacopo. Surfař a původním povoláním barman. Alex rozděluje hlídky na tři týmy – On, Isa, Tibo a Papo (jak se Jacopovi říká), Steve, Lyra a já a Zach, Alejo a Theresa. Je úterý 10. ledna 2012 a my po nezbytném odhlášení celníky, podruhé vyrážíme směr Pacifik.

První hlídku mám od dvou do pěti odpoledne a je, na rozdíl od našeho prvního vyplutí, až nudně klidná. Bezpečná plavba a tak se rozhodujeme vytáhnout na stěžeň tentokrát Lyru. Později odpoledne se plavba oživuje tím, že na šňůru s hákem, kterou táhneme za lodí, chytáme žraloka. Je malinký, jen asi metr dlouhý. Alex navíc prohlašuje, že ho stejně nemůžeme sníst, tak ho pouštíme zpět do moře. Druhou hlídku mám v noci od jedenácti do dvou do rána a je krásná, měsíčná noc. Jsme už v Cookově průlivu a musíme dávat pozor na trajekty, proplouvající mezi Severním a Jižním ostrovem.

Na šňůru s hákem, kterou táhneme za lodí, chytáme žraloka. Po chvíli ho zase pouštíme.


Druhý den se mi dělá špatně. Zase ale nezvracím, na rozdíl od ostatních. Snažím se normálně jíst a hlavně hodně pít. Ležím na palubě a užívám si, nebo se o to alespoň pokouším, krásného, slunného dne bez jediného mráčku. Tento den je pro mne ale jednou věcí výjimečný, poprvé se dostávám na otevřené moře. Země už není vidět. Silně si to uvědomuji, protože to byla jedna z věcí, které jsem si vždy přál zažít.

Šest hodin mezi hlídkami většinou prospíme. Všichni to tak dělají. Při hlídce se jen střídáme v řízení a hlídkování, tedy pozorování moře okolo nás, a hlavně samozřejmě před námi. Každá hlídka také vždy jednou za tři dny celý den vaří a uklízí.

Plujeme na kosatku a bouřkovou hlavní plachtu a tuto kombinaci po prvních pár dní neměníme. V noci řídíme podle hvězd a přes den se kocháme pohledem na albatrosy stěhovavé, kteří nás budou doprovázet víceméně celou plavbu. A že je na co koukat, když krouží kolem lodi. Jsou nádherní a s rozpětím křídel kolem třech metrů až majestátní.

– RUTINA PLACHTĚNÍ. V POPŘEDÍ VINŠNY A GRINGER, ZA NIMI PŘEDNÍ PLACHTA: KOSATKA –


SURFOVÁNÍ NA LEDOVÝCH VLNÁCH

Už třetí den se ale kazí počasí a zvedá se vítr. V pátek 13. máme první vlny přes palubu. Ukazuje se, že Lyra nemá co na sebe, jsme tedy se Stevem jen ve dvou a co 15 minut se střídáme v řízení. Je zima a naše ruce díky železným kormidlům pěkně mrznou. Barometrický tlak permanentně jen klesá. Bouřkový alarm na hodinkách brzy vypínám, protože se ozývá pravidelně každou půl hodinu. Prakticky při jakémkoli větru nám přestává fungovat komín, takže jsme bez topení. Velmi si ale uvědomuju přítomnost a to, že skutečně žiju.

Mimo hlídku si taky musím zvyknout na zvuky dole v podpalubí. Ze začátku se mi nespí snadno. Vlny narážející do boků lodi vydávají takové rány, jako kdyby se trup lodi vždy rozlomil na půl. Několikrát vylézám ven s otázkou, co to bylo a vždy se mi dostává stejné odpovědi – co co bylo? Neví, o čem mluvím. Na palubě tyto zvuky člověk jednoduše neslyší. V sobotu očekáváme přes 40 uzlů vítr, což je podle Beaufortovy stupnice hranice vichřice. Plujeme na dvě bouřkové plachty a vlny se zvedají.

Na otevřeném oceánu, kde fouká vítr jedním směrem po stovky až tisíce kilometrů jsou vlny nejen větší na výšku, ale samozřejmě i na délku. Vzhledem k jejich velikosti to vypadá, že se tak nějak pomalu valí kupředu, ale nehledě na to, jak rychle pluješ, jsou stále rychlejší než ty. V Jižním oceánu jdou systémy počasí i proudy východním směrem, a proto často tyhle obří vlny „surfujeme“. Občas si připadám jako ve výtahu. Jedna vlna nás chytá a rychle nám zvedá záď a od kormidla na příď koukám strmě dolů. Loď hned potom zrychluje a pluje vlastně z kopce. Běžně tak dosahujeme až 20 uzlů. Fotím si graf tlaku na mých hodinkách, který ukazuje za posledních 48 hodin jen strmý, lineární pokles. Překračujeme také tak zvanou datovou hranici a máme tedy zase pátek 13. Dva pátky třináctého za sebou jsem ještě nezažil…

Průjezd velkými vlnami (video: J. Junek)

„Potřebujeme pomoc nahoře!“ chvíli po tom, co jsem konečně usnul, mě Tibo budí. V mžiku na sebe bereme záchranné vesty, na víc není čas, a všichni se rychle setkáváme v kokpitu. První, co vidím, je Alex za kormidlem, jak zdánlivě zmateně točí kormidlem. Chvíli o čtvrt otáčky na jednu stranu, hned na to o půl otáčky na druhou stranu, pak zase o něco zpět a tak stále dokola. Snaží se udržet loď plout rovně, ale vítr mu to velmi, ale opravdu velmi ztěžuje. Už fouká opravdu dost. Alex musí křičet, abychom ho slyšeli. Chce sundat kosatku (trojúhelníková plachta nad přídí, pozn. red.) a vytáhnout bouřkovou plachtu. Až později, s přibývajícími zkušenosti jsem si uvědomil, jak nesmírně nebezpečné a vražedné bylo, mít v tom větru vytaženou kosatku, i když ne celou. Všichni víme, co dělat a přesouváme se na místa. Stoupám si naproti Zachovi ke grindru a v tu chvíli mám možná vteřinku času, než se připraví ostatní k lanům, podívat se na oceán. Ten pohled, když otáčím hlavu doleva, nikdy nezapomenu. Přestože je tma, zřetelně vidím, jak se hned vedle nás s duněním zlomila ohromná vlna. Pozoruji bílou pěnu na jejím vrcholu, která je větrem odfoukávána vodorovně kupředu. To už ale Alex křičí: „Goooo!“ a my se Zachem točíme jako o závod.

Na hlídce jsme zase sami se Stevem. Každých 15 minut se střídáme a jsme neskutečně unavení. Kolem lítají blesky, ale postupně se nebe lehce roztahuje a objevuje se měsíc. Ta ohromná údolí mezi vlnami, osvětlená svitem měsíce, jsou jen těžko uvěřitelná. Uvědomuji si, že vše, co jsem doposud prožil, není nic proti této plavbě. Spát jdu po 22 hodinách tvrdé dřiny úplně vyčerpaný. Tu noc jsme měli až 15 metrové vlny a až 60 uzlů vítr, což je mohutná vichřice, hraničící s orkánem s větry kolem 110 km/hod. Něco, co na moři rozhodně zažít nechceš.

Další dny se počasí uklidňuje, i když vlny jsou stále větší a Alex dělá dosavadní rychlostní rekord plavby – 20,3 uzle. Rozhoduje také, že při největších potížích budou jen dvě hlídky po dvou lidech, střídající se každé dvě hodiny. Těší mě, že patřím mezi ty čtyři lidi. Ukazují se také skutečné charaktery lidí. Jak říká Alex – moře z lidí smyje všechny přetvářky (on to tedy řekl malinko sprostěji). A tak vidíme, že někdo je vystrašený až k panice, někdo je neschopný jakkoli přidat ruku k dílu a někdo je prostě idiot.

„Ukazují se tu skutečné charaktery lidí. Moře smyje všechny přetvářky.“


RUSKÁ RULETA

V pondělí 16. ledna se dostáváme na 53. stupeň a můžeme pomalu očekávat ledovce. V létě se vždy na březích Antarktidy odlamují masivní kusy ledu a jsou unášeny na sever a severovýchod, kde postupně tají. Také se ochlazuje (moře má okolo 9 °C a vzduch kolem 5 °C) a já postupně přidávám vrstvy oblečení. Pokud se to dá, surfujeme vlny (v tyto dny jsem si udělal osobní rekord – 17,1 uzle a Alex rekord lodi – 31 uzlů, což bylo velmi pravděpodobně na hranici vlastností konstrukce lodi), ale často jsou vlny tak nějak nevypočitatelné.

Papo má od začátku mořskou nemoc a je mu špatně, ale přesto spolu zažíváme úžasné chvilky, plné smíchu a dobré nálady. Čas od času se přes nás zlomí větší vlna a jednou jsem díky tomu skončil po kolena ve vodě, jak jsme se nahnuli a otočilo mě to z původního kurzu 20° na 340°. Na příště je až po pás ve vodě Papo.

Ve středu 18. nám odchází čerpadlo na vodu a chladící čerpadlo generátoru, takže nemáme vodu ani elektřinu. Vaří se na plynové dvouplotýnce, přivázané ke sporáku a hrnec se celou dobu musí držet. Snažíme se zprovoznit čerpadlo na pitnou vodu, ale Tibo omylem šlape kam nemá a láme přívodní hadice. Alex ho nazývá „walking fuck-up“. Nezbývá než vytáhnout dobře uložené zásoby balené vody.

Lidé jsou vyčerpaní a občas zaspí hlídku. Vlhkost je všudypřítomná a věci na ven za těch šest hodin volna nemají šanci usnout. Spím v podvlíkačkách, kalhotách, krátkém a dlouhém triku a mikině, ale je mi stále zima. Můj péřový spacák je viditelně na vyhození.

Následných pár dní trochu polevuje počasí a dokonce vytahujeme i hlavní plachtu, nicméně se objevuje jiný problém. Na naší odpolední hlídce máme mlhu a nevidíme ani na 200 metrů. Po chvíli vidí Papo ve vodě vedle nás kus ledu, chvíli na to už oba vidíme druhý a je nám jasné, že to není náhoda, a že je na blízku ledovec. Teplota vody klesá o tři stupně. Kdo zrovna neřídí, je na přídi a hlídkuje. Potkáváme víc a víc kusů a často se také musíme nějakému většímu vyhnout.

Tibo za kormidlem, vedle něj sedí Alex a Isa.


Jsme vcelku spokojení sami se sebou, jak to zvládáme, tak nás lehce vyvádí z míry, když nám Alex v jednu chvíli naprosto klidně říká: „A co tenhle?“ Ukazuje přímo před nás a když pohledem následuju jeho prst, málem mi padá čelist. Ohromný, možná stometrový ledovec a my míříme přímo do jeho středu. Je světle modrý a jakoby obklopený mlhou. Okamžitě točíme do větru, stahujeme hlavní plachtu a dál plujeme na motor, abychom měli větší kontrolu nad lodí. Ledovec zase rychle mizí v mlze, ale zapomenout na toto setkání se nedá. Je to stále jeden z nejúžasnějších zážitků v mém životě. Po hlídce si jdu lehnout a usínám s velmi smíšenými pocity. Vidět toho bleděmodrého obra uprostřed oceánu je neuvěřitelná a těžko popsatelná nádhera, ale zároveň si uvědomuji, že možná už malý, třímetrový kus, by nás snadno poslal ke dnu. Na jednu stranu koukáš na neskutečnou, přírodní nádheru a na druhou na tichého zabijáka.

Po pár hodinách spánku vylézám na naši noční hlídku a po rozkoukání mi hrůzou naskakuje husí kůže. Naše světla na vrcholu stěžně už svítí do mlhy a já je sotva vidím. Jsou ode mě cca 30 metrů. Nejen, že je tedy noc, ale viditelnost je o poznání horší. Utěšuje mě jen, že ani jedna z hlídek žádný další ledovce neviděla. Papo přebírá kormidlo a já si sedám před stěžeň a snažím se prokouknout tu černou mlhu, která je všude kolem nás. Po chvíli jako by ta mlha zesvětlala z černé na tmavě šedou. Ale jen v jednom místě. Snažím se najít nějaký obrys a určit, jestli to je ledovec a zároveň koukám, jestli je to světlejší i přímo před námi. V tu samou chvíli, co rozpoznávám ledovec a otáčím se na Papa, už ho vidí taky a my ho těsně míjíme. Kus vysoký jako větší dům, tak 50 metrů vedle nás. Jako bych koukal smrti přímo do očí.

Kus vysoký jako větší dům, tak 50 metrů vedle nás. Jako bych koukal smrti přímo do očí.

Celé se to odehrálo během několika málo vteřin. A teplota vody se ani nehnula. Budíme Alexe a snažíme se mu ukázat kus, který jsme právě minuli, ale ten zase mizí za námi, jako by se rozplynul. Máme prý dál hlídkovat. Tenkrát jsem nechápal, ale dnes už vím, že se nedalo nic dělat. Byla to taková ruská ruleta. Když vodami Jižního oceánu proplouvají dnes závodní týmy například Ocean Race, mají vytyčenou hranici, pod kterou kvůli ledovcům nesmějí. Jedním dechem ale také musím dodat, že oni mají 25 uzlů jako průměrnou rychlost, my v tuto chvíli pluli jen kolem pěti.

Další den potkáváme několik ledovců. Stále v mlze, i když ne tak husté, jako v noci. Prší, ale máme bezvětří. Plujeme velmi pomalu na motor. Kolem oběda potkáváme jeden kus velmi blízko a Alex u něho téměř zastavuje. Je velmi hustě obklopený malými kusy ledu, které se k ledovci lepí jako k magnetu a jak se vzájemně na vlnách dotýkají, vydávají velmi zvláštní zvuk. Je to dost nevšední, až hypnotizující podívaná. Do toho vychází na palubu Papo a jako by žádný ledovec neexistoval nám téměř rozčileným hlasem oznamuje, že máme jít dolů okamžitě jíst. Když se mu snažíme vysvětlit, že tuto podívanou velmi pravděpodobně už nikdy v životě neuvidíme, prohlašuje svým typickým italským přízvukem, že ty špagety budou za pět minut převařený.

Odpoledne se viditelnost o poznání zlepšuje a odhaluje nám neskutečnou podívanou. Okolo nás pluje přes 20 ledovců! Některé v dálce, některé míjíme relativně blízko. Stále je to ale nádherná podívaná.

– LEDOVEC NA OBZORU. HYPNOTIZUJÍCÍ PODÍVANÁ –


DVA TÝDNY NA MOŘI

V neděli 22. ledna máme zatím nejstudenější noc. Oblékám vše, co mám. Podle radaru očekáváme obra, vidíme ale jen dva menší kousky. Viditelnost je zpět na mizérii, ale pak přes den se zase zlepšuje a dokonce vysvítá i Slunce. Po dlouhé době máme hezké počasí, což se drží i do dalšího dne. Tu a tam ještě potkáváme ledovce, ale už to není časté. Už jsme 14 dní na moři. Jedeme stále podle novozélandského času, a tak se například rozednívá kolem půlnoci, nikdo to ale nijak neřeší. Každý je v režimu hlídka, jídlo, spánek a nezáleží na tom, je-li den nebo noc.

Moře se vrací do „normálu“ Jižního oceánu, takže se zase zvedají vlny a začínáme surfovat. Také to ale znamená, že vaření je zpět v extrémních rovinách, o čemž se přesvědčuji, když se při jedné z větších vln snažím držet hrnec se špagetami a nedaří se mi to. Slušně opařená ruka, ale oběd zachraňuji. Celkově ale přituhuje, Alex tedy mění hlídky na systém: dvě hodiny hlídka, čtyři hodiny odpočinek. Měníme také čas na Ushuaiu, tedy -15 hodin.

Zimou už nemůžu spát. Jsem nesmírně vyčerpaný. Nový systém to celé ještě horší, protože na něj nejsem zvyklý a přijde mi, že nemám prakticky žádný odpočinek. Vlny i vítr se zase zvedají. Jedné velmi tmavé, bezhvězdné noci nejsem schopný řídit a Alex vylézá naštvaný na hlídku možná už o hodinu dřív a posílá nás dolů jen slovy: „Fuck off!“ Přes den už je to zase lepší a Alex si z nás dělá srandu. Zach mi půjčuje jeho náhradní spacák a já konečně spím zase v teple. Neskutečné pohodlí.

Vaření v polních podmínkách. Bez zásob alkoholu ani ránu.

Mou další noční hlídku je se mnou Alex a nechává mě řídit hodinu a čtvrt v kuse. Radí mi a ukazuje co a jak, a jen tak mimochodem se také ptá, co za řeku teče Prahou a jestli se tam dá doplout. Když mu odpovídám, že teoreticky ano, ale že je po cestě dost mostů, jednoduše mi říká, že jen sundáme stěžeň. Po tomto „kurzu“ mám ale tak zmrzlé ruce, jak jsem snad ještě nikdy neměl. Přes den máme zase silný vítr a vlny přes palubu. Jedna vlna přichází přímo zepředu a vypadá to, jako bychom jí projeli. Od přídi přes celou loď a ještě má takovou sílu, že se musím velmi pevně chytit kormidla, abych to ustál. Nádhera!

Toto se nemění po příštích několik dní. Papovi je stále špatně. Děláme v průměru kolem dvanácti uzlů. Všechno máme teď permanentně vlhké, bez šance na uschnutí. Ve spacácích (ano, spím v obou najednou) většinou uschnu, ale pak na sebe stejně musím hodit promočenou bundu a kalhoty. Venku je pět stupňů Celsia a uvnitř máme krásných devět.

Až v úterý 31. ledna se moře trochu klidní. Tibo se ukazuje jako typický Francouz a vzhledem k tomu, že umí z čehokoli udělat výborné jídlo, je pasován na chefa na „plný úvazek“. Lyra už se tak nepředvedla. Spala na hlídce a stává se tak uklízečkou na „plný úvazek“.

Ve středu je krásný slunný den s velikými vlnami, které zase můžeme surfovat. Běžně děláme 17–18 uzlů. Jednou, když se vracím zespodu na palubu a jdu k Papovi, který je za kormidlem, vidím za ním ohromnou vlnu. Vypadá vyloženě jako velká modrá zeď. Cvakám mou karabinu a otáčím se k přídi jen abych viděl tu jízdu dolů. Nezmínil jsem, že Papo je velmi obstojný surfař a vlny jednoduše cítí. Po obou stranách stříká voda do výše několika metrů a já vidím, jak nám rychlost stoupá až na 24 uzlů. Úchvatná podívaná. Zbývá den a noc k slavnému mysu Horn.

Delfíny jsme za cestu potkali několikrát.


MUŽ PŘES PALUBU

Čtvrtek 2. února. Naše odpolední hlídka mezi čtvrtou a šestou. Vlny se celou dobu postupně zvětšují a řízení je stále těžší a těžší. Poslední půl hodiny už Papo nemá sílu pořádně otočit kormidlem. Alex vylézá na svoji hlídku s kamerou v ruce. Vylézá i Tibo a já na něj křičím, ať se připoutá i za chůze, což jsme běžně nedělali. Vím, jak oceán vypadal tu poslední půlhodinu naší hlídky a tak se divím, jak „klidný“ je teď, když ho Alex natáčí. Napadá mě jen: „Teď jsi klidnej? Ukaž mu něco do kamery…“

Jenže člověk musí být velmi opatrný, co si přeje, protože jen minuty na to, co Alex odkládá kameru, přichází zleva ohromná vlna. Já jsem za kormidlem na levoboku a řídím, Alex přede mnou a Tibo a Papo za kormidlem na pravoboku. Oni jediní dva přicházející vlnu vidí. Já jen cítím ohromnou masu vody, která mě neskutečnou silou strhává dolů. Vlny přes palubu byly do této chvíle naprosto běžné, ale tato je úplně jiná. Celou postavou se ocitám kompletně pod ní. Snažím se udržet kormidlo, točící se nesmírnou rychlostí k pravoboku, ale nemám nejmenší šanci a padám. Hlavou mi bleskla jen jediná myšlenka: „A teď jsi v prdeli!“ Na to ztrácím vědomí.

Má další vzpomínka jsou bublinky a slano, když jsem se probral pod vodou. Nevím, kde je nahoře a kde dole, ale vím, že musím plavat. Pak hladina, záď lodi přímo přede mnou a záchranný kruh, kterého se okamžitě chytám. A Tibo a Papo, plavající na hladině napravo ode mě. Má první myšlenka je, že jsem ztratil brejle. Jsem viditelně v šoku, ale to si v tu chvíli samozřejmě neuvědomuji. Alex rukou vytahuje jednoho, pak druhého a nakonec mě. Sami bychom neměli šanci to zvládnout. Při přelézání zábradlí na palubu si všímám, že nám chybí radar a k mému hrůzu nahánějícímu překvapení jsem objímku, ke které jsme byli připoutaní, sundal jen rukou. Zároveň se mi bolestí podlamuje levá noha. Sedám si do kokpitu na zem vedle Tiba, který také kulhá a koukám na Isabelle, která řídí bosa a jen v tričku a podvlíkačkách. Samozřejmě okamžitě stahujeme plachty, tak se mě Alex ptá, jestli můžu makat. Zkouším se postavit, ale bohužel nemůžu. Sedím tedy sám, slyším, jak všichni pracují a hlavou se mi honí myšlenky: „Co se to stalo? Jak to, že jsem stále naživu? Je loď v pořádku? Co je se mnou? Mám něco zlomeného? Máme plout do Antarktidy – budu moct pokračovat?“ A na to se mi spustí slzy. Antarktida je mým největším snem.

Blížíme se k Argentině. (video: J. Junek)


Alex je zpět. Odřezává kabely radaru, který jsme stále táhli pár metrů za lodí, a nechává ho navždy v Jižním oceánu. Pak bere mě a spouští mě do své kabiny. S pomocí Steva a Zacha ze mě svléká promočené věci a ptá se, co mě bolí. Levá noha v lýtku, hrudník, prsty na levé a palec na pravé ruce, kde je má rukavice prořízlá. Krom palce, který je sice viditelně, ale jen lehce nařízlý, nic víc zkontrolovat nemůže, a tak mě ukládá do postele. Hrudník mě bolí čím dál víc, a k tomu všemu začínám cítit bolest v pravém rameni.

Čas od času někdo přijde a ptá se, jak se mi vede. Dozvídám se, že vlna měla ke dvaceti metrům a že jsme se otočili o 110°. Také, že se celá kuchyň vysypala na protější stěnu, čímž podle papa vznikla moderní malba.

Až později zjišťuji, že špatné podmínky a velké vlny jsou v těchto místech na běžném pořádku. A to hned z několika důvodů. Je tu nejmohutnější oceánský proud na světě, tzv. Západní příhon. Výměna vody mezi největším oceánem na světě, tichým oceánem a druhým největším Atlantským je skrz toto úzké hrdlo velmi intenzivní. Proud vody může dosahovat až 135 000 000 kubických metrů za vteřinu, což je až nepředstavitelné. K tomu se tu střetávají dvě vodní masy, teplejší ze severnějších šířek a studené, antarktické vody z jižního oceánu. A aby toho všeho nebylo ještě málo, přidávají se k tomu klimatické podmínky, vyplývající z toho, že v těchto zeměpisných šířkách spolu sousedí dvě různé atmosférické buňky a charakteristicky tu tím pádem vznikají časté tlakové níže.

Když to zkrátím a zjednoduším – je to peklo.

V pátek brzy ráno obeplouváme snad nejslavnější milník mořeplavectví – mys Horn. Zach mě bere na záda a pomáhá mi po schodech nahoru, abych tuto slavnou skálu mohl spatřit na vlastní oči. Je to sice první pevnina po pár týdnech, ale prakticky jen skála v oceánu. Není to přístav, kam se všichni neuvěřitelně těšíme. Až po letech si uvědomuji, že jsme tuto legendu obepluli skoro nejtěžší cestou.

„Vidět toho bleděmodrého obra uprostřed oceánu je neuvěřitelná a těžko popsatelná nádhera.“


KONEČNĚ PEVNINA

Do postele, která je výš, se bez pomoci nedostanu, a tak si lehám na lavici v salonu. Vplouváme do kanálu Beagle, který je pojmenován po výzkumném trojstěžníku HMS Beagle, na kterém se později plavil a sbíral podklady pro svou evoluční teorii Charles Darwin, a který tudy v roce 1830 poprvé proplul. Máme ale proti sobě jak vítr, tak i silný proud a motor sám nestačí. Slyším tedy, jak nahoře vytahují plachty a co pět minut musí křižovat tímto relativně úzkým kanálem až k našemu cíli – městu Ushuaia v Argentině.

Trvá nám to ale téměř celý den. Já celou dobu bezmocně ležím dole a přemýšlím. Dobře se necítím ani psychicky ani fyzicky. Nevím, co se mnou je, jestli budu moct pokračovat, nebo jestli budu muset domů. Na jednu stranu se domů moc těším, ale na druhou ještě nechci. Je v sázce Antarktida. Konečně kotvíme, Alex přináší pivka a kecáme až do rána. Mimo jiné nám až teď prozrazuje, jak nebezpečné je surfovat takhle velké vlny. Loď se totiž může rozjet tak, že se „zapíchne“ do vlny před sebou a převrátí se podélně. Což by velmi pravděpodobně vedlo ke zlomení stěžně a ohromné problémy pro ty, co by tento první nesnáz přežili. Ulevuje se nám, že jsme celou tu srandu Jižního oceánu všichni přežili…

Ráno přeplouváme k doku a poprvé se dostáváme na pevninu. Je tu krásně. Nad městem se tyčí krásné hory, které jsou, přestože je uprostřed léta, pokryty čerstvým sněhem. Okolo je spousta dalších, větších i menších plachetnic a dalších lodí. Pro většinu je to startovní bod do Antarktidy.

Přijíždíme k cíli – městu Ushuaia v Argentině.


Mně pomáhají do vozíčku a odváží mě do nemocnice. Argentinské zdravotnictví je na vysoké úrovni, jak se rychle přesvědčuji. Dělají mi rentgen nohy a posílají mě domů s tím, že to není zlomené a že by to mělo být do tří týdnů dobré. Výborně. Takže nevím pořád nic. Na ostatní věci se mi ani nepodívali. Tak nějak jsem čekal, že se mé dilema v nemocnici vyřeší samo, ale nic. Hlavou mi tak dál koluje mnoho důležitých otázek.

Celkově je to ale takový líný den. Všichni jsou někde ve městě a já jsem nucen začít chodit. Aspoň, že vím, že to nemám zlomené… Po téměř čtyřech týdnech na moři si také dávám první sprchu. Bohužel si ji ale nedokáži užít tak, jak bych měl. A pak celý den čekám a nedělám prakticky nic. Příštích pár dní vesměs jen uklízíme a sledujeme filmy. Alex z lodi vyhazuje Lyru (ta opravdu nezapadla) a pár lidí odjíždí domů. Byl by rád, kdybych pokračoval, a já se těchto pár dní cítím až na výjimky stále líp, a tak se rozhoduji to risknout.

Pokračování Jirkova jachtařského dobrodružství připravujeme a můžeš se na něj těšit ve druhé půlce roku.

Plná čára: vykonaná plavba z Nového Zélandu do Argentiny.
Tečkovaně: další plán – Antarktida a Jižní Amerika
JAK NA TO

Cesta z Nelsonu na Novém Zélandu do města Ushuaia na jihu Argentiny nám trvala 25 dní, s průměrnou rychlostí 10 uzlů.

Alexovu nabídku na přeplavbu Jižního oceánu na jeho jachtě Wild jsem našel na stránkách findacrew.net, kde lidé často hledají i nezkušenou posádku.

Pokud bys přemýšlel o podobné cestě, sháněl víc informací, chtěl poradit, jak začít nebo se prostě jenom chtěl potkat, můžeš mi napsat email nebo se stavit v prodejně Hanibalu v Praze v Korunní, kde pracuji.

Jiří Junek

Autor

Fotograf, cestovatel, snílek a dobrodruh. Miluje přírodu, obzvláště moře a hory. Rád si sbalí batoh a vyrazí pryč z civilizace a od lidí. Nemá rád hloupost, závist, egoismus a ranní vstávání.

Jakub Freiwald

Editor

Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf. Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii. Motto: „Když se chce, všechno jde.“

Facebook eMontany | Potěš nás svým komentářem a odškrtávej nejnovější články a videa