To největší drama neproběhlo ve stěně při přelezu, ale den předem ještě na zemi. Probudil jsem se ve tmě své jeskyně. Bylo už odpoledne, ale přesto mi nešlo vstát. Bolela mě hlava, tělo a cítil jsem se nepřirozeně unavený a malátný. Vyplazil jsem se ven a sotva jsem se došoural do kempu, abych si udělal odpolední snídani. Chtělo se mi zvracet. Skoro nic jsem nesnědl a zamířil jsem radši k řece. Hlavou mi běželo, že zítra v tomhle stavu nezvládnu ani jumarovat za Samem, natož pak lézt svůj životní výkon. „Pojď se ještě vykoupat ve studený vodě, než uděláš nějaký soudy,” přesvědčoval jsem sám sebe. Cítil jsem se neskutečně slabě, otupěle a apaticky. Vůbec jsem nechápal proč, ale jeden důvod mi začínal vrtat v hlavě.

Dva dny zpátky jsme se vyštrachali na vrchol El Capa abychom slanili do 17. délky El Niña a následně vylezli zase nahoru a sešli na zem. Od auta k autu přes 20 hodin akce. Zpětně jsme se shodli, že to bylo vlastně náročnější, než samotný přelez. Ten den jsem na sobě ve sprše našel a rukou si vyndal klíště. Moc jsem nad tím nepřemýšlel, teď se ovšem okolo místa kousnutí objevila červená skvrnka a mě napadlo to nejhorší – borelióza.

Studená voda mě trochu osvěžila, ale můj stav bohužel zůstává špatný. Mířím tedy za Samem do dodávky a sděluji mu nepříjemnou skutečnost – zítra s největší pravděpodobnosti nepolezu. Na další den už čekat nemůžeme, má přijít déšť, a tak zítřek představuje ideální šanci na přelez.

Sam to nevzal moc dobře. Řekl jsem mu to pozdě a byl trochu zklamaný, že jsem mu vůbec nenabídl podporu v podobě jumarování. Odchází s tím, že si jde hledat jiného spolulezce. To zase zarazilo a trochu zabolelo mě. Nenabídl jsem mu support mód, protože jsem věděl, že v tomhle stavu bych to jednoduše nezvládl. Zároveň jsem vlastně netušil, co mi je a existovala i možnost, že se zítra probudím a budu v pohodě. To zase ale pochopitelně nevyhovovalo Samovi, který chtěl před spaním vědět, jestli zítra poleze nebo ne. Nevědomost je nejhorší, a tak jsem snad poprvé v životě udělal tu chybu, že jsem začal googlit diagnózu. Měl jsem většinu příznaků boreliózy, ale zároveň to nedávalo smysl, protože tato nemoc má inkubační dobu dvou týdnů, ne dvou dnů.

Zbytek odpoledne a večera jsem se cítil špatně fyzicky i psychicky a přemítal jsem, jestli si mám vzít antibiotika, nebo ne. Sam se mezitím domluvil s kamarádem Thomasem, že by ho v pokusu podpořil. Hodně jsem si přál, abychom lezli spolu a oba se pokoušeli o volný přelez. Představa, jak lezu volně a můj parťák za mnou jumaruje, mě nikdy nelákala.

Večeříme společně ve třech, mně se konečně trochu ulevuje a něco sním. Domlouváme se se, že si sbalím věci a když se ráno vzbudím dobře, půjdu se Samem, jinak půjde Thomas. Po večeři si ještě jdu sednout k ohni do Yosar Campu (Yosemity Search and Rescue, pozn. aut.) a povídám si o svých smíšených pocitech s kamarády Rhaude a Danem. Cítím se trochu jako blbeček, když mi teď je líp, na druhou stranu jsem si předtím nevymýšlel a většinu dne mi opravdu bylo hrozně. Ten den to byla docela emocionální horská dráha a vyjádřit emoce, které se setkaly s porozuměním, dost pomáhá. Pak ještě volám tátovi/doktorovi, který mě ujišťuje, že borelióza to ještě být nemůže a já jdu konečně spát. Zpětně si myslím, že jsem možná něco špatného snědl, byl jsem vyčerpaný a reakce těla byla hodně psychosomatická.

V sobotu 2. května vstávám brzy ráno. Špatně mi není, tak pospíchám ze své jeskyně na signál, abych to řekl Samovi a Thomasovi. Moc jsem toho nenaspal, tak ještě zalézám zpátky do spacáku. Podle předpovědi mělo být zataženo, což by znamenalo, že můžeme začít lézt už ráno, ale zatím Slunce svítí docela vydatně, takže máme čas. Oba se cítíme nervózně a už nás nebaví vyčkávat v kempu. V poledne přejíždíme do El Cap Meadow a vydáváme se pod stěnu. Sluníčko bohužel vytrvale svítí, takže nakonec stejně musíme čekat pár hodin, než přijde stín. „We are anxiously chilling,“ smějeme se a odpočíváme ve stínu stromů.

JDEME NA TO

Jsou tři odpoledne a konečně začínáme lézt! Po tom, co jsem včera strávil většinu dne přesvědčen, že nepolezu, jsem dnes vděčný za každý krok, což je vlastně super mindset. Z nastavení „jdeme to vylézt, protože na to máme“, jsem se posunul do nastavení „jdeme to prostě zkusit a užít si to“. Po úvodní trojce Sam vyráží do první (subjektivně nejtěžší) délky za 7c+. Překvapivě padá hned na začátku. Nevadí, přetáhneme lano a jde znovu. Tentokrát spadne v nejtěžším místě a předává mi štafetu. Je vidět, že ho to trochu rozhodilo, ale dobře se s tím vyrovnává. Já se v tu chvíli upřímně těším na lezení a moc nad tím nepřemýšlím. „24 hodin je spousta času, není kam spěchat,“ říkám sobě i Samovi. Chyba se naštěstí nekoná. Ruším počáteční kletbu a Sam za mnou dolézá taky čistě. Od té chvíle už valíme dál bez dalších pádů.

Za pár hodin zapínáme čelovky, akorát na polici pod klíčovou délkou za 8a+. Dopřejeme si trochu oddychu a občerstvení před pokusem. Nálada panuje dobrá a Sam se navazuje jako první. S převahou proleze nejtěžší část a pak si trochu dává na čas v dolezu, aby si to pohlídal. Nakonec se přece jenom ozve vítězný pokřik a já ho nadšeně spouštím dolů. „Now it’s my turn,” snažím se sám sebe zklidnit do pokusu. Tahle délka mi od začátku prostě sedla, i teď se jí procházím ve flow a naprosto si to užívám až k řetězu. Dobírám Sama a koukám do tmy nad sebou.

Následují čtyři 7b/7b+ délky hned za sebou v převislém terénu a ve špatné skále, těch se bojím nejvíc. Už během prvního průlezu ve dne působily dost nepříjemně a teď v noci to není o moc lepší. Sam leze skvěle, já bojuju s hlavou a lezu neefektivně. Přesto se mi daří probít tuhle sekci bez pádu a v 1:40 ráno se ocitáme pod 17. délku zvanou The Black Cave (8a). Tady se láme chleba! V převislém a vzdušném 8a by kolečko neúspěšných pokusů mohlo být fatální, zato když se zadaří, máme velkou šanci na přelez.

Na exponovaném štandu pod obřím převisem nám hraje Transportin’, Roll In Peace a další hity od oblíbeného rappera jménem Kodak Black. Jíme bonbóny, sušené mango a prášky, prostě klasická bigwallová pohodička. Tahání vychází na Sama a kdybys to viděl… prostě krása pohledět. Díky vzdušnému traverzu je to záživné i na druhém konci lana. Poprvé zkouším sekvenci, kdy zakládám pato-špičku na úroveň hlavy, za níž se vykloním přes roh a pokračuji traverzem do odpočinku. Samova beta naštěstí zafunguje a čeká mě jen poslední, nejtěžší boulder na hraně. Neskutečné lezení v šílené pozici, kterou ve tmě ani nevnímám. Pohlídám si to a na štandu se šťastně objímáme. Máme super čas a tušíme, že už to nepokazíme.

Energie chodí ve vlnách a přelez Black Cave rozhodně představoval vrchol, po němž logicky musel nastat pokles. Skoro by se dalo říct, že jsme unavení, ale ještě není čas si to přiznat. Hned nato spadnu s urvaným chytem v lehčí délce a potom ještě jednou v úvodním boulderu 7b+ délky, který jsem předtím nezkoušel. Nenechám se rozhodit a na druhý pokus konečně dolézám na velkou polici zvanou „Cyclops Ledge“. Zasloužená snídaně v pět ráno za úplňku celkem bodne.

„Those are bustin,“ komentuje Sam mango slices a Kodak Black do toho výstižně rapuje „Stick and move and then I skrt, skrt, skrt, skrt, skrt (ooh, I’m gone)…“ Je pět ráno a jsme rozhodně unavení, tak se radši zvedáme a před touhou spát utíkáme směrem nahoru. Další dvě 7b+ délky jsou trochu o nervy, ale povedou se a nám zbývá poslední 7c+ délka. Vychází Slunce, oplýváme ještě osmi hodinami času a zdá se, že i dostatkem energie. „What a special moment,“ říkám a zakládám pomyslnou záložku do svých vzpomínek. Už nespadneme a za hodinu a půl, v 8:30 ráno, stojíme oba na vrcholu El Capitana s úspěchem na rtech.

„I think we did it!“ poznamenám se smíchem. Stopky se zastavují v čase 18 hodin 21 minut a 17 sekund.

_______________________________________

Po třech letech obnovujeme seriál Naháči v Yosáči. Minule do Yosemit František vyrazil s Pepou Littlem a na letiště jim nedorazila zavazadla, takže i proto „naháči“. Tentokrát František lezl se svým novým americkým parťákem Samuelem Strohem. Letos plánujeme publikovat přibližně pět dílů, pozn. red.