Známý vědec a alpinista Dr. Jörgen Grünnewand z Fakulty sportu při Mnichovské univerzitě ve své vědecké práci „Vliv kognitivních schopností na výkon při alpinismu a lezení“ (Der Einfluss kognitiver Fähigkeiten auf die Leistung beim Bergsteigen und Klettern) narazil rovněž na fenomén „desetkrát a stále jinak“. Vzhledem k jisté vědecké rivalitě s profesorem Pitem Schubertem nebyly výsledky jeho výzkumu zahrnuty do publikací Bezpečnost a riziko na skále a ledu. Přesto, že byly ve zkrácené podobě uveřejněny v magazínu německého Alpenvereinu v čísle 10/2006, zůstaly širší veřejnosti v podstatě neznámé.

Dr. Grünnewand rozděluje v tomto případě lezce na dvě skupiny: „vzpomínači“ a „zapomínači“. Zatímco první si nic nepamatují a teprve během výkonu si vzpomínají, druzí si myslí, že si všechno pamatují a během výkonu zjišťují, že naopak všechno zapomněli. U „vzpomínačů“ jsou následky málokdy vážné, nejhorší bývá pokažený onsight. Naproti tomu u „zapomínačů“ mohou být následky až fatální. Charakteristiky a dopady jednání jedinců obou skupin pak demonstruje na několika historkách, z nichž uvedu dvě.

VZPOMÍNAČ – PŘÍHODA Z ALP

Wilder Kaiser. V chatě nad pivem sedí čtyři horolezci. Venku prší. Na zlepšení to nevypadá. Předpověď nestojí za nic. Sice už něco vylezli, ale domů se jim ještě nějak nechce.

„A co přejet do Gesäuse? Tam by se mělo udělat hezky. Byl jste tam někdo?“
„My tam nikdy nebyli. Co ty, Davide?“
„Já taky ne. Vůbec to tam neznám.“
„Tak jedem? Hele, Kalbling. Na chatu se dá dojet autem a z chaty ani ne hodinku pod kopec.“
„Skvělý, jedem.“

Po několika hodinách jízdy se auto šine vzhůru po štěrkové cestě. Všichni zvědavě vyhlížejí kopec, co je čeká. Jen David se tváří nějak podezřívavě. Něco se mu nezdá.

„Ty jo, kluci, já myslím, že už jsem tady byl.“
„Cože? Tady? A tak, to nevadí, ne?“
„Néé, vůbec.“

Auto vyjede z lesa a před očima se vyloupne pyramida Kalblingu.

„Nó, to vypadá pěkně, co?“
„Jo, jo. To bude ono. Tam jsem lez.“

V Davidově hlavě se pomalu začíná rozpouštět paměťový opar. ‚Ten kopec je fakt povědomej, asi tam fakt lez. Ostatně, jinej tu není. Támhleta hrana…‘

Tradiční večerní porada u piva.

„Tak co zejtra polezem? Co, Davide, když jsi tu byl?“
„Já jsem tu byl s Helčou, myslím, a lezli jsme ten Südgrat. A už nic jinýho. Ona by nic těžšího nevylezla. Je to pěkný, to jo. Ale radši bych teda lez něco jinýho. Třeba tady ta sedmmínuska Denggführe, ta mě nějak přitahuje.“
„Dobře, tak si dejte s Martinem sedm-mínusku a já si s Jurou dám ten Südgrat, když říkáš, že je to hezký.“

Jen, co Slunce začne trochu hřát, vyrazí chlapci pod stěnu. Už z dálky si jí David prohlíží. O jižní hřeben pátravým zrakem sotva zavadí, zato stěna Denggführe… Ta je sakra nějaká povědomá, že by lez tohle? To je blbost. No ale… Ne, to ne. S Helčou? Nesmysl. I když ta spára… Blbost, to by nevylezla.

Jenže od prvních minut je to nějak povědomé. Tohle místo se leze zprava, pod převisem jsou hodiny a tenhle traverz bude hnusnej. Takže když se všichni sejdou večer u piva…

„Tak co ta sedma? Jak to šlo?“
„No, víte kluci, já už jsem to lez. A ne ten váš hřeben.“
„Cha chá! A je po onsajtu!“
„Se moc nesmějte. Já byl tuhle v kině, a když to začlo, tak jsem zjistil, že jsem ten film před tejdnem viděl…“

ZAPOMÍNAČ – PŘÍHODA Z PÍSKU

Pískovcová oblast v Čechách. Ráno na prahu zavřené hospody sedí dva horolezci. Sluníčko začíná pálit. Vypadá to na lezení.

„Tak co, kam pudem, Jendo?“
„Tys říkal, že chceš něco hezkýho a lehčího. To bysme mohli jít na Večerní, tam je takových věcí dost. Jeden čas jsme tam byli furt, znám to tam snad nazpaměť. Naposled jsem tam byl předloni.
„Tak já kouknu do map a jdem.“
„Dej pokoj s telefonem, Pájo. Jde se támhle po tý cestě, pak uhneš na takovou pěšinku a za dvacet minut jsme tam.“

Asi za dvacet minut, uprostřed vysokých šedivých stromů a nízkých zelených skal…

„To je divný, už jsme tam měli bejt.“
„Tak já vyndám ten telefon, ne?“
„Pořád s tím telefonem! Támhleten kvak, to je Hříbek, to znám. To znamená, že musíme tudy.“

Po deseti minutách boje v mlází a ostružiní…

„Chmm, chmm. No dobře, no. Ukaž ten mobil.“

Po dalších deseti minutách. Konečně!

„A jsme tady. Hele, Pravá spára, Prostřední spára, Levá spára… Všechno je to za pět a dá se to jistit. Tak jdem na to. Vezmem to od Pravý spáry, tu jsem lez i předloni. Ta je nejlepší.“

A jde se na to. Jenda si navleče svůj ošoupaný sedák, na něj navěsí šest otřískaných expresek a čtyři památeční uzlíky. Přes rameno, špatně zakryté roztrženou košilí, přehodí dvě smyčky. Léty zafixovaným pohybem se naváže na chlupaté lano.

„Hele Jendo, nemáš toho nějak málo?“ nedá to Pájovi, aby nedal průchod svým obavám.
„Ne, to úplně stačí. Možná toho mám ještě moc.“
„Ani toho kindrkopfa?“ snaží se Pája, „támhle to vypadá, že by padnul.“
„To jsem tady nikdy nedával. Dole dva uzly, pak hodiny a nahoře ještě uzel. A je to. Tak lezu.“

A leze. Ladně stoupá podél spáry. Opravdu, po čtyřech metrech dává první smyčku. Šup, a je tam. A za chvíli už chystá druhou. Ale té se nějak nechce. Jak to? Druhou přece vždycky dával tuhle zelenou? Naštěstí je tak pěkně chlupatá, že tam trochu drží. Nic moc. Ale támhle už budou hodiny. Hodiny, hodiny, ale kde? Jak to, že tu sakra nejsou? Ani výš to nevypadá. Poslední smyčka se nebezpečně vzdálila a tady nic nejde. Leda ten kindrkopf, co se válí dole v písku. Hergot! Aby se tam tak za chvíli válel i Jenda!

Ladnost pohybů se vytratila. Jištění taky. Ruce se potí. Záda taky. Do prdele! To byl nápad! Taková to byla vždycky pěkná cesta, ne jako ta levá. Co to má znamenat? Konečně aspoň tyhle tenký hodinky. Potěší, i když nechytí. Teď už to na vrchol vyjde. Kurňa, to teda bylo.

„Pája dorazí nadšený: „Super. Fakt krásná cesta. Seš fakt dobrej, Jendo, to takhle vylézt. Já bych se posral…“
„Nó… To víš, když to znáš… Ukaž knížku. Tady někde jsem.“

Marné pročítání předloňských zápisů. Nic.
„Tak že by loni?“ Taky nic.
„To je zvláštní.“
„Takže pozdějš?“ Listy šustí mezi prsty. Vpravo přibývají, vlevo ubývají.
„Tady! Cože? Před pěti lety? Levá spára?? No, do…“

____________________________

Tento text se umístil na 6. místě v naší letní soutěži „Desetkrát a stále poprvé“. Vybrané příspěvky postupně publikujeme tady.