Martin Černý s Oliverem Hamerským měli povedenou zimní sezónu v Tatrách. Podařilo se jim přelézt sérii těžkých cest: v lednu Bílý rys (M9, 450 m) v SV stěně Rysů a v březnu Matrix (M9‑, 290 m) a cestu Rybička-Šmíd-Svobodová (M9+, 370 m) – obě na Ušatou stráž v severní stěně Malého Kežmarského štítu. (Poslední jmenovaná cesta je známá také jako Biela platňa, pozn. red.) Jak je vidět, vše v devátém stupni mixové a drytoolingové klasifikace…

Oliver je dvacetiletý mlaďák, kterého jsme zatím vůbec neznali – leze těžké závodní drytooly a poprvé se vydal ho dor. Úplně jiná generace a jiný přístup, než se donedávna nosil. Martin se k lezení dostal poměrně pozdě a je to takový „stárnoucí talent“ v tom nejlepším slova smyslu.

Překvapuje nás, že se zmíněné tři cesty moc nelezou, ačkoliv dvě z nich jsou hned u Brnčály v severce Kežmaráku. Nějaké pokusy sice proběhly, ale populárky to nejsou. V Matrixu si někdo rozbil hubu a léta tam visely expresky… A na cestu Rybička-Šmíd-Svobodová se chystal Martin Krasňanský, ale nějak se večer předtím opil na chatě, takže z toho sešlo. Přitom do ní stačí jen expresky a frendy – přidali jsme tam před lety nějaké nýty.

Jak to tedy šlo borcům z Brna v roce 2026? Přinášíme krátký korespondenční rozhovor s Martinem a Oliverem.

Stoupa, Bača (StB): Kluci, v první řadě gratulujeme a nezastíráme, že jste nám udělali radost přelezem cest, kde jsme si před lety užili světa. Jak se dostaly do hledáčku vašeho zaměřovače?
Martin: Moc díky! Hodně si toho ceníme a jsme rádi, že to všechno klaplo. Myslím, že o tom se nám na začátku zimní sezóny ani nezdálo. Každopádně velké díky patří hlavně vám, že jste to tam tak perfektně připravili, my už jsme si šli vlastně jen zalézt. (směje se) (Autoři tohoto článku jsou také autoři cesty Matrix, pozn. red.)

Oliver: Já se přidávám, jsem moc rád, že ty cesty vznikly a mohli jsme si je vylézt. V Tatrách jsem vlastně nikdy předtím v zimě nelezl a v podstatě mi jen bylo řečeno, že tam pojedeme, tak jsem se nebránil – byl jsem rád, že se tam dostanu. A dělal jsem, co Marťas nařídil.

StB: Jaké byly jednotlivé cesty?
Martin: Bílý rys jsem vnímal jako hodně významnou a symbolickou cestu. Rysy mě už od mala dost přitahovaly a pár let zpátky, to jsem ještě ani nelezl v zimě, jsem na tatry.nfo.sk na tuto cestu narazil. V té době ještě bez volného přelezu. Totálně mě to nadchlo a chtěl jsem se do toho podívat už dvě sezóny zpět, ale je dobře, že jsem si počkal – tenkrát bych na to vůbec neměl. Až loni po vylezení Popradské strechy (M9 na Satanovu galerii, pozn. red.), kdy se klíčová délka povedla stylem AF, jsem si řekl, že bych na to asi mohl mít. Pak už chybělo jen sehnat spolulezce. (směje se)

Naopak Biela platňa byla totální punk, to jsme vůbec neplánovali. Po Bílém rysu jsem dostal hnusný zánět šlach do ruky a myslel jsem, že tím pro mě zimní lezení letos končí. Naneštěstí přišel měsíc totálně špatného počasí, kdy se stejně nedalo moc lézt, tak jsem byl celkem v klidu a rehabilitoval. Oliver si mezitím odskočil na svěťák do Ameriky (Ice Climbing World Cup, kde se neleze po ledu, ale jedná se o drytooling po chytech, pozn. red.). No, a pak se to tak pěkně všechno sešlo. Měl jsem nějakou práci v Košicích, náš oddíl zrovna kurzoval v zimních Tatrách na Brnčále a Oliver měl čas. Vzal jsem si tedy dvoje palčáky navíc a Olivera jsem zaúkoloval: „Klíčovou délku musíš vylézt ty. Já to fakt po tom zánětu nedám.“ (směje se) No, a povedlo se. Během lezení v headwallu jsme samozřejmě pokukovali doprava po Matrixu.

Pak už bych to asi nazval takovým přirozeným vývojem. V neděli (po vylezení R+Š+S) jsme dojeli domů z Tater a věděli jsme, že příští víkend máme zase oba volný. Tak jsem Oliverovi během týdne napsal na messenger jednoduchou větu: „Je čas?“ Nemusel jsem psát, na co… Od Olivera se dostalo jednoduché odpovědi: „Jo.“

No, a dopadlo to tak, že ke třem onsajtům chybělo fakt málo. Já jsem v Bílém rysovi v klíčové délce vytekl těsně pod výlezem, V Biele platni měl Oliver takovou radost z klíčové délky na OS, že si nepohlídal tu předposlední a musel jsem ji, naštěstí úspěšně, opravovat. V Matrixu jsme oba zabojovali a nikde (naštěstí) nevypadli. Tak jsou z toho nakonec dva týmové flashe a jeden onsajt. Z toho máme fakt radost! Doufám, že to někdo posune a ještě ten styl vylepší. (směje se)

Samozřejmě důležitým průsečíkem těchto tří cest bylo, že jsou všechny vlastně lokálkovské (spojené s oddílem HO Lokomotiva Brno, pozn. red.). O to je to pro mě osobně cennější. Zároveň by bylo fakt super, pokud by z toho časem vznikla nějaká klasická tatranská trilogie a třeba se na to zaměřili kluci od nás z Lokálky – siláků tam na to máme dost. (směje se)

StB: Jak jste se na zimní výstupy v Tatrách připravovali? Trénujete nějak speciálně?
Oliver: Nijak extra jsem se na to nepřipravoval, kromě toho, že sem tam zajdu na pilíř potrénovat drytool, protože ho mám kus od domu a dost mě to baví… Jediné, co dělám ohledně tréninku, je, že nějak lezu vždycky, když to situace dovolí.

Martin: Budu muset Olivera trošičku opravit, protože u nás v Brně na pilíři jsme přes zimu oba „co chvila“. (směje se) Takže se dá říct, že asi nějaká nepřímá příprava probíhá. Každopádně za naši přípravu patří velký díky Zobanovi (Radek Lienerth), protože se tam o to fakt pěkně stará a staví nám super cesty. Jinak podle mě nejlepší příprava na jakékoliv velké lezecké projekty je u nás v Krase!

StB: Zkuste ty cesty mezi sebou porovnat a co podle vás u nich, respektive z vašeho přelezu, stojí za zmínku? Můžete je porovnat s jinými cestami v Tatrách nebo jinde?
Martin: Tyjo, tak začnu od konce. Porovnávat to asi moc nemáme s čím, protože toho za sebou vlastně moc ani jeden nemáme. (směje se)

Každopádně Bílý rys je krásná dlouhá cesta v severu Tater. Komplikovaný přístup a v našem případě to byly tři dny lezení včetně nástupu a sestupu. Všechno si neseš s sebou a zážitek veliký. Pod tebou Ťažká dolina a naproti Galérka (Galerie Ganku, pozn. red.), co víc chceš! Ze startu dost rozchrast, ale když přežiješ spodní délky, tak čím výš, tím hezčí lezení.

Oliver: Podle mě byl Rys z těch cest celkově nejhezčí, dost se mi to líbilo, hlavně díky tomu, že jsme byli vlastně dvě noci ve stěně, to bylo fakt super. Oproti tomu Biela platňa byla v podstatě sportovka. V klíčové délce jsou čtyři nýty, což mi přišlo jako rozumný počet, aby se člověk nenudil ani neposral. Nástup a sestup se dá stihnout bez čelovek a je fakt krátký. Navíc sestup byla sranda, protože se skoro celý dá sjet po zadku, což byla nejlepší část dne. (směje se)

Martin: No a Matrix… Co napsat? Za mě veliká legenda – nejstarší mixová devítka v Tatrách a zároveň cesta bez volného opakování. Vy jste nasadili M9‑, já bych se nestyděl za tvrdou devítku – v porovnání těchto tří cest je možná nejtěžší. No, a samozřejmě v délkách dole se hraje trošku vážněji a rozhodně tam člověk nechce padat. Myslím, že bys to neodpružil v kolenou. (směje se) Určitě se hodí ovládat perfektně techniku „tatranského vzlínánie“ (pracovní název pro pohyb nahoru, kdy člověk nesmí zatěžovat ani jednu končetinu, protože každou chvíli v tom šrotu něco upadne, pozn. MČ). Na zajištění spodních délek jsem si vzal staré hroty od cepínů, který jsem tam normálně zatloukal do trávy jako jištění. (směje se)

Oliver: Ty spodní délky bych okomentoval jako takovou „špatně udržovanou vertikální zahrádku, která se docela dost drolila“. Klíčová délka naopak nabízela relativně hezké lezení v lehce převislé skále dobré kvality s množstvím spárek na cepíny a chytů na ruce. Jediné nepříjemné místo nastalo, když jsem cvaknutím presky vytáhl naprosto volnou skobu pod klíčovou sekvencí a dost široká spára na dobrý frend byla až kus pode mnou. Nicméně si nestěžuju, protože Martin měl těch míst, co byly „fakt zajímavý“, asi tak stokrát víc. (směje se)

StB: Co nějaké další tatranské výzvy – třeba Královský převis na Pyšný štít nebo Centrální kout na Galerii Ganku, nebo něco v Javorácích?
Martin: Plány rozhodně jsou, ale asi bych to rád držel v tajnosti, ať nám tam nikdo nenaleze. (směje se) Tatry mám fakt rád, jejich sever je plný velkých výzev a těžkého drytoolingu je tam spousta. Mě hodně lákají ty těžké drytoolové cesty, kde člověk nemá komfort chaty, což letos moc neklaplo kvůli tomu mému zmíněnému zánětu ruky, ale zas všechno zlé je asi pro něco dobré. Každopádně nejdůležitější pro mě je, že jsem si našel perfektního parťáka, a že si všechno tak pěkně sedlo. Snad to takhle pěkně bude fungovat i do budoucna. (směje se)

Oliver: Další výzvy v Tatrách? Zase počkám, kam mě vezme Martin. (směje se)