Před mnoha lety, tedy v době, kdy naše břicha byla menší, pivo levnější a z vlasů se ještě dala udělat číra, jsme začali jezdit do Ádru. Po vylezení prvních věží nás postihla tzv. ádrhorečka (duševní stav podobný závislosti, kdy lezeš vlastně jenom v Ádru a do Teplic to je moc daleko, na Křižák zas do kopce a víkend na Hrubici je stejná exotika jako třeba dovolená na Kanárech, pozn. aut.).

Ze začátku jsme chtěli lézt hlavně dominanty a nejvíce nás lákalo seskupení skal kolem Radnice. Starostu a Starostovou jsme vylezli na jaře, Konšela před měsícem a Údolní hranu na Štěpánku, kde jsem v sedmi stupních klepal hodinu a půl kosu na štandu, jsme lezli včera. A co polezeme dnes? Chtělo by to něco kratšího, lehčího, s méně štandy a kousek od hospody. Co takhle Radnice? Stará cesta za pět. Padesátimetrová cesta z náhorky. Se stavěním v půlce komína a pak ještě jednou z předvrcholu na vrchol. Není nad čím váhat!

PRVNÍ POKUS

Ale kudy do ní? V průvodci píšou, že u vstupu do Myší díry. Takže je to jasné. Akorát se nám ten komín nejeví moc komínově a rozhodně to bude těžší než za pět. Každopádně nic, nad čím bychom se v Ádru pozastavovali. Špajda začíná, ale nedaří se mu překonat zavlhlý nástup. Dál to vypadá lehčí. Přidáme si tedy na nástupu jedno stavění. A už leze. Asi v osmi metrech přelézá z jednoho komína do druhého. O kousek výš buduje štand obhozením pilířku. Dobírá. Asi šest metrů nad námi se komín zužuje do širočiny. Lezeme v Ádru teprve rok a tak nám tento úsek připadá nelezitelný. Takže tady musí být to popisované stavění. Lezu tedy pod zúžení, zakládám padesátiprocentní uzel, přidávám devadesátiprocentní pěst a čekám na Špajdu. Ten mi ještě pro sichr buduje šestimetrový fix a než se naděju, tak už mi stojí na ramenou a snaží se vecpat do rozšíření. Jednou rukou se držím ve spáře a druhou podpírám Honzovi prodloužený záda. Při tom se ho snažím jistit přes osmu. Ani nechci pomyslet, jak by to dopadlo, kdyby…  ale to už je jedno, protože se úspěšně odlepil z ramen a já se dekuju zpátky ke štandu. Za chvíli mi mizí nad převisem a o hodně později slyším: „Štand, zruš. Jsem nahoře.“

Super. Lezu za ním a celou dobu si říkám, že asi lezeme něco jiného, protože se to v pár detailech rozchází s popisem v průvodci. Vlastně mu to neodpovídá vůbec. Pak už nás čeká jen přepad ze stavění, kterým Špajda úspěšně nepropadá a jsme na vrcholu. Pročítáme vrcholovou bibli a utvrzujeme se v tom, že jsme se netrefili. Navíc ve vrcholovce není ani zmínka o jiném předchozím průstupu tímto nádherným směrem. Takže prváč. Jak nazveme tuto epesní linku bohatou na místní flóru? Nějak, aby to vystihlo tu nádheru, ty krásné lezecké pohyby a kvalitu materiálu – Radniční septik! (Obtížnost V, pozn. red.)

DRUHÝ POKUS

O mnoho věží později jsme si řekli, že jsme už dost zkušení na to, abychom tentokrát našli nástup a tu Starou cestu na Radnici si konečně vylezli. Pro jistotu jsme s sebou ještě přibrali Báče a Ivana. Jak se říká: víc hlav, víc rozumu. Stojíme u pravého začátku Myší díry. Tentokrát začínám já. Přemýšlím kudy. Na výběr mám víc možností. Nejvíc jako komín mi to přijde vpravo. Tudy to musí vést. Je teda dost úzký, ale to půjde. Po pár metrech, kdy už si nevidím ani na špičku nosu, si nechávám poslat čelovku. Směle vzlínám vzhůru. Komín se postupně zužuje a mění ve vodopád. Pokračuji. Stále se zužuje. Přicházím o knoflíky na košili. Pokračuji. Přicházím o kalhoty v oblasti kolen. Stejně pokračuji. Přicházím o poutka na sedáku a většinu lezeckého materiálu. V tu chvíli přicházíme i o Ivana, který se raději nenápadně vytratil.

Na konci komína, asi ve 30 metrech, je kamenný špunt. Snažím se ho oblézt venkem, ale celý se mi vydrolí v ruce. Tak snad dole nikoho netrefil. „Tudy ještě nikdo nelezl“ probleskne mi hlavou. Dolů se mi to už slézat nechce, takže nahoru. Jde to dobře a za chvíli se ocitám v jeskyňce asi 45 metrů nad zemí. Tady musí být štand. Chvíli hledám nějaké jištění, ale založím akorát bambuli velkosti dospělého jedince. Asi za hodinu jsme v jeskyňce všichni tři. Kluci jsou vysmátí a spokojení. Nemohou si vynachválit, jaké to bylo nádherné lezení. To bude asi tím, že to lezli potmě. Čelovku máme jen jednu. Všem je jasný, že lezeme něco jiného. Prolézáme jeskyňkou na údolní stranu věže a lehkou stěnkou na předvrchol. Pak znovu přepadem ze stavění na vrchol. Všichni rozjaření z nečekaného úspěchu vymýšlíme název. Tak je květen. A vede sem i cesta Májová idylka. Takže to náš tým orientačních jelit pojmenovává Májová idiocie (obtížnost IV, pozn. red.).

TŘETÍ POKUS

„Nedáme konečně Starou cestu na Radnici?“ zeptal jsem se nedávno Špajdy večer u ohně na Náchodské chatě. Významně se na mě podíval a pak jsme oba propukli v smích. Potom zvážněl a řekl: „No docela jsme se dneska rozlezli. Na komínových závodech jsme vylezli devět komínů. Tak by bylo fajn to konečně dořešit.“

A čím bylo vypito víc piv, tím víc jsme byli odhodlaní to konečně dotáhnout do konce. A tak pár dní před napsáním tohoto článku opět stojíme u vstupu do Myší díry u dalšího pravděpodobného nástupu Staré cesty na Radnici. A co myslíš? Trefili jsme se tentokrát?

____________________________

Tento text se umístil na 4. místě v naší letní soutěži „Desetkrát a stále poprvé“. Ilustrace je redakční. Vybrané příspěvky postupně publikujeme tady.