Je to už podruhé, co se ocitám v kanadských Rockies. Už to není tak strašně nové a neznámé jako napoprvé, mám tu lezecké parťáky a trochu vím co a jak. Taky už tady nejsem na vlastní pěst, ale v doprovodu Sáry, alpinistky z Vancouveru, která to tu dobře zná. No, a tak je na čase zkusit něco serióznějšího. Samozřejmě mám na mysli místní klasiku klasik: ledopád Hydrophobia (WI5+, 150 m). Krásná linie v odlehlé oblasti North Ghost, poprvé vylezená někdy v devadesátkách.

O této cestě jsem se poprvé dozvěděl asi tři roky zpátky v kině Art při sledování krátkého filmu Not Alone, ve kterém tuto a další cesty leze Sarah Hueniken (Sarah je zde očividně populární jméno, pozn. aut.), místní guide a legenda ledolezení. Hnedka jsem si říkal, že tohle bych si fakt hodně nabídnul. Když jsem pak asi o dva roky později odjížděl na západní pobřeží Kanady, tak mi vůbec nedošlo, že to budu mít vlastně kousek – sotva deset hodin jízdy.

Kanadské Rocky Mountains jsou dost rozlehlá a divoká oblast, kde se na spoustu nástupů hodí mít pořádnou káru s náhonem na všechny čtyři kola a taky know-how, kde co je. Když jsem tu byl poprvé na začátku uplynulé zimy, tak se mi Hydrophobii nepodařilo přesně najít ani na mapě, natož abych se k ní zkoušel dostat.

Vstáváme lehce po třetí ráno, rychlá snídaně a jedem. Cestou ještě nabíráme Sářinu kamarádku Natalii a jsme kompletní. Takto alpský start dáváme hlavně proto, aby nás nikdo nepředběhl, podmínka je totiž parádní (obleva a málo sněhu) a v Canmore se to hladovými ledolezci jen hemží.

Po přibližně hodině a půl na silnici asfalt končí a začíná dobrodrůžo. Naštěstí máme tajnou zbraň, Sářino auto jménem Miyama, zkráceně Mia. Mocná kára o velikosti přibližně tří nákupních vozíků s volantem na pravé straně, takže pokaždé, když dávám blinkr, zapnu stěrače. Při šlapání na plyn si taky musí dávat člověk pozor. Ne že by tě Mia zatlačila do sedačky, ale při otáčkách nad čtyři tisíce se spotřeba zvedá na asi 13 litrů/100 km, což s motorem velikosti vetší zahradní sekačky moc nechápu.

Jako vždycky to však není velikost, na čem záleží. Mia má přední kola vzdálená od těch zadních ani ne dva metry, a tak všudypřítomné krátké ale hluboké rigoly a kopečky, které překvapí většinu místních obřích pickup trucků, zdolává jak nic. Zároveň váží přibližně stejně jako její posádka dohromady, takže jí motor ze sekačky bohatě stačí.

Po další hodince se ocitáme u zamrzlé řeky a sranda s Miou končí – za celou dobu jsme ani nenasadili řetězy, nechápu. Hážeme batůžky na záda a dál pokračujeme po svých. Chvíli ještě po lesních cestách, pak pěšinách a nakonec hustníkem, kterým procházíme víceméně jen podle modré gps tečky na stažené offline mapě. Nakonec vykoukneme z lesa na úpatí skalnatého údolí plném obřích šutrů, na jehož konci je vidět monumentální ledopád. Jsme skoro tam.

JDEME NA TO

První délka je lehčí položený led zhruba za WI3, pak už se začíná opravdu lézt a leze se až nahoru. Holky se dnes na tahání těžkého moc necítí, tak jsem po krátkém hlasování prohlášen za dnešní „rope gun“ a kromě první délky tahám všechno. To mi ale vůbec nevadí a vyrážím na zteč. Začátek druhé délky je docela zajímavý, takové varhánky, kde moc nevidím místo na šroub, a tak lezu dál, naštěstí je to pořád po madlech (pogumovaných, takže ani nekloužou). Tahle pasáž je celkem krátká a pak už je nade mnou jen velká jednolitá ledová deska. Pecka, šroubuju a pokračuju vzhůru.

Ledolezení je vlastně často dost nuda: švihnout, švihnout, kopnout, kopnout, takhle dvacetkrát, pak s hrůzou zjistit, jaký máš odlez, zašroubovat a cvaknout šroub, no, a takhle dokola celý den. I když je to pohybově dost monotónní, je to krása. Led vytváří neskutečné tvary, kombinace zmrzlých rukou a náteku, který je mrazem zamaskovaný, je taky hodně zábavná. Hledání slabin v ledu a snaha přesně je trefit motykou, abych led okolo nerozbil a nehodil ho na jističe? Super. Nohy, které máš vlastně skoro kde chceš, ale vůbec přes pohorky necítíš, jestli třeba nevyjedou? Lahoda. Občasná prachovka shora? Prostě labůžo. Hlavní je ale obří masa ledu, která ti celou dobu vyráží dech.

Dolezu druhou délku, dělám štand a dobírám holky, co lezou dohromady. Když jsou asi v půlce délky, ozve se lehké vyjeknutí a divný zvuk bouchnutí cepínu o led. Spadl jim snad cepín? Ne, na to vypadají moc v klidu, i tak ale volám dolů: „Did you just drop your tool?“„Yeah, maybe,“ zní odpověď Sáry. Neupustila ho, ale při dobrání jsem jí ho lanem vytrhnul ze stěny. Takže, z šesti cepínů jich máme pořád ještě pět, to je docela dobrý. S pořádným tahem lana je doberu na štand a řešíme, co dál. Natalie přijde asi s nejlepší variantou: polezu já, za mnou ona a po jejím laně pak pošleme dolů Sáře cepín. Dost nás to zpomalí, ale co se dá dělat…

Když je však začínám dobírat z dalšího štandu, tak koukám, že lezou obě dohromady. Sára leze jen s jedním cepínem a vlastně nevypadá, že by jí to moc vadilo. Monotónní: „švihnout, švihnout, kopnout, kopnout“ vystřídalo zábavné hledání a občasné přiseknutí ledochytů. „I don’t think I’ve ever had so much fun ice climbing,“ zahlásí a leze dál. Celou délku za WI5 zvládá s jedním odsedem.

Tím se samozřejmě nabízí spousta otázek: Je lezení pomocí cepínů aid? A kdy se teda začnou lézt ledy „jak se patří volně“ bez cepínů? No, a co lezení s jedním cepínem: můžeš si pak vysekat chyt na druhou ruku? To přece zní jako sekání cest – nejvíc nemorální praktika.

V další délce je ale mnohem míň ledových chytů, a tak Sára sedí snad v každém kroku, cepín používá obouruč, nebo si občas půjčí jeden od Natalie, která leze vedle. S tím „opravdovým“ volným lezením to nakonec tak žhavé nebude. Každopádně, pokud si chceš zpestřit lezení na ledu, tak jen zahoď cepín(y) a pokračuj.

Dolézáme na konec ledopádu, rychle se pokocháme výhledem, dáme tyčinku a jde se na slanění. Dole se znovu shledáváme s naším cepínem – dopadl na led a šutry, ale nic mu není. Nakonec ještě vycházka lesem a jedem zpátky do Canmore na večeři. Naprosto perfektní výprava.