Když jsem poprvé před lety slyšela o Cadarese, říkala jsem si: ‚Nojo, spáry, žula, co bych tam já tak dělala?‘ Postupem času se ale mé lezecké touhy změnily a spáry mě začaly lákat víc a víc. Poprvé jsme do tohoto žulového království plného spár zavítali na konci minulého léta, kdy jsem s trad lezením měla víceméně minimální zkušenosti. Celé se to tehdy neslo hlavně v duchu lehčích cest a získávání důvěry ve vlastní jištění. Vrchol této důvěry byl ani ne půlmetrový pád do frendu. Hm… Tak s tímhle asi v horách nic těžkého po vlastním lézt nepůjde.

Letos na Velikonoce jsme plánovali destinaci, kde bude teplo a ne úplně moc lidí. Cadarese nám přišlo jako fajn volba. „Budeme mít auto bez topení,“ oznámil mi Tom (Lukášek) tři dny před odjezdem. „Cože?! Ty chceš, abych zmrzla?“ To teplé počasí totiž první dny až tak teplé nebylo a já, jako instantní zmrzlina, jsem trošku remcala. „To je taky součást tréninku do hor.“ No tak teda jo, kousnu se. 

První dny jsme strávili v sektorech na sluníčku, ale naštěstí bylo den ode dne tepleji a dalo se jít přímo do „Cada“, jak říkají zkráceně místňáci. „Dneska půjdu do cesty Bookcake (7c+, pozn. red.),“ hlásí Klárka (Kuželová), která si nás vzala pod svá křídla. Počáteční obavy vystřídalo odhodlání a Tom se rozhodl jít to AFnout. „Tak tohle je teda hodně hustý!“ říkali jsme si oba. Já se nahoře plácala na TR jak lachtan. ‚Tak tohle asi nee, co tu máme dál?‘

Shodli jsme se, že pro nás jako sportovkáře bude lepší volba Mustang, prstovka za 7c. První AF dal Tom a hýbal se v tom moc pěkně. „Tak jo, žádný top rope průlez, teď už si do toho frenda fakt spadnout musím… Ale radši ne do vlastního,“ říkala jsem Tomovi, který mi nakonec nechal svoje jištění v cestě. Při každém nečekaném pádu, nejčastěji zapříčiněném ustřelením nohy, přišel jekot. „Ty kvičíš, jak když štěněti přišlápneš packu,“ bylo mi řečeno. Kvičím, ale padám! Dokonce se mi jeden mikráč vytrhnul. Tom nakonec Mustanga poslal třetím pokusem a já další den celkově na pokus pátý. Ty jo, dobré! Už padám do vlastního jištění!

Do odjezdu nám zbýval ještě jeden den. Úderná parta ve složení Stoupa (Dušan Janák) a Kája Nováček přišli s plánem zajít na Turkey crack (viz článek o přelezu Anči Šebestíkové, pozn. red.) a začali mě do toho lanařit taky. „No, tak asi proč ne, nikdy jsem nic takového nelezla, aspoň bude prdel. Půjdu to zkusit s váma,“ zahlásila jsem večer u ohně se sklenkou vína v ruce.

Ranní snídaně, kafe a před polednem se vyrazilo do skal. „Myslím si, že ti to sedne a měla bys zkusit flash,“ říkal mi při výšlapu do kopce Tom. Udýchaně jsem se tomu vysmála, ale on si pořád stál za svým. Nejdřív rozlez, Tomův průlez ‚Buk-kejk‘ a pak jsme se šli podívat na kluky, jak jim chutná krocan. V jejich podání to vypadalo sakra těžce, což mi moc odvahy nepřidalo.

Došli jsme ke stropovce Turkey Crack. Všichni kromě Toma, který si stále tiše stál za svým, počítali s tím, že to půjdu probojovat v AFu. Kluci mi po svých pokusech nechali v začátku pár frendů. Hned po nástupu mi Miška (Izakovičová) začala servírovat neprůstřelnou betu, díky které jsem se celkem v klidu dostala do madla ve spáře. Podařilo se mi rychle přijít na techniku. Pomalu jsem posouvala nohy spárou, rukama jsem měla dvojžábu, a když jsem je uvolnila, posouvala jsem si mezi nohama frenda a dál. Čím jsem byla blíž konci stropu, tím víc ostatní říkali: „Ty vole, ona to snad flashne!“

Nojo, jenže cesta nekončí stropní širočinou, ale pokračuje ještě patnáctimetrovým dolezem, na který jsem si nevzala jeden jediný frend. V tu chvíli začala největší týmová spolupráce: Kája připravil frendy, Tom házel lano a Miška radila, jak nejlépe odpočívat v madle. Tyhle přípravy nějakou dobu zabraly a tkanička na mojí levé lezečce, zaklíněné nad hlavou, to vzdala a rozvázala se. S docházející silou a rozvázanou lezkou jsem si říkala, jestli vůbec to házení frendů bude k něčemu a já nespadnu v dalším kroku…

Naštěstí se tak nestalo a přes nechutně vysokou patu jsem se dostala do pohodlnější pozice. Dolez už není nic těžkého. Ale celou dobu panovala nervozita, jestli nepřijde ještě nějaká zrada, která by mě shodila. Nepřišla. A za řevu všech přítomných, i mě samotné, jsem cvakla slaňák. Tím bych chtěla poděkovat všem zúčastněným za neskutečnou psychickou i logistickou podporu! Bez vás by se tenhle „krocaní úlet“ nestal.

Po přelezu ale vznikla otázka: Byl to opravdu „trad flash“, když tam byly na začátku založené frendy? Sama jsem k tomu byla trošku skeptická. Ano, pár frendů tam bylo, ale od místa, kde se reálně začíná lézt, jsem si je zakládala sama. (Na začátku zůstaly tři frendy, z čehož ten třetí #4 si Eliška vzala s sebou a posouvala ho dál, pozn. red.) Akce s házením lana a frendů na konci stropu pak znamenala další dobrodružný prvek, takže s požehnáním všech zúčastněných jsem si do svého lezeckého deníčku zapsala: „5. 4. 2026, Turkey Crack 8a trad, flash.“