ČIŠTĚNÍ OKEN

POKUS O OČNÍ KONTAKT

Je Sil­vestr a s par­ťá­kem Hon­zou Hai­sem zrov­na při­jíž­dí­me do El Chal­té­nu – nad hora­mi je jas­no a všich­ni lez­ci jsou pryč. Na žád­ný vel­ký mejdan to tady nevy­pa­dá. Dorá­ží­me k Hugo­vi do jeho pun­ko­vý­ho hos­te­lu v rohu měs­teč­ka. „Těs­ně jste minu­li tří­den­ní okno luxus­ní­ho poča­sí,” říká. „No co, při­jde dal­ší,” pomys­lím si. Plá­ny máme poměr­ně stříz­li­vé. Coko­liv na Fitz Roy by bylo super (haha) a nebo zku­sit „Rag­ni” na Cerro Torre by bylo taky boží (haha­ha).

Pár dní se pofla­ku­je­me oko­lo ves­ni­ce. Je tu spous­ta spor­to­vek a boul­de­rů, tak­že nás to doce­la baví. Navíc i když je na horách hnus­ně, tak dole téměř pořád sví­tí.

Asi po pěti dnech hlá­sí před­po­věď jeden den při­ja­tel­né­ho poča­sí, tak vyrá­ží­me do Paso Super­i­or s cílem zku­sit ces­tu „Whil­li­ans-Cochra­ne” (550 m, 5+, 70°, M4, pozn. red.) na Poin­ce­not, to by mohl být pěk­ný cíl na sezná­me­ní. Balí­me caj­ky na tři dny v horách a po čtyřech hodi­nách chůze jsme u Lagu­na los Tres. Davy batůž­ká­řů nad­še­ně čumí do mlhy a fotí se s mra­kem, ve kte­rém se scho­vá­vá Fitz Roy.

My pokra­ču­je­me dál na ledo­vec a po třech hodi­nách chůze ve vydat­ném sně­že­ní sta­ví­me stan v Paso Super­i­or. Dorá­ží dal­ší týmy a všich­ni máme stej­ný cíl. Před­po­věď hlá­sí od půl­no­ci dva­cet hodin bez mráč­ku. Od půl dru­hé celou noc za vydat­né­ho sně­že­ní posou­vá­me budík až do sed­mi, kdy všich­ni vylé­zá­me ze sta­nů a na chví­li vykouk­nou kop­ce. Je hro­ma­da nové­ho sně­hu a čas na vrcho­lo­vý pokus už není. Všich­ni to balí­me a jde­me dolů. Od dvou klu­ků z Němec­ka jsme se dozvě­dě­li, že jsou tu už celý pro­si­nec a to okno na Sil­vest­ra byl jejich prv­ní pokus v horách. Chtě­li „Super­ca­la­le­tou” na Fitz Roy, ale bylo nad nimi asi sedm týmů, tak se muse­li oto­čit.

Před­po­věď na dal­ší dny je dost ste­re­o­typ­ní. Vítr v čer­ve­ných, sráž­ky durch celý den, ale asi po týd­nu se nám pove­dl vmáčk­nout rych­lý výpad na Cerro Solo. Už jsme pocho­pi­li, že je tře­ba vyu­žít jak­ko­liv malou pří­le­ži­tost. Naštěs­tí jsme tu popr­vé, a tak máme z čeho vybí­rat. Amí­ci Kiff a Jor­don, co jsou s námi na hos­te­lu, zatím děla­jí jen vynáš­ky mate­ri­á­lu do Nipo­ni­na – 12hodinový výlet tam a zpět. Už něko­li­ká­tou sezó­nu pokou­še­jí východ­ní stě­nu Cerro Torre (býva­lá „Com­pres­sor Rou­te”). Na to potře­bu­jí pár dnů beze srá­žek, nulo­vou izo­ter­mu oko­lo 3 000 m n. m. a potom mini­mál­ně dva dny na leze­ní. Což je věc, kte­rá mi tu při­jde reál­ná asi jako lyžo­vá­ní v pra­ša­nu na Hawaii.

ŠANCE NA ŠPICI

Obje­vu­je se dal­ší okén­ko, podob­né tomu prv­ní­mu. Jen ten­to­krát víme, že potře­bu­je­me dobrou spíš noc a dal­ší půl­den. A přes­ně takhle nějak nám to vychá­zí. Od obě­da do obě­da díra. Super! Rus­ký klu­ci z hos­te­lu berou do týmu sólis­tu Mau­glí­ho z Mimo­ně a vyrá­ží na Poin­ce­not. My jde­me den po nich – opět chce­me zku­sit ces­tu „Whil­li­ans-Cochra­ne” (TOPO). Pří­stup na Paso Super­i­or už máme v paži. Je hod­ně dlou­hý. Při­chá­zí­me naho­ru oko­lo páté a jsou tam slo­že­né tři sta­ny. Jde­me spát a dou­fá­me, že se klu­ci brzy vrá­tí. Oko­lo devá­té nás vzbu­dí prv­ní lez­ci, co dora­zi­li z Poin­ce­no­tu. Prý to nestí­ha­li a nechtě­li sla­ňo­vat po tmě, tak oto­či­li pod vrcho­lem. V jed­nu vstá­vá­me a klu­ci pořád nikde. K odtr­hu je to asi hodi­na chůze a my z dál­ky vidí­me sla­ňo­vat čty­ři svě­tél­ka. Máme radost, že jsou naži­vu, ale záro­veň tro­chu oba­vy, že to asi nebu­de zadar­mo.

Ve čty­ři ráno klu­ky potká­vá­me u odtr­hu. Mají fakt dost. Po 22 hodi­nách na nohou, blou­dě­ní, boře­ní atd. spo­ji­li síly s Amí­ky a v pěti sla­ňu­jí spo­leč­ně. Nám přes dva­cet hodin před­po­věď nedá­vá, tak o vrcho­lu tro­chu pochy­bu­je­me. Po dal­ších dvou hodi­nách zha­sí­nám čelov­ku na kon­ci ram­py a klí­čo­vé mís­to ces­ty je asi za námi.

Dál nás čeká něco přes 400 met­rů skal­ní­ho leze­ní v obtíž­nos­ti IV–V. Je kosa a fičí, ale naštěs­tí jde vět­ši­na lézt v ruka­vi­cích. Leze­me „Sta­rou ces­tu“, tak­že když jsme na pochy­bách, volí­me stra­te­gii „kudy to pus­tí“. Oko­lo půl jede­nác­té sedí­me obkroč­mo na vrcho­lo­vém hře­bín­ku a uží­vá­me si ukrut­né­ho, neza­po­me­nu­tel­né­ho vět­ru. Sla­ně­ní v tako­vé pod­mín­ce není žád­ný fofr, téměř na kaž­dém slaňá­ku lano nakufru­je­me na sebe a sna­ží­me se dělat co nej­krat­ší dél­ky. Jed­no zasek­nu­tý sla­ně­ní nás sto­jí 20 met­rů lana, ale krom toho bez ztrá­ty kytič­ky po 14 hodi­nách sva­čí­me zpět u sta­nu v Paso Super­i­or. Ješ­tě ten den to hec­ne­me dolů do Chal­té­nu.

KONEČNĚ OKNO!

Za zby­lé tři týd­ny jsme vyra­zi­li do hor ješ­tě tři­krát. Na Guillau­met jsme vylez­li ces­tou „Come­sa­na Founrou­ge” (400 m, 6b+, 30º pozn. red.) a na Agu­ja l’S jsme otá­če­li dvě dél­ky pod vrcho­lem kvů­li vět­ru – ces­ta se jme­no­va­la „Aus­tría­ca” (350 m, 6a, 50º, pozn. red.). Nicmé­ně v týd­nu, kdy jsme měli letět domů, to koneč­ně při­šlo – dob­rá před­po­věď na šest dní vku­se.

Nám ale kvů­li leten­ce zby­ly jen dva dny, tedy nejdel­ší kus hez­ké­ho poča­sí, co jsme tu zaži­li. Všich­ni vyrá­ží do hor na svo­je vysně­né pro­jek­ty a my v časo­vém pre­su chce­me zku­sit „Cali­for­ni­a­na Rou­te” na Fitz Roy. Ten­to­krát bohu­žel otá­čí­me na nástu­pu, pro­to­že mi je blbě, a tak jako téměř jedi­ní lez­ci v úžas­ném poča­sí odchá­zí­me z hor. Mejdan se opět neko­nal.

Během toho­to okna vylez­la spous­ta týmů „Rag­ni” na Cerro Torre a Fabi­an Buhl z vrcho­lu sle­těl na parag­li­du. Sean Villla­nu­e­va s Nico Favres­sem udě­la­li novou ces­tu na Agu­ja Stand­har­dt. Jen Kiff s Jor­do­nem východ­ní stě­nu Cerro Torre nevy­lez­li, pro­to­že nestih­la odtát.

PRVNÍ DÍLEK

Kdy­by mi někdo před odjez­dem řekl, že vyle­ze­me, to co jsme vylez­li, tak asi spo­ko­je­ný nejsem. Po tom, co jsem tro­chu pocho­pil, jak se tu věci mají, to beru jako úspěš­ný výlet. Potka­li jsme se tu s hro­ma­dou lez­ců, co si z letoš­ní sezó­ny odvá­že­jí jen spous­tu nat­re­ko­va­ných kilo­me­t­rů a téměř žád­né lezec­ké met­ry. Mike s Chri­sem, kte­ří tu byli v podob­ném ter­mí­nu jako my, při odjez­du od Huga říka­li: „V horách jsme byli dost­krát, ale na lano jsme se navá­za­li jed­nou asi na 15 met­rů leze­ní, než jsme to muse­li oto­čit u odtr­hov­ky.“

Už vím, že nástu­py jsou tu fakt dlou­hé a kaž­dé deko navíc v bato­hu je znát. Že peri­o­da hnus­né­ho poča­sí může být oprav­du dlou­há a je potře­ba zkou­šet kaž­dou šan­ci. A hlav­ně, že vět­ši­na vel­kých pata­gon­ských pře­le­zů, o kte­rých se člo­věk dočte, je nepřed­sta­vi­tel­ná sklá­dač­ka slo­že­ná z vel­ké hro­ma­dy díl­ků, kte­ré do sebe muse­ly klap­nout po dlou­hých dnech, týd­nech nebo i sezó­nách pro­če­ka­ných v El Chal­té­nu – měs­teč­ku na jihu Argen­ti­ny, kde se svě­to­vá lezec­ká eli­ta potká­vá na pivu ve Fre­sco Baru a na zmrz­li­ně v cuk­rár­ně Domo Blan­co.

PÁR PRAKTICKÝCH RAD

KDY A JAK VYRAZIT

Let­ní sezó­na trvá cca od začát­ku pro­sin­ce do půl­ky břez­na. Kdy kon­krét­ně je prav­dě­po­dob­nost na lep­ší poča­sí, ví bůh. Letos to bylo v úno­ru.

Létá se do El Cala­fa­te, odkud pří­mo z letiš­tě jez­dí něko­li­krát den­ně auto­bus do El Chal­té­nu. Tak­že ačko­liv je Pata­go­nie dost dale­ko, tak z Ruzy­ně pod kop­ce to s dob­rý­mi pře­stu­py trvá i méně než 30 hodin. Ceny se letos pohy­bo­va­ly oko­lo 30 000 Kč za zpá­teč­ní leten­ku.

POČASÍ, NAVIGACE

Na před­po­věď poča­sí se nám osvěd­či­lo sle­do­vat Win­d­gu­ru a Spo­twx model GFS. S krát­kým oknem vět­ši­nou do posled­ní chví­le hýbou, dlou­hé bývá vidět i týden dopře­du.

Mapy.cz v mobi­lu jsou dale­ko lep­ší než jaká­ko­liv lokál­ní papí­ro­vá mapa (do zálo­hy se hodí). Ale dopo­ru­ču­ju stáh­nout si je doma. Na mís­tě je poma­lý inter­net.

LEZENÍ

Prů­vod­ce Pata­go­nia Ver­ti­cal je skvě­le zpra­co­va­ný, včet­ně pří­stu­pů, rad ohled­ně poča­sí a cha­rak­te­ru leze­ní.

V horách není sig­nál, spous­ta lidí pou­ží­vá sate­lit­ní tele­fon. Nicmé­ně záchra­na heli­kop­té­rou tu nee­xis­tu­je.

Jed­no­pláš­ťo­vý leh­ký stan nevá­ží o moc víc než dva žďá­rá­ky, ale žije se v něm o dost líp.

Mat­roš na jiš­tě­ní jsme bra­li asi jako na letní/podzimní alp­ské ces­ty v Cha­mo­nix. Pokud je potře­ba něco nestan­dard­ní­ho, dozvíš se to z prů­vod­ce (např. vět­ší fren­dy).

Na sla­ňo­vá­ní ze sně­ho­vých vrš­ku u nás nedo­šlo, ale prý se mís­to těž­ké sně­ho­vé kot­vy dá pou­žít zako­pa­ný dry­bag napl­ně­ný sně­hem, ová­za­ný smy­cí.

DALŠÍ TIPY

V El Chal­té­nu se dá kou­pit téměř coko­liv k jídlu, jen tra­vellunche jsme tu nese­hna­li.

Při­vez si eura nebo dola­ry v hoto­vos­ti. Ban­ko­ma­ty v Argen­ti­ně dáva­jí na jeden výběr málo peněz a ješ­tě si účtu­jí cca 10procentní popla­tek. Na hod­ně mís­tech se dá pla­tit kar­tou, ale téměř všu­de ti vymě­ní eura nebo dola­ry v lep­ším kur­zu, než dá kar­ta. Ban­ko­mat v El Chal­té­nu je navíc čas­to prázd­ný.

Příš­tě bych si vzal dvo­je poho­ry, mač­ky i cepí­ny. Téměř kaž­dá ces­ta má nástup po ledov­ci, ale mnoh­dy sta­čí leh­ké poho­ry, hli­ní­ko­vé mač­ky a leh­ký turis­tic­ký cepín.

Lyžař­ské brý­le děla­jí vítr tro­chu sne­si­tel­něj­ším.

__________