ČIŠTĚNÍ OKEN

„Tam je furt hnusně, tam bych nejel, to se třeba za měsíc ani nepodíváte do hor,“ říkali mi kamarádi. „No jasný, jsem z Jablonce, tak ať mi nikdo neřiká, co je hnusný počasí.“ Snad se nám nějaká okna poštěstí…

TEXT A FOTO: JAN „GULA“ ZAHULA
| BŘEZEN 2020

POKUS O OČNÍ KONTAKT

Je Silvestr a s parťákem Honzou Haisem zrovna přijíždíme do El Chalténu – nad horami je jasno a všichni lezci jsou pryč. Na žádný velký mejdan to tady nevypadá. Dorážíme k Hugovi do jeho punkovýho hostelu v rohu městečka. „Těsně jste minuli třídenní okno luxusního počasí,” říká. „No co, přijde další,” pomyslím si. Plány máme poměrně střízlivé. Cokoliv na Fitz Roy by bylo super (haha) a nebo zkusit „Ragni” na Cerro Torre by bylo taky boží (hahaha).

Pár dní se poflakujeme okolo vesnice. Je tu spousta sportovek a boulderů, takže nás to docela baví. Navíc i když je na horách hnusně, tak dole téměř pořád svítí.

Asi po pěti dnech hlásí předpověď jeden den přijatelného počasí, tak vyrážíme do Paso Superior s cílem zkusit cestu „Whillians-Cochrane” (550 m, 5+, 70°, M4, pozn. red.) na Poincenot, to by mohl být pěkný cíl na seznámení. Balíme cajky na tři dny v horách a po čtyřech hodinách chůze jsme u Laguna los Tres. Davy batůžkářů nadšeně čumí do mlhy a fotí se s mrakem, ve kterém se schovává Fitz Roy.

My pokračujeme dál na ledovec a po třech hodinách chůze ve vydatném sněžení stavíme stan v Paso Superior. Doráží další týmy a všichni máme stejný cíl. Předpověď hlásí od půlnoci dvacet hodin bez mráčku. Od půl druhé celou noc za vydatného sněžení posouváme budík až do sedmi, kdy všichni vylézáme ze stanů a na chvíli vykouknou kopce. Je hromada nového sněhu a čas na vrcholový pokus už není. Všichni to balíme a jdeme dolů. Od dvou kluků z Německa jsme se dozvěděli, že jsou tu už celý prosinec a to okno na Silvestra byl jejich první pokus v horách. Chtěli „Supercalaletou” na Fitz Roy, ale bylo nad nimi asi sedm týmů, tak se museli otočit.

Předpověď na další dny je dost stereotypní. Vítr v červených, srážky durch celý den, ale asi po týdnu se nám povedl vmáčknout rychlý výpad na Cerro Solo. Už jsme pochopili, že je třeba využít jakkoliv malou příležitost. Naštěstí jsme tu poprvé, a tak máme z čeho vybírat. Amíci Kiff a Jordon, co jsou s námi na hostelu, zatím dělají jen vynášky materiálu do Niponina – 12hodinový výlet tam a zpět. Už několikátou sezónu pokoušejí východní stěnu Cerro Torre (bývalá „Compressor Route”). Na to potřebují pár dnů beze srážek, nulovou izotermu okolo 3 000 m n. m. a potom minimálně dva dny na lezení. Což je věc, která mi tu přijde reálná asi jako lyžování v prašanu na Hawaii.

ŠANCE NA ŠPICI

Objevuje se další okénko, podobné tomu prvnímu. Jen tentokrát víme, že potřebujeme dobrou spíš noc a další půlden. A přesně takhle nějak nám to vychází. Od oběda do oběda díra. Super! Ruský kluci z hostelu berou do týmu sólistu Mauglího z Mimoně a vyráží na Poincenot. My jdeme den po nich – opět chceme zkusit cestu „Whillians-Cochrane” (TOPO). Přístup na Paso Superior už máme v paži. Je hodně dlouhý. Přicházíme nahoru okolo páté a jsou tam složené tři stany. Jdeme spát a doufáme, že se kluci brzy vrátí. Okolo deváté nás vzbudí první lezci, co dorazili z Poincenotu. Prý to nestíhali a nechtěli slaňovat po tmě, tak otočili pod vrcholem. V jednu vstáváme a kluci pořád nikde. K odtrhu je to asi hodina chůze a my z dálky vidíme slaňovat čtyři světélka. Máme radost, že jsou naživu, ale zároveň trochu obavy, že to asi nebude zadarmo.

Světélka osvětlují noční Poincenot.

Ve čtyři ráno kluky potkáváme u odtrhu. Mají fakt dost. Po 22 hodinách na nohou, bloudění, boření atd. spojili síly s Amíky a v pěti slaňují společně. Nám přes dvacet hodin předpověď nedává, tak o vrcholu trochu pochybujeme. Po dalších dvou hodinách zhasínám čelovku na konci rampy a klíčové místo cesty je asi za námi.

Dál nás čeká něco přes 400 metrů skalního lezení v obtížnosti IV–V. Je kosa a fičí, ale naštěstí jde většina lézt v rukavicích. Lezeme „Starou cestu“, takže když jsme na pochybách, volíme strategii „kudy to pustí“. Okolo půl jedenácté sedíme obkročmo na vrcholovém hřebínku a užíváme si ukrutného, nezapomenutelného větru. Slanění v takové podmínce není žádný fofr, téměř na každém slaňáku lano nakufrujeme na sebe a snažíme se dělat co nejkratší délky. Jedno zaseknutý slanění nás stojí 20 metrů lana, ale krom toho bez ztráty kytičky po 14 hodinách svačíme zpět u stanu v Paso Superior. Ještě ten den to hecneme dolů do Chalténu.

– CERRO TORRE. POHLED OD BIVAKU POD CERRO SOLO –

KONEČNĚ OKNO!

Za zbylé tři týdny jsme vyrazili do hor ještě třikrát. Na Guillaumet jsme vylezli cestou „Comesana Founrouge” (400 m, 6b+, 30º pozn. red.) a na Aguja l’S jsme otáčeli dvě délky pod vrcholem kvůli větru – cesta se jmenovala „Austríaca” (350 m, 6a, 50º, pozn. red.). Nicméně v týdnu, kdy jsme měli letět domů, to konečně přišlo – dobrá předpověď na šest dní vkuse.

Nám ale kvůli letence zbyly jen dva dny, tedy nejdelší kus hezkého počasí, co jsme tu zažili. Všichni vyráží do hor na svoje vysněné projekty a my v časovém presu chceme zkusit „Californiana Route” na Fitz Roy. Tentokrát bohužel otáčíme na nástupu, protože mi je blbě, a tak jako téměř jediní lezci v úžasném počasí odcházíme z hor. Mejdan se opět nekonal.

Během tohoto okna vylezla spousta týmů „Ragni” na Cerro Torre a Fabian Buhl z vrcholu sletěl na paraglidu. Sean Villlanueva s Nico Favressem udělali novou cestu na Aguja Standhardt. Jen Kiff s Jordonem východní stěnu Cerro Torre nevylezli, protože nestihla odtát.

Fabian Buhl a první výlez + seskok v historii Cerro Torre

PRVNÍ DÍLEK

Kdyby mi někdo před odjezdem řekl, že vylezeme, to co jsme vylezli, tak asi spokojený nejsem. Po tom, co jsem trochu pochopil, jak se tu věci mají, to beru jako úspěšný výlet. Potkali jsme se tu s hromadou lezců, co si z letošní sezóny odvážejí jen spoustu natrekovaných kilometrů a téměř žádné lezecké metry. Mike s Chrisem, kteří tu byli v podobném termínu jako my, při odjezdu od Huga říkali: „V horách jsme byli dostkrát, ale na lano jsme se navázali jednou asi na 15 metrů lezení, než jsme to museli otočit u odtrhovky.“

Už vím, že nástupy jsou tu fakt dlouhé a každé deko navíc v batohu je znát. Že perioda hnusného počasí může být opravdu dlouhá a je potřeba zkoušet každou šanci. A hlavně, že většina velkých patagonských přelezů, o kterých se člověk dočte, je nepředstavitelná skládačka složená z velké hromady dílků, které do sebe musely klapnout po dlouhých dnech, týdnech nebo i sezónách pročekaných v El Chalténu – městečku na jihu Argentiny, kde se světová lezecká elita potkává na pivu ve Fresco Baru a na zmrzlině v cukrárně Domo Blanco.

PÁR PRAKTICKÝCH RAD


KDY A JAK VYRAZIT

Letní sezóna trvá cca od začátku prosince do půlky března. Kdy konkrétně je pravděpodobnost na lepší počasí, ví bůh. Letos to bylo v únoru.

Létá se do El Calafate, odkud přímo z letiště jezdí několikrát denně autobus do El Chalténu. Takže ačkoliv je Patagonie dost daleko, tak z Ruzyně pod kopce to s dobrými přestupy trvá i méně než 30 hodin. Ceny se letos pohybovaly okolo 30 000 Kč za zpáteční letenku.

POČASÍ, NAVIGACE

Na předpověď počasí se nám osvědčilo sledovat WindguruSpotwx model GFS. S krátkým oknem většinou do poslední chvíle hýbou, dlouhé bývá vidět i týden dopředu.

Mapy.cz v mobilu jsou daleko lepší než jakákoliv lokální papírová mapa (do zálohy se hodí). Ale doporučuju stáhnout si je doma. Na místě je pomalý internet.

– SONDOVÁNÍ OKEN U BIVAKU PIEDRA NEGRA –

LEZENÍ

Průvodce Patagonia Vertical je skvěle zpracovaný, včetně přístupů, rad ohledně počasí a charakteru lezení.

V horách není signál, spousta lidí používá satelitní telefon. Nicméně záchrana helikoptérou tu neexistuje.

Jednoplášťový lehký stan neváží o moc víc než dva žďáráky, ale žije se v něm o dost líp.

Matroš na jištění jsme brali asi jako na letní/podzimní alpské cesty v Chamonix. Pokud je potřeba něco nestandardního, dozvíš se to z průvodce (např. větší frendy).

Na slaňování ze sněhových vršku u nás nedošlo, ale prý se místo těžké sněhové kotvy dá použít zakopaný drybag naplněný sněhem, ovázaný smycí.

Pokud je potřeba něco nestandardního, dozvíš se to z průvodce. Cesta „Austríaca” na Aguja de l’S


DALŠÍ TIPY

V El Chalténu se dá koupit téměř cokoliv k jídlu, jen travellunche jsme tu nesehnali.

Přivez si eura nebo dolary v hotovosti. Bankomaty v Argentině dávají na jeden výběr málo peněz a ještě si účtují cca 10procentní poplatek. Na hodně místech se dá platit kartou, ale téměř všude ti vymění eura nebo dolary v lepším kurzu, než dá karta. Bankomat v El Chalténu je navíc často prázdný.

Příště bych si vzal dvoje pohory, mačky i cepíny. Téměř každá cesta má nástup po ledovci, ale mnohdy stačí lehké pohory, hliníkové mačky a lehký turistický cepín.

Lyžařské brýle dělají vítr trochu snesitelnějším.

– FITZ ROY A VLEVO JEHO MENŠÍ BRÁŠKA POINCENOT –

__________

Honza „Gula“ Zahula

Autor

Rád tráví čas v horách lezením, lyžováním a focením. Když neleze, odpočívám v práci za počítačem a hledám, kam by se dalo vyrazit. Momentálně je ve vzdělávání na horského vůdce, aby do budoucna mohl být v horách častěji. www.janzahula.com

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší datum – v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Facebook eMontany | Potěš nás svým komentářem a odškrtávej nejnovější články a videa.