Sean Villanueva

„Ahoj Terezo, mám trochu zpoždění. Můžeme to posunout na 17:40? Sean.“ V Ádru se třičtvrtěhodinová zpoždění neřeší. Čas není to, co hýbe místním dnem. U hrnku zeleného čaje sedíce na zahradě pak povídáme o vášni k lezení big wallů, ádrovské náladě a hudbě…

TEXT: TEREZA ŠEVEČKOVÁ (S PŘISPĚNÍM STANDY MITÁČE)
FOTO: ARCHIV S. VILLANUEVY, NICOLAS HOJAC
| ŘÍJEN 2019

CO JE REALITA?

Se Seanem jsme se potkali v Adršpachu, kde trávil asi deset dní po cestě ze své prezentace v Praze. Na rozhovoru jsme byli domluvení tak napůl přes Seanova manažera, ale žádné konkrétní místo a čas neexistoval. Nakonec všechno proběhlo přirozeně ádrovsky. Sean šel kolem Kalírny, kde jsem měla zrovna směnu, a tak jsem za ním vyrazila s prosbou o rozhovor. Na první pohled nesmělý týpek se proměnil ve skvělého společníka hned při prvních slovech.

„Je teprve začátek léta a už vím, že se mi z téhle pohádky nebude chtít zpátky do reality,“ říkám mu během úvodní konverzace.

„A co když je tohle ta realita?“ odpověděl mi Sean a tím náš rozhovor začal.

Seanova realita – skály, lidé a hudba



Dvě otázky na rozehřátí. Zpíváš si při lezení?
Při lezení ne.

Která tři krásná místa na zemi tě právě teď napadnou?
Jenom tři? (směje se) Je těžké si vybrat. Určitě bych tam zařadil Patagonii, protože tam se stále vracím.

V tuto chvíli určitě Adršpach.

A třetí místo je Fair Head, odkud pochází moje rodina. Mamka je původem z Irska. A Sean je irské jméno. Otec zase pochází ze Španělska. Irské kořeny jsou nejspíš ten důvod, proč hraju na flétnu. Nico (Nico Favresse je Seanův stálý lezecký parťák, pozn. aut.) vždycky brával do skal kytaru, hraje na ni už od šesti. Já jsem nejdřív jenom zpíval a postupem času jsem se začal učit na flétnu. Začal jsem hrát na hudební nástroje v té době, kdy jsme s Nicem začali lézt big wally. Je to způsob, jak si ve skalách odpočinout. Jo, to určitě. Hudba je pro mě asi nejlepší způsob relaxace.

Když už mluvíš o hudbě, měli jste s Nicem na konci června koncert v Praze, že?
Měli jsme v Praze prezentaci. Vykládali jsme o našich expedicích, dělali prezentaci fotek a promítali film The Coconut Connection. Na závěr jsme i něco zahráli. Byla to povedená akce.

Jaký je to pocit stát na pódiu jako muzikant?
Je to vtipné. Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, že bych byl umělec. Máme opravdu štěstí.

Slyšela jsem vaši písničku Done in R1.
Hráli jsme ji párkrát. Vznikla jako pocta k dvacátému výročí mikiny od Patagonie. Ten konkrétní model se jmenuje právě R1. Napsali mi z Patagonie, jestli bych o té mikině mohl složit nějakou písničku. No, nejdřív jsem z toho moc radost neměl. Ale Nico říkal: „Super! To bude sranda. Uděláme k tomu hudební klip a užijeme si to naplno.“ – Tak jo. Napsal jsem ten text a přišel mi dost stupidní. Myslel jsem si, že to nikdy nevezmou. Ale byli z toho nadšení a chtěli, ať jim tu písničku nahrajeme. A tak jsme se vydali do Mexika. Lezli jsme a u toho natáčeli klip. Užili jsme si to! Bylo to bláznivé, úplný úlet a dost nás bavil.

“Nejdřív jsem z písničky radost neměl, ale pak jsme si ji užili.”

Z UMĚLKY NA STROMY

Vraťme se od hudby zpátky k lezení. Co pro tebe lezení vlastně znamená?
Lezení… Řekl bych, že se rozhodně stalo mou životní cestou. Jako lezec jsi součástí skvělé komunity. Lezení souvisí s cestováním a dobrodružstvím. Pro mě je to sport, umění i sebevyjádření.

Kdy jsi zjistil, že je právě lezení sport pro tebe? Pojí se k tomu nějaký speciální moment?
Tak se to nedá říct. Dělo se to všechno postupně. Úplně na začátku jsem začínal lézt s kamarády mého bráchy. Zkoušeli jsme venkovní lezení pod vedením učitelů a to nás tehdy dost bavilo. Hned první den jsem během toho zažil skvělý pocit, že existuje sport, při kterém můžu využít svého bojovného ducha. Prostě na sebe musíš být tvrdý a zabojovat, aby ses dokázal dostat až na vrchol cesty. Pak jsme se s rodinou přestěhovali a najednou jsem ztratil možnost lézt. V okolí nebyly žádné skály. Bylo mi asi třináct a to, co mě na lezení přitahovalo, byly právě skály a příroda. A tak jsme začali lézt v lese po stromech. Mí kamarádi se mě pořád dokola snažili vytáhnout na umělou stěnu a já jsem jim asi rok úspěšně vzdoroval. Nakonec jsem jednoho dne podlehl a lezení s nimi mě chytlo. A tak jsem začal lézt na umělce. Postupem času jsme začali opět zkoušet lezení na skalách. Nikdy jsem si nemyslel, že ze mě jednoho dne bude profesionální lezec a lezení se stane celým mým životem.

Máš nějakou konkrétní vzpomínku, která tě dokáže dostat do pohody?
Asi si nedokážu vybavit právě jednu jedinou. Mám plno vzpomínek na nejnáročnější big wally, které jsme lezli. Vzpomínky na každý z nich mě dokážou rozveselit. Plno stěn mě stálo obrovskou spoustu sil a pokaždé se tam stalo něco překvapivého. A to jsou právě ty momenty, co mě dostávají do dobré nálady. Je těžké vypíchnout právě jeden zážitek, když jich bylo tolik. Můžu ti říct nějaký příklad. Třeba cesta, kterou jsme lezli na Madagaskaru.

Sean padá během zkoušení cesty na Madagaskaru.


Jak to probíhalo?
Předem jsme si tu cestu navrtali, ale zdálo se nám naprosto nemožné vylézt ji celou. Už jsme si říkali, že tam čeká na příští generace. Ale víš, jak to je, do každého výkonu dáš vše, co můžeš. A najednou nás to nějakým nevysvětlitelným způsobem spojilo a byli jsme oba schopni vylézt celou tu cestu. A byl to naprosto magický moment! Z bříšek prstů jsme sedřeli veškerou kůži, krvácely nám dlaně, byli jsme unavení – vážně to vypadalo nemožně. Nebyli jsme schopni udělat všechny pohyby tak, jak je po nás cesta vyžadovala. Vždycky říkám, že se tehdy muselo stát něco magického – měli jsme vážně dobré nastavení v hlavě, bavilo nás to, a tak jsme vyrazili prozkoumat tohle dobrodružství. Zaměřili jsme se zvlášť na každou délku. Bylo to nádherné lezení. Zkrátka potřebuješ vášeň a dobré nastavení – pak se tyhle magické momenty mohou dít.

„Potřebuješ vášeň a dobré nastavení – pak se tyhle magické momenty mohou dít.“

HLUBOKO V HRUDI

Tvojí hlavní doménou jsou big wally. Co tě na tomto stylu lezení nejvíc přitahuje?
Řekl bych, že nejvíc mi jde o dobrodružství. V podstatě jsem začal lézt na umělkách, pak jsem lezl venku, postupně jsme s kamarády zkoušeli nějaké vícedélky a nakonec jsem se přesunul na big wally – právě kvůli dobrodružství. Nejčastěji s Nicem Favressou.

Co je podle tebe důležité pro dobrý výkon v bigwallové stěně?
Určitě je nejdůležitější správný postoj, motivace a vášeň. Zkrátka musíš chtít! Tvoje motivace musí být zdravá, musíš ten pocit cítit více ve své hrudi než v hlavě. A pokud v sobě máš tohle nastavení, zbytek tě bude následovat. Pokud ho však nemáš, můžeš být silný, jak chceš, můžeš trénovat, jak chceš, ale pořád ti bude něco chybět. Další důležitou složkou je dobrá společnost, přátelská atmosféra v týmu. V big wallu je ti lépe s lidmi, se kterými je zábava. Pokud jde tvým parťákům hlavně o výkony, pak moc zábavy nezažiješ.

S tím souvisí taky hudba. Brávám s sebou flétnu a Nico do skal bere kytaru. Někdy vezmu dokonce svoje dudy. Když se na to díváš z praktického úhlu pohledu, tak to nedává smysl. Proč bychom s sebou do stěny brali nástroje? Je to přece další zátěž. Ale právě hudební nástroje jsou pro nás při lezení hodně důležité. Pomáhají nám zůstat ve spojení se zemí, s tou divokou přírodou všude okolo nás, s místní realitou. Občas jsi ve stěně a pokazí se počasí. V tu chvíli zůstaneš uprostřed stěny, nemůžeš dělat nic moc jiného než čekat. Když máme s sebou nástroje, tak čas nevnímáme jenom jako čekání. Nijak nás to nevysiluje. Právě naopak – jsme zaměstnaní hraním. Ve chvíli, kdy se počasí zase zlepší, jsme plní energie a připravení na další lezení.

Sean mluví o motivaci

Jak lehké je během bigwallového lezení ztratit cestu?
Myslíš, když lezu nějakou existující cestu? Jo, samozřejmě, to je docela běžné! Častokrát ale lezeme neexistující cesty. Je to větší výzva. Když stojíš na zemi a díváš se nahoru, přijde ti to jasné. Vidíš linku a říkáš si: „No jasně, půjdeme tamtudy, a pak tam a tam…“ A pak přijde na řadu lezení. Nalezeš do cesty, hledáš linku, kterou jsi jasně viděl ze země, a častokrát je těžké zorientovat se, v jaké části stěny zrovna jsi. A právě v těchto momentech se ztratíš opravdu lehce.

“Ve velké stěně se ztratíš opravdu lehce.”

PRONIKNOUT DO ÁDRU

Teď jsi v Adršpachu. Mohl bys srovnat lezení big wallů s místním lezením? Dá se to vůbec?
Podobný je právě ten aspekt dobrodružství, o kterém jsem mluvil dřív. Najdeš ho na big wallech a stejně tak na adršpašských věžích. Kvalita cest na big wallech nebývá vždycky perfektní. Někdy jsou cesty špinavé, neupravené a lámavé. Když prší, musíš se vyrovnávat s podmínkou, daleko více se soustředíš a vážíš svá rozhodnutí. Při lezení big wallů dost často lezeš spáry. A právě Adršpach je skvělé místo na trénování techniky lezení spár. Najdeš tady všechno od prstových spár až po komíny.

Takže je pro tebe Adršpach spíš tréninkové místo, nebo skutečná výzva?
Je to pro mě určitě skvělá učební zkušenost. Naučím se tady hodně, a zároveň tady mám spoustu výzev.

Výzev tu mám spoustu. Sean v “Olověném hřebíku” IXa (f: J. Kervella)



Máš tady v Adršpachu nějakou nejoblíbenější cestu?
Zatím ne. Vidím cesty úplně všude. A zatím jsem je všechny nepřelezl. Něco jsem lezl s Matějem (Svojtkou, pozn. red.). V sektoru Himálaj jsme zkoušeli cestu, která byla pojmenovaná podle piva („A jde se na pivko“ Xc, pozn. red.). Bylo to naprosto krásné! Pořád nemůžu uvěřit, že něco tak neskutečného existuje. Téměř každá cesta tady v Adršpachu se mi zatím líbila. Kvalita lezení je tu opravdu výborná.

Lezeš s místními, nebo jsi tady s některým ze svých lezeckých parťáků?
Lezu s místními. Když jsem byl v Adršpachu poprvé, tak jsem chodil do hospod a poznával lidi. Ze začátku to pro mě bylo celkem těžké, ale teď už tu mám nějaké kontakty a je opravdu jednoduché najít spolulezce na další den. V Adršpachu je silná a skvělá komunita lezců. Plná zábavných lidí s dobrým naladěním a přístupem. Zkrátka samá pozitivní energie. Jsem překvapený, jak silní lezci tady jsou. Obvykle je v určité lezecké oblasti pár hodně dobrých lezců, ale tady v Adršpachu mi přijde, že je takovýchto lezců plno.

Sean v Tepličkách (f: Jindřich Mandát)



Jak vypadá tvůj klasický den v Ádru?
Po probuzení si nejdřív dám strečink a jdu si trochu zaběhat. Sem tam běžím okolo jezírka. Ono se tam nesmí koupat, ale pokud jsem tam dostatečně brzo, tak se tam možná občas koupu. (směje se) Pak běžím zpátky ke své dodávce, uvařím si čaj a okolo půl deváté až deváté míváme sraz se spolulezci. A pak jdeme do čehokoliv, co vyberou. Výběr cest nechávám na nich. Každý den lezeme naprosto krásné cesty. Lezecké dny v Adršpachu ubíhají rychle. Výstupy bývají komplikované. Nemusíš za den vylézt moc cest a stejně ti to stačí. Navíc s místními se dostanu na zajímavá místa ukrytá v lese. Jenom s papírovým průvodcem bych se tam nikdy nedostal. Adršpach je doslova labyrint. Lezením většinou strávím celý den a k večeru se vracím na jídlo do své dodávky. Většinou chodím spát brzo, večer si třeba jen zahraju nějaké písničky. Když mám rest day, tak se jdu projít po okolí, nebo pracuju na počítači. Jeden večer jsme si s Mauglím a Janem sbalili věci a vyrazili na jednu z věží. Vzali jsme si nahoru hudební nástroje a hráli jsme. To byl další z kouzelných momentů, co jsem tu zažil.

Víš, o tomto místě se na západě moc neví. Nikdy sem ti lezci nejeli. A přitom je tady tak nádherné a kvalitní lezení. Nechápu, že Adršpach není více populární. Pořád v sobě cítím kouzlo tohoto místa. Je to tady hodně křehké. Když si vzpomenu na svůj první příjezd do Ádru, měl jsem z něj úplně jiné pocity než dneska. Vystoupil jsem na parkovišti u vstupu do skal a z toho pohledu, co mě přivítal, jsem byl zklamaný. Viděl jsem jen spoustu turistů a fastfoodů, celé to místo vypadalo jako disneyland. Časem jsem poznal místní lezce a v tu chvíli se můj názor na Adršpach změnil. Ukázali mi drobné triky, jak tady žít. Pokud se umíš Adršpachem pohybovat jako místňák, tak nenarazíš na turisty, ani na celý ten disneyland. V tu chvíli se toto místo stane naprosto kouzelným.

– CHLAPI, MŮŽU TADY BREČET? –

Doplňujících 200 slov o Seanově návštěvě Ádru pro nás napsal Petr Pjotr Vícha.

– KDO LEZE V ÁDRU, MÉNĚ KULÍ OČI V HORÁCH (N. Favresse na Seanově fotce) –

DOMOV S SEBOU

Můžu se tě zeptat na jednu otázku ohledně tvého soukromého života?
Samozřejmě.

Plánuješ do budoucna něco jako lezecký důchod nebo rodinný život?
Nemám žádné plány, budoucnost neřeším. Jsem otevřený všemu, co přijde. Co se stane, stane se.

Není to pro tebe těžké? Nechybí ti v životě stabilní místo, na které by ses vracel?
No… Nevím… (Poprvé za rozhovor se zaráží a delší dobu přemýšlí, pozn. aut.) Adresu trvalého bydliště mám v Belgii, ale většinou tam strávím jen pár dní a pak musím zase odjet. Vlastně tam nikdy pořádně nejsem. Ale… Vážně nevím… V současné době hodně cestuju. Mám svoji dodávku, ve které mám všechny své věci. Moje dodávka je můj domov. Taky se rád vracím do Irska za svou rodinou – původem jsme z Irska… Když nad tím přemýšlím, tak ne. Nepřipadám si vykořeněně. Cítím, že mám domov stále s sebou a je mi dobře.

Občas mám naplánovanou dlouhou šňůru přednášek a lezeckých festivalů, kde promítám své filmy. Při tomhle cestování se po určité době cítím vyčerpaný. Pak jsem rád, když se usadím na pár měsíců na jednom místě. Může to být kdekoliv. Začnu tam se svou malou rutinou – poznávám místní lidi a z takového místa se pak stává můj domov.

Drunken Sailor | zpívá Sean
– RÁD SE USADÍM KDEKOLIV. BAFFINŮV OSTROV –

Mluvil jsi o únavě z cestování. Co děláš, když chceš relaxovat?
Cvičím jógu, medituji, nebo si napnu slackline.

Jaké máš plány na nejbližší budoucnost?
Chystám se na expedici do Indie. Plánujeme lezení v Himálaji. Takže přes léto plánuju přejet do Alp a začít se připravovat na cestu do Asie. Můj stálý lezecký parťák Nico je zraněný, a tak vyrážím s jedním Švýcarem a Francouzem (Roger Schaeli a Mathieu Maynadier, pozn. red). Moc ty chlapy neznám, a tak se jedeme seznámit právě do těch Alp. Bude to dost odlišná expedice od těch předešlých, ale určitě to bude skvělá zkušenost.

“Jeden Švýcar” – Roger Schaeli (f: N. Hojac)

_________________

Sean po našem prázdninovém rozhovoru vyrazil do severní stěny Eigeru, kde nakonec lezl s Ninou Caprez a Rogerem Schaelim. Jaké to bylo? A jaký je Sean spolulezec? Standa se zeptal Rogera.

VELKÝ VÁLEČNÍK

Rogere, co vlastně plánujete v Indii lézt?
Máme tam vyhlédnutý jeden jasný směr na Mt Meru. Krásný pilíř – dole mix a nahoře vertikální žula.

Jak ses vlastně se Seanem seznámil?
Známe se dlouho. Lezli jsme spolu už před lety na Fitz Roy. Letos jsme se znovu dali dohromady, když jsem sháněl parťáka pro Meru. Často si píšeme. Nejdřív jsem se ptal Nica – ten ale byl zraněný a doporučil mi Seana. Hlavní cíl není RP výstup stěnou, je to spíš takové horské dobrodružství. Velká stěna. Seanovi se to samozřejmě zalíbilo – dlouho jsme si o tom volali.

Na Eigeru jste koncem července společně vylezli za jeden den cestu „La Vida es Silbar“ (7c+, 900 m) a společně s Ninou Caprez pak ve třech udělali novou cestu „Merci la Vie“ (8a/b, 350 m, v překladu „Díky životu“ – věnováno zesnulým alpinistům, pozn. red.) Jak na to vzpomínáš?
Nejprve jsme byli v Chamonix, kde proběhlo rozloučení s Davidem Lamou. Pak se udělalo stabilní počasí a Sean chtěl zkusit „La Vidu“. Je to krásná cesta a povedlo se nám ji přelézt za jeden den.


Byl po návštěvě Ádru morálově připravený?
Přijel ve skvělé formě! Jak mentálně, tak fyzicky. V „La Vidě“ dal všechny těžké délky na flash! Já tu cestu znal, tak jsem mu radil… Málem spadl, ale povedlo se mu i klíčové nasednutí na patu. Bez značek maglajzem je to vážně těžké! Není to „OS friendly“ cesta.

Co máš nejraději na lezení se Seanem?
Čím je speciální? Svojí motivací a nadšením. Tím, jak k lezení přistupuje. Jde do toho naplno! Zároveň ale působí uvolněně a nikdy ho nevidíš ve stresu nebo nějak se nervovat… Je do velký válečník. Vynikající tradiční lezec… Na Eigeru vlastní jištění často vůbec nefunguje a těžko odhadneš, jestli v tom vápně frend udrží tvůj pád… Sean lezl naší cestu trochu více opatrně, ale i tak se nevyvaroval dlouhých odlezů… Neznám moc lidí, kteří by dokázali lézt podobné obtížnosti po vlastním.

Vzal si Sean na Eiger nějaké hudební nástroje?
Ano, vzal flétnu. Když jsme dolezli tu novou cestu k vrcholu, Sean zrovna tahal, takže jsem ji měl v bundě. Bundu jsem si ale na vršku rozepl, flétna vypadla a odjela někam do hlubin. „To jsi mi měl rovnou říct, že na expedici nemám tu flétnu tahat. Nemusel jsi ji házet dolů!“ smál se mi Sean.

Má nějaké oblíbené hlášky nebo vtípky?
(směje se) Užili jsme si tam spoustu zábavy. Obzvlášť s Ninou Caprez. Vyprávěla nám různé milostné příběhy. (směje se hodně) Vzpomněl jsem si na jednu scénu. Během lezení mi ještě upadlo skobovací kladivo, z čehož vyvstala společná otázka na štandu. Sean se zeptal: „Co byla ta nejhorší věc, o kterou jste kdy přišli ve stěně?“ Nina odpověděla: „Moje panenství.“ (směje se)

Sean s Ninou na vršku Eigeru (f: R. Schaeli)
– LEZENÍ A HUDBA. TO PATŘÍ K SOBĚ (f: Sean) –
Sean Villanueva O’ Driscoll

Narodil se 7. února 1981 v Belgii. Jeho otec pochází ze Španělska a matka z Irska – odtud pramení jeho láska ke hře na irskou flétnu a k hudbě obecně.

Sám sebe vnímá jako bigwallového lezce: „Volné lezení v big wallech tě naučí všechno o životě. Velké stěny ti ukážou, jak žít daný moment.“

Bigwallové úspěchy? Sean nejraději vzpomíná na rok 2010, kdy vyrazili na tři měsíce na západní pobřeží Grónska. Žili v 10metrové plachetnci, kterou se přesouvali od stěny ke stěně a nacházeli panenské směry.

Dále si váží prvního volného průstupu východní stěnou Fitz Roye v Patagonii. S Nico Favressem vylezli každou délku v onsajtu a strávili ve stěně 30 hodin nepřetržitého lezení. (1350 metrů spár do 7b, pozn. red.) Kromě Patagonie a Grónska lezl big wally také v Yosemitech, Pákistánu a na Madagaskaru.

Z jednodélek se sluší zmínit jeho odvážný prváč „Snell´s Law“ E7 6c / fr. 7c+ na Mirror Wall v Irsku, nebo stropovou širočinu „Turkey Crack“ 8a v italském Cadarese.

Ze Seanova lezení existuje několik super filmů. Mezi nimi najdeš například Pakistan Project (2007), Asgard Jamming (2009), Vertical Sailing Greenland (2011) nebo novější Coconut Connection (2017).
.

.

Terka Ševečková

Autorka

Nevydrží na místě a pořád má hlavu v oblacích. To jsou důvody, proč leze a proč ji baví psaní o lezení a cestování. Pokud zrovna nepíše, ani neleze nějakou skvělou cestu, tak si povídá s lidmi a brnká si na kytaru – s hudbou je na světě veselo. 

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není o číslech a život není o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší čas a datum – v horách nebo doma uprostřed Labských pískovců. Neléčí se.

DÍKY ZA PODPORU | Svým cvaknutím přispíváš eMontaně na další tvorbu