LEONIDIO
Už když jsem z trajektu pozoroval severní řecké břehy, zas to na mě začalo dýchat. Ta lehká a přitom hluboká radost. To světlo a specifické genius loci… Nebyl jsem sám, koho tohle místo na Peloponésu přilákalo. Přečti si článek o setkávání s lezci z různých míst světa.
NÁHODA NA TRAJEKTU
Otevřel jsem oči a skrze řady sedaček pár vteřin tupě zíral do stropu. Chvíli na to jsem si uvědomil, kde jsem. A začala na mě dotírat deprese.
Doprčic hergot, co tady dělám?! Proč proč proč?! Proč jsem jenom opouštěl Sicílii?! Měl jsem tam všechno! Skvělý bydlení, partu úžasných přátel, milou a dobře placenou práci. Měl jsem moře, hory, pomeranče. Měl jsem tam Etnu a rozjeté umělecké a jógové projekty!
A pak si to zas prostě někde zevnitř zavolá, já šlápnu na plyn a odjedu. Ach jo. Srdce moje zvláštní nevypočitatelný… Teď už přitom není cesta zpět.
Vytáhnul jsem hlavu ze spacáku a rozhlédl se po kajutě. Na druhém konci místnosti jsem zpoza sedaček zahlédl další dva spacáky. A u spacáků dva batohy a dvě karimatky. Na jedné karimatce pak sedící ženu.
Přes sedačky jsem neviděl její tvář. Jen torzo a ruce. Ale byly to opravdu silné ruce. A zrovna se zaměstnávaly snídaní. Hmm, takže sportovkyně…
Vysoukal jsem se ze spacáku, a aniž bych se ohlédl, zamířil jsem ven na záchod. U sprch jsem přitom minul usměvavého blonďatého týpka, co rozhodně nevypadal jako řidič kamiónu, kterých je tu spousty.
Vrátil jsem se do kajuty. A hele, ten blonďatej týpek sedí vedle tý namakaný slečny a zrovna se natahuje pro kelímek s jogurtem.
„Ahoj,” osloví mě, „ty jsi snad jedinej na týhle lodi, kdo vypadá jako cestovatel,” řekl a větu doprovodil širokým úsměvem. Dáme se do hovoru.
Jsou z Finska… Hezký. Cestují v dodávce… Bezva. Byli teď tři měsíce na Sicílii… Hustá náhoda! A celou tu dobu trávili v San Vito Lo Capo… No to mě podrž! Takže jsou to: Lezci! Pecka!
San Vito Lo Capo. Proslulý lezecký místo, kam jsem se celý ty svý tři měsíce na Sicílii chystal, ale přes všechno to stříhání olivovníků a prozkoumávání východní části ostrova jsem se tam nakonec nedostal.
„A kam máte teď namířeno?” zeptal jsem se zvědavě.
„Do Leonidia. Asi zas na pár měsíců.”
Leonidio, Leonidio… To už jsem někde slyšel… Počkat! No, jasně! Dyť to mi přeci doporučoval Bobuláč už ve Finale Ligure! (Viz článek tady, pozn. red.) No vždyť tam jsem se přece sám původně přes Sicílii chystal!
Tak tohle je fakt něco! Teď už rozumím, proč jsem si nekoupil jízdenku do Igoumenitsy, ale až do vzdálenějšího přístavu Patras. A proč nevyšla Albánie, Chorvatsko, ani Černá Hora, když jsem stál u lodní ticket office v italském přístavu Bari. Jakoby mi cesta sama chtěla připomenout, kam že jsem měl původně namířeno. A jakoby mi chtěla říct, že sedák se tuhle zimu na hřebík ještě věšet nebude a že čekání na skály až do jara se nekoná.
Sicílie mi skoro vytlačila lezení i celé Řecko z hlavy. Ale něco ve mně do Řecka přeci od začátku chtělo, nebo ne? A tak se i stalo. Jsem tady. A vím proč. Lezu. A přes tu všechnu radost z lezení, skály a řecké Slunce už jsem na krásnou Sicílii dočista zapomněl…
HORY, MOŘE, OLIVOVNÍKY
Peloponés. Místo mých dávných dětských snů, kdy jsem byl blázen do řecké mytologie a antických filozofů. Už když jsem z trajektu pozoroval severní řecké břehy a pobřeží ostrova Korfu, zas to na mě začalo dýchat. Ta lehká a přitom hluboká radost. To světlo a specifické řecké genius loci, které jsem ochutnával už v sicilských Syrakusách. A teď, když jsem byl na cestě touhle bájnou zemí, zas se ve mně něco tetelilo jemným vzrušením.
Jen kousek ode mě slavná Sparta. A kolem dokola hory, na jejichž svazích se už po tisíciletí pasou stáda řeckých ovcí a koz a jejichž nejvyšší vrcholky občas zazáří sněhem.
Páni! Sníh v jižním Řecku! To jsem nečekal… A nevydržel jsem to. Tomu horskému volání se prostě nedalo odolat. A tak, když jsem projel městečkem Levidi, stočil jsem volant impulzivně do vnitrozemí a za půl hodiny už jsem opatrně projížděl horskými průsmyky plnými sněhu a ledových jazyků. V noci mi pak vichr házel autem ze strany na stranu tak silně, až jsem se sázel sám se sebou, jestli mě to převrátí nebo ne. Na předním skle zatím tály desítky vloček sněhové vánice.
Další den jsem si pak vyšel do osmnácti set metrů a poznal tvář Řecka mně dosud neznámou: bílou a ledově křupavou. O důvod míň závidět rodině a přátelům krásnou českou zimu…
A pak zas moře, únorová koupačka a tolik olivovníků, kolik jsem nikdy dřív pohromadě neviděl. Ani tentokrát jsem neodolal. Zaplul jsem do toho olivového moře a vylezl si pár kopců nedaleko městečka Astros. Ovšem tentokrát do půl těla. Bylo teplo jako v českém červnu, olivovníky začínaly pozvolna kvést a jejich zelené ratolesti, mávající mi ve větru, mě pak neopustily ani po celý zbytek cesty do Leonidia.
LEONIDIO
Skály. Majestátní vápencové masivy vypínající se nad elegantním farmářským městečkem jménem Leonidio. Pobřežní rovina plná zeleninových polí, olivovníků a pomerančových sadů. A pak široké údolí vinoucí se do vnitrozemí se spoustou lezeckých sektorů po obou stranách, které běží za horskými štíty pnoucími se až do výšky 1800 metrů nad mořem.
Když nás tu později na pár dní zasáhla náhlá studená fronta, která zamkla lezce v jejich dodávkách a pronajatých bytech, spadlo i v Leonidiu pár sněhových vloček. Na vršcích kolem vesničky Kosmas ve výšce 1200 metrů bylo zatím vidět dokonce silnější sněhovou pokrývku. A ani tehdy jsem neodolal alespoň krátkému zimnímu výletu.
Jinak však vládly teploty mezi 14 a 22 stupni a lezeníčko jedna báseň. (Ondra navštívil Leonidio v únoru 2021, pozn. red.) Sektorů na výběr je tolik, že člověk mohl po chuti volit Slunce i stín, tufy nebo stěnovky a vybírat si mezi množstvím převisů i mírně položených skal.
Nejvíce cest je v Leonidiu v rozmezí 6a a 7a+, hojně pak i do 7c+. Od 8a výš a pod 6a je jich sice už znatelně méně, ale člověk by si přesto vybral. K tomu všechno čerstvé – neolezené. Leonidio se jakožto lezecká oblast začalo opravdu rozvíjet až od roku 2013, a tak je většina cest ve skvělém stavu.
A díky tomu i kulturní prostor Leonidia lezce ještě stále vítá svěží, přátelskou a otevřenou atmosférou. Obchůdky jsou tu přitom vybaveny camperskými potřebami, sportovní stravou a nezřídka i lezeckým vercajkem. A místní nabízejí mnoho bytů k pronájmu za stále ještě přátelské ceny.
A skály samotné? Z některých sektorů, jako například Mars nebo Kokkinovrachos, člověku doslova spadne brada. Na krásném oranžovém vápenci se tu přitom najdou nižší stěny, jeskyně, ale i velikáni dolomitského stylu s řadou přitažlivých vícedélek.
Přijel jsem pozdě v noci, a tak mě ten majestátní pohled čekal až ráno. Nejdříve jsem si to totiž namířil do pobřežního kempu Semeli, kde mě za zvuku mořského příboje přivítali mí dva noví finští přátelé.
PASI A ANNA
Pasi a Anna bydlí, jako mnoho jiných putovních lezců, v dodávce a jezdí Evropou za počasím. Pasi pracuje jako živnostník pro několik finských softwarových firem, kterým hledá nová odbytiště produktů. Tahle práce mu dovoluje pracovat výhradně online odkudkoli na světě. Jen tři dny v týdnu. Zbytek času se může věnovat lezení.
Anna zatím na VŠ právě dálkově dostudovala obor fyzioterapie a přemýšlí o budoucí praxi. Při cestách se přitom různě dovzdělává, přičemž hlavním studijním materiálem jí je samozřejmě hlavně Pasi. Ten tak občas končí se zády plnými podivného dočasného tatoo sestávajícího z nejrůznějších křížků a anatomických nákresů.
Zhruba po týdnu lezení v Leonidiu jsem se pak na jeden večer stal Aniným studijním materiálem i já, když jsem ji poprosil o pomoc se zablokovanou lopatkou. To ráno jsem nebyl pořádně schopný ani dopravit lžíci polenty do úst. Dělal jsem si starosti. Co to kruciš je? Co s tím? A chce to odpočinek nebo můžu pokračovat v lezení?
Jak radostnou mi byla Annina diagnóza, když mi řekla, že jde jen o jeden chudáček sval, který prostě není zvyklý tak tvrdě pracovat, a teď mu z ničeho nic nastaly galeje. Ale že ho mám spíše udržovat v pohybu.
Hurá, takže žádné „sbohem lezení”! Ufff… Radostné pak bylo i milé doporučení:
„Takže, Ondro, teď chvíli žádná 6céčka a žádné převisy. Jen lehčí cesty, ok?”
Super! Aspoň mám nějakou pádnou výmluvu pro ty blázny bušiče, se kterými jsem tu teď začal lézt. A můžu zas chvíli jen chodit do skal na svoje vertikální procházky.
Pak se ještě Anna zeptala:
„Pořád cvičíš jógu a děláš meditaci?”
„Jo, každý ráno.”
„No, možná bys k tomu odteď měl přidat i něco trošku dynamičtějšího,” doporučila mi Anna.
„Paráda!” odvětil jsem nadšeně. „Poslední dobou mě beztak intuice vede k tomu, abych víc tančil.”
„Tak jo,” zasmála se Anna, „můžeš dělat třeba makarenu. Ta by na to mohla bejt dobrá. Jak se tam háže těma rukama dopředu,” dodala v žertu.
Představil jsem si, jak dělám ráno před skálama makarenu… A nějak jsem nechtěl tu vtipnou chvíli rušit vysvětlováním, jaký že tanec jsem to měl vlastně na mysli. Inu, to se beztak dost špatně vysvětluje…
NA MARSU
Začal jsem lézt s nimi. A hned první den mě vzali do jednoho z nejkrásnějších skalních sektorů, jaké jsem kdy v životě viděl. Jmenoval se Mars a člověk si tam opravdu trošku připadal, jakoby přiletěl na jinou planetu. Na rudou planetu.
Temně oranžová stěna plná bizarních tufovitých struktur zářila v poledním slunci a už z dálky budila dojem jakéhosi podivného svícnu, na jehož podstavci zatuhly tisíce let staré prameny kapajícího vosku. Stoupat po něčem takovém bylo jako lézt po řádcích nějaké kouzelné pohádkové knížky.
Došli jsme až pod stěnu a přichystali se k práci. Pasi a Anna vytáhli svůj rozsáhlý vercajk, přilby, lano a začali s řádnou rozcvičkou. Ta spočívala hlavně v tom, že natahovali přes sebe, na sebe a kolem sebe takové různobarevné gumové pruhy. A to v nejrůznějších pozicích. Hned na to Pasi sáhnul do batohu a vytáhl nějakou podivnou sci-fi věc, s níž začal, s vážnou tváří, různě kroutit v dlaních. Gyroskopické rozcvičovadlo zápěstí!
Koukal jsem na to s podezřením, a tak mi to na moment půjčil. Byla to průhledná plastová koule s různými udělátky uvnitř, kterou když člověk uchopil do dlaně, začala mu do ní tlačit směsicí odstředivých sil, čímž nutila zápěstí k práci.
No to je věc! V jakým světě já to žiju! Představuju si, že v příští dekádě bude mít v sobě tahle koule ještě zakomponovaný měřič kalorií, wi-fi připojení, a když ji člověk hodí nahoru podél skály, rychle proskenuje celou cestu a spadne dolů už s hotovým programem jednotlivých kroků…
Pasi i Anna lezou nějakých 16 let a mají svůj limit kdesi mezi 7c a 8b, takže bylo jasné, že si s nimi dám jen jejich rozcvičku a odpočinkovky. To znamená 6b+ a tak. No potěš koště! To, na čem jsem ve Finale Ligure s Bobuláčem končil, na tom jsem teď tady v Leonidiu, s Pasim, Annou a dalšími, začínal. Takže začalo viset ve vzduchu, že tohle řecké zastaveníčko bude asi dost o posouvání vlastních hranic…
Večer jsme si dali s Pasim a Annou malé barbecue posezení společně s jednou dvojicí z Německa, s Julií a Helgem. Ona byla instruktorka jógy specializující se na jógu pro lezce. No úplně můj šálek čaje! Moc jsme si rozuměli.
Helge je zas něco jak NVC lektor (NVC=non-violent communication) učící učitele ze středních a základních škol, jak zvládat krizové situace s dětmi. A právě teď si vybíral rok placeného volna, na který mají státní zaměstnaci v Německu, a učitelé obzvlášť, jednou za pár let nárok – snad jako prevence proti syndromu vyhoření. Moc hezké. Helge se přitom samozřejmě rozhodl strávit tento svůj rok lezením.
JAMES
O dva dny později jsem, tentokrát s Julií a Helgem, vyrazil opět na Mars. Ale moc jsme si toho společného lezení neužili. Hned po první cestě jsme se totiž našli s Jamesem, vysokým a vážným Skotem, kterého jsem snad ani jedinkrát neviděl se opravdu usmát. Ale lezení s ním bylo fajn.
James je zhruba čtyřicetiletý vlakový výpravčí někde ze skotského venkova, který si vzal pár měsíců neplacného volna. Když jsem se ptal, jak mu něco takového v práci prošlo, řekl mi, že byl prý v historii podniku první, kdo o něco takového vůbec kdy požádal: Pár měsíců dovolené, aby si mohl jet zalézt. A kupodivu to vyšlo. Hlavně asi kvůli pandemii, protože britské dráhy teď radikálně omezily provoz, takže se jim asi i hodilo zbavit se na chvíli jednoho nevytíženého zaměstnance.
Ale James měl beztak jen tři měsíce. To zas kvůli brexitu, který mu neumožňoval zůstat na území Schengenu déle než 90 dní. Pro mě to pak bylo vůbec poprvé, kdy jsem se osobně setkal s efektem brexitu v praxi. A tak nějak jsem si domyslel, že mezi těmi, kteří byli v referendu proti, byla asi značná část lezců…
S Jamesem jsem si dal na druhém svá první dvě 6c+. Jedno v botách, jedno bez. A lezlo se mi s ním moc pěkně. Hezky to odsejpalo. James dokázal člověka svým přístupem dobře namotivovat a někdy i vyhecovat. Ačkoli se to někdy dělo i způsobem, při kterém člověku drobet zaskočilo.
To jsem s ním takhle jednou tahal bosky na tufách jedno 6béčko, když mi nýt před koncem docházely síly:
„Dober!” volám na Jamese rezignovaně. V odpověď se ale někde hluboko podemnou ozvalo jen rázné skotské: „No!”
„Cože?! Co sakra doprdele myslíš tím NO?!“ zakřičel jsem uvnitř sebe sama zoufale. Na skutečný výkřik mi ale nezbývala síla. Tu jsem teď potřeboval na to, abych znovu zabral. A tak jsem zabral. Ale bohužel to stejně nestačilo. A nakonec i James vyměknul a dobral.
Ale dobré, moc dobré. Moc hezká zkušenost. Usmívám se, když na to vzpomínám. A trošku si i říkám, že bych si v tu chvíli zasloužil i pořádnější „No!”. Hlavně od sebe sama.
MAYA
Podruhé, když jsem šel lézt s Jamesem, přibrali jsme jednu holčinu z Íránu, takže jsem se při střídání v jištění mohl občas trošku vzdálit ke kinhinu, meditační chůzi. Tohle zenové cvičení umožňuje vytvořit silné pouto se zemí skrze chodidla a posílit fyzickou i vnitřní rovnováhu. Obojí naprosto nezbytný lezecký základ. Hlavně pro bosolezce.
Ale moc dlouho jsem si to neužil. Nejdřív mě přerušil James:
„Hej, Ondro, to trénuješ zvykání si na bolest?” zavtipkoval a vyvedl mě z koncentrace. A chvíli na to jsem šel na řadu.
Podruhé pak ke mně rovnou přistoupila hezká štíhlá dívčina, na první pohled paní lezkyně, a spustila:
„Ty nemáš parťáka? Co kdybychom lezli chvíli spolu?”
To se samozřejmě nedalo odmítnout. Souhlasil jsem. (…) Ovšem, žádná romantika se nekonala.
Dívčina se jmenovala Maya a byla z Chorvatska. A fakt to byla paní lezkyně. A podle toho i patřičně ostrá a opatrná.
Nejdřív zamítla můj kýbl a nekompromisně mi vtlačila grigrinu. A já měl plnou hlavu práce s tím, rychle si osvěžit, jak se s touhle mašinkou vlastně pracuje. Dala mi krátkou instruktáž, pak se navázala a vzápětí mě vyzvala:
„Můžeš si prosím vyhrnout tričko, ať vidím tvůj uzel?”
Pousmál jsem se. A tričko vytáhl. Pak obhlédla můj sedák a řekla:
„Hej, tohle neni hiphop, šéfe. Vytáhni si ten sedák vejš, ať ho máš nad pánví.”
„Hej, tohle neni hiphop, šéfe. Vytáhni si ten sedák vejš, ať ho máš nad pánví.”
Úsměv mě přešel. Zamračil jsem se a neochotně začal kontrolovat svůj sedák. A když viděla, že se na ni netvářím úplně přátelsky, chladně a stručně dodala:
„Sorry, jsem instruktorka na umělý stěně, tohle je můj denní chleba…”
Trošku mi pocuchala ego. „Tak za prvé: Holka, já nejsem tvůj student, ale spolulezec. Za druhé, jsem sám instruktor, a to dokonce na skálách. A za třetí, nemám rád, když mě takhle ostře někdo poučuje.“
Byl jsem trošku nabroušenej, ale neřekl jsem nic. A to, protože: Za prvé, moje instruktorská praxe se rovná nule. Za druhé, závěrečné zkoušky kurzu jsem složil asi jen s pomocí všech svatých. A za třetí, měla prostě pravdu. Můj sedák fakt visel proklatě nízko.
Pak Maya natáhla svoje dlouhý ruce a krásný dlouhý nohy vykukující z krátkých sportovních trenýrek a ladně vybaletila cestu jménem „Boubouki“ za 6c i s prodloužením za 7a. Spustil jsem ji na zem a složil jí poklonu.
„Je tam hodně možností,” zasmála se sebevědomě Maya. „Až příliš!”
Až, příliš…Hmm, dobře.… Osobně mi to na sebedůvěře moc nepřidalo. Ale šel jsem na věc.
„Bos?!” zazněl zas do éteru ten častý udivený dotaz.
„No jo,” odsekl jsem a natáhl se k prvnímu chytu. Neměl jsem moc chuť na vysvětlování. A už vůbec ne téhle „instruktor lady“.
Následně jsem pak vytáhl svoji úplně první 6c. S jedním pádem sice, ale dal jsem to. Byla to přitom krásná cesta plná tuf a oranžového vápence s mnohobarevným žíháním. Jakoby člověk lezl po stěnách barokního kostela.
Když jsem byl zas zpátky na zemi, Maya povídá:
„Hustý takhle naboso. To lezeš vždycky takhle?”
„Většinou,” odvětil jsem.
„Počkej,” dodala Maya, „tys říkal, že jsi z Čech, že jo? A nejsi náhodou jeden z těch šílenejch týpků, co lezou jen po smyčkách a bez mága? Tam někde u hranic se Saskem, tuším…”
„Jo, to je moje doma.”
„Aha, tak to leccos vysvětluje,” doplnila Maya a náš rozhovor i společné lezení tím byly u konce.
Nechal jsem ji pak v tom čemkoli, co se jí mou odpovědí vysvětlilo.
Ovšem, upřímně, ve skutečnosti se tím nevysvětlovalo nic moc. Co se mě týče, na pískách jsem toho vylezl tak žalostně málo, že bych se těžko mohl označovat za pískaře nebo za tradičního českého lezce. A vlastně znám osobně jen jednoho dalšího člověka, který občas leze na boso.
Ale jak říkám, mlčel jsem. Jednak mi s nateklýma bandaskama ještě nebylo úplně do řeči a jednak se mi líbilo být aspoň na chvíli řazen k české tradici, která je mi blízká, a které jsem teď mohl mlčky něco málo přidat k její drsňácké pověsti.
A asi se mi to i docela povedlo. Protože informace se po Leonidiu šíří rychle a ty čtyři dny, co jsem lezl v sektoru Mars, tam bylo vždycky docela rušno. Takže jsem byl asi dost vidět. K tomu jméno „Ondra“ se v lezeckém světě zapamatovává víc než snadno. V následujících dvou týdnech se mi tedy sem tam stalo, že když jsem se seznámil s někým novým a představil se, dotyčný mi odvětil: „Á, to seš ty ten týpek z Čech, co leze naboso?“
Jo, no, už to tak bude… (Viz Ondrův článek, pozn. red.)
BOOTSY A BOOM TÝM
Když jsem se později znovu vypravil na Mars s Annou a Pasim, potkal jsem tam fenomén mně do té doby zcela neznámý: Černého lezce!
Bootsy byl napůl Ind, na čtvrt Vietnamec a na čtvrt Kambodžan. Ale indické geny v něm evidentně vyhrály na celé čáře, protože byl černej jak bota a ani v rysech jeho obličeje jsem nepoznával nic z toho, co jsem kdysi pozoroval ve tvářích místních lidí při svých cestách Vietnamem a Kambodžou. Ovšem, ačkoli vzezřením Ind, jinak byl tenhle neustále rozesmátý tmavý sympaťák v zásadě stoprocentní Francouz, neznaje ani zbla z jazyka jediné země svého biologického původu.
Bootsy byl něco jako napůl šéf a napůl maskot zhruba osmičlenné skupiny lezců složené z nejrůznějších národností shromážděných tady v Leonidiu, říkajících si „Boom team“. Dva Němci, čtyři Frantíci (z toho tři Francouzky), jeden Rakušan a jeden až dva Řekové.
No, a náhle taky jeden Čech. Protože jakmile jsme na sebe s Bootsym i se zbytkem týmu párkrát jukli, bylo to v zásadě jasný. Začal jsem lézt s nimi.
Bootsymu jsem sice musel prvních pár dní vytloukat z hlavy, aby mi přestal říkat Adame, ale velmi rychle jsme se skamarádili a byl jsem pak u něj na apartmánu i na večerních posezeních Boom teamu pečenej vařenej. Pařilo a diskutovalo se horlivě o všem, co se snad jen o lezení diskutovat dá. A ještě mnohem víc. A jednou mě i dámská frakce týmu požádala o lekci jógy. Takže když jsme se později společně vypravili na několikadenní výlet do nedaleké, zhruba hodinku vzdálené lezecké oblasti jménem Kyparissi, hotelový pokoj místního penzionku se na dvě hodinky proměnil v maličký jógový ašrám. Naše „hard ladies climbers“ se přitom po cvičení na pár hodin změnily ve čtyři uvolněná klubíčka pohody. A mně dělalo radost, že některá dechová cvičení, která jsme si společně prošli, začaly pak holky využívat před i během samotného lezení.
Kambodžan. (f: OL)
LEONIDSKÝ UNDERGROUND
Bootsy se ve Francii živí výškovými pracemi při stavbě festivalových pódií – loňskou zimu byl tedy bez práce. Ale protože francouzská vláda vyplácí lidem, kteří nemohou kvůli krizi pracovat, až 80 % platu, užívá si Bootsy už pár měsíců v Leonidiu placené sportovní prázdniny.
Krom lezení je to ale také techno DJ a jen chvíli před tím, než jsem přijel do Leonidia, spoluorganizoval párty na jednom skrytém místě u vzdálenějšího sektoru v horách. Do burácení techno decibelů si tu přišlo trsnout skoro 80 lidí.
Akce se mu povedla zorganizovat i přesto, že oficiálně se nesmělo přejíždět z regionu do regionu, platil zákaz vycházení po deváté hodině a člověk mohl i za dne opouštět bydliště jen se speciální kartičkou, kde měl specifikovat jeden ze šesti tolerovaných účelů vycházky. O zavřených barech, obchodech atd. ani nemluvě.
Ovšem tady v Leonidiu lidi jakoby žádné problémy snad ani neznali. Roušky tu nejsou úplně v módě, obchody jsou otevřené až do noci a sem tam člověk najde i nějaký ten bar, kde se dá večer posedět u vínka. A s nějakými kartičkami si tu nakonec snad neláme hlavu už vůbec nikdo.
Ano, jednou se nám stalo, že při večerním srazu Boom teamu na místním náměstí nás odchytla hlídka a strašila nás pokutou 300 EUR na hlavu za nedovolené shromažďování. Ale podařilo se nám to těm dvěma mladým a sympatickým policistům poměrně bez nesnází vymluvit.
V Leonidiu tedy žije takový zajímavý lezecký underground. A Bootsy sám, to je androš sám o sobě. Jdeme si třebas takhle jednou při rozbouřeném moři podél vlnolamů a přibrzdí u nás auto. Usměje se v něm postarší Řek a beze slova pokyne Bootsymu na sedadlo spolujezdce. Bootsy se natáhne do auta a se širokým úsměvem a s díky si vezme malý balíček se zeleným obsahem. Řek se taky usměje, zamává a odjede.
„It is my friend,” chechtá se spokojeně Bootsy se zeleným balíčkem v prstech a bílé zuby mu vesele září na ještě veselejším černém pozadí.
A takhle pořád něco. Člověk postupně nabýval dojmu, že „Bootsy is friend of everybody“ a „everybody is friend of Bootsy.“ Prostě asi jedinej černoch na celém řeckém venkově. A k tomu kluk s dobrým srdcem a milovník marihuany. Bez jointa ani ránu. A to ani při lezení.
Bootsy byl v zásadě permanentně „high“. Až mi to znovu přivolalo starou touhu zkusit si lezení po zelenu. Už dlouho jsem na to myslel. Protože zkrátka marihuana má tu moc propojit člověka hlouběji s jeho tělem, s přírodou a se zemí. A jsem si tedy jistý, že dokáže odkrýt i jiné dimenze samotného lezení, než jak ho člověk vnímá v běžném stavu vědomí. Už dlouho jsem se na to tedy chystal, jen jsem zatím nenašel někoho dostatečně znalého a důvěryhodného, kdo v tom umí chodit. A zároveň někoho třetího a zodpovědného, kdo by mě kontroloval při jištění a já jeho.
Navrhnul jsem to Bootsymu a Sophie, další francouzské člence týmu, a s nadšením to prošlo. Vytvořili jsme plán, vybrali sektor s lehčími cestami a stanovili datum. Bohužel nám ale nakonec tuhle akci nakonec překazilo počasí…
Na závěr ještě jedna drobnost o Bootsym: Má opravdu zajímavý lezecký styl. Původně jsem myslel, že budu asi jedinou žábou v celém Leonidiu (na vysvětlenou: při lezení naboso člověk hodně otevírá kyčle a kolena do stran a používá bosá chodidla více na tření a chápavým způsobem. Prostě takový trošku „žabí“ styl). Ale ejhle, tady byla náhle druhá žába! Ne sice rosnička zelená jako já, ale spíš něco jako skokan hnědý (resp. černý). Bootsy totiž fakt skákal! Často, když přišlo nějaké klíčové místo, udělal prostě HOP! A najednou byl u další presky. A nikdo jsme nikdy dost dobře nechápali, jak se mu něco takového povedlo…
BASIRA
Další v týmu byla krásná Basira. Francouzka alžírského původu, která sice prožila v Alžíru jen pár let, ale její kořeny se v ní rozhodně nedají zapřít. A povolání? Světe div se, právnička! Ale praštila s tím a teď v zásadě jen leze, leze a leze. Plánuje se přitom od zákonů a paragrafů plně přeorientovat na výškové práce. Panečku, to je obrat!
Hmm…, přál bych si být zaměstnancem kanceláře v mrakodrapu, kde bude Basira z venkovního lešení mýt okna. Pohled k nezaplacení! Dlouhé černé vlasy, krásné tělo a kávově snědá pleť. A věčně rozesmátá ústa. K tomu všemu ještě tahle arabská krasavice střílí obtížnosti mezi 6c a 7a+.
Jednou jsem si po Basiře na druhém dával bosky cestu po tufách za 7a. Vydrápal jsem se nahoru jen za pomoci všech andělů strážných a šlápnutí na nejt. A nevím, jak se to stalo, ale v klíčovém místě jsem omylem vyhodil presku, s jejíž pomocí si tam chudáček kraťoučká Basira prodloužila jistící bod (aby si mohla dát cestu znovu a čistě). Když teď ke klíčovému místu dorazila a zoufalá ne a ne cvaknout, pustila se a, visíc v sedáku, vyčerpaně a hlasitě vzlykala ve francouzštině. A neustále přitom opakovala slovo „degen!”
„Ajajaj,” říkal jsem si, „to mi teď určitě nadává za tu vyhozenou presku. A nebo sama sobě za to, že ten crux ne a ne čistě zvládnout. No to jsem ale degen!“
Moje omluvy neznaly mezí. Ovšem, k našemu vzájemnému pobavení jsem zanedlouho poté zjistil, že „degen“ ve francouzštině prostě znamená „preska“.
S Basirou jsme si za pár dní nato dali pro nás oba první leonidskou vícedélku („We salut you!“, 6a+, 150 m). Super zážitek! Když jsme dolezli, slanili jsme. Když jsme slanili, rozloučili jsme se a šli domů. Tečka. A já si dodnes říkám, jak se to mohlo stát?! Jak to? Vždyť jsem ji přeci měl pozvat na skleničku, nebo ne?
LUCIE
Lucie, další z francouzských členů Boom týmu. Mladá barmanka a stejná ekonomická situace jako Bootsy. Placené prázdniny, díky kterým objevila lezení. Poprvé se tedy Lucie dotkla skály minulý rok v září. A teď už pálí i 7áčka! Její sílu by jí mohl závidět i leckdo z maskulinní frakce.
Má přitom velmi roztomilé a i lezecky zajímavé příjmení. Až jsem jí ho napoprvé skoro nevěřil. Jmenuje se totiž Cherubin…
Když jsem ji jednou jistil na hezkém 6b+, přišlo klíčové místo a po třetím neúspěšném pokusu si Lucie náhle zazoufala:
„Já to asi nedám! Je to moc těžký!”
„Jo, je to těžký,” zavolal jsem na ni od spodu. „Ale ty jsi cherubín a přeletíš to jako nic!”
A fakt že jo! Další pokus a byla tam!
SOPHIE
Sophie, osamocená cestovatelka v červeném Volkswagenu. Pracuje online na cestách jako překladatelka ze Švédštiny a ve své dodávce má kočku, které říká „Michat“, tedy „Půlkočka“.
Ideově a jazykově vyhraněná osoba. Koukali jsme třebas takhle spolu na pár lezeckých videí ve francouzštině a stará mluva Patricka Edlingera pro ni byla něco jako komedie. Následně pak způsob vyjadřování jednoho moderního Francouze, který se potil nad jakousi devítkou v Africe, zas nemohla vystát do té míry, že téměř odešla z místnosti.
Sophie je levicová eko-aktivistka. Svůj sedák, jako protestní gesto proti korporacím, z obchodu ukradla. A co se fyzického nepohodlí a povrchního materialismu týče, má tahle lesní Pařížanka ve svých hodnotách jasno.
Sophie je levicová eko-aktivistka. Svůj sedák, jako protestní gesto proti korporacím, z obchodu ukradla.
Na lezení pak jednou přišla v tak děravém tričku, že jí z něj v jeden moment roztomile vyskočila bradavka. Měl jsem to štěstí, že jsem byl u toho.
„Ah, tys viděl moji bradavku?” zeptala se s náznakem studu.
„No jo, viděl,” odpověděl jsem se širokým úsměvem.
„Hmm, no, ok… Vždyť je to jenom bradavka…” odvětila smířeně Sophie a šli jsme se hned vrhnout na svoje zahřívací 6a+ s názvem „Nymphes“.
hodnotách jasno. (f: OL)
MARTIN A SBOHEM, LEONIDIO
Na úplný závěr svého pobytu v Leonidiu jsem lezl s padesátiletým Polákem Martinem, který se lezení věnuje už bezmála třicet let. Jeho stropem jsou přitom cesty 7c a 7c+.
Nazul jsem si půjčené botky od Němce Klause a dával si s Martinem jeho 6c+ rozlezovky na druhém, když tu mi najednou povídá:
„Slyšel jsem, že lezeš normálně bez bot. Teda, něco takovýho si neumím ani představit.”
„Ne?” podivil jsem se. „Ok, ukážu ti to.“
Na závěr dne jsme si tedy jako relaxovku vybrali jednu cestu za 6a+, kterou jsem bosky vytáhnul. Před lezením jsem si jen omotal palce tejpou, protože cesta byla plná ostrých hran.
Martin se v ní samozřejmě prošel. Ale když jsem ho nakonec spustil dolů, s mírnými rozpaky mi říká:
„Teda, upřímně, něco takovýho bych naboso nelez ani omylem…“
„Je to jen o větší citlivosti”, namítl jsem. „Musíš roztáhnout svý vědomí do celých chodidel a bejt prostě opatrnější. Poslouchat víc tělo a skálu, to je celý.”
Když jsme pak šli ze skal, Martin hodně mluvil o morálovém lezení a o vnitřní síle lezce. A taky o Labáku, kam si občas zajede. Bylo milý si zas takhle zavzpomínat na rodnou hroudu a sem tam promíchat angličtinu s nějakou tou naší míchanou slovanštinou. A bylo i milý zas jednou, při samotném lezení, slyšet, jak na tebe v těžký chvíli, místo neustálého „Allez!“ nebo „Come on!” taky někdo konečně zespoda zařve: „Poď, vole, pojeď!“
Poslední večer jsme seděli u skleničky ouza, a když byl čas odchodu, Martin vstal a náhle mě překvapil nečekanou poklonou:
„Měj se, Ondřeji. A doufám, že zas někdy zalezem. Za sebe musím říct, že mě tvůj bosý styl opravdu inspiroval. Díky.“
Upřímně mě to zahřálo. S Martinem se lezlo moc pěkně a inspirace byla víc než vzájemná. A vůbec, jestli se někdo v Leonidiu opravdu učil, inspiroval a nasával do sebe ostatní lezce jako houba, byl jsem to já. Ti lidé tam a to místo samotné ve mně nechali svou výraznou stopu.
Snad jsem tam něco málo nechal i já. Vypadá to, že pár lidí teď možná přemýšlí nad tím, že lezení se „šprckou“ na noze možná není taková samozřejmost, za jakou se běžně považuje. A že něco možná bude i na tom, nemyslet u lezení jen na výkon a na obtížnosti cest, ale zkusit si na skále i trošku zatančit a zajógovat.
__________
