LEONIDIO

Už když jsem z tra­jek­tu pozo­ro­val sever­ní řec­ké bře­hy, zas to na mě zača­lo dýchat. Ta leh­ká a při­tom hlu­bo­ká radost. To svět­lo a spe­ci­fic­ké genius loci… Nebyl jsem sám, koho tohle mís­to na Pelo­ponésu při­lá­ka­lo. Přečti si člá­nek o setká­vá­ní s lez­ci z růz­ných míst svě­ta.

TEXT: ONDRA LANDA FOTO: JAN NOVÁK, ONDRA LANDA
| LISTOPAD 2021

NÁHODA NA TRAJEKTU

Ote­vřel jsem oči a skr­ze řady seda­ček pár vte­řin tupě zíral do stro­pu. Chví­li na to jsem si uvě­do­mil, kde jsem. A zača­la na mě dotí­rat depre­se.

Dopr­čic her­got, co tady dělám?! Proč proč proč?! Proč jsem jenom opouš­těl Sicí­lii?! Měl jsem tam všech­no! Skvě­lý byd­le­ní, par­tu úžas­ných přá­tel, milou a dob­ře pla­ce­nou prá­ci. Měl jsem moře, hory, pome­ran­če. Měl jsem tam Etnu a roz­je­té umě­lec­ké a jógo­vé pro­jek­ty!

A pak si to zas pros­tě někde zevnitř zavo­lá, já šlápnu na plyn a odje­du. Ach jo. Srd­ce moje zvlášt­ní nevy­po­či­ta­tel­ný… Teď už při­tom není ces­ta zpět.

Vytáh­nul jsem hla­vu ze spa­cá­ku a roz­hlé­dl se po kaju­tě. Na dru­hém kon­ci míst­nos­ti jsem zpo­za seda­ček zahlé­dl dal­ší dva spa­cá­ky. A u spa­cá­ků dva bato­hy a dvě kari­mat­ky. Na jed­né kari­mat­ce pak sedí­cí ženu.

Přes sedač­ky jsem nevi­děl její tvář. Jen tor­zo a ruce. Ale byly to oprav­du sil­né ruce. A zrov­na se zaměst­ná­va­ly sní­da­ní. Hmm, tak­že spor­tov­ky­ně…

Dal­ší zastáv­ka: Leo­ni­dio (f: Jan Novák)

Vysou­kal jsem se ze spa­cá­ku, a aniž bych se ohlé­dl, zamí­řil jsem ven na záchod. U sprch jsem při­tom minul usmě­va­vé­ho blon­ďa­té­ho týp­ka, co roz­hod­ně nevy­pa­dal jako řidič kami­ó­nu, kte­rých je tu spous­ty.

Vrá­til jsem se do kaju­ty. A hele, ten blon­ďa­tej týpek sedí ved­le tý namaka­ný sleč­ny a zrov­na se nata­hu­je pro kelí­mek s jogur­tem.

„Ahoj,” oslo­ví mě, „ty jsi snad jedi­nej na týhle lodi, kdo vypa­dá jako ces­to­va­tel,” řekl a větu dopro­vo­dil širo­kým úsmě­vem. Dáme se do hovo­ru.

Jsou z Fin­ska… Hez­ký. Ces­tu­jí v dodáv­ce… Bez­va. Byli teď tři měsí­ce na Sicí­lii… Hus­tá náho­da! A celou tu dobu trá­vi­li v San Vito Lo Capo… No to mě podrž! Tak­že jsou to: Lez­ci! Pec­ka!

San Vito Lo Capo. Pro­slu­lý lezec­ký mís­to, kam jsem se celý ty svý tři měsí­ce na Sicí­lii chys­tal, ale přes všech­no to stří­há­ní oli­vov­ní­ků a pro­zkou­má­vá­ní východ­ní čás­ti ost­ro­va jsem se tam nako­nec nedo­stal.

„A kam máte teď namí­ře­no?” zeptal jsem se zvě­da­vě.
„Do Leo­ni­dia. Asi zas na pár měsí­ců.”

Leo­ni­dio, Leo­ni­dio… To už jsem někde sly­šel… Počkat! No, jas­ně! Dyť to mi pře­ci dopo­ru­čo­val Bobu­láč už ve Fina­le Ligu­re! (Viz člá­nek tady, pozn. red.) No vždyť tam jsem se pře­ce sám původ­ně přes Sicí­lii chys­tal!

Tak tohle je fakt něco! Teď už rozu­mím, proč jsem si nekou­pil jíz­den­ku do Igou­me­nit­sy, ale až do vzdá­le­něj­ší­ho pří­sta­vu Patras. A proč nevy­šla Albá­nie, Chor­vat­sko, ani Čer­ná Hora, když jsem stál u lod­ní ticket offi­ce v ital­ském pří­sta­vu Bari. Jako­by mi ces­ta sama chtě­la při­po­me­nout, kam že jsem měl původ­ně namí­ře­no. A jako­by mi chtě­la říct, že sedák se tuhle zimu na hře­bík ješ­tě věšet nebu­de a že čeká­ní na ská­ly až do jara se neko­ná.

Sicí­lie mi sko­ro vytla­či­la leze­ní i celé Řec­ko z hla­vy. Ale něco ve mně do Řec­ka pře­ci od začát­ku chtě­lo, nebo ne? A tak se i sta­lo. Jsem tady. A vím proč. Lezu. A přes tu všech­nu radost z leze­ní, ská­ly a řec­ké Slun­ce už jsem na krás­nou Sicí­lii dočis­ta zapo­mněl…

Přes tu všech­nu radost z leze­ní, ská­ly a řec­ké Slun­ce už jsem na krás­nou Sicí­lii dočis­ta zapo­mněl… (f: OL)


HORY, MOŘE, OLIVOVNÍKY

Pelo­ponés. Mís­to mých dáv­ných dět­ských snů, kdy jsem byl blá­zen do řec­ké myto­lo­gie a antic­kých filo­zo­fů. Už když jsem z tra­jek­tu pozo­ro­val sever­ní řec­ké bře­hy a pobře­ží ost­ro­va Kor­fu, zas to na mě zača­lo dýchat. Ta leh­ká a při­tom hlu­bo­ká radost. To svět­lo a spe­ci­fic­ké řec­ké genius loci, kte­ré jsem ochut­ná­val už v sicil­ských Syra­ku­sách. A teď, když jsem byl na ces­tě touhle báj­nou zemí, zas se ve mně něco tete­li­lo jem­ným vzru­še­ním.

Jen kou­sek ode mě slav­ná Spar­ta. A kolem doko­la hory, na jejichž sva­zích se už po tisí­ci­le­tí pasou stá­da řec­kých ovcí a koz a jejichž nej­vyš­ší vrchol­ky občas zazá­ří sně­hem.

Páni! Sníh v již­ním Řec­ku! To jsem neče­kal… A nevy­dr­žel jsem to. Tomu hor­ské­mu volá­ní se pros­tě neda­lo odo­lat. A tak, když jsem pro­jel měs­teč­kem Levi­di, sto­čil jsem volant impul­ziv­ně do vni­t­ro­ze­mí a za půl hodi­ny už jsem opa­tr­ně pro­jíž­děl hor­ský­mi prů­smy­ky plný­mi sně­hu a ledo­vých jazy­ků. V noci mi pak vichr házel autem ze stra­ny na stra­nu tak sil­ně, až jsem se sázel sám se sebou, jest­li mě to pře­vrá­tí nebo ne. Na před­ním skle zatím tály desít­ky vlo­ček sně­ho­vé váni­ce.

Dal­ší den jsem si pak vyšel do osm­nác­ti set met­rů a poznal tvář Řec­ka mně dosud nezná­mou: bílou a ledo­vě křu­pa­vou. O důvod míň závi­dět rodi­ně a přá­te­lům krás­nou čes­kou zimu…

A pak zas moře, úno­ro­vá kou­pač­ka a tolik oli­vov­ní­ků, kolik jsem nikdy dřív pohro­ma­dě nevi­děl. Ani ten­to­krát jsem neo­do­lal. Zaplul jsem do toho oli­vo­vé­ho moře a vyle­zl si pár kop­ců neda­le­ko měs­teč­ka Ast­ros. Ovšem ten­to­krát do půl těla. Bylo tep­lo jako v čes­kém červ­nu, oli­vov­ní­ky začí­na­ly pozvol­na kvést a jejich zele­né rato­les­ti, máva­jí­cí mi ve vět­ru, mě pak neo­pus­ti­ly ani po celý zby­tek ces­ty do Leo­ni­dia.

LEONIDIO

Ská­ly. Majestát­ní vápen­co­vé masi­vy vypí­na­jí­cí se nad ele­gant­ním far­mář­ským měs­teč­kem jmé­nem Leo­ni­dio. Pobřež­ní rovi­na plná zele­ni­no­vých polí, oli­vov­ní­ků a pome­ran­čo­vých sadů. A pak širo­ké údo­lí vinou­cí se do vni­t­ro­ze­mí se spous­tou lezec­kých sek­to­rů po obou stra­nách, kte­ré běží za hor­ský­mi ští­ty pnou­cí­mi se až do výš­ky 1800 met­rů nad mořem.

Když nás tu poz­dě­ji na pár dní zasáh­la náh­lá stu­de­ná fron­ta, kte­rá zamkla lez­ce v jejich dodáv­kách a pro­na­ja­tých bytech, spadlo i v Leo­ni­diu pár sně­ho­vých vlo­ček. Na vrš­cích kolem ves­nič­ky Kosmas ve výš­ce 1200 met­rů bylo zatím vidět dokon­ce sil­něj­ší sně­ho­vou pokrýv­ku. A ani teh­dy jsem neo­do­lal ale­spoň krát­ké­mu zim­ní­mu výle­tu.

Jinak však vládly tep­lo­ty mezi 14 a 22 stup­ni a leze­níč­ko jed­na báseň. (Ond­ra navští­vil Leo­ni­dio v úno­ru 2021, pozn. red.) Sek­to­rů na výběr je tolik, že člo­věk mohl po chu­ti volit Slun­ce i stín, tufy nebo stě­nov­ky a vybí­rat si mezi množ­stvím pře­vi­sů i mír­ně polo­že­ných skal.

Nej­ví­ce cest je v Leo­ni­diu v roz­me­zí 6a a 7a+, hoj­ně pak i do 7c+. Od 8a výš a pod 6a je jich sice už zna­tel­ně méně, ale člo­věk by si přes­to vybral. K tomu všech­no čer­stvé – neo­le­ze­né. Leo­ni­dio se jakož­to lezec­ká oblast zača­lo oprav­du roz­ví­jet až od roku 2013, a tak je vět­ši­na cest ve skvě­lém sta­vu.

A díky tomu i kul­tur­ní pro­stor Leo­ni­dia lez­ce ješ­tě stá­le vítá svě­ží, přá­tel­skou a ote­vře­nou atmo­sfé­rou. Obchůd­ky jsou tu při­tom vyba­ve­ny cam­per­ský­mi potře­ba­mi, spor­tov­ní stra­vou a nezříd­ka i lezec­kým ver­ca­j­kem. A míst­ní nabí­ze­jí mno­ho bytů k pro­nájmu za stá­le ješ­tě přá­tel­ské ceny.

A ská­ly samot­né? Z někte­rých sek­to­rů, jako napří­klad Mars nebo Kok­ki­no­vra­chos, člo­vě­ku doslo­va spad­ne bra­da. Na krás­ném oran­žo­vém vápen­ci se tu při­tom najdou niž­ší stě­ny, jes­ky­ně, ale i veli­ká­ni dolo­mit­ské­ho sty­lu s řadou při­taž­li­vých více­délek.

Při­jel jsem poz­dě v noci, a tak mě ten majestát­ní pohled čekal až ráno. Nejdří­ve jsem si to totiž namí­řil do pobřež­ní­ho kem­pu Seme­li, kde mě za zvu­ku moř­ské­ho pří­bo­je při­ví­ta­li mí dva noví fin­ští přá­te­lé.

– STEVE MCCLURE, LEONIDIO (foto: Jan Novák) –

PASI A ANNA

Pasi a Anna byd­lí, jako mno­ho jiných putov­ních lez­ců, v dodáv­ce a jez­dí Evro­pou za poča­sím. Pasi pra­cu­je jako živ­nost­ník pro něko­lik fin­ských soft­wa­ro­vých firem, kte­rým hle­dá nová odby­tiš­tě pro­duk­tů. Tahle prá­ce mu dovo­lu­je pra­co­vat výhrad­ně onli­ne odkud­ko­li na svě­tě. Jen tři dny v týd­nu. Zby­tek času se může věno­vat leze­ní.

Anna zatím na VŠ prá­vě dál­ko­vě dostu­do­va­la obor fyzi­o­te­ra­pie a pře­mýš­lí o budou­cí pra­xi. Při cestách se při­tom růz­ně dovzdě­lá­vá, při­čemž hlav­ním stu­dij­ním mate­ri­á­lem jí je samo­zřej­mě hlav­ně Pasi. Ten tak občas kon­čí se zády plný­mi podiv­né­ho dočas­né­ho tatoo sestá­va­jí­cí­ho z nej­růz­něj­ších kříž­ků a ana­to­mic­kých nákre­sů.

Zhru­ba po týd­nu leze­ní v Leo­ni­diu jsem se pak na jeden večer stal Ani­ným stu­dij­ním mate­ri­á­lem i já, když jsem ji poprosil o pomoc se zablo­ko­va­nou lopat­kou. To ráno jsem nebyl pořád­ně schop­ný ani dopra­vit lží­ci polen­ty do úst. Dělal jsem si sta­ros­ti. Co to kru­ciš je? Co s tím? A chce to odpo­či­nek nebo můžu pokra­čo­vat v leze­ní?

Jak radost­nou mi byla Anni­na dia­gnó­za, když mi řek­la, že jde jen o jeden chudá­ček sval, kte­rý pros­tě není zvyk­lý tak tvr­dě pra­co­vat, a teď mu z niče­ho nic nasta­ly gale­je. Ale že ho mám spí­še udr­žo­vat v pohy­bu.

Hurá, tak­že žád­né „sbo­hem leze­ní”! Ufff… Radost­né pak bylo i milé dopo­ru­če­ní:

„Tak­že, Ondro, teď chví­li žád­ná 6céčka a žád­né pře­vi­sy. Jen leh­čí ces­ty, ok?”

Super! Aspoň mám něja­kou pád­nou výmlu­vu pro ty bláz­ny buši­če, se kte­rý­mi jsem tu teď začal lézt. A můžu zas chví­li jen cho­dit do skal na svo­je ver­ti­kál­ní pro­cház­ky.

Pak se ješ­tě Anna zepta­la:
„Pořád cvi­číš jógu a děláš medi­ta­ci?”
„Jo, kaž­dý ráno.”
„No, mož­ná bys k tomu odteď měl při­dat i něco troš­ku dyna­mič­těj­ší­ho,” dopo­ru­či­la mi Anna.
„Pará­da!” odvě­til jsem nad­še­ně. „Posled­ní dobou mě bez­tak intu­i­ce vede k tomu, abych víc tan­čil.”

„Tak jo,” zasmá­la se Anna, „můžeš dělat tře­ba maka­re­nu. Ta by na to moh­la bejt dob­rá. Jak se tam háže těma ruka­ma dopře­du,” doda­la v žer­tu.

Před­sta­vil jsem si, jak dělám ráno před ská­la­ma maka­re­nu… A nějak jsem nechtěl tu vtip­nou chví­li rušit vysvět­lo­vá­ním, jaký že tanec jsem to měl vlast­ně na mys­li. Inu, to se bez­tak dost špat­ně vysvět­lu­je…

Pasi v ces­tě „Hispa­nos“ 7c+ (f: OL)


NA MARSU

Začal jsem lézt s nimi. A hned prv­ní den mě vza­li do jed­no­ho z nej­krás­něj­ších skal­ních sek­to­rů, jaké jsem kdy v živo­tě viděl. Jme­no­val se Mars a člo­věk si tam oprav­du troš­ku při­pa­dal, jako­by při­le­těl na jinou pla­ne­tu. Na rudou pla­ne­tu.

Tem­ně oran­žo­vá stě­na plná bizar­ních tufo­vi­tých struk­tur záři­la v poled­ním slun­ci a už z dál­ky budi­la dojem jaké­ho­si podiv­né­ho svíc­nu, na jehož pod­stav­ci zatuh­ly tisí­ce let sta­ré pra­me­ny kapa­jí­cí­ho vosku. Stou­pat po něčem tako­vém bylo jako lézt po řád­cích něja­ké kou­zel­né pohád­ko­vé kníž­ky.

Došli jsme až pod stě­nu a při­chys­ta­li se k prá­ci. Pasi a Anna vytáh­li svůj roz­sáh­lý ver­ca­jk, přil­by, lano a zača­li s řád­nou roz­cvič­kou. Ta spo­čí­va­la hlav­ně v tom, že nata­ho­va­li přes sebe, na sebe a kolem sebe tako­vé růz­no­ba­rev­né gumo­vé pru­hy. A to v nej­růz­něj­ších pozi­cích. Hned na to Pasi sáh­nul do bato­hu a vytá­hl něja­kou podiv­nou sci-fi věc, s níž začal, s váž­nou tvá­ří, růz­ně krou­tit v dla­ních. Gyro­sko­pic­ké roz­cvi­čo­va­dlo zápěs­tí!

Kou­kal jsem na to s pode­zře­ním, a tak mi to na moment půj­čil. Byla to prů­hled­ná plas­to­vá kou­le s růz­ný­mi udě­lát­ky uvnitř, kte­rou když člo­věk ucho­pil do dla­ně, zača­la mu do ní tla­čit smě­si­cí odstře­di­vých sil, čímž nuti­la zápěs­tí k prá­ci.

No to je věc! V jakým svě­tě já to žiju! Před­sta­vu­ju si, že v příští deká­dě bude mít v sobě tahle kou­le ješ­tě zakom­po­no­va­ný měřič kalo­rií, wi-fi při­po­je­ní, a když ji člo­věk hodí naho­ru podél ská­ly, rych­le pros­ke­nu­je celou ces­tu a spad­ne dolů už s hoto­vým pro­gra­mem jed­not­li­vých kro­ků…

Pasi i Anna lezou něja­kých 16 let a mají svůj limit kde­si mezi 7c a 8b, tak­že bylo jas­né, že si s nimi dám jen jejich roz­cvič­ku a odpo­čin­kov­ky. To zna­me­ná 6b+ a tak. No potěš koš­tě! To, na čem jsem ve Fina­le Ligu­re s Bobu­lá­čem kon­čil, na tom jsem teď tady v Leo­ni­diu, s Pasim, Annou a dal­ší­mi, začí­nal. Tak­že zača­lo viset ve vzdu­chu, že tohle řec­ké zasta­ve­níč­ko bude asi dost o posou­vá­ní vlast­ních hra­nic…

Večer jsme si dali s Pasim a Annou malé bar­becue pose­ze­ní spo­leč­ně s jed­nou dvo­ji­cí z Němec­ka, s Julií a Hel­gem. Ona byla instruk­tor­ka jógy spe­ci­a­li­zu­jí­cí se na jógu pro lez­ce. No úpl­ně můj šálek čaje! Moc jsme si rozu­mě­li.

Hel­ge je zas něco jak NVC lek­tor (NVC=non-violent com­mu­ni­cati­on) učí­cí uči­te­le ze střed­ních a základ­ních škol, jak zvlá­dat kri­zo­vé situ­a­ce s dět­mi. A prá­vě teď si vybí­ral rok pla­ce­né­ho vol­na, na kte­rý mají stát­ní zaměst­na­ci v Němec­ku, a uči­te­lé obzvlášť, jed­nou za pár let nárok – snad jako pre­ven­ce pro­ti syn­dro­mu vyho­ře­ní. Moc hez­ké. Hel­ge se při­tom samo­zřej­mě roz­ho­dl strá­vit ten­to svůj rok leze­ním.

– NICO FAVRESSE, SEKTOR MARS, LEONIDIO (foto: Jan Novák) –

JAMES

O dva dny poz­dě­ji jsem, ten­to­krát s Julií a Hel­gem, vyra­zil opět na Mars. Ale moc jsme si toho spo­leč­né­ho leze­ní neu­ži­li. Hned po prv­ní ces­tě jsme se totiž našli s Jame­sem, vyso­kým a váž­ným Sko­tem, kte­ré­ho jsem snad ani jedin­krát nevi­děl se oprav­du usmát. Ale leze­ní s ním bylo fajn.

James je zhru­ba čty­ři­ce­ti­le­tý vla­ko­vý výprav­čí někde ze skot­ské­ho ven­ko­va, kte­rý si vzal pár měsí­ců neplac­né­ho vol­na. Když jsem se ptal, jak mu něco tako­vé­ho v prá­ci pro­šlo, řekl mi, že byl prý v his­to­rii pod­ni­ku prv­ní, kdo o něco tako­vé­ho vůbec kdy požá­dal: Pár měsí­ců dovo­le­né, aby si mohl jet zalézt. A kupo­di­vu to vyšlo. Hlav­ně asi kvů­li pan­de­mii, pro­to­že brit­ské dráhy teď radi­kál­ně ome­zi­ly pro­voz, tak­že se jim asi i hodi­lo zba­vit se na chví­li jed­no­ho nevy­tí­že­né­ho zaměst­nan­ce.

Ale James měl bez­tak jen tři měsí­ce. To zas kvů­li brexi­tu, kte­rý mu neu­mož­ňo­val zůstat na úze­mí Schen­ge­nu déle než 90 dní. Pro mě to pak bylo vůbec popr­vé, kdy jsem se osob­ně setkal s efek­tem brexi­tu v pra­xi. A tak nějak jsem si domys­lel, že mezi těmi, kte­ří byli v refe­ren­du pro­ti, byla asi znač­ná část lez­ců…

S Jame­sem jsem si dal na dru­hém svá prv­ní dvě 6c+. Jed­no v botách, jed­no bez. A lezlo se mi s ním moc pěk­ně. Hez­ky to odsej­pa­lo. James doká­zal člo­vě­ka svým pří­stu­pem dob­ře namo­ti­vo­vat a někdy i vyhe­co­vat. Ačko­li se to někdy dělo i způ­so­bem, při kte­rém člo­vě­ku dro­bet zasko­či­lo.

To jsem s ním takhle jed­nou tahal bosky na tufách jed­no 6béčko, když mi nýt před kon­cem dochá­ze­ly síly:
„Dober!” volám na Jame­se rezig­no­va­ně. V odpo­věď se ale někde hlu­bo­ko podem­nou ozva­lo jen ráz­né skot­ské: „No!”

Cože?! Co sak­ra dopr­de­le mys­líš tím NO?!“ zakři­čel jsem uvnitř sebe sama zou­fa­le. Na sku­teč­ný výkřik mi ale nezbý­va­la síla. Tu jsem teď potře­bo­val na to, abych zno­vu zabral. A tak jsem zabral. Ale bohu­žel to stej­ně nesta­či­lo. A nako­nec i James vyměk­nul a dobral.

Ale dob­ré, moc dob­ré. Moc hezká zku­še­nost. Usmí­vám se, když na to vzpo­mí­nám. A troš­ku si i říkám, že bych si v tu chví­li zaslou­žil i pořád­něj­ší „No!”. Hlav­ně od sebe sama.

James se radu­je po vyle­ze­ní své­ho 7a+. (f: OL)

MAYA

Podru­hé, když jsem šel lézt s Jame­sem, při­bra­li jsme jed­nu hol­či­nu z Írá­nu, tak­že jsem se při stří­dá­ní v jiš­tě­ní mohl občas troš­ku vzdá­lit ke kinhi­nu, medi­tač­ní chůzi. Tohle zeno­vé cvi­če­ní umož­ňu­je vytvo­řit sil­né pou­to se zemí skr­ze cho­di­dla a posí­lit fyzic­kou i vnitř­ní rov­no­váhu. Obo­jí napros­to nezbyt­ný lezec­ký základ. Hlav­ně pro boso­lez­ce.

Ale moc dlou­ho jsem si to neu­žil. Nejdřív mě pře­ru­šil James:
„Hej, Ondro, to tré­nu­ješ zvy­ká­ní si na bolest?” zavtip­ko­val a vyve­dl mě z kon­cen­t­ra­ce. A chví­li na to jsem šel na řadu.

Podru­hé pak ke mně rov­nou při­stou­pi­la hezká štíh­lá dívči­na, na prv­ní pohled paní lez­ky­ně, a spus­ti­la:
„Ty nemáš par­ťá­ka? Co kdy­bychom lez­li chví­li spo­lu?”

To se samo­zřej­mě neda­lo odmít­nout. Sou­hla­sil jsem. (…) Ovšem, žád­ná roman­ti­ka se neko­na­la.

Dívči­na se jme­no­va­la Maya a byla z Chor­vat­ska. A fakt to byla paní lez­ky­ně. A pod­le toho i pat­řič­ně ost­rá a opa­tr­ná.

Nejdřív zamít­la můj kýbl a nekom­pro­mis­ně mi vtla­či­la gri­gri­nu. A já měl plnou hla­vu prá­ce s tím, rych­le si osvě­žit, jak se s touhle mašin­kou vlast­ně pra­cu­je. Dala mi krát­kou instruk­táž, pak se navá­za­la a vzá­pě­tí mě vyzva­la:

„Můžeš si pro­sím vyhr­nout trič­ko, ať vidím tvůj uzel?”
Pou­smál jsem se. A trič­ko vytá­hl. Pak obhléd­la můj sedák a řek­la:
„Hej, tohle neni hiphop, šéfe. Vytáh­ni si ten sedák vejš, ať ho máš nad pán­ví.”

„Hej, tohle neni hiphop, šéfe. Vytáh­ni si ten sedák vejš, ať ho máš nad pán­ví.”


Úsměv mě pře­šel. Zamra­čil jsem se a neo­chot­ně začal kon­t­ro­lo­vat svůj sedák. A když vidě­la, že se na ni netvá­řím úpl­ně přá­tel­sky, chlad­ně a struč­ně doda­la:
„Sor­ry, jsem instruk­tor­ka na umě­lý stě­ně, tohle je můj den­ní chle­ba…”

Troš­ku mi pocu­cha­la ego. „Tak za prvé: Hol­ka, já nejsem tvůj stu­dent, ale spo­lu­le­zec. Za dru­hé, jsem sám instruk­tor, a to dokon­ce na skálách. A za tře­tí, nemám rád, když mě takhle ostře někdo pou­ču­je.“

Byl jsem troš­ku nabrou­še­nej, ale neřekl jsem nic. A to, pro­to­že: Za prvé, moje instruk­tor­ská pra­xe se rov­ná nule. Za dru­hé, závě­reč­né zkouš­ky kur­zu jsem slo­žil asi jen s pomo­cí všech sva­tých. A za tře­tí, měla pros­tě prav­du. Můj sedák fakt visel pro­kla­tě níz­ko.

– LEONIDIO: SKÁLY, TEPLO, NEBE, POHODA… (foto: Ond­ra Lan­da) –

Pak Maya natáh­la svo­je dlou­hý ruce a krás­ný dlou­hý nohy vyku­ku­jí­cí z krát­kých spor­tov­ních tre­ný­rek a lad­ně vyba­le­ti­la ces­tu jmé­nem „Bou­bouki“ za 6c i s pro­dlou­že­ním za 7a. Spus­til jsem ji na zem a slo­žil jí poklo­nu.

„Je tam hod­ně mož­nos­tí,” zasmá­la se sebe­vě­do­mě Maya. „Až pří­liš!”
Až, příliš…Hmm, dob­ře.… Osob­ně mi to na sebe­dů­vě­ře moc nepři­da­lo. Ale šel jsem na věc.

„Bos?!” zazněl zas do éte­ru ten čas­tý udi­ve­ný dotaz.
„No jo,” odse­kl jsem a natá­hl se k prv­ní­mu chy­tu. Neměl jsem moc chuť na vysvět­lo­vá­ní. A už vůbec ne téhle „instruk­tor lady“.

Násled­ně jsem pak vytá­hl svo­ji úpl­ně prv­ní 6c. S jed­ním pádem sice, ale dal jsem to. Byla to při­tom krás­ná ces­ta plná tuf a oran­žo­vé­ho vápen­ce s mno­ho­ba­rev­ným žíhá­ním. Jako­by člo­věk lezl po stě­nách barok­ní­ho kos­te­la.

Když jsem byl zas zpát­ky na zemi, Maya poví­dá:
„Hus­tý takhle nabo­so. To lezeš vždyc­ky takhle?”
„Vět­ši­nou,” odvě­til jsem.
„Počkej,” doda­la Maya, „tys říkal, že jsi z Čech, že jo? A nejsi náho­dou jeden z těch šíle­nejch týp­ků, co lezou jen po smyč­kách a bez mága? Tam někde u hra­nic se Sas­kem, tuším…”
„Jo, to je moje doma.”
„Aha, tak to lec­cos vysvět­lu­je,” dopl­ni­la Maya a náš roz­ho­vor i spo­leč­né leze­ní tím byly u kon­ce.

Nechal jsem ji pak v tom čem­ko­li, co se jí mou odpo­vě­dí vysvět­li­lo.

Ovšem, upřím­ně, ve sku­teč­nos­ti se tím nevy­svět­lo­va­lo nic moc. Co se mě týče, na pís­kách jsem toho vyle­zl tak žalost­ně málo, že bych se těž­ko mohl ozna­čo­vat za pís­ka­ře nebo za tra­dič­ní­ho čes­ké­ho lez­ce. A vlast­ně znám osob­ně jen jed­no­ho dal­ší­ho člo­vě­ka, kte­rý občas leze na boso.

Ale jak říkám, mlčel jsem. Jed­nak mi s natek­lý­ma ban­daska­ma ješ­tě neby­lo úpl­ně do řeči a jed­nak se mi líbi­lo být aspoň na chví­li řazen k čes­ké tra­di­ci, kte­rá je mi blíz­ká, a kte­ré jsem teď mohl mlč­ky něco málo při­dat k její drs­ňác­ké pověs­ti.

A asi se mi to i doce­la poved­lo. Pro­to­že infor­ma­ce se po Leo­ni­diu šíří rych­le a ty čty­ři dny, co jsem lezl v sek­to­ru Mars, tam bylo vždyc­ky doce­la ruš­no. Tak­že jsem byl asi dost vidět. K tomu jmé­no „Ond­ra“ se v lezec­kém svě­tě zapa­ma­to­vá­vá víc než snad­no. V násle­du­jí­cích dvou týd­nech se mi tedy sem tam sta­lo, že když jsem se sezná­mil s někým novým a před­sta­vil se, dotyč­ný mi odvě­til: „Á, to seš ty ten týpek z Čech, co leze nabo­so?“

Jo, no, už to tak bude… (Viz Ondrův člá­nek, pozn. red.)

To jsem já – už to tak bude. (f: OL)


BOOTSY A BOOM TÝM

Když jsem se poz­dě­ji zno­vu vypra­vil na Mars s Annou a Pasim, potkal jsem tam feno­mén mně do té doby zce­la nezná­mý: Čer­né­ho lez­ce!

Boot­sy byl napůl Ind, na čtvrt Viet­na­mec a na čtvrt Kam­bodžan. Ale indic­ké geny v něm evi­dent­ně vyhrá­ly na celé čáře, pro­to­že byl čer­nej jak bota a ani v rysech jeho obli­če­je jsem nepo­zná­val nic z toho, co jsem kdy­si pozo­ro­val ve tvá­řích míst­ních lidí při svých cestách Viet­na­mem a Kam­bodžou. Ovšem, ačko­li vze­zře­ním Ind, jinak byl tenhle neu­stá­le roze­smá­tý tma­vý sym­paťák v zása­dě sto­pro­cent­ní Fran­couz, nezna­je ani zbla z jazy­ka jedi­né země své­ho bio­lo­gic­ké­ho půvo­du.

Boot­sy byl něco jako napůl šéf a napůl mas­kot zhru­ba osmi­člen­né sku­pi­ny lez­ců slo­že­né z nej­růz­něj­ších národ­nos­tí shro­máž­dě­ných tady v Leo­ni­diu, říka­jí­cích si „Boom team“. Dva Něm­ci, čty­ři Fran­tí­ci (z toho tři Fran­couz­ky), jeden Rakušan a jeden až dva Řeko­vé.

No, a náh­le taky jeden Čech. Pro­to­že jakmi­le jsme na sebe s Boot­sym i se zbyt­kem týmu pár­krát juk­li, bylo to v zása­dě jas­ný. Začal jsem lézt s nimi.

Boot­sy­mu jsem sice musel prv­ních pár dní vytlou­kat z hla­vy, aby mi pře­stal říkat Ada­me, ale vel­mi rych­le jsme se ska­ma­rá­di­li a byl jsem pak u něj na apartmá­nu i na večer­ních pose­ze­ních Boom tea­mu peče­nej vaře­nej. Paři­lo a dis­ku­to­va­lo se hor­li­vě o všem, co se snad jen o leze­ní dis­ku­to­vat dá. A ješ­tě mno­hem víc. A jed­nou mě i dám­ská frak­ce týmu požá­da­la o lek­ci jógy. Tak­že když jsme se poz­dě­ji spo­leč­ně vypra­vi­li na něko­li­ka­den­ní výlet do neda­le­ké, zhru­ba hodin­ku vzdá­le­né lezec­ké oblas­ti jmé­nem Kypa­ris­si, hote­lo­vý pokoj míst­ní­ho pen­zi­on­ku se na dvě hodin­ky pro­mě­nil v malič­ký jógo­vý ašrám. Naše „hard ladies clim­bers“ se při­tom po cvi­če­ní na pár hodin změ­ni­ly ve čty­ři uvol­ně­ná klubíč­ka poho­dy. A mně děla­lo radost, že někte­rá decho­vá cvi­če­ní, kte­rá jsme si spo­leč­ně pro­šli, zača­ly pak hol­ky vyu­ží­vat před i během samot­né­ho leze­ní.

Boot­sy – napůl Ind, na čtvrt Viet­na­mec a na čtvrt
Kam­bodžan. (f: OL)
–DAILA OJEDA, SEKTOR LIMÉRI, LEONIDIO (f: Jan Novák) –

LEONIDSKÝ UNDERGROUND

Boot­sy se ve Fran­cii živí výš­ko­vý­mi pra­ce­mi při stav­bě fes­ti­va­lo­vých pódií – loň­skou zimu byl tedy bez prá­ce. Ale pro­to­že fran­couz­ská vlá­da vyplá­cí lidem, kte­ří nemo­hou kvů­li kri­zi pra­co­vat, až 80 % pla­tu, uží­vá si Boot­sy už pár měsí­ců v Leo­ni­diu pla­ce­né spor­tov­ní prázd­ni­ny.

Krom leze­ní je to ale také tech­no DJ a jen chví­li před tím, než jsem při­jel do Leo­ni­dia, spo­lu­or­ga­ni­zo­val pár­ty na jed­nom skry­tém mís­tě u vzdá­le­něj­ší­ho sek­to­ru v horách. Do burá­ce­ní tech­no deci­be­lů si tu při­šlo trs­nout sko­ro 80 lidí.

Akce se mu poved­la zor­ga­ni­zo­vat i přes­to, že ofi­ci­ál­ně se nesmě­lo pře­jíž­dět z regi­o­nu do regi­o­nu, pla­til zákaz vychá­ze­ní po devá­té hodi­ně a člo­věk mohl i za dne opouš­tět byd­liš­tě jen se spe­ci­ál­ní kar­tič­kou, kde měl spe­ci­fi­ko­vat jeden ze šes­ti tole­ro­va­ných úče­lů vycház­ky. O zavře­ných barech, obcho­dech atd. ani nemluvě.

Ovšem tady v Leo­ni­diu lidi jako­by žád­né pro­blémy snad ani nezna­li. Rouš­ky tu nejsou úpl­ně v módě, obcho­dy jsou ote­vře­né až do noci a sem tam člo­věk najde i něja­ký ten bar, kde se dá večer pose­dět u vín­ka. A s něja­ký­mi kar­tič­ka­mi si tu nako­nec snad nelá­me hla­vu už vůbec nikdo.

Ano, jed­nou se nám sta­lo, že při večer­ním sra­zu Boom tea­mu na míst­ním náměs­tí nás odchyt­la hlíd­ka a stra­ši­la nás poku­tou 300 EUR na hla­vu za nedo­vo­le­né shro­maž­ďo­vá­ní. Ale poda­ři­lo se nám to těm dvě­ma mla­dým a sym­pa­tic­kým poli­cis­tům poměr­ně bez nesná­zí vymlu­vit.

V Leo­ni­diu tedy žije tako­vý zají­ma­vý lezec­ký under­ground. A Boot­sy sám, to je and­roš sám o sobě. Jde­me si tře­bas takhle jed­nou při roz­bou­ře­ném moři podél vlno­la­mů a při­brz­dí u nás auto. Usmě­je se v něm postar­ší Řek a beze slo­va poky­ne Boot­sy­mu na seda­dlo spo­lu­jezd­ce. Boot­sy se natáh­ne do auta a se širo­kým úsmě­vem a s díky si vez­me malý balí­ček se zele­ným obsa­hem. Řek se taky usmě­je, zamá­vá a odje­de.

„It is my fri­end,” chech­tá se spo­ko­je­ně Boot­sy se zele­ným balíč­kem v prs­tech a bílé zuby mu vese­le září na ješ­tě vese­lej­ším čer­ném poza­dí.

A takhle pořád něco. Člo­věk postup­ně nabý­val dojmu, že „Boot­sy is fri­end of eve­ry­bo­dy“ a „eve­ry­bo­dy is fri­end of Boot­sy.“ Pros­tě asi jedi­nej čer­noch na celém řec­kém ven­ko­vě. A k tomu kluk s dob­rým srd­cem a milov­ník mari­hu­a­ny. Bez join­ta ani ránu. A to ani při leze­ní.

„Boot­sy is fri­end of eve­ry­bo­dy“ (foto: Lucie Che­ru­bin)

Boot­sy byl v zása­dě per­ma­nent­ně „high“. Až mi to zno­vu při­vo­la­lo sta­rou tou­hu zku­sit si leze­ní po zele­nu. Už dlou­ho jsem na to mys­lel. Pro­to­že zkrát­ka mari­hu­a­na má tu moc pro­po­jit člo­vě­ka hlou­bě­ji s jeho tělem, s pří­ro­dou a se zemí. A jsem si tedy jis­tý, že doká­že odkrýt i jiné dimen­ze samot­né­ho leze­ní, než jak ho člo­věk vní­má v běž­ném sta­vu vědo­mí. Už dlou­ho jsem se na to tedy chys­tal, jen jsem zatím nena­šel něko­ho dosta­teč­ně zna­lé­ho a důvě­ry­hod­né­ho, kdo v tom umí cho­dit. A záro­veň něko­ho tře­tí­ho a zod­po­věd­né­ho, kdo by mě kon­t­ro­lo­val při jiš­tě­ní a já jeho.

Navrh­nul jsem to Boot­sy­mu a Sophie, dal­ší fran­couz­ské člen­ce týmu, a s nad­še­ním to pro­šlo. Vytvo­ři­li jsme plán, vybra­li sek­tor s leh­čí­mi cesta­mi a sta­no­vi­li datum. Bohu­žel nám ale nako­nec tuhle akci nako­nec pře­ka­zi­lo poča­sí…

Na závěr ješ­tě jed­na drob­nost o Boot­sym: Má oprav­du zají­ma­vý lezec­ký styl. Původ­ně jsem mys­lel, že budu asi jedi­nou žábou v celém Leo­ni­diu (na vysvět­le­nou: při leze­ní nabo­so člo­věk hod­ně ote­ví­rá kyčle a kole­na do stran a pou­ží­vá bosá cho­di­dla více na tře­ní a chá­pa­vým způ­so­bem. Pros­tě tako­vý troš­ku „žabí“ styl). Ale ejhle, tady byla náh­le dru­há žába! Ne sice ros­nič­ka zele­ná jako já, ale spíš něco jako sko­kan hně­dý (resp. čer­ný). Boot­sy totiž fakt ská­kal! Čas­to, když při­šlo něja­ké klí­čo­vé mís­to, udě­lal pros­tě HOP! A najed­nou byl u dal­ší pres­ky. A nikdo jsme nikdy dost dob­ře nechá­pa­li, jak se mu něco tako­vé­ho poved­lo…

BASIRA

Dal­ší v týmu byla krás­ná Basi­ra. Fran­couz­ka alžír­ské­ho půvo­du, kte­rá sice pro­ži­la v Alží­ru jen pár let, ale její koře­ny se v ní roz­hod­ně neda­jí zapřít. A povo­lá­ní? Svě­te div se, práv­nič­ka! Ale praš­ti­la s tím a teď v zása­dě jen leze, leze a leze. Plá­nu­je se při­tom od záko­nů a para­gra­fů plně pře­ori­en­to­vat na výš­ko­vé prá­ce. Paneč­ku, to je obrat!

Hmm…, přál bych si být zaměst­nan­cem kan­ce­lá­ře v mra­kodra­pu, kde bude Basi­ra z ven­kov­ní­ho leše­ní mýt okna. Pohled k neza­pla­ce­ní! Dlou­hé čer­né vla­sy, krás­né tělo a kávo­vě sně­dá pleť. A věč­ně roze­smá­tá ústa. K tomu vše­mu ješ­tě tahle arab­ská kra­sa­vi­ce stří­lí obtíž­nos­ti mezi 6c a 7a+.

Jed­nou jsem si po Basi­ře na dru­hém dával bosky ces­tu po tufách za 7a. Vydrá­pal jsem se naho­ru jen za pomo­ci všech andě­lů stráž­ných a šlápnu­tí na nejt. A nevím, jak se to sta­lo, ale v klí­čo­vém mís­tě jsem omy­lem vyho­dil pres­ku, s jejíž pomo­cí si tam chudá­ček kraťouč­ká Basi­ra pro­dlou­ži­la jis­tí­cí bod (aby si moh­la dát ces­tu zno­vu a čis­tě). Když teď ke klí­čo­vé­mu mís­tu dora­zi­la a zou­fa­lá ne a ne cvak­nout, pus­ti­la se a, visíc v sedá­ku, vyčer­pa­ně a hla­si­tě vzly­ka­la ve fran­couz­šti­ně. A neu­stá­le při­tom opa­ko­va­la slo­vo „degen!”

„Aja­jaj,” říkal jsem si, „to mi teď urči­tě nadá­vá za tu vyho­ze­nou pres­ku. A nebo sama sobě za to, že ten crux ne a ne čis­tě zvlád­nout. No to jsem ale degen!“

Moje omlu­vy nezna­ly mezí. Ovšem, k naše­mu vzá­jem­né­mu poba­ve­ní jsem zane­dlou­ho poté zjis­til, že „degen“ ve fran­couz­šti­ně pros­tě zna­me­ná „preska“.

S Basi­rou jsme si za pár dní nato dali pro nás oba prv­ní leo­nid­skou více­dél­ku („We salut you!“, 6a+, 150 m). Super záži­tek! Když jsme dolez­li, sla­ni­li jsme. Když jsme sla­ni­li, roz­lou­či­li jsme se a šli domů. Teč­ka. A já si dodnes říkám, jak se to moh­lo stát?! Jak to? Vždyť jsem ji pře­ci měl pozvat na skle­nič­ku, nebo ne?

Krás­ná Basi­ra (f: OL)

LUCIE

Lucie, dal­ší z fran­couz­ských čle­nů Boom týmu. Mla­dá bar­man­ka a stej­ná eko­no­mic­ká situ­a­ce jako Boot­sy. Pla­ce­né prázd­ni­ny, díky kte­rým obje­vi­la leze­ní. Popr­vé se tedy Lucie dotkla ská­ly minu­lý rok v září. A teď už pálí i 7áčka! Její sílu by jí mohl závi­dět i lec­kdo z mas­ku­lin­ní frak­ce.

Má při­tom vel­mi roz­to­mi­lé a i lezec­ky zají­ma­vé pří­jme­ní. Až jsem jí ho napo­pr­vé sko­ro nevě­řil. Jme­nu­je se totiž Che­ru­bin…

Když jsem ji jed­nou jis­til na hez­kém 6b+, při­šlo klí­čo­vé mís­to a po tře­tím neú­spěš­ném poku­su si Lucie náh­le zazou­fa­la:
„Já to asi nedám! Je to moc těž­ký!”
„Jo, je to těž­ký,” zavo­lal jsem na ni od spo­du. „Ale ty jsi che­ru­bín a pře­le­tíš to jako nic!”

A fakt že jo! Dal­ší pokus a byla tam!

Lucie. Popr­vé se dotkla ská­ly minu­lý rok v září. A teď už pálí 7áčka. (f: OL)
– DANI ANDRADA, LEONIDIO (f: Jan Novák) –

SOPHIE

Sophie, osa­mo­ce­ná ces­to­va­tel­ka v čer­ve­ném Volkswage­nu. Pra­cu­je onli­ne na cestách jako pře­kla­da­tel­ka ze Švéd­šti­ny a ve své dodáv­ce má koč­ku, kte­ré říká „Michat“, tedy „Půl­kočka“.

Ide­o­vě a jazy­ko­vě vyhra­ně­ná oso­ba. Kou­ka­li jsme tře­bas takhle spo­lu na pár lezec­kých videí ve fran­couz­šti­ně a sta­rá mlu­va Patric­ka Edlin­ge­ra pro ni byla něco jako kome­die. Násled­ně pak způ­sob vyja­d­řo­vá­ní jed­no­ho moder­ní­ho Fran­cou­ze, kte­rý se potil nad jakousi devít­kou v Afri­ce, zas nemoh­la vystát do té míry, že téměř ode­šla z míst­nos­ti.

Sophie je levi­co­vá eko-akti­vist­ka. Svůj sedák, jako pro­test­ní ges­to pro­ti kor­po­ra­cím, z obcho­du ukradla. A co se fyzic­ké­ho nepo­hod­lí a povrch­ní­ho mate­ri­a­lis­mu týče, má tahle les­ní Paří­žan­ka ve svých hod­no­tách jas­no.

Sophie je levi­co­vá eko-akti­vist­ka. Svůj sedák, jako pro­test­ní ges­to pro­ti kor­po­ra­cím, z obcho­du ukradla.


Na leze­ní pak jed­nou při­šla v tak děra­vém trič­ku, že jí z něj v jeden moment roz­to­mi­le vysko­či­la bra­dav­ka. Měl jsem to štěs­tí, že jsem byl u toho.

„Ah, tys viděl moji bra­dav­ku?” zepta­la se s názna­kem stu­du.
„No jo, viděl,” odpo­vě­děl jsem se širo­kým úsmě­vem.
„Hmm, no, ok… Vždyť je to jenom bra­dav­ka…” odvě­ti­la smí­ře­ně Sophie a šli jsme se hned vrh­nout na svo­je zahří­va­cí 6a+ s názvem „Nym­phes“.

Sophie – tahle les­ní Paří­žan­ka má ve svých
hod­no­tách jas­no. (f: OL)


MARTIN A SBOHEM, LEONIDIO

Na úpl­ný závěr své­ho poby­tu v Leo­ni­diu jsem lezl s pade­sá­ti­le­tým Polá­kem Mar­ti­nem, kte­rý se leze­ní věnu­je už bez­má­la tři­cet let. Jeho stro­pem jsou při­tom ces­ty 7c a 7c+.

Nazul jsem si půj­če­né bot­ky od Něm­ce Klause a dával si s Mar­ti­nem jeho 6c+ roz­le­zov­ky na dru­hém, když tu mi najed­nou poví­dá:
„Sly­šel jsem, že lezeš nor­mál­ně bez bot. Teda, něco tako­vý­ho si neu­mím ani před­sta­vit.”
„Ne?” podi­vil jsem se. „Ok, uká­žu ti to.“

Na závěr dne jsme si tedy jako rela­xov­ku vybra­li jed­nu ces­tu za 6a+, kte­rou jsem bosky vytáh­nul. Před leze­ním jsem si jen omo­tal pal­ce tej­pou, pro­to­že ces­ta byla plná ost­rých hran.

Mar­tin se v ní samo­zřej­mě pro­šel. Ale když jsem ho nako­nec spus­til dolů, s mír­ný­mi roz­pa­ky mi říká:
„Teda, upřím­ně, něco tako­vý­ho bych nabo­so nelez ani omy­lem…“
„Je to jen o vět­ší cit­li­vos­ti”, namí­tl jsem. „Musíš roz­táh­nout svý vědo­mí do celých cho­di­del a bejt pros­tě opa­tr­něj­ší. Poslou­chat víc tělo a ská­lu, to je celý.”

Když jsme pak šli ze skal, Mar­tin hod­ně mlu­vil o morá­lo­vém leze­ní a o vnitř­ní síle lez­ce. A taky o Labá­ku, kam si občas zaje­de. Bylo milý si zas takhle zavzpo­mí­nat na rod­nou hrou­du a sem tam pro­mí­chat ang­lič­ti­nu s něja­kou tou naší mícha­nou slo­van­šti­nou. A bylo i milý zas jed­nou, při samot­ném leze­ní, sly­šet, jak na tebe v těž­ký chví­li, mís­to neu­stá­lé­ho „Allez!“ nebo „Come on!” taky někdo koneč­ně zespo­da zařve: „Poď, vole, pojeď!“

Mar­tin – koneč­ně někdo zařval: „Poď, vole, pojeď!“ (f: OL)


Posled­ní večer jsme sedě­li u skle­nič­ky ouza, a když byl čas odcho­du, Mar­tin vstal a náh­le mě pře­kva­pil neče­ka­nou poklo­nou:

„Měj se, Ondře­ji. A dou­fám, že zas někdy zale­zem. Za sebe musím říct, že mě tvůj bosý styl oprav­du inspi­ro­val. Díky.“

Upřím­ně mě to zahřá­lo. S Mar­ti­nem se lezlo moc pěk­ně a inspi­ra­ce byla víc než vzá­jem­ná. A vůbec, jest­li se někdo v Leo­ni­diu oprav­du učil, inspi­ro­val a nasá­val do sebe ostat­ní lez­ce jako hou­ba, byl jsem to já. Ti lidé tam a to mís­to samot­né ve mně necha­li svou výraz­nou sto­pu.

Snad jsem tam něco málo nechal i já. Vypa­dá to, že pár lidí teď mož­ná pře­mýš­lí nad tím, že leze­ní se „šprc­kou“ na noze mož­ná není tako­vá samo­zřej­most, za jakou se běž­ně pova­žu­je. A že něco mož­ná bude i na tom, nemys­let u leze­ní jen na výkon a na obtíž­nos­ti cest, ale zku­sit si na ská­le i troš­ku zatan­čit a zajó­go­vat.




__________

Ondra Landa

Autor

Vyrůs­tal v bato­hu a s bato­hem na zádech. Tre­ky, tábo­ry, hory, turis­tic­ké výpra­vy. Pak při­šel zen, jóga, umě­ní a per­ma­kul­tu­ra. A nako­nec leze­ní. Všech­no se mu spo­ji­lo. Dnes si nemů­že pomoct a ve všem vidí záro­veň i pořád­ný kus z toho ostat­ní­ho. Více o Ondro­vi najdeš tady.

Standa Mitáč

Hlav­ní edi­tor

„Leze­ní není o čís­lech a život není o peně­zích.“ Nej­ra­dě­ji píše o lidech, kte­ří vědí, že štěs­tí si nikde nekou­píš. Je závis­lý na sta­vech, kdy neře­ší čas a datum – v horách nebo doma upro­střed Labských pís­kov­ců. Nelé­čí se.

DÍKY ZA PODPORU | Svým cvak­nu­tím při­spí­váš eMon­ta­ně na dal­ší tvor­bu