BEZ LEZEČEK

Týden jsem v těch žiha­dlech lezl. Půj­čil mi je němec­ký pade­sát­ník Klaus – vyso­ký, hube­ný chla­pík, povo­lá­ním poš­ťák, kte­ré­ho jsem potkal v řec­kém Leo­ni­diu. Své nohy jsem tak díky němu popr­vé obul do exklu­ziv­ní­ho páru lezec­kých bot. Když jsem mu je vra­cel, musel jsem si hod­ně při­po­mí­nat, proč vlast­ně lezu bosky. Dokon­ce jsem je od něj chtěl kou­pit. Ale nedal je, nedal. Ško­da…

DELUXE MODEL

Tako­vá slast! Tako­vá zbraň! Zatan­čil jsem si s nimi s pře­hle­dem 6c+. Sice na dru­hém, ale aspoň jsem si bez stre­su uží­val tu novou šká­lu pohy­bů, kte­rá se mi náh­le nabí­ze­la. A lec­cos jsem pocho­pil: S bota­mi, dob­rý­mi bota­mi, kte­rým lze věřit a od kte­rých se dá odra­zit, se člo­věk hýbe i cítí úpl­ně jinak než nabo­so. Úpl­ně, úpl­ně jinak! Změ­ní se mu roz­lo­že­ní celé­ho těla i tvar pohy­bo­vých sché­mat. A to je váž­ně pec­ka!

Popr­vé jsem si plně uvě­do­mil, jak je kla­sic­ký lezec­ký styl pod­mí­něn touhle pomůc­kou. Jakou dává lez­ci sílu a mož­nos­ti. Jak moc ho tva­ru­je. Jak moc ho posou­vá. A také, ovšem, jak moc ho ome­zu­je po při­ro­ze­né lid­ské strán­ce…

Ano, jas­ně, že mám ve svým ver­ca­j­ku boty. Tako­vé vyřa­ze­né – po kama­rá­do­vi. A občas je pou­ži­ju, když už jsou cho­di­dla moc una­ve­ná. Ale tyhle boty už jsou tak ošou­pa­né, že se na ně nedá moc spo­leh­nout. A jsou tak měk­ké a poho­dl­né, že je člo­věk ani nemá potře­bu pod ská­lou sun­dá­vat. Leze­ní s nimi není žád­ná slast ani jis­to­ta. Je to jako boj s kři­vým mečem. Nebo žong­lo­vá­ní se šiša­tý­mi a růz­ně těž­ký­mi míč­ky. Zkrát­ka, žád­ná vel­ká pomoc, jen ochra­na.

Teď jsem ale dostal do ruky ony „delu­xe bot­ky“ od Klause. A kapi­tu­lo­val jsem podob­ně jako při nedáv­ném výstu­pu na čtyř­ti­sí­cov­ku Piz Ber­ni­na, kdy jsem po letech vyso­ko­hor­ské­ho tre­ko­vá­ní v pan­tof­lích, san­dá­lech a botas­kách zas obul kot­ní­ko­vé boty. Uží­val jsem si teď zas slast a výho­dy moder­ní­ho svě­ta.

No, asi fakt stár­nu. A měk­nu. Respek­ti­ve tvrd­nu – nasa­zu­ju tvr­dou tech­ni­ku a dávám novou for­mu svým měk­kým cho­di­dlům i pohy­bo­vým vzor­cům. Ale, svě­te, div se, líbí se mi to!

MALÝ VHLED DO BOSOLEZENÍ

Když si člo­věk natáh­ne na nohy lezeč­ky, je to jako když ucho­pí do ruky zbraň. Lezec­ké boty jsou moc­ný nástroj, kte­rý pomá­há uko­jit lid­skou tou­hu dosa­ho­vat cílů, výko­nu, tou­hu porá­žet a vítě­zit. Tedy něco, co je vel­mi vlast­ní ono­mu zvlášt­ní­mu odvět­ví lid­ské čin­nos­ti jmé­nem sport.

Když člo­věk nastou­pí do ces­ty v lezeč­kách, je to jako když při­jde na bojiš­tě v brně­ní a s mečem v ruce. A samo­zřej­mě, je-li jeho moti­va­cí vítě­zit a dosa­ho­vat cílů, pak má s tou­to výba­vou mno­hem vět­ší šan­ci na úspěch. A může se také posta­vit mno­hem ostřej­ším a lépe obr­ně­ným pro­tiv­ní­kům – v našem pří­pa­dě cestám.

Ovšem, co když tako­vou moti­va­ci nemá? Co když ho jen zají­má si se svým pro­tiv­ní­kem zazá­pa­sit pro radost? Vzít to jako urči­tý způ­sob komu­ni­ka­ce? A nebo ješ­tě lépe: Co když chce skr­ze pro­ces boje navá­zat spo­je­ní s hlub­ší pod­sta­tou sebe sama i své­ho pro­tiv­ní­ka? V tako­vém pří­pa­dě jsou pak veš­ke­ré zbra­ně a brně­ní na pře­káž­ku.

Leze­ní se v tom­to pří­pa­dě podo­bá spí­še milo­vá­ní než boji. Milo­vá­ní a hlu­bo­ké komu­ni­ka­ci se zemí a se ská­lou pro­střed­nic­tvím lezec­ké ces­ty. A milo­vat se v kalho­tách, trič­ku a s pre­zer­va­ti­vem? No, snad kaž­dý mi dá za prav­du, že to není úpl­ně „to pra­vé voře­cho­vé“. A ani není úpl­ně von­čo hla­dit svou milen­ku ve svá­řeč­ských ruka­vi­cích nebo s ní vlézt do poste­le jako stři­ho­ruký Edward. Přes­ně takhle to vypa­dá, když člo­věk vle­ze na ská­lu v botách.

Když jde člo­věk na ská­lu komu­ni­ko­vat a hle­dat sám sebe, je potře­ba, aby neztra­til svo­ji sen­zi­ti­vi­tu. Je tře­ba vní­mat, cítit a dotý­kat se. Když ale svůj hlav­ní hma­to­vý orgán svá­že do kazaj­ky lezec­kých bot a posta­ví mezi sebe a ská­lu vrst­vu tvr­dé­ho kau­ču­ku, tak je sen­zi­ti­vi­ta tatam.

Ale dob­ře, může­me klid­ně dál brát leze­ní jako boj – se ská­lou i se sebou samým, vlast­ní­mi limi­ty a sla­bost­mi. Boj není špat­ná věc. I já si jdu čas­to na stě­nu pros­tě zama­kat a zabo­jo­vat. Ale obvykle beze zbra­ně. Podo­bá se to pak víc tře­ba tako­vé­mu kara­te, spíš než šer­mo­vá­ní. A nebo ješ­tě lépe: Je to jako aiki­do („Ai-ki-do“ odpo­ví­dá v původ­ním význa­mu čín­ské­ho zna­ku tomu­to sou­slo­ví „jed­no­ta-ener­gie-ces­ta“, kde jde spí­še o to s pro­tiv­ní­kem sply­nout a „obe­plout“ ho, než ho pora­zit a zne­škod­nit, pozn. aut.).

Ať už ale při­rov­ná­me leze­ní k milo­vá­ní nebo k boji, v obou pří­pa­dech je boso­le­ze­ní při­ro­ze­něj­ší, cit­li­věj­ší a ote­vře­něj­ší než leze­ní v botách. Člo­věk je při něm blíž své­mu tělu a lépe vní­má ská­lu i sám sebe. A i když si při­tom zacho­vá svou tou­hu po vítěz­ství a po napl­ňo­vá­ní cílů, leze­ní bez bot má něco do sebe.

CO PŘESNĚ DĚLÁ LEZEČKA

Lezeč­ka jed­nak chrá­ní cho­di­dlo, tak­že se do něj může­me bez obav opřít plnou silou, aniž bychom se muse­li bát, že se pora­ní­me. Ale kro­mě toho nám bota také nohu vel­mi prak­tic­ky zpev­ní a stáh­ne. Tím se z jinak měk­ké a fle­xi­bil­ní čás­ti těla sta­ne kom­pakt­ní a pev­ný kus hmo­ty, kte­rý pak drží celé tělo. Fun­gu­je to, v urči­tém ohle­du, tro­chu podob­ně jako beder­ní pás u vzpě­ra­čů. A jde to ješ­tě dál.

Cho­di­dlo je totiž oblast, kte­rá je úzce spo­je­ná s celým zbyt­kem těla. Jed­nak jakož­to prv­ní náraz­ník pro­ti silám gra­vi­ta­ce, kte­ré na tělo půso­bí. Ale hlav­ně skr­ze nespo­čet ener­ge­tic­kých drah a cen­ter, kte­ré cho­di­dlo pro­po­ju­jí s vnitř­ní­mi orgá­ny a se zbyt­kem kos­ter­ní­ho sval­stva. Cho­di­dlo je vlast­ně tako­vá mapa a mini­a­tu­ra celé naší ana­to­mic­ké struk­tu­ry. A když ho tak­to tvr­dě stáh­ne­me a zpev­ní­me lezec­kou botou, urči­tým způ­so­bem tím stáh­ne­me a zpev­ní­me celé tělo – a taky zde­for­mu­je­me, samo­zřej­mě.

Ener­gie v cho­di­dle i ve zbyt­ku těla začne prou­dit jinak. Zkon­cen­t­ru­je se a napru­ží, jako by se při­pra­vo­va­la k úde­ru. Půso­bí to podob­ně, jako když zatne­me pěst. Nebo, jako když stáh­ne­me prů­měr otvo­ru hadi­ce, z níž tryská voda. Tlak se zvý­ší a voda pak dotrysk­ne dál. Něco podob­né­ho se tedy děje i s naším vnitř­ním ener­ge­tic­kým sys­té­mem, když si nazu­je­me lezeč­ku.

Dal­ší stav, kte­rý nasta­ne, když nacpe­me nohu do těs­né lezec­ké boty, je ten, že dojde k sil­né­mu ome­ze­ní per­cep­tiv­ní funk­ce cho­di­dla. A to je doce­la vel­ká věc. Cho­di­dlo je totiž oprav­du důle­ži­tý smys­lo­vý orgán, jehož pro­střed­nic­tvím neu­stá­le při­jí­má­me obrov­ské množ­ství infor­ma­cí. Z těla samé­ho, ale zejmé­na ze země a zem­ské­ho pro­sto­ru jako tako­vé­ho.

Tohle je jeden z hlav­ních důvo­dů, proč vět­ši­na pří­rod­ních náro­dů cho­dí bosa. Není to pro­to, že by snad nezna­ly nebo neu­mě­ly vyro­bit boty. Oni je nechtě­jí! Cho­di­dla jsou jejich tele­fon. Je to jejich komu­ni­kač­ní kanál s pří­ro­dou, kte­rým se s ní udr­žu­jí ve spo­je­ní. Tak proč se dob­ro­vol­ně ome­zo­vat?

Když cho­di­dlo zavře­me do pev­né lezec­ké boty, abso­lut­ně mu zne­mož­ní­me při­jí­mat infor­ma­ce z oko­lí. Jeho funkč­ní poten­ci­ál se tedy radi­kál­ně zúží a je v zása­dě degra­do­ván na pros­tou mecha­nic­kou funk­ci drže­ní těla a posky­to­vá­ní pev­né základ­ny pro pohyb. Tahle základ­ní funk­ce se při­tom posí­lí a síla cho­di­dla se zkon­cen­t­ru­je. A to je přes­ně něco, co se náram­ně hodí výkon­nost­ní­mu lez­ci, pro kte­ré­ho je cho­di­dlo přes­ně tím­to – mecha­nic­kým nástro­jem k úče­lu drže­ní a posu­nu těla.

Fun­gu­je to podob­ně, jako když dáte koni klap­ky na oči a on se pak, vida jen úzký pro­stor pří­mo před sebou a neru­šen vněj­ší­mi vje­my, lépe sou­stře­dí na ces­tu, na výkon a na taže­ní vozu. Lezeč­ky jsou obdo­bou tako­vých kla­pek.

Dále je tu pak i samot­ný tvar lezec­ké boty. Tím, že se cho­di­dlo stáh­ne smě­rem do špič­ky, sta­ne se z něj tako­vé troš­ku kopí nebo rake­ta, což opět, na ener­ge­tic­ké bázi, půso­bí na celé tělo. Celý náš vnitř­ní sys­tém se tomu­to tva­ru při­způ­so­bí a i z něj se, v urči­tém ohle­du, sta­ne něco jako kopí.

Exis­tu­je při­tom samo­zřej­mě vel­mi dob­rý důvod, proč kopí a rake­ta mají prá­vě tako­vý tvar, jaký mají. To, co je špi­ča­té, dob­ře roz­rá­ží pro­stor a kon­cen­t­ru­je sílu za úče­lem pohy­bu vpřed. A když tako­vé­hle „zešpi­ča­tě­ní“ nasta­ne po nazu­tí leze­ček i uvnitř nás, mysl se lépe zkon­cen­t­ru­je a při­chys­tá se k dosa­že­ní urči­té­ho kon­krét­ní­ho cíle. Základ­ní zpět­nou vaz­bou pak samo­zřej­mě tak­to nala­dě­ná mysl zase ovliv­ní tělo, kte­ré se při­pra­ví na podá­ní kon­cen­t­ro­va­né­ho výko­nu.

Je mi jas­né, že to teď může troš­ku znít jako něja­ká fan­tasma­go­ric­ká ducha­ři­na, ale nejde o nic mys­te­ri­óz­ní­ho. Je to základ­ní prin­cip a stav věcí na ener­ge­tic­ké úrov­ni člo­vě­ka. Kaž­dý troš­ku vní­ma­věj­ší člo­věk si může něco tako­vé­ho snad­no svý­mi vlast­ní­mi smys­ly otes­to­vat. Osob­ně, když si nasa­dím lezeč­ky, hned cítím, jak se i něco uvnitř mě stáh­ne, „naostří“, a jak začí­nám vní­mat a dokon­ce i dýchat jinak.

Dal­ší pomoc, kte­rou bota posky­tu­je a kte­rá sou­vi­sí i s před­cho­zím bodem, leží ten­to­krát více v rovi­ně psy­cho­lo­gic­ké. Zkrát­ka, s botou na noze má člo­věk zbraň a ochra­nu. Není tedy nahý a „holo­ruký“. A to má samo­zřej­mě neza­ne­dba­tel­ný vliv na jeho sebe­vě­do­mí a pocit jis­to­ty a bez­pe­čí – důle­ži­té fak­to­ry, kte­ré zásad­ním způ­so­bem ovliv­ňu­jí­cí výkon­nost.

Lezeč­ka záro­veň půso­bí i jako jaký­si „star­tér“. Jejím pros­tým nasa­ze­ním jako bychom říka­li tělu: „Tak vstá­vat, jde se lézt!“ V tom­to pří­pa­dě bota nastar­tu­je v člo­vě­ku identi­tu lez­ce a při­pra­ví ho k výko­nu troš­ku podob­ným způ­so­bem, jako to dělá tře­ba vojen­ská uni­for­ma pro vojá­ka nebo kos­tým a čer­ve­ný nos pro klau­na. Člo­věk se začne cítit jinak a jeho mysl i tělo se při­pra­ví na jiný druh prá­ce.

Ale, jak už jsem zmí­nil výše, lezeč­ka jde ješ­tě dál než pou­hý kos­tým a než síla sym­bo­lu (tuhle funk­ci konec­kon­ců lehce zastou­pí i sedák). Na sta­že­ní cho­di­dla totiž oka­mži­tě rea­gu­je celé tělo a uvnitř se spus­tí tako­vý men­ší poplach a série horeč­na­tých pří­prav, podob­ně jako v hasič­ské stráž­ni­ci po ozná­me­ní požá­ru. Je to oprav­do­vé nakopnu­tí, kte­ré člo­vě­ka doslo­va nabu­dí k pohy­bu vpřed a naho­ru.

Noha je stla­če­na a bolí. To kopí, kte­ré se z nohy sta­ne, teď jako­by nám stá­lo i za zad­kem a hna­lo nás k prá­ci. „Rych­le vyko­nat onen kon­cen­t­ro­va­ný a nebez­peč­ný bola­vý úkol! Hurá do boje!“ kři­čí vnitř­ní požár­ní sbo­ry nej­růz­něj­ších neu­ro­transmi­te­rů a ner­vo­vých syna­psí. Do hry vstu­pu­je stres…

Stres byl při­tom pro člo­vě­ka vždyc­ky důle­ži­tým moto­rem pohy­bu a impul­zem k prá­ci. Stres doslo­va zna­me­ná „napě­tí“ a „stla­če­ní“, a když nata­že­ním lezeč­ky „vystre­su­je­me“ svo­je cho­di­dlo, ono násled­ně vystre­su­je zby­tek těla a žene ho vpřed. Žene ho při­ro­ze­ně na stě­nu, pro­to­že stát a pohy­bo­vat se v lezeč­kách na zemi je jed­nak utr­pe­ní a jed­nak je to stej­ně neprak­tic­ké a nemotor­né – podob­ně jako lézt na stě­nu v pla­vec­kých ploutvích.

Posled­ní věcí, v čem pak dob­rá bota hod­ně pomá­há (a což obvykle lez­ci dáva­jí při prv­ním pohle­du na bosou nohu na prv­ní mís­to), je kva­lit­ní kau­čuk. Guma totiž drží na ská­le čas­to lépe než bosá kůže. O to spíš, když se začne cho­di­dlo potit nebo když se člo­věk pora­ní.

Co se pak oprav­du malých stu­pů a lišt týče, tady bota vyhrá­vá na celé čáře. Nejde v tu chví­li už ani tolik o kau­čuk, jako spí­še o tvar lez­ky a její hran­ku na špič­ce. To je oprav­du vel­ká prak­tic­ká výho­da lezeč­ky.

JAKO KARATE NEBO AIKIDO

U bosé nohy samo­zřej­mě toto všech­no odpa­dá. Bez opo­ry lezeč­ky člo­věk boju­je holý­ma ruka­ma beze zbra­ně pro­ti tvr­dé a ost­ré skal­na­té šel­mě. Musí cho­di­dlo sám nále­ži­tě zpev­nit, vytré­no­vat ho a nau­čit se ho pou­ží­vat více chá­pa­vým způ­so­bem (jako žába nebo opi­ce). A samo­zřej­mě si taky zvyk­nout na šrá­my.

Je nahý a sám, bez opo­ry. Musí se tedy zpev­nit i vnitř­ně. Sám musí pat­řič­ně při­způ­so­bit svůj ener­ge­tic­ký sys­tém.

Sám také musí uvnitř sebe najít onen díl sebe­vě­do­mí a poci­tu jis­to­ty, kte­rý odchá­zí spo­lu s lezeč­kou. A sám musí stla­čit ten knof­lík hasič­ské­ho popla­chu a neče­kat na tele­fon ozna­mu­jí­cí požár.

Je to tedy celé o spous­tě vnitř­ní prá­ce. Boso­le­zec, kte­rý se chce vyrov­nat schop­nos­tem lez­ce v botách, musí vět­ši­nu výhod, kte­ré boty nabí­ze­jí, nahra­dit něčím vnitř­ním. A nebo nahra­dit sílu této kau­ču­ko­vé zbra­ně svou vlast­ní tvr­dos­tí – tedy pří­sluš­ným zoce­lu­jí­cím tré­nin­kem.

Když o tom uva­žu­je­me tak­to, v rovi­ně tvr­dos­ti, pak se ten­to styl oprav­du podo­bá asi nej­ví­ce kara­te. Kara­te vznik­lo před pár sto­le­tí­mi na japon­ském ost­ro­vě Oki­na­wa, když tam bojov­ní­kům zaká­za­li nosit a pou­ží­vat zbra­ně. Vyvi­nu­lo se tam násled­ně bojo­vé umě­ní, kte­ré vel­mi spe­ci­fic­kou pra­cí s ener­ge­tic­kým sys­té­mem člo­vě­ka a zpev­ně­ním jeho sva­lů a kos­tí docí­li­lo vytvo­ře­ní smr­ti­cí zbra­ně ze samot­né­ho těla. Zbra­ně, kte­rá láme kos­ti a doká­že roz­dr­tit i cih­ly a kámen.

To je tedy jeden způ­sob, jak se posta­vit k boji s tvr­dou ská­lou beze zbra­ně. Posí­lit a zpev­nit cho­di­dla – jejich sval­stvo, kos­ti i kůži.

A nebo, jak už jsem zmí­nil výše, může jít boso­le­zec spí­še ces­tou podob­nou aiki­du. Osvo­jí si tech­ni­ku, kdy mís­to než tvr­dost a úder­nou sílu, roz­ví­jí více svou cit­li­vost a fle­xi­bi­li­tu a vyu­ží­vá pro­ti pro­tiv­ní­ko­vi jeho vlast­ní ener­gii. Při tako­vém­to sty­lu leze­ní pak člo­věk se ská­lou spí­še koo­pe­ru­je, než aby s ní bojo­val, a vyu­ží­vá její síly a vnitř­ní­ho nábo­je k udr­že­ní se na ní a k postu­pu vpřed.

Ona recep­tiv­ní funk­ce cho­di­dla, kte­rou lezec s bota­mi vyřa­zu­je jako v zása­dě nad­by­teč­nou a ruší­cí, ta je „aiki­do-boso­lez­ci“ výho­dou. Pro­to­že aby se člo­věk udr­žel bosou nohou na ská­le, potře­bu­je urči­tý druh „lepi­dla“, kte­ré by nahra­di­lo při­lna­vost a sílu kau­ču­ku. A tímhle lepi­dlem je mu jeho vlast­ní vědo­mí.

Bosou nohou se lezec drží na ská­le nej­lé­pe tak, že vní­má pozor­ně dotek ská­ly a cho­di­dla. Že na ní oprav­du sto­jí, jako by stál na zemi a dotý­ká se jí, jako by ská­la byla živou bytos­tí. Dotý­ká se jí cit­li­vě, inten­ziv­ně a s plným vědo­mím. Doslo­va při­tom „saje“ sílu ská­ly. Je v tu chví­li troš­ku podob­ný hla­do­vé­mu dítě­ti, kte­ré inten­ziv­ně a s rozko­ší saje mlé­ko z mat­či­na prsu. A tako­vé dítě není úpl­ně snad­né od zdro­je jeho potra­vy odtrh­nout…

Když se člo­věk zamě­ří na vjem doty­ku cho­di­dla se ská­lou, a když se tomu­to vje­mu ote­vře a uží­vá si ho, tak je to přes­ně ten­to pocit a vědo­mí ono­ho dote­ku, kte­ré ho na ská­le drží. To je jeho lepi­dlo. Obzvlášť na mís­tech, kde sto­jí „na tře­ní“.

CESTA K LEZKÁM

Když jsem žil před lety s Mao­ry na Novém Zélan­du, s kme­nem Tuhoe, jeden z jejich před­ních sta­ře­ši­nů mi dal jmé­no Te One­o­ne (půda/zemina), jako „tomu, kdo je blíz­ký Papa­tu­a­nu­ku, bohy­ni země“. A dal mi ho poté, co pozo­ro­val má bosá cho­di­dla při chůzi a tan­ci.

Jsem tedy někdo, pro koho je cho­di­dlo důle­ži­tou sou­čás­tí jeho iden­ti­ty a kdo, když začal lézt, měl pocho­pi­tel­ně k lezeč­kám při­ro­ze­ný odpor. Lézt v lez­kách mi při­šlo nepři­ro­ze­né, necit­li­vé a pros­tě: pro­ti pří­ro­dě. Ba i v mno­hém ohle­du agre­siv­ní a bar­bar­ské. Jest­li jsem se totiž při svém poby­tu s pří­rod­ní­mi náro­dy a během svých taneč­ně-zeno­vých stu­dií v Japon­sku a ve Viet­na­mu něco nau­čil, pak to, že cho­di­dla jsou, z hle­dis­ka fyzic­ké­ho, ener­ge­tic­ké­ho i duchov­ní­ho, vele­dů­le­ži­tou čás­tí lid­ské­ho těla. A že vědo­mí cho­di­del napros­to zásad­ním způ­so­bem ovliv­ňu­je vztah člo­vě­ka k vlast­ní­mu tělu, k zemi i k okol­ní pří­ro­dě.

Cho­di­dla učí člo­vě­ka o jeho lid­ské pod­sta­tě. A věnu­je-li jim dosta­tek pozor­nos­ti, pomá­ha­jí mu sebe sama lépe ucho­pit a roz­ší­řit své vní­ma­ní o hlu­bo­ce zem­ský roz­měr. O pří­rod­ní roz­měr, o jeho základ­ní zem­ské „doma“. Cho­di­dla mu dovo­lu­jí oprav­du se dotknout jeho svě­ta, navá­zat pří­mý styk se sku­teč­nos­tí a uzem­nit a uti­šit věč­ně nespo­ko­je­nou a uřva­nou mysl.

Vztah k vlast­ním cho­di­dlům má na člo­vě­ka a na jeho spo­je­ní s okol­ním pro­sto­rem dokon­ce tak zásad­ní vliv, až si občas s nad­sáz­kou říkám, že snad celou eko­lo­gic­kou kri­zi sou­čas­nos­ti by vyře­ši­lo, kdy­bychom si my lidé zača­li víc vlast­ní cho­di­dla uvě­do­mo­vat a vrá­ti­li jim jejich svo­bo­du. Kdy­bychom je osvo­bo­di­li z věze­ní tvr­dých bot a pře­sta­li je vní­mat jen jako nástroj k pohy­bu vpřed a výš. A kdy­bychom jim na mís­to toho zase plně při­zna­li úlo­hu důle­ži­té­ho hma­to­vé­ho orgá­nu, jímž, spo­lu se rty, jazy­kem a dla­ně­mi, bez­po­chy­by jsou.

„Cho­di­dla jsou jako ruce“, opa­ko­val mi kdy­si důraz­ně můj japon­ský uči­tel, „my jsme na to jen v prů­bě­hu his­to­rie zapo­mně­li.“ A je to tak. Když se člo­věk nau­čí vní­mat cho­di­dla jako své „spod­ní ruce“, ote­vře se mu úpl­ně nový svět infor­ma­cí a vje­mů. A spo­lu s nimi i nové chá­pá­ní sebe sama v kon­tex­tu pro­sto­ru a eko­sys­té­mu této pla­ne­ty.

My, jakož­to moder­ní lidé a zástup­ci západ­ní industri­a­li­zo­va­né spo­leč­nos­ti, jsme si brá­ny k tomu­to svě­tu zavře­li. A udě­la­li jsme to zce­la dob­ro­vol­ně, v rám­ci posi­lo­vá­ní své moci a výko­nu a roz­ši­řo­vá­ní efek­ti­vi­ty v usku­teč­ňo­vá­ní svých ide­o­vých cílů. Zot­ro­či­li jsme své tělo vlast­ní mys­lí a udě­la­li z něj nástroj k napl­ňo­vá­ní svých men­tál­ních obsa­hů.

Na cho­di­dlech se to dob­ře ilu­stru­je. Nacpa­li jsme nohy do bot. Prs­ty jsme při­tom zkrou­ti­li a stáh­li dolů jako něja­ké mrt­vé drá­py. Téměř jsme pak ztra­ti­li schop­nost jimi jed­not­li­vě pohy­bo­vat a dotý­kat se jimi. Spo­je­ní se zemí jsme při­tom odstí­ni­li tvr­dou nepro­dyš­nou podráž­kou. Svo­je cho­di­dla jsme tedy zde­for­mo­va­li, utla­či­li a uza­vře­li. V zása­dě jsme s nimi tedy pro­ved­li totéž, co v šir­ším kon­tex­tu s celou pří­ro­dou.

U spor­tov­ní­ho leze­ní, podob­ně jako tře­ba u bale­tu nebo u kra­so­brus­le­ní, je pak tahle „cho­di­dlo-tyra­nie“ dota­že­na až do absurd­ní doko­na­los­ti. Dob­ro­vol­ně tu vlast­ně mrza­čí­me svo­je nohy jako daň za to, abychom se moh­li vytáh­nout výš a dál a vystře­lit sebe sama co nej­dál mimo své hori­zon­tál­ní doma. Obu­tím leze­ček poklá­dá­me svá cho­di­dla jako oběť na oltář boha výko­nu. Země sama a ská­ly se nám při­tom čas­to stá­va­jí jen mís­tem pro bor­hák a pod­kla­dem pro men­tál­ní struk­tu­ru jmé­nem „lezec­ká ces­ta“, kvů­li kte­ré někdy nevní­má­me ani ská­lu jako celek. Pří­ro­da nám v tom pří­pa­dě slou­ží jako pou­há odra­zo­vá plo­cha pro náš vlast­ní pohyb vpřed.

Tohle všech­no mi bylo u leze­ní od začát­ku hod­ně pro­ti srs­ti. A pro­to jsem prv­ní rok a půl leze­ní lezl téměř výhrad­ně bos, hod­ně jsem sólo­val a vyvi­nul jsem něco, čemu dnes říkám „rock-yoga“. To je, všech­no dohro­ma­dy, tako­vá pří­rod­něj­ší a vnitř­ně­ji ori­en­to­va­ná alter­na­ti­va ke dneš­ní­mu leze­ní.

Ovšem tím, jak jsem mezi lez­ci potká­val stá­le více zají­ma­vých a mně blíz­kých lidí, a vůbec, když jsem po letech „vyle­zl z lesa“ (o této Ondro­vě rumun­ské život­ní eta­pě už na eMon­ta­ně vel­ký člá­nek byl, pozn. red.) a začal se víc pohy­bo­vat v moder­ní spo­leč­nos­ti, zača­la se ve mně zas pro­bou­zet má iden­ti­ta moder­ní­ho zápa­ďá­ka. Začal jsem si tedy uží­vat i onu výkon­nost­ní slož­ku leze­ní. A když se mi nako­nec, tady v Řec­ku, dosta­ly do ruky ony luxus­ní lezeč­ky od kama­rá­da Klause, poda­ři­lo se mi obje­vit také kouz­lo leze­ní v jeho „balet­ním“ cha­rak­te­ru. Našel jsem novou for­mu este­ti­ky, kte­rá mě na boto-leze­ní zača­la moc bavit.

Je to náh­le oprav­du jako jiný druh tan­ce. Váž­ně o něco víc ten balet nebo kra­so­brus­le­ní spíš než urči­tá obdo­ba butó (for­ma japon­ské­ho taneč­ní­ho diva­dla, pozn. red.) a domo­ro­dých tan­ců, kte­rým se blí­ží leze­ní bez bot. Člo­věk díky botám může být lad­ný a přes­ný, což má také svo­je kouz­lo.

A při­znám se, po pár týd­nech inten­ziv­ní­ho leze­ní jsem znač­ně oce­nil i onu ochran­nou funk­ci lezeč­ky. Ono, když se člo­věk kaž­do­den­ně milu­je s váš­ni­vou tygři­cí, kte­rá si neostří­há svo­je dráp­ky, po pár dnech začne rád cho­dit do poste­le v pyža­mu. A při­znám se (ale musím poti­chu, aby to Mat­ka pří­ro­da moc nesly­še­la), že občas také rád na svo­je cho­di­dla úpl­ně zapo­me­nu a pros­tě pou­ži­ju tělo jen mecha­nic­ky – jako nástroj k napl­ně­ní svých mas­ku­lin­ních tužeb po výko­nu.

Časy se mění. S boso­le­ze­ním roz­hod­ně nekon­čím, ale záro­veň už se dál nebrá­ním ani botám. Je tře­ba vždyc­ky hle­dat a zacho­vá­vat urči­tou rov­no­váhu.

Tak­že chví­li tak, chví­li tak.

__________