BEZ LEZEČEK

Týden jsem v těch žihadlech lezl. Půjčil mi je německý padesátník Klaus – vysoký, hubený chlapík, povoláním pošťák, kterého jsem potkal v řeckém Leonidiu. Své nohy jsem tak díky němu poprvé obul do exkluzivního páru lezeckých bot. Když jsem mu je vracel, musel jsem si hodně připomínat, proč vlastně lezu bosky. Dokonce jsem je od něj chtěl koupit. Ale nedal je, nedal. Škoda…

DELUXE MODEL

Taková slast! Taková zbraň! Zatančil jsem si s nimi s přehledem 6c+. Sice na druhém, ale aspoň jsem si bez stresu užíval tu novou škálu pohybů, která se mi náhle nabízela. A leccos jsem pochopil: S botami, dobrými botami, kterým lze věřit a od kterých se dá odrazit, se člověk hýbe i cítí úplně jinak než naboso. Úplně, úplně jinak! Změní se mu rozložení celého těla i tvar pohybových schémat. A to je vážně pecka!

Poprvé jsem si plně uvědomil, jak je klasický lezecký styl podmíněn touhle pomůckou. Jakou dává lezci sílu a možnosti. Jak moc ho tvaruje. Jak moc ho posouvá. A také, ovšem, jak moc ho omezuje po přirozené lidské stránce…

Ano, jasně, že mám ve svým vercajku boty. Takové vyřazené – po kamarádovi. A občas je použiju, když už jsou chodidla moc unavená. Ale tyhle boty už jsou tak ošoupané, že se na ně nedá moc spolehnout. A jsou tak měkké a pohodlné, že je člověk ani nemá potřebu pod skálou sundávat. Lezení s nimi není žádná slast ani jistota. Je to jako boj s křivým mečem. Nebo žonglování se šišatými a různě těžkými míčky. Zkrátka, žádná velká pomoc, jen ochrana.

Teď jsem ale dostal do ruky ony „deluxe botky“ od Klause. A kapituloval jsem podobně jako při nedávném výstupu na čtyřtisícovku Piz Bernina, kdy jsem po letech vysokohorského trekování v pantoflích, sandálech a botaskách zas obul kotníkové boty. Užíval jsem si teď zas slast a výhody moderního světa.

No, asi fakt stárnu. A měknu. Respektive tvrdnu – nasazuju tvrdou techniku a dávám novou formu svým měkkým chodidlům i pohybovým vzorcům. Ale, světe, div se, líbí se mi to!

MALÝ VHLED DO BOSOLEZENÍ

Když si člověk natáhne na nohy lezečky, je to jako když uchopí do ruky zbraň. Lezecké boty jsou mocný nástroj, který pomáhá ukojit lidskou touhu dosahovat cílů, výkonu, touhu porážet a vítězit. Tedy něco, co je velmi vlastní onomu zvláštnímu odvětví lidské činnosti jménem sport.

Když člověk nastoupí do cesty v lezečkách, je to jako když přijde na bojiště v brnění a s mečem v ruce. A samozřejmě, je-li jeho motivací vítězit a dosahovat cílů, pak má s touto výbavou mnohem větší šanci na úspěch. A může se také postavit mnohem ostřejším a lépe obrněným protivníkům – v našem případě cestám.

Ovšem, co když takovou motivaci nemá? Co když ho jen zajímá si se svým protivníkem zazápasit pro radost? Vzít to jako určitý způsob komunikace? A nebo ještě lépe: Co když chce skrze proces boje navázat spojení s hlubší podstatou sebe sama i svého protivníka? V takovém případě jsou pak veškeré zbraně a brnění na překážku.

Lezení se v tomto případě podobá spíše milování než boji. Milování a hluboké komunikaci se zemí a se skálou prostřednictvím lezecké cesty. A milovat se v kalhotách, tričku a s prezervativem? No, snad každý mi dá za pravdu, že to není úplně „to pravé vořechové“. A ani není úplně vončo hladit svou milenku ve svářečských rukavicích nebo s ní vlézt do postele jako střihoruký Edward. Přesně takhle to vypadá, když člověk vleze na skálu v botách.

Když jde člověk na skálu komunikovat a hledat sám sebe, je potřeba, aby neztratil svoji senzitivitu. Je třeba vnímat, cítit a dotýkat se. Když ale svůj hlavní hmatový orgán sváže do kazajky lezeckých bot a postaví mezi sebe a skálu vrstvu tvrdého kaučuku, tak je senzitivita tatam.

Ale dobře, můžeme klidně dál brát lezení jako boj – se skálou i se sebou samým, vlastními limity a slabostmi. Boj není špatná věc. I já si jdu často na stěnu prostě zamakat a zabojovat. Ale obvykle beze zbraně. Podobá se to pak víc třeba takovému karate, spíš než šermování. A nebo ještě lépe: Je to jako aikido („Ai-ki-do“ odpovídá v původním významu čínského znaku tomuto sousloví „jednota-energie-cesta“, kde jde spíše o to s protivníkem splynout a „obeplout“ ho, než ho porazit a zneškodnit, pozn. aut.).

Ať už ale přirovnáme lezení k milování nebo k boji, v obou případech je bosolezení přirozenější, citlivější a otevřenější než lezení v botách. Člověk je při něm blíž svému tělu a lépe vnímá skálu i sám sebe. A i když si přitom zachová svou touhu po vítězství a po naplňování cílů, lezení bez bot má něco do sebe.

CO PŘESNĚ DĚLÁ LEZEČKA

Lezečka jednak chrání chodidlo, takže se do něj můžeme bez obav opřít plnou silou, aniž bychom se museli bát, že se poraníme. Ale kromě toho nám bota také nohu velmi prakticky zpevní a stáhne. Tím se z jinak měkké a flexibilní části těla stane kompaktní a pevný kus hmoty, který pak drží celé tělo. Funguje to, v určitém ohledu, trochu podobně jako bederní pás u vzpěračů. A jde to ještě dál.

Chodidlo je totiž oblast, která je úzce spojená s celým zbytkem těla. Jednak jakožto první nárazník proti silám gravitace, které na tělo působí. Ale hlavně skrze nespočet energetických drah a center, které chodidlo propojují s vnitřními orgány a se zbytkem kosterního svalstva. Chodidlo je vlastně taková mapa a miniatura celé naší anatomické struktury. A když ho takto tvrdě stáhneme a zpevníme lezeckou botou, určitým způsobem tím stáhneme a zpevníme celé tělo – a taky zdeformujeme, samozřejmě.

Energie v chodidle i ve zbytku těla začne proudit jinak. Zkoncentruje se a napruží, jako by se připravovala k úderu. Působí to podobně, jako když zatneme pěst. Nebo, jako když stáhneme průměr otvoru hadice, z níž tryská voda. Tlak se zvýší a voda pak dotryskne dál. Něco podobného se tedy děje i s naším vnitřním energetickým systémem, když si nazujeme lezečku.

Další stav, který nastane, když nacpeme nohu do těsné lezecké boty, je ten, že dojde k silnému omezení perceptivní funkce chodidla. A to je docela velká věc. Chodidlo je totiž opravdu důležitý smyslový orgán, jehož prostřednictvím neustále přijímáme obrovské množství informací. Z těla samého, ale zejména ze země a zemského prostoru jako takového.

Tohle je jeden z hlavních důvodů, proč většina přírodních národů chodí bosa. Není to proto, že by snad neznaly nebo neuměly vyrobit boty. Oni je nechtějí! Chodidla jsou jejich telefon. Je to jejich komunikační kanál s přírodou, kterým se s ní udržují ve spojení. Tak proč se dobrovolně omezovat?

Když chodidlo zavřeme do pevné lezecké boty, absolutně mu znemožníme přijímat informace z okolí. Jeho funkční potenciál se tedy radikálně zúží a je v zásadě degradován na prostou mechanickou funkci držení těla a poskytování pevné základny pro pohyb. Tahle základní funkce se přitom posílí a síla chodidla se zkoncentruje. A to je přesně něco, co se náramně hodí výkonnostnímu lezci, pro kterého je chodidlo přesně tímto – mechanickým nástrojem k účelu držení a posunu těla.

Funguje to podobně, jako když dáte koni klapky na oči a on se pak, vida jen úzký prostor přímo před sebou a nerušen vnějšími vjemy, lépe soustředí na cestu, na výkon a na tažení vozu. Lezečky jsou obdobou takových klapek.

Dále je tu pak i samotný tvar lezecké boty. Tím, že se chodidlo stáhne směrem do špičky, stane se z něj takové trošku kopí nebo raketa, což opět, na energetické bázi, působí na celé tělo. Celý náš vnitřní systém se tomuto tvaru přizpůsobí a i z něj se, v určitém ohledu, stane něco jako kopí.

Existuje přitom samozřejmě velmi dobrý důvod, proč kopí a raketa mají právě takový tvar, jaký mají. To, co je špičaté, dobře rozráží prostor a koncentruje sílu za účelem pohybu vpřed. A když takovéhle „zešpičatění“ nastane po nazutí lezeček i uvnitř nás, mysl se lépe zkoncentruje a přichystá se k dosažení určitého konkrétního cíle. Základní zpětnou vazbou pak samozřejmě takto naladěná mysl zase ovlivní tělo, které se připraví na podání koncentrovaného výkonu.

Je mi jasné, že to teď může trošku znít jako nějaká fantasmagorická duchařina, ale nejde o nic mysteriózního. Je to základní princip a stav věcí na energetické úrovni člověka. Každý trošku vnímavější člověk si může něco takového snadno svými vlastními smysly otestovat. Osobně, když si nasadím lezečky, hned cítím, jak se i něco uvnitř mě stáhne, „naostří“, a jak začínám vnímat a dokonce i dýchat jinak.

Další pomoc, kterou bota poskytuje a která souvisí i s předchozím bodem, leží tentokrát více v rovině psychologické. Zkrátka, s botou na noze má člověk zbraň a ochranu. Není tedy nahý a „holoruký“. A to má samozřejmě nezanedbatelný vliv na jeho sebevědomí a pocit jistoty a bezpečí – důležité faktory, které zásadním způsobem ovlivňující výkonnost.

Lezečka zároveň působí i jako jakýsi „startér“. Jejím prostým nasazením jako bychom říkali tělu: „Tak vstávat, jde se lézt!“ V tomto případě bota nastartuje v člověku identitu lezce a připraví ho k výkonu trošku podobným způsobem, jako to dělá třeba vojenská uniforma pro vojáka nebo kostým a červený nos pro klauna. Člověk se začne cítit jinak a jeho mysl i tělo se připraví na jiný druh práce.

Ale, jak už jsem zmínil výše, lezečka jde ještě dál než pouhý kostým a než síla symbolu (tuhle funkci koneckonců lehce zastoupí i sedák). Na stažení chodidla totiž okamžitě reaguje celé tělo a uvnitř se spustí takový menší poplach a série horečnatých příprav, podobně jako v hasičské strážnici po oznámení požáru. Je to opravdové nakopnutí, které člověka doslova nabudí k pohybu vpřed a nahoru.

Noha je stlačena a bolí. To kopí, které se z nohy stane, teď jakoby nám stálo i za zadkem a hnalo nás k práci. „Rychle vykonat onen koncentrovaný a nebezpečný bolavý úkol! Hurá do boje!“ křičí vnitřní požární sbory nejrůznějších neurotransmiterů a nervových synapsí. Do hry vstupuje stres…

Stres byl přitom pro člověka vždycky důležitým motorem pohybu a impulzem k práci. Stres doslova znamená „napětí“ a „stlačení“, a když natažením lezečky „vystresujeme“ svoje chodidlo, ono následně vystresuje zbytek těla a žene ho vpřed. Žene ho přirozeně na stěnu, protože stát a pohybovat se v lezečkách na zemi je jednak utrpení a jednak je to stejně nepraktické a nemotorné – podobně jako lézt na stěnu v plaveckých ploutvích.

Poslední věcí, v čem pak dobrá bota hodně pomáhá (a což obvykle lezci dávají při prvním pohledu na bosou nohu na první místo), je kvalitní kaučuk. Guma totiž drží na skále často lépe než bosá kůže. O to spíš, když se začne chodidlo potit nebo když se člověk poraní.

Co se pak opravdu malých stupů a lišt týče, tady bota vyhrává na celé čáře. Nejde v tu chvíli už ani tolik o kaučuk, jako spíše o tvar lezky a její hranku na špičce. To je opravdu velká praktická výhoda lezečky.

JAKO KARATE NEBO AIKIDO

U bosé nohy samozřejmě toto všechno odpadá. Bez opory lezečky člověk bojuje holýma rukama beze zbraně proti tvrdé a ostré skalnaté šelmě. Musí chodidlo sám náležitě zpevnit, vytrénovat ho a naučit se ho používat více chápavým způsobem (jako žába nebo opice). A samozřejmě si taky zvyknout na šrámy.

Je nahý a sám, bez opory. Musí se tedy zpevnit i vnitřně. Sám musí patřičně přizpůsobit svůj energetický systém.

Sám také musí uvnitř sebe najít onen díl sebevědomí a pocitu jistoty, který odchází spolu s lezečkou. A sám musí stlačit ten knoflík hasičského poplachu a nečekat na telefon oznamující požár.

Je to tedy celé o spoustě vnitřní práce. Bosolezec, který se chce vyrovnat schopnostem lezce v botách, musí většinu výhod, které boty nabízejí, nahradit něčím vnitřním. A nebo nahradit sílu této kaučukové zbraně svou vlastní tvrdostí – tedy příslušným zocelujícím tréninkem.

Když o tom uvažujeme takto, v rovině tvrdosti, pak se tento styl opravdu podobá asi nejvíce karate. Karate vzniklo před pár stoletími na japonském ostrově Okinawa, když tam bojovníkům zakázali nosit a používat zbraně. Vyvinulo se tam následně bojové umění, které velmi specifickou prací s energetickým systémem člověka a zpevněním jeho svalů a kostí docílilo vytvoření smrticí zbraně ze samotného těla. Zbraně, která láme kosti a dokáže rozdrtit i cihly a kámen.

To je tedy jeden způsob, jak se postavit k boji s tvrdou skálou beze zbraně. Posílit a zpevnit chodidla – jejich svalstvo, kosti i kůži.

A nebo, jak už jsem zmínil výše, může jít bosolezec spíše cestou podobnou aikidu. Osvojí si techniku, kdy místo než tvrdost a údernou sílu, rozvíjí více svou citlivost a flexibilitu a využívá proti protivníkovi jeho vlastní energii. Při takovémto stylu lezení pak člověk se skálou spíše kooperuje, než aby s ní bojoval, a využívá její síly a vnitřního náboje k udržení se na ní a k postupu vpřed.

Ona receptivní funkce chodidla, kterou lezec s botami vyřazuje jako v zásadě nadbytečnou a rušící, ta je „aikido-bosolezci“ výhodou. Protože aby se člověk udržel bosou nohou na skále, potřebuje určitý druh „lepidla“, které by nahradilo přilnavost a sílu kaučuku. A tímhle lepidlem je mu jeho vlastní vědomí.

Bosou nohou se lezec drží na skále nejlépe tak, že vnímá pozorně dotek skály a chodidla. Že na ní opravdu stojí, jako by stál na zemi a dotýká se jí, jako by skála byla živou bytostí. Dotýká se jí citlivě, intenzivně a s plným vědomím. Doslova přitom „saje“ sílu skály. Je v tu chvíli trošku podobný hladovému dítěti, které intenzivně a s rozkoší saje mléko z matčina prsu. A takové dítě není úplně snadné od zdroje jeho potravy odtrhnout…

Když se člověk zaměří na vjem dotyku chodidla se skálou, a když se tomuto vjemu otevře a užívá si ho, tak je to přesně tento pocit a vědomí onoho doteku, které ho na skále drží. To je jeho lepidlo. Obzvlášť na místech, kde stojí „na tření“.

CESTA K LEZKÁM

Když jsem žil před lety s Maory na Novém Zélandu, s kmenem Tuhoe, jeden z jejich předních stařešinů mi dal jméno Te Oneone (půda/zemina), jako „tomu, kdo je blízký Papatuanuku, bohyni země“. A dal mi ho poté, co pozoroval má bosá chodidla při chůzi a tanci.

Jsem tedy někdo, pro koho je chodidlo důležitou součástí jeho identity a kdo, když začal lézt, měl pochopitelně k lezečkám přirozený odpor. Lézt v lezkách mi přišlo nepřirozené, necitlivé a prostě: proti přírodě. Ba i v mnohém ohledu agresivní a barbarské. Jestli jsem se totiž při svém pobytu s přírodními národy a během svých tanečně-zenových studií v Japonsku a ve Vietnamu něco naučil, pak to, že chodidla jsou, z hlediska fyzického, energetického i duchovního, veledůležitou částí lidského těla. A že vědomí chodidel naprosto zásadním způsobem ovlivňuje vztah člověka k vlastnímu tělu, k zemi i k okolní přírodě.

Chodidla učí člověka o jeho lidské podstatě. A věnuje-li jim dostatek pozornosti, pomáhají mu sebe sama lépe uchopit a rozšířit své vnímaní o hluboce zemský rozměr. O přírodní rozměr, o jeho základní zemské „doma“. Chodidla mu dovolují opravdu se dotknout jeho světa, navázat přímý styk se skutečností a uzemnit a utišit věčně nespokojenou a uřvanou mysl.

Vztah k vlastním chodidlům má na člověka a na jeho spojení s okolním prostorem dokonce tak zásadní vliv, až si občas s nadsázkou říkám, že snad celou ekologickou krizi současnosti by vyřešilo, kdybychom si my lidé začali víc vlastní chodidla uvědomovat a vrátili jim jejich svobodu. Kdybychom je osvobodili z vězení tvrdých bot a přestali je vnímat jen jako nástroj k pohybu vpřed a výš. A kdybychom jim na místo toho zase plně přiznali úlohu důležitého hmatového orgánu, jímž, spolu se rty, jazykem a dlaněmi, bezpochyby jsou.

„Chodidla jsou jako ruce“, opakoval mi kdysi důrazně můj japonský učitel, „my jsme na to jen v průběhu historie zapomněli.“ A je to tak. Když se člověk naučí vnímat chodidla jako své „spodní ruce“, otevře se mu úplně nový svět informací a vjemů. A spolu s nimi i nové chápání sebe sama v kontextu prostoru a ekosystému této planety.

My, jakožto moderní lidé a zástupci západní industrializované společnosti, jsme si brány k tomuto světu zavřeli. A udělali jsme to zcela dobrovolně, v rámci posilování své moci a výkonu a rozšiřování efektivity v uskutečňování svých ideových cílů. Zotročili jsme své tělo vlastní myslí a udělali z něj nástroj k naplňování svých mentálních obsahů.

Na chodidlech se to dobře ilustruje. Nacpali jsme nohy do bot. Prsty jsme přitom zkroutili a stáhli dolů jako nějaké mrtvé drápy. Téměř jsme pak ztratili schopnost jimi jednotlivě pohybovat a dotýkat se jimi. Spojení se zemí jsme přitom odstínili tvrdou neprodyšnou podrážkou. Svoje chodidla jsme tedy zdeformovali, utlačili a uzavřeli. V zásadě jsme s nimi tedy provedli totéž, co v širším kontextu s celou přírodou.

U sportovního lezení, podobně jako třeba u baletu nebo u krasobruslení, je pak tahle „chodidlo-tyranie“ dotažena až do absurdní dokonalosti. Dobrovolně tu vlastně mrzačíme svoje nohy jako daň za to, abychom se mohli vytáhnout výš a dál a vystřelit sebe sama co nejdál mimo své horizontální doma. Obutím lezeček pokládáme svá chodidla jako oběť na oltář boha výkonu. Země sama a skály se nám přitom často stávají jen místem pro borhák a podkladem pro mentální strukturu jménem „lezecká cesta“, kvůli které někdy nevnímáme ani skálu jako celek. Příroda nám v tom případě slouží jako pouhá odrazová plocha pro náš vlastní pohyb vpřed.

Tohle všechno mi bylo u lezení od začátku hodně proti srsti. A proto jsem první rok a půl lezení lezl téměř výhradně bos, hodně jsem sóloval a vyvinul jsem něco, čemu dnes říkám „rock-yoga“. To je, všechno dohromady, taková přírodnější a vnitřněji orientovaná alternativa ke dnešnímu lezení.

Ovšem tím, jak jsem mezi lezci potkával stále více zajímavých a mně blízkých lidí, a vůbec, když jsem po letech „vylezl z lesa“ (o této Ondrově rumunské životní etapě už na eMontaně velký článek byl, pozn. red.) a začal se víc pohybovat v moderní společnosti, začala se ve mně zas probouzet má identita moderního zápaďáka. Začal jsem si tedy užívat i onu výkonnostní složku lezení. A když se mi nakonec, tady v Řecku, dostaly do ruky ony luxusní lezečky od kamaráda Klause, podařilo se mi objevit také kouzlo lezení v jeho „baletním“ charakteru. Našel jsem novou formu estetiky, která mě na boto-lezení začala moc bavit.

Je to náhle opravdu jako jiný druh tance. Vážně o něco víc ten balet nebo krasobruslení spíš než určitá obdoba butó (forma japonského tanečního divadla, pozn. red.) a domorodých tanců, kterým se blíží lezení bez bot. Člověk díky botám může být ladný a přesný, což má také svoje kouzlo.

A přiznám se, po pár týdnech intenzivního lezení jsem značně ocenil i onu ochrannou funkci lezečky. Ono, když se člověk každodenně miluje s vášnivou tygřicí, která si neostříhá svoje drápky, po pár dnech začne rád chodit do postele v pyžamu. A přiznám se (ale musím potichu, aby to Matka příroda moc neslyšela), že občas také rád na svoje chodidla úplně zapomenu a prostě použiju tělo jen mechanicky – jako nástroj k naplnění svých maskulinních tužeb po výkonu.

Časy se mění. S bosolezením rozhodně nekončím, ale zároveň už se dál nebráním ani botám. Je třeba vždycky hledat a zachovávat určitou rovnováhu.

Takže chvíli tak, chvíli tak.

__________