„200 slov“

Skončit s lezením? To ani nápad. Poštěstilo se mi zalézt si s Mistrem Bobuláčem

24. 11. 2020, Ondřej Landa

Stalo se, že jsem se na své lezecko-zenové pouti Evropou dostal až do Finale Ligure, proslulé lezecké oblasti v severozápadní Itálii. A když jsem si hned prvního dne procházel místní jeskyně a krásné vápencové masívy, pod jedním z nich jsem potkal Petra Čermáka alias „Bobuláče“.

Na výsost příjemné setkání! Člověku se nestává každý den, aby se v italských horách seznámil s českou lezeckou legendou. V tu chvíli jsem ho ještě neznal. I to jméno mi bylo neznámé. Prostě starší pán, co si přijel do Itálie trošku zalézt. Ovšem stačil jediný telefonický dotaz na kamaráda: „Prosim tě, řiká ti něco nějakej Bobuláč?” aby má lezecká negramotnost byla velmi rychle smetena do vln Janovského zálivu.

„Bobuláč“ má za sebou v Čechách přes 40 prvovýstupů. Ale hlavně to byl pravděpodobně první Čech, který přelezl francouzské 8béčko (Cestu „Tabou zizi“ ve francouzském Boux, psal se rok 1991, pozn. red.). Původně reprezentant Československa v judu a přeborník v plavání, později naplno horolezcem (v reprezentaci mezi lety 82–92). Lezec z generace „Prcase“ a „Špeka“, kterému se někdy přezdívá „Mistr”. (Tato přezdívka vznikla po roce 1984, kdy s Tomášem Čadou vylezli ve Verdonu cestu „Mission Impossible“ 7b, v bačkorách, jako zřejmě první Češi a vyšel z toho později článek „Mistři skal“, pozn. red.) Ovšem, ne že by byl z téhle druhé přezdívky dvakrát nadšený. Skromnost má ve své základní charakterové výbavě.

Jak vlastně vznikla ta první přezdívka, která se mu za ty roky stala vlastní? „Dělal jsem judo, takže jsem byl dost udělanej. K tomu ne moc vysokej. Proto mi kluci začali řikat Bobuláč.” A je pravda, že ani dnes by se s ním člověk, už od prvního pohledu, rozhodně prát nechtěl…

Libor Stejskal a vpravo „Bobuláč“ u kruhu
„Údolky“ na Kapelníka VIII, Skalák
(f: S. Vaněk, archiv PČ)

V běžném životě je „Bobuláč“ řemeslník zabývající se výškovými pracemi. Chodí si přitom zalézt hlavně na Panťák, kam to má ze svého turnovského domova kousek. A čas od času vyrazí se svou přítelkyní Ivanou na nějakou tu lezeckou dovolenou za hranice. Jako třeba sem do Finale.

Padli jsme si do oka, a tak se stalo, že jsme po celý následující týden lezli společně. Prošel jsem s nimi řadu sektorů a krásných míst, do kterých bych se sám pravděpodobně vůbec nedostal. Bez průvodce a bez znalosti terénu bych tato místa dost možná úplně minul.

Svůj primát u mě přitom drží unikátní Grotta dell’Edera, jeskyně s dávno propadlým stropem (teď tedy jakýsi kolmý kráter), jejíž stěny se pnou až do výšky 25 metrů.

Úžasné genius loci a skvělá akustika! (Poslechni si Ondrovu skladbu níže, pozn. red.) A k tomu nádherné a pestré lezení. Ligurský vápenec je prostě chytovatý skvost. Skály samotné, v jeskyních i mimo ně, přitom šíří po okolí celého Ligure veselou a přívětivou energii. A kdo se nabaží jejich vertikální společnosti, tomu hned na pobřeží otevírá svou horizontální náruč mořský příboj.

„Bobuláč“ leze v jeskyni Grotta dell’Edera (f: O. Landa)
AKUSTIKA | hraje O. Landa



Pomalá svěží rána, odpolko skály a večer západ Slunce na pláži. Ideální harmonogram dne!

Lezli jsme cesty v rozmezí obtížností 5c a 6b+. Pro mě s Ivčou to bylo tak akorát. Ale člověk si možná řekne, jestli to nebylo málo na „Bobuláče“. Jestli se s námi přeci jen maličko nenudil…

Prý ne. Tahle česká hvězda sice kdysi přelézala nejtěžší existující cesty, ale pak přišly roky, pár pádů a operací, a s nimi odešla značná část sil, elánu i morálu. Těžko se divit tělu s datem výroby 1962, které prošlo zlomeninami obou kotníků i holeně a které s sebou teď musí navíc nosit umělý kyčelní suvenýr. Když k tomu ještě začnou zlobit prsty a drobátko se zaozývá i nějaká ta životní skepse, člověk prostě trošku sníží svoje mety a začne brát víc v potaz opatrnost, odpočinek, pohodlí a citlivost k vlastnímu tělu. 

V té souvislosti jsem se ptal „Bobuláče“ na jeho nejhorší pády. Odpověděl: „Jednou jsem letěl obloukem směrem ke skále, chycen kruhem. Bylo to v pohodě, hezky po nohách. Padat jsem uměl. Ale při nárazu chodidly na skálu to nevydržela holeň a rupla. Divný, kotníky voba v pohodě, ale holeň to prostě nezvládla.“

Druhý nejhorší pád se mu přihodil při slanění. „Proklouzlo mi tehdy lano a pár metrů jsem letěl. Tentokrát to ty kotníky nevydržely a ruply oba.”

Ovšem ani jeden z pádů prý rozhodně „Bobuláčovi“ páru ani kuráž nesebraly. To spíš přeci jen až ty roky…

Ale skončit s lezením? To ani nápad! „Bobuláč“ leze přes čtyřicet let a za tu dobu se mu z téhle aktivity a z blízkosti skal stala potřeba. Prostě, kdo v sobě jednou probudí hlas spojení s hlubinou vlastního těla a s vibracemi kamenných kostí planety, toho už tenhle hlas nenechá usnout a znovu a znovu ho volá do skal.

Skály volají, a tak je třeba jednat. „Bobuláč“ ve Finale Ligure (f: O. Landa)

Takže, i když lehčí cesty a třebas i na druhém, důležité je tam být. Důležité je lézt a nechat ten hlas, ať někde hluboko zazpívá svou písničku svobody. Probírali jsme to spolu. Říkal jsem mu o duševním rozměru skal, který má schopnost probouzet v člověku jeho hlubší podstatu a krmit jeho přirozenou potřebu klidu, uzemnění a vnitřní rovnováhy. Poslouchal se zaujetím a nakonec k tomu měkce a tiše poznamenal: „Tak teď už vím, proč pořád lezu…“

Sledovat přitom „Bobuláče“ v akci, to byla ohromná inspirace a školaTa elegance pohybu! Ta jistota, klid a pevná rozvážnost! Prostě profík. Náhle jsem si přišel na skále jen jako nějaká kostrbatá nemotorná potvora. A k tomu slabá. Ono, udělat shyb na malíčku jedné ruky, jak to kdysi zvládnul tenhle namakaný „stařík“, o tom si opravdu můžu nechat jenom zdát. Klobouk dolů.

„Ale to bylo jen chvilku,“ dodával k tomu skromně Bobuláč, „na vrcholu sil. Pak to odeznělo a najednou jsem to už zas nezvládnul.“ Zvláštní, tyhle oscilační vlny života…

Po odpoledním lezení následovala večerní posezení v lesích pod skalami a na okrajích cest. Povídat si bylo o čem. Samozřejmě ale zase hlavně o lezení.

Z „Bobuláčových“ úst přitom často zaznívala nostalgie zašlých sportovních výkonů minulosti. Já mu zas líčil možnosti hlubší vnitřnější budoucnosti a principy zenového přístupu k lezení. Přítelkyně Ivanka to zatím příjemně balancovala svým přítomným ženským pohledem na věc. 

A pak spát. Do svých postelí na čtyřech kolech, při houkání sov, dýchaje přitom vůni skal a vlhký mořský vzduch.

Zkrátka, byli jsme, myslím, moc fajn lezecká banda. Vzniklo nové přátelství. A já jsem díky Petrovi a Ivaně poznal lezení ve Finale Ligure snad tím nejpříjemnějším možným způsobem.

Takže, díky, Cesto, za další skvělý dárek! Kam to bude dál?


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu