Sta­lo se, že jsem se na své lezec­ko-zeno­vé pou­ti Evro­pou dostal až do Fina­le Ligu­re, pro­slu­lé lezec­ké oblas­ti v seve­ro­zá­pad­ní Itá­lii. A když jsem si hned prv­ní­ho dne pro­chá­zel míst­ní jes­ky­ně a krás­né vápen­co­vé masí­vy, pod jed­ním z nich jsem potkal Pet­ra Čer­má­ka ali­as „Bobu­lá­če“.

Na výsost pří­jem­né setká­ní! Člo­vě­ku se nestá­vá kaž­dý den, aby se v ital­ských horách sezná­mil s čes­kou lezec­kou legen­dou. V tu chví­li jsem ho ješ­tě neznal. I to jmé­no mi bylo nezná­mé. Pros­tě star­ší pán, co si při­jel do Itá­lie troš­ku zalézt. Ovšem sta­čil jedi­ný tele­fo­nic­ký dotaz na kama­rá­da: „Pro­sim tě, řiká ti něco něja­kej Bobu­láč?” aby má lezec­ká negra­mot­nost byla vel­mi rych­le sme­te­na do vln Janov­ské­ho záli­vu.

„Bobu­láč“ má za sebou v Čechách přes 40 prvo­vý­stu­pů. Ale hlav­ně to byl prav­dě­po­dob­ně prv­ní Čech, kte­rý pře­le­zl fran­couz­ské 8béčko (Ces­tu „Tabou zizi“ ve fran­couz­ském Boux, psal se rok 1991, pozn. red.). Původ­ně repre­zen­tant Čes­ko­slo­ven­ska v judu a pře­bor­ník v pla­vá­ní, poz­dě­ji napl­no horo­lez­cem (v repre­zen­ta­ci mezi lety 82–92). Lezec z gene­ra­ce „Prca­se“ a „Špe­ka“, kte­ré­mu se někdy pře­zdí­vá „Mis­tr”. (Tato pře­zdív­ka vznik­la po roce 1984, kdy s Tomá­šem Čadou vylez­li ve Ver­do­nu ces­tu „Mis­si­on Impossi­ble“ 7b, v bač­ko­rách, jako zřej­mě prv­ní Češi a vyšel z toho poz­dě­ji člá­nek „Mistři skal“, pozn. red.) Ovšem, ne že by byl z téhle dru­hé pře­zdív­ky dva­krát nad­še­ný. Skrom­nost má ve své základ­ní cha­rak­te­ro­vé výba­vě.

Jak vlast­ně vznik­la ta prv­ní pře­zdív­ka, kte­rá se mu za ty roky sta­la vlast­ní? „Dělal jsem judo, tak­že jsem byl dost udě­la­nej. K tomu ne moc vyso­kej. Pro­to mi klu­ci zača­li řikat Bobu­láč.” A je prav­da, že ani dnes by se s ním člo­věk, už od prv­ní­ho pohle­du, roz­hod­ně prát nechtěl…

V běž­ném živo­tě je „Bobu­láč“ řeme­sl­ník zabý­va­jí­cí se výš­ko­vý­mi pra­ce­mi. Cho­dí si při­tom zalézt hlav­ně na Pan­ťák, kam to má ze své­ho tur­nov­ské­ho domo­va kou­sek. A čas od času vyra­zí se svou pří­tel­ky­ní Iva­nou na něja­kou tu lezec­kou dovo­le­nou za hra­ni­ce. Jako tře­ba sem do Fina­le.

Pad­li jsme si do oka, a tak se sta­lo, že jsme po celý násle­du­jí­cí týden lez­li spo­leč­ně. Pro­šel jsem s nimi řadu sek­to­rů a krás­ných míst, do kte­rých bych se sám prav­dě­po­dob­ně vůbec nedo­stal. Bez prů­vod­ce a bez zna­los­ti teré­nu bych tato mís­ta dost mož­ná úpl­ně minul.

Svůj pri­mát u mě při­tom drží uni­kát­ní Grot­ta dell’Edera, jes­ky­ně s dáv­no pro­pad­lým stro­pem (teď tedy jaký­si kol­mý krá­ter), jejíž stě­ny se pnou až do výš­ky 25 met­rů.

Úžas­né genius loci a skvě­lá akus­ti­ka! (Poslech­ni si Ondro­vu sklad­bu níže, pozn. red.) A k tomu nád­her­né a pes­t­ré leze­ní. Ligur­ský vápe­nec je pros­tě chy­to­va­tý skvost. Ská­ly samot­né, v jes­ky­ních i mimo ně, při­tom šíří po oko­lí celé­ho Ligu­re vese­lou a pří­vě­ti­vou ener­gii. A kdo se naba­ží jejich ver­ti­kál­ní spo­leč­nos­ti, tomu hned na pobře­ží ote­ví­rá svou hori­zon­tál­ní náruč moř­ský pří­boj.

Poma­lá svě­ží rána, odpol­ko ská­ly a večer západ Slun­ce na plá­ži. Ide­ál­ní har­mo­no­gram dne!

Lez­li jsme ces­ty v roz­me­zí obtíž­nos­tí 5c a 6b+. Pro mě s Ivčou to bylo tak ako­rát. Ale člo­věk si mož­ná řek­ne, jest­li to neby­lo málo na „Bobu­lá­če“. Jest­li se s námi pře­ci jen malič­ko nenu­dil…

Prý ne. Tahle čes­ká hvězda sice kdy­si pře­lé­za­la nej­těž­ší exis­tu­jí­cí ces­ty, ale pak při­šly roky, pár pádů a ope­ra­cí, a s nimi ode­šla znač­ná část sil, elá­nu i morá­lu. Těž­ko se divit tělu s datem výro­by 1962, kte­ré pro­šlo zlo­me­ni­na­mi obou kot­ní­ků i hole­ně a kte­ré s sebou teď musí navíc nosit umě­lý kyčel­ní suve­nýr. Když k tomu ješ­tě začnou zlo­bit prs­ty a dro­bát­ko se zaozý­vá i něja­ká ta život­ní skep­se, člo­věk pros­tě troš­ku sní­ží svo­je mety a začne brát víc v potaz opa­tr­nost, odpo­či­nek, pohod­lí a cit­li­vost k vlast­ní­mu tělu. 

V té sou­vis­los­ti jsem se ptal „Bobu­lá­če“ na jeho nej­hor­ší pády. Odpo­vě­děl: „Jed­nou jsem letěl oblou­kem smě­rem ke ská­le, chy­cen kru­hem. Bylo to v poho­dě, hez­ky po nohách. Padat jsem uměl. Ale při nára­zu cho­di­dly na ská­lu to nevy­dr­že­la holeň a rup­la. Div­ný, kot­ní­ky voba v poho­dě, ale holeň to pros­tě nezvlád­la.“

Dru­hý nej­hor­ší pád se mu při­ho­dil při sla­ně­ní. „Pro­klouz­lo mi teh­dy lano a pár met­rů jsem letěl. Ten­to­krát to ty kot­ní­ky nevy­dr­že­ly a ruply oba.”

Ovšem ani jeden z pádů prý roz­hod­ně „Bobu­lá­čo­vi“ páru ani kuráž nese­bra­ly. To spíš pře­ci jen až ty roky…

Ale skon­čit s leze­ním? To ani nápad! „Bobu­láč“ leze přes čty­ři­cet let a za tu dobu se mu z téhle akti­vi­ty a z blíz­kos­ti skal sta­la potře­ba. Pros­tě, kdo v sobě jed­nou pro­bu­dí hlas spo­je­ní s hlu­bi­nou vlast­ní­ho těla a s vib­ra­ce­mi kamen­ných kos­tí pla­ne­ty, toho už tenhle hlas nene­chá usnout a zno­vu a zno­vu ho volá do skal.

Tak­že, i když leh­čí ces­ty a tře­bas i na dru­hém, důle­ži­té je tam být. Důle­ži­té je lézt a nechat ten hlas, ať někde hlu­bo­ko zazpí­vá svou pís­nič­ku svo­bo­dy. Pro­bí­ra­li jsme to spo­lu. Říkal jsem mu o dušev­ním roz­mě­ru skal, kte­rý má schop­nost pro­bou­zet v člo­vě­ku jeho hlub­ší pod­sta­tu a krmit jeho při­ro­ze­nou potře­bu kli­du, uzem­ně­ní a vnitř­ní rov­no­váhy. Poslou­chal se zau­je­tím a nako­nec k tomu měk­ce a tiše pozna­me­nal: „Tak teď už vím, proč pořád lezu…“

Sle­do­vat při­tom „Bobu­lá­če“ v akci, to byla ohrom­ná inspi­ra­ce a ško­la. Ta ele­gan­ce pohy­bu! Ta jis­to­ta, klid a pev­ná roz­váž­nost! Pros­tě pro­fík. Náh­le jsem si při­šel na ská­le jen jako něja­ká kostr­ba­tá nemotor­ná potvo­ra. A k tomu sla­bá. Ono, udě­lat shyb na malíč­ku jed­né ruky, jak to kdy­si zvlád­nul tenhle namaka­ný „sta­řík“, o tom si oprav­du můžu nechat jenom zdát. Klo­bouk dolů.

„Ale to bylo jen chvil­ku,“ dodá­val k tomu skrom­ně Bobu­láč, „na vrcho­lu sil. Pak to ode­zně­lo a najed­nou jsem to už zas nezvlád­nul.“ Zvlášt­ní, tyhle osci­lač­ní vlny živo­ta…

Po odpo­led­ním leze­ní násle­do­va­la večer­ní pose­ze­ní v lesích pod ska­la­mi a na okra­jích cest. Poví­dat si bylo o čem. Samo­zřej­mě ale zase hlav­ně o leze­ní.

Z „Bobu­lá­čo­vých“ úst při­tom čas­to zazní­va­la nos­tal­gie zašlých spor­tov­ních výko­nů minu­los­ti. Já mu zas líčil mož­nos­ti hlub­ší vnitř­něj­ší budouc­nos­ti a prin­ci­py zeno­vé­ho pří­stu­pu k leze­ní. Pří­tel­ky­ně Ivan­ka to zatím pří­jem­ně balan­co­va­la svým pří­tom­ným žen­ským pohle­dem na věc. 

A pak spát. Do svých poste­lí na čtyřech kolech, při hou­ká­ní sov, dýcha­je při­tom vůni skal a vlh­ký moř­ský vzduch.

Zkrát­ka, byli jsme, mys­lím, moc fajn lezec­ká ban­da. Vznik­lo nové přá­tel­ství. A já jsem díky Pet­ro­vi a Iva­ně poznal leze­ní ve Fina­le Ligu­re snad tím nej­pří­jem­něj­ším mož­ným způ­so­bem.

Tak­že, díky, Ces­to, za dal­ší skvě­lý dárek! Kam to bude dál?