Z HOR DO LESA

TEČKA ZA EXTRÉMY

Když skončil ve své první lavině, uhájil si sice pod sněhem vzduchovou kapsu, ale byla mu k ničemu. „Celého mě to slisovalo a neměl jsem žádný vzduch v plicích,“ vzpomíná Karel Svoboda (*1985). Lavina mokrého sněhu se však z ničeho nic opět rozjela a jemu se povedlo se štěstím vyváznout.

Hlavně v letech 2015–2019 do skialpinismu hodně šlapal a čas od času se pohyboval na hraně toho, co je ještě bezpečné. Povedlo se mu třeba slyžovat JZ stěnu Kežmarského štítu v Tatrách, což je extrémní sjezd rampami a úzkými žlaby o sklonu až 55°. Společně s Rosťou Tomancem za to tehdy dostali i ocenění od ČHS.

Karel, který v současnosti žije napůl v Praze a napůl v Beskydech, si postupně začal uvědomovat, že miska štěstí se nedá dusit donekonečna… Finální rozhodnutí udělal v nešťastné sezóně 2018/2019, kdy se v rakouské lavině zabil jeho parťák a kamarád Simon Kolaja. To byla obrovská rána. Ze sněhových hor se stáhl a nasměroval svoji energii úplně jiným a pro skialpinistu netradičním směrem – do lesa… Jako cíl si dal natočit film o současné podobě Šumavy, našeho nejstaršího pohoří… Povedlo se, jak uvidíš níže. Se svojí ženou Luckou se dále pustili do studia lesnické školy a založili nový projekt Fofr Films.

Mimochodem, sportovat Karel nepřestal. „Lezení jsem sice prozatím úplně odříznul, ale o to více se soustředím na běhání. Raději budu dělat jen jednu věc, ale jakž takž pořádně.“ Předminulý víkend běžel například Tatra Sky Marathon v polských Roháčích. Trasu dlouhou 46 kilometrů s převýšením 3500 metrů zaběhl za 6 hodin a 19 minut. Obsadil 19. místo.

VAROVNÉ HLASY

Přemýšlel jsi už dřív, že extrémních sjezdů v horách jednou necháš? Nebo zásadní obrat přišel až s tím, co se stalo?
Nebylo to úplně z ničeho nic. Rok před tím, v roce 2017, jsme se Simonem šli Tatarkův přechod (kluci ho stihli za 25 hodin a dostali za to Čestné uznání ČHS. Matěj Bernát ho dal letos za 16 hodin – psali jsme, pozn. red.), což nás hodně bavilo a koncept toho přechodu nám přišel super. V další sezóně jsme chtěli zrealizovat něco vlastního – zkusit za sebe napojit těžší sjezdy a takhle Tatry přejít od západu na východ. To byla vize, o kterou jsme se pokusili v dubnu 2018, podmínky ale byly dost hraniční, nebo spíš za hranou, a hned při prvním sjezdu jsme v jednom ledovém žlábku zlomili lyži a bylo po přechodu.

Co se ti v té chvíli honilo hlavou?
Seděli jsme pod Kriváněm ve Važecké dolině, bylo teplo a říkali jsme si: „To bylo takové varování, co?“ Já jsem určitě cítil, že můj tah na branku slábne – zpětně to vidím jasněji. Simon nevěděl, co má dělat dřív, jestli jezdit v zimě lézt nebo spíš vyrážet na skialpy… Do toho kolem mě začali umírat lidi, co jsem znal. Třeba Rado „Hore“ Horecký, ten se zabil ve sjezdu Červeného žlabu v Mengusovské dolině, to mě hodně zasáhlo.

Za prvé po sobě zanechal těhotnou ženu, což je strašně smutný příběh, a za druhé jsem ten sjezd sám jel s Rosťou Tomancem… A už tehdy jsem v Červeném žlabu hodně přemýšlel o schopnosti rozpoznat potenciální hranu nebezpečí. Když se to pak stalo Simonovi, tak se ve mně definitivně něco přecvaklo. Mára Holeček sice říká, že v nebezpečí musíš být furt, abys nevyšel ze cviku. Ale já tohle mám jinak, najednou jsem jasně cítil, že tudy pro mě cesta dál nevede.

Mimochodem, ovlivnil tě nějak názorově Rosťa Tomanec?
Strávili jsme spolu celkem intenzivní čas během několika tatranských sezón. Mám ho rád a jsme si blízcí skrz to, co jsme spolu prožili. Poznal jsem ho až při ježdění a podle mě je to hodně srdečný člověk. Jestli mě nějak ovlivnil? Každý člověk, kterého potkáš, a prožiješ s ním něco hodně intenzivního, tě nějak ovlivní.

Jde mi o rozpoznávání nebezpečí… Rosťa v zimních horách nepoužívá pípáky a řídí se intuicí. Začal jsi díky němu třeba i ty více poslouchat svoji intuici?
V zimních horách je intuice strašně důležitá. Ono to sice možná zní poeticky nebo až heroicky, že tam jdeš a řídíš se pocitem… Ale ty se do značné míry musíš řídit pocitem. Jsi v horách a na lyžích je to o to horší, že něco lezeš nahoru a pak v jinou dobu (tedy už v jiných podmínkách), nebo dokonce jinou stranou kopce to jedeš dolů. Když je to těžký sjezd, potřebuješ trefit přesně tu chvíli, kdy to už není úplně tvrdé, ale ještě to není moc měkké – a ten správný moment se snažíš odhadnout hlavně svým pocitem.

Rád pozoruju lidi, se kterými trávím čas, takže jsem pozoroval i Rosťu. Hodně jsme se o „vnitřním hlasu“ bavili. Ne, že bych ho díky Rosťovi objevil, ale když vzpomínám, jak jsme spolu chodili a jak byl schopen svoje schopnosti použít v praxi a řídit se jimi, tak myslím, že je v tomhle relativně daleko. Schopnost nacítit se na přírodu má hodně vyvinutou. Na druhou stranu, pokud někdo zná Rosťu jenom z jeho článků, tak se mu může zdát hodně „ezo“ nebo bláznivé, co popisuje. Ale to je prostě Rosťa a já ho mám rád.

TROJE NAROZENINY

Kdy jsi měl na lyžích nejvíc namále?
V životě jsem byl ve dvou lavinách, kdy jsem měl dost namále. Slavím proto další dvoje narozeniny. Jedny 24. března, to byla moje první lavina v roce 2011. Studoval jsem v Innsbrucku a na jaře jsme se šli projít s kamarádkou do hor. Víc jsem se soustředil na focení, než abych si všímal znamení v terénu. Strhl jsem základovou lavinu (nějakých 30–40 cm vysokou a cca 60 m širokou) a ocitl se celý pod sněhem. Sníh byl naštěstí mokrý a já byl na konci laviny. Kolem mě se sice vytvořila vzduchová kapsa, ale jak byl sníh těžký, vymáčklo to ze mě veškerý vzduch, když lavina zastavila. Měl jsem sice kapsu, ale ta byla k ničemu – neměl jsem nic v plicích a nešlo se nadechnout.

Celého mě to slisovalo, nastala totální komprese celého těla a nevěděl jsem, co bude. Nevím, jak dlouho ta chvíle trvala, ale jak to byl těžký mokrý sníh na travnatém podkladu, tak se pak celé laviniště ještě dalo do pomalého pohybu, čímž se tlak uvolnil, já začal kolem sebe hrabat jak zběsilý, a když lavina definitivně zastavila, měl jsem pod sněhem jen jednu nohu, takže jsem se ven dostal sám. Tehdy jsem se ani moc nebál, větší část cesty laviny jsem totiž byl na povrchu. Lavina jela pomalu a až když projížděla takovým žlábkem, nabrala trochu na rychlosti a já se dostal celý pod sníh. Asi jsem si ani neříkal, že to je konec. To jsem si myslel až při druhé lavině na Pamíru.

Poslední narozeniny slavím druhého srpna. Utrhli jsme (s Martinem Štouračem, pozn. red.) velkou desku, která měla na výšku asi 40 cm, na šířku 200–250 metrů, a urvala se asi 80 metrů nad námi. Deska nafoukaného prašanu, takže totální fofr. Najednou jsme byli ve tmě a letěli dolů hlavní stěnou Piku Kommunizma (Štít Ismaila Samaního, nejvyšší vrchol Tádžikistánu a Pamíru, 7495 m n. m.). Když tě to takhle sejme, jsi jako v pračce, točíš se pořád dokola. Tehdy jsem si byl jistý, že život končí, a jenom jsem čekal, jakým způsobem se tomu stane. Frčíme s lavinou svahem dolů, navázaní na laně… Zdá se mi, že to trvá dlouho, a najednou letíme vzduchem.

„Tak to bude trhlina! Teď dopadneme na dno a zavalí nás tuna sněhu, jak to znám z těch knížek,“ říkal jsem si. Po dopadu na mě ale napadalo jen trochu sněhu, pak nastal klid a nic už se mnou nehýbalo dál. Otevřel jsem oči a zjistil jsem, že tam byl 15–20 metrů vysoký sérak, a jak jsme byli navázaní na laně, batohy na zádech, a prašan byl lehčí, tak nás to vyplivlo přímo pod sérak a většina laviny nás přeletěla. Martin dopadl na hlavu a byl trochu otřesený, ale v zásadě se nám nic moc nestalo. Jenom jsme přišli o lyži a pár dalších kusů materiálu.

Takže třetí vykřičník už jsi asi riskovat nechtěl a tvůj vývoj už ke konci extrémnějšího skialpinismu víceméně sám směřoval…
Jo, jo. Po první lavině jsem cítil, že chci do hor chodit dál. Po té druhé jsem to cítil úplně stejně, jenom jsem si řekl: „Byli jsme tu na moc krátkou dobu, moc vysoký kopec a příliš evropské myšlení.“ Závěr pro mě byl, že do hor chci chodit, ale bez nutnosti spěchat. Na Pamíru se tak zrodila myšlenka vzít si dlouhé volno a být pár měsíců jenom v horách, jinými slovy vznikla půda, na které se pak zrodil nápad na Hedvábnou stezku (osmiměsíční projekt, kdy Karel společně s Martinem Štouračem vyrazili po zemi za skialpovým dobrodružstvím z Česka směr Himálaj, kde nakonec slyžovali osmitisícovku Manáslu – více v sedmidílném dokumentu, nebo v této knize, pozn. red.). Nebýt Pamíru, tak se tenhle nápad nikdy nezrodil. A nebýt Hedvábné stezky, tak není ani můj zájem o les.

VYPNOUT ROZUM

Hedvábná stezka má tedy souvislost s tvým zájmem o les?
Určitě. Steve Jobs měl jednou proslov pro absolventy jedné americké univerzity a říkal: „Když se podíváš zpátky na svůj život, jsi vždycky schopen rozklíčovat příčiny a důsledky („connect the dots“).“ Osobně se hodně řídím rozumem a Hedvábná stezka byla hodně nerozumová věc – asi i nerozumná. (směje se) Výsledek byl ale skvělý a celý proces mě moc bavil. Šlo o spojení věcí a energií mého dosavadního života; hor, zájmu cestovat a zachytit to na kameru. Rozumem bych takovouhle akci dopředu nikdy nevymyslel, protože těch „ale“ tam na začátku bylo strašně moc.

Takže jsem si uvědomil, že musím svůj rozum dostat pod kontrolu nebo ho vypnout, abych se mohl pustit do nějakého, na první pohled šíleného, plánu. Tady v tom případě jsem to poprvé ve svém životě vyzkoušel. Viděl jsem výsledek, a díky tomu se mi otevřely nové dveře. Ten pořad byl pro Českou televizi relativně levný a přitom velmi dobře hodnocený, takže tím i úspěšný. Díky tomu jsme potom mohli přijít i s filmovým projektem ohledně šumavských lesů, který byl na první pohled podobně bláznivý. To bylo pár měsíců po tom, co odešel Simon, a já jsem cítil, že tohle je směr, kterým mám zkoušet jít. Napřímil jsem tedy energii jiným směrem než do hor.

Myslel jsem to spíš takhle – proč sis vybral konkrétně téma lesa?
To je těžká otázka. Nemám pocit, že bych si ho nějak vybíral, ale prostě to přišlo. Les mi přijde podobný jako hory. Když třeba běžím v lese do kopce, cítím podobný pocit, který jsem zažíval na skialpech. Ten prožitek, který máš ze spojení krásného prostředí, radosti z pohybu a vypnutí hlavy, se tomu dost podobá.

Jasně, je rozdíl, když běžíš do kopce v horách, v lese, nebo ve městě po betonových schodech…
Je tam obrovský rozdíl. Když se v lese naladíš tak, jako to umí třeba Rosťa Tomanec – teď to myslím bez legrace, tak ve starém lese se vzrostlými stromy cítíš obrovskou energii, která je podobná té, kterou máš ve vysokých horách. Proto tam všichni rádi chodí, protože ta, říkejme tomu vibrace, je úplně jiná, než kterou můžeš zažít třeba na sídlišti v Praze. Les je svým způsobem horám hrozně podobný, jenom místo štítů tě obklopují staré stromy.

Máme ho všude kolem sebe, takže ho možná často přehlížíme…
Přesně. Pro samé stromy nevidíme a hlavně necítíme les. (směje se)

ZPÁTKY DO LAVIC!

Film Zelené plíce byl tvůj nápad?
Ano. Byl jsem na Šumavě na nějakých akcích v souvislosti s chystanou novou zonací národního parku a zaujalo mě, co tam probíhá. Zároveň obraz, který jsem tam viděl, mi přišel dost odlišný od toho mediálního. To je něco, co mě osobně zajímá a trápí. Když nějaké téma, které je mi blízké a vnímám ho, má dost vyhraněný mediální obraz. Cítil jsem, že je to ve velkém rozporu, a něco tady nehraje. Přirovnal bych to k šestistranné kostce, u které jsou neustále prezentovány jenom dvě její strany. Kvůli tomu dochází k velké polarizaci společnosti, i když téma Šumavy, kůrovce, ochrany přírody a lesnického hospodaření je daleko širší a komplexnější.

Obráželi jsme spoustu exkurzí a přednášek a dostávali se do dlouhých hovorů s lesníky. Měl jsem hodně otázek a oni mi říkali: „To je složitý, to souvisí s tímhle a tímhle…“ Všichni mluvili hodně vzdělaně. Tak mě napadlo začít to téma studovat, abych si na něj mohl dělat vlastní názor. (A tak se Karel společně se svojí ženou Luckou pustili „na stará kolena“ do studia Vyšší odborné lesnické školy v Písku, pozn. aut.)

Co myslíš, že může člověk třeba z lezecké komunity udělat, aby se našim lesům dařilo trochu lépe? Má v tomhle ohledu jednotlivec vůbec nějakou sílu?
Záleží, jakou máš ambici. Jestli chceš jenom někde přiložit ruku k dílu a rychle si zlepšit karmu, tak určitě jednorázové akce sázení stromů, které dělají třeba Lesy ČR nebo jiné organizace. Je to výrazně lepší, než nedělat nic, a vyzkoušíš si, co a jak. Pokud by tě to zajímalo víc, můžeš dát dohromady partu lidí, zkusit najít nějaký les v okolí a domluvit se se správcem, ať ti svěří malou část a pod jeho metodickým vedením se o něj můžete několik let starat. Ta dlouhodobá péče dá člověku nejvíc. Některé majetky, třeba Školní lesní podnik Křtiny nebo Masarykův les Křtiny, tuto možnost nabízejí skupinám zájemců.

I když to možná zní banálně, tak „v lese je všechno na dlouho“. Já osobně jsem hodně obklopen lidmi z města, všichni jsme zrychlení informacemi, všechno chceme teď hned, ale v lese tohle nefunguje a člověk to opravdu pochopí, až když tam něco vlastníma rukama dělá. Vkládáš do něj spoustu práce, energie a na výsledek musíš desítky let čekat. To nemluvím jenom o tom, kolik práce dá zasadit strom, ale že se pak o něj musíš starat, chránit ho před zvěří a před zarůstáním… Strávíš tam spoustu let a ty stromy jsou pořád relativně malé, všechno jde na naše uspěchané poměry strašně pomalu. Když se o les dlouhodobě staráš, tak nasaješ to, co myslím veřejnosti dost chybí – trochu větší úctu k práci lidí, co v lese dělají.

Hodně lidí bere jako samozřejmost: že můžu chodit do lesa, že tam můžu jezdit skoro jakýmkoli volnočasovým dopravním prostředkem (na kole, koni apod.), že tam ten les bude pořád a nikdo ho nebude těžit. Ono to ale takhle nefunguje. Lesní cesty jsou budovány primárně pro práci v lese, ne pro rekreaci, takže můžeme být rádi, že se po nich můžeme pohybovat a že do nich někdo investuje nemalé peníze, aby je udržoval.

Vyplatí se upozorňovat, když se nám třeba něco v lese nezdá? Někam napsat, angažovat se, zajímat se…
To je trochu ošemetné. Jsou případy, kdy bych řekl, že to má smysl. Často to ale může být spíš občanská angažovanost, která nemá základ v dostatečné informovanosti. U lesa, který neznáš, uděláš rychle mylné závěry. Přijdeme spolu do lesa, kde se těží, vyfotíme koleje od harvestorů a holinu… Můžeme ve zkratce udělat závěr: „Katastrofální kácení.” Ale ono je normální, že se v hospodářském lese kácí, když stromy dosáhnou určitého stáří – asi jako když zemědělci sklízí svá pole. A pokud není kalamita, nekácí se více, než přiroste. Nebo to taky může být tak, že se někdo snaží zastavit kůrovce, aby zachránil navazující lesy. A když je to hospodářský les v oblasti, kde se zatím kůrovec úplně neutrhl ze řetězu, tak to kácení je prostě jako ošetření zranění doktorem, tzn. to nejlepší, co v té chvíli můžeme udělat.

Přijde mi, že v iniciativách některých neziskovek se občas dělají rychlé negativní závěry bez hlubší znalosti reálií. Lidem, kteří o lese přemýšlejí a vyjadřují se k němu, podle mě někdy chybí větší snaha mu porozumět. Množí se i útoky veřejnosti a stížnosti na lidi, co pracují v lese. „Někdo s traktorem tam překáží bikerům,“ a tak podobně. Takže jestli se chce někdo angažovat, tak doporučuji začít s motykou v ruce a ne na sociálních sítích.

NAVRÁTIT JÍ PESTROST

Dá se ve stručnosti popsat, jaký dnes ohledně Šumavy vládne hlavní mediální narativ?
V médiích se mluví hlavně o Národním parku Šumava, i když na Šumavě najdeš i hospodářské lesy mimo něj. Každopádně ve zkratce je to v médiích pojímáno tak, že „na Šumavě“ jde o spor „kácečů“ a „nekácečů“. Že je to národní park, tzn. přísně chráněné území, a jakékoli zásahy člověka jsou na škodu. Plus lesníci tam chtějí jenom těžit, aby z toho měli peníze, a proti nim stojí ochrana přírody. Tohle je zjednodušená zkratka. My jsme to téma chtěli zpracovat úplně jinak. Snažili jsme se nedělat žádné soudy ve stylu: tohle je dobře, tohle je špatně. Jezdili jsme z místa na místo a z toho skládali mozaiku.

Samozřejmě stylem, jakým točíš, otázkami, které kladeš, střihem a hudbou do toho vkládáš subjektivitu, ale dokumentární film je vždycky subjektivní, není to zpravodajství. Jedna z připomínek od České televize, které jsme dostali, byla, že mateme diváka. Vyčítali nám, že jsme zpracovali Národní park Šumava a vedle toho dali hospodářský les – rakouský klášter Schlägl, který ve svých lesích hospodaří přírodě blízkým způsobem. Já jsem argumentoval, že témata je naopak potřeba spojovat, protože, když přijdeš na vrchol Plechého, tak jsi jednou nohou v českém národním parku a druhou nohou v rakouském (klášterním) hospodářském lese, a právě to téma sousedských vztahů je v ochraně přírody strašně důležité.

Co tě na natáčení filmu nejvíce překvapilo?
Asi bych řekl, že silná oponentura v České televizi. Snažili jsme se ale být po odborné stránce maximálně připraveni a naše postupy obhájit. A pak mě také překvapilo, tentokrát ale příjemně, že Zelené plíce byly vybrány na festival Ekofilm, který organizuje Ministerstvo životního prostředí.

Kdo z lidí, které jsi na Šumavě poznal, tě nejvíc inspiroval?
Použil bych větu, kterou končíme film: „Spojení tvůrčích sil člověka a přírody – s láskou a pokorou.“ Tahle věta se mi spojuje hlavně s přírodě blízkým lesním hospodařením. Proto se nám hodně líbilo v klášteře Schlägl na rakouské straně Šumavy. V médiích se hodně mluví o Green Dealu – chce se, abychom žili ekologicky, ale přijde mi, že se dnes často spíš staví zeď mezi člověka a přírodu. Proto mě fascinuje, že v tomhle klášteře jsou lidé, kteří dokáží hospodařit k přírodě šetrným způsobem, ale přitom na slušné ekonomické úrovni. Z přírody čerpají – tedy odebírají dřevo, ale dělají to způsobem, kterým se snaží za každou cenu vyhnout holině, a jejich les je nádherný – věkově i druhově pestrý a díky tomu i odolnější. Samozřejmě to není prales, protože oni staré stromy po uváženém výběru těží, ale dělají to postupně, jednotlivě, takže si toho v lese skoro ani nevšimneš. Dřevo je surovina a oni tu surovinu získávají k přírodě šetrným způsobem, a navíc jsou schopni ji zhodnotit za dobrou cenu. To je pro mě osobně Green Deal – tedy nová dlouhodobá dohoda člověka a Země.

A mimochodem, i v národním parku Šumava – v těch částech, kde se ještě v lese hospodaří, se snaží dlouhodobě postupovat přírodě blízkými metodami a jsou v tom poměrně daleko. Doporučuji se podívat na bonusové video k našemu filmu – rozhovor s Janem Kozlem, náměstkem ředitele NPŠ na téma – péčí o les k vyšší odolnosti.

Dá se ale tohle „výběrné“ hospodaření dělat na celé ploše Šumavy?
Teoreticky ano, ale takhle ta otázka nestojí. Na české straně je národní park a jeho hlavní cíl je jiný – ochrana přírody – tedy nerušený vývoj přírodních procesů na většině jeho území. Na rakouské straně je hospodářský les a tam je cílem na drtivé většině plochy les dlouhodobě využívat. To jsou dva úplně jiné přístupy ke krajině a oba mají svůj smysl.

Národní park má tedy svůj obrovský smysl a je dobře, že tam jsou i bezzásahová území. Tématu Šumavy jsme se hodně intenzivně věnovali asi rok a půl a já sám jsem se během té doby názorově posunul – také díky mé ženě Lucce, se kterou jsme se snažili co nejvíc míst projít a přitom vedli dlouhé rozhovory. Na začátku jsem byl trochu vyhraněný proti některým ochranářským tendencím a asi úplně nechápal smysl bezzásahovosti na velkých plochách. V průběhu času jsem pochopil, že je potřeba bezzásahovost na některých plochách umožnit, aby to pak celé biologicky fungovalo a abychom mohli sledovat některé procesy. Za mě by se to ale mělo vždy dělat na základě poctivého vyhodnocení stavu těch daných ekosystémů a důsledků, které to vyvolá. Tedy s velkým respektem k sousedům, kteří v okolí žijí a pracují, což jsme se snažili ve filmu ukázat.

„Bezzásahovost ano, ale na základě poctivého vyhodnocení stavu daných ekosystémů a důsledků, které vyvolá.“

Jako laikovi mi přijde, že na Šumavě je problém hlavně v nižších polohách, kde člověk původní les v průběhu historie prakticky vykácel a nahradil ho smrkovým. Myslíš si, že pokud toto pásmo necháme bez zásahu, tak se do něj smíšený les časem vrátí? Nebo je v tomto případě bezzásahovost spíš „alibismus“ a měli bychom lesu naopak pomoci?
To je strašně složitá otázka a nejlepší by bylo se bavit o konkrétních lokalitách, na což tady ale není prostor. Pokud zůstaneme v obecné rovině, tak já osobně bych na takhle velkých a člověkem silně ovlivněných plochách jako je šumavský národní park rozšiřoval bezzásahová území pomaleji. Použiji moudro našeho učitele Ing. Tomáše Francálka z písecké lesnické školy, který říká: „Když mám problematiku sporů ohledně národního parku Šumava vysvětlit někomu hodně ve zkratce, tak říkám – Na Šumavě to je spor o rychlost rozpadu.“

Zastánci bezzásahovosti tyto zóny chtějí rozšiřovat rychle, důsledkem čehož je větší namnožení kůrovce a rychlejší rozpad smrkových lesů. Lesníci však nikdy neříkali: „Pojďme to celé vyholit.“ Hodně z místních zkušených lesníků říkalo: „Pojďme bezzásahové plochy rozšiřovat pomalu a během doby, kterou získáme, se kůrovec nerozjede tak rychle a my budeme mít čas do lesa v nižších polohách vracet dřeviny, které tam chybí.“ To by byla cesta řekněme „rekonstrukční“, která se snaží přiblížit ten ekosystém stavu před tím, než jej člověk změnil.

Mně se tahle cesta „pomoci lesu“ líbí, ale stojí proti ní argument, že do toho vnášíme člověka a že tím neumožníme tu divokost. Protikladem cesty „rekonstrukční“ je tedy cesta „divokosti“, kdy se les stane přirozeným především tím, že ho člověk přestane ovlivňovat, což je ten hlavní cíl, a není podstatné, do jaké podoby se ten les vyvine.

Jenže, když opustíš hospodářský smrkový les, kde nejsou další dřeviny, sám se neobnoví do původní smíšené podoby. Respektive objeví se tam pionýrské (krátkověké) dřeviny, ale aby se tam vrátila jedle a buk, pokud v okolí nejsou, může to trvat věky… Takže já bych v Národním parku Šumava byl pro postupné navracení jedle a buku na větší ploše, než se plánuje dnes. A teprve až potom les nechat svému životu.

Ale znovu říkám, tohle je i po odborné stránce složitá a stále diskutovaná otázka – tedy jaká byla vlastně původní dřevinná skladba šumavských lesů a jak moc jsou od ní současné lesy v nižších polohách vzdálené.

MÍSTO VÝŠEK HLOUBKA

Tuhle otázku jsi podával respondentům ve svém filmu. Takže jsem ji zařadil také… Jak si představuješ duši stromů?
V tomhle nejsem dostatečně daleko, abych to přesně popsal, ale myslím, že příroda má duši. Vnímám ji jako nějakou jednotnou energii, jejíž součástí jsme i my. Tahle energie prostupuje vším živým a pochází od Boha. Boha ve smyslu nejvyšší lásky. Doma tomu říkáme „Zdroj“. (směje se) Myslím si, že ta duše stromů má nějakou formu vibrace… Dnes už je dokázáno, že stromy v lese společně dokáží komunikovat a pomalu už začínáme chápat, jak to dělají. My sami s nimi zatím komunikovat neumíme, tedy kromě lidí, kteří se na prostředí dokáží víc napojit.

V tomhle jsme asi zatím na úplném začátku…
Určitě jsme na začátku. Alespoň já jsem na začátku a myslím, že hodně lidí je na začátku. Zároveň se vracím ke tvé otázce: „Proč téma lesa?“ Já jsem tam totiž ucítil to stejné jako dříve v horách. Nevěděl jsem, kam ta cesta povede, ale cítil jsem, že po ní mám jít. Mé další pokračování v horách by bylo už spíš rozumové. Oproti tomu na začátku mi můj zájem o les přišel úplně iracionální. Co se lesa týče, teď už mám něco málo za sebou (film a téměř i školu…), ale na začátku, když jsme přišli s nápadem točit o Šumavě, nám v České televizi říkali: „A vy jste kdo? Kde jste se tu vzali a jak dlouho se o to zajímáte?“ Odpovídal jsem, že sice krátce, ale intenzivně a téma chceme zpracovat úplně jinak, než je v České televizi obvyklé. Cítili jsme obrovský tah a potřebu to téma zachytit.

Proč tedy ten les? Je nám sice blízko, ale je v něm hrozná hloubka, která je možná lidmi nedoceněná a, co se filmu týče, troufnu si říct i nedostatečně zachycená. Takže proto se tomu chceme s Luckou věnovat dlouhodobě a založili jsme spolu produkci FoFr Films. Doufáme, že se nám les podaří zachytit ještě z jiných úhlů a víc do hloubky. Kdybych podnikal další expedice v horách – například udělal „Hedvábnou stezku č. 2“ po Jižní Americe, jenom bych vykrádal sám sebe. V lese cítím, že můžu objevovat spoustu nového a že to je to, čemu se mám věnovat.

Článek jsme věnovali Simonovi Kolajovi a novému lesu, který brzy začne růst v Národním parku České Švýcarsko, pozn. red.

__________