Z HOR DO LESA

Proč téma lesa? „Ucí­til jsem tam to stej­né jako dří­ve v horách,“ říká Karel Svo­bo­da, „když běžíš ve starém lese se vzrost­lý­mi stro­my, cítíš obrov­skou ener­gii, kte­rá je podob­ná té vyso­ko­hor­ské. Pro­to tam rádi cho­dí­me…“

TEXT: STANDA „SANY“ MITÁČ FOTO: ARCHIV KARLA SVOBODY, KLÁRA JANOUŠKOVÁ KUŽELOVÁ
PODĚKOVÁNÍ: JAKUB FREIWALD
| ČERVENEC 2022

TEČKA ZA EXTRÉMY

Když skon­čil ve své prv­ní lavi­ně, uhá­jil si sice pod sně­hem vzdu­cho­vou kap­su, ale byla mu k niče­mu. „Celé­ho mě to sli­so­va­lo a neměl jsem žád­ný vzduch v pli­cích,“ vzpo­mí­ná Karel Svo­bo­da (*1985). Lavi­na mokré­ho sně­hu se však z niče­ho nic opět roz­je­la a jemu se poved­lo se štěs­tím vyváz­nout.

Hlav­ně v letech 2015–2019 do ski­al­pi­nis­mu hod­ně šla­pal a čas od času se pohy­bo­val na hra­ně toho, co je ješ­tě bez­peč­né. Poved­lo se mu tře­ba sly­žo­vat JZ stě­nu Kež­mar­ské­ho ští­tu v Tatrách, což je extrém­ní sjezd ram­pa­mi a úzký­mi žla­by o sklo­nu až 55°. Spo­leč­ně s Ros­ťou Toman­cem za to teh­dy dosta­li i oce­ně­ní od ČHS.

Karel, kte­rý v sou­čas­nos­ti žije napůl v Pra­ze a napůl v Bes­ky­dech, si postup­ně začal uvě­do­mo­vat, že mis­ka štěs­tí se nedá dusit done­ko­neč­na… Finál­ní roz­hod­nu­tí udě­lal v nešťast­né sezó­ně 2018/2019, kdy se v rakous­ké lavi­ně zabil jeho par­ťák a kama­rád Simon Kola­ja. To byla obrov­ská rána. Ze sně­ho­vých hor se stá­hl a nasmě­ro­val svo­ji ener­gii úpl­ně jiným a pro ski­al­pi­nis­tu netra­dič­ním smě­rem – do lesa… Jako cíl si dal nato­čit film o sou­čas­né podo­bě Šuma­vy, naše­ho nej­star­ší­ho poho­ří… Poved­lo se, jak uvi­díš níže. Se svo­jí ženou Luc­kou se dále pus­ti­li do stu­dia les­nic­ké ško­ly a zalo­ži­li nový pro­jekt Fofr Films.

Mimo­cho­dem, spor­to­vat Karel nepře­stal. „Leze­ní jsem sice pro­za­tím úpl­ně odříz­nul, ale o to více se sou­stře­dím na běhá­ní. Radě­ji budu dělat jen jed­nu věc, ale jakž takž pořád­ně.“ Před­mi­nu­lý víkend běžel napří­klad Tat­ra Sky Marathon v pol­ských Rohá­čích. Tra­su dlou­hou 46 kilo­me­t­rů s pře­vý­še­ním 3500 met­rů zabě­hl za 6 hodin a 19 minut. Obsa­dil 19. mís­to.

Se Simo­nem Kola­jou při Tatar­ko­vě pře­cho­du, Tat­ry (2017) (f: KS)


VAROVNÉ HLASY

Pře­mýš­lel jsi už dřív, že extrém­ních sjez­dů v horách jed­nou necháš? Nebo zásad­ní obrat při­šel až s tím, co se sta­lo?
Neby­lo to úpl­ně z niče­ho nic. Rok před tím, v roce 2017, jsme se Simo­nem šli Tatar­kův pře­chod (klu­ci ho stih­li za 25 hodin a dosta­li za to Čest­né uzná­ní ČHS. Matěj Ber­nát ho dal letos za 16 hodin – psa­li jsme, pozn. red.), což nás hod­ně bavi­lo a kon­cept toho pře­cho­du nám při­šel super. V dal­ší sezó­ně jsme chtě­li zre­a­li­zo­vat něco vlast­ní­ho – zku­sit za sebe napo­jit těž­ší sjezdy a takhle Tat­ry pře­jít od zápa­du na východ. To byla vize, o kte­rou jsme se poku­si­li v dub­nu 2018, pod­mín­ky ale byly dost hra­nič­ní, nebo spíš za hra­nou, a hned při prv­ním sjez­du jsme v jed­nom ledo­vém žláb­ku zlo­mi­li lyži a bylo po pře­cho­du.

Co se ti v té chví­li honi­lo hla­vou?
Sedě­li jsme pod Kri­vá­něm ve Važec­ké doli­ně, bylo tep­lo a říka­li jsme si: „To bylo tako­vé varo­vá­ní, co?“ Já jsem urči­tě cítil, že můj tah na bran­ku sláb­ne – zpět­ně to vidím jas­ně­ji. Simon nevě­děl, co má dělat dřív, jest­li jez­dit v zimě lézt nebo spíš vyrá­žet na ski­al­py… Do toho kolem mě zača­li umí­rat lidi, co jsem znal. Tře­ba Rado „Hore“ Horec­ký, ten se zabil ve sjez­du Čer­ve­né­ho žla­bu v Men­gu­sov­ské doli­ně, to mě hod­ně zasáh­lo.

Za prvé po sobě zane­chal těhot­nou ženu, což je straš­ně smut­ný pří­běh, a za dru­hé jsem ten sjezd sám jel s Ros­ťou Toman­cem… A už teh­dy jsem v Čer­ve­ném žla­bu hod­ně pře­mýš­lel o schop­nos­ti roz­po­znat poten­ci­ál­ní hra­nu nebez­pe­čí. Když se to pak sta­lo Simo­no­vi, tak se ve mně defi­ni­tiv­ně něco pře­cvaklo. Mára Hole­ček sice říká, že v nebez­pe­čí musíš být furt, abys nevy­šel ze cvi­ku. Ale já tohle mám jinak, najed­nou jsem jas­ně cítil, že tudy pro mě ces­ta dál neve­de.

Mimo­cho­dem, ovliv­nil tě nějak názo­ro­vě Ros­ťa Toma­nec?
Strá­vi­li jsme spo­lu cel­kem inten­ziv­ní čas během něko­li­ka tatran­ských sezón. Mám ho rád a jsme si blíz­cí skrz to, co jsme spo­lu pro­ži­li. Poznal jsem ho až při jež­dě­ní a pod­le mě je to hod­ně srdeč­ný člo­věk. Jest­li mě nějak ovliv­nil? Kaž­dý člo­věk, kte­ré­ho potkáš, a pro­ži­ješ s ním něco hod­ně inten­ziv­ní­ho, tě nějak ovliv­ní.

Jde mi o roz­po­zná­vá­ní nebez­pe­čí… Ros­ťa v zim­ních horách nepo­u­ží­vá pípá­ky a řídí se intu­i­cí. Začal jsi díky němu tře­ba i ty více poslou­chat svo­ji intu­i­ci?
V zim­ních horách je intu­i­ce straš­ně důle­ži­tá. Ono to sice mož­ná zní poe­tic­ky nebo až hero­ic­ky, že tam jdeš a řídíš se poci­tem… Ale ty se do znač­né míry musíš řídit poci­tem. Jsi v horách a na lyžích je to o to hor­ší, že něco lezeš naho­ru a pak v jinou dobu (tedy už v jiných pod­mín­kách), nebo dokon­ce jinou stra­nou kop­ce to jedeš dolů. Když je to těž­ký sjezd, potře­bu­ješ tre­fit přes­ně tu chví­li, kdy to už není úpl­ně tvr­dé, ale ješ­tě to není moc měk­ké – a ten správ­ný moment se sna­žíš odhad­nout hlav­ně svým poci­tem.

Rád pozo­ru­ju lidi, se kte­rý­mi trá­vím čas, tak­že jsem pozo­ro­val i Ros­ťu. Hod­ně jsme se o „vnitř­ním hla­su“ bavi­li. Ne, že bych ho díky Ros­ťo­vi obje­vil, ale když vzpo­mí­nám, jak jsme spo­lu cho­di­li a jak byl scho­pen svo­je schop­nos­ti pou­žít v pra­xi a řídit se jimi, tak mys­lím, že je v tomhle rela­tiv­ně dale­ko. Schop­nost nací­tit se na pří­ro­du má hod­ně vyvi­nu­tou. Na dru­hou stra­nu, pokud někdo zná Ros­ťu jenom z jeho člán­ků, tak se mu může zdát hod­ně „ezo“ nebo bláz­ni­vé, co popi­su­je. Ale to je pros­tě Ros­ťa a já ho mám rád.

– MOŽNÁ TO ZNÍ AŽ HEROICKY, ALE V HORÁCH SE ŘÍDÍŠ HLAVNĚ POCITEM. (foto: Karel Svo­bo­da) –

TROJE NAROZENINY

Kdy jsi měl na lyžích nej­víc namá­le?
V živo­tě jsem byl ve dvou lavi­nách, kdy jsem měl dost namá­le. Sla­vím pro­to dal­ší dvo­je naro­ze­ni­ny. Jed­ny 24. břez­na, to byla moje prv­ní lavi­na v roce 2011. Stu­do­val jsem v Inn­sbruc­ku a na jaře jsme se šli pro­jít s kama­rád­kou do hor. Víc jsem se sou­stře­dil na foce­ní, než abych si vší­mal zna­me­ní v teré­nu. Str­hl jsem zákla­do­vou lavi­nu (něja­kých 30–40 cm vyso­kou a cca 60 m širo­kou) a oci­tl se celý pod sně­hem. Sníh byl naštěs­tí mok­rý a já byl na kon­ci lavi­ny. Kolem mě se sice vytvo­ři­la vzdu­cho­vá kapsa, ale jak byl sníh těž­ký, vymáčklo to ze mě veš­ke­rý vzduch, když lavi­na zasta­vi­la. Měl jsem sice kap­su, ale ta byla k niče­mu – neměl jsem nic v pli­cích a nešlo se nadech­nout.

Celé­ho mě to sli­so­va­lo, nasta­la totál­ní kom­pre­se celé­ho těla a nevě­děl jsem, co bude. Nevím, jak dlou­ho ta chví­le trva­la, ale jak to byl těž­ký mok­rý sníh na trav­na­tém pod­kla­du, tak se pak celé lavi­niš­tě ješ­tě dalo do poma­lé­ho pohy­bu, čímž se tlak uvol­nil, já začal kolem sebe hra­bat jak zbě­si­lý, a když lavi­na defi­ni­tiv­ně zasta­vi­la, měl jsem pod sně­hem jen jed­nu nohu, tak­že jsem se ven dostal sám. Teh­dy jsem se ani moc nebál, vět­ší část ces­ty lavi­ny jsem totiž byl na povrchu. Lavi­na jela poma­lu a až když pro­jíž­dě­la tako­vým žláb­kem, nabra­la tro­chu na rych­los­ti a já se dostal celý pod sníh. Asi jsem si ani neří­kal, že to je konec. To jsem si mys­lel až při dru­hé lavi­ně na Pamí­ru.

Posled­ní naro­ze­ni­ny sla­vím dru­hé­ho srp­na. Utrh­li jsme (s Mar­ti­nem Štou­ra­čem, pozn. red.) vel­kou des­ku, kte­rá měla na výš­ku asi 40 cm, na šíř­ku 200–250 met­rů, a urva­la se asi 80 met­rů nad námi. Deska nafou­ka­né­ho pra­ša­nu, tak­že totál­ní fofr. Najed­nou jsme byli ve tmě a letě­li dolů hlav­ní stě­nou Piku Kom­mu­ni­zma (Štít Ismai­la Sama­ní­ho, nej­vyš­ší vrchol Tádži­kistá­nu a Pamí­ru, 7495 m n. m.). Když tě to takhle sejme, jsi jako v prač­ce, točíš se pořád doko­la. Teh­dy jsem si byl jis­tý, že život kon­čí, a jenom jsem čekal, jakým způ­so­bem se tomu sta­ne. Frčí­me s lavi­nou sva­hem dolů, navá­za­ní na laně… Zdá se mi, že to trvá dlou­ho, a najed­nou letí­me vzdu­chem.

„Tak to bude trh­li­na! Teď dopad­ne­me na dno a zava­lí nás tuna sně­hu, jak to znám z těch kní­žek,“ říkal jsem si. Po dopa­du na mě ale napa­da­lo jen tro­chu sně­hu, pak nastal klid a nic už se mnou nehý­ba­lo dál. Ote­vřel jsem oči a zjis­til jsem, že tam byl 15–20 met­rů vyso­ký sérak, a jak jsme byli navá­za­ní na laně, bato­hy na zádech, a pra­šan byl leh­čí, tak nás to vyplivlo pří­mo pod sérak a vět­ši­na lavi­ny nás pře­le­tě­la. Mar­tin dopa­dl na hla­vu a byl tro­chu otře­se­ný, ale v zása­dě se nám nic moc nesta­lo. Jenom jsme při­šli o lyži a pár dal­ších kusů mate­ri­á­lu.

Krát­ký film z Pamí­ru, kde Kar­la smet­la jeho dru­há lavi­na. Film zís­kal cenu divá­ků na Snow Film Fes­tu 2015


Tak­že tře­tí vykřič­ník už jsi asi ris­ko­vat nechtěl a tvůj vývoj už ke kon­ci extrém­něj­ší­ho ski­al­pi­nis­mu více­mé­ně sám smě­řo­val…
Jo, jo. Po prv­ní lavi­ně jsem cítil, že chci do hor cho­dit dál. Po té dru­hé jsem to cítil úpl­ně stej­ně, jenom jsem si řekl: „Byli jsme tu na moc krát­kou dobu, moc vyso­ký kopec a pří­liš evrop­ské myš­le­ní.“ Závěr pro mě byl, že do hor chci cho­dit, ale bez nut­nos­ti spě­chat. Na Pamí­ru se tak zro­di­la myš­len­ka vzít si dlou­hé vol­no a být pár měsí­ců jenom v horách, jiný­mi slo­vy vznik­la půda, na kte­ré se pak zro­dil nápad na Hed­váb­nou stezku (osmi­mě­síč­ní pro­jekt, kdy Karel spo­leč­ně s Mar­ti­nem Štou­ra­čem vyra­zi­li po zemi za ski­al­po­vým dob­ro­druž­stvím z Čes­ka směr Himá­laj, kde nako­nec sly­žo­va­li osmi­ti­sí­cov­ku Maná­slu – více v sed­mi­díl­ném doku­men­tu, nebo v této kni­ze, pozn. red.). Nebýt Pamí­ru, tak se tenhle nápad nikdy nezro­dil. A nebýt Hed­váb­né stez­ky, tak není ani můj zájem o les.

VYPNOUT ROZUM

Hed­váb­ná stez­ka má tedy sou­vis­lost s tvým zájmem o les?
Urči­tě. Ste­ve Jobs měl jed­nou pro­slov pro absol­ven­ty jed­né ame­ric­ké uni­ver­zi­ty a říkal: „Když se podí­váš zpát­ky na svůj život, jsi vždyc­ky scho­pen roz­klí­čo­vat pří­či­ny a důsled­ky („con­nect the dots“).“ Osob­ně se hod­ně řídím rozu­mem a Hed­váb­ná stez­ka byla hod­ně nero­zu­mo­vá věc – asi i nero­zum­ná. (smě­je se) Výsle­dek byl ale skvě­lý a celý pro­ces mě moc bavil. Šlo o spo­je­ní věcí a ener­gií mého dosa­vad­ní­ho živo­ta; hor, zájmu ces­to­vat a zachy­tit to na kame­ru. Rozu­mem bych tako­vou­hle akci dopře­du nikdy nevy­mys­lel, pro­to­že těch „ale“ tam na začát­ku bylo straš­ně moc.

Tak­že jsem si uvě­do­mil, že musím svůj rozum dostat pod kon­t­ro­lu nebo ho vypnout, abych se mohl pus­tit do něja­ké­ho, na prv­ní pohled šíle­né­ho, plá­nu. Tady v tom pří­pa­dě jsem to popr­vé ve svém živo­tě vyzkou­šel. Viděl jsem výsle­dek, a díky tomu se mi ote­vře­ly nové dve­ře. Ten pořad byl pro Čes­kou tele­vi­zi rela­tiv­ně lev­ný a při­tom vel­mi dob­ře hod­no­ce­ný, tak­že tím i úspěš­ný. Díky tomu jsme potom moh­li při­jít i s fil­mo­vým pro­jek­tem ohled­ně šumav­ských lesů, kte­rý byl na prv­ní pohled podob­ně bláz­ni­vý. To bylo pár měsí­ců po tom, co ode­šel Simon, a já jsem cítil, že tohle je směr, kte­rým mám zkou­šet jít. Napří­mil jsem tedy ener­gii jiným smě­rem než do hor.

Mys­lel jsem to spíš takhle – proč sis vybral kon­krét­ně téma lesa?
To je těž­ká otáz­ka. Nemám pocit, že bych si ho nějak vybí­ral, ale pros­tě to při­šlo. Les mi při­jde podob­ný jako hory. Když tře­ba běžím v lese do kop­ce, cítím podob­ný pocit, kte­rý jsem zaží­val na ski­al­pech. Ten pro­ži­tek, kte­rý máš ze spo­je­ní krás­né­ho pro­stře­dí, rados­ti z pohy­bu a vypnu­tí hla­vy, se tomu dost podo­bá.

Jas­ně, je roz­díl, když běžíš do kop­ce v horách, v lese, nebo ve měs­tě po beto­no­vých scho­dech…
Je tam obrov­ský roz­díl. Když se v lese nala­díš tak, jako to umí tře­ba Ros­ťa Toma­nec – teď to mys­lím bez legra­ce, tak ve starém lese se vzrost­lý­mi stro­my cítíš obrov­skou ener­gii, kte­rá je podob­ná té, kte­rou máš ve vyso­kých horách. Pro­to tam všich­ni rádi cho­dí, pro­to­že ta, říkej­me tomu vib­ra­ce, je úpl­ně jiná, než kte­rou můžeš zažít tře­ba na síd­liš­ti v Pra­ze. Les je svým způ­so­bem horám hroz­ně podob­ný, jenom mís­to ští­tů tě obklo­pu­jí sta­ré stro­my.

Máme ho všu­de kolem sebe, tak­že ho mož­ná čas­to pře­hlí­ží­me…
Přes­ně. Pro samé stro­my nevi­dí­me a hlav­ně necí­tí­me les. (smě­je se)

ZPÁTKY DO LAVIC!

Film Zele­né plí­ce byl tvůj nápad?
Ano. Byl jsem na Šuma­vě na něja­kých akcích v sou­vis­los­ti s chys­ta­nou novou zona­cí národ­ní­ho par­ku a zau­ja­lo mě, co tam pro­bí­há. Záro­veň obraz, kte­rý jsem tam viděl, mi při­šel dost odliš­ný od toho medi­ál­ní­ho. To je něco, co mě osob­ně zají­má a trá­pí. Když něja­ké téma, kte­ré je mi blíz­ké a vní­mám ho, má dost vyhra­ně­ný medi­ál­ní obraz. Cítil jsem, že je to ve vel­kém roz­po­ru, a něco tady nehra­je. Při­rov­nal bych to k šes­tistran­né kost­ce, u kte­ré jsou neu­stá­le pre­zen­to­vá­ny jenom dvě její stra­ny. Kvů­li tomu dochá­zí k vel­ké pola­ri­za­ci spo­leč­nos­ti, i když téma Šuma­vy, kůrov­ce, ochra­ny pří­ro­dy a les­nic­ké­ho hos­po­da­ře­ní je dale­ko šir­ší a kom­plex­něj­ší.

Obrá­že­li jsme spous­tu exkur­zí a před­ná­šek a dostá­va­li se do dlou­hých hovo­rů s les­ní­ky. Měl jsem hod­ně otá­zek a oni mi říka­li: „To je slo­ži­tý, to sou­vi­sí s tímhle a tímhle…“ Všich­ni mlu­vi­li hod­ně vzdě­la­ně. Tak mě napadlo začít to téma stu­do­vat, abych si na něj mohl dělat vlast­ní názor. (A tak se Karel spo­leč­ně se svo­jí ženou Luc­kou pus­ti­li „na sta­rá kole­na“ do stu­dia Vyš­ší odbor­né les­nic­ké ško­ly v Pís­ku, pozn. aut.)

Odkaz na plnou ver­zi fil­mu Zele­né plí­ce


Co mys­líš, že může člo­věk tře­ba z lezec­ké komu­ni­ty udě­lat, aby se našim lesům daři­lo tro­chu lépe? Má v tomhle ohle­du jed­not­li­vec vůbec něja­kou sílu?
Zále­ží, jakou máš ambi­ci. Jest­li chceš jenom někde při­lo­žit ruku k dílu a rych­le si zlep­šit kar­mu, tak urči­tě jed­no­rá­zo­vé akce sáze­ní stro­mů, kte­ré děla­jí tře­ba Lesy ČR nebo jiné orga­ni­za­ce. Je to výraz­ně lep­ší, než nedě­lat nic, a vyzkou­šíš si, co a jak. Pokud by tě to zají­ma­lo víc, můžeš dát dohro­ma­dy par­tu lidí, zku­sit najít něja­ký les v oko­lí a domlu­vit se se správ­cem, ať ti svě­ří malou část a pod jeho meto­dic­kým vede­ním se o něj může­te něko­lik let sta­rat. Ta dlou­ho­do­bá péče dá člo­vě­ku nej­víc. Někte­ré majet­ky, tře­ba Škol­ní les­ní pod­nik Křti­ny nebo Masa­ry­kův les Křti­ny, tuto mož­nost nabí­ze­jí sku­pi­nám zájem­ců.

I když to mož­ná zní banál­ně, tak „v lese je všech­no na dlou­ho“. Já osob­ně jsem hod­ně obklo­pen lid­mi z měs­ta, všich­ni jsme zrych­le­ní infor­ma­ce­mi, všech­no chce­me teď hned, ale v lese tohle nefun­gu­je a člo­věk to oprav­du pocho­pí, až když tam něco vlast­ní­ma ruka­ma dělá. Vklá­dáš do něj spous­tu prá­ce, ener­gie a na výsle­dek musíš desít­ky let čekat. To nemlu­vím jenom o tom, kolik prá­ce dá zasa­dit strom, ale že se pak o něj musíš sta­rat, chrá­nit ho před zvě­ří a před zarůs­tá­ním… Strá­víš tam spous­tu let a ty stro­my jsou pořád rela­tiv­ně malé, všech­no jde na naše uspě­cha­né pomě­ry straš­ně poma­lu. Když se o les dlou­ho­do­bě sta­ráš, tak nasa­ješ to, co mys­lím veřej­nos­ti dost chy­bí – tro­chu vět­ší úctu k prá­ci lidí, co v lese děla­jí.

Hod­ně lidí bere jako samo­zřej­most: že můžu cho­dit do lesa, že tam můžu jez­dit sko­ro jakým­ko­li vol­no­ča­so­vým doprav­ním pro­střed­kem (na kole, koni apod.), že tam ten les bude pořád a nikdo ho nebu­de těžit. Ono to ale takhle nefun­gu­je. Les­ní ces­ty jsou budo­vá­ny pri­már­ně pro prá­ci v lese, ne pro rekre­a­ci, tak­že může­me být rádi, že se po nich může­me pohy­bo­vat a že do nich někdo inves­tu­je nema­lé pení­ze, aby je udr­žo­val.

S man­žel­kou Luc­kou při natá­če­ní v lese, Šuma­va (2019) (f: KS)


Vypla­tí se upo­zor­ňo­vat, když se nám tře­ba něco v lese nezdá? Někam napsat, anga­žo­vat se, zají­mat se…
To je tro­chu oše­met­né. Jsou pří­pa­dy, kdy bych řekl, že to má smy­sl. Čas­to to ale může být spíš občan­ská anga­žo­va­nost, kte­rá nemá základ v dosta­teč­né infor­mo­va­nos­ti. U lesa, kte­rý neznáš, udě­láš rych­le myl­né závě­ry. Při­jde­me spo­lu do lesa, kde se těží, vyfo­tí­me kole­je od har­ves­to­rů a holi­nu… Může­me ve zkrat­ce udě­lat závěr: „Kata­stro­fál­ní káce­ní.” Ale ono je nor­mál­ní, že se v hos­po­dář­ském lese kácí, když stro­my dosáh­nou urči­té­ho stá­ří – asi jako když země­děl­ci sklí­zí svá pole. A pokud není kala­mi­ta, neká­cí se více, než při­ros­te. Nebo to taky může být tak, že se někdo sna­ží zasta­vit kůrov­ce, aby zachrá­nil nava­zu­jí­cí lesy. A když je to hos­po­dář­ský les v oblas­ti, kde se zatím kůro­vec úpl­ně neu­tr­hl ze řetě­zu, tak to káce­ní je pros­tě jako ošet­ře­ní zra­ně­ní dok­to­rem, tzn. to nej­lep­ší, co v té chví­li může­me udě­lat.

Při­jde mi, že v ini­ci­a­ti­vách někte­rých nezisko­vek se občas děla­jí rych­lé nega­tiv­ní závě­ry bez hlub­ší zna­los­ti reá­lií. Lidem, kte­ří o lese pře­mýš­le­jí a vyja­dřu­jí se k němu, pod­le mě někdy chy­bí vět­ší sna­ha mu poro­zu­mět. Mno­ží se i úto­ky veřej­nos­ti a stíž­nos­ti na lidi, co pra­cu­jí v lese. „Někdo s trak­to­rem tam pře­ká­ží bike­rům,“ a tak podob­ně. Tak­že jest­li se chce někdo anga­žo­vat, tak dopo­ru­ču­ji začít s moty­kou v ruce a ne na soci­ál­ních sítích.

„Jest­li se chce někdo anga­žo­vat, tak dopo­ru­ču­ji začít s moty­kou v ruce a ne na soci­ál­ních sítích.“

NAVRÁTIT JÍ PESTROST

Dá se ve struč­nos­ti popsat, jaký dnes ohled­ně Šuma­vy vlád­ne hlav­ní medi­ál­ní nara­tiv?
V médi­ích se mlu­ví hlav­ně o Národ­ním par­ku Šuma­va, i když na Šuma­vě najdeš i hos­po­dář­ské lesy mimo něj. Kaž­do­pád­ně ve zkrat­ce je to v médi­ích pojí­má­no tak, že „na Šuma­vě“ jde o spor „káce­čů“ a „neká­ce­čů“. Že je to národ­ní park, tzn. přís­ně chrá­ně­né úze­mí, a jaké­ko­li zása­hy člo­vě­ka jsou na ško­du. Plus les­ní­ci tam chtě­jí jenom těžit, aby z toho měli pení­ze, a pro­ti nim sto­jí ochra­na pří­ro­dy. Tohle je zjed­no­du­še­ná zkrat­ka. My jsme to téma chtě­li zpra­co­vat úpl­ně jinak. Sna­ži­li jsme se nedě­lat žád­né sou­dy ve sty­lu: tohle je dob­ře, tohle je špat­ně. Jez­di­li jsme z mís­ta na mís­to a z toho sklá­da­li mozai­ku.

Samo­zřej­mě sty­lem, jakým točíš, otáz­ka­mi, kte­ré kla­deš, stři­hem a hud­bou do toho vklá­dáš sub­jek­ti­vi­tu, ale doku­men­tár­ní film je vždyc­ky sub­jek­tiv­ní, není to zpra­vo­daj­ství. Jed­na z při­po­mí­nek od Čes­ké tele­vi­ze, kte­ré jsme dosta­li, byla, že mate­me divá­ka. Vyčí­ta­li nám, že jsme zpra­co­va­li Národ­ní park Šuma­va a ved­le toho dali hos­po­dář­ský les – rakous­ký kláš­ter Schlä­gl, kte­rý ve svých lesích hos­po­da­ří pří­ro­dě blíz­kým způ­so­bem. Já jsem argu­men­to­val, že téma­ta je nao­pak potře­ba spo­jo­vat, pro­to­že, když při­jdeš na vrchol Pleché­ho, tak jsi jed­nou nohou v čes­kém národ­ním par­ku a dru­hou nohou v rakous­kém (kláš­ter­ním) hos­po­dář­ském lese, a prá­vě to téma sou­sed­ských vzta­hů je v ochra­ně pří­ro­dy straš­ně důle­ži­té.

Na sou­se­do­vi zále­ží. (f: KS)


Co tě na natá­če­ní fil­mu nej­ví­ce pře­kva­pi­lo?
Asi bych řekl, že sil­ná opo­nen­tu­ra v Čes­ké tele­vi­zi. Sna­ži­li jsme se ale být po odbor­né strán­ce maxi­mál­ně při­pra­ve­ni a naše postu­py obhá­jit. A pak mě také pře­kva­pi­lo, ten­to­krát ale pří­jem­ně, že Zele­né plí­ce byly vybrá­ny na fes­ti­val Eko­film, kte­rý orga­ni­zu­je Minis­ter­stvo život­ní­ho pro­stře­dí.

Kdo z lidí, kte­ré jsi na Šuma­vě poznal, tě nej­víc inspi­ro­val?
Pou­žil bych větu, kte­rou kon­čí­me film: „Spo­je­ní tvůr­čích sil člo­vě­ka a pří­ro­dy – s lás­kou a poko­rou.“ Tahle věta se mi spo­ju­je hlav­ně s pří­ro­dě blíz­kým les­ním hos­po­da­ře­ním. Pro­to se nám hod­ně líbi­lo v kláš­te­ře Schlä­gl na rakous­ké stra­ně Šuma­vy. V médi­ích se hod­ně mlu­ví o Gre­en Dea­lu – chce se, abychom žili eko­lo­gic­ky, ale při­jde mi, že se dnes čas­to spíš sta­ví zeď mezi člo­vě­ka a pří­ro­du. Pro­to mě fas­ci­nu­je, že v tomhle kláš­te­ře jsou lidé, kte­ří doká­ží hos­po­da­řit k pří­ro­dě šetr­ným způ­so­bem, ale při­tom na sluš­né eko­no­mic­ké úrov­ni. Z pří­ro­dy čer­pa­jí – tedy ode­bí­ra­jí dře­vo, ale děla­jí to způ­so­bem, kte­rým se sna­ží za kaž­dou cenu vyhnout holi­ně, a jejich les je nád­her­ný – věko­vě i dru­ho­vě pes­t­rý a díky tomu i odol­něj­ší. Samo­zřej­mě to není pra­les, pro­to­že oni sta­ré stro­my po uvá­že­ném výbě­ru těží, ale děla­jí to postup­ně, jed­not­li­vě, tak­že si toho v lese sko­ro ani nevšim­neš. Dře­vo je suro­vi­na a oni tu suro­vi­nu zís­ká­va­jí k pří­ro­dě šetr­ným způ­so­bem, a navíc jsou schop­ni ji zhod­no­tit za dobrou cenu. To je pro mě osob­ně Gre­en Deal – tedy nová dlou­ho­do­bá doho­da člo­vě­ka a Země.

A mimo­cho­dem, i v národ­ním par­ku Šuma­va – v těch čás­tech, kde se ješ­tě v lese hos­po­da­ří, se sna­ží dlou­ho­do­bě postu­po­vat pří­ro­dě blíz­ký­mi meto­da­mi a jsou v tom poměr­ně dale­ko. Dopo­ru­ču­ji se podí­vat na bonu­so­vé video k naše­mu fil­mu – roz­ho­vor s Janem Koz­lem, náměst­kem ředi­te­le NPŠ na téma – péčí o les k vyš­ší odol­nos­ti.

Dá se ale tohle „výběr­né“ hos­po­da­ře­ní dělat na celé plo­še Šuma­vy?
Teo­re­tic­ky ano, ale takhle ta otáz­ka nesto­jí. Na čes­ké stra­ně je národ­ní park a jeho hlav­ní cíl je jiný – ochra­na pří­ro­dy – tedy neru­še­ný vývoj pří­rod­ních pro­ce­sů na vět­ši­ně jeho úze­mí. Na rakous­ké stra­ně je hos­po­dář­ský les a tam je cílem na drti­vé vět­ši­ně plo­chy les dlou­ho­do­bě vyu­ží­vat. To jsou dva úpl­ně jiné pří­stu­py ke kra­ji­ně a oba mají svůj smy­sl.

Národ­ní park má tedy svůj obrov­ský smy­sl a je dob­ře, že tam jsou i bez­zá­sa­ho­vá úze­mí. Téma­tu Šuma­vy jsme se hod­ně inten­ziv­ně věno­va­li asi rok a půl a já sám jsem se během té doby názo­ro­vě posu­nul – také díky mé ženě Luc­ce, se kte­rou jsme se sna­ži­li co nej­víc míst pro­jít a při­tom ved­li dlou­hé roz­ho­vo­ry. Na začát­ku jsem byl tro­chu vyhra­ně­ný pro­ti někte­rým ochra­nář­ským ten­den­cím a asi úpl­ně nechá­pal smy­sl bez­zá­sa­ho­vos­ti na vel­kých plo­chách. V prů­bě­hu času jsem pocho­pil, že je potře­ba bez­zá­sa­ho­vost na někte­rých plo­chách umož­nit, aby to pak celé bio­lo­gic­ky fun­go­va­lo a abychom moh­li sle­do­vat někte­ré pro­ce­sy. Za mě by se to ale mělo vždy dělat na zákla­dě pocti­vé­ho vyhod­no­ce­ní sta­vu těch daných eko­sys­té­mů a důsled­ků, kte­ré to vyvo­lá. Tedy s vel­kým respek­tem k sou­se­dům, kte­ří v oko­lí žijí a pra­cu­jí, což jsme se sna­ži­li ve fil­mu uká­zat.

„Bez­zá­sa­ho­vost ano, ale na zákla­dě pocti­vé­ho vyhod­no­ce­ní sta­vu daných eko­sys­té­mů a důsled­ků, kte­ré vyvo­lá.“


Jako lai­ko­vi mi při­jde, že na Šuma­vě je pro­blém hlav­ně v niž­ších polo­hách, kde člo­věk původ­ní les v prů­bě­hu his­to­rie prak­tic­ky vyká­cel a nahra­dil ho smr­ko­vým. Mys­líš si, že pokud toto pásmo nechá­me bez zása­hu, tak se do něj smí­še­ný les časem vrá­tí? Nebo je v tom­to pří­pa­dě bez­zá­sa­ho­vost spíš „ali­bis­mus“ a měli bychom lesu nao­pak pomo­ci?
To je straš­ně slo­ži­tá otáz­ka a nej­lep­ší by bylo se bavit o kon­krét­ních loka­li­tách, na což tady ale není pro­stor. Pokud zůsta­ne­me v obec­né rovi­ně, tak já osob­ně bych na takhle vel­kých a člo­vě­kem sil­ně ovliv­ně­ných plo­chách jako je šumav­ský národ­ní park roz­ši­řo­val bez­zá­sa­ho­vá úze­mí poma­le­ji. Pou­ži­ji moud­ro naše­ho uči­te­le Ing. Tomá­še Fran­cál­ka z písec­ké les­nic­ké ško­ly, kte­rý říká: „Když mám pro­ble­ma­ti­ku spo­rů ohled­ně národ­ní­ho par­ku Šuma­va vysvět­lit něko­mu hod­ně ve zkrat­ce, tak říkám – Na Šuma­vě to je spor o rych­lost roz­pa­du.“

Zastán­ci bez­zá­sa­ho­vos­ti tyto zóny chtě­jí roz­ši­řo­vat rych­le, důsled­kem čehož je vět­ší namno­že­ní kůrov­ce a rych­lej­ší roz­pad smr­ko­vých lesů. Les­ní­ci však nikdy neří­ka­li: „Pojď­me to celé vyho­lit.“ Hod­ně z míst­ních zku­še­ných les­ní­ků říka­lo: „Pojď­me bez­zá­sa­ho­vé plo­chy roz­ši­řo­vat poma­lu a během doby, kte­rou zís­ká­me, se kůro­vec neroz­je­de tak rych­le a my bude­me mít čas do lesa v niž­ších polo­hách vra­cet dře­vi­ny, kte­ré tam chy­bí.“ To by byla ces­ta řek­ně­me „rekon­strukč­ní“, kte­rá se sna­ží při­blí­žit ten eko­sys­tém sta­vu před tím, než jej člo­věk změ­nil.

„Spor o Šuma­vu je spor o rych­lost roz­pa­du“ (f: KS)


Mně se tahle ces­ta „pomo­ci lesu“ líbí, ale sto­jí pro­ti ní argu­ment, že do toho vná­ší­me člo­vě­ka a že tím neu­mož­ní­me tu divo­kost. Pro­ti­kla­dem ces­ty „rekon­strukč­ní“ je tedy ces­ta „divo­kos­ti“, kdy se les sta­ne při­ro­ze­ným pře­de­vším tím, že ho člo­věk pře­sta­ne ovliv­ňo­vat, což je ten hlav­ní cíl, a není pod­stat­né, do jaké podo­by se ten les vyvi­ne.

Jen­že, když opus­tíš hos­po­dář­ský smr­ko­vý les, kde nejsou dal­ší dře­vi­ny, sám se neob­no­ví do původ­ní smí­še­né podo­by. Respek­ti­ve obje­ví se tam pio­nýr­ské (krát­ko­vě­ké) dře­vi­ny, ale aby se tam vrá­ti­la jed­le a buk, pokud v oko­lí nejsou, může to trvat věky… Tak­že já bych v Národ­ním par­ku Šuma­va byl pro postup­né navra­ce­ní jed­le a buku na vět­ší plo­še, než se plá­nu­je dnes. A tepr­ve až potom les nechat své­mu živo­tu.

Ale zno­vu říkám, tohle je i po odbor­né strán­ce slo­ži­tá a stá­le dis­ku­to­va­ná otáz­ka – tedy jaká byla vlast­ně původ­ní dře­vin­ná sklad­ba šumav­ských lesů a jak moc jsou od ní sou­čas­né lesy v niž­ších polo­hách vzdá­le­né.

DVA TIPY NA KNÍŽKY O LESE OD KARLA SVOBODY

Taj­ný život stro­mů od Pete­ra Wohlle­be­na
„To je sice vel­ká popu­lár­ka a jeho pohled je méně hos­po­dář­ský, ale obrov­sky cen­ná mi tam při­jdou ta podo­ben­ství mezi fun­go­vá­ním lesa a naší spo­leč­nos­tí. Tře­ba jak autor při­rov­ná­vá hou­by k fun­go­vá­ní naše­ho inter­ne­tu. Z knih, co znám, tahle pub­li­ka­ce nemá ve své sro­zu­mi­tel­nos­ti obdo­by.“





Les­ní­kův prů­vod­ce neklid­ný­mi časy od Pav­la Rot­te­ra
„Kníž­ka zamě­ře­ná na čes­ké pro­stře­dí a urče­ná pro lidi, kte­ří chtě­jí lesu poro­zu­mět více a tře­ba se i do budouc­na o něja­ký les sta­rat. Je tro­chu odbor­něj­ší a člo­věk se tam dozví hod­ně o klí­čo­vých vzta­zích v lese. Dá se z ní vyčíst také spous­ta prak­tic­kých infor­ma­cí.“ (Kni­ha je vol­ně ke sta­že­ní tady, pozn. red.)





MÍSTO VÝŠEK HLOUBKA

Tuhle otáz­ku jsi podá­val respon­den­tům ve svém fil­mu. Tak­že jsem ji zařa­dil také… Jak si před­sta­vu­ješ duši stro­mů?
V tomhle nejsem dosta­teč­ně dale­ko, abych to přes­ně popsal, ale mys­lím, že pří­ro­da má duši. Vní­mám ji jako něja­kou jed­not­nou ener­gii, jejíž sou­čás­tí jsme i my. Tahle ener­gie pro­stu­pu­je vším živým a pochá­zí od Boha. Boha ve smys­lu nej­vyš­ší lás­ky. Doma tomu říká­me „Zdroj“. (smě­je se) Mys­lím si, že ta duše stro­mů má něja­kou for­mu vib­ra­ce… Dnes už je doká­zá­no, že stro­my v lese spo­leč­ně doká­ží komu­ni­ko­vat a poma­lu už začí­ná­me chá­pat, jak to děla­jí. My sami s nimi zatím komu­ni­ko­vat neu­mí­me, tedy kro­mě lidí, kte­ří se na pro­stře­dí doká­ží víc napo­jit.

V tomhle jsme asi zatím na úpl­ném začát­ku…
Urči­tě jsme na začát­ku. Ale­spoň já jsem na začát­ku a mys­lím, že hod­ně lidí je na začát­ku. Záro­veň se vra­cím ke tvé otáz­ce: „Proč téma lesa?“ Já jsem tam totiž ucí­til to stej­né jako dří­ve v horách. Nevě­děl jsem, kam ta ces­ta pove­de, ale cítil jsem, že po ní mám jít. Mé dal­ší pokra­čo­vá­ní v horách by bylo už spíš rozu­mo­vé. Opro­ti tomu na začát­ku mi můj zájem o les při­šel úpl­ně ira­ci­o­nál­ní. Co se lesa týče, teď už mám něco málo za sebou (film a téměř i ško­lu…), ale na začát­ku, když jsme při­šli s nápa­dem točit o Šuma­vě, nám v Čes­ké tele­vi­zi říka­li: „A vy jste kdo? Kde jste se tu vza­li a jak dlou­ho se o to zají­má­te?“ Odpo­ví­dal jsem, že sice krát­ce, ale inten­ziv­ně a téma chce­me zpra­co­vat úpl­ně jinak, než je v Čes­ké tele­vi­zi obvyk­lé. Cíti­li jsme obrov­ský tah a potře­bu to téma zachy­tit.

Proč tedy ten les? Je nám sice blíz­ko, ale je v něm hroz­ná hloub­ka, kte­rá je mož­ná lid­mi nedo­ce­ně­ná a, co se fil­mu týče, trouf­nu si říct i nedo­sta­teč­ně zachy­ce­ná. Tak­že pro­to se tomu chce­me s Luc­kou věno­vat dlou­ho­do­bě a zalo­ži­li jsme spo­lu pro­duk­ci FoFr Films. Dou­fá­me, že se nám les poda­ří zachy­tit ješ­tě z jiných úhlů a víc do hloub­ky. Kdy­bych pod­ni­kal dal­ší expe­di­ce v horách – napří­klad udě­lal „Hed­váb­nou stezku č. 2“ po Již­ní Ame­ri­ce, jenom bych vykrá­dal sám sebe. V lese cítím, že můžu obje­vo­vat spous­tu nové­ho a že to je to, čemu se mám věno­vat.

Člá­nek jsme věno­va­li Simo­no­vi Kola­jo­vi a nové­mu lesu, kte­rý brzy začne růst v Národ­ním par­ku Čes­ké Švý­car­sko, pozn. red.

__________

Standa Mitáč

Hlav­ní edi­tor

„Leze­ní není o čís­lech a život není o peně­zích.“ Nej­ra­dě­ji píše o lidech, kte­ří vědí, že štěs­tí si nikde nekou­píš. Je závis­lý na sta­vech, kdy neře­ší čas a datum – v horách nebo doma upro­střed Labských pís­kov­ců. Nelé­čí se.

DÍKY ZA PODPORU | Svým cvak­nu­tím při­spí­váš eMon­ta­ně na dal­ší tvor­bu