„200 slov“

Ty nejlepší tatranské sjezdy. Pro někoho životní výzva, pro Matěje Bernáta 16 hodin akce

14. 04. 2022, Matěj Švec

Matějovi Bernátovi se koncem března povedl parádní skialpový počin. V rekordním čase zvládl vyhlášený přechod Vlada „Gipsyho“ Tatarky (zemřel v roce 2001, pozn. aut). Aby mohl tenhle těžký tatranský okruh uskutečnit, čekal Gipsy na vhodné podmínky několik let. Uskutečnění jeho vize mu nakonec trvalo tři dny – stalo se tak v roce 1986.

Matěj jako druhý absolvoval trasu non stop a bývalý nejrychlejší čas Gabo Šlárka vylepšil o čtyři hodiny na hodnotu 16 hodin a 25 minut. Sólo a bez podpory. Přečti si, co se tomuhle bývalému skialpovému závodníkovi honí hlavou, když po tmě skřípou jeho mačky při výstupu do jednoho ze sedel.

Představil bys nám trochu trasu Gipsyho přechodu, kterou se ti teď na skialpech povedlo přeběhnout?
Jedná se přibližně o 50 kilometrů s celkovým převýšením přes 6000 metrů. I když je to samozřejmě slušná dávka, tak tyto obecné parametry nemají majoritní podíl na náročnosti přechodu. Ta hlavní hodnota spočívá v obtížnosti terénu. Okruh probíhá po severní a jižní straně centrálních Tater a na trase tě potká dohromady 16 sedel a 23 dolin (TOPO). Ta místa jsou zároveň nešlápnutá (bez stopy, pozn. aut.) a většinou hůře dostupná. Velká část z nich vyžaduje chůzi na mačkách, občas popolézání po skále, případně v mixu. Není to nějaké „čtyřkové“ sólování, ale ani to není úplná turistika na lyžích. Velká část obtíží pak připadá na sjíždění prudkých svahů se sklonem přes 40 stupňů. Někdy je do žlabů i nutné slaňovat, případně slézat. Náročnost se pak ještě stupňuje, když je okolo hluboká noc a tma. V neposlední řadě je to také o poměrně složitém načasování. Expozice se neustále mění a je prakticky nemožné, aby člověk během 24 hodin chytil všude dobrou podmínku.

Nebylo by lepší to jít s parťákem? Velká část tvých předchůdců to ostatně tak udělala.
Celkově jsem ten plán nosil v hlavě asi pět let, takže i styl, jakým jsem to chtěl jít, se měnil. Ten nápad tu byl. Původně jsem chtěl jít se Zbyňkem Cyprou, mým dlouholetým parťákem a několikanásobným výhercem Beskydské sedmičky. V tuhle chvíli jsme na tom ale byli výkonnostně trochu rozdílně, což ale asi nebyl hlavní důvod. Z různých důvodů jsem to letos chtěl jít sám. Bez lidí, bez podpory. Prostě se jen soustředit na ten okamžik a možná si to i trochu vytrpět. Hladem, strachem, tmou, žízní. Chtěl jsem to dát zároveň co nejčistěji – jen já a milované Tatry. Z hlediska bezpečnosti si myslím, že jsem nijak zvlášť neriskoval. S tím dojišťováním je to ve dvojici dvousečné. Sice by se mohlo zdát, že by tím člověk snížil nějaké riziko, ale na druhou stranu tím ztratí čas. Kvůli tomu bude v dalším sedle pozdě a naopak sjezd může být o to nebezpečnější.

Vyrazil jsem sólo – jen já a milované Tatry. (f: Matěj Bernát)

Splnilo to, co jsi očekával? Jaké to bylo, být tam úplně sám?
Je extrémně těžké ty pocity zprostředkovat. Když jsem v 11 hodin večer vyrážel z Téryho chaty, tak ve mně nebyl vyloženě strach z té samoty. Spíš takový opatrný respekt k horám, k podmínkám a celkově k tomu, co mě čekalo. Večer se mělo kazit počasí, navíc v klíčovém místě na Vyšnej Kamzíčej Štrbině jsem nikdy nebyl. „Nepřecenil jsem se, nebudu se muset nakonec třeba někde otočit?“ říkal jsem si. Tyto pocity pro mě ale nebyly úplně nové a myslím, že je umím celkem zvládat. Znám je ze svých rychlých výběhů na alpské čtyřtisícovky. Chvíle, kdy se můžu soustředit na přítomný okamžik víc, než kdy jindy. Nic jiného mě neruší. Když je člověk sám, může být v maximální koncentraci. Zároveň to vše dost umocňuje ta všepohlcující tma. Přes den je to něco úplně jiného. Ta noc je jednoduše magická. Člověk absolutně vnímá vnitřní pocity, nebo naopak jen prázdno. Před startem do hlavy samozřejmě skáče tisíc drobných výmluv. Proč se na to nevykašlat. Všechny se je ale snažím ignorovat. Zároveň to ale musím dělat opatrně, abych nepřehlédl nějaký racionální důvod.

Jak jsi řešil bezpečnost? Počkat si na podmínky je asi základ. Čím dalším jsi se snažil snížit rizika?
Souhlasím, že nejdůležitější je dobrá podmínka. Zjednodušeně musí být „tvrdo“. Betonový sníh zajistí rychlost postupu. Je samozřejmě velký rozdíl, když jdeš po kolena ve sněhu, nebo po akorát tak zmrzlém podkladu. Myslím, že minimalizace rizik spočívá i v absolvování velké části za tmy. Na druhou stranu, s ubíhající nocí je zase náročné při těžkých sjezdech udržet koncentraci. Je třeba najít nějaký rozumný kompromis. Dost by mi pomohlo, kdyby byl třeba jasný měsíc, abych mohl lépe číst okolní terén. Bohužel měsíc vyšel až se svítáním.

Nejvíce stažené půlky jsem měl ohledně sjezdu do Spádové doliny. O té jsem slyšel spoustu různých historek od kluků, co to absolvovali přede mnou. Je tam ledopád, který se musí překonat, plus tam hrozí i lavinky, protože tam od rána svítí Slunce. Naštěstí jsem se tam ale dostal dost brzo, a tak byl sjezd paradoxně jedním z nejpohodovějších. Bylo to tak akorát roztopené, ale pořád bezpečné. Obecně, z hlediska lavin, byla situace stabilní. Pár nepříjemných okamžiků jsem měl ještě při slanění do žlabu směřujícího k Brnčále, kde se mi seklo lano. Z okolních skal tekla voda a já se bál, abych se někde nepropadl. Lano jsem tam nakonec nechal a raději jel.

Riziko jsem se snažil snížit i oblečením navíc. Ke konci dne se mělo kazit počasí, a tak jsem do batohu nabalil trochu víc vrstev. Nepočítal jsem, že to zvládnu tak rychle. Naopak jsem počítal, že mě změna počasí určitě zastihne. To se nakonec nestalo, ale i tak jsem byl rád, že jsem byl pro jistotu připraven. (Klikni na fotku pro popis výbavy, pozn. aut.)



Co noční sjezdy? Nebyly to jízdy betonovými koryty?
No, co si budeme povídat. Na těch lehkých závodních lyžích ty sjezdy nejsou většinou žádný požitek. Nejhorší samozřejmě je, když ztvrdnou ty vysypané lavinky, různé hroudy a podobně. Nohy vibrují, ale ty víš, že se zároveň nemůžeš moc šťavit, aby ses hned taky neodrovnal. Beton však nebyl úplně všude. Často to byly přechody mezi nafoukaným a tvrdým sněhem. Přes den to člověk pozná hned, ale v noci, pouze ve svitu čelovky, to trochu problém je. Zároveň jsou to sjezdy, které nedávají prostor pro chyby. Často svah končí skalním nebo ledovým prahem, takže člověk musí být naprosto koncentrovaný. V noci je to pak ještě o stupeň náročnější.

Šel jsi do přechodu s tím, že chceš nastavit nový časový rekord?
Motivace je pro mě asi samotné bytí v horách, a tím pádem ji příliš hledat nemusím. Jednoduše mě to baví a tyto výzvy obzvlášť. Při startu jsem rozhodně neměl v hlavě čas okolo 16 hodin, ani nějaký rekord. Cíl byl posunout své vlastní limity, fyzické i duševní.

Jaká byla tvoje příprava? Předpokládám, že většinu trasy jsi znal.
Myslím, že jsem se na to popravdě nijak zvlášť nepřipravoval. Spíš bych řekl, že jsem za roky v horách nasbíral zkušenosti, díky kterým jsem to teď mohl takhle zvládnout. Ať už to je psychická odolnost nebo jistota pohybu v terénu. Příprava byla taková průběžná a necílená: jak ukočírovat hlavu, jak to urychlit, jak to udělat bezpečně, naučené přechody mezi mačkami, lyžemi a tak dále.

Vím, že někteří kluci zkoumali trasu po částech třeba celou zimu. Já jsem se do Tater vrátil až letos, po té dvouleté pauze, kdy se tam víceméně nesmělo. I když jsem velkou část trasy znal, tak jsem to neměl nachozené. Kvůli tomu jsem pak občas někde tápal. Významná příprava pro mě byla týden před ostrým pokusem. To jsem si udělal takovou obhlídku velké části trasy. Něco jsem ale třeba nestihl vůbec. Třeba Vyšnou Kamzíčiu štrbinu, což je jedno z nejtěžších míst. Byla to pak pro mě trochu loterie, ale naštěstí to dopadlo dobře.

Samozřejmě jsem měl načtené reporty od kluků, kteří to šli přede mnou a viděl jsou spousty fotek z trasy. Aktuální podmínky jsem měl mírně zahalené tajemstvím. Myslím, že tak akorát, aby to bylo bezpečné dobrodružství.

Matěj Bernát v cíli na Terynce (f: archiv MB)

Udělal bys teď něco jinak? V přípravě, ve vybavení, načasování?
Popravdě jsem celkem překvapený, jak se mi to povedlo. Přijde mi, že bych se rouhal, kdybych řekl, že něco bylo možné udělat jinak. Samozřejmě zlepšovat je vždycky co, ale o nějakou maximální dokonalost mi vlastně ani nešlo. Nenastupoval jsem do toho tak, že jdu udělat nějaký rekord nebo nastavit úžasný čas. Chtěl jsem si to obejít a maximálně si to užít. I když to možná tak nevypadá, tak si myslím, že nějaké extra závodění do těch hor tolik nepatří. To, že to jdu sám a rychle, je spíš cesta, jak se dostat do lepšího spojení těla, mysli, přítomnosti a zároveň si ty hory de facto víc užít.

Jinak ale myslím, že prostor k lepším časům tam určitě je. I když jsem měl dobrou podmínku, mohla by být klidně ještě o něco lepší. Například ten svit měsíce. Čas by taky určitě zlepšila maximální znalost terénu, lepší plánování, lepší logistika atd.

Co jsi vlastně celou dobu jedl a pil? Doplnil jsi někde zásoby?
Těsně před odjezdem jsem zaběhl do Lidlu (není sponzorem článku, pozn. aut.) a něco jsem rychle hodil do košíku, aby mi neujel vlak. Na to jak normálně málo jím, jsem měl vlastně ještě poměrně hodně jídla. I tak, ale nic velkého. Nijak jsem se výrazně nezastavoval. Měl jsem tak dvě desetiminutové pauzy. Najím se vždycky předtím a pak potom. Horší to bylo s vodou. Věděl jsem, že ji budu moct doplnit až tak za 12 hodin od startu, takže to jsem musel hodně šetřit. Je pravda, že jsem se hodně dopíjel. Hlava už pak není úplně koncentrovaná, když je v tom žíznivém deliriu. Teoreticky jsem si to mohl zorganizovat s tou vodou lépe. Měl jsem kamarády na Popradském plese, kteří by mi ji asi klidně přinesli, nebo jsem si mohl sjet k Mořskému oku. Bylo by to asi lepší a tolik bych netrpěl, ale já chtěl hlavně držet tu myšlenku absolutní samostatnosti.

Vizualizace Matějova přechodu

Máš v hlavě nějaký další výzvy?
V hlavě je toho spousta. Snažím se teď nechat čas více plynout a méně plánovat. Rád bych se určitě dál věnoval jednodenním výstupům na alpské čtyřtisícovky. Zároveň plánuji menší expedici na Pik Lenina. Vyzkoušet si, jak tělo funguje ve výšce. Pokud zjistím, že funguje a budou vhodné podmínky, tak se třeba i pokusím o nějaký rychlejší výstup. Primární cíl to ale není.

Počin si věnoval klukům Simonovi Kolajovi a Václavu Tichavskému. Můžeš říct něco k těmhle dvěma lezcům?
Simi – skvělý lezec, skialpinista a kamarád. V roce 2017 společně s Karlem Svobodou úspěšně dokončili přechod Vlada Tatarky, jako první Češi.

Václav – předseda a duše Zlínského horolezeckého oddílu, lezec, kamarád.

Oba milovali hory, oba v nich bohužel už zůstali.. Od obou jsem měl tu čest se učit a inspirovat. Celou dobu na mne dávali shora pozor…

Kamarádi na mě shora dávali pozor… (f: MB)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu