MALÍ VS. VELCÍ

Spojuje nás láska k lezení, ale každému příroda nadělila jiné tělo a z něj plynoucí dispozice. Nedosáhnu, neudržím, neposkládám se… Pro každou konkrétní cestu je to jiné. Je dobré znát své silné stránky, ale i slabiny. A porozumět tomu, jaké trable musí řešit ostatní.

TEXT: MARTIN KŘOVÁČEK (S PŘISPĚNÍM STANDY MITÁČE) FOTO: STANDA MITÁČ, MARTIN KŘOVÁČEK, EVA KRCHOVÁ
| SRPEN 2023

FRUSTRAČNÍ ATOMOVÁ PUMA

„Ty vole! Tys to normálně přešáh!“ „Já se picnu, vona tam strčila tři prsty!“ Je téměř jisté, že většina z nás se při oblíbené skalní kratochvíli setkala s frustrací poté, co větší kámoš dosáhl do madla, případně ta prťavá holka klidně namáguje v chytu, který je pro tebe sotva použitelná přídrž. Diskuse okolo výhod a nevýhod výšky a vůbec tělesné stavby lezců se opakují jako rozbitá gramofonová deska, a protože se jedná o netriviální problém, těžko lze čekat, že někdy ustanou. A možná to je takhle zábavnější.

Ambicí tohoto článku není najít, ba ani hledat definitivní odpověď na otázku, kdo má větší výhodu, jako spíše dodat oběma stranám konfliktu dostatek munice (rozuměj výmluv, pozn. aut.), a zvýšit tak tržby v hospodách, kde se téma večer po lezení probírá.

Pokud si uděláš rešerši ve vyhledávači, zjistíš, že zejména na anglicky psaných webech je materiálu habaděj a tématu ne/výhod výšky lezce se různí autoři věnovali dávno přede mnou. Někteří například dostali nápad podívat se, jaká je průměrná výška sportovců, kteří to dotáhli až do Tokia, případně jaké tělesné parametry mají skalní borci na horních 100 příčkách žebříčku 8a.nu. Zjistili mimo jiné, že nejlepší lezci světa jsou přibližně o dva centimetry menší, než je průměr pro dané pohlaví. Zároveň rozptyl okolo tohoto průměru je značný, čili statistika nám jednoznačnou odpověď nedává.

Z mnoha diskuzí, kterých jsem se přímo účastnil nebo je jen pasivně vyslechl, jsem nabyl dojmu, že v boji o „kdo má lepší výmluvu“ tahají vysocí za trochu kratší konec. Je to logické, neboť jejich šáh z madla do madla nejde nijak okecat a působí na jejich menší kolegy doslova jako frustrační atomová puma. Zmíněná jasná viditelnost a „neoddiskutovatelnost“ této výhody může být důvodem, proč si mnozí myslí, že ti vyšší z nás mají většinou na skalách snazší život. Abych citoval nejmenovanou kamarádku, která zrovna udržela malou lištu v místě, kde ostatní pohořeli: „No jo… to je těch pět procent případů, kdy my menší máme výhodu…“

Je to skutečně tak, že být menší je v 95 % cest nevýhoda? Pojďme se podívat na některé konkrétní aspekty lezení a jak je ovlivňuje naše tělesná stavba.

KRITÉRIUM 1:
CHYT JE DALEKO

Zde mají celkem očividnou výhodu ti vyšší z nás, případně lidé se silně pozitivním „ape indexem“ (opičí index – poměr rozpětí paží vzhledem k výšce, pozn. red.). Kdo má obojí, tedy výšku i dlouhé ruce, ponechává občas ostatní v němém úžasu, kam až je schopen svou nekončetinu (od slova nekonečný, pozn. aut.) natáhnout a se samolibým úsměvem vynechat čtyři malé chyty, kde menší kamarádi mají svůj „crux“. Tato výhoda je obzvláště markantní v terénu, kde se nachází v hladké stěně dvě povinné lišty vzdálené od sebe metr dvacet a pro drobnější lezce znamenají někdy doslova stopku.

Avšak jinde (napadá mě oblíbená sportovní oblast nedaleko za Rozvadovem, pozn. aut.) může skála připomínat dobře uzrálý ementál a kdo trpělivě vyzkouší všech dvacet dírek, které má v dosahu, může se zklamáním zjistit, že jsou všechny zhruba stejně špatné. Z žádné nejsi schopen cvaknout borhák a radši zase slezeš nebo spadneš. Lehčího lezce s menší rukou nemusí tento terén vůbec zastavit, naopak si zde ostentativně namáguje, cvakne a ladně pokračuje dál. I tady se výška může hodit, ale nemusí už převážit nad nevýhodami, které s sebou velký vzrůst může také nést.

Za další výhodu výšky a rozpětí paží lze považovat celkově menší počet kroků, který je třeba v cestě vykonat, což volně přeloženo znamená lézt rychleji a strávit v cestě méně času. Lézt svižně a efektivně je taktika, kterou si pochvaluje i sám velký Adam (185 cm).

Do této kapitoly též logicky patří cvakání nepříjemně vysoko umístěného jištění – co si budeme povídat, lépe se bouldruje s kruhem cvaknutým nad hlavou, než s vidinou dopadu na hrbolatou zem.


VERDIKT: Vyšší lezci mají výhodu, mnohdy obrovskou.

Jasně, tohle okecat nejde. (foto: Martin Křováček)


KRITÉRIUM 2:
SCHOPNOST CHYT UDRŽET

Zde hraje roli celá řada faktorů, mezi které patří mimo jiné: relativní síla (bude podrobněji rozebráno níže, pozn. aut.), počet prstů, které mohu zapojit, a délka prstů.

Domnívám se, že na většině chytů bude mít výhodu lezec s menší rukou. Dírku lépe udržím, když do ní strčím víc prstů a hlouběji – myšleno nikoli absolutně, ale na více článků. Podobně to bude vypadat v malé jamce nebo na kostičce.

Na liště, která je dostatečně široká, ale ne hluboká, odpadne trpaslíkům výhoda počtu prstů, ale stále mají výhodu vyplývající z jejich menší délky. Snáze udržím lištu, kterou držím dvěma články prstů, než jedním.

Není ruka jako ruka. (f: Martin Křováček)


Sporným územím jsou obliny, tam snad mohou mít výhodu velikáni. Velká tlapa se na chyt připlácne větší plochou a tření může lépe konat svou práci. Zároveň „oblina není pro velkou ruku tak oblá“. Poloměr chytu je pro všechny stejný, ale to, po čem se malá ruka sápe jako po basketbalovém míči, může ta velká obejmout jako grapefruit.

A jak je to se stupy? Za nepatrnou výhodou lze asi považovat malé lezečky na některých typech stupů. Elegantní lezečka vel. 35 přeci jen zapluje do dírky o něco hlouběji než ploutev třiačtyřicítka.


VERDIKT: Menší mají většinou výhodu.

– UDRŽET JEBKU: LEHČÍ JE TO PRO LEHČÍ… (foto: Standa Mitáč) –

KRITÉRIUM 3:
DRŽENÍ TĚLA V NAMÁHAVÉ POZICI

Výše uvedená schopnost dosáhnout do chytu samozřejmě neprobíhá ve stavu beztíže, ale je třeba v každém kroku vybojovat malou bitvu s tíhou vlastního těla. K tomu nám slouží už zmíněná relativní síla našich svalů – předloktí, paže, pletenec ramenní, záda, svaly trupu, nohy… V každé cestě v jiném poměru, ale zapojuje se jich většina.

Některé články, které jsem k tématu nastudoval, zmiňují délku končetin a z nich vyplývající páky, se kterými naše svaly musí pracovat. Vyznění bylo většinou takové, že pro drobnější lezce je o něco snazší pohnout tělem v namáhavé pozici, případně jej v ní udržet. Tím, že jsou skladnější, je pro ně rovněž přirozené mít své těžiště blíže ke skále, vmáčknout se do výklenků, nevýrazných prohlubní nebo koutů a vůbec si ve srovnání s neohrabanými kolohnáty různě usnadňovat život.

Speciální zmínku by možná zasluhovala konfigurace „stupy příliš vysoko“. Tento problém nastává relativně často při překonávání skalních břich a střechovitých převisů, kdy je třeba zavčasu vykopat nohy „nahoru nad převis“, avšak dostupné chyty jsou pro vysokého zatím příliš nízko. V takové pozici překážejí velkému lezci kolena a pokud neoplývá enormní mobilitou kyčlí, musí vystrčit své pozadí hluboko nad údolí. Jeho těžiště se tak dostává daleko od skály a jsou-li chyty špatné, namísto dalšího postupu vzhůru často následuje pád. Bouldrové nástupy ze sedu jsou v principu totéž, velcí se do stísněné pozice prostě mají problém „vejít“.


VERDIKT: Malí se většinou těší drobné výhodě.

KRITÉRIUM 4:
RELATIVNÍ SÍLA

Zde bych se rád pozastavil u tématu, kterého se jiní autoři většinou dotkli jen okrajově konstatováním, že drobnější lezci jsou zpravidla lehčí, aniž by dostatečně rozvedli závažnost této skutečnosti. Relativní síla je alfa a omega nejen lezení, ale i gymnastiky, kalisteniky (cvičení s vlastní tělesnou vahou, pozn. red.), parkuru a vůbec všech disciplín, ve kterých cvičenec překonává hmotnost svého těla.

Je jedno, jestli zrovna hovoříme o svalech předloktí, zajišťujících naši schopnost svírat chyt v prstech, nebo svaly paží, ramen, celého trupu a nohou, které nám pomáhají dostat se do dalšího chytu ve třicetistupňovém převise. Ve všech případech je rozhodující poměr síly, kterou jsou naše svaly schopny vyvinout pro pohyb kýženým směrem a síly, kterou naše hmotné tělo táhne gravitace směrem dolů.

Kdo si někdy kladl otázku, proč je mravenec tak strašně silný, když nosí jehličky a stébla násobně větší, než je on sám? Ve skutečnosti je mravenec ještě slaboch, protože existuje brouk, který unese víc než tisícinásobek vlastní hmotnosti! Umíš si to představit u člověka? Nebo proč blecha při své velikosti cca 3 mm doskočí až 20 cm vysoko a 45 cm daleko – což by přepočteno na člověka znamenalo 120 metrů vysoko a 270 metrů daleko? Zatímco takový slon neskáče pro jistotu raději vůbec…

Důvod, proč nám tenhle naprostý nepoměr může připadat nelogický nebo nepochopitelný, vyplývá možná z toho, že příliš zjednodušeně přistupujeme ke škálování. Když chci uvařit desetkrát víc guláše, všechny ingredience vynásobím deseti a je to. Takže desetkrát větší znamená desetkrát silnější, to je přece jasný, ne? Akorát, že vůbec!

Proč to tedy nefunguje? Sílu našich svalů lze přibližně vztáhnout k jejich průřezu (počtu svalových vláken, pozn. aut.), podobně jako třeba nosnost lana. Tedy síla svalu nebo nosnost lana neroste s jeho průměrem, nýbrž jeho druhou mocninou – vzpomeň, jak se vypočte obsah kruhu. Takže desetkrát větší zvíře nebude silnější desetkrát, ale stokrát! Ale pokud se bavíme o RELATIVNÍ síle, musíme vzít v potaz druhý faktor. Tělesná hmotnost závisí na jeho objemu, tedy roste se třetí mocninou výšky při zachování jeho proporcí. Proč třetí mocninou? Násobí se naše výška, šířka a hloubka. Desetkrát větší jedinec bude těžší tisíckrát, ale jeho síla bude větší jen stokrát. Relativní síla tedy desetkrát poklesla.

Výsledkem je, že oproti velkým zvířatům jsou malí živočichové relativně mnohem silnější. Jejich fyzické schopnosti se nám mohou jevit jako doslova „nadpřirozené“.

„Oproti velkým zvířatům jsou malí živočichové relativně mnohem silnější. Jejich fyzické schopnosti se nám mohou jevit jako doslova ‚nadpřirozené‘.“


Příklad s blechou a slonem je samozřejmě extrémní, ale i u lidí existuje oprávněný předpoklad, že s rostoucí výškou bude relativní síla vzhledem k neúměrně rostoucí tělesné hmotnosti nevýhodně klesat. Například lezec vysoký 168 cm bude mít relativní sílu o 10 % větší, než by měl stejně stavěný kolega vysoký 185 cm.

Je zmíněných deset procent hodně? Těžká otázka. Ale to, že nejlepší gymnasti a vzpěrači v dané váhové kategorii jsou spíše menšího vzrůstu, nejspíš něco znamená. Nebo si představ, že si ponecháš svou současnou sílu, ale vážíš o 10 % méně. To nezní vůbec špatně, že? Podle mé zkušenosti jsou i dvě kila docela znát, natož sedm a půl…

Lynn Hill k tomu ještě ráda říká: „Skála nediskriminuje.“ (foto: Eva Krchová)


Zejména lezci 40+ mi dají jistě za pravdu, že lezecká forma značně závisí na schopnosti intenzivně trénovat a zároveň se nezranit (ano, je to skoro protimluv, pozn. aut.). Nižší náchylnost ke zraněním lze považovat za další výhodu lehoučkých lezců, neboť síla, kterou tkáň vydrží, než „rupne“, je opět dána jejím průřezem (plochou), ale zátěž roste s hmotností, potažmo objemem našeho třírozměrného těla.

Z výše uvedených úvah plyne, že i když to není na první pohled vůbec vidět, drobnější a lehčí lezci se těší významné výhodě doslova při každém lezeckém kroku. Možná i proto Dave MacLeod, kterého osobně považuji za kompetentního lezeckého odborníka, ve své knize 9 Out of 10 Climbers Make the Same Mistakes tituluje menší lezce „the lucky little ones“ (malí šťastlivci, pozn. red.).


VERDIKT: „Lucky little ones“ mají prostě kliku.

– CO JE MALÉ, TO JE HEZKÉ. A TAKY SILNÉ. (foto: Martin Křováček) –


ZÁVĚR

Podtrženo sečteno je to na body 3:1 pro malé, ale nebylo by spravedlivé každému bodu dávat stejnou váhu. V každé cestě to bude jiné, ale nepřipadá mi, že by malí nebo naopak velcí měli jakoukoli záruku, že jim náhodně vybraná linka, ať už venku nebo na překližce, půjde jako po másle. Statistika potvrzuje, že stejný stupeň obtížnosti jsou schopni lézt +/- stejně lezci všech velikostí a barev.

Snad se mi podařilo zpochybnit zažitou představu, že velcí to mají v lezení snazší. Kdyby to byla pravda, na svěťáku v lezení by to nejspíš vypadalo jako v NBA. (V minulé sezóně byla průměrná výška hráčů v nejprestižnější světové basketbalové lize 198,6 cm, pozn. aut.)

Jasně, mít výmluvu se hodí vždycky, ale byla by škoda propadat trudnomyslnosti jen proto, že ti jedna konkrétní cesta dává na frak. Takže si večer u piva klidně zanadávej, ale pokud nelezeš pouze pro radost a chceš svůj deníček vyplnit co nejvyššími číslíčky a písmenky, zítra si vyber cestu, která ti lépe sedne. A než začneš na kámoše chrlit svůj „betonovej program“ pro klíčové místo cesty, radši se podívej, jestli je aspoň přibližně stejně vysoký, jako ty.

ANKETA ČAHOUNŮ A PŮLČÍKŮ

Láďa Svítek
Kuba Hlaváček
Simča Ulmonová
Ondra Tůma

(157 cm zamlada, „ale věkem už jsem sešel a seschnul, tak teď stěží 154 cm“)

Mají při lezení výhodu spíš větší nebo menší lezci?
Viděl bych to tak, že v 90 procentech mají výhodu ti větší. Takže v jedné z deseti cest jsem ve výhodě a jinak v nevýhodě. (směje se) Hlavně v kolmáčích – když nedosáhneš, tak máš smůlu. Převisy a rajbasy nevadí, ale kolmáče jsou nejhorší. Pokud lezeš ruka-noha, tak to je pro malý smrt. (směje se)

Příklad cesty, kde jsi měl fakt nevýhodu?
Takových je hodně a mám jich dost zapytlených. Třeba „Dřevěná podpora“ (VIII) tady u nás na Bábovce, kde pod prvním kruhem nedošáhnu do chytů.

A příklad cesty, kde jsi měl výhodu?
Něco, kde jsem se těm velkejm vysmál? Musím chvíli přemýšlet. Třeba na bouldrech. Dělám občas traverzy, co jim nejdou. Teď jsem udělal třeba jeden v Sosnové, jmenuje se to „Vykopaný traverz“ (6C) a nástup je tam z lehu i pro mě. (směje se) Tam budou velcí v řiti a otlučou se o zem. Moc opakování to nemá. (směje se)

(191 cm)

Mají při lezení výhodu spíš větší nebo menší lezci?
Ve většině případů si myslím, že mají výhodu větší lezci. Na skalách mi ze zkušenosti přijde, že často dosáhnu někam, kam ostatní nedosáhnou a musí lízt trochu jinak. V kolmicích je to výraznější.

Příklad cesty, kde jsi měl fakt nevýhodu?
Myslím, že se mi to děje víc na bouldrech. Když musíš zvednout nohy někam vysoko za hlavu. Možná by to ale šlo natrénovat, i když jsem větší. Často mi nejdou kroky, kde se menší lidi lépe složí. A nelíbí se mi nízký starty. (směje se)

A příklad cesty, kde jsi měl výhodu?
Teď se mi zrovna povedla jedna na Srbsku – jmenuje se „Rampouchová“ (10 UIAA) na Skálu v Kozle. Tam jsem měl určitě výhodu, jelikož jsem z velkého stupu dosáhl do jiného chytu než ostatní.

(155 cm)

Mají při lezení výhodu spíš větší nebo menší lezci?
Jak kdy a jak kde. 155 cm je naprd v kolmějších cestách, se 180 cm a víc se zase odklápíš od stěny ve vysokých nášlapech a jiných „štosovacích“ záludnostech – při „sit startu“ na bouldrech si skoro můžeš vypíchnout kolenem oko (směje se). Lezu nejvíc na písku a tam bych řekla, že je obecně malá výška hendikep, se kterým se člověk musí vyrovnat. Nejdřív brblá, nadává, cítí se zoufale… pak ale pochopí, že musí brát, co je, smíří se s tím a už to nikomu nesděluje. Aby to nevyznělo jako výmluva a zároveň výtka proti vyšším lidem. Každý máme nějaké proporce a nakládáme s tím dle výhod a nevýhod. Už se ani nezlobím na kluky, že cesty někdy shazují a já se tam tolik nadřu. Klasa je čistě orientační.

Příklad cesty, kde jsi měla fakt nevýhodu?
Tak to mám celý seznam z písku, ale koho to zajímá. Jsou tam i cesty v klase VIII, a když k tomu přičteme, že zrovna chybí i morál, tak jdeš od válu hodně rychle. (směje se)

A příklad cesty, kde jsi měla výhodu?
Na písku o takové cestě nevím, bývají to převislejší cesty na vápně, převisy, vysoké nášlapy, chyty, kam líp narveme malé prsty, ale zde zase obecně platí, že malý lidi jsou pilnější v přípravě, protože se chybějící výšku snaží dohnat silou (co neprotlačíš, nemáš), mrštností, technikou, ale třeba v takové plotně je ti i technický shyb k ničemu a při skoku dáš maximálně pozdrav slunci. (směje se)

(192 cm)

Mají při lezení výhodu spíš větší nebo menší lezci?
Těžko říct, když se podívám na světovou špičku a jejich vzrůst.… Pro lezení na písku ale mají vyšší lezci podle mě spíš výhodu.

Příklad cesty, kde jsi měl fakt nevýhodu?
Spousta sit-startů při boulderingu.

Příklad cesty, kde jsi měl fakt výhodu?
Spousta cest u nás na písku.

__________

Martin Křováček

Autor

Na lano se navázal během studií pražské VŠCHT a láska k lezení se ho drží víc než 15 let. Od tradičních pískovcových cest v Ostrově a Skaláku se dostal ke sportovkám, na kterých teď tráví nejvíce času. Kafe, lezení, pivo, spacák – tenhle cyklus se mu nikdy neomrzí.

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není o číslech a život není o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší čas a datum – v horách nebo doma uprostřed Labských pískovců. Neléčí se.

Jakub Freiwald

Editor

Před mnoha lety propadl cestování a v Čechách ho od té doby potkáš jenom v létě. Zbytek roku rád kámoše udržuje v nejistotě, ve kterém časovém pásmu se zrovna nachází. I když miluje hory, poslední dobou dává přednost spíš tropickým oceánům a surfování.

DÍKY ZA PODPORU | Svým cvaknutím přispíváš eMontaně na další tvorbu