MALÍ VS. VELCÍ

FRUSTRAČNÍ ATOMOVÁ PUMA

„Ty vole! Tys to normálně přešáh!“ „Já se picnu, vona tam strčila tři prsty!“ Je téměř jisté, že většina z nás se při oblíbené skalní kratochvíli setkala s frustrací poté, co větší kámoš dosáhl do madla, případně ta prťavá holka klidně namáguje v chytu, který je pro tebe sotva použitelná přídrž. Diskuse okolo výhod a nevýhod výšky a vůbec tělesné stavby lezců se opakují jako rozbitá gramofonová deska, a protože se jedná o netriviální problém, těžko lze čekat, že někdy ustanou. A možná to je takhle zábavnější.

Ambicí tohoto článku není najít, ba ani hledat definitivní odpověď na otázku, kdo má větší výhodu, jako spíše dodat oběma stranám konfliktu dostatek munice (rozuměj výmluv, pozn. aut.), a zvýšit tak tržby v hospodách, kde se téma večer po lezení probírá.

Pokud si uděláš rešerši ve vyhledávači, zjistíš, že zejména na anglicky psaných webech je materiálu habaděj a tématu ne/výhod výšky lezce se různí autoři věnovali dávno přede mnou. Někteří například dostali nápad podívat se, jaká je průměrná výška sportovců, kteří to dotáhli až do Tokia, případně jaké tělesné parametry mají skalní borci na horních 100 příčkách žebříčku 8a.nu. Zjistili mimo jiné, že nejlepší lezci světa jsou přibližně o dva centimetry menší, než je průměr pro dané pohlaví. Zároveň rozptyl okolo tohoto průměru je značný, čili statistika nám jednoznačnou odpověď nedává.

Z mnoha diskuzí, kterých jsem se přímo účastnil nebo je jen pasivně vyslechl, jsem nabyl dojmu, že v boji o „kdo má lepší výmluvu“ tahají vysocí za trochu kratší konec. Je to logické, neboť jejich šáh z madla do madla nejde nijak okecat a působí na jejich menší kolegy doslova jako frustrační atomová puma. Zmíněná jasná viditelnost a „neoddiskutovatelnost“ této výhody může být důvodem, proč si mnozí myslí, že ti vyšší z nás mají většinou na skalách snazší život. Abych citoval nejmenovanou kamarádku, která zrovna udržela malou lištu v místě, kde ostatní pohořeli: „No jo… to je těch pět procent případů, kdy my menší máme výhodu…“

Je to skutečně tak, že být menší je v 95 % cest nevýhoda? Pojďme se podívat na některé konkrétní aspekty lezení a jak je ovlivňuje naše tělesná stavba.

KRITÉRIUM 1:
CHYT JE DALEKO

Zde mají celkem očividnou výhodu ti vyšší z nás, případně lidé se silně pozitivním „ape indexem“ (opičí index – poměr rozpětí paží vzhledem k výšce, pozn. red.). Kdo má obojí, tedy výšku i dlouhé ruce, ponechává občas ostatní v němém úžasu, kam až je schopen svou nekončetinu (od slova nekonečný, pozn. aut.) natáhnout a se samolibým úsměvem vynechat čtyři malé chyty, kde menší kamarádi mají svůj „crux“. Tato výhoda je obzvláště markantní v terénu, kde se nachází v hladké stěně dvě povinné lišty vzdálené od sebe metr dvacet a pro drobnější lezce znamenají někdy doslova stopku.

Avšak jinde (napadá mě oblíbená sportovní oblast nedaleko za Rozvadovem, pozn. aut.) může skála připomínat dobře uzrálý ementál a kdo trpělivě vyzkouší všech dvacet dírek, které má v dosahu, může se zklamáním zjistit, že jsou všechny zhruba stejně špatné. Z žádné nejsi schopen cvaknout borhák a radši zase slezeš nebo spadneš. Lehčího lezce s menší rukou nemusí tento terén vůbec zastavit, naopak si zde ostentativně namáguje, cvakne a ladně pokračuje dál. I tady se výška může hodit, ale nemusí už převážit nad nevýhodami, které s sebou velký vzrůst může také nést.

Za další výhodu výšky a rozpětí paží lze považovat celkově menší počet kroků, který je třeba v cestě vykonat, což volně přeloženo znamená lézt rychleji a strávit v cestě méně času. Lézt svižně a efektivně je taktika, kterou si pochvaluje i sám velký Adam (185 cm).

Do této kapitoly též logicky patří cvakání nepříjemně vysoko umístěného jištění – co si budeme povídat, lépe se bouldruje s kruhem cvaknutým nad hlavou, než s vidinou dopadu na hrbolatou zem.


VERDIKT: Vyšší lezci mají výhodu, mnohdy obrovskou.

KRITÉRIUM 2:
SCHOPNOST CHYT UDRŽET

Zde hraje roli celá řada faktorů, mezi které patří mimo jiné: relativní síla (bude podrobněji rozebráno níže, pozn. aut.), počet prstů, které mohu zapojit, a délka prstů.

Domnívám se, že na většině chytů bude mít výhodu lezec s menší rukou. Dírku lépe udržím, když do ní strčím víc prstů a hlouběji – myšleno nikoli absolutně, ale na více článků. Podobně to bude vypadat v malé jamce nebo na kostičce.

Na liště, která je dostatečně široká, ale ne hluboká, odpadne trpaslíkům výhoda počtu prstů, ale stále mají výhodu vyplývající z jejich menší délky. Snáze udržím lištu, kterou držím dvěma články prstů, než jedním.

Sporným územím jsou obliny, tam snad mohou mít výhodu velikáni. Velká tlapa se na chyt připlácne větší plochou a tření může lépe konat svou práci. Zároveň „oblina není pro velkou ruku tak oblá“. Poloměr chytu je pro všechny stejný, ale to, po čem se malá ruka sápe jako po basketbalovém míči, může ta velká obejmout jako grapefruit.

A jak je to se stupy? Za nepatrnou výhodou lze asi považovat malé lezečky na některých typech stupů. Elegantní lezečka vel. 35 přeci jen zapluje do dírky o něco hlouběji než ploutev třiačtyřicítka.


VERDIKT: Menší mají většinou výhodu.

KRITÉRIUM 3:
DRŽENÍ TĚLA V NAMÁHAVÉ POZICI

Výše uvedená schopnost dosáhnout do chytu samozřejmě neprobíhá ve stavu beztíže, ale je třeba v každém kroku vybojovat malou bitvu s tíhou vlastního těla. K tomu nám slouží už zmíněná relativní síla našich svalů – předloktí, paže, pletenec ramenní, záda, svaly trupu, nohy… V každé cestě v jiném poměru, ale zapojuje se jich většina.

Některé články, které jsem k tématu nastudoval, zmiňují délku končetin a z nich vyplývající páky, se kterými naše svaly musí pracovat. Vyznění bylo většinou takové, že pro drobnější lezce je o něco snazší pohnout tělem v namáhavé pozici, případně jej v ní udržet. Tím, že jsou skladnější, je pro ně rovněž přirozené mít své těžiště blíže ke skále, vmáčknout se do výklenků, nevýrazných prohlubní nebo koutů a vůbec si ve srovnání s neohrabanými kolohnáty různě usnadňovat život.

Speciální zmínku by možná zasluhovala konfigurace „stupy příliš vysoko“. Tento problém nastává relativně často při překonávání skalních břich a střechovitých převisů, kdy je třeba zavčasu vykopat nohy „nahoru nad převis“, avšak dostupné chyty jsou pro vysokého zatím příliš nízko. V takové pozici překážejí velkému lezci kolena a pokud neoplývá enormní mobilitou kyčlí, musí vystrčit své pozadí hluboko nad údolí. Jeho těžiště se tak dostává daleko od skály a jsou-li chyty špatné, namísto dalšího postupu vzhůru často následuje pád. Bouldrové nástupy ze sedu jsou v principu totéž, velcí se do stísněné pozice prostě mají problém „vejít“.


VERDIKT: Malí se většinou těší drobné výhodě.

KRITÉRIUM 4:
RELATIVNÍ SÍLA

Zde bych se rád pozastavil u tématu, kterého se jiní autoři většinou dotkli jen okrajově konstatováním, že drobnější lezci jsou zpravidla lehčí, aniž by dostatečně rozvedli závažnost této skutečnosti. Relativní síla je alfa a omega nejen lezení, ale i gymnastiky, kalisteniky (cvičení s vlastní tělesnou vahou, pozn. red.), parkuru a vůbec všech disciplín, ve kterých cvičenec překonává hmotnost svého těla.

Je jedno, jestli zrovna hovoříme o svalech předloktí, zajišťujících naši schopnost svírat chyt v prstech, nebo svaly paží, ramen, celého trupu a nohou, které nám pomáhají dostat se do dalšího chytu ve třicetistupňovém převise. Ve všech případech je rozhodující poměr síly, kterou jsou naše svaly schopny vyvinout pro pohyb kýženým směrem a síly, kterou naše hmotné tělo táhne gravitace směrem dolů.

Kdo si někdy kladl otázku, proč je mravenec tak strašně silný, když nosí jehličky a stébla násobně větší, než je on sám? Ve skutečnosti je mravenec ještě slaboch, protože existuje brouk, který unese víc než tisícinásobek vlastní hmotnosti! Umíš si to představit u člověka? Nebo proč blecha při své velikosti cca 3 mm doskočí až 20 cm vysoko a 45 cm daleko – což by přepočteno na člověka znamenalo 120 metrů vysoko a 270 metrů daleko? Zatímco takový slon neskáče pro jistotu raději vůbec…

Důvod, proč nám tenhle naprostý nepoměr může připadat nelogický nebo nepochopitelný, vyplývá možná z toho, že příliš zjednodušeně přistupujeme ke škálování. Když chci uvařit desetkrát víc guláše, všechny ingredience vynásobím deseti a je to. Takže desetkrát větší znamená desetkrát silnější, to je přece jasný, ne? Akorát, že vůbec!

Proč to tedy nefunguje? Sílu našich svalů lze přibližně vztáhnout k jejich průřezu (počtu svalových vláken, pozn. aut.), podobně jako třeba nosnost lana. Tedy síla svalu nebo nosnost lana neroste s jeho průměrem, nýbrž jeho druhou mocninou – vzpomeň, jak se vypočte obsah kruhu. Takže desetkrát větší zvíře nebude silnější desetkrát, ale stokrát! Ale pokud se bavíme o RELATIVNÍ síle, musíme vzít v potaz druhý faktor. Tělesná hmotnost závisí na jeho objemu, tedy roste se třetí mocninou výšky při zachování jeho proporcí. Proč třetí mocninou? Násobí se naše výška, šířka a hloubka. Desetkrát větší jedinec bude těžší tisíckrát, ale jeho síla bude větší jen stokrát. Relativní síla tedy desetkrát poklesla.

Výsledkem je, že oproti velkým zvířatům jsou malí živočichové relativně mnohem silnější. Jejich fyzické schopnosti se nám mohou jevit jako doslova „nadpřirozené“.

„Oproti velkým zvířatům jsou malí živočichové relativně mnohem silnější. Jejich fyzické schopnosti se nám mohou jevit jako doslova ‚nadpřirozené‘.“

Příklad s blechou a slonem je samozřejmě extrémní, ale i u lidí existuje oprávněný předpoklad, že s rostoucí výškou bude relativní síla vzhledem k neúměrně rostoucí tělesné hmotnosti nevýhodně klesat. Například lezec vysoký 168 cm bude mít relativní sílu o 10 % větší, než by měl stejně stavěný kolega vysoký 185 cm.

Je zmíněných deset procent hodně? Těžká otázka. Ale to, že nejlepší gymnasti a vzpěrači v dané váhové kategorii jsou spíše menšího vzrůstu, nejspíš něco znamená. Nebo si představ, že si ponecháš svou současnou sílu, ale vážíš o 10 % méně. To nezní vůbec špatně, že? Podle mé zkušenosti jsou i dvě kila docela znát, natož sedm a půl…

Zejména lezci 40+ mi dají jistě za pravdu, že lezecká forma značně závisí na schopnosti intenzivně trénovat a zároveň se nezranit (ano, je to skoro protimluv, pozn. aut.). Nižší náchylnost ke zraněním lze považovat za další výhodu lehoučkých lezců, neboť síla, kterou tkáň vydrží, než „rupne“, je opět dána jejím průřezem (plochou), ale zátěž roste s hmotností, potažmo objemem našeho třírozměrného těla.

Z výše uvedených úvah plyne, že i když to není na první pohled vůbec vidět, drobnější a lehčí lezci se těší významné výhodě doslova při každém lezeckém kroku. Možná i proto Dave MacLeod, kterého osobně považuji za kompetentního lezeckého odborníka, ve své knize 9 Out of 10 Climbers Make the Same Mistakes tituluje menší lezce „the lucky little ones“ (malí šťastlivci, pozn. red.).


VERDIKT: „Lucky little ones“ mají prostě kliku.

ZÁVĚR

Podtrženo sečteno je to na body 3:1 pro malé, ale nebylo by spravedlivé každému bodu dávat stejnou váhu. V každé cestě to bude jiné, ale nepřipadá mi, že by malí nebo naopak velcí měli jakoukoli záruku, že jim náhodně vybraná linka, ať už venku nebo na překližce, půjde jako po másle. Statistika potvrzuje, že stejný stupeň obtížnosti jsou schopni lézt +/- stejně lezci všech velikostí a barev.

Snad se mi podařilo zpochybnit zažitou představu, že velcí to mají v lezení snazší. Kdyby to byla pravda, na svěťáku v lezení by to nejspíš vypadalo jako v NBA. (V minulé sezóně byla průměrná výška hráčů v nejprestižnější světové basketbalové lize 198,6 cm, pozn. aut.)

Jasně, mít výmluvu se hodí vždycky, ale byla by škoda propadat trudnomyslnosti jen proto, že ti jedna konkrétní cesta dává na frak. Takže si večer u piva klidně zanadávej, ale pokud nelezeš pouze pro radost a chceš svůj deníček vyplnit co nejvyššími číslíčky a písmenky, zítra si vyber cestu, která ti lépe sedne. A než začneš na kámoše chrlit svůj „betonovej program“ pro klíčové místo cesty, radši se podívej, jestli je aspoň přibližně stejně vysoký, jako ty.

__________