NA PÁSECH V IRÁKU

PŘEKVAPENÍ NA PŘEPÁŽCE

Reu­ters: „Iran attacks Ira­q’s Erbil with mis­si­les in war­ning to U.S.“ (Írán zaú­to­čil rake­ta­mi na irác­ké měs­to Erbil jako varo­vá­ní USA.) Tohle je titu­lek, kte­rý nechceš vidět, když za týden letíš do Irá­ku lyžo­vat. Do oblas­ti poblíž měs­ta Erbil.

V celé ban­dě si volá­me a píše­me Moni­ce, kte­rá v Erbi­lu pra­cu­je. „Byl to jen útok na nově sta­vě­ný ame­ric­ký kon­zu­lát. Netý­ká se to cel­ko­vé bez­peč­nos­ti v zemi,“uklidňuje nás. „Dob­rá, tak snad to bude ok,“ padá finál­ní roz­hod­nu­tí a začí­ná­me se těšit na výlet.

„…vaši kole­go­vé jsou v pořád­ku a mohou odnést lyže do nadroz­měr­ných zava­za­del, ale vám, pane, nepla­tí pas!“

Poli­je mě hor­ko a pocit, jak když máš hod­ně špat­ný sen. Na výlet do irác­ké­ho Kur­distá­nu se oprav­du těším a nedo­ve­du si před­sta­vit, že bych neod­le­těl.

Dal­ších deset minut uke­cá­vám pána na pře­páž­ce, ale pas mi má pla­tit ješ­tě šest měsí­ců a mně pla­tí jen pět.

Začí­nám při­jí­mat rea­li­tu a vymýš­let alter­na­tiv­ní plán. Je pátek, o víken­du nic nevy­ře­ším, ale v pon­dě­lí bych si mohl sko­čit udě­lat expres­ní pas za šest tisíc a v úte­rý už mohu letět. Zdá se to být šíle­né a kom­pli­ko­va­né, ale je to asi jedi­ná mož­nost.

Leten­ka jde pře­boo­ko­vat, i když leta­dlo letí za pár minut. Leten­ka v dal­ším týd­nu je draž­ší, ale to mě teď netrá­pí. Hlav­ně abych odle­těl za kama­rá­dy na legen­dár­ní výlet.

O víken­du jsem měl mega fomo (fear of mis­sing out), že nesla­vím irác­ký nový rok se zbyt­kem sku­pi­ny. Na Instagra­mu už při­stá­va­jí super fot­ky z oslav.

Je stře­da nad ránem a taxík mě vyzved­nul na letiš­ti v Erbi­lu a teď už mě veze do hor za kama­rá­dy, abych stih­nul dneš­ní ski­al­po­vý výlet.

Irák (irác­ký Kur­distán) vypa­dá jinak, než jsem si ho před­sta­vo­val. Erbil je met­ro­po­le západ­ní­ho sty­lu – večer­ní bary, mra­kodra­py, luxus­ní restau­ra­ce. (Viz per­fekt­ní foto­re­por­táž Rya­na Koo­p­man­se, pozn. red.) Po ces­tě do hor vidí­me, jak tu sta­ví nové dál­ni­ce a tune­ly. Kolem sil­ni­ce je zele­no a vrchol­ky hor jsou krás­ně zasně­že­né. Pocit, že je něco jinak, navo­zu­jí check-poin­ty, kte­ré jsou na sil­ni­cích u měst.

„Passport, ple­a­se.“ Na pří­jez­do­vé ces­tě k uby­to­vá­ní je dal­ší check-point. Tady už je to přís­něj­ší. Zaha­le­ní vojá­ci s AKč­ka­ma v ruce a v poza­dí obr­ně­né bojo­vé vozi­dlo. Blí­žím se k írán­ské hra­ni­ci, a tak zde musím nechat pas. Pro jis­to­tu dávám vojá­kům ten sta­rý pas, na kte­rý mě sem před­tím nepus­ti­li.

Pří­jez­do­vá ces­ta k baráč­ku je vel­ký záži­tek. Roz­bahně­né kole­je ved­le 70metrového srá­zu – to je něco, co se mi roz­hod­ně nelí­bí.

Byd­lí­me u míst­ní­ho gui­da Oma­ra. Pro­na­jí­má na svém pozem­ku dvě skle­ně­né kost­ky. Naše má jen jed­no­vrst­vá okna, tak­že všech­na vlh­kost kon­den­zu­je vevnitř. Topí­me ply­no­vou lah­ví a spí­me na zemi ve spa­cá­cích. Ale je odtud krás­ný výhled na okol­ní kop­ce.

Sku­pin­ku zastih­nu u sní­da­ně a vyrá­ží­me na hře­ben, kte­rý je pří­mo pro­ti naší skle­ně­né kost­ce. U výjez­du na sil­ni­ci si na check-poin­tu vyzve­dá­vá­me naše pasy. Dáva­jí nám jen sedm pasů a nás je už osm. Vyse­dá­me a uka­zu­je­me, kolik nás sedí ve dvou autech. Voják umí ang­lic­ky počí­tat jen do čtyřech.

Tak­že počí­tá­me: „One, two, three, four. One, two, three, four.“

Klu­ci si nepře­da­li infor­ma­ci, můj pas dali do jiné kupič­ky a nevě­ři­li nám, že nás je osm. Po dese­ti minu­tách se situ­a­ce vyjas­ní a já dosta­nu svůj pas zpět.

V IRÁCKÝCH SUDETECH

Vyra­zi­li jsme v dru­hé půl­ce břez­na, abychom stih­li míst­ní nový rok (kte­rý jsem teda nestih­nul) a také pro­to, abychom měli jar­ní firn.

Vět­ši­na výle­tů vypa­dá tak, že nased­ne­me do Hilu­xe s let­ním obu­tím a vyje­de­me po bahni­té ces­tě co nej­vý­še ke sně­hu. Násle­du­je 20minutová pro­cház­ku na botech v bahně a pak už začí­ná dosta­teč­ná vrst­va sně­hu na šla­pá­ní.

Na začát­ku týd­ne máme super firn se sahar­ským pís­kem. Lavi­no­vá situ­a­ce je cel­kem sta­bil­ní, až na jeden den, kdy nemrz­ne v noci a náš výlet do žle­bu ukon­ču­je­me už pod žle­bem.

Na vrchol­ku kop­ce nepo­tkáš kříž jako v Alpách, ale zbyt­ky kulo­met­né­ho hníz­da. Vypa­dá to tady jako irác­ké Sude­ty – všu­de kolem hra­nic jsou samé bun­k­ry.

Ved­le lavin řeší­me tři dal­ší kom­pli­ka­ce, kte­ré v Alpách řešit nemu­sí­me.

Exis­tu­jí oblas­ti, do kte­rých nás vojá­ci nepus­tí, tak­že máme ome­ze­ný výběr kop­ců. Naštěs­tí hor tady mají spous­tu, a tak nás ten­to pro­blém pří­liš netrá­pí.

Dále řeší­me údaj, jak dale­ko je náš výlet od írán­ských hra­nic. Na hra­ni­cích jsou stříl­ny a Írán­ci prý rádi stří­lí na lidi blíz­ko jejich hra­ni­ce. Bez­peč­ná vzdá­le­nost od hra­ni­ce je oko­lo 1,5 kilo­me­t­ru (v mlze i méně).

Posled­ní rizi­ko je také potře­ba kon­zul­to­vat s míst­ní­mi. Řeší­me to s vojá­ky i s naším Oma­rem – jsou to nášlap­né kaze­to­vé miny. Údaj­ně jsou tato mís­ta ozna­če­ná a miny vidi­tel­né, ale vrst­va sně­hu ten­to fakt ztě­žu­je. Tro­chu to při­po­mí­ná kli­do­vé loka­li­ty v Krko­no­ších, kde také nechceš šláp­nout na tet­řív­ka.

„Měli bychom do Mapy.cz poslat návrh, že by bylo uži­teč­né do map při­dat vrst­vu s ozna­če­ním – mino­vé pole.“

ZATÁHNI ZA MADLO!

Čtvr­tý den jde­me v mlze směr írán­ské hra­ni­ce do pozvol­né­ho žle­bu. Jed­na sku­pin­ka vyrá­ží napřed a šla­pe na botech čer­s­tvě nasně­že­ným sně­hem. Pře­ska­ku­je­me potok tam a sem a drží­me se v pra­vé čás­ti údo­lí. Poča­sí nám moc nepře­je, fou­ká, sně­ží a vidět toho pří­liš není. Najed­nou nám volá vysí­lač­kou dru­há sku­pin­ka, že je při ces­tě za námi zasta­vi­li vojá­ci a jdou do vojen­ské pev­nos­ti vysvět­lo­vat, co tam dělá­me.

Po chví­li se z vysí­lač­ky ozve: „Všech­no je v pořád­ku – řek­li nám, že tam může­me jít. Jen je to tam zami­no­va­né, tak se drž­te vpra­vo od poto­ka, tam by to mělo být v poho­dě. A záro­veň nemá­me být blí­že než kilo­me­tr od hra­ni­ce. Klu­ci byli v poho­dě. My vyrá­ží­me za chví­li za váma.“

Pokra­ču­je­me dále, dosta­ne­me se asi 200 výš­ko­vých met­rů pod vrchol. Je mlha, že není vidět na čty­ři met­ry.

Zako­pá­vá­me se pod sníh, kde dává­me v záko­pu pivo, zkou­ší­me sně­ho­vé tes­ty a naše nej­vět­ší sta­rost je, že kdy­by mlha ode­šla, tak jsme blíz­ko hra­ni­ce s Írá­nem.

Poča­sí se nezlep­šu­je, tak sjíž­dí­me zpět do údo­lí, kde potká­vá­me pár míst­ňá­ků. Jsou úžas­ně přá­tel­ští. Turis­tu tady moc čas­to nepo­t­ka­jí, tak jsou zvě­da­ví. Chtě­jí si s námi udě­lat sel­fíč­ko a při­dat si nás na Instagram.

Po chví­li ges­ti­ku­la­ce a základ­ní ang­lič­ti­ny jed­no­mu dává­me na záda lavi­no­vý batoh s madlem pro odpá­le­ní: „Zatáh­ni za madlo.“ S ges­ti­ku­la­cí a s vědo­mím čer­né­ho humo­ru, že jsme v Irá­ku, pokři­ku­je­me na kole­gu, ať zatáh­ne. Naštěs­tí je náš vtip pocho­pen, a tak nevy­vo­lá­vá­me mezi­ná­rod­ní kon­flikt, ale jen odpa­lu­je­me air­bag v bato­hu.

VÝPRAVA NA HALGURD

Vyrá­ží­me na dru­hou nej­vyš­ší horu Irá­ku Hal­gurd (3 607 m n. m., MAPA, pozn. red.). Proč na dru­hou? Pro­to­že ta nej­vyš­ší má sdí­le­nou hra­ni­ci s Írá­nem a není to tam úpl­ně bez­peč­né.

Sně­ží, hroz­ně fou­ká a je vidět na pár met­rů… Poča­sí jak na hře­be­ni Krko­noš, ale my jsme v Irá­ku a žád­né tyče u ces­ty tu nejsou… Kře­čo­vi­tě se drží­me zna­če­né ces­ty a sle­du­je­me pohy­bu­jí­cí se teč­ku na Mapy.cz, pro­to­že kolem ces­ty jsou mino­vá pole, kte­rá v mlze nejsou vidět. Mapa, kte­rá ozna­ču­je mino­vá pole, je špat­ně pocho­pi­tel­ná a v zimě je úpl­ně k niče­mu.

Pře­šli jsme hra­nu kop­ce a pod­le mapy jsme na mís­tě, kde bychom chtě­li sta­vět sta­ny. Není vidět na metr a nevím, jest­li pře­de mnou je kopec naho­ru či dolů. Po chvil­ko­vé deba­tě (kdy se ve vět­ru stej­ně nesly­ší­me) se roz­hod­ne­me zalo­žit kemp a začí­ná­me kopat závět­ří do sně­hu, abychom se ale­spoň tro­chu uchrá­ni­li od vět­ru.

„Nemůžu nakop­nout něja­kou minu?“ ptám se opa­tr­ně kama­rá­dů.

Sně­hu je tady přes metr a postup­ně se zlep­šu­je poča­sí, ustá­vá vítr a trhá se oblač­nost. Obje­vu­jí se krás­né výhle­dy na okol­ní kop­ce, kte­ré jsou zasně­že­né novým sně­hem. Sta­ví­me sta­ny ve vyko­pa­ných záko­pech, začí­ná­me vařit a postup­ně se začí­ná stmí­vat. Oblé­kám na sebe všech­no oble­če­ní a začí­nám se chys­tat na spá­nek. Na okol­ních kop­cích se začí­na­jí roz­svě­cet svět­la. Irá­ča­ni mají v celém hra­nič­ním pás­mu na sko­ro kaž­dém kop­ci pozorovatelnu/střílnu, kte­ré v noci sví­tí. Tak­to sví­tí celý pro­těj­ší hře­ben.

V naší čás­ti je jen jed­no svě­tél­ko, kte­ré sví­tí ze sed­la mezi Irá­kem a Írá­nem. Vůbec těm klu­kům, co tam sedí, nezá­vi­dím, muse­jí být sluš­ně zmrz­lí. Všich­ni už zaleh­li do spa­cá­ků a já ješ­tě běhám v mra­zu kolem sta­nů a sna­žím se vyfo­tit hvěz­dič­ky. Bez sta­ti­vu se to vždy fotí špat­ně, ale tahat se mi ho sem nechtě­lo.

Koneč­ně zalé­zám do sta­nu, sníh pod kari­mat­kou se pro­le­žel kři­vě, tak z ní sklouzá­vám dolů. Ješ­tě nemůžu jít spát. Musím nabít všech­nu tech­ni­ku – tele­fon, foťák i dron. S dro­nem a foťá­kem ve spa­cá­ku se nespí moc dob­ře, a tak se pořád budím zimou i nepo­hod­lím.

Ráno při­chá­zí brzy a my ješ­tě před sví­tá­ním vstá­vá­me. Nechce­me při­jít o krás­ný východ Slun­ce, ale pri­már­ně se bojí­me lavi­no­vé situ­a­ce po třech dnech sně­že­ní s vel­kým větrem.

Pra­ša­nem zasně­že­né vrcho­ly s vychá­ze­jí­cím slu­níč­kem – to chceš. Hned žha­vím foťák i dron a pobí­hám kolem sta­nů jako v tran­su. Nesmí mi chy­bět fot­ka sta­nů zvrchu „alá Petr Jurač­ka“ a už vybí­hám na lyžích prv­ní kope­ček nad sta­ny, kde se mi za hra­nou koneč­ně uká­že náš dneš­ní cíl.

Zasta­vím se před vla­ječ­ka­mi ozna­ču­jí­cí mino­vé­ho pole. Nevím, jest­li jsem před mino­vým polem nebo nao­pak uvnitř mino­vé­ho pole. Vyn­dá­vám foťák a čekám na zby­tek sku­pin­ky. Dochá­zí mě vět­ši­na sku­pi­ny kro­mě Vor­la a pře­mýš­lí­me, jest­li ten žleb před námi je bez­peč­ný.

Najed­nou začne padat střed­ně vel­ká pra­cho­vá lavi­na.

Všem je nám jas­né, že když sva­hem léta­jí samo­vol­né lavi­ny již brzy nad ránem, tak dnes na vrchol nedo­jde­me.

„Hele, vsaď­te se, že až při­jde Vorel, tak řek­ne, že lavi­na už spadla, a tak tam může­me jít,“ vtip­ku­je Skuhry.

„A byla to tako­vá ta hod­ná lavi­na, kte­rou odpru­žíš?“ ptá se Vorel, když k nám dora­zí a zjiš­ťu­je, co se mezi­tím sta­lo.

Pře­svěd­ču­je­me Vor­la, že se nám tam niko­mu nechce, a navíc po ces­tě do lavi­no­vé­ho sva­hu je ješ­tě mino­vé pole.

Utvr­zu­je­me se, že by byla totál­ní hloupost tam v této pod­mín­ce lézt a vymýš­lí­me náhrad­ní plán. Pod námi je krás­ně zasně­že­ný svah, kte­rý vypa­dá bez­peč­ně.

Dává­me si tři run­dy krás­né­ho pra­ša­no­vé­ho sjez­du a jede­me balit sta­ny. Ces­ta k autu je ješ­tě výživ­ná. Sníh rych­le odtá­vá. Míjí­me výstu­po­vou tra­su a posí­lá­me to dolů mís­ty, kde mají být dle vla­je­ček miny. Ve spod­ní čás­ti sjez­du už na nás číha­jí tak­zva­ní žra­lo­ci, kte­ří se nám zaku­su­jí do skluz­ni­ce. U auta je tep­lo a pocit, že jsme zase v bez­pe­čí, se nám roz­lé­vá celým tělem. Zakon­ču­je­me lyžo­vá­ní a nechá­vá­me na Hal­gur­du pytel, kte­rý bude­me muset někdy sun­dat.

VEDRO S CHLAZENOU COLOU

Vče­ra v noci bylo v Duho­ku živě­ji než jiné dny. Vel­ká část míst­ních oby­va­tel si uží­va­la posled­ní hodi­ny před rama­dá­nem. Uli­ce byly plné aut i lidí, kte­ří nemi­ze­li ani v pozd­ních noč­ních hodi­nách – naku­po­va­li na baza­ru ane­bo jen tak pose­dá­va­li na uli­ci a popí­je­li čaj.

O to mrt­vě­ji vypa­da­lo měs­to ráno. Vyspal jsem se do desí­ti, pro­to­že jsem se potře­bo­val dospat z posled­ních týd­nů. Uli­ce jsou sko­ro lidu­prázd­né a vět­ši­na obcho­dů zavře­ná. Mar­ně se sna­žím sehnat něco k sní­da­ni. Pro­plé­tám se ulič­ka­mi. Na kaž­dém bará­ku je při­pev­ně­ná vel­ká kli­ma­ti­za­ce a nad ní jsou nata­že­ny elek­tric­ké drá­ty v pra­po­div­ných chuchlech a tva­rech.

Kolem poled­ne se začí­ná ote­ví­rat míst­ní bazar a někte­ré výlo­hy jsou zaha­le­ny do něče­ho, co vypa­dá jako pro­stě­ra­dlo. Opa­tr­ně naku­ku­ji pro­říz­nu­tým had­rem dovnitř a tam pán s úsmě­vem při­pra­vu­je kebab. Hla­do­vě zamí­řím dovnitř a už do sebe ládu­ji kuře­cí kebab s rýží, polív­ku, zele­ni­no­vý salát a zapí­jím to chla­ze­nou colou.
Ve měs­tě neži­jí jen mus­li­mo­vé, ale jsou zde křes­ťa­né, Jezí­di, Asy­řa­né a mož­ná i dal­ší nábo­žen­ské men­ši­ny. Restau­ra­ce fun­gu­jí dále i při rama­dá­nu, jen jejich skle­ně­né výlo­hy jsou ze sluš­nos­ti zakry­té, aby nena­há­ně­li chuť hla­do­vě­jí­cím.

Před týd­nem jsme na ski­al­pech v horách mrz­nu­li v ‑15 stup­ních a dnes je přes 30 stup­ňů a vel­mi sil­né slu­níč­ko. Odpo­led­ne se sna­žím pře­žít všu­de mož­ně ve stí­nu a nave­čer vyrá­žím fotit k pře­hra­dě a dro­no­vat západ Slun­ce nad měs­tem.

„Jde­te spor­to­vat?“ ptá se mě kama­rád­sky poli­cajt hlí­da­jí­cí prů­jezd oko­lo pře­hra­dy. Tak jest­li je tří­ki­lo­me­t­ro­vá pro­cház­ka sport, tak asi jo.

Mám z toho tro­chu sta­že­ný půl­ky. S dro­ny v Irá­ku je pro­blém, že se pou­ží­va­ly ke sha­zo­vá­ní výbuš­nin na lidi. Webov­ka s mož­nos­tí zís­kat licen­ci pro let odka­zu­je na nee­xis­tu­jí­cí strán­ku. Přes toto všech­no zde dron v poho­dě kou­píš a potkáš lidi, kte­ří s ním léta­jí.

Vyle­zu na kope­ček, kam nikdo necho­dí, a scho­vá­vám se mezi stro­my, abych nebyl z žád­né stra­ny vidět. Vzlé­tám při zápa­du Slun­ce. Fotím a točím pár fil­mo­vých zábě­rů nad měs­tem, ale jsem tak ner­vóz­ní, že nevy­lé­tám ani jed­nu bater­ku a už rad­ši při­stá­vám do své schov­ky pod stro­my a utí­kám nená­pad­ně zpět do měs­ta.

Za chví­li mě mají vyzved­nout kama­rá­di a poje­de­me na sever na posled­ní výlet. Zby­tek sku­pin­ky byl mezi­tím v Mosu­lu, kde jsou potře­ba irác­ké fede­rál­ní víza, kte­ré jsem po pří­le­tu do Erbi­lu nemohl zís­kat.

V pod­ve­čer­ním hor­ku jsem dostal chuť na chla­ze­né pivo, kte­ré se tady vče­ra pro­dá­va­lo prak­tic­ky na kaž­dém rohu ve spe­ci­ál­ních alko­hol-šopech. Po půl­ho­di­ně cho­ze­ní po měs­tě to vzdá­vám a smi­řu­ji se s tím, že při rama­dá­nu se alko­hol nepro­dá­vá.

Potká­vám se se zbyt­kem sku­pi­ny a nachá­zí­me jedi­ný ote­vře­ný alko­hol bar ve měs­tě. Z ven­ku vypa­dá jako čes­ké kasí­no – všech­no zatem­ně­né a u vcho­du nahá­něč. Toče­né pivo nema­jí a ple­chov­ka je cel­kem dra­há, ale žízeň máme veli­kou. Kupu­je­me pro jis­to­tu piva do záso­by, pro­to­že na ven­ko­vě už je asi nese­že­ne­me.

„Toče­né pivo nema­jí a ple­chov­ka je cel­kem dra­há, ale žízeň máme veli­kou.“

Padla tma a všich­ni kou­ká­me před jedou­cí auto. Hlí­dá­me, jest­li se tam neob­je­ví neče­ka­ný retar­dér. Těch je tu na sil­ni­cích hod­ně a ve špat­ně sví­tí­cích svět­lech auta a bez jaké­ho­ko­liv zna­če­ní doká­žou nepří­jem­ně pře­kva­pit.

Kolem desá­té večer­ní zasta­vu­je­me ve ves­nič­ce Sar­sang. Obje­vu­je­me míst­ní ves­nic­ký fast­fo­od a dává­me si k veče­ři bur­ger s colou a čoč­ko­vou polév­ku, kte­rou tady dosta­neš ke kaž­dé­mu jídlu. Pře­je­de­me ves­ni­ci a zapar­ku­je­me na nej­bi­zar­něj­ším mís­tě, kte­ré by člo­věk čekal upro­střed irác­ké­ho ven­ko­va.

V pahor­ka­ti­ně na seve­ru Irá­ku, blíz­ko hra­nic s Turec­kem, je na kon­ci ves­nič­ky bazén se sko­kan­ským můst­kem ve tva­ru olym­pij­ských kru­hů. Bazén je v dez­o­lát­ním sta­vu, je vypuš­tě­ný a jsou v něm odpad­ky.

S epic­kým výhle­dem ho zde nechal posta­vit Sad­dám Husajn v 80. letech. V noci to tu půso­bí dost horo­ro­vě, ale nám to při­pa­dá jako super mís­to na přespá­ní.

Ke kli­du nepři­dá­vá ani tech­no­lo­gic­ká ano­má­lie – nefun­gu­je zde vůbec GPSka – ani tele­fon, ani hodin­ky, ani dron zde nena­jde jedi­nou dru­ži­ci. Pře­mýš­lí­me, čím to může být a zda lze sig­nál umě­le rušit. Za pro­těj­ším kop­cem síd­lí turec­ká extre­mis­tic­ká orga­ni­za­ce PKK, tak je otáz­ka, co tu pro­bí­há za vojen­skou ope­ra­ci. Před spa­ním musím vyfo­tit hvěz­dič­ky s olym­pij­ský­mi kru­hy a honem do spa­cá­ku.

Dva z nás ule­ha­jí na kor­bu auta a dva na zem. Na zemi je spa­ní výraz­ně méně poho­dl­né, pro­to­že oko­lo slí­dí míst­ní pes, kte­rý nás občas ner­vóz­ně vytr­há­vá ze spán­ku.

Při odle­tu domů mi zaba­vi­li bom­bič­ky, teda kar­tridge do lavi­no­vé­ho bato­hu, a Ondro­vi vza­li vystří­le­nou muni­ci z vrchol­ku kop­ců. Dron v mém bato­hu, kte­rý jsem peč­li­vě roz­lo­žil na co nejmen­ší díly, naštěs­tí nikdo nena­šel.

Irák a pře­de­vším Kur­distán má pro turis­ty, spor­tov­ce i alko­ho­li­ky co nabíd­nout a my jen dou­fá­me, že se poli­tic­ká situ­a­ce této země i její­ho oko­lí nezhor­ší, aby ji moh­lo navští­vit více lidí.

__________