NA PÁSECH V IRÁKU

Po chvíli se z vysílačky ozve: „Všechno je v pořádku – můžete jít. Jen je to tam zaminované, tak se držte vpravo od potoka, tam by to mělo být v pohodě.“ Sněhu na hoře Halgurd (3 607 m n. m.) naštěstí napadlo přes metr, tak by snad nějaké to zatížení odpružil…

TEXT A FOTO: ONDRA VOSECKÝ
| LISTOPAD 2022

PŘEKVAPENÍ NA PŘEPÁŽCE

Reuters: „Iran attacks Iraq’s Erbil with missiles in warning to U.S.“ (Írán zaútočil raketami na irácké město Erbil jako varování USA.) Tohle je titulek, který nechceš vidět, když za týden letíš do Iráku lyžovat. Do oblasti poblíž města Erbil.

V celé bandě si voláme a píšeme Monice, která v Erbilu pracuje. „Byl to jen útok na nově stavěný americký konzulát. Netýká se to celkové bezpečnosti v zemi,“uklidňuje nás. „Dobrá, tak snad to bude ok,“ padá finální rozhodnutí a začínáme se těšit na výlet.

…vaši kolegové jsou v pořádku a mohou odnést lyže do nadrozměrných zavazadel, ale vám, pane, neplatí pas!“

Polije mě horko a pocit, jak když máš hodně špatný sen. Na výlet do iráckého Kurdistánu se opravdu těším a nedovedu si představit, že bych neodletěl.

Dalších deset minut ukecávám pána na přepážce, ale pas mi má platit ještě šest měsíců a mně platí jen pět.

Začínám přijímat realitu a vymýšlet alternativní plán. Je pátek, o víkendu nic nevyřeším, ale v pondělí bych si mohl skočit udělat expresní pas za šest tisíc a v úterý už mohu letět. Zdá se to být šílené a komplikované, ale je to asi jediná možnost.

Letenka jde přebookovat, i když letadlo letí za pár minut. Letenka v dalším týdnu je dražší, ale to mě teď netrápí. Hlavně abych odletěl za kamarády na legendární výlet.

O víkendu jsem měl mega fomo (fear of missing out), že neslavím irácký nový rok se zbytkem skupiny. Na Instagramu už přistávají super fotky z oslav.

Je středa nad ránem a taxík mě vyzvednul na letišti v Erbilu a teď už mě veze do hor za kamarády, abych stihnul dnešní skialpový výlet.

Irák (irácký Kurdistán) vypadá jinak, než jsem si ho představoval. Erbil je metropole západního stylu – večerní bary, mrakodrapy, luxusní restaurace. (Viz perfektní fotoreportáž Ryana Koopmanse, pozn. red.) Po cestě do hor vidíme, jak tu staví nové dálnice a tunely. Kolem silnice je zeleno a vrcholky hor jsou krásně zasněžené. Pocit, že je něco jinak, navozují check-pointy, které jsou na silnicích u měst.

Passport, please.“ Na příjezdové cestě k ubytování je další check-point. Tady už je to přísnější. Zahalení vojáci s AKčkama v ruce a v pozadí obrněné bojové vozidlo. Blížím se k íránské hranici, a tak zde musím nechat pas. Pro jistotu dávám vojákům ten starý pas, na který mě sem předtím nepustili.

Příjezdová cesta k baráčku je velký zážitek. Rozbahněné koleje vedle 70metrového srázu – to je něco, co se mi rozhodně nelíbí.

Doháním kamarády, kteří už v horách jsou. (f: OV)


Bydlíme u místního guida Omara. Pronajímá na svém pozemku dvě skleněné kostky. Naše má jen jednovrstvá okna, takže všechna vlhkost kondenzuje vevnitř. Topíme plynovou lahví a spíme na zemi ve spacácích. Ale je odtud krásný výhled na okolní kopce.

Skupinku zastihnu u snídaně a vyrážíme na hřeben, který je přímo proti naší skleněné kostce. U výjezdu na silnici si na check-pointu vyzvedáváme naše pasy. Dávají nám jen sedm pasů a nás je už osm. Vysedáme a ukazujeme, kolik nás sedí ve dvou autech. Voják umí anglicky počítat jen do čtyřech.

Takže počítáme: „One, two, three, four. One, two, three, four.“

Kluci si nepředali informaci, můj pas dali do jiné kupičky a nevěřili nám, že nás je osm. Po deseti minutách se situace vyjasní a já dostanu svůj pas zpět.

V IRÁCKÝCH SUDETECH

Vyrazili jsme v druhé půlce března, abychom stihli místní nový rok (který jsem teda nestihnul) a také proto, abychom měli jarní firn.

Většina výletů vypadá tak, že nasedneme do Hiluxe s letním obutím a vyjedeme po bahnité cestě co nejvýše ke sněhu. Následuje 20minutová procházku na botech v bahně a pak už začíná dostatečná vrstva sněhu na šlapání.

Na začátku týdne máme super firn se saharským pískem. Lavinová situace je celkem stabilní, až na jeden den, kdy nemrzne v noci a náš výlet do žlebu ukončujeme už pod žlebem.

Na vrcholku kopce nepotkáš kříž jako v Alpách, ale zbytky kulometného hnízda. Vypadá to tady jako irácké Sudety – všude kolem hranic jsou samé bunkry.

Vedle lavin řešíme tři další komplikace, které v Alpách řešit nemusíme.

Existují oblasti, do kterých nás vojáci nepustí, takže máme omezený výběr kopců. Naštěstí hor tady mají spoustu, a tak nás tento problém příliš netrápí.

Dále řešíme údaj, jak daleko je náš výlet od íránských hranic. Na hranicích jsou střílny a Íránci prý rádi střílí na lidi blízko jejich hranice. Bezpečná vzdálenost od hranice je okolo 1,5 kilometru (v mlze i méně).

Poslední riziko je také potřeba konzultovat s místními. Řešíme to s vojáky i s naším Omarem – jsou to nášlapné kazetové miny. Údajně jsou tato místa označená a miny viditelné, ale vrstva sněhu tento fakt ztěžuje. Trochu to připomíná klidové lokality v Krkonoších, kde také nechceš šlápnout na tetřívka.

Měli bychom do Mapy.cz poslat návrh, že by bylo užitečné do map přidat vrstvu s označením – minové pole.“

ZATÁHNI ZA MADLO!

Čtvrtý den jdeme v mlze směr íránské hranice do pozvolného žlebu. Jedna skupinka vyráží napřed a šlape na botech čerstvě nasněženým sněhem. Přeskakujeme potok tam a sem a držíme se v pravé části údolí. Počasí nám moc nepřeje, fouká, sněží a vidět toho příliš není. Najednou nám volá vysílačkou druhá skupinka, že je při cestě za námi zastavili vojáci a jdou do vojenské pevnosti vysvětlovat, co tam děláme.

Po chvíli se z vysílačky ozve: „Všechno je v pořádku – řekli nám, že tam můžeme jít. Jen je to tam zaminované, tak se držte vpravo od potoka, tam by to mělo být v pohodě. A zároveň nemáme být blíže než kilometr od hranice. Kluci byli v pohodě. My vyrážíme za chvíli za váma.“

Pokračujeme dále, dostaneme se asi 200 výškových metrů pod vrchol. Je mlha, že není vidět na čtyři metry.

Zakopáváme se pod sníh, kde dáváme v zákopu pivo, zkoušíme sněhové testy a naše největší starost je, že kdyby mlha odešla, tak jsme blízko hranice s Íránem.

Počasí se nezlepšuje, tak sjíždíme zpět do údolí, kde potkáváme pár místňáků. Jsou úžasně přátelští. Turistu tady moc často nepotkají, tak jsou zvědaví. Chtějí si s námi udělat selfíčko a přidat si nás na Instagram.

Po chvíli gestikulace a základní angličtiny jednomu dáváme na záda lavinový batoh s madlem pro odpálení: „Zatáhni za madlo.“ S gestikulací a s vědomím černého humoru, že jsme v Iráku, pokřikujeme na kolegu, ať zatáhne. Naštěstí je náš vtip pochopen, a tak nevyvoláváme mezinárodní konflikt, ale jen odpalujeme airbag v batohu.

Náš jediný výbuch v Iráku. Kluci měli smysl pro humor. (foto: OV)


VÝPRAVA NA HALGURD

Vyrážíme na druhou nejvyšší horu Iráku Halgurd (3 607 m n. m., MAPA, pozn. red.). Proč na druhou? Protože ta nejvyšší má sdílenou hranici s Íránem a není to tam úplně bezpečné.

Sněží, hrozně fouká a je vidět na pár metrů… Počasí jak na hřebeni Krkonoš, ale my jsme v Iráku a žádné tyče u cesty tu nejsou… Křečovitě se držíme značené cesty a sledujeme pohybující se tečku na Mapy.cz, protože kolem cesty jsou minová pole, která v mlze nejsou vidět. Mapa, která označuje minová pole, je špatně pochopitelná a v zimě je úplně k ničemu.

Přešli jsme hranu kopce a podle mapy jsme na místě, kde bychom chtěli stavět stany. Není vidět na metr a nevím, jestli přede mnou je kopec nahoru či dolů. Po chvilkové debatě (kdy se ve větru stejně neslyšíme) se rozhodneme založit kemp a začínáme kopat závětří do sněhu, abychom se alespoň trochu uchránili od větru.

Nemůžu nakopnout nějakou minu?“ ptám se opatrně kamarádů.

Sněhu je tady přes metr a postupně se zlepšuje počasí, ustává vítr a trhá se oblačnost. Objevují se krásné výhledy na okolní kopce, které jsou zasněžené novým sněhem. Stavíme stany ve vykopaných zákopech, začínáme vařit a postupně se začíná stmívat. Oblékám na sebe všechno oblečení a začínám se chystat na spánek. Na okolních kopcích se začínají rozsvěcet světla. Iráčani mají v celém hraničním pásmu na skoro každém kopci pozorovatelnu/střílnu, které v noci svítí. Takto svítí celý protější hřeben.

V naší části je jen jedno světélko, které svítí ze sedla mezi Irákem a Íránem. Vůbec těm klukům, co tam sedí, nezávidím, musejí být slušně zmrzlí. Všichni už zalehli do spacáků a já ještě běhám v mrazu kolem stanů a snažím se vyfotit hvězdičky. Bez stativu se to vždy fotí špatně, ale tahat se mi ho sem nechtělo.

Konečně zalézám do stanu, sníh pod karimatkou se proležel křivě, tak z ní sklouzávám dolů. Ještě nemůžu jít spát. Musím nabít všechnu techniku – telefon, foťák i dron. S dronem a foťákem ve spacáku se nespí moc dobře, a tak se pořád budím zimou i nepohodlím.

Ráno přichází brzy a my ještě před svítáním vstáváme. Nechceme přijít o krásný východ Slunce, ale primárně se bojíme lavinové situace po třech dnech sněžení s velkým větrem.

Ráno nastává fotografické porno. (foto: OV)


Prašanem zasněžené vrcholy s vycházejícím sluníčkem – to chceš. Hned žhavím foťák i dron a pobíhám kolem stanů jako v transu. Nesmí mi chybět fotka stanů zvrchu „alá Petr Juračka“ a už vybíhám na lyžích první kopeček nad stany, kde se mi za hranou konečně ukáže náš dnešní cíl.

Zastavím se před vlaječkami označující minového pole. Nevím, jestli jsem před minovým polem nebo naopak uvnitř minového pole. Vyndávám foťák a čekám na zbytek skupinky. Dochází mě většina skupiny kromě Vorla a přemýšlíme, jestli ten žleb před námi je bezpečný.

Najednou začne padat středně velká prachová lavina.

Všem je nám jasné, že když svahem létají samovolné laviny již brzy nad ránem, tak dnes na vrchol nedojdeme.

– ONDRA HLAVÁČ SI UŽÍVÁ SJEZD POD HALGURDEM (foto: Ondra Vosecký) –

Hele, vsaďte se, že až přijde Vorel, tak řekne, že lavina už spadla, a tak tam můžeme jít,“ vtipkuje Skuhry.

A byla to taková ta hodná lavina, kterou odpružíš?“ ptá se Vorel, když k nám dorazí a zjišťuje, co se mezitím stalo.

Přesvědčujeme Vorla, že se nám tam nikomu nechce, a navíc po cestě do lavinového svahu je ještě minové pole.

Utvrzujeme se, že by byla totální hloupost tam v této podmínce lézt a vymýšlíme náhradní plán. Pod námi je krásně zasněžený svah, který vypadá bezpečně.

Dáváme si tři rundy krásného prašanového sjezdu a jedeme balit stany. Cesta k autu je ještě výživná. Sníh rychle odtává. Míjíme výstupovou trasu a posíláme to dolů místy, kde mají být dle vlaječek miny. Ve spodní části sjezdu už na nás číhají takzvaní žraloci, kteří se nám zakusují do skluznice. U auta je teplo a pocit, že jsme zase v bezpečí, se nám rozlévá celým tělem. Zakončujeme lyžování a necháváme na Halgurdu pytel, který budeme muset někdy sundat.

Sestřih z lyžování na Halgurdu


VEDRO S CHLAZENOU COLOU

Včera v noci bylo v Duhoku živěji než jiné dny. Velká část místních obyvatel si užívala poslední hodiny před ramadánem. Ulice byly plné aut i lidí, kteří nemizeli ani v pozdních nočních hodinách – nakupovali na bazaru anebo jen tak posedávali na ulici a popíjeli čaj.

O to mrtvěji vypadalo město ráno. Vyspal jsem se do desíti, protože jsem se potřeboval dospat z posledních týdnů. Ulice jsou skoro liduprázdné a většina obchodů zavřená. Marně se snažím sehnat něco k snídani. Proplétám se uličkami. Na každém baráku je připevněná velká klimatizace a nad ní jsou nataženy elektrické dráty v prapodivných chuchlech a tvarech.

Kolem poledne se začíná otevírat místní bazar a některé výlohy jsou zahaleny do něčeho, co vypadá jako prostěradlo. Opatrně nakukuji proříznutým hadrem dovnitř a tam pán s úsměvem připravuje kebab. Hladově zamířím dovnitř a už do sebe láduji kuřecí kebab s rýží, polívku, zeleninový salát a zapíjím to chlazenou colou.
Ve městě nežijí jen muslimové, ale jsou zde křesťané, Jezídi, Asyřané a možná i další náboženské menšiny. Restaurace fungují dále i při ramadánu, jen jejich skleněné výlohy jsou ze slušnosti zakryté, aby nenaháněli chuť hladovějícím.

Před týdnem jsme na skialpech v horách mrznuli v -15 stupních a dnes je přes 30 stupňů a velmi silné sluníčko. Odpoledne se snažím přežít všude možně ve stínu a navečer vyrážím fotit k přehradě a dronovat západ Slunce nad městem.

„Jdete sportovat?“ ptá se mě kamarádsky policajt hlídající průjezd okolo přehrady. Tak jestli je tříkilometrová procházka sport, tak asi jo.

Mám z toho trochu stažený půlky. S drony v Iráku je problém, že se používaly ke shazování výbušnin na lidi. Webovka s možností získat licenci pro let odkazuje na neexistující stránku. Přes toto všechno zde dron v pohodě koupíš a potkáš lidi, kteří s ním létají.

Vylezu na kopeček, kam nikdo nechodí, a schovávám se mezi stromy, abych nebyl z žádné strany vidět. Vzlétám při západu Slunce. Fotím a točím pár filmových záběrů nad městem, ale jsem tak nervózní, že nevylétám ani jednu baterku a už radši přistávám do své schovky pod stromy a utíkám nenápadně zpět do města.

Za chvíli mě mají vyzvednout kamarádi a pojedeme na sever na poslední výlet. Zbytek skupinky byl mezitím v Mosulu, kde jsou potřeba irácké federální víza, které jsem po příletu do Erbilu nemohl získat.

V podvečerním horku jsem dostal chuť na chlazené pivo, které se tady včera prodávalo prakticky na každém rohu ve speciálních alkohol-šopech. Po půlhodině chození po městě to vzdávám a smiřuji se s tím, že při ramadánu se alkohol neprodává.

Potkávám se se zbytkem skupiny a nacházíme jediný otevřený alkohol bar ve městě. Z venku vypadá jako české kasíno – všechno zatemněné a u vchodu naháněč. Točené pivo nemají a plechovka je celkem drahá, ale žízeň máme velikou. Kupujeme pro jistotu piva do zásoby, protože na venkově už je asi neseženeme.

„Točené pivo nemají a plechovka je celkem drahá, ale žízeň máme velikou.“


Padla tma a všichni koukáme před jedoucí auto. Hlídáme, jestli se tam neobjeví nečekaný retardér. Těch je tu na silnicích hodně a ve špatně svítících světlech auta a bez jakéhokoliv značení dokážou nepříjemně překvapit.

Kolem desáté večerní zastavujeme ve vesničce Sarsang. Objevujeme místní vesnický fastfood a dáváme si k večeři burger s colou a čočkovou polévku, kterou tady dostaneš ke každému jídlu. Přejedeme vesnici a zaparkujeme na nejbizarnějším místě, které by člověk čekal uprostřed iráckého venkova.

V pahorkatině na severu Iráku, blízko hranic s Tureckem, je na konci vesničky bazén se skokanským můstkem ve tvaru olympijských kruhů. Bazén je v dezolátním stavu, je vypuštěný a jsou v něm odpadky.

Bizarní památka na dobu Saddáma Husajna (foto: OV)


S epickým výhledem ho zde nechal postavit Saddám Husajn v 80. letech. V noci to tu působí dost hororově, ale nám to připadá jako super místo na přespání.

Ke klidu nepřidává ani technologická anomálie – nefunguje zde vůbec GPSka – ani telefon, ani hodinky, ani dron zde nenajde jedinou družici. Přemýšlíme, čím to může být a zda lze signál uměle rušit. Za protějším kopcem sídlí turecká extremistická organizace PKK, tak je otázka, co tu probíhá za vojenskou operaci. Před spaním musím vyfotit hvězdičky s olympijskými kruhy a honem do spacáku.

Dva z nás ulehají na korbu auta a dva na zem. Na zemi je spaní výrazně méně pohodlné, protože okolo slídí místní pes, který nás občas nervózně vytrhává ze spánku.

Při odletu domů mi zabavili bombičky, teda kartridge do lavinového batohu, a Ondrovi vzali vystřílenou munici z vrcholku kopců. Dron v mém batohu, který jsem pečlivě rozložil na co nejmenší díly, naštěstí nikdo nenašel.

Irák a především Kurdistán má pro turisty, sportovce i alkoholiky co nabídnout a my jen doufáme, že se politická situace této země i jejího okolí nezhorší, aby ji mohlo navštívit více lidí.

__________

Ondra Vosecký

Autor

Extrémní extrovert. Je rád mezi lidmi, a když mezi nimi není, tak má FOMO. Fotografický kýčař, outdoorák, který dělá všechno, ale nic neumí pořádně. Průkopník nesmyslných lyžařských destinací.

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není o číslech a život není o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší čas a datum – v horách nebo doma uprostřed Labských pískovců. Neléčí se.

Nezávislá redakce | Pokud se ti líbí naše tvorba, zvaž prosím dobrovolný příspěvek.