STEZKA ČESKEM

Celková délka: 2000 kilometrů. Trasa: Kolem dokola českých hranic. Pro koho? Pro všechny! „Chtěli jsme přitáhnout lidi, kteří by třeba jinak nevyrazili nebo nikdy nic podobného nešli. A hlavně ukázat všem lidem, že to jde,“ říká Martin Úbl.

TEXT: JAKUB FREIWALD, MATĚJ ŠVEC
FOTO: MARTIN ÚBL, PETR JAN JURAČKA, JAKUB CEJPEK, STANDA MITÁČ, MARTIN KALOUS, MATĚJ ŠVEC, HANII ZUBALOVÁ, KAČABKA MIKULENKOVÁ
| ZÁŘÍ 2022

2000 KM KOLEM NAŠICH HRANIC

Dálkové trasy ho odjakživa přitahovaly – prošel několik známých světových ultratrailů, třeba kanadský Great Divide Trail, Kanchenjunga trail v Nepálu, Huayhuash a Choquequira v Peru, Cordillera Real v Bolívii nebo GR 20 na Korsice. „Nedokážu si představit lepší dovolenou než pár týdnů v horách,“ říká Martin Úbl.

Na jednom z nich před pár lety v Kanadě dostal nápad přiblížit tenhle způsob pěší turistiky i Čechům. Společně s partou kámošů tuhle myšlenku dál rozpracoval a výsledkem je Stezka Českem – 2000 kilometrů dlouhá trasa, kopírující kolem dokola hranice České republiky.

Na rozdíl od věhlasných dálkových tras ale Martin od začátku necílil jenom na úzkou skupinu milovníků ultra trailů. „Chtěli jsme vytvořit projekt, který by dokázal k turistice a dálkovým trailům přivést nové lidi, kteří by třeba chtěli začít, ale nevěděli by jak,“ vysvětluje. Vznikl tak projekt, jehož hlavní motto je prosté: „Může jít každý“.

Stejně jako v horách kdekoli na světě, i tady u nás na Stezce je jedno, jestli jsi bankéř, pokladní, vedeš velký byznys nebo jsi právě na pracáku. Prší na tebe úplně stejně a s nepohodlím si taky musíš poradit sám. Na celou trasu, nebo klidně i její část, každý rok vyrážejí lidé, kteří nikdy nic podobného nedělali. Nikdy nespali pod stanem a nikdy neušli víc jak 20 kilometrů. A stejně jdou… „Dneska Stezku chodí lidi s postižením, důchodového věku, maminky s dětmi nebo celé rodiny, jezdí se na kolech a na koních,“ vyjmenovává Martin. „Když lidi vidí tyhle příklady u ostatních, tak je to motivuje, aby šli taky.“

Martin Úbl – duchovní otec Stezky Českem (foto: archiv MÚ)


PŘIVÉST LIDI K DÁLKOVÝM TRAILŮM

Když se řekne Stezka Českem, co si pod tím představit?
Je to přechod kolem českých hranic. Dělí se na severní a jižní trasu a začíná a končí nejčastěji v nejzápadnějším, resp. nejvýchodnějším cípu České republiky. Není to ale žádné dogma, začít i skončit můžeš kdekoli. Podle našeho motta „Může jít každý“ bylo cílem přitáhnout hlavně lidi, kteří by třeba jinak nevyrazili nebo nikdy nic podobného nešli. Stezku můžeš jít vkuse, po etapách, na přeskáčku, můžeš jít o víkendu, zprava doleva, prostě kam chceš… Hlavně, když vyrazíš.

Cílem bylo vytvořit přechod ve stylu slavných zahraničních dálkových tras, z nichž nejznámější je asi Pacifická hřebenovka (PCT – Pacific Crest Trail, psali jsme tadytady, pozn. red.). Nějaké trasy jsme už v Čechách měli – Hřebenovka, Jiráskova cesta, Evropské dálkové trasy atd. Chtěli jsme kolem nich ale vytvořit komunitu lidí, aby to celé dávalo větší smysl. Geograficky se nabízelo, aby vedla kolem Česka, protože naše hranice jsou tvořené horami, máš tu víceméně kontinuální hřeben, který by to utáhl, proto mi tu něco podobného chybělo. Chtěli jsme vytvořit i zázemí – itineráře, rady a tipy, komunitu.. Chtěli jsme prostě vytvořit projekt, který by dokázal k turistice a dálkovým trailům přivést nové lidi, kteří by třeba chtěli začít, ale nevěděli by jak.

Může se Stezka se světovými dálkovými trasami srovnávat? Na těch jdeš přece jenom většinou divokou přírodou a jsi sám. Čechy jsou proti tomu daleko hustěji obydlené…
Srovnávat se to určitě dá. Když půjdeš třeba na Broumovsko, Lužické nebo Krušné hory, tam prostě nic není. Desítky kilometrů nepotkáš žádné potraviny. Když si vezmu třeba konkrétně severní trasu, tak největší město, kterým Stezka prochází, je malé městečko Chrastava (cca 6300 obyvatel, pozn. red.). Často jdeš místy, kde jsi úplně mimo a nemáš ani žádný signál. Dostaneš se úplně mimo civilizaci, a to nakonec lidi nejvíc oceňují.

Stezka Českem kopíruje hranice České republiky. Měří přes 2000 kilometrů.
(Podrobná trasa se otevře po rozkliknutí)

Jak jsi vytyčoval trasu? Pomáhal ti někdo?
Když jsme se před čtyřmi lety vrátili z Kanady, kde jsem tenhle nápad dostal, dali jsme dohromady partu kamarádů, se kterými už roky chodíme dálkové treky. Většinou jsme Plzeňáci, nejvíc prochozenou jsme proto měli Šumavu a začali jsme nejdříve vytyčovat jižní trasu. Sám osobně nemám moc rád rovinaté etapy, tak jsem si u toho říkal: „To bude hrozná nuda, to lidi bavit nebude.“ (směje se) Začalo nám docházet, že na severu máš kontinuálně hory, proto jsme to úplně přehodili a nejdřív vytyčili sever. Máme v horách kamarády, takže jsme se ptali hlavně místních. „Vy to tu znáte, tak to pojďme společně probrat.“ Protože nemáme patent na rozum, tak jsme to s nimi konzultovali a hodně nám tehdy pomohli. Říkali třeba: „Tady už sice něco vede, ale po zelený je to daleko lepší.“ Až potom další léto jsme procházeli a projížděli na kole celou trasu, ještě ji upravovali a dodělávali. To už ale rozhodně nebyla práce pár lidí, ve finále nám s tím pomáhalo zhruba 60 nadšenců.

Ani pak tě jih nezačal bavit? (směje se)
Nakonec docela jo, ale sever je sever. (směje se) Do dneška když se bavím s lidmi, kteří prošli sever i jih, tak mi říkají: „Sever je o fyzičce a jih je spíš o hlavě.“ Je to tam víc po asfaltu, po zpevněných cestách, po rovině a míň v horách. To si ale musíš odmyslet a zvládnout to v hlavě.

Které úseky ti nejvíc přirostly k srdci?
Za mě to jsou určitě Bílé Karpaty a Javorníky, tam jsem byl letos už potřetí. Lužické hory, když jsme tehdy trasovali, tak jsme tam potom hned jeli znovu, protože se nám tam strašně líbilo. A další paráda je třeba i Český les. Jsou lidi, kteří říkají, že se jim nejvíc líbila Morava a to si říkám: „To není možný.“ (směje se)

VZBUDIT V LIDECH NADŠENÍ

Mottem Stezky je „Může jít každý“. Nebyly ale odjakživa tyhle dálkové trasy určené spíš pro specifickou sortu lidí? Člověk si často hrábne na dno, máš toho dost a to asi není úplně pro každého… Chtěl jsi tenhle mýtus tak trochu zbořit?
Ano, to byla jedna z hlavních podmínek. Já fandím každému, kdo se na Stezku vydá. Cílem bylo ukázat všem lidem, že to jde. Od toho se od začátku všechno odvíjelo. Dneska Stezku chodí lidi s postižením, důchodového věku, maminky s dětmi nebo celé rodiny, jezdí se na kolech a na koních… 2000 kilometrů třeba letos přešel kluk po dvou mozkových mrtvicích. Když lidi vidí tyhle příklady u ostatních, tak je to motivuje, aby šli taky. My nikomu neříkáme, jaká je správná cesta. My říkáme: „Jděte, buďte v komfortu a v bezpečí.“ Tím, že nejsou do ničeho tlačení, tak tomu začnou věřit a vydají se na cestu. Český les jsme třeba letos projeli s Českým svazem vozíčkářů, to byla úplná paráda.

HONZA FREML

„Na Stezku Českem jsem se vydal po loňském roce, který pro mě byl zdravotně i osobně velice těžký. Po dvou mozkových příhodách, operaci srdce, rozvodu a úmrtí otce jsem potřeboval udělat ve svém životě nějakou změnu. Tři čtvrtě roku jsem se připravoval a také uzdravoval, abych byl schopný cestu absolvovat a nakonec jsem 2. května 2022 vyrazil na cestu.

Nikdy před tím bych nevěřil, že obejdu pěšky celou republiku. Nakonec jsem to zvládnul i s nejsevernějším bodem za 60 dní a 30. června stanul zpět na nejzápadnějším bodě, odkud jsem vycházel. Potkal jsem mnoho lidí, kteří mi pomohli nebo byli oporou, viděl jsem krásu a rozmanitost přírody kolem našich hranic, která mě uchvátila. Celý projekt Stezky je skvěle organizován a značen a člověku už nezbývá, než jít stále kupředu. Byl to pro mě zážitek na celý život a zároveň návrat ke svému zdraví a sám k sobě.“

Honza Freml (foto: archiv HF)

Stezku tedy můžou projet i vozíčkáři?
Jasně! Stezka stojí na třech základních pilířích. Zaprvé ji může jít každý, to znamená, že není jenom pro sporťáky, kteří se honí za nejlepším časem. Druhý je od lidí pro lidi, aby všichni viděli, že to fakt dělají lidi, kteří mají chození rádi. A třetí je udržitelný turismus. Vše od začátku děláme neziskově a transparentně. Z prodeje různých reklamních předmětů nám postupně začaly proudit peníze a my hledali nějaký spolek nebo organizaci, kterou bychom mohli podporovat. Někoho, kdo není extra známý a přišli jsme právě na Sportovní klub vozíčkářů. Oni podporují lidi, kteří jsou po úrazu, vrací se do normálního života a chtěli by opět sportovat. To nás zaujalo a dávalo nám to smysl, pozorovat začlenění lidí po úrazu zpátky do sportovního života. Součástí toho proto letos bylo, že jsme s nimi vyjeli z Aše na jižní trasu a přejížděli jsme asi 250 kilometrů. Deset vozíčkářů a dvacet asistentů, to bylo něco úžasného, co mi dává velký smysl.

Sportovní klub vozíčkářů Praha na Stezce Českem letos v červenci. (video: Jakub Cejpek)

Někde jsem četl, že když si mohli vybrat, jestli pojedou lehkou nebo těžkou variantu, vždycky si vybrali tu těžkou…
Jo! Vždycky se mě ptali: „Projedeme to?“ a já říkám: „Nevím, možná jo.“ A oni: „Tak jo, jedem!“ Byli tak nadšení, že jedou a celková atmosféra výletu byla nádherná. Všechny věci si vezli s sebou a spali v kempech. Byla to dřina, vedro, jeli jsme totálním bahnem… Bylo to náročné, ale s optimismem a energií, se kterou do toho šli, by se od nich mohla spousta zdravých lidí učit. Vybírali jsme pro ně peníze a třeba celý můj autorský honorář za připravovanou knížku jim plánuji věnovat. Na začátku nám někteří lidi říkali, že budeme komerční a na projektu budeme vydělávat, ale teď už nám to snad začínají věřit.

„Já fandím každému, kdo se na Stezku vydá. Cílem bylo ukázat všem lidem, že to jde.“

My Češi jsme svojí zálibou v chození po horách známí a Čechy potkávám prakticky kdekoli na světě i na těch nejodlehlejších místech. Překvapil tě ale tak velký zájem, který se kolem Stezky strhl?
Máš úplnou pravdu, já všude na světě vždycky potkával Čechy a Francouze. (směje se) Když jsme to s přítelkyní v Kanadě vymýšleli, byla dost skeptická a říkala mi: „Seš blázen. U nás si přece každý může vymyslet trasu jakou chce a proč by někdo Stezku chodil.“ Říkali jsme si, že když ji přejde pár lidí, stačí to a bude to dobrý. Za tři roky ale Stezku přešli stovky lidí a tisíce jich vyrazili. To nečekal nikdo. Povedlo se nám vzbudit v lidech nadšení a vytvořit obrovskou komunitu. Dneska už to dávno přesáhlo to, co jsme zamýšleli nebo co jsme si vůbec mohli přát. (Ve facebookové skupině Stezka Českem je aktuálně přes 36 tisíc členů, pozn. red.)

„Povedlo se nám vzbudit v lidech nadšení a vytvořit obrovskou komunitu.“ (f: Hanii Zubalová)

Nedílnou součástí světových dálkových tras jsou „Trail Angels“ (dobré duše, které na trase Stezky zdarma nabízejí nocleh nebo jakoukoli jinou pomoc, pozn. red.). I vy s nimi už dneska pracujete, to byl záměr od začátku?
Určitě. Když jsme se do stezky pustili, tak jsme hned říkali, že ta setkání ti to strašně oživí. Potkáš někoho, s kým se pobavíš nebo kdo ti pomůže. Na začátku jsme dali echo, že Stezka vznikla, tady jsou itineráře, v cizině to funguje, tak to pojďme zkusit i v Čechách a najednou to začalo. Během prvního měsíce se přihlásilo patnáct lidí a pak začali přibývat další a další. I lidi nám začali psát, že to pro ně byl nejlepší zážitek. Trail angels je dneska přes padesát a pořád se hlásí další a další. Vedou si návštěvní knihy, dávají lidem vlastní placky, děláme společné srazy a ta komunita, která díky tomu vznikla, je tím nejcennějším a nejhezčím, co se zatím povedlo.

Většinu věcí jsme si už sami někde zažili. Z nejvýchodnějšího a nejzápadnějšího bodu si třeba můžeš poslat pohledy a my je za rok odešleme, tím jsme se inspirovali na Aljašce. Ty přijdeš, vstřebáš to a za rok ti přijde pohled. Z každého treku jsme si vzali něco, co se nám líbilo a to tu teď implementujeme. S trail angels to bylo úplně stejné. Kdyby ses mě v září před dvěma lety zeptal, jestli budou nějací trail angels a jestli si budou lidi pomáhat, tak bych řekl, že si myslím, že jo, ale uvidíme. A teď tu máme lidi, kteří u sebe nechají přespat ostatní, uvaří jim večeři, nebo jedou 50 kilometrů na trasu jim pomoct. A to bych určitě tehdy nečekal. Je to něco nádherného, že si lidi takhle pomůžou. Jasně, že se občas stane i něco trochu nepříjemného, ale celkově je vidět, že to i v Čechách jde.

VENDULA LAŠTOVKOVÁ (TRAIL ANGEL)

„V roce 2021 dostal pojem Anděl na horách nový význam. Povím ti, jak to vypadá u Trail Angela na Cínovci 53.

S nadšením vítáme každý nový příběh. Máme i dny, kdy bychom se nejraději zamkli a dělali, že tu nejsme, ale tahle krize přejde s prvním úsměvem a podáním ruky.

Možnost přespat v podsadovém či vlastním stanu, prošmejdit hiker box, vzít si naši placku, zapsat se do kroniky a dobít baterky je i když nejsme přítomni. Když jsme doma, tak je samozřejmostí i doplnění vody, káva, čaj a většinou se najde i to pivo či víno. Společně posedíme, někdy hodinku, jindy klidně do ranních hodin. Jsou dny, kdy si to sedne nebo se tu sejde i více Stezkařů, to je pak o zábavu postaráno. Od nás se většinou na šestou ráno neodchází. (směje se) Těší mě ale, že někteří přijdou i během dne jen pozdravit, že nás chtěli poznat.

Byla jsem jednou z prvních Trail Angel na Stezce a loni jsem měla ostatní Anděly v povědomí. Teď roste počet TA takovým tempem, že ani nestíhám celkové číslo, natož jména. Zapojit se je totiž extrémně snadné. Stačí být někde poblíž trasy, mít dobrou duši a napsat Martinovi. Přidáš se?“

Vendula se Stezkaři. Vlevo Martin Úbl (foto: archiv VL)

PŘÍRODA JAKO NEJLEPŠÍ INSPIRACE

Co tebe osobně nejvíc baví na dálkových trailech?
Pro mě dálkový trail znamená neuvěřitelnou volnost a to, že si můžeš dělat, co chceš. Je jenom na tobě, jaké si to uděláš. Všechno, co máš a co potřebuješ, si neseš na zádech. Když se ti někde líbí, tak se zastavíš a přespíš. Jsi sám s přírodou, vyčistíš a vypneš hlavu a získáváš krásný náhled na svůj život. Po týdnu zjistíš, že to, co tě v normálním životě štve, možná zase tak důležité není.

Baví tě spíš překonávání fyzických nebo psychických výzev? Fyzička je jedna věc, často je to ale spíš o tom, co si neseme s sebou v hlavě...
Když jedeme na měsíc, tak každý z nás si tam hrábne. Nemyslím fyzicky, ale právě psychicky. Ať už je to nějaká katarze života nebo ti je blbě, ale tím se zároveň i osobnostně posouváš. Pro mě osobně to jsou duševní lázně. Pročistíš si hlavu, za tři dny přestaneš řešit okolní svět a začneš se koncentrovat na to, kde jsi. Nosím s sebou deníček nebo sešit, co jsem měl na matematiku ve třetí třídě a jakmile se ta hlava uvolní, tak mě začnou napadat různé nápady, podněty, možnosti… Ty nejlepší nápady jsem vždycky dostal v přírodě. Nejvíc mě ale baví ta volnost, že ti nejede za tři minuty tramvaj a neřešíš schůzky nebo telefonáty. Prostě si jdeš.

Co sis třeba kromě nápadu na Stezku zapsal do sešitu?
Tam toho je. (směje se) Básničky, písničky, obrázky… Většinou si píšeme deník, protože to je vždycky strašná prča. Když píšeš ty drobné každodenní události, na které bys třeba jinak zapomněl a pak si je po měsíci přečteš, tak se nestačíš divit, co se tam dělo za hovadiny. (směje se) Když jsme třeba v Kanadě šli Great Divide Trail dva měsíce v kuse, tak jsme s sebou měli knížku, kterou jsme si vytiskli malými písmenky na dvacet stránek. Večer si něco málo přečteš a máš čas o tom diskutovat – co se tam stalo, jestli to bude dobrý, jak to dopadne… Protože máš čas věnovat se něčemu kontinuálně, a to je super.

Mluvíš v množném čísle, většinou chodíš dálkové traily ve skupině, nikdy sám? Mám pocit, že když jde člověk sám, hlava tě pustí víc hlouběji, protože tě nevyrušují ostatní lidi…
Já to mám tak, že odjakživa chodíme v partě. Great Divide Trail jsem šel jenom s přítelkyní, jinak jsme ale vždycky jezdili v bandě. Začali jsme jako parta ze střední a chodili jsme spolu sedm let, než jsme jeli do prvního Nepálu. Prošli jsme celý Balkán, Bosnu Hercegovinu, Albánii, Rumunsko, Ukrajinu. A pak když jsme měli jet poprvé do Nepálu, někdo odpadl, přidali se další a teď už se to tak točí, že vždycky někdo jede a celé se to vyvíjí. Není to sedm stejných lidí, ve kterých jsme před dvaceti lety začali. Skupina má pokaždé jinou dynamiku, ale vždycky si sedneme a většinou je to strašná legrace. (směje se)

Jedna z věcí, co mě na Stezce nejvíc překvapila, byla, kolik lidí vyráží samo. Holky chodí samy, důchodci sami nebo se psem, ale lidi fakt hodně vyrážejí sami. Nechtějí se nikomu přizpůsobovat, chtějí si vyčistit hlavu. Já jsem poprvé šel sám až vloni, pět dní Českým lesem a bylo to super. Myslím, že obě varianty mají něco do sebe. My jsme to vždycky měli tak, že když někdo neměl náladu, tak šel sám vzadu a až se chtěl vrátit, tak se zase přidal, ale vždycky jsme se dokázali dohodnout. Některé traily bych sám chodit ani nechtěl. My chodíme bez podpory a všechno si nosíme, takže některé by byly hodně náročné. Ale jsem překvapený, kolik lidí chodí samo a rozhodně jsem to nečekal, když jsme Stezku dávali dohromady.

MARTINOVA DEFINICE DOBRODRUŽSTVÍ

Je pravda, že když chodíš sám, tak sice zažíváš situace, které bys možná jinak nezažil a občas musíš zapojit mozek na takové obrátky, o kterých jsi třeba ani nevěděl, protože ti nic jiného nezbývá. Zase ale tyhle zážitky nemáš s kým sdílet…
S tím souhlasím. Někdy, když je mi na treku nejhůř, jsem unavený, prší a mám toho dost, tak mám pocit, že nejvíc žiju. (směje se) Úplně to nevyhledávám, ale když se to stane, dost mě to baví.

Neochuzuješ se ale přece jenom trochu, když nechodíš sám?
Je to jiný prožitek, ale stejně tam musíš dojít a musíš to utáhnout v hlavě. Já mám teorii, že když máš bágl na zádech, tak už máš nějaký příběh. Vezmou tě lidi stopem, protože jsi něčím zajímavý, je vidět, že něco děláš, že za něčím jdeš. Proto nemám pocit, že když jdu ve více lidech, že bych se ochuzoval o nějaká setkání nebo že by ten prožitek byl menší, protože ho můžeme sdílet. Půjde se mi stejně dobře nebo stejně blbě, ať jdu sám nebo v partě. Opravdovost těch zážitků ti nikdo nikdy nevezme. Opakem jsou takzvané „insta zážitky“, kdy lidi někam přijedou, vyfotí si to a jedou dál. Je to ale bez prožitku a bez toho bažení. Když někam jdeš týden pěšky, tak si toho vážíš víc, než když tam přijedeš autem. Je to úplně jiný pocit.

HYBNÁ SÍLA STEZKY

Vraťme se ještě zpátky ke Stezce. Jedním ze základních pilířů je udržitelnost. Zaujalo mě, co píšete na webu, že po prvním roce fungování byla Stezka v lepším stavu než na začátku. Jak je to možné?
Od začátku jsme lidem říkali: „Vyražte, budeme moc rádi, když půjdete, ale jediné, o co vás prosíme, dodržujte pravidla.“ Pravidla chování v Národních parcích a nezanechávání žádných stop za sebou. Česká republika není tak velká na to, abychom ji nemohli zničit. Spousta exponovaných míst u nás je pod náporem turistů doslova devastovaná. Mám zkušenost, že když jsi kousek od parkoviště, tak tam bývá bordel, ale jakmile jdeš dál, tak už ne, protože tam chodí lidi, kteří mají k přírodě vztah. Dokonce jsou lidi, kteří se snaží i odpadky z přírody odnášet, než přinášet. Když lidi vyrazí do přírody a každý odnese víc, než tam dá, tak se těch pár pitomců, co tam odpadky nechává, hravě vynuluje.

Přijde mi, že se stav přírody pomalu mění k lepšímu a že si jako lidi pomalu hledáme cestu zpátky k přírodě, kterou jsme možná v minulosti trochu zapomněli. Vnímáš to stejně?
Určitě se to lepší. Vnímám to já a říká mi to i spousta lidí, kteří nejen na Stezce chodí. Jako národ dospíváme a je vidět, že se lidi k přírodě nějakým způsobem vrací. Nejenom v Česku, ale celosvětově se to projevuje i vyšším zájmem o dálkové treky. Lidi chtějí trávit čas v přírodě, už jim nestačí, že někam vyjedou autem, udělají si fotku a jdou zase zpátky. Čím dál tím víc lidem dává smysl jít tam, být opravdu v přírodě a vnímat ji.

Kde bys rád Stezku viděl v budoucnu? Máš nějakou vizi?
Vize je, aby se Stezka stala něčím, na co budou Češi hrdí. Že to lidi bude dál bavit, komunita se bude pomalu rozrůstat, trasa bude vyznačená přes rozcestníky, aby lidi nemuseli používat mobily, ale aby mohli být v přírodě. Že bude přispívat k přátelské kultuře mezi lidmi a ke zvýšení povědomí o tom, jak se chovat k přírodě. To je moje největší vize. Tohle celé je důkaz, že když se nadchne pár lidí, tak fakt dokážou pohnout světem. A tady se těch lidí nabaluje tolik, že to je ta největší hybná síla Stezky.

– „VIZE JE, ABY SE STEZKA STALA NĚČÍM, NA CO BUDOU ČEŠI HRDÍ.“ (f: Petr Jan Juračka) –
MARTIN ÚBL A STEZKA ČESKEM

Martin Úbl pochází z Plzně, kde se narodil, což je empiricky dokázáno. Spoustu let chodí s batohem a s kamarády do hor na místa, kam se ještě tolik nejezdí. Zlomem v jeho životě byla chvíle, kdy ho po vysoké škole kamarádi přihlásili do konkurzu na práci v rychlém občerstvení… A kam ho nevybrali ani do prvního kola. V tu chvíli pochopil, že svět je temné a kruté místo, a že by ho chtělo trochu prosvětlit.

Tak začal o cestování přednášet a posléze psát knížky. Na tyto činnosti navázal se svými kamarády vytvořením prvního dálkového přechodu v ČR – Stezky Českem. O Stezce letos společně s přáteli vydává knihu, vychází 19. října.

Martin Úbl (foto: archiv MÚ)

Stezka Českem je 1000 a 1000 km dlouhý a oficiální přechod Česka (severní a jižní část), který je rozvíjen ve spolupráci s Klubem českých turistů. Můžeš jít v kuse, po etapách, nebo jak chceš. Na cestu se už vydalo spoustu dobrodruhů, turistů, trampů, ale i i lidí, kteří nikdy nikam nešli. Zkus to taky!

Užitečné informace:
Web Stezka Českem
Facebooková skupina Stezka Českem
Světová aplikace dálkových treků – FarOut (cena Stezky cca 250 Kč)
Kompletní trasa na Mapy.cz

Kniha o Stezce Českem, plánované datum vydání 19. října 2022.

__________

Jakub Freiwald

Editor

Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf. Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii. Motto: „Když se chce, všechno jde.“

Matěj Švec

Autor

Kluk z hor s neukojitelnou touhou po dobrodružství v jakékoli podobě. Nejšťastnější je, když může být venku. Ať už při běhání v Krkonoších, lezení v Českém ráji, nebo jen spaní někde pod širákem.

Nezávislá redakce | Pokud se ti líbí naše tvorba, zvaž prosím dobrovolný příspěvek.