CHUMIK KANGRI

MOHLO BÝT HŮŘ

Když se člověk vypraví do zóny válečného konfliktu, v tomto případě mezi Pákistánem a Indií, může očekávat ledacos. Obzvlášť, když je součástí skupinky Evropanů, které do regionu tamní vláda pustila skoro po padesátileté přestávce.

Letos v září se na samotný východ Pákistánu vypravila trojice kamarádů, konkrétně na dosud nevylezený Chumik Kangri (6754 m n. m.). Alpinisti Michał Czech a Wadim Jabłoński z Polska přizvali svého slovenského parťáka Adama Kaniaka z Povážské Bystrice.

Nad base campem se kluci pohybovali v alpském stylu a povedlo se jim vytvořit cestu „The Great Gig in the Sky“ (M6, A1, 1100 m, topo) jižní stěnou Chumiku. Podle podkladů Mapy.com se vrchol nachází přesně na hranici mezi Pákistánem a Indií. Indové prohlašují vrchol za svůj, kdežto Pákistánci vidí hranici ještě o 500 metrů na východ, aby byla celá hora jejich. „Kdyby hranice procházela vrcholem, permit by nám ani vůbec nedali,“ říká Adam Kaniak. Realitou je, že v současné době oblast kontroluje Pákistán… Takže i v tom je ten fígl: objevit se tu ve správný čas z té správné strany. Protože za pár let může být situace zase jiná.

Anketu „Sympaťáci roku“ jsme rozjeli s Martinem Stolárikem v době tištěné Montany. Od roku 2013 pravidelně vybíráme horský výkon za uplynulý rok, který nás zaujme svojí jiskrou a přístupem. Martin už sice svět lezení nesleduje, ale anketa pokračuje dál. V redakci eMontany nám jde o počiny s čistou motivací, bez velkého medializování, v malém týmu a čistém alpském stylu. Primárně vybíráme prvovýstupy. A letos nás v redakci zaujal právě tento počin. (Tabulku minulých oceněných najdeš úplně dole, pozn. aut.)

TATRANSKÝ TÝM

Adama jsem zastihl krátce po návratu z mezinárodního soustředění, které v Tatrách každoročně organizuje Polský svazek alpinismu ve spolupráci s JAMESem (slovenský horosvaz, pozn. aut.). Nejprve ho dělali na Brnčálce, pak byl na Popradském plese a během posledních let probíhá u Mořského oka na polské straně. Letos to však vůbec poprvé kvůli počasí nedopadlo. Před Vánoci sice většinou není podmínka, ale alespoň mrzne. Adam popisuje, jak letos vylezl „dvě dlžky vo vodopádě v úplnej sračke“ a jak všichni všechno zapytlili, a tak se akce zrušila.

Právě z těchto srazů se Adam (rovněž člen slovenské alpinistické repre, pozn. aut.) zná s Wadimem a Michalem. Potkali se tu zhruba před čtyřmi lety a během několika setkání si spolu měli možnost zalézt v zimních Tatrách.

Michal je velmi silný lezec s všestranným rozhledem – má volně vylezené tři cesty na El Capa. A také se, jakožto správný Czech, umí dobře hýbat i v Ádru. Takový ten doporučenkový list, co mnohým stačí na několik let, smázl dost rychle. Sice s ufouny, ale trvalo mu to 17 hodin.

Wadim je srdcem alpinista, ale také na vysoké úrovni ovládá různá lezecká odvětví. Upozornil na sebe třeba traverzem nepálské Cholatse (6686 m n. m.), který se mu s parťákem povedl v roce 2023. Článek najdeš tady.

Michal a Wadim, oba ajťáci a členové polské reprezentace, mají s velkými výpravami více zkušeností než Adam Kaniak, a tak to byli právě oni, kdo začali jednat s pákistánskou stranou o možných cílech…

Adame, jak těžké je dostat se k povolení na takovýto kopec?
V dnešní době to až zas tak moc komplikované není. Musíš mít v Pákistánu dobrého agenta, což se klukům povedlo. Jmenuje se Ali, a ten vlastně celou byrokracii zařídil – povolení, BC, doprava. My jsme to měli celkem jednoduché, vlastně jsme mu jen zaplatili.

Jak jste ale zjistili, že se tenhle kopec letos „otevírá pro veřejnost“?
Kluci chtěli původně lézt na úplně jinou nevylezenou šestitisícovku, na Dansam (jinde se uvádí K13, 6 568 m n. m.), ale dozvěděli se, že se tam chystá americká expedice. Tak jim Ali nabídl: „Nechcete raději vyrazit sem? Vypadá to, že by se vám to mohlo líbit. Vláda tenhle region otevírá poprvé od 80. let.“ Když jsme to pak viděli, tak jsme hned řekli: „Jasně, jedeme!“ (Dansam zůstává nevylezený, pozn. red.)

Na Chumik zřejmě lezli jen Japonci v roce 1978, ale kvůli kamenné lavině to nedopadlo. Víš i o jiných pokusech?
Vím jen o těch Japoncích. Zkoušeli to ze severní strany. Pak se to tam celé zavřelo kvůli konfliktu a od té doby tam nikdo nebyl. Ze západní strany vůbec nikdo. V těch vrchních částech doliny a na ledovci pod stěnou jsme pravděpodobně byli jako vůbec první lidé.

Jaký to byl pocit?
Super. (směje se) Tenhle aspekt alpinismu mám rád. To dobrodružství a objevování jsem si hodně užil.

Po cestě do base campu musíš překonat několik vojenských postů… Kolik jich tam bylo a jak vám to šlo?
Vidíš tam desítky vojenských táborů, které sahají až do výšky 6000 metrů. Byli jsme z toho mega překvapení. Mysleli jsme si, že ten konflikt je teď uklidněný, ale spíš nám přišlo, jako kdyby všichni byli v maximální pohotovosti. A ta hranice se stále mění. Jedna strana vystřílí jeden kemp, pak se to zase potlačí a převalí na druhou stranu… Ale pro nás to nepředstavovalo zas tak velký problém. Měli jsme BC asi 500 metrů od jednoho z těch táborů a občas jsme se s vojáky potkávali.

Jak vás vnímali?
Trochu nás očumovali, ale v zásadě se chovali příjemně. Byli překvapeni, že nás tam vidí. Někteří možná v životě neviděli bílého člověka. Ti, co uměli anglicky, byli celkem výřeční a chtěli se bavit. S lidmi v Pákistánu mám osobně jen dobré zkušenosti.

Jaké podmínky jste měli v průběhu září v jižní stěně? Nebylo ještě teplo?
Ano, přes den bylo velké teplo. Tak do 6000 metrů to bylo nejhorší. První den na začátku stěny jsme se pekli, ale od bivaku už to bylo celkem ok. Ráno, když vyšlo Slunce, se led ve stěně měnil během pár minut na sračku. A na vrcholu bylo zase mínus 20 stupňů.

Takže vyrazit v říjnu nebo v listopadu už by asi bylo kvůli zimě pozdě…
Zima by nebyl ten hlavní problém. Spíš tam pak začne období nestabilního počasí. Ten region je blízko monzunové Indie, proto tam jsou trochu jiné vzorce počasí než třeba na severu Karákóramu. Vojáci nám říkali, že na konci října začíná sněžit a může to trvat až do května.

Jaká byla kvalita skály?
Všeobecně velmi dobrá. Všechno zlé bylo většinou v ledu. Skála byla jako v Chamonix – krásná zlatavá žula. Ale samozřejmě, jak to ve velkých panenských stěnách bývá, narazili jsme i na pár úseků přes lokry. Na druhou stranu, lezli jsme i skvostné spárové délky.

TAKTICKÉ OKÉNKO

Jak jste se střídali v tahání a jak jste fungovali jako trojka?
Tahali jsme v blocích – většinou podle pocitu. Když byl někdo čerstvý, tak šel a natáhl pět délek. „Už toho mám dost, choďte vy.“ Střídačka. Většinou to byly bloky pět šest délek, po kterých jsme se točili.

Tým tří lidí je podle tebe ideál na podobný výstup?
Za mě je trojka ve všech ohledech lepší než dvojice. V takovéto stěně už rychlost zas až tak moc nerozhoduje. A když je trojka sehraná, ani o moc pomalejší není. Má to i další výhody: kdyby se něco stalo, tak jeden pár rukou navíc se hodí. Lépe si rozložíš společné věci do batohů a morálka je většinou taky lepší.

Jedna z mála nevýhod může být, že jako druholezec lezeš jen na jednom prameni lana. Jaká jste vzali?
Kluci si právě vyžádali kvůli případnému jümarování, abychom vzali tlustší. Tak jsme měli od Tendonu lana 8,6 mm s trojitou certifikací. Takže jsme měli takováto těžká lana a nakonec jsme toho trochu litovali. Příště bych asi vzal normální tenké dvojičky 7,5 mm.

Na kolik dní jste si spočítali jídlo?
Celkem dobře jsme si rozvrhli, že na vrcholu budeme pravděpodobně třetí den, takže nám na cestu dolů zbyla i menší rezerva. Jeden bivak proběhl ve stěně a druhý na podvrcholovém plató. Na tu stěnu jsme během aklimatizace koukali několik dní, tak byl čas všechno v klidu naplánovat.

„Když je trojka sehraná, o moc pomalejší než dvojice není. Má i další výhody: kdyby se něco stalo, tak jeden pár rukou navíc se hodí.“

VŠECHNO NEBO NIC

Co matroš? Brali jste třeba i skoby a kladiva?
Ano, měli jsme dvě kladiva a asi šest skob. Jinak sada vklíněnců, asi šest šroubů a jednu plnou sadu frendů plus offsety. Dalo by se vyrazit i trochu více nalehko, ale na druhou stranu jsme z materiálu použili úplně všechno. Nakonec i za kladiva jsem byl rád, ačkoliv jsem byl ze začátku proti tomu je brát.

Jeden malý stan pro tři?
Ano, měli jsme jedno dvoumístné MSR. To se dá, jen na to musíš mít to správné nastavení mysli. A srovnat se s tím, že se tam budeš tulit. (směje se)

A prostřední alespoň neumrzne… Co nějaká krizovka, nebo nebezpečná situace? Měl jsi někde strach?
Vlastně to vstřebávám až do dneška – nám na té expedici vyšlo absolutně všechno. Nic se neposralo, žádný fuck-up, žádné onemocnění, nikdo se nezranil… Fungovali jsme spolu perfektně a i výstup se podařil… Takže až nechápu, jak to takhle mohlo vyjít. Byl to vlastně úplný kontrast k mojí poslední expedici do Nepálu v roce 2023, kdy nevyšlo vůbec nic. (směje se)

A co se týká objektivního rizika té cesty, rozhodně tam nějaké bylo, ale našimi rozhodnutími jsme se ho snažili minimalizovat. Třeba tím, že to spodní ledové pole jsme překonali nad ránem, kdy bylo nejvíce zamrzlé. Další volba byla, že celá linie výstupu vedla po pilíři… Nejnebezpečnější se ukázal sestup, a to konkrétně posledních 400 metrů slanění. Tam bylo vidět, že ten svah je poměrně živý. Ale měli jsme celkem dobré načasování – do té stěny jsme se z hřebene spustili až ve chvíli, kdy se setmělo. A v noci už nic nepadlo. Přes den by to byl humáč. Sestupovali jsme tedy asi 20 hodin vkuse, z čehož tu nejhorší část jsme slaňovali v noci.

Za abalaky nebo hroty?
Prvních deset slanění byly abalaky v dobrém ledu. To jsme valili, to byl fofr. Spodní půlka pak byla víceméně ve skále. Když jsme se po těch dalších 10 délkách ocitli na ledovci, neměli jsme skoby, smyčky, vklíněnce… Všechno jsme to nechali na štandech.

Měli jste povolení i na vedlejší Gharkun (6521 m n. m.). Proč jste ho zavrhli?
Úplně na začátku expedice jsme se na něj šli podívat… Je to krásný kopec, určitě to během pár let někdo vyleze. I mě to stále trošku láká. Ale není to úplně nejbezpečnější cíl – je tam dost séraků, pod kterými musíš lézt. Relativně bezpečnou linii po pilíři bys tam ale vymyslel (foto). Ta lajna by měla zhruba 1700 metrů a zabrala by společně se sestupem asi deset dní v alpském stylu… To by bylo drsné. My jsme zhodnotili, že naše schopnosti jsou více ve skále, a tak jsme vybrali Chumik.

JAZYKOVÁ MINI-BARIÉRA

Vzpomeneš si na nějaké hlášky z expedice?
Toho bylo hodně. Třeba než jsme dali cestě název „Great Gig in the Sky“, používali jsme pracovní název: „Mohlo být horšie.“ (směje se)

Umíš to říct polsky?
Nevím, asi „Moglo byt gořej“? (směje se)

Jak jste se spolu vlastně bavili?
Mluvíme spolu převážně polsky, ale chalani jsou zpoza hranic a nějakou dobu žili i na Slovensku, takže mají poměrně dobrou slovní zásobu. Různě to tedy kombinujeme. A je dobré dávat bacha na nějaká slova v polštině, která mají úplně jiný význam. Třeba droga (polsky „cesta“, pozn. aut.).

Jinak Wadim si na expedici vyžádal slovenskou verzi prvního dílu Harryho Pottera. A celou ji přečetl! Já bych to v polštině asi nedal. Strašně jsme se bavili různými překlady jmen z té knížky. Když jsme v dolině bouldrovali, udělali jsme i několik prvovýstupů. Jeden boulder se jmenuje Bilbo Pytlík a druhý Sam Křepelka. To je tedy zrovna v češtině, ale z toho byli chlapci úplně vyndaní, že ty vlastní jména překládáme. Dost jsme se nasmáli, když jsme řešili třeba Rokfort (Bradavice) nebo koleje: Chrabromil (Nebelvír)… Chudáci Poláci to mají všechno v originále. Takže pro kluky to byla velká exotika. (směje se)

To zní, že spolu ještě rádi někam vyrazíte.
Rozhodně. Kluci si teď chtějí dát od expedic rok pauzu a odletět na podzim do Yosemit. Tam už jsem byl a moc mě to neláká. Raději bych znovu do Pakoše. Takže je docela velká šance, že spolu začneme něco plánovat na rok 2027.

„Wadim si na expedici vyžádal slovenskou verzi prvního dílu Harryho Pottera. A celou ji přečetl! Já bych to v polštině asi nedal.“

__________