NÁŠ BRATR ARCHIL

Vždy začátkem roku vybíráme horský výkon uplynulé sezóny, který nás zaujal svojí jiskrou a „tak trochu jiným” přístupem. Zpravidla jde o počiny s čistou motivací, bez velkého mediálního humbuku, v malém týmu a alpském stylu. Během existence této tradice, kterou jsme začali společně s Martinem Stolárikem v dobách papírové Montany, dostali titul „Sympaťáci roku“ například James Price, bratři Eneko a Iker Pou, či nezaměnitelný Hansjörg Auer.

Články a rozhovory se většinou točily kolem konkrétního prvovýstupu. Tentokrát jsme si dovolili drobnou změnu – nová cesta „Dirty Dancing“ na indickou Nanda Shori (6344 m n. m.) zde není to hlavní. Archila Badriashviliho jsme vybrali spíše za celoživotní přínos a inspiraci, pozn. red.

____________________

SKORO-SETKÁNÍ

Na ten den si vzpomínám naprosto přesně. V rámci ranní prokrastinace jsem sáhl po mobilu, otevřel instagram a hned mě zaujal post Reinholda Messnera, kondolence. Čtu: „Během našeho pobytu v Mestii jsi nás potěšil svým pokorným a velmi přátelským chováním. Bavili jsme se o tvých fantastických cestách na Kavkaze, v Karákoramu a na Nanda Devi…“ Nebylo pochyb – Archil Badriashvili zahynul. Desátého srpna 2024 ho zasáhl blesk, když sestupoval z kavkazské Shkheldy (4368 m n. m.). U dobrého horolezce vždy působí překvapivě, nepochopitelně a až jaksi nemístně, když padne ve svých domovských horách. „To přece není možné,“ kroutíme nevěřícně hlavou. „Po těch všech prvovýstupech v celém světě? Při sestupu, doma?!”

Domovem pro Archila Kavkaz bezesporu byl. Tady začínal a rostl ve světového alpinistu. Jen naproti přes údolí, ve stěnách monumentální Ushby (4 705 m n. m.) zanechal několik úctyhodných výstupů a tato hora ho provázela po značnou část lezecké kariéry. Na jejím vrcholu stál prvně v 21 letech. A právě díky této hoře jsem ho vlastně zaregistroval a rychle zařadil mezi výrazně oblíbené horolezce. Stejně tak samotný Kavkaz, který, také díky Archilovu vlivu, patří teď k mým nejoblíbenějším horám.

Už jako malý jsem o Kavkaze slýchal od dědy (František Pozniak, pozn. red.), který tam v 80. letech několikrát lezl, obdivoval jeho štíty na fotografiích Viléma Heckela a trvale z něj cítil magickou přitažlivost nejen geografické hranice mezi Evropou a Asií, ale též jako důležitého dílu československého horolezeckého příběhu. Nešlo mi jen o věci kulturní, historické či mytické, ale jelikož jde o dějiště opravdu velké horolezecké historie, tak jsem se přirozeně pídil po tom, co bych tam dnes mohl lézt sám. To byl ale docela problém. Z Gruzie se za poslední léta stala sice oblíbená cestovatelská destinace, v zimě skialpová Mekka, ale tamější alpinismus zahalovala překvapivá informační tma. ‚Lezou tam vůbec nějací místňáci?‘ přemýšlel jsem.

Ten, kterého bylo možné využít, byl jen jeden – Archil Badriashvili. Jeho články na AAJ (American Alpine Journal, pozn. red.) se mi staly tolik potřebným přemostěním mezi érou Michaila Chergianiho, reprezentovanou místy úsměvnou knihou Horolezec od Jurije Burlakova, či vyčerpávající knihou Navždy první a naší/Archilovou epochou. Archilovy články mě bavily. Souběžně jsem začal sledovat i jeho sociální sítě, „abych měl přehled o podmínkách a co se tak leze…“ Přes instagram jsem také poznal jeho sestru, která se jmenuje Ruska. Od začátku jsem k oběma pocítil sympatie, dost podobné těm, které chovám k „jejich“ horám a celé zemi. Díky těmto dvěma jsem Gruzii začal lépe poznávat a o to více držet palce, aby si udržela svoji nezávislost.

Při sestupu z Ushby v září 2023 mi Ruska napsala: „Jste skutečně na Ushbě? Pokud ano, tak bezpečně a v pořádku sestupte. Bratr vás potkal, když jste šli nahoru dolinou.“ Já jsem ho kvůli tváři zalité potem a tupému pohledu do země samozřejmě nepoznal. Několikrát mě pak napadlo, že by to letmé „setkání“ nemuselo být setkáním posledním. Žel, bylo.

S RODINOU VE SPOJENÍ

Archil Badriashvili se narodil 26. července 1990 do rodiny horolezců a intelektuálů. Matka Nino pracovala jako psychiatrička a profesorka, zatímco otec Zurab byl filolog a k tomu vášnivě propadl horám. Archil o něm říkal, že byl „skutečný rebel, protože jako jeden z mála prováděl činnosti, které byly za sovětského období zakázány – hlavně lezl sólo a vybíral si vrcholy bez patřičných povolení.“

S horolezectvím Archil začal na skalkách v sedmi letech. O dva roky později už se svým idolem, otcem Zurabem zlézal vrcholy v oblasti Chaukhi. Když mu bylo patnáct, tak vystoupil na Kazbek a v jednadvaceti na „královnu Kavkazu“ – Ushbu.

Jeho spojení s rodinou, nejen s otcem, ale taktéž s jeho sestrou, mělo obrovskou sílu. Sestra Ruska ho všemožně podporovala, propagovala jeho výstupy, a zastávala tak funkci osobní manažerky. I v terénu se Archil snažil, aby s nimi sdílel co nejvíce ze svého počínání. Zkušený slovinský alpinista Marko Prezejl k tomu dodává: „Neustále měl zapnutý satelitní telefon, sdílel rodině naši aktivitu a musím přiznat, že mi to bylo trochu nepříjemné. Archil mi na oplátku říkal, že jsem dinosaurus.”

„Neustále sdílel rodině naši aktivitu – bylo mi to trochu nepříjemné. Archil mi na oplátku říkal, že jsem dinosaurus.“

I bez podrobného životopisu je zarážející jeho životní tempo a záběr. Výkonný horolezec, který pracoval jako lékař a horský vůdce, vytrvalý propagátor gruzínského horolezectví a hlavně celé rodné země, plodný publicista, držitel Zlatého cepínu… Zároveň velký vlastenec, což je pro Gruzínce typické – vzhledem k hranicím s Ruskou federací a celkové historické zkušenosti je to velmi dobře pochopitelné. Pro gruzínské horolezectví pak Archil dělal to nejlepší, co mohl: lezl.

A lezl opravdu hodně, úspěšně a s mezinárodním ohlasem. Nikdy však nesklouzl k laciné a sebestředné chvále. Své konání chápal jako pokračování svých předchůdců, svého otce a jiných slavných gruzínských horalů. „Zdá se, že lezení pro něj bylo mnohem více o nesení vlajky jeho země a inspirování budoucích generací. O jeho vlastní úspěchy mu tolik nešlo,“ napsal o něm Owen Clarke v článku pro Climbing.com.

Dougald MacDonald, hlavní editor AAJ, vzpomínal, jak někdy Badriashviliho články přesahovaly samotné lezení. „Kdysi jsem napsal titulek k jednomu z jeho reportů… Když to uviděl, jemně mi naznačil, abych to změnil. Ukázalo se, že fráze, kterou jsem použil, odrážela zrovna politický slogan, který by některé Gruzínce mohl urazit.”

Archil za posledních osm let publikoval v AAJ 17 článků. Nejprve ze svého Kavkazu a v posledních letech z Himálaje a Karákóramu. Vzhledem k tomu, že se v tomto periodiku zpravidla neprezentuje nějaké sváteční popolézání, jedná se o výmluvný obrázek jeho alpinistické intenzity. A jeho články nebývaly jen suchými popisy. Taktéž jeho videa – ze začátku přiměřeně punková, později propracovanější, ale vždy dalece vzdálená vyumělkované „big game“. Navzdory častokrát zobrazenému utrpení a naprosté jazykové bariéře z nich naopak dýchá pohoda, klid, přátelství.

MIX ZÁPADU I VÝCHODU

Na přátelství a společné zážitky kladl velký důraz. „Říkal jsem si: ‘Co to sakra je?’“ vzpomíná Francouz Manu Pellissier na společnou výpravu do Indie. „Hádali jsme se, jestli máme vzít trojkového frenda, a ty sbalíš tuhle láhev kořalky? Archil odpověděl s úsměvem. „Ano, ale tohle je důležitější!” „Všichni jsme si dali doušek čačy za špatného počasí, na nejhorším místě na světě, a já jsem souhlasil, že to bylo dobré rozhodnutí.“ připustil Pellissier a zasmál se. „Pro Archila je to, co sdílíte s lidmi, stejně důležité, možná důležitější než samotný výstup. Druhý den jsem mu řekl, že jestli bude potřebovat trojku, ať místo něj založí tu svou flašku,“ vzpomínal Manu.

Svým lezením Archil tak trochu spojoval západní a východní styl. Možná je to jen můj pocit, ale některé jeho výstupy nesou znaky dokonalého „východního“ masochismu, jako třeba 13 dní trvající zimní kalvárie v jižní stěně Shkhary, kterou absolvoval v roce 2018 se svým dvorním spolulezcem Giorgim Tepnadzem (viz video výše, pozn. red.). Podobné podniky nebudou pro evropské ultralightové alpinisty, odchované v infrastruktorovaném Chamonix, asi příliš lákavé. Na druhou stranu, lehkost a alpský styl v malém družstvu zase nejsou nijak častou ozdobou azbukou psaných reportů…

Nutnost někdy doopravdy trpět Archil doplňuje překvapivě těžkou technickou náročností, kteroužto kombinaci spolu se svými spolulezci dotáhl k dokonalosti v roce 2021 na Saraghraru (7340 m n. m.) v Hindu Kushi. Tento počin jim přinesl Zlatý cepín (nejvyšší ocenění Piolet d‘Or, pozn. red.).

Bylo to vůbec poprvé, kdy Gruzínec obdržel „alpinistického Oscara“. Za zmínku jistě stojí, že Archil byl nominován pět po sobě jdoucích let. Pro představení oceněného výstupu nechme zaznít oficiální vyjádření poroty: „Volba panenského vysokého vrcholu v málo známém regionu a stěna, o kterou se dosud nikdo nepokusil. Malý tým, devítidenní výstup v čistém alpském stylu s hlavními technickými obtížemi nad 6 200 m, kdy klíčová pasáž se nachází mezi 6 750 m a 7 000 m. To vše vyžaduje velkou úroveň odhodlání a splňuje požadavky filosofie Piolet d’Or.“ Trocha čísel potom tady: Stěna 2 300 metrů, celková náročnost ED2, ruských/kavkazských 6B, 6b lezení, M5+, A3+, led 80–90°.

Sám Archil na začátku obsáhlého reportu předesílá: „Je třeba poznamenat, že my všichni tři – Bakar Gelashvili, Giorgi Tepnadze a já – cítíme vděčnost, že jsme prožili toto dobrodružství. Celá eskapáda mi připadala jako návrat do romantické éry horolezectví, v ekologickém stylu, s úzkým okruhem přátel…“

PRO STUDENTY Z HOR

Odkazování k romantickým minulým časům najde člověk u Archila často. Jeho popis výstupu na Pangpočhe II se nese v podobném duchu: „Jeden po druhém stoupáme na vrchol, pak hodinu sedíme a tleskáme horám, vlasti, přátelům a našim rodinám… Připíjíme francouzským koňakem.” Ducha bohatýrských časů vyvolává i další Archilův komentář. „Nevěděli jsme ani přesně, jak stěna vypadá, nemluvě o kvalitě skály a dalších důležitých detailech, které se dnes horolezec snaží zjistit před pořádáním velké expedice. Čekaly nás strmé stěny, izolace, nepopsané oblasti a obtížná cesta nahoru i dolů – bylo to skoro jako jít do našich domácích hor v Gruzii!“

Nejenom sportovní a sebe propagační aspekt vidíme i v jeho literární práci. V eseji o Kazbeku zkoumá jeho posvátný význam pro Gruzii a jeho roli v rozvoji tamního horolezectví. Odkazuje na svatého Josefa z Khevi (18. století) jako na prvního gruzínského alpinistu a vyjadřuje naději, že moderní horolezci budou i nadále v horách „hledat zejména duchovní poklady“ stejně jako tento světec.

„Hodinu sedíme na vrcholu a tleskáme horám, vlasti, přátelům a našim rodinám… Připíjíme francouzským koňakem.“

Archil nadšeně řešil také otázky etiky horolezectví a ochrany životního prostředí. V 19 letech inicioval projekt na vyčištění svahů Kazbeku a často hovořil o důležitosti trvale udržitelného alpinismu. Jeho poslední veřejný projev v Mestii pak vyzýval k omezení výstavby ve vysokohorských oblastech, aby se uchránilo přírodní bohatství a tradiční ráz gruzínské krajiny. Hrál významnou roli ve fungování, rozvoji a úspěších Gruzínské sjednocené horolezecké federace.

V roce 2023 navíc založil horolezeckou školu pro mladé lezce. Po jeho smrti pak státní univerzita Ilia v Tbilisi zřídila studentské stipendium nesoucí jeho jméno. Tento program bude podporovat studenty z horských oblastí: koho vyberou, může rok studovat zcela zdarma. Podmínkou je napsat esej na téma „Hory” a během roku pracovat na projektu popularizujícím horské oblasti Gruzie.

O ŠŤASTNÉM MUŽI

ARCHIL OČIMA MATKY NINO

Jsem hluboce vděčná za to být jeho máma – svým narozením přinesl radost a i po své smrti dává dál cenné poučení – „Gardatsvaleba“, jak my Gruzínci tento proces metamorfózy či spirituální transformace nazýváme.

Archil byl šťastný muž, a tím cele naplnil poslání našeho života. Svůj vědomý život zasvětil horám, které z celého srdce miloval a nikdy z této cesty neuhnul. Byl sjednocený ve svých pohnutkách, jednání a radosti… Trávil všechen svůj čas v horách a neustále mi chyběl. Ten hluboký pocit odloučení nyní pokračuje.

Neustále však poznávám jeho životní velkorysost, a to mi přináší útěchu. Archil mi připomíná jasnou hvězdu, jejíž světlo nepřestává zářit i poté, co už zhasla.

STOKRÁT VÍC NEŽ JÁ

ARCHIL OČIMA SESTRY RUSKY

Achi, jak jsem mu říkala, byl starší bratr, přítel, opora, učitel, vzor, důvěrník a můj jediný společník v horách.

Byla jsem vždy hrdá na to, že jsem mohla být součástí každého jeho plánu. Sledovala jsem, jak si připravuje své cesty a pak se po nich vydává. Vyvinuli jsme si vlastní kódovaný jazyk, kterým jsme si ze tří různých webových stránek stručně a přitom přímočaře posílali týdenní předpověď počasí. Pomocí písmen jsme označovali stránku, datum, vítr a mráz.

V posledních letech se mnou často satelitně sdílel svou polohu a já tak mohla být na cestě spolu s ním. Fascinovalo mě to. Nejvíce se mi ale vždycky líbilo shledání na letišti. Naší tradicí pak bylo společné rodinné občerstvení v naší staré kuchyni. Poté jsme se sami dva zavírali v pokoji, kde mi podrobně vyprávěl příběhy z celé expedice – věci, o které se až do rána s nikým jiným nepodělil. Své vnitřní boje, výzvy, filozofické postřehy, objevy a úspěchy. Při tom mě často strašně rozesmál – moje matka vždycky říkala, že celou noc se z našeho pokoje linul jen smích, což se jí moc líbilo. Archil byl idealista, romantik, ale ne naivka. Byl to moudrý muž, ušlechtilý, skromný, vážný, přitom ale plný humoru. Rád se neúnavně dělil o své zkušenosti a to i ve chvílích, kdy jsem mu říkala, že nemusí. Nebylo to nic platné.

Nedávno jsem byla ve Svanetii, dívala se na Ushbu a srdce mi při tom ztěžklo. Miloval tuto zemi, přírodu, vrcholy, větry a nebe stokrát víc než já. Bylo mi líto, že člověk, který si toho všeho kolem vážil nejvíce, už tu není… Prvního srpna, v den mých narozenin, mě vzal na vrchol Tetnuldi. Deset dní před jeho odchodem jsme spolu leželi ve stanu a povídali si o smrti. Tehdy mi řekl: „Ruso, jsem připraven odejít kterýkoli den, na kterékoli hoře.“

Jsem ráda, že jsem jeho odchod ustála a nezradila ho – držela jsem se pohromadě a chovala se tak, jak očekával. Slíbila jsem mu to. Kdyby mě čas mohl vrátit zpátky, vyprovodila bych do hor se stejným nadšením, jak jsem to dělala vždy, když jsem mu s rodiči přála šťastnou cestu. Jsme rodina z hor, milujeme je a vážíme si jich. Smrt v horách je pro nás čest.

_______________


Vzpomínky pozůstalých kamarádů, rodiny či širší společnosti nikdy nebudou věrně vykreslovat člověka celého. Vždy budou tak trochu jednostranné a oslavné…

Důležité jsou však motivy a detaily, které z oněch oslavných vzpomínek opakovaně vyplouvají. Na někoho se bude vzpomínat jako na neúnavného pokořitele hor, na někoho jako na bojovníka, nebo na sportovní talent…

Líbí se mi (a ostatním v redakci také, pozn.), že v případě Archila Badriashviliho převládá především, že to byl dobrý člověk.

ZDROJE

A Climber We Lost: Archil Badriashvili, Climbing.com
Inside the Piolet d’Or-winning Ascent of Saraghrar, Climbing.com
A Tribute to an Exceptional Man and Climber, Explorersweb.com
Tribute to Archil Badriashvili, Pioletsdor.net
A Rare Expedition to the Hindu Kush…, Americanalpineclub.org
Osobní stránky – Facebook, YouTube

__________