PŘÍKLEPOVÝ STROP 86
Květen 1986: před 40 lety se povedlo dokončit známou hákovačku „Příklepový strop“ v propasti Macocha. „Mám v paměti, že jsem se strašně bál,“ vzpomíná nejmladší účastník Jura Nešpor. Dále lezli Pavel Weisser, Ivoš Straka a Míra Šmíd. Připomeň si jednu významnou cestu…
ZAHOĎ FOŤÁK!
Z vrátnice dole v Macoše se ozvalo: „Máte tady toho fotografa.“ Dorazil právě včas, protože Pavel Weisser a Ivoš Straka už toho měli po dvou délkách plné zuby. Sice jen dvě délky, ale tady se každá lezla půl dne. Došly jim síly, trochu se hádali ohledně dalšího postupu a Ivoš navíc chytl hemeroidy. Do toho prosincová tma roku 1985…
Oním fotografem měl být Míra „Lanč“ Šmíd, se kterým byli domluveni, že bude prvovýstup Příklepového stropu (5, A2e, 150 m) dokumentovat. Jakmile se však objevil, tak mu Pavel říká: „Bezva, máme dalšího člověka. Takže žádný focení a filmování, budeme se střídat. Běž lízt!“
„Tak jo, ukažte mi, co máte za matroš,“ nebránil se Míra Šmíd a připojil se do týmu. Čekala ho hned docela dlouhá třetí délka, na skobování poměrně těžká. „Míra byl tehdá na Eigeru s Jirkou Šmídem a to skobování uměl moc dobře. Natáhl celou délku až do malé jeskyňky, kde zaštandoval. To bylo hned vidět, kdo co umí,“ vzpomíná Pavel Weisser.
Tuhle délku si užil také Jirka „Blboň“ Nešpor, předchozí hostinský hospody U Tošováka, který se na místo po útěku ze školy nachomýtl jakožto 15letý kluk. Blboň visel v hamace, trochu u toho spal a celou dobu Míru Šmída jistil. Trvalo to asi deset hodin. „Žádný nýty tam dávat nebudu. To půjde všechno po skobách a háčcích,“ povídal prý Míra. Nakonec pár nýtů dal – asi dva, ale jeho délka nesla jasný autorský rukopis.
DALŠÍ LEGENDA
Pavel Weisser se na Příklepák původně domluvil s Jindrou „Čumpelíkem“ Šustrem, tehdejším fenomenálním krasovým lezcem a spoluautorem Cesty přes rybu. Ve smluvenou středu tam však Čumpelík nedorazil. Sehnal tam tedy Prófu (Míra Hoferek) a cestu začali úplně jinudy – víc vpravo od dnešního nástupu, ale skončili ve slepé uličce.
V pátek večer pak někdo opět telefonoval na vrátnici na dno Macochy: „Máte nahoře nějakou návštěvu.“ Pavel tam přiběhl a on to byl Čumpelík – přijel taxíkem. „Pavle, já jdu lízt. Akorát je potřeba zaplatit ten taxík – já na něj teďkon nějak nemám…“ Taxikář chtěl 500 korun… Bylo to v době, kdy z Brna do Blanska stál lístek dvě koruny. A z Blanska na Macochu pak autobus další dvě koruny.
Čumpelík pak celou noc proklábosil s Mírou Šmídem a ráno nic. Přes den spal. Někdy v pět hodin odpoledne ho pak napadlo: „Já bych si taky vylezl jednu cestu.“ Času na to ale už moc nezbývalo.„Jindro, my ale zítra musíme vypadnout – v neděli nás správa jeskyň nemilosrdně vykopne,“ říkal mu Pavel Weisser. Čumpelík však někde sehnal Edgara Švéru a nastoupil s ním Elektrický strop (V+ A3e, 150 m) až nahoru. Vylezli to na jeden zátah přes noc asi za 20 hodin, takže v neděli v poledne byli hotovi.
„Z Brna na Macochu stál lístek 4 Kčs. Čumpelík dorazil taxíkem za pětikilo a potřeboval půjčit.“
JARO BEZ PRODLUŽOVÁKŮ
V zimě se partě čtyř lezců povedlo probojovat čtyři délky do jeskyně, odkud slanili. Jejich vymezená doba uplynula a správa jeskyní je poslala domů. Vrátili se sem v květnu 1986, shodou okolností první víkend po výbuchu Černobylu, ale o tom tehdy stejně nikdo nevěděl.
Tentokrát na místo s Mírou Šmídem dorazil i fotograf Ivan Berka, který pracoval pro libereckou potravinářskou firmu Lipo. Opatrně se tam pohyboval po policích a fotil lezeckou akci. Pan Berka byl hluchoněmý, takže si k práci vzal dalekohled – když bylo potřeba, namířil ho na Míru do stěny, odezíral mu z úst a snažil se udělat to, co Míra chtěl.
První délku z jeskyně lezl Pavel Weisser s Mírou Šmídem. „Asi jsem se v zimě osvědčil, tak mě zase přizvali na vocas. Takže jsem byl vděčnej jistič a běhač pro pití. Mladá trumpeta, ale nakonec mě nechali i lízt na prvním,“ směje se Jura „Blboň“ Nešpor. Ve druhé půlce už jim nestačily prodlužováky, které používali na vrtačky během zimní části, a tak museli vrtat ručně. Frenda měli asi jednoho na celou skupinu.
„Mám to v živé paměti, protože jsem se vždycky hrozně bál,“ vzpomíná Blboň, „tahal jsem předposlední délku po odporných volných listech, to mě jistil Strakáč. Protože jsme neměli ty frendy, tak jsem tam tloukl nějaké bongy – takové větší, širší skoby… Bylo to ošklivácký. Odlezl jsem asi deset metrů po takový štípě, a když to pak Šmíďák za mnou vybíral, tak tam vrazil kladivo a celý se to ulomilo. Humus. Teď už se to leze víc, a tak je to vyčištěný, vypadaný a lepší.“
Poslední délku si pak vzal na starosti Míra Šmíd – podle vyprávění šlo hlavně o volné lezení v kolmých travách. „Prostě hnus zahumusenej. On to moc nejistil a odlezl to na dlouhý lano až na vršek,“ popisuje Blboň.
U MÁMY NĚMCOVÉ
Jelikož hospoda hned nad Macochou připadala lezcům jako snobská, chodilo se tehdy do sousedního Ostrova. Někdo říkal „k mámě Němcové“, někdo „k bábě Němcové“. Zdejší atmosféru přibližuje Pavel Weisser: „Scházeli se tam dohromady jeskyňáři a horolezci. Vedle jsme pak spali u jednoho sedláka, který měl seno. V hospodě to žilo – jeskyňáři se bavili o tom, že maj navirgulovaný objevitelský prostory, že tam budou kopat, pak tam budou rok bádat a mapovat… Horolezci zase měli pořád zvednutý ruce nad hlavou a ukazovali, co kdo vylezl a teprve vyleze…“
Hospoda funguje dodnes a nově se tam jeskyňáři složili na skoro stejný kulečeník, jako je na fotce s Mírou Šmídem (níže v galerii, pozn. aut.). Zevlovalo se také na parkovišti přímo u Macochy. K tomu se váže následující příhoda:
Míra Šmíd v Západním Německu dostal auto – byl to klasický mercedes, kterému se říkalo „medvěd“. Vyspravil si ho a dlouho s ním pak jezdil. Říkal, že bylo zdarma, ale musel si za 400 marek (tehdy byla marka asi za 10 Kčs, pozn. aut.) koupit převozní značky, aby auto doma mohl přihlásit. Hned, jak přijel na parkoviště, tak si vevnitř zabouchl klíčky. Všichni přítomní vymýšleli, jak mercedes otevřít nebo vypáčit… Nepovedlo se, a tak přišlo k ruce skobovací kladivo a Míra Šmíd si musel rozbít zadní okénko.
Historek s Mírou Šmídem se během práce na tomto článku objevilo trochu víc a byla by škoda se o ně nepodělit:
ZA VOLANTEM
„Řiď, já si potřebuju sundat svetr.“ Jeli jsme z Brna do Prahy. A teď na to najednou šlápl, jeli jsme šílenou rychlostí a začal si číst noviny… „Přeber si ten volant,“ říkám mu. A on vůbec nereagoval. „Tak já na to kašlu,“ pustil jsem volant a on se ho chytl… Zkoušel, co lidi kolem něj vydrží… (Pavel Weisser)
VYCHOVATEL
Když se v květnu 86 lezl Příklepák, měla jsem tam na starosti syna Adama, kterému bylo rok a půl… Také jsem lezla, ne sice ten převis, ale jen Normálku na Macochu. Vylezla jsem nahoru, přelezla zábradlí a Lanč mi Adama okamžitě prdnul do ruky: „Už si ho vem. Furt řve.“ Já jsem byla ještě navázaná na laně… Lanč ho hlídal dost často (po tom, co Jana přišla na Dhaulágiri 1984 o svého manžela Honzu Šimona, pozn. aut.) a stávalo se třeba, že Adam žužlal nějakou kůrku od chleba a položil ji na lavičku… „Adame, co to děláš? To je chleba, to je boží dar!“ vysvětloval Lanč rok a půl starému dítěti. (Jana Šimonová)
NÁVŠTĚVA
Jednou mě v Ádru vytáhl z hospody: „Pojď ven. Mám tady na návštěvě starý pány.“ A ukázalo se, že tam dorazili Radan Kuchař, Olda Kopal, Karel Cerman a Bogan Svatoš. Tehdá už měli padesát plus a Šmíďák povídá: „Mladej vám to vytáhne,“ hodil mi je na krk a lezli jsme Údolní hranu VIIb na Štěpánskou korunu… To byl taky zážitek díky němu. Bylo to výživný, protože před starejma borcema jsem měl trému. Mně bylo tehdá patnáct. (Jura Nešpor)
MAGORE!
Když jsme jeli po dálnici, tak najednou zatáhl za ruční brzdu. Takový kraviny dělal… Často provokoval a zkoušel, co lidi vydrží… Úplně se vyžíval v tom vyvádět kohokoliv z komfortu… A miloval, když mu někdo řekl: „Ty jsi magor!“ (Jana Šimonová)
RANNÍ SMĚNA
Domluvili jsme se v Ádru u Tošováka: „Ráno tě vzbudím, musíme jít ráno, protože pak má pršet,“ říkal Šmíďák. „Dobře, jak mě vzbudíš, hned jdeme.“ No, a on trošičku pařil, ale nikdy se úplně neopil, a ráno mě budí. „Pojď, musíme rychle jít, než začne pršet.“ Bylo úplně černo – ‚To jsou ty mraky,‘ říkal jsem si… Lezli jsme Čarokrásnou na Kokšovu věž, Hranu pádů na Gilotinu a Údolku na Štěpánku. „Tak se to hezky rozplynulo, už je pěkně.“ A přišli jsme na pivo u vstupu: „Co tady takhle paříte hned? Vy takhle před lezením paříte?“ ptal se nás někdo. Šmíďák s úsměvem: „Ne, my už máme po lezení.“ Já jsem se tam poprvé podíval na hodiny a bylo asi devět ráno. On mě vzbudil snad v půl čtvrté, a jak jsem byl rozespalej, tak mi to vůbec nedošlo. Až v tom bufetu… (Pavel Weisser)
DIÁKY NA PAMÁTKU
Co se v prosinci 1985 rozdělalo, se v květnu 1986 povedlo také ve stejné sestavě dodělat. „A to jsme na začátku měli pochybnosti, zda to vůbec půjde. Míra Šmíd nám pak dodal sebevědomí a ducha: ‚Jasně, tak to vylezeme,‘“ vzpomíná Pavel Weisser, který také přidává poznámku o stylu výstupu:
„Spousta úseků se dala lézt volně už tehdy – výkonnost jsme na to tehdy už měli. V Německu už tehdy bylo prvních pár desítek na písku, tedy něco kolem 8/8+, takže to bychom třeba už zvládli, ale v kontextu té stěny jsme si řekli: ‚Pojďme se dostat novou cestou nahoru v nějakém rozumném čase.‘ A nechtěli jsme riskovat, že tam někde popadáme a něco vytrháme. Prostě jako v horách – bezpečně prostoupit novou linii. Co nejmíň po nýtech a co nejvíc po skobách.“ Že by to mohlo jít celé volně, tehdy nikoho ani nenapadlo. (O tom jsme v roce 2022 také psali – viz článek o přelezu Adama Ondry, pozn. aut.)
Po skončení akce pak Míra Šmíd rozdal zhruba o deset až dvacet let mladším parťákům diáky na památku – něco přeci jen stihl nafotit… Věnoval jim také skoby z Itálie a někomu přenechal lehce onošené goretexové kalhoty, což byla tehdy vzácnost. Ven skoro nemohli, a tak si užívali toho, co měli.
Příklepovou akci shrnuje Jirka „Blboň“ Nešpor: „Já jsem byl děcko odrostlý, tak jsem z toho byl vydivočelej. Ale samozřejmě lezecky zapálenej… Byla za to trojka z chování za neomluvený absence. To bylo na hovno, ale stálo to za to.“
Mimochodem, na Macoše se trochu déle zdržel i fotograf Ivan Berka, a tak 4. 5. 1986 přišel pozdě do práce. Kamarádi ho v tom však nenechali a připravili mu omluvný dopis – viz níže, stojí za přečtení.
__________
