WIL GOMÉZ A SUESCA
Lidé z města je vnímají jako bandity nebo z nich mají strach. Přitom to jsou stejně zapálení lezci jako my. Suesca, Kolumbie. „Koncentrují se tu lidé, kteří chtějí něco změnit.“ A ukázat dětem, aby se už banditů příště nebály. Naopak: rádi by je přivítali do lezecké rodiny.
Už po pár dnech v kolumbijské Suesce nám bylo jasné, že jsme narazili na speciální místo. Pás skal tyčící se nad řekou až do výšky 130 metrů byl pro místní předkolumbovskou kulturu Muisca posvátným územím. Suesca v jejich jazyce znamená Ptačí skály. Hejna supů kroužící nad hlavou nebo syčící na lezce z polic a vršků mohutného masivu potvrzují, že skály stále patří jim.
Jak je možné, že jsme tu místo plánovaných deseti dní zůstali dva měsíce a stejně se nám odsud setsakramentsky nechtělo?
Čím víc jsme poznávali naše nové přátele, skály a jejich divoké psy, tím víc jsme se tu cítili jako doma. Lokálové nás už taky brali skoro jako sousedy. V den příjezdu jsme si přitom ani nebyli jistí, jestli tady chceme zůstávat celých deset dnů. Trošku nás zaskočila příjezdová ulice a někoho zase trošku zaskočí místní klasa nebo odlezy. Tato kombinace však odežene konzumní davy a člověk má na lezení hodně klidu.
Je to možná i tahle aura, která dnes do Suesky přitahuje silné osobnosti. Komunita lidí spjatá s lezením a lajnami se tu snaží pomáhat a měnit svět k lepšímu. Když jsme při lezení potkali místního rodáka Wilsona Gómeze s partou jeho mladých svěřenců, cítili jsme, že Wil je ten pravý, kdo nám o tomto místě a jeho specifické síle může povědět víc.
PERROS SALVAJES (DIVOCÍ PSI)
Poprosili jsme Wila, aby nám vyprávěl svůj příběh…
„Byl jsem tanečník. Deset let. Tahle vášeň trvala, dokud někdo v Suesce na chvíli neotevřel bouldrovku, díky níž jsem se záhy dostal na skálu. Okamžitě jsem se bezhlavě zamiloval a už nebylo cesty zpět.“
V té době mu bylo devatenáct a začal lézt spolu se třemi dalšími kamarády z vesnice. Byli velkou výjimkou. Moc místních tady neleze, a to hlavně kvůli sociální bariéře. Lezení je drahé a nebezpečné, v té době o něm nebylo ani moc povědomí, pro většinu lidí to byla divná věc. Kluci jen bouldrovali, protože na ostatní vybavení jim chyběly peníze. Měli jen lezečky. A i ty byl prý občas problém sehnat.
Ve skalách trávili většinu času a zanedlouho si uvědomili, že už to vlastně dost dobře umí, tak začali sólovat. Lezlo jich třeba i pět nebo šest najednou jednu cestu.
„Šílenství. Byli jsme divocí psi řádící ve skalách.“
Záhy přišel moment, kdy skoro všichni z jejich partičky dosáhli vysoké lezecké úrovně. Ne nějaké vesnické popolézání, ale francouzské 8a nebo 8b. Všechno se naučili na skále, na umělou stěnu nikdo z nich nechodil. Vznikla zde malá komunita zapálených lezců. „Hodně nás ovlivňovala kultura hippie punku a rebelská image třeba jako u Chrise Sharmy,“ vzpomíná Wil.
Lezení v tu chvíli formovalo celý jeho život. Byl čím dál motivovanější. Začalo to boulderingem, později sportovkami, pak Wila hodně chytly tradiční cesty, až se dostal na velké stěny v Kolumbii, Mexiku a v Brazílii. A pak najednou přišla krize. Hluboká emocionální krize. Asi před třemi lety ztratil vášeň, přestalo mu to dávat smysl a s lezením skončil. „Bylo to tvrdé. Lezení pro mě znamenalo všechno, a najednou nic. Bytostně jsem se vnímal jako lezec a najednou jsem nevěděl, kdo tedy jsem a jak se mám identifikovat. Byla to dost silná osobnostní a emocionální zkušenost,“ líčí svůj životní zlom. Teď se vrací zpátky a vidí lezení jinak. Jako učitele, který mu dal hodně lekcí a zkušeností, partnerek a kamarádů, které moc miluje. Díky téhle krizi se naučil hodně věcí. Začal se věnovat hudbě a stal se z něj vyhledávaný DJ. Vrátil se do skal s jiným nastavením a hlavně začal dělat věci pro ostatní.
UNIVERSIDAD DE ESCALADA (SUESCA)
Suesca je skvělá škola. Dá se tu naučit všechno, včetně psychické zralosti. Je to epicentrum kolumbijského lezení (mapa).
Počátky lezení v Kolumbii sahají do třicátých let minulého století, kdy horolezec a potomek rakouských imigrantů Erwin Kraus udělal topografii většiny kolumbijských hor a v Suesce se na ně začalo trénovat. V sedmdesátých letech proběhla první kolumbijská výprava do Yosemit, odkud si Kolumbijci přivezli první frendy, dynamická lana a naučili se tam lézt ve velkých stěnách. A domů si přivezli také myšlenky alpinismu. Od té doby se Suesca stala tréninkovým hřištěm nejen pro Wila.
Jde o ideální prostředí, jelikož tu najdeš skvělé spáry i těžké stěny. Podobně jako v Labáku místní skály zaznamenaly jakýsi průřez dobami, takže si podle nálady vybereš, zda máš chuť na něco morálového nebo odjištěného. Skála se sice tváří jako vápenec, ale klame. Je to rovněž pískovec. Většinou super kvalitní, ale můžeš narazit i na Skalák.
V devadesátkách se tu objevily první nýty a začaly zde vznikat první sportovky. V tom sehrál velkou roli Fernando Gonzales Rubio, Wilův učitel, který byl i na osmitisícovkách. Je to velká persona, důležitá pro kolumbijské lezení. Položil zde základ sportovních cest s alpskou etikou. Sportovky v Suesce jsou specifické. Jsou tu často velké odlezy. Proč? „Na jednu stranu nebyly peníze na materiál, ale hlavně je to spojené s etikou: jestli na to nemáš, tak si vyber něco jiného. A také s čistotou stylu – když to jde zajistit po vlastním, nebudou se tam vrtat bolty. Lezení v té době bylo romantické a poetické,“ vysvětluje Wil.
Z lezení se i v Kolumbii stává trochu „módní sport“, takže situace se mění. „Kvůli alpinistické etice jištění se tu objevilo hodně úrazů. Suesca si tak získala špatnou pověst a lidé začali hledat lezení na jiných místech, třeba v Machetě a v Mojarre, kde už najdeš ryzí sportovky. Energie se teď věnuje také vzdělávání lidí v ohledu bezpečnosti. Prváče se ale v Suesce stále dělají s respektem k tradici. Je tu určitá historická tranzice mezi starou a novou školou. Staré cesty se neodjišťují, což každý respektuje.“
Suesca má dvě části. Obě mají vlastníka, ale jedna je úplně volná a v druhé mají její majitelé nad skalami arbitrární moc. Jsou to lezci, dělají prváče, topa, udržují a chrání skály, ale také za vstup do nich vybírají nemalý poplatek. Má to své výhody, ale zároveň je to polemické. Tento problém se prolíná celou Kolumbií.
LOGISTIKA OBLASTI
Z letiště v Bogotě se vyplatí pokračovat na autobusové nádraží Terminal del Norte na ulici Calle 192, odkud pravidelně jezdí autobusy přímo do Suescy. Cesta zabere z nádraží zhruba 90 minut a jízdenka stojí v přepočtu kolem 80 Kč.
Skály v Suesce jsou tvořeny tvrdým pískovcem. Jeho charakter přechází od labáckého písku do vápna s dírkami a na pohled vysekanými lištami. Struktura je ovšem tak jemná, že tě spáry neostrouhají a hladkost může hraničit až s kluzkostí.
Místní cesty existují v rozptylu od desetimetrových jednohubek po 140metrové vícedélkové dobrodružství. Často najdeš dvě cesty naprosto odlišného charakteru přímo vedle sebe. Podle nálady se dá vybrat, na co má člověk zrovna chuť.
Doporučenky od autora článku Jardy Málika, TOP 5:
1. El Gran Diedro, 5.11c (7a), tradiční/sportovní, vícedélková, sektor El Grand Diedro
Nádherná spárová linie, nejvýpravnější místní záležitost upředená z mýtů a legend. (Viz článek tady, pozn. red.)
Spára, kde se střídají žáby, pěsti a sokol. Vede přímo obrovským koutem a pak traverzuje pod jeho ohromnou střechou. První délka je trad a druhá traverzová je odjištěná nýty. Poslední délce, která vede až na vrchol masivu, je údajně lepší se vyhnout a slanit.
2. El Acróbata, 5.10 (6a), tradiční, sektor El Acróbata
Lehká ladivá plotna tě navede doleva do krásné prohnuté spáry. V prostřední části tě spára zavede k hraně. Delikátní balanční kroky na hraně střídají žáby a pěsti ve spáře. Linie je to vpravdě akrobatická, a to i proto, že třešničkou na dortu je v horní části špatně odjistitelná křehčí skála a exponovaný bojavý dolez k řetězu.
Celou dobu musíš tisknout tělo ke skále, aby tě nevyhodila. Kamarádovi se nedopatřením podařilo si v prostřední „vlnivé“ pasáži nacvakat jištění do krátkého fousu lana, který mu trčel z osmičky. Když si toho všiml, už nebylo cesty zpět. Nezbylo mu nic jiného, než bez jištění, které nechal pod sebou, prokličkovat „free“solo až k řetězu.
3. LP, 5.8 (5c), tradiční, vícedélková, sektor LP
Nejdelší z místních klasik. Exponovaná vícedélka, kde na 150 metrech jako dvojice lezete kouty, čeká vás peprný výhup přes dvě střechy a v posledních 40 metrech zakládáte do spáry, vedle níž tančíte mezi skaláckými voštinami.
Jak jsme si vyslechli od samotného prvovýstupce, název neodkazuje na dobu svého vzniku a populární sedmdesátkovou vlnu djingu. Málokdo ví, že jde ve skutečnosti o machistické potvrzení místní dominance. Pod LP jsou skryty iniciály dvou slov, tedy Larga y Parada (Dlouhý a Vzpřímený).
4. Más Cielo y Más Piedra, 5.11b (6c+), mix (tradičně-sportovní), sektor La Abeja
Vzdušná linie nesoucí se v rytmu boulder/výdech. Když se neztratíš v počátečních dvaceti metrech technické hrany, čeká tě headwall. Převislá deska s klíčovým bouldrem. Cesta má v první části výrazné odlezy a hodí se si vzít na dojištění dva větší frendy.
5. Alta Varianta 5.12d/5.13a (7c/7c+), sportovní, sektor Sueños de un Seductor
Nejlehčí z místní trilogie sportovních klenotů, které představují tři linie vedle sebe s obtížnostmi 7c/7c+, 8a a 8b. Technická vytrvalostní ladička s třemi rozličnými pasážemi oddělenými dvěma resty. Stalo se mi poprvé, že jsem v cestě musel využít k odpočinku pozici podobnou modlitbě ve směru k Mecce. Polička pod poslední pasáží je dobrá, ale zároveň na tebe tlačí z boku převislá deska. Nezbývá tedy nic jiného než v kleče vyklepávat zmožená předloktí a modlit se za spásné cvaknutí řetězu.
Pro opravdová sportovní esa, která do Suesky zavítají, se nabízí výzva, a to posbírat místní „Tři krále“ za jeden den. Zatím se to snad podařilo pouze dvěma lidem.
PS: Cesty ve výběru, které mají obtížnost menší než 7a, je opravdu nutné brát s rezervou a připravit se na ledacos.
Najdeš zde čistě tradiční cesty ve stěnách, spáry všech rozměrů a převislostí, které jsou krásné napříč obtížnostmi. „Smíšené cesty“, kde člověk leze po vlastním v lehčím rozbitějším terénu a cvaká nýty v hladké stěně.
Dále sportovní cesty, jejichž krása roste s obtížností. Zároveň se jedná o historickou oblast a většina cest se nese v duchu super tvrdé klasy a odlezů.
Lehčí moderně odjištěné sportovky zde vznikají až posledních několik let a řekli bychom, že nepředstavují místní genius loci. Vzhledem k tomu, že se jedná o kolébku kolumbijského lezení se zhruba osmdesátiletou historií, je spousta starších sportovních cest už dost oklouzaných.
V Suesce díky nadmořské výšce téměř 3000 m n. m. panují v podstatě celoročně téměř ideální teplotní lezecké podmínky mezi 10 a 20 stupni Celsia. Útes je zároveň orientovaný na sever (pořád jsme na severní polokouli, pozn. red.) a vane tu příjemný vánek.
Spousta sektorů je zakrytá skalní střechou, a tak je možné lézt i za lehkého deště. Je však dobré vyhnout se dešťovým sezónám v březnu, dubnu, říjnu a listopadu, kdy prší nepřetržitě několik dnů až týdnů.
Z většiny ubytovacích možností v oblasti se dá do skal dostat maximálně během 30 minut chůze. Za cca 3000,- Kč se v místním cykloservisu dá koupit pěkné jízdní kolo, které urychlí každodenní přesuny a zároveň budeš moct trochu prozkoumat okolí. Před odjezdem ho stejný cykloservis zase koupí zpět za trochu nižší cenu.
Hlavní ulice, přes kterou se vždy chodí do skal, je zároveň místem, kde se nachází hned několik lezeckých obchodů a jedny z nejlepších kaváren a restaurací, do kterých jsme kdy vkročili. Ceny odpovídají kolumbijskému turistickému tarifu – tedy pořád o půlku levnější než u nás. Ve městě Suesca se dá najít mnoho velkých i malých obchodů a spoustu ultra-levných stánků a restaurací.
Tady jeden konkrétní tip:
El Refugio de la Pola
+57 314 3568754
Příjemné ubytování v soukromých a sdílených pokojích. Z hostelu se dá pohodlně dojít do skal kolem nejlepší místní gastronomie. Majitelka Fernanda je zároveň místní highlinová protagonistka.
Pro větší skupinu se dá opravdu levně najít pronájem celého domu přes některou z klasických platforem.
VIDA EN LA GUERRA (ŽIVOT VE VÁLCE)
Wilovi rodiče mají pozemek, do kterého zasahují skály. S kamarády jsme tam tedy udělali zhruba osmdesát cest a otevřeli tak nový sektor Uguatá. Bylo tam všechno možné: sportovky, trady, 8b+ a jediné 8c v okolí. Prý nádherné lezení. Lezci také sestavili pravidla chování v dané oblasti a začalo to tam fungovat. Zanedlouho ale vznikl konflikt. Wil pokračuje: „Vesničani nechtěli, aby tam lezci chodili. Lezci jsou pro ně velmi vzdálená a divná věc, jiný živočišný druh. Skončilo to tak, že jsme sektor museli zavřít a ještě jsme schytali soudní opletačky.
Je špatně, že tu není žádný horolezecký svaz, který by toto řešil zvenku. Skály jsou zpravidla na soukromých pozemcích, někde se nemůže lézt vůbec. V mnoha oblastech majitelé vybírají vstup. Ale existuje i pár míst, kde se to vyvíjí dobrým směrem, jako třeba v Choachí. Skály jsou přece všech. Ale tady, když chceš udělat nový sektor, musíš si koupit celý pozemek. Další velký problém je, když se ve skalách stane nehoda. Majitel pozemku za to zodpovídá.
Lidé zde o lezení přemýšlí negativně. Je to nový sport a nejsou na něj zvyklí. Sport má zde v Kolumbii silný socio-ekonomický rozměr. Dostane se k tobě pouze, když máš peníze. Pokud řešíš, jestli budeš mít zítra co jíst, tak si o něm můžeš nechat zdát. A lezení s sebou nese zrovna hodně velké vstupní investice. (Nové lezečky stojí kolem 1 500 000 kolumbijských pesos, což je zhruba polovina zdejší průměrné měsíční mzdy, pozn. red.) Kolumbie je jiná, odlišná země. Máme za sebou desetiletí plné konfliktů, války, sociální potíže. Kolumbie žije ve válce. To je reálný pohled na věc. Bogota a centrum země je trochu izolovaná od konfliktu, ale i tady existuje nebezpečí.
„El monte“, tedy slovo „hora“, má pro obyčejné lidi negativní konotace. Pro ně to představuje místo, kde zuří guerilla, válka, nebezpečí… Chceme to změnit. A lezení je k tomu skvělý nástroj. Má velkou moc. Proto v Bogotě rozjíždím projekt, který zpřístupňuje lezení dětem bez finančního zázemí. Jde o to, aby v životě nedopadly tak, že se jim nějak podaří sehnat si práci a po ní budou jen lemtat piváky a koukat na fotbal v televizi. Lezení vnímám jako velkou příležitost. Není to jen sport. Otevírá hodně dimenzí.“
„Slovo ‚el monte‘ má pro obyčejné lidi negativní konotace. Pro ně to představuje místo, kde zuří guerilla, válka, nebezpečí… Chceme to změnit. A lezení je k tomu skvělý nástroj.“
(Ozbrojené konflikty v Kolumbii mají kořeny v hluboké sociální nerovnosti, politické polarizaci a slabé státní moci na venkově. Po období La Violencia (1948–1958), kdy zemřelo více než dvěstě tisíc Kolumbijců, následovaly desetiletí násilí mezi státem, levicovými guerillami – zejména FARC, pravicovými paramilitárními skupinami a později i drogovými kartely. Konflikt se postupně propojil s obchodem s drogami, což výrazně zvýšilo jeho intenzitu a brutalitu. To vedlo k masovému porušování lidských práv a vysídlení milionů civilistů. Zlomem se stala mírová dohoda vlády s FARC v roce 2016, která vedla k odzbrojení této organizace a jejímu vstupu do politiky. Přesto násilí v Kolumbii zcela nezmizelo. V některých oblastech nadále působí jiné ozbrojené a kriminální skupiny, což činí mírový proces křehkým a neukončeným, pozn. aut.)
FUEGO INTERNO (VNITŘNÍ OHEŇ)
Lezení pro Wila dříve znamenalo život. Chtěl se co nejvíc posouvat a šel do toho naplno a tvrdě. Teď v dospělosti je to pro něj hra. „Hra, která ti otevře hlavu, další možnosti v životě a v pohledu na svět. Cítím radost jak z lezení, tak z toho, že ho můžu šířit i mezi další lidi.“
Projekt s dětmi vznikl právě díky Wilově silné zkušenosti s lezením. Chtěl, aby tu příležitost dostali i ostatní. „Můžeš se narodit v Bogotě úplně bez ničeho a jediná tvoje možnost je prodávat drogy a krást. Nebo tě potká jiná příležitost – věnovat se sportu, což je super cool, takže jestli si můžu vybrat, rozhodně chci tuhle možnost.“ Lezení je pro děti hlavně zábava. Dává jiné pocity a zážitky. Vyžene je na kopec, donutí je koncentrovat se a soustředit na přítomný okamžik, což je v dnešní době mobilů velká hodnota. Vytváří intenzivní kontakt s přírodou.
Společně s parťáky měníme negativní význam slova „hora“, tedy nebezpečné divočiny prolezlé válkou na něco, co má pozitivní energii. „Hory jsou skvělé, musíme chodit do hor, musíme být v horách, musíme se s horami sbližovat, protože je to naše země, naše území.“
A změna tohoto paradigmatu skrze sport zároveň funguje jako změna na společenské úrovni. Je to změna negativní perspektivy. A lezení je nástroj, který má obrovskou moc. Nese v sobě obrovský potenciál posunout vlastní osobnost.
„Mám takovou filozofii, že člověk skrze sport v přírodě exponenciálně duševně i intelektuálně roste. Lezení otevírá mysl. Skrze něj vidíme realitu v jiné formě, je to prostředek kritického myšlení. Příležitost růst jako lidská bytost.
A lezení s vášní dává chuť žít. Můžeme jeho prostřednictvím posílit a obnovit tkanivo společnosti.“
V této fázi Wil hledá sponzora, který by mu pro jeho projekt (odkaz tady, pozn. red.) dal 30 000 dolarů. Chce udělat bouldrovku, sehnat vybavení pro třicet dětí a organizovat kurzy. Pak by rád postavil další bouldrovku v Suesce a rozšířil nadaci i sem. Původem je truhlář, takže má dost jasnou představu, jak to udělá. Do budoucna by chtěl nadaci rozšířit i do dalších oblastí Kolumbie a také vzít děti do zahraničí, aby viděly, jak tento sport vypadá v zemích, kde má silné historické zázemí. Tak třeba jeho delegaci jednou přivítáme i u nás v pískovcových skalních městech.
„V určité fázi života jsem v lezení myslel jen na sebe, ale tohle mi dává mnohem větší smysl. Tenhle úhel pohledu mi otevřela spirituální krize. Pořád žiju lezením, jen jiným způsobem. Hoří ve mně vnitřní oheň. Dřív byl jeho zdrojem pohyb po skále, a když vyhasl, bylo to strašné. Cítil jsem se jako una mierda (hovno, pozn. red.).“
Wil by chtěl dát ostatním dětem a lidem stejnou příležitost, jakou lezení v životě dalo jemu. Je to i určitá forma ocenění toho, co s ním dělá a co mu dává. Lezení otevírá i vztah k přírodě, zodpovědnost k místu, k ekosystému. Proto děti učí také péči o životní prostředí a ekologickým základům.
„Sociální pozadí projektu je hodně tvrdé a životy dětí se skrze tuto příležitost opravdu hodně mění. Je pro mě těžké vysvětlit tohle někomu, kdo není z Kolumbie,“ říká Wil. Je rodilý venkovan a z téhle perspektivy se na to dívá. K lezení se dostal náhodou, ale jeho život tahle náhoda totálně ovlivnila. Možnost darovat dětem ze znevýhodněných rodin stejnou příležitost mu dává obrovský smysl. Naplňuje ho to silou a cítí, že tohle je to, co chce dělat.
„V Suesce je nádherná komunita lezců, kteří chtějí měnit svět k lepšímu. Vychází to z hippie mentality. To je ta rebelující věc v jádru tvého ducha. Není to o tom, kdo koho přeleze, ale o vzájemné pomoci. Jsme skvělí kamarádi, jsme jako sourozenci. A má to i sociální přesah. Všichni si pomáháme, sdílíme spolu věci a držíme při sobě.
Jeden můj kamarád Diego taky pracuje s hodně chudými dětmi v Bogotě. Dělá pro ně sportovní a výtvarné kurzy. Ty děti by jinak dost pravděpodobně skončily hrozně. Další kamarád je dokumentarista, pracuje s původními národy v pralese. Dělá skvělé sociální dokumenty. Koncentrují se tu lidé, kteří chtějí něco změnit. Místní lezci jsou část populace, která má příležitost pracovat s jinými perspektivami a předat je dětem, a potažmo tedy dalším generacím. A to vytváří společenské řetězce. Je to způsob, jak pracovat na zlepšení naší společenské situace. Psychologicky a emocionálně se vyvíjet skrze sport a umění. Společnost se takhle rekonstruuje a vytváří se možnost radostné budoucnosti.
Mám kamarády lezce po celém světě. Lezce, kteří mají speciální napojení na spirituální růst, bez toho, aby se spiritualitou oháněli. Chtějí se mít dobře, být v klidu, nikomu neubližovat a chtějí něco dělat.
Dostáváš to, co dáváš. To mi dává důvěru v lidstvo.
To, že existují takoví lidé.“
TŘI TVÁŘE KOMUNITY
Jsem lezec ze Suescy. Tělem i duší. Lezení se věnuji už přes 12 let. Všechno to začalo na střední škole, když mě kamarádi z města pozvali na „Trolls“ – od prvního dne mě to úplně chytilo a divil jsem se, proč jsem s tím nezačal dřív.
Pro některé je horolezectví jen o tom dostat se na vrchol, ale pro mě je to cesta hluboké introspekce. Skála je pro mě zrcadlem, které mi pomáhá poznávat sám sebe a dosahovat osobního růstu způsobem, který bych jinde nenašel.
K lepšímu se změnilo i moje okolí. Lezení mě vytrhlo z nepříliš pozitivních sociálních kruhů a přivedlo mě k lidem, kteří můj život doopravdy obohacují. Změnilo to dokonce i způsob, jakým si vydělávám na živobytí. Opustil jsem tradiční přístup „těžké práce“ a začal pracovat v cestovním ruchu a na skále samotné, čímž jsem svou vášeň proměnil v kariéru.
Jaké mám další cíle? Stále toužím posouvat své limity. Mám v plánu dosáhnout stupně 8b+. Je to výzva, která mi leží v hlavě už roky a nutí mě neustále se zlepšovat. Kromě sportovek mám pocit, že momentálně pro mě nejvíce znamenají hory; v nich jsem v poslední době pocítil největší růst.
Pokud mě skála něco naučila, pak je to vytrvalost. To je hodnota, kterou vždy zdůrazňuji svým přátelům a rodině: důležitost vytrvat a nikdy se nevzdávat.
.
Narodil jsem se a vyrostl přímo tady v Suesce. Svoji lezeckou cestu jsem zahájil ve věku asi 18 let a od té doby mi skála přináší pocity, které jsem nikdy předtím nezažil. Lezení mi pomohlo otevřít dveře v každém smyslu – osobně, ve sportu a dokonce i v mé „camello“ (práci).
Na rozdíl od toho, co často nabízí město nebo vláda, mě lezecká komunita přijala s otevřenou náručí.
V této komunitě jsem našel laskavé a respektující lidi, díky kterým se cítím opravdu jako doma.
Lezení tě dělá flexibilním; učí tě, jak řešit velké problémy v reálném světě, psychologicky i sociálně, protože ti dává velmi objektivní pohled na věci.
Od každého z lidí různých kultur, co sem přijíždějí lézt, jsem se naučil něco nového.
Kromě lezení mám rád hudbu s nějakým poselstvím, jako je reggae nebo conscious rap, kterou jsem si pouštěl na reproduktoru, když jsem začínal s boulderingem.
Trochu mě mrzí, že nás město někdy vykresluje ve špatném světle nebo se strachem, jako by lezci byli jen „bandité“ nebo „hippiesáci“. Potřebujeme, aby vláda a lidé pochopili, že se jedná o produktivní činnost, která z nás dělá lepší lidi. Usilujeme o porozumění našich rodin a ostatních lidí.
Mým cílem je nyní učit. Velmi mě motivuje vidět mladší děti, které se námi staršími nechaly vést a dodnes se tomuto sportu věnují. Moje poselství nové generaci je: „Zkuste lezení!“ Je to obrovské pole, kde vždy bude prostor pro růst a dosažení jakýchkoli cílů, které si člověk stanoví.
.
Rozhodla jsem se nepsat přímo o sobě, ale spíše o současném projektu, který mi dává smysl…
Existují děti, které vyrůstají v prostředí, kde je budoucnost předem omezená. Jejich rodiče pracují v extrémně těžkých podmínkách – často v prostituci, v neformální ekonomice na ulici nebo v nestabilních a sociálně složitých situacích. Takové rodiny mnohdy nemají možnost nabídnout svým dětem bezpečné zázemí, kvalitní vzdělání ani perspektivu jiného života.
Právě s těmito dětmi pracuji v nadaci Care, která jim dává něco zásadního – možnost volby. Možnost vidět jiné „okno do světa“. Možnost poznat, že život může vypadat i jinak.
Smyslem projektu je otevřít dětem nové pohledy na život. Bez této podpory by mnohé z nich nikdy nepoznaly příležitosti, které svět nabízí. Nadace jim pomáhá objevovat jiné způsoby života, jiné hodnoty i jiné možnosti budoucnosti.
Děti tak získávají nejen vzdělání, ale také nové zkušenosti, které rozšiřují jejich obzory. Učí se, že pokud se rozhodnou, mohou svůj život změnit. Že nejsou předurčeny zopakovat smutný příběh svých rodičů. Ukazujeme jim odlišné reality.
Jednou z důležitých a nových aktivit je lezení. Sport, který přináší výzvu, práci s tělem i myslí. Děti se učí soustředit, překonávat strach, důvěřovat sobě i ostatním. Každý krok vzhůru posiluje jejich sebevědomí.
Lezení – podobně jako capoeira (brazilské bojové umění obsahující prvky akrobacie a tance, pozn. red.) – pomáhá dětem nasměrovat energii jiným směrem. Místo tíživé reality doma se mohou soustředit na pohyb, růst a vlastní pokrok. Učí se vytrvalosti, disciplíně a radosti z překonané překážky.
Děti také učíme znalosti permakultury. V budově nadace je prostor, kde se propojuje pěstování rostlin s chovem ryb – princip akvaponie. Voda z nádrží s rybami, obohacená o přírodní živiny, se využívá k zavlažování rostlin. Organické látky se tak přirozeně recyklují a vytvářejí uzavřený, udržitelný cyklus.
Děti se tím učí chápat souvislosti, odpovědnost vůči přírodě i principy udržitelného hospodaření. Získávají praktické dovednosti a zkušenost, že věci mohou fungovat v rovnováze.
Pro ty, kteří s nadací spolupracují, má projekt hluboký osobní význam.
.
__________
