RING OF FIRE: VSTŘÍC VULKÁNŮM

V 21. století cestuje kde kdo, ale málokdo si jako vysněnou destinaci vybere Ring of Fire, neboli Ohnivý kruh. 40 000 kilometrů dlouhý pás sopek, lemující břehy Tichého oceánu. A málokdo ho má objetý na kole.

Pro Elenu Poddubnayu a Olivera Schmidta tenhle okruh znamenal velký sen, o který nehodlali přijít ani po neplánovaném narození synů Jakoba s Arthurem.

„Myšlenka na expedici se zrodila před našimi dětmi. Byl to náš dlouholetý sen a my si říkali, že není správné vzdát se svých snů kvůli dětem. Daleko lepší je sdílet je společně s nimi,“ říká Oliver.

A tak všichni čtyři, se dvěma speciálně upravenými koly, vyrazili na tři a půl roku dlouhou cestu vstříc největším světovým vulkánům.

FASCINACE SOPKAMI

Jak vznikl nápad na cestu kolem „Ohnivého kruhu“?
Elena: Vulkány plní důležitou roli v našich životech. Vyrostla jsem na úpatí několika aktivních sopek na východě Ruska na Kamčatce – poloostrově v Tichém oceánu mezi Japonskem a Aljaškou. Je to nádherný region s největší hustotou vulkánů na světě, jsou jich tu stovky a 29 z nich je aktivních. Taky jsme se tu poprvé potkali s Oliverem a podnikli tu naše první výlety. Dodnes tu trávíme každé léto a pracujeme jako horští průvodci. Vodíme naše skupiny na vrcholy těch nejaktivnějších a nejkrásnějších sopek a snažíme se v nich probudit fascinaci pro nespoutanou sílu pod našima nohama.

Oliver: Sami jsme sopkami byli tak fascinovaní, že jsme se prostě jednoho dne rozhodli navštívit další vulkány okolo Tichého oceánu. Oblast Ohnivého kruhu se táhne přes 40 000 kilometrů okolo celého Tichého oceánu (detailní mapa). Dochází tu k nejsilnějším zemětřesením a zhruba 75 % světových vulkánů se nachází právě tady. Už dříve jsme hodně cestovali na kole, proto jsme se rozhodli, že vezmeme kola a prostě celou tuhle oblast objedeme. Od jedné sopky ke druhé, a na ty nejkrásnější vylezeme. Kvůli našim dětem jsme ale museli původní plán trochu upravit.

Už jste někdy před tím podnikli něco podobného?
E: Jestli myslíš strávit tři roky na cestě s dětmi a lézt s nimi na ty největší sopky, tak to vážně ne. (směje se)

O: Hodně jsme ale cestovali, i na kolech. Já jsem vyrůstal ve Východním Německu a byl jsem doslova uvězněn ve své zemi bez možnosti vidět svět. Když padla Berlínská zeď, začal jsem cestovat a nikdy nepřestal. Své největší cesty jsem podnikl sám, třeba z Německa do Singapuru (1996–1998) nebo z Kamčatky do Německa (2001–2002). Tam jsme se potkali a od té doby cestujeme spolu. Jako první jsme od ledna do března 2003 přejeli ze severu na jih zamrzlé jezero Bajkal. Další rok následoval Kyrgyzstán, Čína a Tibet. Nebo cesta kolem světa podél Severního polárního kruhu přes Rusko, Aljašku, Kanadu a Island, která nám zabrala dva roky (2005–2006). Do toho spousta dalších menších cest a hodně vylezených sopek na Kamčatce.

PLÍNKY SEŽENEŠ KDEKOLI

Jestli se nemýlím, vaše děti se narodily na cestě. Byli jste od první chvíle rozhodnutí, že budete pokračovat i s nimi?
E: Děti se narodily, už když jsme cestu kolem Ohnivého kruhu připravovali. Původně jsme plánovali objet celou trasu na kole bez přestávek a vylézt na co nejvíc sopek. Měli jsme speciální kola s tlustými pneumatikami, abychom mohli jet i ve sněhu nebo v písku. Tři týdny před plánovaným odjezdem jsme zjistili, že je Elena těhotná. Museli jsme odložit cestu, vyrobit speciální nosič pro dítě s extra kolem pro lepší stabilitu. Když bylo našemu synovi Jakobovi 18 měsíců, odletěli jsme na Kamčatku se vším vybavením a s plánem začít odtud naši expedici. A pak jsme se dozvěděli, že čekáme další dítě. Tak jsme se vrátili do Německa, koupili dvoumístný nosič, počkali na druhého syna Arthura a pak vyrazili.

O: Naše rodiny byly v šoku, že jsme se rozhodli jít do toho i s dětmi, ale my o tom nikdy nepochybovali. Neměli jsme žádné zkušenosti s cestováním na kole na dlouhé vzdálenosti s dětmi, ani pozitivní, ani negativní, a to nám nejspíš svým způsobem pomohlo. Byli jsme všemu otevření a těšili se, až získáme vlastní zkušenosti. Myšlenka na tuhle expedici se zrodila před našimi dětmi. Byl to náš dlouholetý sen a my si říkali, že není správné vzdát se svých snů kvůli dětem. Daleko lepší je sdílet je společně s nimi. Jen od té doby už nebylo naším cílem objet na kole úplně celou trasu za každou cenu.

Jaké jsou vaše poznatky s cestováním s malými dětmi? Hygiena, místa na spaní atd.
O: Buď v klidu, děti žijí všude na světě! S dětmi jsme cestovali po Kamčatce ještě před touhle velkou cestou a od úplného začátku se jednoduchý život venku, bez základních hygienických standardů, stal tou nejnormálnější věcí na světě. Stejně tak tomu bylo pro naše děti. Kartáček, organické mýdlo a malý ručník bohatě stačí. Dobře, jediný luxus, který jsme si dopřávali, byly plínky, které Arthur na začátku ještě potřeboval. Dneska plínky seženeš prakticky kdekoli, dokonce i na odlehlých Filipínských ostrovech.

E: Obecně řečeno jsme zjistili, že cestování s dětmi je daleko jednodušší než zůstat s nimi doma. Věci na hraní najdeš kdekoli a půlka kokosového ořechu naplněná kameny nebo živí krabi jsou lepší než Lego. Pláž a džungle jsou zase nejlepším dětským hřištěm. A nové kámoše najdeš v každé vesnici, i když nemluvíš jejich jazykem.

Měli jsme obavy kvůli každodenní rutině. Jak děti umyjeme? Malá řeka bohatě stačí. Hoď je do vody a ony se umyjí. Možná proto se naučily tak brzy plavat. Kde si vypereš oblečení? Čistota je přeceňovaná, nicméně snažili jsme se spát v hotelu aspoň jednou za dva týdny a všechno vyprat.

Spaní nikdy nebylo problémem, možná proto, že jsme neměli pevnou večerku a děti se naučily poslouchat svá těla. Měli jsme malý světelný řetěz s baterkami, mp3 přehrávač s malým reprákem a pár polštářů a dek ve vozíku, aby to děti měly útulnější. Mohly tam pár hodin jíst, spát, číst si, poslouchat audio hry…

Co se týče jídla, měli jsme dohodu: Musí zkusit všechno, ale nemusí všechno sníst. Fungovalo to skvěle, protože děti rychle zjistily, že nemáme vždycky za rohem supermarket a nikdy nevíš, co dostaneš v další vesnici. Zkusily třeba grilované netopýry na Vanuatu nebo syrové ryby na Filipínách.

„Co se týče jídla, měli jsme dohodu: Musíš zkusit všechno, ale nemusíš všechno sníst.“

.

Kamarádi doktoři mi kladou na srdce, že bych určitě neměl cestovat s mými budoucími malými dětmi v Asii. Co si o tom myslíš?
O: Všichni jsme očkovaní a všechno jsme konzultovali s naším rodinným doktorem. Taky jsme měli docela velkou lékárničku. Každopádně, nikdy jsme nebyli daleko od civilizace a základní lékařskou péči najdeš skoro všude. Udělali jsme pár opatření, jako třeba repelent proti komárům kvůli malárii nebo jednorázové injekční stříkačky. Taky jsme si myli ruce a nepili vodu z kohoutku. Když dodržuješ základní hygienické návyky, máš velkou šanci, že přežiješ. (směje se)

Jací vlastně kluci jsou?
Oba: Jakob je takový hodně tichý pohodář, který rád čte knížky. Stydlivý a odměřený. Má cit pro detaily a je skvělý pozorovatel. Hodně milý a sociální. Arthurovi se přezdívá „drak“, je hodně rezolutní. Má svoji hlavu a moc dobře ví, co chce. Nemůžeš si ho koupit něhou ani sladkostmi. Miluje zvířata a dokáže si sám hrát celé hodiny.

Podle učitelů se teď oba od ostatních dětí ve škole pozitivně odlišují. Oba jsou pohodáři, pomáhají jiným dětem a dokáží ostatním trpělivě naslouchat.

KOULOVAČKA V TICHOMOŘÍ

Myslíš, že to pro ně bylo těžké? A pro vás?
E: Jsme na cestování zvyklí a baví nás být na cestě. Ale tentokrát to bylo jiné – děti byly s námi a měli jsme o ně strach. Báli jsme se, že by se jim něco mohlo stát, proto to pro nás bylo emocionálně těžké, ale dobře jsme se o ně starali. Od začátku nám bylo jasné, že můžeme cestovat jenom tak dlouho, dokud to bude děti bavit, takže jsme dělali všechno pro to, aby pro ně cesta byla zajímavá a ne moc náročná. Doteď mluví o tom, co zažily. Třeba o žábě, která v Kostarice skočila Arthurovi do obličeje. Nebo o lidech, které potkaly a o spoustě dětí, které je naučily nové hry. Nebo o sopkách, na které jsme vylezli. A taky o tom, že chtějí jet na další cestu.

Co zábavného tě jako první napadne?
O: Naše děti, modroocí blonďáci, byly středem pozornosti. Často, a hlavně v Číně, to nabývalo nekontrolovaných rozměrů. Stovky Číňanů se bavily při hraní s Arthurem a jeho dudlíkem. Stejně jako siréna: vyndáš dudlík – dítě začne řvát, dáš ho zpátky – dítě je v klidu. V rychlém sledu za sebou to zní jako hudba nebo siréna. Ale upřímně, co nejdřív bavilo všechny až na Arthura, muselo brzy skončit, taky dost hlasitě. (směje se)

Na Vanuatu, v jižním Tichomoří, naše děti naučily místní děti bitvu se sněhovými koulemi. Ale jelikož tam není žádný sníh (nikdy!), použily mokré bahno. Předpokládám, že to nebylo moc vtipné pro jejich rodiče, protože přišly domů celé od bahna, od hlavy až k patě, ale děti to milovaly.

E: V Chile jsme zase jednou strávili celý den ve veřejném bazénu. Děti už tou dobou uměly dost dobře plavat a taky milovaly, když je Oliver házel do vody z okraje bazénu. Za hodinu za námi přišel chlap, co tam pracoval a říká:

„Je skvělé, jak si hrajete s dětmi. Všem rodičům ve vesnici se to líbí a už dělají se svými dětmi to samé.“
„A dětem se to taky líbí?“ ptáme se ho.
„Ne, protože ne všechny umí plavat.“

Takže jak vidíš, různé situace můžou být vtipné nebo smutné – záleží, jakým pohledem se na ně díváš.

Museli jste potkat spoustu úžasných lidí. Kdo tě napadne jako první?
E: Potkali jsme tisíce úžasných lidí a je těžké někoho vybrat. Lidé pro nás tvoří duši země a jsou vždycky důležitou součástí každé naší cesty. Máme skvělé vzpomínky na setkání s Kurtem a Aricou na severu Chile, kteří nás nechali zadarmo bydlet ve svém hostelu, jak dlouho jsme chtěli a potřebovali, než přišel nový Oliverův pas z Německa – ten původní mu pár týdnů před tím ukradli.

Pak třeba Gustavo z Peru, člen Hell’s Angels, který jednou v noci vzal Olivera na projížďku a přijal ho jako čestného člena Hell’s Angels. Oliver je tak jediným cyklistou v tomhle známém motorkářském klubu.

Nebo spousta dalších lidí na Fidži, kteří o všechno přišli během ničivého cyklonu Winston, ale stejně se s námi rozdělili o to málo, co dostávali od mezinárodních humanitárních organizací. Taky jsme se totiž ocitli uprostřed tohohle cyklónu a neměli jsme žádné jídlo ani vodu.

LEKCE NA FIDŽI

Uprostřed cyklónu? Můžeš o tom říct něco víc?
O: Winston byl nejsilnější tropický cyklón na jižní polokouli, rychlost větru dosahovala 280 km/h. Na hlavní ostrov Viti Levu dorazil 20. března 2016. Bouře zasáhla zhruba 40 % procent populace souostroví a 28 lidí zahynulo. Většina infrastruktury byla zničena. Elektrické vedení, zásobování vodou…

E: Najednou jsme se ocitli uprostřed bouře a nemohli jsme opustit ostrov. Bylo to těžké – jak emočně, protože jsme projížděli místy, kde lidé přišli úplně o všechno, tak i fyzicky. Nemohli jsme nikde sehnat jídlo ani vodu. Všechny obchody byly zavřené nebo zničené, řeky kontaminované mrtvými zvířaty. Byly dny, kdy jsme dětem dali poslední láhev vody a poslední balíček sušenek a netušili jsme, kde seženeme další. Taky se nikde nedalo kempovat. Platil zákaz vycházení a lidé nemohli být v noci venku (hlavně kvůli lupičům a banditům). Občas jsme přespávali vedle kostelů, škol nebo na vesnicích. Červený kříž Austrálie a Nového Zélandu místním poskytl nouzové zásoby: pitnou vodu, rýži, cukr a mouku. Nejneuvěřitelnější ale bylo, že o to málo, co měli, se s námi rozdělili.

Kromě toho, které země pro vás byly nejtěžší?
E: Japonsko – první země, do které jsme přijeli. Neměli jsme žádné zkušenosti s cestováním s dětmi, byla tam dost zima (v lednu) a čekala nás spousta těžkých výstupů. Bylo to dost fyzicky náročné.
Čína – kvůli velkým davům lidí. Hodně z nich chtělo na naše děti sahat nebo se s nimi fotit.
Šalamounovy ostrovy – tahle země pořád trpí následky občanské války (probíhala tu v letech 1999–2003, pozn. red.) a hodně cest je kvůli banditům v džungli zavřených. V hlavním městě Honiara platí zákaz vycházení a nemůžeš jít po desáté večer ven. Nemohli jsme tu volně cestovat a neviděli jsme žádnou sopku.

A které chvíle byly naopak nejemotivnější?
E: Nejemotivnější byly vždycky chvíle, kdy jsme vylezli na vrchol aktivní sopky a měli to štěstí vidět aktivní erupci (jako třeba na Yasuru na Vanuatu). Sopky byly naším hlavním cílem. Strašně nás fascinují a pořád nás dojímá, když zažijeme pořádnou erupci. Ta obrovská síla pod našima nohama, která je zároveň začátkem a koncem života. O to silnější je tento moment, když ho můžeš sdílet se svými dětmi. Taky jsme na ně pokaždé, když vylezly na vrchol jakékoli hory, byli právem hrdí.

Ze všech vulkánů byl ale jeden speciální – Acatenango v Guatemale. Než se děti narodily, trekovali jsme hodně na Kamčatce. Pak to ale začalo být stále komplikovanější. Jeden z nás musel zůstat s dětmi dole, nebo jsme je brali s sebou. Acatenango byla první sopka za deset let, na kterou jsme vylezli sami dva, bez dětí. V Antigue, malém městě na úpatí, jsme totiž potkali Tatjanu, která tam žije a pochází z Kamčatky. Nabídla nám hlídání.

Další den, po náročném výstupu a ledové noci ve stanu, stojíme při východu Slunce na vrcholu a nedaleká sopka Fuego přímo před námi právě bouří – s hlasitým duněním, obrovským mrakem popela a rudým stříkajícím magmatem. Nezapomenutelný moment. Přišlo nám to skoro jako naše druhé líbánky.

ZÁKLADNÍ KAMENY VE VÝVOJI OSOBNOSTI

Myslíš, že si kluci budou tohle všechno pamatovat? A že je to v budoucnu třeba nějak ovlivní?
O: Jasně! Ale konkrétní vzpomínky pro nás nejsou důležité. Psychologové tvrdí, že prvních tři až pět let je v lidském životě nejdůležitějších. Během tohohle období jsou položeny základní kameny ve vývoji naší osobnosti. Nepochybujeme o tom, že si z téhle cesty z hlediska obecného chování, ve vztahu k životu, jiným lidem a samy sobě, vzaly hodně.

Třeba vytrvalost – hned se nevzdáš, ale jdeš si za svým cílem. Týmový duch – můžeme jít dál, jen když si všichni pomáhají a podílejí se na společné věci. Jednoduchost – když cestuješ, nepotřebuješ hodně věcí a musíš si vystačit s tím, co máš. Nebo přátelství a pohostinnost – toho kluci po cestě zažili strašně moc.

Kolik jste jako rodina utráceli za den? Vydělávali jste si nějak po cestě?
E: Liší se to země od země a v závislosti na ročním období. Japonsko bylo dražší, protože tam byla zima a spali jsme víc v hotelech. V Kostarice jsme zase víc šetřili, protože nás skoro každou noc pozval někdo k sobě domů a občas jsme dokonce dostávali jídlo ve vesnicích po cestě. Stejné to bylo v Chile. Skoro při každé zastávce, když jsme seděli u cesty, lidé zastavovali a dávali nám jídlo a pití.

Nejdražší byly letenky, hlavně mezi malými ostrovy v jižním Pacifiku, ne vždycky se dala najít nějaká loď. Ty nás dohromady stály 25 000 Euro, protože děti většinou platily plnou cenu.

Máme štěstí, že si můžeme vydělat dost peněz v létě na Kamčatce. Nemuseli jsme od začátku cesty nějak plánovat náš rozpočet. Můžeš si v průběhu najít práci, ale nebylo to nutné, protože jsme v létě tvrdě pracovali a vydělali dost peněz. Nikdy jsme to nepočítali, ale vážně nepotřebujeme moc. Když to jde, kempujeme, jíme s místními a nechodíme do drahých restaurací pro turisty.

Můžeš podrobněji popsat vaši výbavu pro zájemce o podobnou cestu? Nějaké speciální úpravy na kolech, kromě dětských nosičů?
O: Jsme rádi, že nás podporuje malá cyklistická firma z Lipska v Německu. Vyrábí robustní železná kola, která můžeš kdykoli a kdekoli opravit. Naštěstí jsme to nikdy nepotřebovali. Nejdůležitější část, jejich srdce, je Rohloff Speedhub – čtrnáctistupňová přehazovačka, která nás za patnáct let nikdy nenechala na holičkách. Co se batohů týče, spoléháme na Ortlieb – podle nás jedna z nejinovativnějších společností na trhu s voděodolných vybavením.

SPOLU NÁM TO KLAPE

Jak dlouho jste vlastně strávili na cestě?
O: Tři a půl roku, od prosince 2013 do července 2017.

A urazili jste celou cestu kolem Ohnivého kruhu najednou nebo s přestávkami?
O: S dětmi jsme byli daleko pomalejší a cesta byla výrazně dražší, takže jsme se každé léto na tři měsíce vraceli na Kamčatku pracovat v horách. První část byla z Kamčatky přes Japonsko, Čínu, Filipíny až na Bali. Druhá z Austrálie, přes Nový Zéland do Jižního Pacifiku – na Fidži, Vanuatu a Šalamounovy ostrovy. A třetí ze Santiago de Chile do Seattlu. Tři měsíce práce a devět měsíců cestování – podle nás perfektní balanc mezi prací a životem.

Co jste se za tu dobu naučili o vašem vztahu a o rodině?
O: Máme pocit, že je pro nás daleko jednodušší být na cestě než být doma. Když cestuješ, řešíš jen ty nejzákladnější věci – sehnat jídlo, vodu, místo na spaní… Je to velice jednoduchý život. Přitom trávíš naprostou většinu času společně, nemáš tam kamarády, za kterými si můžeš utéct postěžovat. Známe několik párů, které se po dlouhé cestě rozešly. Zamilovanost a romantika prostě nestačí, musíš si vzájemně věřit a spoléhat se jeden na druhého. My jsme pořád spolu, takže nám to spolu asi klape.

Arthur s Jakobem nikdy neprotestovali, že cesta končí a musíte se vrátit do Německa?
O: Nikdy.

E: Kluci byli dokonce rádi, že půjdou do školy a najdou si nějaké „reálné“ kamarády. Cestování není jenom o učení se nových věcí, navštěvování nových míst a potkávání nových lidí. Taky musíš mnohokrát říkat sbohem. Naše děti se často velmi sblížily s místními dětmi. Občas jsme zůstali déle, klidně i tři týdny na jednom místě, protože si našly dobré kamarády. A pak když kluci trochu vyrostli, začala jim tahle „sociální síť“ kolem nich trochu chybět. Pamatuji si Jakobovy první narozeniny doma. Když psal pozvánky všem kamarádům, strašně se těšil. Nic takového nikdy předtím nezažil.

O: O rok později se nás ale začali ptát, kdy konečně vyrazíme na další cestu.

Šli byste do toho znovu?
Oba: Jasně! Bez debat!

A kam pojedete příště?
O: Máme strašně moc plánů. Sopky jsou pořád důležitou součástí našeho života a je tolik dalších, které chceme vidět. Proto jsme vloni byli v Indonésii a vylezli s dětmi během tří měsíců na osm vulkánů. Ale Indonésie je strašně přelidněná a uvědomili jsme si, že tíhneme k tichým a osamoceným místům. Takže příště například Rusko, hlavně jeho severovýchodní část, Sibiř nebo Čukotka. Nebo Mongolsko a jeho nekonečné stepi. Chceme utéct davům turistů a ztratit se v divočině.

Detailní info o cestování Eleny, Olivera, Jakoba a Arthura
najdeš na jejich webu www.terracirca.de
Je sice v němčině, ale najdeš tam i spoustu dalších fotek,
které se do našeho článku už nevešly.