V noci na pondělí spává tři hodiny. Klasika. Ze začátku působil na adršpašské lezce jako zjevení, ale za poslední rok tady natolik zdomácněl, že už jeho přítomnost málokomu přijde divná. Matěj „Ember“ Baláž se stal závislým na Adršpachu, a tak do něj vyráží každý víkend. To, že dojíždí 650 kilometrů z Košic na východě Slovenska, už se nějak podá…

Konečně jsme se potkali před pár týdny a chvíli si spolu sedli na Zámecké. Hned se stala další výjimečná věc, kterou autor připravovaného rozhovoru nečekal. Ember sám píše lezecké povídky… Něco do šuplíku, něco už vydal knižně v malém nákladu.

Nedávno však sepsal „rozhovor sám se sebou“, který ještě nikdo nečetl. Jen jeho žena Júlie. Super, práce je hotová. Stačilo ho jen zkopírovat a opravit jazykové chyby – moc jich ale nebylo. Dál tedy pokračuje Ember „sám se sebou“.

____________________________


Mám hrozně rád rozhovory se známými lezci. Historky zasloužilých pískařů jsou neskutečné a hlavně jde o lidi, co to maj v hlavě hezky srovnaný a mají co říci. Jako beznadějný grafoman jsem se rozhodl vyprodukovat taky něco podobného. Jelikož ale tady v Košicích žádného zasloužilého pískaře po ruce nemám, udělal jsem rozhovor s pískařem nezasloužilým, s takzvaným Lufťákem.

Lufťák se od klasických ikon typu Špek nebo Piskoř liší jen v několika málo parametrech (lezecké schopnosti, respekt a známost v komunitě, počet prvovýstupů, postoj k tradicím, délka působení ve skalách, znalosti a vzpomínky na veliké události a lidi…). Ale klasik i lufťák milují lezení na písku, takže jsou ve skutečnosti de facto stejní. Kupříkladu i genom žáby a člověka se shoduje na víc jak 80 %, takže předpokládám, že shoda mezi mnou a třeba Cikánem musí být alespoň 50 %.

Jediným problémem by mohlo být, že zážitky a názory lufťáka nikoho zajímat nebudou. Tenhle problém jde ale elegantně vyřešit tím, že se rozhovor nikde nezveřejní, nebo (méně elegantně) takovýmhle úvodem, aby nikdo dál číst nemusel.

E1: Proč vlastně vedem tenhle rozhovor česky? Ty jsi přeci Slovák, nebo ne?
E2: Jasně, ale každý Slovák rozumí česky. Mluví ale slovensky, neboť se domnívá, že i všichni Češi rozumějí slovensky, což bohužel už dávno není pravda. Pak je tu ještě ostych, protože ví, že dělá spoustu chyb v koncovkách a tak. Ale když jsem pak poslouchal vašeho bývalého premiéra, tak jsem si řekl, že když může on, tak já taky. Günter Grass se prý učil česky, aby si mohl přečíst Švejka v originálu. Já se učím česky, protože v tom jazyku je stránka piskari.cz. Zdánlivá blízkost našich jazyků je často zrádná: třeba slovo „kónický“ ve slovenštině vůbec nemá takový hororový význam jako tady.

E1: Prohlašuješ o sobě, že z tebe bude jednou pískař, dokonce Adršpašák. To je pro Košičana docela náročný, ne?
E2: No, stávají se i horší věci. Někdy se narodí chlap v ženským těle a musí se pak všelijak chirurgicky předělávat. Mně stačí každý víkend odšoférovat něco tam a zpátky.

E1: Chceš tím říct, že to máš vrozený, nebo jak se ti to stalo?
E2: No víš, já jsem u nás doma lezl od mládí. To bylo v devadesátých letech a lezení bylo naprosto okrajová záležitost. Pro všechny jsme byli exoti, co choděj v orvaných teplákách a chtějí se někde na skalách zabít. My jsme zase pohrdali těma frajerama ve značkových hadrech. Ale jak šel čas, z lezení se stal mainstream, ti frajeři přišli k nám do skal a dělali, že mezi námi a nimi není jako žádný rozdíl: říkali sobě i nám lezci. Najednou jich bylo všude ve skalách plno, tak jsem před nimi všelijak utíkal. Nějaký čas byly dobrým azylem Tatry, ale pak jsme se museli přesunout do zastrčených oblastí typu Zádiel nebo cestovat někam do Afriky. A zůstalo nás tak málo…

E1: A pak jsi jednou přišel do Adršpachu…
E2: Přesně. A našel jsem tady lidi, co jsou pro všechny exoti, co choděj v orvaných teplákách a chtějí se na těch skalách zabít. Hned jsem věděl, že patřím sem. Můj život se octnul na rozcestí, ale bylo to takové to rozcestí jako je ve vsi Chvaleč, když přijíždíš od Trutnova: Doleva Adršpach a doprava taky Adršpach. Ale hlavní je to lezení. Úplně jsem těm spárám propad. Normální závislost.

E1: To je zvláštní, většina lidí odrostlých na vápně si napoprvé v Ádru lezení moc neužije.
E2: Já nebyl výjimkou. Vůbec mi to nešlo, vybál jsem se hrozně a v jedný dvojspáře málem sám sebe uškrtil. Ale právě to se mi líbilo.

E1: Tobě se líbí škrcení?
E2: Líbí se mi, že se zase cítím jak mlaďas. Víš, je mi přes čtyřicet a ledacos jsem na skalách prožil. Ale tady jsem zase mladý ucho, co nic neví, nic neumí a ničemu nerozumí. Leze nejlehčí cesty, co tady vůbec jsou, a v hospodě může jen tiše sedět a šoupat nohama. Zase všechno krásný před sebou. Supr pocit.

E1: Takže Ty jsi vlastně rád, že jsi za blbce?
E2: No, takhle bych to neformuloval, ale je pravda, že malá ostuda mi nevadí a ve velké se vyžívám!

E1: Vím o tobě, že máš rodinu, dokonce tři malé děti. Jak tu tvoji úchylku berou?
E2: No, holt rodiče si nevybereš, takže děcka musej o každých prázdninách do Ádru. Ono je důležitý nikdy jim nic jiného neukázat, pak to berou jako samozřejmost. Ale vím, že by stačila byť jen jednou ZOO nebo nějaký akvapark a mohla by nastat vzpoura. Radši nic neriskuji. Ale jinak jsem vysloveně rodinný typ – restdaye běžně trávím doma.

E1: A manželka?
E2: To je trochu problém. Prý dokavaď nesplatím hypotéku za barák, musím lézt s ufama. Ale do Ádru se mnou jezdí ráda. Sice neleze, ale večírky u Tošováka miluje. Na nočním stolku má Tatušovu fotku.

E1: Co jsi vlastně v Adršpachu vylezl?
E2: V podstatě nic. Jelikož lezu s těma ufama, tak bych mohl maximálně říci, že jsem „prostoupil některé směry“, kterými vedou klasické cesty, ale ne že jsem je vylezl. Leckde je ten rozdíl markantní, ale třeba ve „Slunovratu“ (VIIc), „Severním koutě“ (VIIc) nebo na Rukavici (cesta „Mezi prsty“ ! VIIc, pozn. red.) si těch svých průstupů cením: vylezl jsem je s kompletní sadou uf vážící pět kilogramů, které jsou ale v klíčových pasážích na nic. To se s výkonem klasika, který má na sedáku jednu padesátigramovou karabinu do kruhu, vůbec nedá srovnávat…

E1: A další cíle?
E2: Víš, na každého super lezce připadá deset těch, co lezou o stupeň míň. A ti jsou právě velmi důležití, neboť díky nim ta pyramida stojí. Adam Ondra by nemohl vylézt 9c, kdyby nebylo deseti lidí, co udělali devětbéčka, na kterých natrénoval. A stovek lidí, co lezou devětáčka a tak dále a tak dále. Takže mým cílem je být pevným kamenem v jednom ze spodních pater téhle pyramidy.

____________________________


Autora eMontany ještě zajímalo pár věcí, na které se Ember sám sebe nezeptal, tak tady je krátké pokračování – teď už opět „klasický rozhovor člověka s jiným člověkem“.

Jak dlouho ti tedy zabere cesta, když jedeš lézt do Ádru?
S dětmi 12 hodin, bez dětí sedm hodin. Dnes večer pojedeme přes noc, takže zítra nepůjdou do školy, budou trochu rozflákaní. Jak říkám – rodiče si nevybereš.

Dříve jsi jezdil do Labáku… Jak bys ho porovnal s Ádrem?
Pomůžu si opět přirovnáním k závislostem. Skalkaření – to je jako když si občas dáš pivo. Pokud jezdíš na vícedélky, někam třeba do Dolomit, nebo lezeš vzdušnější cesty v Labáku, tak to už máš třeba jako nějaké kvalitní vínko. Zimní Tatry, ty odpovídají třeba 52procentní slivovici. A kde je v té škále Ádr? To je heroin. (směje se) To, co se dělá tady v Ádru, by se vůbec nemělo jmenovat „lezení“. To vede ke zmatení významů. Co mají širočiny společného s lezením? (směje se)

Klasiky tady lezeš s ufounama, ale bez maglajzu, že?
S maglajzem bych si to nedovolil. Mám k té tradici tady velký vztah – místní mají právo kritizovat mě za ufony. Já to beru takhle: Když si někam dám ufo, tak svůj výkon zdegraduji. Nicméně oprasím si to jen sám pro sebe. Když bych nějakou cestu oplácal mádžem, tak reálně tomu, kdo to poleze po mně, změním jeho zážitek. Ohledně pravidel tedy respektuji to klasické: „Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého.“

Narvat si tam ufa je moje věc – skále neškodím, jiným lidem neškodím… A do vrcholovek napíšu „+ufo“. Beru to tak, že jsem tou linií jen prostoupil. Ve spoustě cest je to obrovský rozdíl – třeba v „Ukřižování“ (VIIIa) na Radnici. S ufem lezeš klíčové místo na top rope, kdežto se smyčkou to máš v těžkém místě skoro na zem. Viděl jsem tam kluka spadnout – smyčka ho chytla, otočila vzhůru nohama a on hlavou promáchl jako kyvadlem asi 30 centimetrů od kamene. Naštěstí měl dobrého jističe.