„Ne, že mi tam budeš překážet.“ „Neboj. A když, tak si necháme rozestupy a nebudeme na sebe vůbec mluvit.“ S Ondrou Haškem jsme se během sokolického výjezdu do chamonické říše učinili parťáky. Bylo to fakt dobrý! Avšak příkladná špička Mont Mauditu (4446 m n. m.) se oběma jevila jako sólovací cíl už od samého začátku. „Kuffnerův hřeben“ (D, 4c) je navíc ideální vzpomínka na doby romantického alpinismu, což mu přidává na kráse. (Hřeben jako první vylezli Mortiz von Kuffner s Alexandrem Burgenerem, Josefem Furrerem a jejich nosičem v červnu 1887. Trvalo jim to tři dny. Autor článku si přístup zkrátil lanovkou na Punta Helbronner, pozn red.)

Po nějakém lepším horském podniku jsem toužil dlouho. Lepším v tom smyslu, že se už budu muset snažit, ale pořád to bude relativní pohoda. Nejvíc jsem toužil, ať to zní jako motivace třeba nedostatečně, „prostě vzbudit se a jít“. To jsem po noci obav z děsivého budíku skutečně udělal. Možná bych se ještě rozmýšlel, ale čelovkové housenky rejdící po ledovci nejrůznějšími směry (včetně toho mého!!!) mě však doslova postavily na nohy. Co blbnou?! Vždyť je sotva půl třetí… V rychlém tempu vydýchávám násilně spořádanou kaši. Raději si nezapínám ani čelovku, abych nepobuřoval spořádaná lanová družstva. Pod nástupem potkávám českou dvojku. „Hodně štěstí, a když tak počkám na vaše lano. Dík,“ loučím se po nasazení maček. Vždycky toužím po tom, co nemám – že bych na ně počkal rovnou? Mohl bych si s nimi povídat, nehrozil by pád do hlubiny…

Z podobných úvah mě vytrhne odtrhovka. Omotávám si stodvácu kolem pasu a zapínám banji. Zaseknu pikl do potěšujícího soplu. Drží. Jdu na to! Je to bezvadný! Jediný neklid, který cítím, je sociálního charakteru. Taky trochu z toho, jestli jsem se nepustil do něčeho, na co nemám. Ale první zhruba třetina je skutečně negativně ovlivněna ostatními účastníky. Jen co se totiž trochu rozjedu, už trčím v zadnici nade mnou lezoucího. To se mi zdá nevhodné. Několik letících šutrů tento pocit zesiluje. Po úvodním kuloáru aspoň někoho předběhnu. Po sněhovém hřebínku se však dostávám pod skalní délky, kde doprava kolabuje definitivně.

Doceňuji zbyščí výraz „šonták“. Člověk to rozvážný, dobře vybavený, avšak velmi pomalý. Konkrétně pro mě to znamená lézt v navzájem propletených chumlech pochybné přilnavosti k terénu. Dávat neustále pozor na každé zaseknutí nohy, abych nedočkavce za sebou nekopl mačkou. V jednu chvíli jsem myslel, že svůj výstup ukončím. Copak je tohle nějaká radost?! Opodál čekajícímu Francouzovi vypadne z batohu cepín a rozsekne tvář postarší Rakušance postupující těsně za ním. Při následném ošetření proletí davem zúčastněných valoun velikosti kokosáku uvolněný dravým italským družstvem. Odpruží se od mého založeného cepínu. Bojím se a mrznu. Čekám. Prostě nepolezu free solo za někým, od kterého pořád něco padá! Po ztracené hodině se konečně ozve solidární: „Go, go!!!“ Využívám naplno aury sólolezce.

Předstíraným zahříváním prstů a dlouhým oduševnělým zkoumáním skály ještě zvětšuji rozestup. „Ty jo, teď se tady před nima vymáznout…“ Navíc už nás dolezli i zmínění krajani. Ale jde to dobře. Kam nestrčím cepín, tam zandám tutovou žábu. Vlastně je to nádherný! Žula perfektní, na můj vkus tak akorát rozbitá. V následném lehčím terénu většina družstevních pokořitelů odpočívá v bezpečí svých, často bizarních, štandů. A já tak konečně mohu lézt svůj kopec…

S ranním sluníčkem dosahuji pohádkového sněhového hřebínku. Padá ze mě částečně napětí a zrychluji. Už se mi daří předbíhat. V okolní nádheře roztává obstipační řevnivost, sem tam se na mě i někdo usměje a řekne něco ve smyslu „go“, nebo „beautiful“. Čím víc sněhu, tím lezu rychleji. Užívám si luxusně držící mixíky a říkám si, že tohle jsem chtěl vždycky dělat.

V 8:15 jsem na vrcholku Mauditu. Dobrý pocit. Ale co teď? Nechci si to úplně přiznat, ale je to jasné. Na Blanc jsem chtěl vždycky, vzhledem k brzké hodině bych asi nenašel dostatečnou výmluvu se na to vykašlat. „A v dálce se blyští a třpytí můj sen…“ Opravdu, sněhová čepice Blancu působí vskutku nadpozemsky. Je to ale dálka! Těšil jsem se, jak budu intenzivně myslet na Hermana Buhla a jeho pochod smrti na Nanga Parbat. Sněhová kopule o povrchu dvou kilometrů a převýšení asi 500 metrů se mi zdá ideálním meditativním místem.

Místo toho však akorát žvatlám své oblíbené písničky, nadávám větru a už tam chci být. Opravdu docela fičí! Obličej dostává slušnou sněhovou čočku. „Začátek léta ve Francii“. Fakt. Naštěstí každému kopci jednou dojdou metry. V 9:45 si mohu dopřát vrcholovou Jizerku, kakaovou. Na vrcholu tentokrát OPRAVDU nic není. Díky emocím, zmrzlé vodě a jediné snědené sušence shledávám, že jsem docela na káry. Připomínám si pravdivá slova: „Nahoře je všechno tak vzdálené, ale o to intenzivnější…“ Intenzity bylo doteď tak akorát. Dojím tedy sušenku, pokloním se hoře a běžím dolů.

Cesta dolů, když vím, co mě čeká, vypadá nekonečně. Někde pod Mauditem se zlepšuje klima a padá pocit intenzivního napětí. Vařím si polévku, mažu kompletně zmasakrované rty a šourám se pod Midi. Vyřizuji telefonáty a těším se ke stanu, kde si chci dát jedno ze dvou zbylých piv. Tak se i kolem druhé hodiny odpolední šťastně stalo.

Pozn.: Na nucené rozestupy nedošlo. Ondra Hašek se nakonec rozhodl pro severku Tour Ronde, která nás po celý pobyt překvapovala neobyčejně silnými salvami kamenů. Nespadl na něj ani jediný – stěnu lezl v noci. Já mu, stejně jako Ondrovi Mrklovskému, děkuji za podporu a péči.