KOUŘOVKA

TOHLE BUDE BÉČKO

Když v září roku 1942 prostoupil Joska Smítka společně s Ladislavem „Fifanem“ Vodhánělem údolní stěnu Daliborky ve Skaláku, měli za sebou velký den. Oběma přišlo, že do té doby nic těžšího nelezli. Na našich píscích se tedy poprvé za obtížností cesty „VII“ objevilo napsané písmenko „bé“. Pojmenovali ji „Kouřová cesta“ (dnes „Kouřová stěna“, pozn. aut.). Od té doby uplynulo přes 80 let a cesta stále vábí i dnešní pískovcové lezce. Takovouhle kombinaci elegantní linie středem stěny, pestrého lezení, trochy odvahy a historické hodnoty? To člověk najde vzácně.

Pro Příběh cesty eMontany cestu vytáhla Andrejka Obročníková, na druhém ji následovala Ája „Hučka“ Hučíková a kontext jsme probírali s Vladimírem „Chroustem“ Procházkou mladším, který na Daliborce v roce 1974 dokumentoval Bohouše Svatoše a Zdeňka Hluštíka. „Kouřovka“ totiž fascinovala jak generaci Josky Smítky, tak také tu další: Radana Kuchaře, Bogana Svatoše, Karla Cermana a další chlapy ze „Staré party“. Proto ji také ve zmíněném roce filmovali (viz černobílé fotky níže, pozn. red.) a možná i proto je šest ze šesti lezeckých fotek na začátku prvního dílu průvodce Hruboskalsko právě z „Kouřovky“. Prostě nádherný monolitický kus skály, který má spáru i kruhy na správném místě.

Pokud ji ještě vylezenou nemáš, tak co tě v ní čeká? Tady je úryvek z popisu ve Fifanově průvodci z roku 1954: „Stoupáme pod převis (jistící uzel). Nyní krajně obtížně přecházíme doleva s použitím nepatrných chytů ke kruhu. Přechod ke kruhu je klíčem ke stěně. (…)“ Kdo zvládne vyřešit místo od prvního kruhu čistě bez stavění, může si cestu zapsat za VIIIc s poctivým stěnovým bouldrem. Pak ho čeká pěkný sokolík v koutě, druhý kruh a závěrečná komíno-širočinka, která také dokáže potrápit.

FASCINACE KOUŘOVKOU

ORIGINÁLNÍ POPIS
L. Vodháněl – J. Janků (Český ráj pro horolezce, 1954):

„Spárkou, která rozděluje mírně nakloněnou severovýchodní stěnu, stoupáme pod převis (jistící uzel). Nyní krajně obtížně přecházíme doleva s použitím nepatrných chytů ke kruhu. Přechod ke kruhu je klíčem ke stěně. Po překonání hladké stěny nad kruhem postupujeme stále podél ostrého zářezu vzhůru na úzkou plošinku (jistící smyčka) a dále podél úzké koutové spárky ke druhému kruhu. Od něho pokračujeme výše na malý balkonek v horní části stěny, kde prolezeme vodorovným tunelem doleva do spáry a touto spárou zakončíme výstup.“

O PŮVODU NÁZVU
Citace z knížky Kamarád ze skal od Josefa Štyrsy z roku 1959 (autorovi tehdy asi po válce vyprávěli příběh „za čerstvá“ všichni, i můj otec, pozn. Chroust Procházka ml.):

„Odření, roztrhaní, rozcuchaní, nerozvázali ani uzly a natáhli se na skálu. Leželi se zavřenýma očima a mlčeli. Chvílemi otevřeli oči a dívali se na vysoká zlatá oblaka, která ještě zachycovala slunce. Pod nimi pluly už ve stínu temné a nepřívětivé mraky jako dým nad řeřavým spáleništěm. ‘Bude to Kouřová cesta,’ rozhodl Joska a zapsal si do deníku…“

Ve válečných letech se sice moc lezců po Skaláku neprohánělo, ale novinka hned vzbudila zájem. První opakování se povedlo udělat spoluautorovi „Fifanovi“, Vladimíru „Chroustovi“ Procházkovi staršímu a Břetislavu Vorlovi, který tuhle akci také dokumentoval.

Fotku z prvovýstupu objevil kdysi „Chroust“ mladší v albu Slávka Šebíka z Přerovska, který se Smítkou studoval v Pardubicích na průmyslovce a jezdil za ním lézt do Skaláku. „Chroust“ mladší měl tu samou fotku v albu po tátovi. Datumy se shodovaly, takže je záruka, že jde skutečně o fotku z prvního průstupu stěnou. Pro zájemce je tu ještě scan z deníku Fifana.

Mimochodem, ne všem osobním deníkům z protektorátní doby se dá věřit. Dost horolezců působilo v protinacistickém odboji, takže někteří si často pro jistotu dělali falešné zápisy. „Třeba když se horolezci na Štědrý den tradičně scházeli na Majáku, tak tam má můj táta napsáno: Vyrazil jsem na návštěvu tety. Byl jsem se podívat na její krásné děti…“ vysvětluje Chroust mladší. Kdyby se totiž deníky dostaly do špatných rukou, byl by problém.

ZA POCHVALU OD RADANA

Alča Čepelková o svém vztahu s cestou

Když jsem začínala lézt, patřila „Kouřovka“ k cestám, které prostě pískař musí mít. Snímek z jejího přelezu zdobil obálku knihy Vladimíra Procházky Základy horolezectví, v té době jediné dostupné literatury s návodem, kterak se naučit lézt a nezabít se.

Poprvé mne na ni vzali na druhý (spíš prostřední) konec lana asi dva roky poté, co jsem s lezením začala (což znamená rok 1975, pozn. aut.). Dostat se od smycí pod převisem traverzem k prvnímu kruhu bylo nejobávanější místo. Pak se vystavělo do lepších chytů, dobralo u druhého a pokračovalo na vršek. Cesta se mi moc líbila, takže jsem ji pak lezla v průběhu let ještě dvakrát a už jsem si ji i vyváděla od prvního nahoru.

Mezitím se začalo lézt „v kuse“ a hojně přelézat cesty bez stavění, takže pochopitelně došlo i na „Kouřovku“. Já se pod ní ocitla s Fandou (Čepelkou, pozn. red.) v roce 1990. Ten to dal jako nic, ani si to nepamatuje, ale mě to navnadilo. Když se mi to za ním povedlo v pohodě přelézt čistě taky, došlo mi, že tohle je cesta pro mě. Jen cvaknout ten první, pak jemné baletní kroky a brzy v lepším – ostatní znám. Pustila jsem se do toho s patřičnou směsí radostného očekávání a bázně.

Ta zmizela v momentě, kdy se mi první pokus nepovedl a oblez kruhu jsem zmastila, ale pak už to vyšlo odspoda na RP. Teď to zní směšně, ale já jsem nikdy moc cesty nenacvičovala – buď jsem to vylezla hned, nebo šla od toho, takže i to patří k zážitku z té cesty. Jako třešnička na dortu pak zapůsobila pochvala od samotného Radana Kuchaře, který byl v té době předsedou TJ Český ráj, a v ročence zmínil můj přelez nějak jako „ne zrovna obvyklý“.

Když se teď podívám na legendární fotku od Bohouše Svatoše, na které Radan k sobě dobírá na Kouřovce od prvního kruhu Oldu Kopala (viz průvodce Hruboskalsko I. díl, 1996), mám na co vzpomínat.

PS. Cestu jsem pak lezla znovu až po pětadvaceti letech. Čistý přelez na druhém nebyl problém, ale vzpomínkový optimismus mne pěkně vytrestal. Střídám od druhého, nepamatujíc si nic záludného, a najednou se ocitám v nějaké hnusné širočině a nějak mi to nejde se pohnout výš. Lehká panika – vždyť já nemám pod sebou žádné pořádné jištění! A tak se zavrtávám víc a víc do spáry a pokouším se všelijak přetáčet, abych to urvala dál, až mi skoro praskla žebra. Pokud bude ještě nějaké příště, tak vrchní spáru vynechám.

RADĚJI FOTOGRAFEM

Pár slov o Kouřovce od Karla Vlčka

V roce 1967 jsem po vojně začal jezdit na Hruboskalsko. Nikoho jsem neznal. Chtěl jsem si něco vylézt, tak mi našli lezkyni jménem Vlčková, dali jí rukavice a já jsem si vyvedl „Údolní“ Blatník a „Údolní“ Podmokelskou.

Za tři týdny už jsem chtěl zkusit „Kouřovku“, která se mi moc líbila. Smyček jsem měl pár a neuměl jsem je dát. Dost dlouho jsem tam bojoval, ale nakonec jsem se pustil, smyčka mne trochu narovnala a já jsem dopadl na lavici pod spárou a udržel se tam.

Uvědomil jsem si, že špičkový lezec ze mne nebude a naplno jsem se pustil do fotografování. Stal jsem se členem skupiny extrémních lezců. Cikán, Schnabl, Ota Novák a Pišta Berežný. Ota Novák vylezl bez lana „Českou cestu“ (VIIIb, pozn. red.) na Kobylu a opět bez lana Cermanův Soudek („Cermanova cesta“ VIIc, pozn. red.).

GRAVITACE V PRAXI

Šťastná momentka Chrousta mladšího

Někdo si vede sešit významných výstupů – já jsem lezl v podstatě nevýznamně, a proto bez záznamů, ale snažil jsem se a sbíral záseky v publikační činnosti… Navíc tu „Gravitaci v praxi“ jsem fotil vypůjčeným foťákem, dvouokou zrcadlovkou alá Flexaret, kde na matnici je pravo vlevo a neměl jsem čas to správně dostat do šachty, natož zaostřovat  – proto je to technicky totálně zkažený obrázek a je s podivem, že zaujal porotu soutěže „Štít Viléma Heckela 1975“ a dokonce jej ocenili jako Nejlepší snímek s horolezeckou tématikou!

Foťák, to byla skvělá Minolta Autocord, kterou jsem v době nedostatku sehnal pod rukou pro Bohouše Svatoše pro expedici na Annapúrnu IV 1969. Když při filmování Kamaráda ze skal jistil Zdeňka Hluštíka, měl ji v báglu pod skálou a požádal mě těsně před tím pádem, ať ji vytáhnu a udělám mu pár obrázků.

Tak jsem ji vytáhl a prohlížel, co na ní nastavím – vtom jsem nad sebou zaslechl usmeknutou podrážku, jen tak tak se stihnul podívat do šachty na matnici a cvaknout, a už byl Hlušťa u mě. Pak za mnou něco žuchlo. To byl kus pískovce urvanej smyčkou, co tam Zdenda měl. Kdyby mě to vzalo po palici, tak nevím!!!

VZPOMÍNKA PETRY „KRYSKY“ MÜLLEROVÉ

Lezla jsem ji dvakrát na prvním. Jednou to bylo s Ilonkou z Koupáku a podruhé s Pájou Urbánkovou. Kultovní cesta, kterou člověk viděl na fotce v průvodci a chtěl si ji taky vylízt. Hezká, dlouhá, doporučeníhodná cesta. Výlezový spárokomín nahoře ještě proškolí a trochu nepříjemný je i cvakání kruhu z traverzu. Čistě se mi to nikdy nepovedlo – zkusila jsem udělat pár neúspěšných kroků, ale pak jsme to postavily (Pája to na druhém přelezla čistě). Jestli je to na VIIIc těžký? Nedokážu posoudit. Obecně se ve Skaláku velká čísla moc nenosí. Když to chlapi taktak vylezou, často dají VIIIb, RP VIIIc. (směje se)

.
.

Spouštíme přispívání na rok 2024. Můžeš buď samostatně, nebo i s kalendářem.
Podpoříš tím výrobu dalších videí a článků.

Partneři tohoto dílu jsou: španělský výrobce lezeček Tenaya a český Hudy sport.

_______________________________