FOTOGENICKÁ

NĚCO PRO LIDI

„Od posledního kruhu se ti nabízí tři možnosti podle tvých schopností. Když na to máš, tak lezeš rovně – chyty jsou relativně vidět, protože jsou černý od potu. Takže vidíš, kde se dá a nedá držet. (VIIb) Když jsi slabší, lezeš to zprava přes díru, kde to je vyloženě černý, protože tam to leze většina lidí. (V) A třetí možnost je zatočit doleva za hranu, kde se úplně vyhneš převisu a jdeš chytovatou plotnou… (VII),“ popisuje Franta Čepelka oblíbenou cestu na Suškách, kterou si loni vylezl společně se svým kamarádem Alešem Sedlákem.

Franta Čepelka si během natáčení Příběhu cesty zvolil tu nejtěžší, prostřední možnost rovně přes převis… Slunce toho dne pařilo nemilosrdně a nad kruhem už to chvíli vypadalo, že hodí tlamu. „Cukal jsem se, protože se mi potily ruce jako kráva. Ale naštěstí jsem si vzpomněl na úsloví: ‘Když nemůžeš, lez po nohách.’ Našel jsem tam stupy, zvedl jsem se a už to bylo dobrý. Asi z deseti procent jsem uvažoval, že bych mohl i spadnout. Ale nechtělo se mně házet, tak jsem to radši vylezl,“ směje se.

Podívej se na náš nový díl z Českého ráje a přečti si také pár řádků o Slavošovi Jiřenovi, který má tuhle krásnou sedmičkovou cestu na svědomí… V hlavní stěně sice cvakneš jen jeden kruh, ale celá se dá perfektně dojistit smyčkami.

KARNEVAL V DŮCHODU

Nejenom „Fotogenickou“, ale ještě třeba sjízdnou osmičku „Poslední přelíčení“ VIIIa (1969) na Suškách budeš asi znát. Tu Slavoš Jiřena udělal, když mu bylo těsně přes dvacet let – narodil se v roce 1948 a zemřel v roce 2005. Kromě Sušek rád jezdil do Skaláku, na Zbiroh nebo do saského Rathenu, který mu svojí měkčí skálou trochu připomínal jeho domácí písek.

Mezi jeho přibližně stovkou prvovýstupů najdeš také spoustu trojek, čtyřek… Přeskoků, překroků, komínů… Jenže víme, jak to s tou klasifikací, obzvlášť na Zbirohu, chodí… Dobrým příkladem může být třeba jeho „Zbirožská“ VIIb na Vyšehrad. (Cesta z roku 1967, původně se stavěním. První volný přelez udělal Pepis Koudelka v roce 1984, pozn. red.) Výrazná je také „Údolní cesta“ VIIa na Dárek z roku 1969. „To jsou všechno sedmičky, kde tutová lanovice znamenala kruh. Mám dojem, že dodneška je nikdo moc nelezl, protože to jsou vypečený věci. I kdyby se na to člověk chystal, tak by musel být hodně v adrenalinu, nebo se nebát. S těma kruhama se šetřilo,“ vzpomíná na tvorbu svého táty Kuba Jiřena.

Co se o Slavošovi ještě povedlo zjistit? Vyučil se sklářem v Jižních Čechách a tohle řemeslo dělal skoro celý život. Dva roky před revolucí se dostal do JZD v Úlibicích u Jičína – jako horolezci pro tohle družstvo jezdili opravovat a kontrolovat hromosvody na panelácích. To mu vydrželo do roku 1995, kdy se opět vrátil do fabriky a zůstal v ní až do důchodu.

V důchodu se však nenudil a prožil ho trochu jinak než většina jeho vrstevníků… „Brazilskou studentku“ zmiňuje i Franta Čepelka ve videu. Jak to tedy bylo? „Začal chodit s jednou cikánkou ze Železného Brodu. Vůči tátovi byla asi o 20 let mladší a táta si ji nakonec i vzal. Když se mu chlapi smáli, tak jim říkal, že je to ‘studentka z Brazílie’, což se ujalo,“ směje se Kuba.

DOBRÉ MÍTI DOKTORA

Frantu Čepelku, bývalého člena československé horolezecké repre (viz medailonek, pozn. aut.), si budeš pamatovat z dokumentu Honzy Šimánka, který ho zhruba před sedmi lety zachytil v těžkém životním období.

„Byl jsem v p*deli z bolesti nohou. Plus k tomu děti odešly do Německa, doma se nedalo vydržet, a tak jsem to přiživoval chlastem,“ vzpomíná Franta. Tehdy nemohl lízt ani chodit na lyže. Nohy ho bolely, i když vyrazil jen sbírat houby… Zažíval si mizerné časy – zejména pro člověka, který byl celý život zvyklý aktivně sportovat. Franta se z toho nakonec vyhrabal díky operacím kyčlí a dnes je to „úplně jiná kvalita života“, jak říká. Každému, kdo má podobné problémy, operaci doporučuje. Teď už zase leze, bere děti z turnovského oddílu do skal, lyžuje a nohy ho málokdy bolí. Po operaci dokonce spadl na stěně v Jablonci, rozlámal si lýtkovou kost, ale kyčle vydržely…

A když jsme u Frantových zranění, tak letos si ještě na bouldrovce v Hronově utrhl úpon bicepsu. Tradičně využil kamaráda doktora Aleše, který mu na začátku února dohodl včasnou operaci. Po ní dostal nakázáno tři měsíce nelézt… Naštěstí mohl alespoň na běžky, takže po Jizerkách kroužil stylem skate-jednoruč s druhou rukou přivázanou k tělu. „Jenže pak mě vždycky bolely nohy… Těch 30 kilometrů jsem za tři hodiny ujel, ale ze začátku to bylo krutý. Nechodil jsem moc lízt, a tak jsem letos najezdil přes 700 kilometrů. To se mi nepovedlo 15 let. Zhruba půlka z toho byla jednou rukou,“ shrnuje letošní zimu Franta a už se těší na písek.

VZPOMÍNKA HONZY TAUCHMANA

„Fotogenickou“ jsem poprvé lezl kdysi při svých prvních
návštěvách Sušek na druhého za autorem článku. Moc se mi líbila, říkal jsem si, tu bych si někdy vytáhl. Od té doby jsem kolem šel hodněkrát, ale vždycky se našla nějaká výmluva – hnízdění, moc vedro, slabší spolulezec, cesta obsazena… Až loni v létě, po deseti letech, to klaplo a vytáhnul jsem na ni dvě vděčné spolulezkyně. (směje se) Spojil jsem ji s „Malou plotnou“, což mi přijde jako hezká a logická kombinace. Samotná hrana je krásně exponovaná, chytovatá, jdou tam dobré smyčky, jen se to s nimi nesmí přehnat, aby nenateklo…

.
.

Děkujeme všem čtenářům, kdo nám na rok 2023 cvakli.
Pokud chceš podpořit výrobu dalších videí a článků, informace najdeš tady.

Partneři tohoto dílu jsou: španělský výrobce lezeček Tenaya a český Hudy sport.

_______________________________