FOTOGENICKÁ

NĚCO PRO LIDI

„Od posled­ní­ho kru­hu se ti nabí­zí tři mož­nos­ti pod­le tvých schop­nos­tí. Když na to máš, tak lezeš rov­ně – chy­ty jsou rela­tiv­ně vidět, pro­to­že jsou čer­ný od potu. Tak­že vidíš, kde se dá a nedá držet. (VIIb) Když jsi slab­ší, lezeš to zpra­va přes díru, kde to je vylo­že­ně čer­ný, pro­to­že tam to leze vět­ši­na lidí. (V) A tře­tí mož­nost je zato­čit dole­va za hra­nu, kde se úpl­ně vyhneš pře­vi­su a jdeš chy­to­va­tou plot­nou… (VII),“ popi­su­je Fran­ta Čepel­ka oblí­be­nou ces­tu na Suš­kách, kte­rou si loni vyle­zl spo­leč­ně se svým kama­rá­dem Ale­šem Sed­lá­kem.

Fran­ta Čepel­ka si během natá­če­ní Pří­bě­hu ces­ty zvo­lil tu nej­těž­ší, pro­střed­ní mož­nost rov­ně přes pře­vis… Slun­ce toho dne paři­lo nemi­lo­srd­ně a nad kru­hem už to chví­li vypa­da­lo, že hodí tla­mu. „Cukal jsem se, pro­to­že se mi poti­ly ruce jako krá­va. Ale naštěs­tí jsem si vzpo­mněl na úslo­ví: ‘Když nemů­žeš, lez po nohách.’ Našel jsem tam stu­py, zve­dl jsem se a už to bylo dob­rý. Asi z dese­ti pro­cent jsem uva­žo­val, že bych mohl i spad­nout. Ale nechtě­lo se mně házet, tak jsem to rad­ši vyle­zl,“ smě­je se.

Podí­vej se na náš nový díl z Čes­ké­ho ráje a přečti si také pár řád­ků o Sla­vo­šo­vi Jiře­no­vi, kte­rý má tuhle krás­nou sed­mič­ko­vou ces­tu na svě­do­mí… V hlav­ní stě­ně sice cvak­neš jen jeden kruh, ale celá se dá per­fekt­ně dojis­tit smyč­ka­mi.

KARNEVAL V DŮCHODU

Neje­nom „Foto­ge­nic­kou“, ale ješ­tě tře­ba sjízd­nou osmič­ku „Posled­ní pře­lí­če­ní“ VIIIa (1969) na Suš­kách budeš asi znát. Tu Sla­voš Jiře­na udě­lal, když mu bylo těs­ně přes dva­cet let – naro­dil se v roce 1948 a zemřel v roce 2005. Kro­mě Sušek rád jez­dil do Ska­lá­ku, na Zbi­roh nebo do sas­ké­ho Rathe­nu, kte­rý mu svo­jí měk­čí ská­lou tro­chu při­po­mí­nal jeho domá­cí písek.

Mezi jeho při­bliž­ně stov­kou prvo­vý­stu­pů najdeš také spous­tu tro­jek, čtyřek… Pře­sko­ků, pře­kro­ků, komí­nů… Jen­že víme, jak to s tou kla­si­fi­ka­cí, obzvlášť na Zbi­ro­hu, cho­dí… Dob­rým pří­kla­dem může být tře­ba jeho „Zbi­rož­ská“ VIIb na Vyše­hrad. (Ces­ta z roku 1967, původ­ně se sta­vě­ním. Prv­ní vol­ný pře­lez udě­lal Pepis Kou­del­ka v roce 1984, pozn. red.) Výrazná je také „Údol­ní ces­ta“ VIIa na Dárek z roku 1969. „To jsou všech­no sed­mič­ky, kde tuto­vá lano­vi­ce zna­me­na­la kruh. Mám dojem, že dodneš­ka je nikdo moc nele­zl, pro­to­že to jsou vype­če­ný věci. I kdy­by se na to člo­věk chys­tal, tak by musel být hod­ně v adre­na­li­nu, nebo se nebát. S těma kru­ha­ma se šet­ři­lo,“ vzpo­mí­ná na tvor­bu své­ho táty Kuba Jiře­na.

Co se o Sla­vo­šo­vi ješ­tě poved­lo zjis­tit? Vyu­čil se sklá­řem v Již­ních Čechách a tohle řemes­lo dělal sko­ro celý život. Dva roky před revo­lu­cí se dostal do JZD v Úli­bi­cích u Jičí­na – jako horo­lez­ci pro tohle druž­stvo jez­di­li opra­vo­vat a kon­t­ro­lo­vat hro­mosvo­dy na pane­lá­cích. To mu vydr­že­lo do roku 1995, kdy se opět vrá­til do fab­ri­ky a zůstal v ní až do důcho­du.

V důcho­du se však nenu­dil a pro­žil ho tro­chu jinak než vět­ši­na jeho vrs­tev­ní­ků… „Bra­zil­skou stu­dent­ku“ zmi­ňu­je i Fran­ta Čepel­ka ve videu. Jak to tedy bylo? „Začal cho­dit s jed­nou cikán­kou ze Želez­né­ho Bro­du. Vůči táto­vi byla asi o 20 let mlad­ší a táta si ji nako­nec i vzal. Když se mu chla­pi smá­li, tak jim říkal, že je to ‘stu­dent­ka z Bra­zí­lie’, což se uja­lo,“ smě­je se Kuba.

DOBRÉ MÍTI DOKTORA

Fran­tu Čepel­ku, býva­lé­ho čle­na čes­ko­slo­ven­ské horo­le­zec­ké repre (viz medai­lo­nek, pozn. aut.), si budeš pama­to­vat z doku­men­tu Hon­zy Šimán­ka, kte­rý ho zhru­ba před sed­mi lety zachy­til v těž­kém život­ním obdo­bí.

„Byl jsem v p*deli z boles­ti nohou. Plus k tomu děti ode­šly do Němec­ka, doma se neda­lo vydr­žet, a tak jsem to při­ži­vo­val chlas­tem,“ vzpo­mí­ná Fran­ta. Teh­dy nemohl lízt ani cho­dit na lyže. Nohy ho bole­ly, i když vyra­zil jen sbí­rat hou­by… Zaží­val si mizer­né časy – zejmé­na pro člo­vě­ka, kte­rý byl celý život zvyk­lý aktiv­ně spor­to­vat. Fran­ta se z toho nako­nec vyhra­bal díky ope­ra­cím kyčlí a dnes je to „úpl­ně jiná kva­li­ta živo­ta“, jak říká. Kaž­dé­mu, kdo má podob­né pro­blémy, ope­ra­ci dopo­ru­ču­je. Teď už zase leze, bere děti z tur­nov­ské­ho oddí­lu do skal, lyžu­je a nohy ho málo­kdy bolí. Po ope­ra­ci dokon­ce spa­dl na stě­ně v Jab­lon­ci, roz­lá­mal si lýt­ko­vou kost, ale kyčle vydr­že­ly…

A když jsme u Fran­to­vých zra­ně­ní, tak letos si ješ­tě na boul­drov­ce v Hro­no­vě utr­hl úpon bicep­su. Tra­dič­ně vyu­žil kama­rá­da dok­to­ra Ale­še, kte­rý mu na začát­ku úno­ra doho­dl včas­nou ope­ra­ci. Po ní dostal naká­zá­no tři měsí­ce nelézt… Naštěs­tí mohl ale­spoň na běž­ky, tak­že po Jizer­kách krou­žil sty­lem ska­te-jed­no­ruč s dru­hou rukou při­vá­za­nou k tělu. „Jen­že pak mě vždyc­ky bole­ly nohy… Těch 30 kilo­me­t­rů jsem za tři hodi­ny ujel, ale ze začát­ku to bylo kru­tý. Necho­dil jsem moc lízt, a tak jsem letos najez­dil přes 700 kilo­me­t­rů. To se mi nepo­ved­lo 15 let. Zhru­ba půl­ka z toho byla jed­nou rukou,“ shr­nu­je letoš­ní zimu Fran­ta a už se těší na písek.

VZPOMÍNKA HONZY TAUCHMANA

„Foto­ge­nic­kou“ jsem popr­vé lezl kdy­si při svých prv­ních
návště­vách Sušek na dru­hé­ho za auto­rem člán­ku. Moc se mi líbi­la, říkal jsem si, tu bych si někdy vytá­hl. Od té doby jsem kolem šel hod­ně­krát, ale vždyc­ky se našla něja­ká výmlu­va – hnízdě­ní, moc vedro, slab­ší spo­lu­le­zec, ces­ta obsa­ze­na… Až loni v létě, po dese­ti letech, to klaplo a vytáh­nul jsem na ni dvě vděč­né spo­lu­lez­ky­ně. (smě­je se) Spo­jil jsem ji s „Malou plot­nou“, což mi při­jde jako hezká a logic­ká kom­bi­na­ce. Samot­ná hra­na je krás­ně expo­no­va­ná, chy­to­va­tá, jdou tam dob­ré smyč­ky, jen se to s nimi nesmí pře­hnat, aby nena­teklo…

.
.

Děku­je­me všem čte­ná­řům, kdo nám na rok 2023 cvak­li.
Pokud chceš pod­po­řit výro­bu dal­ších videí a člán­ků, infor­ma­ce najdeš tady.

Part­ne­ři toho­to dílu jsou: špa­něl­ský výrob­ce leze­ček Tena­ya a čes­ký Hudy sport.

_______________________________