„Lezení je úplně zbytečná činnost… A naše děti už to prokoukly.“ James Pearson

Vymyslel a jako první přelezl cestu Bon Voyage 9a, o které jsme psali tady. Nebo si zapsal první opakování cesty Tribe (bez klasifikace, pozn. red.) od Jacopa Larchera. Je to lezecká Pearsona a moc lepších „póvl“ siláků na světě není. Když je to „po vlastním“ a hodně těžké, jeho jméno skoro nikde nechybí.

Popravdě, James trochu i „póvl“ vypadá… Když jsem ho poprvé spatřil na lezeckém festivalu Melloblocco 2026, nepotvrdil moji představu „vystajlovaného profíka“. Měl na sobě staré hadry a působil spíš trochu jako tremp – na chlupatých nohách vysoké šedé, ještě více chlupaté ponožky. Zarostlý dlouhovlasý Anglán v pohorkách se zrovna snažil nacpat se spolu s dalšími čtyřmi kámoši do fiatu Panda. Hromadu bouldermatek hodili na střechu a vyrazili lézt…

O den později už přišel v trochu „reprezentativnějším oděvu“ a pohorky vyměnil za nástupovky. Sešli jsme se v chill out zóně kousek od festivalového dění. Nahrání rozhovoru se nakonec ujal parťák Přéma a já fotil. James byl upřímný, autentický a plně s námi. Po položení otázek vždy dlouho přemýšlel, než začal mluvit. Domluvená půlhodinka se protáhla na hodinu a čtvrt. Kecali jsme pak ještě i po vypnutí diktafonu.

Zajímalo mě hlavně to, jak dokáže skloubit svoji kariéru profi lezce s profesionálním rodičovstvím…

UŽ ŽÁDNÉ MORÁLOVKY. NEBO?

Jak se změnil tvůj přístup k tradičnímu lezení po tom, co ses stal tátou?
Způsob, jakým jsem v minulosti přistupoval k odvážnému a nebezpečnému lezení, byl vždy dost promyšlený. Pokaždé jsem chtěl znát všechny okolnosti, které by mohly nastat, a ujistit se, že mám pod kontrolou co nejvíce z nich. V tomhle ohledu si nemyslím, že by se něco výrazně změnilo tím, že jsem se stal tátou a mám teď dvě děti.

Čekal jsem, že přijde moment, kdy si sám v sobě řeknu: ‚Už stačilo. Žádné další nebezpečné cesty.‘ Ale ve skutečnosti jsem některé z mých objektivně nejnebezpečnějších cest vylezl až potom, co přišly na svět naše děti. To zní dost strašně, když to takhle řekneš. (směje se) Podle mě se děti staly jen další součástí celé rovnice. Dřív jsem potřeboval cítit určitou míru jistoty v cestě, abych do ní šel… A teď, když mám děti, tak potřebuji cítit ještě větší míru jistoty než před tím.

Jaká byla první nebezpečná cesta, co jsi vylezl jako rodič?
Pravděpodobně Harder Faster E9 7a. (Obtížnost kroků je cca 8b, jedná se o těžší a morálovější prodloužení známé cesty Gaia E8 6c v anglické oblasti Peak District, pozn. red.) Má dcera Zoellie ještě nebyla na světě a Arthurovi byly asi dva roky. Před dvaceti lety cestu lezl jeden z mých nejlepších kamarádů, pozoroval jsem ho a říkal jsem si: ‚Tak tohle je cesta, do které nikdy nepůjdu, je až příliš nebezpečná…‘ No, a pak nečekaně přišel moment, kdy jsem se do ní pustil, a to už jsem byl zrovna tátou.

Mezitím jsem se stal všestranným lezcem a místo toho, abych si Harder Faster nacvičil za pár hodin, věnoval jsem cestě celých pět dní na top rope. První den jsem ji hned vylezl bez pádu a pak jsem na ní strávil další dny, abych pochopil všechny jednotlivé detaily. Dělal jsem i různé zvláštní věci – třeba jsem si v každém chytu dával pětivteřinovou pauzu… Uprostřed cruxu, který je sám o sobě celkem těžkým bouldrem za obliny, jsem později dokázal vypustit obě nohy a držet se jen za jednu ruku na odtlak. Věděl jsem, že mám obrovsky navrch a není tam v podstatě žádný prostor na pád. Jasně, nějaká malá šance tam vždycky je, ale to bych spíš asi zakopl někde doma na schodech a zlomil si vaz.

Jaká je tvoje motivace pro tento typ cest?
Ten největší paradox je, že lezení odvážných a nebezpečných cest vůbec nedává smysl. Není totiž žádný důvod vytvářet si uměle nebezpečné situace jen proto, aby ses cítil naživu. Ale prostě je to něco, co je mojí přirozenou součástí. Je to v podstatě jako droga a já si jen hledám způsob, jak s tím být v pohodě…

Takže můj přístup zůstal v podstatě stejný. S tím, jak nabírám celoživotně zkušenosti, se zvýšila i má míra kontroly nad lezením. Jen ta rezerva pro chybu, kterou potřebuji mít, když lezu nebezpečnou cestu, se zvýšila, takže mám velkou jistotu, že v cestě nespadnu, protože to poslední, co bych chtěl, je nechat děti bez táty.

Cítíš někdy vnitřní konflikt mezi svými lezeckými ambicemi a rodinnými povinnostmi?
Jasně, že jo. Už jsme se dotkli tradičního lezení a paradoxu, že dělám něco, co je v konečném důsledku naprosto zbytečné. Ale ještě víc je pro mě matoucí samotné trávení času lezením jako takovým. Znova to opakuji: „Lezení je úplně zbytečná činnost…“

Lezu, protože jsem díky tomu šťastný, ale často cítím, že bych mohl trávit čas něčím užitečnějším s mými dětmi. Mohl bych si s nimi hrát na zahradě nebo s nimi chodit zažívat dobrodružství v lese. Sice to dělám taky, ale vždycky bych mohl ještě víc.

Pořád si říkám, že děti jsou rozhodně tím nejdůležitějším v mém životě, ale to, jak se někdy chovám, tuto myšlenku ne vždy potvrzuje. Protože v konečném důsledku jsem sobecký člověk a myslím si, že hodně z nás se tak chováme, jen si to nechceme přiznat.

Takže s tím trochu bojuji. Lezení mě naplňuje štěstím a dělá ze mě celkem snesitelného člověka. Kdybych lezení v životě neměl, byl bych pro své okolí mnohem horší. Sice bych měl čas na děti, ale pořád bych měl blbou náladu. Alespoň takto si to sám pro sebe ospravedlňuji. Nevím, jestli je to správně nebo špatně, ale člověk musí najít způsob, jak žít sám se sebou.

„Lezení mě naplňuje štěstím a dělá ze mě celkem snesitelného člověka. Jinak bych byl pro své okolí mnohem horší.“

RADĚJI LÉZT NEŽ TRÉNOVAT

Jakou roli hraje dobrodružství v tom, jak vychováváš své děti? Je důležité udržet ho pořád živým v dětství i v dospělosti?
Cítím obrovskou vděčnost za to, že jsem mohl v podstatě celý svůj život trávit honbou za nějakou formou dobrodružství. Takže je vcelku jasné, že tuto kvalitu u lidí hodně oceňuji. Rád bych, aby to i mé děti nějakou formou napodobovaly. Nepotřebuji, aby byly úplně stejné jako já, ale spíš jim chci ukázat, kolik radosti a skvělých zážitků mi obecně dobrodružství do života přineslo. Chci, aby mé děti měly možnost to zažít taky.

Zároveň jsem si také vědom, že existuje spoustu dalších způsobů a aktivit, které mým dětem mohou přinést štěstí. Rád jim ukážu nějakou cestu, ale nechci je nutit přesně do toho, co dělám já. Chci, aby byly svobodné a našly si svou vlastní cestu. Když si vyberou fotbal, šachy nebo videohry (směje se), budu se snažit je co nejvíc podpořit, i když s tím budu mít uvnitř trochu problém.

Já sám čerpám tolik energie už jen z toho, že jsem na místech, jako je toto (Val di Mello, pozn. red.), a řekl bych, zvlášť v dnešní digitální době, že je důležité ukazovat dětem možnosti, jak trávit čas venku, ať už lezením nebo čímkoliv jiným. Rozhodli jsme se, že do věku 16 let jim nebudeme pořizovat mobily. Televizi doma nemáme.

Naše děti tráví většinu volného času venku – buď si hrají na zahradě nebo v lese. Arthur už je prakticky soběstačný, když vyrážíme do skal. Je schopný si celý den hrát s klacky nebo kameny a vymýšlí si svoje malá dobrodružství. Také naše děti učíme chápat pojem nebezpečí, aby později dokázaly samy dělat uvážené rozhodnutí o tom, jestli je dané nebezpečí přijatelné nebo ne. Třeba jestli seskočí z kamene sami, nebo jim trochu pomůžeme. Občas se jim to úplně nepovede a řveme na ně: „Né, né, né! Nechoďte tak blízko kraje!“ (směje se) Tohle jejich rozhodování je v podstatě podobné tomu, co děláme celý život s mojí ženou Caroline (Ciavaldini), když lezeme tradiční, odvážné cesty.

Jak vypadá tvůj běžný týden, kdy se snažíš balancovat práci a rodinný život?
Pravděpodobně žádný typický týden u mě neexistuje. (směje se) Každý náš týden vypadá úplně jinak, než to bylo před sedmi lety, kdy jsme neměli děti.

Dřív mě už jen samotná představa „mít děti“a nemít tolik volného času pro sebe, opravdu děsila. Teď jsou děti zdaleka tím nejlepším, co nám do života přišlo, i když objektivně máme mnohem méně času na to, co bychom chtěli dělat. Lezení je teď pro nás spíše vzácnost… Zároveň ale máme štěstí, že žijeme ve Francii, kde chodí děti do školy od poměrně nízkého věku. (Povinná docházka do mateřské školy je od tří let, pozn. red.) To nám tedy dává dost času na práci nebo lezení.

Můj běžný týden zahrnuje jednou nebo dvakrát, když mám štěstí, lezení venku a v podstatě žádný trénink. Protože když mám málo času, radši lezu venku místo toho, abych trénoval. Lezení venku je totiž to, co mám ze všeho nejradši.

Takže teď trénuješ spíš chytře než tvrdě?
V okamžiku, kdy se nám narodilo první dítě, jsem si myslel, že naše lezecká kariéra skončila. (směje se) V té době jsem měl několik zranění, kterých jsem se nedokázal zbavit. Měl jsem zraněný loket a taky potíže s prstem na noze. Dělalo mi problém nazout si lezečky, tak jsem se sám sebe začal ptát: ‚Je toto opravdu konec?‘ Hlavou se mi honilo, že možná přišel ten logický moment, kdy s lezením skončit, protože jsem se zrovna stal čerstvým tátou.

Jenže, po pár měsících začal Arthur lépe spát, ve mně se nahromadila velká motivace a začal jsem znovu lézt. Když mu byl půlrok, vylezl jsem své druhé 9a. Po šestileté pauze od podobných čísel. A když mu byl jeden rok, vylezl jsem svůj první 8B+ boulder. Všechno tohle se mi povedlo, když jsem byl totálně mimo formu a nic jsem od sebe neočekával…

Začal jsem tedy přemýšlet, jestli jsem na sebe celé roky nevyvíjel zbytečný tlak, abych podával skvělý výkon. Najednou jsem byl volný a mohl jsem jít dělat cokoliv jsem chtěl, kdekoliv jsem chtěl… No, a když jsem si dovolil v některých věcech selhat a polevit, najednou do sebe všechno začalo zapadat.

Po druhém dítěti jsme pak oba s Caroline začali spolupracovat se společností Lattice Training – já trenérem Olliem Torrem a má žena s Maddy Cope. Zhruba dva roky jsem to pojal velmi intenzivně – hrotil to na campusu, na umělce, dělal kondiční věci a skoro nelezl venku. Progres byl vidět – vylezl jsem své první dva 8C bouldry… Říkal jsem si: ‚Wow. Kam až to můžu posunout?‘ A pak přišla zranění.

Pak jsem si v určitém bodě uvědomil, že čím méně trénuji, tím více času mám na lezení venku. Takže jsem si to znovu poskládal v hlavě a řekl si: ‚Jo, tohle je fakt to, čemu se chci věnovat.‘ Zároveň pořád čerpám ze základu, který jsem si vytvořil s Olliem, a občas to nějak podpořím menším tréninkovým cyklem.

Doba, kdy jsem trénoval tvrdě, už je pryč, takže má odpověď je: trénovat chytře. (směje se) Obecně, děti tě nutí být chytřejší a efektivnější v tom, jak nakládáš se svým časem, ať už jde o lezení, trénink nebo život celkově.

SLABŠÍ, LEPŠÍ

V jakém věku podle tebe může tradiční lezec dosáhnout svého vrcholu?
Myslím, že v Británii je teď několik tradičních lezců, které bych označil za nejlepší… A všem bude brzy padesát… Lezení je velmi komplexní sport, ve kterém se můžeš opřít o hodiny a roky pohybu, které ses dřív naučil. To ti pomáhá později, když jsi starší. U tradičního lezení to platí dvojnásob, protože tam je navíc celý ten aspekt zakládání jištění, práce se strachem, efektivita, apod.

Nejspíš už nejsem na svém fyzickém vrcholu, který jsem měl zhruba v 25 letech, ale lezu teď mnohem lépe, než kdy předtím, protože díky zkušenostem dokážu své fyzické kapacity lépe využít. Takže doufám, že moje lezecké dny ještě nejsou sečteny.

Než jsme se pustili do rozhovoru, zmínil jsi, že máš nový projekt. Můžeš o něm říct víc, nebo si to chceš nechat pro sebe?
Ne, rozhodně to není tajemství, můžu! (směje se) Po tom, co jsem vylezl Bon Voyage, jsem řekl:

„Dobře, to stačí. Končím.“
Ale Caroline na to: „Však počkej…“
Já hned reagoval: „Ne, ne, tohle už je dost dobrý. Nikdy nemůžu být lepší než teď.“

Pak utekl nějaký čas a dnes? Mám několik velkých projektů, mezi kterými přeskakuji podle toho, kde zrovna je jaká podmínka. Mezi nimi jsou bouldrové projekty, které by mohly být nejtěžšími bouldry, co jsem kdy vylezl.

No, a také mám rozlezenou jednu tradiční cestu doma v Ailefroide, která mi připadá obtížnostně mnohem těžší než Bon Voyage. Minimálně jsem na ní strávil už mnohem víc času než v Bon Voyage a ještě ani zdaleka nejsem ve fázi, kdy bych mohl dávat seriózní ostré pokusy.

Na druhou stranu, ta cesta vůbec není můj styl. Je to absolutně úžasná lajna. Sice je relativně bezpečná, ale jsou v ní velké odlezy, takže tam budeš házet dost velké tlamy. Zároveň bys musel mít pořádnou smůlu, aby se ti něco stalo. Je to dost převislé. Klíčem je bouldr úplně nahoře. Nejdřív však musíš vylézt asi třicet pět metrů vytrvalostní pasáže, sice po madlech, ale hodně v převisu, aby ses ke cruxu dostal a nenateklo ti… A to je má nejhorší noční můra.

„Mám rozlezenou jednu tradiční cestu, která mi připadá obtížnostně mnohem těžší než Bon Voyage.“

Když mluvíme o tréninku, používáš nějaké časově efektivní hacky?
Nevím, jestli se to dá označit jako hack, ale tréninky, které nezaberou moc času, mám rád. Vždycky jsem byl fanoušek krátkých a intenzivních bloků, které se opakují častěji a pravidelněji.

Když jsem byl mladší, každý den jsem dělal dvacetiminutovou rutinu visů na fingerboardu. Tu dělám pořád, ale teď už tak jednou týdně. Nějakým záhadným způsobem to ale pořád funguje. (směje se)

Hmmm… Teď váhám, jestli dát nějakou radu, protože jakmile profi lezec řekne, že dělá to a tamto, všichni začnou dělat to stejné, takže všechny prosím – nedělejte slepě to, co dělám já, protože je to dost možná úplně hloupé a nesmyslné! (směje se)

Rád kombinuji visy na lištách a protahování a to tak, že spojuji cviky zaměřené na různé části těla. Můžu tak efektivně využít dobu odpočinku po jednom cvičení k dokončení druhého a naopak. Tím se mi v podstatě zdvojnásobí efektivita, což znamená, že zvládnu slušnou tréninkovou session za půl hodiny.

Je možné kombinovat delší lezecké výjezdy a expedice s rodinným životem? Něco, co se ti osvědčilo, co ti funguje?
Řeknu to upřímně: delší výjezdy jsou čím dál těžší s tím, jak děti rostou. Když jsou ještě malé, tak je to celkem snadné a vezmeš je s sebou všude, protože se tě na nic neptají. Jakmile si ale začnou uvědomovat, že mají své vlastní potřeby a dokážou je vyjádřit i slovy, tak je těžké zůstat sobecky zaměřený jen na sebe a na lezení. Obzvlášť, když na tebe volají: „Tati, prosím, pojedeme domů? Už mě to v těch skalách nebaví… Chci dělat něco jinýho.“

První roky jsme s dětmi přes zimu podnikli pár lezeckých výjezdů do Ticina. Říkal jsem si: ‚Super, takhle teď bude vypadat náš život dalších deset let!‘

No, a pak toho bylo postupně čím dál méně, protože Ticino už pro děti není tolik zábavné místo, kde by s námi chtěly trávit čas. Třeba se jednoho dne pro lezení nadchnou a budeme tam moct jezdit znovu, ale teď obecně lezeme víc kolem našeho domova ve Francii. Máme štěstí, že za barákem máme super možnosti na lano, bouldry, trad nebo i vícedélky.

Nějaká rada pro rodiče, kteří byli do lezení dřív naprosto zapálení, ale pak přišly děti? Jak si tím mentálně projít?
Moje rada by byla: Neboj se. Možná zjistíš, že je to přesně to, co potřebuješ, aby tě to posunulo na další úroveň, ale možná taky ne – každý člověk je jiný. Mně to pomohlo a mám pár důvodů, proč tomu tak mohlo být. Čím jsem se téměř jistý? I kdyby rodičovství náhodou nemělo pozitivní vliv na tvé lezení, nakonec ti to nebude až tak vadit. Trávit s dětmi čas a věnovat se i jiným věcem je vždycky obohacující.

Jinak s postupem času je to s dětmi jednodušší, protože jak rostou, potřebují méně péče a méně pozornosti. Zároveň i ty získáváš víc zkušeností a věci, které tě dřív děsily a jejich příprava ti zabrala třeba dvě hodiny, najednou nejsou zas tak velký problém. Prostě naházíš všechno do batohu a za deset minut razíš ze dveří.

Asi je to jako v životě obecně – vydrž u toho a nevzdávej se. Žádná tajemství, žádná překvapení… Jako když pracuješ na projektu – někdy se to zdá těžké, někdy nekonečné… Ale víš, že jednou se tam vrátíš, budeš ještě lepší a povede se ti to.

__________