JACOPO LARCHER

LÉZT TO NEJLEPŠÍ

Někdo by to mohl mít jako „wish list“ – naprosto bláznivý ze sféry snů. Někdo to má jako „tick list.“ V průběhu posledních let se Jacopovi povedlo odškrtat jedny z největších lezeckých výzev, které naše planeta nabízí. A to většinou s jeho partnerkou Barbarou „Babsi“ Zangerl v tom nejlepším týmovém stylu.

Tak třeba Odyssee (8a+, 1400 m) v Ženevském pilíři Eigeru: „Čtyři dny ve stěně během závěrečného pokusu, kde nás děsily a prověřily mokré 7c délky,“ dále třeba Eternal Flame (7c+, 650 m) na pákistánskou Nameless Tower ve skupině Trango: „Vysmaženi Sluncem, ale bez jediného pádu,“ nebo Freerider (7c+, 880 m) na ikonického El Capitana: Tam však Jacopo poprvé v životě po dolezení dlouhé cesty cítil smutek… Více se o tom dočteš níže. A můžeme se těšit na společný prvovýstup dvojky Jacopo + Babsi? Všechno se dozvíš.

Jacopa kromě velkých stěn a týmových výstupů hodně berou tradiční jednodélky. Kam až to dokáže posunout po vlastním jištění? Pro kluka původně z italského Bolzana se laťka ustálila někde kolem francouzského 9a, současného světového maxima. Svoji cestu Tribe v Cadarese sice z úcty k linii neoklasifikoval, ale povídá se, že to bude jedna z nejtěžších trad cest světa.

Další ze světových TOP 5 tradičních jednodélek zkoušel teď v létě: Recovery Drink (8c+) od Nica Favresse v Norsku. Zatím bez přelezu. „Bylo to pro mě těžké, ale dost jsem si to užíval,“ říká Jacopo, se kterým jsme strávili povídáním jeden příjemný večer. Babsi nebyla doma, jejich kamarád Roger Schäli s přítelkyní zrovna odjel, a tak byl klid ponořit se do všech možných lezeckých témat.

Jacopo začínal jako závoďák na umělé stěně. Na evropských svěťácích pro juniory soutěžil na laně, vyzkoušel si i rychlost a v posledních dvou letech pak přešel na bouldry. To už se ocitl mezi dospěláckou konkurencí, účastnil se závodů světového poháru a většinou končil kolem 40. místa. Než se vydáme do hor a skal, probereme ještě tuhle lezeckou stránku.

JEDNOU NOHOU INDOOR

Svět závodního lezení jsi vlastně nikdy úplně neopustil. Loni jsi získal licenci IFSC třetí úrovně, takže už můžeš připravovat i cesty pro svěťáky… Vidíš v práci stavěče také možnost lezecky růst, nebo je to pro tebe víceméně „jen práce“?
Cesty jsem původně začal stavět, protože mě to bavilo. Pomalu, už během školy, se to překlopilo do různých brigád, kterými jsem si vydělával na své lezecké výpravy. Licenci prvního stupně mám asi od roku 2007. Poslední roky stavím více a více závodů. Takže je to pro mě kombinace: pořád vášeň, ale zároveň to chápu i jako práci.

Snažíš se do svých cest na umělé stěně dostat pohyby z lezení ve skalách a velkých stěnách? Nějak propojit závodní svět s lezením v přírodě?
Ani ne, vidím tyto dva aspekty svého lezení úplně oddělené, takže se nesnažím replikovat nic z venkovního lezení na umělku. Respektuji evoluci soutěžního světa a nesnažím se ho ovlivňovat. Beru to jako svoji práci – sledovat nastavený trend. Závodění a skály chápu jako dva odlišné světy.

Pomáhá ti ke stavění, že jsi dříve sám závodil?
Ano, líbí se mi, že teď pozoruji druhou stranu závodního procesu. Zpětná vazba od lezců může stavěče občas dost frustrovat, ale díky tomu, že jsem byl sám jedním ze závodníků, mám pro ně teď větší pochopení.

Vidíš pro sebe nějaký stavěčský cíl?
Rád bych se udržel v týmu IFSC, který připravuje svěťáky, a podílel se na přípravě co nejvíce závodů okruhu. Zároveň by bylo fajn udržet rovnováhu mezi stavěním a svými lezeckými projekty. Což je občas docela výzva s časem.

Když máš toho času málo, zatrénuješ si během stavění?
Pro moje tělo to moc dobře nefunguje, protože stavění mě hodně vysiluje. Celkem snadno se u toho zraníš, což se mi v minulosti několikrát stalo. Celkem dobrý trénink se ti poštěstí, když připravuješ velký závod v boulderingu. Tam si poměrně zalezeš a zatrénuješ. Není to sice tak dobré jako tvoje normální session na stěně, ale dá se to. Na druhou stranu, připravování cest na lano mi přijde podobnější výškovkám. Tam si moc nezalezeš.

Jak vlastně vypadá tvůj trénink v rámci roku?
Snažím se co nejvíce natrénovat přes zimu na umělé stěně. To jsme většinou doma (Bludenz v Rakousku, pozn. aut.), venku se tady na skalkách tou dobou moc lézt nedá, tak chodíme na lyže a člověka to aspoň motivuje chodit na umělku. Jaro trávíme na sportovkách nebo tradičních cestách. Léto pak bývá ve znamení vícedélkového lezení.

Kde se snažíš vytěžit formu získanou v zimě…
Přesně. Moje forma od zimy během roku pomalu klesá až do období hlavních cílů, což bývají zpravidla podzimní Yosemity nebo nějaká velká expedice.

Takže během svých nejlepších přelezů jsi vlastně nejslabší.
Je to tak. (směje se) Fyzicky tě to pomalu vyčerpá, a tak na konci podzimu můžeš začít trénovat znovu – pěkně od začátku.

„Moje forma během roku pomalu klesá až do období hlavních cílů, což bývají zpravidla podzimní Yosemity nebo nějaká velká expedice.“

MORÁL NA SELFIE

V roce 2010 jsi přestal úplně závodit. Byla to nějaká radikální životní změna, nebo sis k tomu došel postupně?
Zrálo to ve mně hodně pomalu a byl to celkem složitý proces. Závodění mi docela šlo, bavilo mě a měl jsem strach ten kolotoč úplně opustit. Ale jakmile jsem se rozhodl, pojal jsem to celkem radikálně. Od té doby už jsem se žádného oficiálního závodu nezúčastnil.

I proces, než jsem se dostal do tradičního a bigwallového lezení, byl celkem pomalý. Začal jsem cestovat po bouldrech a sportovkách. Pak mě to trochu přestávalo bavit a začal jsem se poohlížet po něčem více dobrodružném. Vícedélky a tak dále.

Pomohlo ti, že jsi byl v Itálii známý díky závodění? Myslím třeba pro získání nějakých sponzorů.
Asi trochu ano, ale klíčové spíš bylo to, že jsem nikdy nepřemýšlel o tom, že bych se stal profesionálním lezcem. Jasně, sponzory jsem hledal, ale nikdy jsem ani nedoufal, že by to mohlo dopadnout takhle. (směje se) Zároveň, moje závodní kariéra pro sponzory nebyla zas tak zajímavá. Ti chtějí vidět hlavně fotky, číst příběhy z velkých stěn a tak dále.

Mám z tebe dlouhodobě dojem, že nejsi typ člověka, který je rád středem pozornosti, nechává se fotit, dělá přednášky, rozhovory a tak dále… Byla tohle uvnitř tebe velká překážka na cestě stát se profesionálním lezcem?
To určitě byla. A pořád s tím bojuji. Za poslední roky jsem si na to ale trochu zvykl a mám z vystupování na veřejnosti trochu menší strach. Nebylo to pro mě jednoduché. Pomohly mi různé situace, kdy jsem prostě něco „musel“ prezentovat a nebylo zbytí. Stydlivý jsem pořád, ale už ne tolik jako třeba před 15 lety. Třeba pro Seána Villanuevu je to přirozené – nechat se natáčet nebo zpívat písně, ale já s tím stále zápasím.

Takže co třeba selfie videa?
Jo, to je asi nejtěžší. Skoro bych řekl: „No go.“ Je mi to vyloženě proti srsti. Byl jsem požádán sponzorem, zda bych jedno neudělal. Mělo trvat 10 vteřin. A zabralo mi asi sto pokusů, než se mi to nějak povedlo. (směje se) No nic, je to součást práce.

„Jasně, sponzory jsem hledal, ale nikdy jsem ani nedoufal, že by se ze mě stal profesionální lezec.“

TRAD HARD

Rád bych se teď přesunul k těžkým tradičním jednodélkám. Třeba k největším peckám jako je Meltdown 8c+, Magic Line 8c+ nebo Tribe (bez udané obtížnosti, mluví se o 9a, pozn. aut.). Ještě bys tam něco doplnil?
Ještě byla docela těžká Rhapsody E11 7a (8c+, autor Dave MacLeod, více o cestě najdeš tady, pozn. aut.) a dost mě potrápil prvovýstup Blood Diamond v Orcu. Tomu jsem také nedal klasifikaci. (směje se)

S jakou ze zmíněných cest se cítíš nejvíce spojený?
Určitě Tribe. Naprosto jednoznačně. Tahle cesta se stala jakýmsi zrcadlem mého vývoje jakožto tradičního lezce. Začal jsem ji zkoušet hned první den, kdy jsem se poprvé objevil v Cadarese. Tou dobou jsem o lezení po frendech ještě nevěděl skoro nic. Kámoš Riky Felderer mi to ukázal: „Hele, to by mohl být tvůj projekt pro další roky.“ (směje se) Lezli jsme tam ten den nějaké lehčí věci a po skončení lezení jsem hned běžel do auta, popadl jsem statiku a s čelovkou jsem si to šel proslanit. Vzal jsem do ruky kartáč a začal jsem na tom pracovat.

A za jak dlouho bylo hotovo?
Strávil jsem s tou cestou šest let. První třeba čtyři roky jsem ji zkoušel jen občas s nějakými mírnými zlepšeními. Pak jsem začal cítit naději, takže ke konci jsem na tom strávil doopravdy dvě celé sezóny… Sám jsem pozoroval celý proces a byl s ním hodně propojený.

Nechtěl bych, aby to znělo jako kritika, ale přemýšlel jsi, že by sis cestu nejprve probojoval odspodu stylem AF? Než ji hned proslanil? V Labských pískovcích, kde žiji, se ctí etika prvovýstupů odspodu.
Všichni tady do těžkých cest nejprve slaňují, takže jsem nad tím ani tehdy nepřemýšlel. Ale způsob lezení v Labských pískovcích je pro mě daleko více inspirující. A upřímně: kdybych si tu cestu nejprve neproslanil, nejspíš bych ji nikdy nevylezl.

Můžeš něco říct k jejím opakováním?
James Pearson Tribe zopakoval hned další rok a letos udělal třetí přelez talentovaný Pietro Vidi (22 let, více tady, pozn. aut.). Oba respektovali, že cesta nemá klasifikaci.

Jsi úplně proti tomu, aby se Tribe v budoucnu oklasifikoval?
Úplně proti tomu nejsem. Ale hodilo by se ještě pár přelezců. Klasu beru v lezení jako jakýsi indikátor. Ale nemám rád, když se „číslo stane cílem“. A myslím si, že dnes jsou čísla až příliš důležitá. Pak to není o tom, že bys vylezl nějakou krásnou linii, ale o tom, že jsi dal 6b, 9b nebo 7c. A to je škoda. Hodně lidí se příliš soustředí na číslo a mezitím se trochu ztrácí zážitek.

ZATÍNAT DO ŠEDESÁTI

Do jakého věku si myslíš nebo doufáš, že se lezec dokáže zlepšovat? Nezajímají mě závody, ale vícedélky, trad a podobné věci.
Co si myslím je něco jiného, než v co doufám. (směje se) Doufám, že se budu zlepšovat do 60 let. (směje se) V alpinismu dosáhneš vrcholu své výkonnosti asi v nejpozdějším věku, protože potřebuješ nasbírat všechny možné zkušenosti. I celková vytrvalost se s věkem zlepšuje… Tam si myslím, že ve věku 45 let můžeš pořád dělat hodně husté věci. U lezení je to asi trochu nižší věk. U supertěžkých tradičních cest bude asi čtyřicítka ten věkový limit. A v bigwallech zase trochu vyšší věk. Tam musíš umět kompenzovat ubývající maximálku dostatkem zkušeností. Hodnotné věci pak vylezeš, když si budeš vybírat spíš technické a morálové cesty.

Mimochodem, jak pracuješ se svým strachem? Je tvůj kámoš, nebo tě občas ovládne?
Bojím se, a to vážně pořád. Časem se to trochu vyvíjí – ze začátku jsem se bál cvaknout perfektního frenda, protože jsem o tom nic nevěděl. Myslím si, že strach je velmi důležitý. Funguje pro mě jako jakýsi „alarm“, který mě může zachránit. Lezec by však měl rozlišovat mezi různými druhy strachu. Existuje iracionální strach – třeba když jsi v převise kousek nad borhákem. Nic se ti nestane, takže má smysl tento strach překonat. Na druhou stranu, pak se můžeš dostat do skutečně „na hovno situace“ v horách, kde bys svému strachu měl naslouchat a snažit se najít způsob, jak z toho vyváznout ve zdraví.

Tímto druhým strachem myslíš nějaký „vnitřní hlas“ nebo intuici?
Ano, to spolu souvisí. Intuici se snažím poslouchat. Někdy mi už před nástupem do velké stěny říká: ‚Tohle je docela divné, ne?‘

Co se tedy stane, když cítíš, že „dnes není ten správný den“?
Někdy vycouvám, ale občas je moje motivace tak moc silná, že dokáže přebít i tenhle můj skeptický vnitřní hlas.

Jaká byla tvoje nejdelší tlama do frendu?
Mám za sebou pár dlouhých pádů, ale naštěstí proběhly bez následků. Jednou jsem se proletěl do skyhooku, proběhly nějaké polety do ballnutů nebo mikro-vklíněnců…

Kolik kousků jsi vyzipoval – jaký je tvůj rekord?
Asi nic dramatického, snad jen dva. Popravdě, nemám za sebou moc strašidelných pádů.

(NE)FLASHED

Moc nepadáš? Takže asi lezeš pod svým limitem. (směje se) V délce Boulder Problem jsi také moc nezatnul, když jste s Babsi lezli Freeridera, že? (Viz tato situace, pozn. aut.)
(směje se) Tam to bylo pěkně divné. Chtěl jsem zatnout, ale nevšiml jsem si schovaného chytu, takže jsem prostě nemohl jít na max. Ta pozice mě tam uvěznila a neviděl jsem způsob, jak se z toho dostat ven. Spadl jsem a bylo to frustrující – vážně jsem si ani nezabojoval!

Proč sis o tom bouldru třeba nepopovídal s Alexem Honnoldem?
Jo, povídali jsme si o tom spolu, viděl jsem i video… Myslel jsem, že prostě vezmeš spoďák a zabereš. Ale nevěděl jsem, že kousíček dál v tom spoďáku je schovaná menší kapsa, která to řeší.

Takže ses svými prsty netrefil o pár centimetrů…
Ano, přesně. Ale to neznamená, že kdybych tu kapsu nahmatal, že bych to hned dal.

Chápu, ale i tak to v mých očích byla hlavně perfektní a inspirující ukázka týmového výkonu ve velké stěně… Dokážeš zabrat víc, když ve stěně bojuješ o „FLASH tým“, než když jsi na jednodélce?
Dokážu zabrat i na jednodélce, když lezu sám za sebe. Ale máš pravdu – když lezeš v týmu, ve vzduchu visí daleko více energie. Obzvlášť, když tam jsi s někým, koho hodně dobře znáš. Nevím, zda v těchto situacích dokážu lézt lépe, ale cítím tam určitě více energie, protože je to společná věc vás obou.

„Když lezeš v týmu, ve vzduchu visí daleko více energie.“

Přesto byla Babsi na vršku trochu smutná, že „jsi to neflashnul“. Jak ses cítil ty?
Jo, bylo to zvláštní. Na jednu stranu jsem měl radost za Babsi, že se jí to povedlo… Na druhou stranu jsem byl dost naštvaný na sebe – bral jsem to jako selhání. Stalo se mi, že jsem snad poprvé v životě po dolezení vícedélkové cesty cítil smutek. A během dalších dnů se to ještě zhoršovalo.

Vážně? Z mého pohledu jsi na sebe až moc přísný. Beru to jako váš týmový FLASH přelez – ty jsi také tahal půlku délek, navzájem jste si šetřili sílu, a kdyby Babsi šla boulder jako první, třeba by také minula schovaný chyt a ty bys to pak hned poslal…
Jasně, děkuji, že to vidíš takhle. Je to vlastně „tým FLASH“, ale stejně to vnímám tak nějak s kapkou smutku. El Capitan pro mě hodně znamená a tohle byla jediná cesta, kterou jsem měl možnost vylézt na FLASH. No nic. Bylo by ještě někdy pěkné vylézt si to za jeden den.

Ještě mě zajímá – plánovali jste rozdělit Enduro Corner na dvě délky?
Upřímně, přemýšleli jsme, že bychom to spojili. Tahal jsem první část a zjistil, že u štandu je v podstatě „no hand rest“ – stojíš na malé poličce a zaklíníš se za rameno v koutě. Takže mi přišlo v pohodě to rozdělit.

VE VRCHOLOVÉM VZTAHU

S Babsi jste spolu nějakých 13 let… Jaké jsou hlavní výhody a nevýhody mít životní lásku zároveň jako hlavního lezeckého parťáka?
Za takovou dobu už člověka dokážeš hodně dobře poznat, což je myslím ta největší výhoda. Známe se tak dobře, že už si někdy ve stěně ani nemusíme povídat. (směje se) Skvělé je, že takhle s někým můžeš sdílet svoji lezeckou vášeň. Je to velké štěstí a výsadní situace.

A jasně, vidím i nevýhody. Když se někdo z nás dostane do nebezpečné situace, chováš se trochu jinak, než by ses choval s „normálním“ lezeckým parťákem. Cítíme se hodně propojeni a je to jiné.

Je pro vás těžké shodnout se na společných cílech?
Nemíváme v hlavách stejné cesty. Většinou něco navrhnu a Babsi se to také líbí. Nebo naopak. A snažíme se to střídat. Když si někdo vybere cestu, která toho druhého nezajímá, tak se v pohodě rozdělíme a seženeme si na to jiné partnery. Ale abychom si zalezli spolu, snažíme se oba dělat kompromisy a střídat naše wish listy.

Oprav mě, pokud se pletu, ale zdá se mi, že s Babsi stále ještě nemáte žádný výrazný vícedélkový prvovýstup.
Pravda, to nemáme.

Takže jeden z plánů do budoucna? Bylo by perfektní, kdyby od vás vznikla nějaká cesta. Bude to určitě výzva pro současné i budoucí lezce. Dárek, co by si naše komunita zasloužila.
Tak nějak o tom pořád mluvíme, ale pokaždé nás přemůže lenost. (směje se) Vždycky je jednodušší něco hotového opakovat, než do hor chodit „pracovat“.

Chápu, ale co kdyby? Kam bys váš prvovýstup umístil?
Asi by dávalo smysl nejdřív začít u nás doma v Alpách. A pak třeba nějaký Pákistán, kde je ještě hodně volných směrů. Minule jsme tam jeli opakovat Ethernal Flame, ale znovu už bych do podobné země vyrazil raději objevovat něco nového. Nebo alespoň přelézt volně nějakou starší cestu s technickými úseky.

Zůstaňme raději u vašeho prvovýstupu. Jak byste ho odjistili?
Styl by se odvíjel od typu skály. Pokud všechno půjde zajistit po vlastním, tak by ta cesta byla komplet po vlastním. Kde nepůjde zakládat, tam bych zatloukal skoby. A kde by nešly ani skoby, zavrtal bych nýty. Ale způsobem, aby se nevytvořil nýtový žebřík a aby to nešlo háknout z jednoho nýtu ke druhému. Odlezy by měly představovat výzvu.

Když uděláš cestu v horách, neměl bys ji podle mě dělat s myšlenkami na ostatní. Mělo by to být vyjádření tvého lezení, tvoje dílo… Zanechání stopy o tom, co lezení znamená pro tebe. Bez toho, aniž by sis dělal starosti, zda se to poleze.

Zdá se mi, že dnes někteří prvovýstupci chtějí, aby jejich cesty byly dostupné všem… Je sice hezké myslet na ostatní, ale pak tě to moc nenutí posouvat tvoji výkonnost – fyzickou i psychickou.

To ti na tom nejvíce vadí?
Ano, okrádá to lidi o zážitky, nedovolí jim to růst jakožto lezcům. Přenáší to kulturu umělé stěny do přírody, znásobuje provoz ve skalách… A tahle normalizace či uniformita se mi nelíbí ani na sportovkách – když třeba nýty musí být od sebe určitou vzdálenost, aby bylo všechno super-bezpečné. Velká část lezení se tím ztrácí.

Riskujeme, že se z našeho sportu stane spíše taková lezecká turistika. Třeba u nás doma ve Vorarlbersku teď probíhá jakési hnutí „přejišťování starých sportovních cest“. V mých očích to ale vidím tak, že tyhle cesty kvůli zásahu ztrácí svůj původní charakter. Citlivá místa a odlezy jsou přejišťovány novými dodanými nýty… Myslím si, že je to škoda.

Jasně, souhlasím, že je dobré občas vyměnit starý kus jištění za nový, ale rozhodně bych nepřidával žádné nové železo na nová místa. Dnes vnímám trend, že všechno musí být super-bezpečné. Pěšina do skal i starší cesty. Proč? Každý má přeci možnost volby něco zkusit nebo ne. Když se nechceš zranit, máš dnes spoustu umělých stěn na výběr. A když venku narazíš na nějaké odvážně odjištěné 8áčko, nikdo tě nenutí, abys ho lezl. Pro část lezců však může představovat výzvu. Způsob zajištění cest, které se lezou desítky let, bychom měli respektovat. A nedodávat nýty kvůli momentální módě.

__________