TOMÍK LENC

POSTAVIT SUPERCRACK

S Tomíkem, jak mu kamarádi říkají, se naše cesty poprvé protly na podzim před dvěma lety. Potkali jsme se během víkendového výjezdu za lezením do Rakouska. Už během prvních několika chvil mi bylo jasné, že tohle bude „můj člověk“…

Tomík vášnivě vyprávěl o spárovém lezení, přestože od samého začátku tvrdil, jak to vůbec neumí a že rozhodně není žádný spárař. Pomalu však vytahoval ze své dodávky frendy různých velikostí a s nadšením a radostí ukazoval své nejnovější kousky, které si nedávno pořídil. Myslím, že už tehdy jsem od něj poprvé zaslechl: „Na jaře jedeme do Indian Creeku,“ čímž ve mně vzbudil ještě větší zájem o seznámení se.

Čtyřicátník Tomáš pochází z Brna a živí se výškovými pracemi, které dělá převážně v Česku a Rakousku. Pracuje také jako školitel, třeba i záchranářů. Hned během našeho prvního setkání jsem se dozvěděl, že svoje pracovní zkušenosti nedávno začal využívat v dalším projektu: začal stavět Spářiště – tréninkové místo pro všechny lezce z Brna a okolí, kteří nemají takové štěstí, že můžou brousit spáry na písku kousek za domem…

Bylo už pouze otázkou času, kdy se mi Tomíka povede uhnat na společný rozhovor. Setkání jsme plánovali bezmála rok… Konečně to vyšlo, a tak sedíme v Brně před zavíračkou na HUDY stěně a koukáme před sebe na velkoformátovou fotku, na které někdo sóluje Supercrack (5.10, 6a). Tomík se okamžitě vzpomínkami vrací do Indian Creeku, kam loni zavítal s partou kamarádů.

(NE)DŮVĚRA V UZEL

Proč vlastně spáry a Indian Creek?
Jezdíval jsem do Ádru a chtěl se to naučit, ale vždycky jsme tam bloudili s někým, kdo to neznal, takže jsme třeba půl dne hledali cestu, kterou jsme chtěli lézt. No a pak jsme v ní bojovali o život. Bylo to pro mě hodně morálové, tak jsem si v duchu řekl: ‚OK, nebudu tady tahat, lezu už jenom na druhým… Ale ty spáry mě fakt baví a chci se to naučit!‘

Jenže pak už jsem se začal bát i o své parťáky. Když založili první uzel v patnácti, to jsem si oddychl, ale pak jsem k tomu uzlu dolezl a zjistil jsem, že je úplně na hovno, tak jsem to prostě už psychicky nedával. Tuhle „kapitolu“ jsem tedy v sobě uzavřel. K pískařům z Ádru chovám brutální respekt. Potom přišla pauza. Lezli jsme v horách cesty dlouhé půl kilometru a vždy jsme tam na nějaké spáry narazili, ale moc jsem jim nevěnoval pozornost. To se změnilo až po návštěvě Cadarese, kde jsem se do spár znovu zamiloval. Pak už to zase jelo a postupně se začaly vynořovat ty nápady s Indian Creekem a dalšími spárovými oblastmi…

Kdo přišel s myšlenkou vyrazit do Indian Creeku?
To jsme jednou byli lézt s „Oualem“ (Honza Bourek) nějaké spárové vícedélky u Bolzana, a když jsme byli přímo v těch spárách, tak se ho ptám: „Ty vole, nejedeme do toho Creeku?!“ a Honza na to: „Tak jo, jedeme…“ (směje se)

Kluci o mně často říkají, že mám takové to nadšení, že s něčím přijdu, namotivuju a dokopu je, že prostě řeknu: „Jedeme!“ A hned kupujeme letenky. Oni to nadšení mají sice taky, ale já jsem pro ně asi takový ten poslední impuls.

Jaké spárové techniky jsi uměl, než jste tam odjeli?
I když jsem před těmi třiceti lety strávil pár měsíců v Ádru, tak jsem se pořádně žádnou techniku nikdy nenaučil. Byli jsme třeba čtrnáct dní na Lofotech, kde jsme samozřejmě lezli převážně spáry, ale já jsem za celou tu dobu dal žábu možná tak čtyřikrát. Jinak jsem to lezl různě na krtka, na sokola a další zvířata… Ale i přes ty mé technické nedostatky mě to strašně bavilo… (směje se) Teď už je to lepší, právě i díky Spářišti. Učím se za pochodu různé rozměry.

Spářiště jsi začal stavět, abys měl kde trénovat před Creekem?
V hlavě jsem tu myšlenku nosil už opravdu dlouho, asi tak osm let… Jsem z Brna, takže na Pilíř (nedokončeného dálničního mostu, výška cca 22 metrů, viz mapa, pozn. red.) jsem vylezl poprvé někdy v roce 1995 ještě po zbytcích zrezlých šroubů, co tam zůstaly po závodech ze série Českého poháru. Udělali jsme si z toho Arnýho hákovačku a ty zrezlé šrouby jsme obvazovali tenkou repkou a nahoru jsme to celé hákovali. Už tehdy jsem přemýšlel nad tím, že je Pilíř dost nevyužitý, ale že bude složité a obtížné se domluvit s úřady, které prostě nemám rád a radši se jim vyhýbám.

V roce 2018 se však Zobčovi (Radek Lienerth) povedlo vyjednat, že tam může udělat tréninkové zázemí pro drytool. Díky němu teď spadá Pilíř pod správu Lokálky (HO Lokomotiva Brno, pozn. aut.). Napadlo mě, že určitě nevyužijí všech osm stěn – dvě nohy po čtyřech stranách… Takže by se tam vešly tréninkové spáry. Ale samozřejmě v tom hrály roli prachy, protože ať to uděláš jakkoliv low-cost, tak to pořád stojí nemalé peníze, které se ti nikdy nevrátí.

Pak jsme ale byli lézt na podzim 2023 s partou v Cadarese, což byl přesně ten moment, který mě úplně nakopl k tomu, že to tam udělám! Takže jsme se vrátili a hned druhý den jsem se jel podívat na Pilíř a chtěl to celé promyslet. Zobča tam zrovna chystal další drytoolovou sezónu, tak jsme dali řeč a domluvili se, že se do toho můžu na vlastní pěst pustit…

Jak jsi to celé financoval?
Všechno jsem zaplatil ze své kapsy… (směje se) Dal jsem do toho mnohem víc peněz, než jsem chtěl, protože jak jsem se do toho naplno opřel, tak jsem to už chtěl udělat v pořádné kvalitě, aby to tam nějaký čas vydrželo.

Kdo ti pomáhal se stavbou?
Dělal jsem to celé sám. (směje se) Což mně nevadí, protože v patnácti letech jsem začal lízt a dělat první výškovky. Někdy mě baví vzít nějakou zakázku, kterou bych mohl pohodlně dělat ve více lidech, ale jdu do ní nakonec sám, protože se nad tím rád zamýšlím logisticky. Co kde potřebuješ přimontovat a upevnit, jak přemístit těžké břemeno, jak vymyslet systém kladkostrojů, jak všechno vypouštět, jak si co přizvednout… Takže to, že jsem to dělal celé sám, mně ani nevadilo. Jak se do něčeho zažeru, tak mi přepne hlava a jedu non-stop, hodiny v kuse, za jakéhokoliv počasí… (směje se)

Jak dlouho ti trvalo postavit Spářiště do současné podoby?
Měli jsme chvíli před Indian Creekem a Spářiště bylo pořád rozdělané. Plánoval jsem to před odletem dokončit, kdyby tam už chtěli chodit nějací lezci, tak ať můžou využít bezpečně vše, co už tam je.

Začal jsem se s tím v listopadu 2023 a ještě v dubnu, den před odletem, jsem tam celý den makal. Ale zase třeba celý leden a půlku února jsem byl pracovně v Rakousku, takže jsem tam dva měsíce vůbec nebyl. Celkově čistého času možná tak tři, čtyři měsíce. Byly dny, kde jsem tam trávil 18 hodin denně. Déšť, zima, mráz, chumelilo. Rampouchy a zmrzlá pracovní lana, která jsem lámal, ale už jsem v tom byl natolik ponořen, že mě ani to počasí neodradilo…

„Déšť, zima, mráz, chumelilo. Rampouchy a zmrzlá pracovní lana, která jsem lámal, ale už jsem v tom byl natolik ponořen, že mě ani to počasí neodradilo…“

HROMADA MATERIÁLU

Co bylo na celé realizaci nejtěžší?
Kdyby to udělal kdokoliv jiný, tak před ním smekám, což nemyslím nijak egoisticky nebo aby přede mnou lidi klekali či tak něco. Nejtěžší bylo rozhodnutí, že do toho jdu! Později ještě, že to udělám jinak, než jsem měl původně v hlavě, protože těch peněz… To je úlet! (směje se)

Hodně mi s tím pomohl Míra z „Ríplaje“, co vyrábí tady v Kuřimi struktury (RE-PLY volumes, pozn. aut.). Dal mi všechny struktury jen za náklad a cenu materiálu. Neměl na tom žádnou marži, protože kdyby mi dal ceníkovou sazbu, tak to nemám z čeho zaplatit. První spáry, které jsem tam instaloval, jsou jen hoblovaný fošny, které jsem „elkama“ přichytil a funguje to dobře, ale ty profi-struktury tomu daly úplně nový rozměr.

Také je tam spousta věcí, které na první pohled nevidíš. To tě napadne, až když třeba vrtáš celý den 200 děr dvanáctek. Spousta je toho schovaného pod deskami, jsou to desítky kil kotvicího materiálu. Nahoře mám všude vrtané štandy s řetězy, používal jsem nerezové expanzní nýty od Petzlu… Toho materiálu pod spárami je neskutečně hodně.

To jsem si třeba večer doma vysypal hromadu šroubů a matiček a v teple si to předchystával. Dělal jsem tam od rána do večera. Do desíti, jedenácti s čelovkou, za deště… Sice jsem už nevrtal kvůli lidem, co bydlí v okolí, ale věnoval se jiným pracem. Fakt mě to bavilo – když ti to teď říkám, šel bych to dělat hned znovu! (směje se)

Plánuješ další rozšíření?
Stále tam je prostor, asi tak třetina, o kterou by se to mohlo celé zvětšit a rozšířit. Navíc, ať si na Zobču říká, kdo chce, co chce, tak jedno se mu musí nechat: on je schopný vydolovat a sehnat na drytool a Pilíř dotace, dát do toho spoustu peněz i času… A tím, že je to zaštítěné Lokálkou, tak tam může všechno takhle oficiálně existovat. Jinak by to bylo mnohem složitější, protože je to ve městě. Myslím si, že takové tréninkové centrum není jen tak někde v Evropě.

Jaké spáry můžu na Spářišti trénovat?
Když si stoupneš dozadu čelem k řece, tak na levém pilíři je jako první asi šest metrů dlouhá, různě se rozšiřující žábovice (pro někoho může být i pěst). Stalo se tak proto, že jsem ještě neměl úplně vychytaný systém kotvení spár, ale alespoň je to podobnější spárám na písku, které také často mění rozměr. (směje se) Na konci této úvodní žáby přelézáš sokolíkem přes okno v pilíři, kolem jsem přidal stupy a pak nalezeš zase zpátky asi do dvanáct metrů dlouhé žáby udělané z fošen, která tě zavede až ke slaňáku.

Hned nalevo od toho je nejprve několik metrů prstovky, která je pro nás absolutně nelezitelná. Může to být třeba 5.13 / 5.14 (kolem 8a, pozn. red.), když jdeš nohama uvnitř. Byl tam už i Bača (Pavel Vrtík) se Stoupou (Dušan Janák) a sami říkali, že je to fakt těžké. Chtěl bych tam ještě přidat stupy, aby to bylo použitelné i pro běžné smrtelníky, protože bez stupů je to fakt brutál…

Pokračujeme vlevo. Tam máš další, šest metrů dlouhou žábovici, kterou jsem udělal už z profi struktur. Ta je trochu užší a řekl bych, že i mnohem lehčí. Pokračuje čtyřmi metry dvojžáby, která jde vylézt i na sokola, následně čtyři metry prstovky se stupy okolo a končí to celé zase šest metrů dlouhou žábou, která se stáčí lehce doprava a vede až nahoru.

Úplně na levém okraji jsem udělal z fošen další kombinaci spár, která se leze jakoby koutem (pravým bokem se opíráš o stěnu pilíře). Tam začíná nejprve šest metrů žábo-pěst s kolenem vevnitř, pokračují další čtyři metry mírně převislé žáby, pak čtyři metry kolmé pěstní spáry a lehkým traverzíkem do finálních osmi metrů různě převislé žábovice.

Na druhé straně, tedy na pravém pilíři za rohem, je další lehká žábovice udělaná z širokých fošen. Vlastně jsou to všechno hoblované „KV hranoly“. Tahle žába se leze opět koutem – levým bokem k pilíři. Buď si ji můžeš vylézt na TR, nebo se dá odjistit tou Arnýho hákovačkou (gear list + je dobré vzít si pár skyhooků navíc, pozn. TL).

No, pak napravo od toho je ta obří širočina, což byl teda mazec drahej. (směje se) Pro mě to vychází na žábu/pěst a koleno dovnitř, celé to monstrum má délku asi 17 až 18 metrů a stáčí se trochu doprava, doleva a zase doprava jakoby „do esíčka.“ Začali jsme to tam nejdříve ladit „na topinku“ a byli jsme s Ouvim úplně happy, když jsme vylezli první čtyři metry. Pak jsme trénovali dál, pilovali techniku a nakonec jsme to vylezli celé, ale je to opravdové fyzično. Poprvé, když jsem to přelezl a Honza mě spustil, tak jsem dole ležel, jak kdybych právě doběhl maraton pod hodinu čtyřicet. Funěl jsem a myslel jsem, že budu zvracet…

Na okraji úplně vpravo je z fošen udělaný „motýlek/dvojžába“, a to je pro mě taky zatím brutálně těžká technika. V tom jsem udělal zatím jen pár kroků, protože je těžký udržet no hand a je to mnohem víc o zpevněném středu těla, než když můžeš strčit koleno dovnitř jako u širočiny. Nakonec je tam ještě koutová prstovka, ale tu jsme zatím přelezli jen na sokola. Je taky hodně těžká…

Pak tam jsou ještě místa, kde v budoucnu snad dodělám další spáry. Třeba nalevo od tý „Arnýho hákovačky“ máš téměř celou nevyužitou stěnu…

Můžou lidi nějak přispět a podpořit rozvoj Spářiště?
Ano, pod každou spárou jsem umístil infocedulku, kde je QR kód pro příspěvek na transparentní účet Spářiště. (Vstupné je dobrovolné. Kdo chce, může přispět i rovnou tady: 2302835221/2010, pozn. red.)

Spustili jsme také webovky spariste.cz, kde najdeš základní informace. Časem se budeme věnovat asi i Facebooku a Instagramu, ale já s těmito vymoženostmi nejsem kamarád, tak to asi ještě chvíli potrvá, než se projekt dostane trochu mezi lidi… (směje se)

Pár slov pro tvé kamarády a všechny ostatní, co tě v tom jakkoliv podporují?
Mé hlavní lezecké parťáky, tedy Honzu „Ouala“ Bourka, Ondru Marvánka a Honzu Reháka, už jsem zmínil. Oual byl takový tester. Z každé další namontované spáry byl tak nadšený, že na ni hned přijel. Na rozdíl ode mě ty spáry alespoň nějak lézt uměl. A Ondra byl hlavní „IT podpora“, protože vytvořil ty webovky…

Určitě chci poděkovat ještě Zůze Aligerové, která nám namalovala krásný logo a obrázky. Dále Soně Polákové (foto) za vymyšlení názvu „Spářiště“. Také bych chtěl poděkovat borcům, co během zimy chodili trénovat na drytool, a morálně mě podporovali a fandili mi.

Nakonec patří velké poděkování samozřejmě Zobčovi a Lokálce, protože bez nich by Spářiště nemohlo existovat…

ROOKIES JEDOU!

A co Indian Creek – splnil tvoje očekávání? Kdy a jak dlouho jste tam byli?
Byli jsme tam na přelomu dubna/května roku 2024, což byl trochu risk kvůli počasí, protože v těch posledních dnech tam už bylo opravdu obrovské vedro. Ale skály jsou rozmístěné různě, takže jsi schopný se přemisťovat do stínu podle toho, jak potřebuješ. No, ale když jsme občas něco lezli na sluníčku, tak to už fakt pálilo a bylo to peklo.

Byli jsme tam všehovšudy tři týdny. Já, Oual, Jana Petrušková a Ondra Marvánek. Na dva dny jsme ještě přejeli do Red Rocks, kde jsme vylezli nějaké dvě vícedélky s výhledem na Las Vegas. To byl pro mě fakt zážitek, ale představoval jsem si to úplně jinak. Víš, jak se vždycky říká, že Vegas je v poušti, tak jsem měl v představách takovou tu saharu, jenom duny a písek, kasína a mrakodrapy, ale ono to bylo docela kopcovaté. Lezení a skály v Red Rocks byly fantastické!

Co jste lezli? Měl jsi seznam vybraných cest, ale nevěděl jsi, jak vám to tam půjde obtížnostně, je to tak?
Jo, objednal jsem si přes kámošku, která bydlí ve Washingtonu, průvodce a hned jsem koukal, co bych si chtěl vylézt. Jenže tady v Česku a Evropě znáš to naše lezení a víš, co seš schopnej vylízt, co se dá a co ne. Tak jsme vybírali, vybírali a říkám Oualovi: „Ty vole, já vlastně vůbec nevím, ty spáry jsou tak specifické…“ Pro někoho může být 5.9 spára třeba jen za 5+, ale pro dalšího klidně 8-. Stačí jen, když máš o několik milimetrů jinak velkou ruku a najednou je to diametrálně jiná obtížnost.

Tak jsme vybírali spáry, které nás vizuálně lákaly a které prostě zkusíme. Nejlepším vodítkem pro nás nakonec bylo to, že v průvodci psali, jaké velikosti frendů tam potřebuješ a podle toho jsme byli schopni trochu odhadnout, co nám asi sedne a co ne. Třeba žlutej frend od BéDéčka, myslím dvojka, je pro mě ideální žábovice. Těch frendů mám teď po Indian Creeku asi sedmdesát… (směje se)

Co tě nejvíc překvapilo na tamějším lezení?
Hele, nejvíc mě asi překvapilo, že my – spároví začátečníci, jsme tam byli možná jedni z nejlepších lezců… (směje se) Oni tam ti Amíci lezli všechno na topinku, moc jim to nešlo a hlavně to pořádně ani nezkoušeli. Chyběl jim úplně drive a motivace do něčeho nalézt… A oproti adršpašskému lezení je to tam velká pohoda. Když se bojíš, tak do skály strčíš frend a lezeš dál…

Ohledně frendů se vám stala i jedna nemilá historka…
Jo, k tomu jsem se chtěl dostat. Náš první lezecký den jsme začali vybalovat věci z auta. Obešel jsem to auto asi čtyřikrát a říkám: „Ty vole, kde mám ten petzlovský batoh se všemi frendy?!“ Prostě nikde nebyl! Tak jsme se postupně začali vracet na všechna místa, kudy jsme projeli a odkud jsme přijeli, kde jsme nakupovali, kde jsme spali. Jeli jsme zpátky asi 600 kilometrů z Utahu až do Colorada, ale nikde jsme batoh nenašli…

Zůstala mi jen helma, sedák a gri-gri, co jsem si dal do příručáku. Napsali jsme o ztrátě batohu s matrošem mezi místní lezeckou komunitu, kdyby náhodou někdo rozprodával frendy. Ono se to pak asi rychle šířilo, protože už o nás všichni věděli. To byl totiž teprve druhý den po příjezdu, kdy jsem zjistil, že ten batoh nemám a nevěděli jsme, jestli se vůbec najde. Potřebovali jsme to okamžitě řešit, tak jsem šel do nejbližšího lezeckého shopu a oni na mě hned spustili: „Jo, to jste vy, co vám zmizel batoh s padesáti frendy!“

Tak jsem tam utratil dalších 70 litrů za frendy, ale dostal jsem od nich alespoň symbolickou slevu útěchy. Koupil jsem si tam nakonec i úplně toho největšího BD frenda jako suvenýr, že si ho doma klidně jen pověsím na zeď… (směje se) První tři dny mě to hodně štvalo, ale nakonec jsem si řekl, že je to „jen o prachách“. V životě jsem zažil už dost blbých věcí, takže tohle bylo v porovnání s tím ještě v pohodě. Sice to není málo peněz, obzvlášť pro mě, ale mohou se stát opravdu mnohem, mnohem horší věci…

Celý příběh je hrozně dlouhý, ale nakonec se ke mně batoh záhadně nějakým zázrakem po dvou týdnech vrátil. Vůbec jsme nechápali, jak k tomu došlo…

Jak tedy?
To by bylo minimálně na půl hodiny… Trochu jsem tehdy zkolaboval, ozvali jsme se i na letiště a dostali jsme pověřenou osobu k řešení ztráty. Ta nám řekla, že to s námi teď řešit nebude, protože je doma nahá… (Anglická fráze „I’m at home naked“, pozn. red.) Došlo i k situaci, kdy zavazadlo poslali na adresu našeho kamaráda v US, kterého měli uvedeného jako kontaktní osobu ve formuláři ESTA skrz ubytování v kempu, ale zrovna nebyl doma, manželka otevřela dveře a řekla: „To určitě není náš batoh, odvezte to pryč!“ A tak podobně…

PŘÍŠTÍ STANICE: GRÓNSKO

Zmínil jsi, že se s kluky chystáš na další větší expedici za spárovým lezením. Kam pojedete?
Už v USA jsme plánovali, že příště vyrazíme buď do Patagonie, Pákistánu nebo Kyrgyzstánu, ale místňáci nám doporučili Bugaboos v Kanadě, což je na západ od Calgary asi čtyři hodiny autem. Takže hned, jak jsme se vrátili, tak jsme si objednali na Bugaboos průvodce. To Bugaboos vypadá úplně super, akorát jsme usoudili, že tam můžeš odletět kdykoliv, protože to není nijak logisticky náročné. Jenom koupíš letenku do Calgary, tam si pronajmeš auto a za čtyři hoďky jsi pod místem, odkud chceš vyrážet do stěn.

Tak jsem zase brouzdal po netu a dívám se na Grónsko – na všechny ty expedice, jak tam lezou, a říkám si, že za ten zážitek bych byl ochotný dát i dvě stě či trošku víc tisíc. Sice mě to vyškube z účtu, ale prostě bych to dal. Tak se ptám Honzy: „Tak co Grónsko?“ A on na to zase hned: „Tak jo, jedeme“.

Mysleli jsme, že Grónsko bude extrémně drahý, takže pojedeme asi jen sami dva, protože za ty peníze už k sobě nikoho neseženeme, ale hned, jak jsme začali hledat letenky, zjistili jsme, že se pohybují už mezi 23 až 30 tisíci, což je mazec. Počítali jsme, že letenka bude stát třeba stovku. Takže už se nám povedlo sehnat další dva parťáky a jedeme zase ve čtyřech, na začátku července letošního roku.

Co tam chcete lézt?
Koukáme hlavně na směry, ve kterých jsou spáry, protože když potkáme plotnu za 7B a víc, tak tu volně nepřelezeme, na to nemáme. Navíc plotnu moc nepřehákuješ a když tam budou oblinky, tak s tím nic nevymyslíš. Takže plánujeme určitě zopakovat přelezy už hotových cest, ale chtěli bychom udělat i nějaký ten prváč, bereme s sebou na to všechen matroš… (směje se)

I kdybychom tam vylezli někam jen do půlky stěny a byli v té stěně třeba dva tři dny a nakonec zjistili, že na to nemáme, tak prostě slaníme a já budu úplně happy! Bude to zážitek. Mám to v hlavě nastavené takhle a kluci to mají úplně stejně.

__________