Egyptská hrana VIIb

Do noclehárny na Valdštejně přijíždělo každý víkend dvacet třicet kamarádů/horolezců. Po vojně už měl Jirka Čihulka konečně více času, tak mohl do okolních skal začít chodit s nimi. A přičinil se tím třeba o oblíbenou klasiku „Egyptskou hranu“ na Sfingu.

TEXT A FOTO: STANDA „SANY“ MITÁČ, ARCHIV J. ČIHULKY,
PŮVODNÍ VIDEO: JAKUB FREIWALD, STANDA MITÁČ
| PROSINEC 2019

POKUS ČÍSLO DVA

Všechno bylo domluvené, vyladěné, naplánované… „Odpoledne má být přes třicet, tak si holt na lezení tentokrát přivstaneme. Sraz v sedm u koupáku,“ zněla domluva na zítřek, tedy 20. června. Zbývalo už jen připravit fixní lano do cesty, abychom se s tím ráno nemuseli zdržovat a nepropásli pěkné světlo.

Cestou ke Sfinze však začíná pršet. Chvíli čekáme. „Tohle by ještě do zítřka mohlo uschnout,“ snažíme se vidět situaci pozitivně. Po půl hodince vytrvalého deště, který nepřestává, se rozhodujeme, že zítřejší natáčení rušíme. Škoda – Honza Vais si kvůli tomu zařídil volno z práce v Rakousku a dokumentaristi dorazili z Vysočiny nebo Labáku… Počasí mělo poslední slovo.

Další průnik v kalendáři, kdy jsme mohli do Skaláku přijet všichni, jsme našli až za tři měsíce v září. Počkat se vyplatilo – přivítal nás jasný den s příjemnými teplotami. A když jsme se pod nástupem Egyptské hrany podívali do průvodce, zjistili jsme, že jsme tu na den přesně po 58 letech od prvovýstupu (13. září). Dobrá trefa! A nejlepší bylo, že Jirka Čihulka (*1930), jeden ze dvou prvovýstupců, tam mohl být s námi.

Jaká je „EGYPTSKÁ HRANA“?

– Leze Honza Vais, vzpomíná Jirka Čihulka, jeho syn a vnučka –

NEBYLO ÚNIKU

Všechno se odehrávalo na hradě Valdštejn v Českém ráji. Jirka lezl po hradbách okolo kostela, spouštěl se po dubu k čerpadlu, skákal po cimbuří, s rovnováhou obcházel sedmdesát metrů hlubokou studnu… To byla tělesná příprava. Mladý jinoch často vypomáhal rodičům přímo v hradním hostinci a tam mu to osud dávkoval znovu – poslouchal historky prvních pískařů, kteří se tam po svých smělých výkonech přicházeli napájet a trávili víkendy v místní noclehárně. Poslouchání jejich příběhů byla mentální příprava. Formulace, že „k lezení Jirka Čihulka neměl daleko“, není úplně přesná. Lezení totiž přišlo přímo za ním. Neměl na vybranou.

Jeho rodiče provozovali ubytovací hostinec na hradě Valdštejn v letech 1923–1952. Lepší místo, kde strávit dětství, si snad nemohl přát. I když asi ne vždycky si to myslel i Jirka sám. Po dobu 14 let sbíhal do osm kilometrů vzdáleného Turnova a cestou zpět domů ho čekala ta samá vzdálenost – tentokrát už ale poctivého výšlapu přes Hlavatici. Po splnění školních povinností ho tatínek buď zapřáhl na place, nebo posílal zase dolů do Mašova k řezníkovi nebo do Pelešan pro nákup. V horkém létě nosil Jirka na hrad i vodu ze studánky – na zádech dvanáctilitrovou bandasku a v rukou dvě pětilitrové konve…

Tatra ministra školství Zdeňka Nejedlého a Jirkovo první děvče. (Kolem roku 1950)


Do rodinné hospody občas zavítal legendární průkopník pískovcového lezení Joska Smítko. Objevoval se výhradně po zavírací době, když byl podnik prázdný – za války ho hledalo gestapo, a tak se schovával kde mohl. Třeba na Valdštejně. (Po letech Jirka pomáhal kontaktovat Josefu Štyrsovi lidi ze Smítkova okolí, aby mohla vzniknout knížka Kamarád ze skal, pozn. red.) Jak vypráví Jirka v dodatečné stopáži dole, Joska Smítko se na Valdštejně jednou zastal Jirkova tatínka před důstojníkem gestapa a ke rvačce nebylo daleko. „Kdyby tam Smítko zmlátil německého důstojníka, tak jsme se do tábora mohli vézt jako rodina,“ vzpomíná Jirka.

____________________

Jelikož nám vzpomínky Jirky Čihulky přijdou bohaté a vzácné, rozhodli jsme se je tentokrát zařadit formou samostatné stopáže:


VYLÉZT A POJMENOVAT

„Je to taková dobrá přebíračka – vždycky se tam něco najde,“ dívá se Jirka Čihulka nahoru do stěny, kde právě stoupá jeho vnučka. Cestu „Egyptská hrana“, která se mezitím stala stěnovou klasikou, udělal v roce 1961 společně s Láďou Mejsnarem. „S ním jsem se poprvé setkal, když jsme brali takovou haparandu mladých děvčat na Malého Kapucína. Lezl naproti s Frantou Kroupou a docela pěkně s ním zabíral.“

Franta Kroupa pak nového kamaráda z Jablonce přišel představit: „Je tady poprvé, ale ten teda umí lízt!“ Od té doby se pro Jirku často stavovala Tatra 603, nabral ho šofér Láďa a jelo se lézt. Postupem času se Láďa vypracoval ve vynikajícího lezce své doby, což mu zajistilo účast na expedici Aljaška 1970. Komunističtí předáci však národnímu týmu Severní Ameriku preventivně zakázali, a tak se naši nejlepší horolezci vydali do Peru, odkud se po zemětřesení nikdo nevrátil. (V příštím roce si o tom budeš moci mnoho přečíst ve všech možných médiích, pozn. red.)

Láďa Mejsnar (vlevo) a Jirka Čihulka při prvovýstupu “Egyptské hrany”. Skalák 1961


Když Jirka Čihulka zmiňuje Láďu Mejsnara, gentlemansky připomíná, že hlavní lezeckou práci jejich dvojice odváděl Láďa. „Já jsem potom cestám dával hlavně jména.“ Jirka je vystudovaný tlumočník s citem pro jazyk, což můžeš poznat z jeho projevu i následujícího výběru cest, které ve Skaláku vytvořil nebo spoluvytvořil. Však do nich můžeš nalézt příští sezónu a vrátit se 60 let v čase:

„Zakletá“ VIIIb na Růženčinu věž,
„Falešná“ IV na Nevěrnici,
„Smutná“ III na Rozeklanou,
„Nenápadný roh“ IV na Ztracenou,
„Poustevnická“ VIIb na Dominstein (Žil tam kdysi poustevník, pozn. red.)

Topo cesty „Egyptská hrana“ na Sfingu. Prvovýstupci začali zprava.



VZPOMÍNKA PETRA ŠOUFKA

Nalezli jsme do toho zprava, tak mě teď potěšilo,
když jsem se ve videu dozvěděl, že to tak lezli i prvovýstupci.
Myslím si, že nejtěžší na cestě je to úvodní bříško. Když ho překonáš, tak je to nádhera. Z mého pohledu je to zatím nejlehčí VIIb,
co jsem ve Skaláku lezl. Bylo to zároveň tehdy i moje první VIIb,
co jsem tu vytáhl. Nahoře jsem se jenom bál,
že se to leze přímo v linii hrany. Tak jsem se tam rozklepal…
Naštěstí na mě někdo zespoda zavolal, že se to jde doleva,
kde jsem našel ještě jeden kruh.
Krásná cesta. Tři délky.



________________________________________

Text a video o „Egyptské hraně” na Sfingu patří mezi naše „Příběhy cest“. Partnerem tohoto dílu je pivovar Rohozec.

Výrobu článku a videa finančně podpořil také Jiří Čihulka mladší. V minulosti utrpěl vážný lezecký úraz, který s velkým štěstím přežil. Na jeho přání zde odkazujeme na web www.JezisTeMaRad.cz.


Pokud chceš ocenit naši práci,
zvaž prosím cvaknutí přispěvatelské samolepky,
ať můžeme točit další videa. I malá částka se počítá a neurazí.

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší datum – v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Jakub Freiwald

Editor

Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf. Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii. Motto: „Když se chce, všechno jde.“

Facebook eMontany | Potěš nás svým komentářem a odškrtávej nejnovější články a videa.