Egyptská hrana VIIb

POKUS ČÍSLO DVA

Všech­no bylo domlu­ve­né, vyla­dě­né, naplá­no­va­né… „Odpo­led­ne má být přes tři­cet, tak si holt na leze­ní ten­to­krát při­vsta­ne­me. Sraz v sedm u kou­pá­ku,“ zně­la domlu­va na zít­řek, tedy 20. červ­na. Zbý­va­lo už jen při­pra­vit fix­ní lano do ces­ty, abychom se s tím ráno nemu­se­li zdr­žo­vat a nepro­pás­li pěk­né svět­lo.

Ces­tou ke Sfin­ze však začí­ná pršet. Chví­li čeká­me. „Tohle by ješ­tě do zítř­ka moh­lo uschnout,“ sna­ží­me se vidět situ­a­ci pozi­tiv­ně. Po půl hodin­ce vytr­va­lé­ho deš­tě, kte­rý nepře­stá­vá, se roz­ho­du­je­me, že zít­řej­ší natá­če­ní ruší­me. Ško­da – Hon­za Vais si kvů­li tomu zaří­dil vol­no z prá­ce v Rakous­ku a doku­men­ta­ris­ti dora­zi­li z Vyso­či­ny nebo Labá­ku… Poča­sí mělo posled­ní slo­vo.

Dal­ší prů­nik v kalen­dá­ři, kdy jsme moh­li do Ska­lá­ku při­jet všich­ni, jsme našli až za tři měsí­ce v září. Počkat se vypla­ti­lo – při­ví­tal nás jas­ný den s pří­jem­ný­mi tep­lo­ta­mi. A když jsme se pod nástu­pem „Egypt­ské hra­ny“ podí­va­li do prů­vod­ce, zjis­ti­li jsme, že jsme tu na den přes­ně po 58 letech od prvo­vý­stu­pu (13. září). Dob­rá tre­fa! A nej­lep­ší bylo, že Jir­ka Čihul­ka (*1930), jeden ze dvou prvo­vý­stup­ců, tam mohl být s námi.

NEBYLO ÚNIKU

Všech­no se ode­hrá­va­lo na hra­dě Vald­štejn v Čes­kém ráji. Jir­ka lezl po hradbách oko­lo kos­te­la, spouš­těl se po dubu k čer­pa­dlu, ská­kal po cim­bu­ří, s rov­no­vá­hou obchá­zel sedm­de­sát met­rů hlu­bo­kou stud­nu… To byla těles­ná pří­pra­va. Mla­dý jinoch čas­to vypo­má­hal rodi­čům pří­mo v hrad­ním hos­tin­ci a tam mu to osud dáv­ko­val zno­vu – poslou­chal his­tor­ky prv­ních pís­ka­řů, kte­ří se tam po svých smě­lých výko­nech při­chá­ze­li napá­jet a trá­vi­li víken­dy v míst­ní nocle­hár­ně. Poslou­chá­ní jejich pří­bě­hů byla men­tál­ní pří­pra­va. For­mu­la­ce, že „k leze­ní Jir­ka Čihul­ka neměl dale­ko“, není úpl­ně přes­ná. Leze­ní totiž při­šlo pří­mo za ním. Neměl na vybra­nou.

Jeho rodi­če pro­vo­zo­va­li uby­to­va­cí hos­ti­nec na hra­dě Vald­štejn v letech 1923–1952. Lep­ší mís­to, kde strá­vit dět­ství, si snad nemohl přát. I když asi ne vždyc­ky si to mys­lel i Jir­ka sám. Po dobu 14 let sbí­hal do osm kilo­me­t­rů vzdá­le­né­ho Tur­no­va a ces­tou zpět domů ho čeka­la ta samá vzdá­le­nost – ten­to­krát už ale pocti­vé­ho výš­la­pu přes Hla­va­ti­ci. Po spl­ně­ní škol­ních povin­nos­tí ho tatí­nek buď zapřá­hl na pla­ce, nebo posí­lal zase dolů do Mašo­va k řez­ní­ko­vi nebo do Pelešan pro nákup. V hor­kém létě nosil Jir­ka na hrad i vodu ze studán­ky – na zádech dva­nác­ti­li­t­ro­vou ban­dasku a v rukou dvě pěti­li­t­ro­vé kon­ve…

Do rodin­né hos­po­dy občas zaví­tal legen­dár­ní prů­kop­ník pís­kov­co­vé­ho leze­ní Joska Smít­ko. Obje­vo­val se výhrad­ně po zaví­ra­cí době, když byl pod­nik prázd­ný – za vál­ky ho hle­da­lo gesta­po, a tak se scho­vá­val kde mohl. Tře­ba na Vald­štej­ně. (Po letech Jir­ka pomá­hal kon­tak­to­vat Jose­fu Štyr­so­vi lidi ze Smít­ko­va oko­lí, aby moh­la vznik­nout kníž­ka Kama­rád ze skal, pozn. red.) Jak vyprá­ví Jir­ka v doda­teč­né sto­pá­ži dole, Joska Smít­ko se na Vald­štej­ně jed­nou zastal Jir­ko­va tatín­ka před důstoj­ní­kem gesta­pa a ke rvač­ce neby­lo dale­ko. „Kdy­by tam Smít­ko zmlá­til němec­ké­ho důstoj­ní­ka, tak jsme se do tábo­ra moh­li vézt jako rodi­na,“ vzpo­mí­ná Jir­ka.

____________________

Jeli­kož nám vzpo­mín­ky Jir­ky Čihul­ky při­jdou boha­té a vzác­né, roz­hod­li jsme se je ten­to­krát zařa­dit for­mou samo­stat­né sto­pá­že:

VYLÉZT A POJMENOVAT

„Je to tako­vá dob­rá pře­bí­rač­ka – vždyc­ky se tam něco najde,“ dívá se Jir­ka Čihul­ka naho­ru do stě­ny, kde prá­vě stou­pá jeho vnuč­ka. Ces­tu „Egypt­ská hra­na“, kte­rá se mezi­tím sta­la stě­no­vou kla­si­kou, udě­lal v roce 1961 spo­leč­ně s Láďou Mej­sna­rem. „S ním jsem se popr­vé setkal, když jsme bra­li tako­vou hapa­ran­du mla­dých děv­čat na Malé­ho Kapu­cí­na. Lezl napro­ti s Fran­tou Kroupou a doce­la pěk­ně s ním zabí­ral.“

Fran­ta Krou­pa pak nové­ho kama­rá­da z Jab­lon­ce při­šel před­sta­vit: „Je tady popr­vé, ale ten teda umí lízt!“ Od té doby se pro Jir­ku čas­to sta­vo­va­la Tat­ra 603, nabral ho šofér Láďa a jelo se lézt. Postu­pem času se Láďa vypra­co­val ve vyni­ka­jí­cí­ho lez­ce své doby, což mu zajis­ti­lo účast na expe­di­ci Aljaš­ka 1970. Komu­nis­tič­tí pře­dá­ci však národ­ní­mu týmu Sever­ní Ame­ri­ku pre­ven­tiv­ně zaká­za­li, a tak se naši nej­lep­ší horo­lez­ci vyda­li do Peru, odkud se po zemětře­se­ní nikdo nevrá­til. (V příš­tím roce si o tom budeš moci mno­ho pře­číst ve všech mož­ných médi­ích, pozn. red.)

Když Jir­ka Čihul­ka zmi­ňu­je Láďu Mej­sna­ra, gentle­man­sky při­po­mí­ná, že hlav­ní lezec­kou prá­ci jejich dvo­ji­ce odvá­děl Láďa. „Já jsem potom cestám dával hlav­ně jmé­na.“ Jir­ka je vystu­do­va­ný tlu­moč­ník s citem pro jazyk, což můžeš poznat z jeho pro­je­vu i násle­du­jí­cí­ho výbě­ru cest, kte­ré ve Ska­lá­ku vytvo­řil nebo spo­lu­vy­tvo­řil. Však do nich můžeš nalézt příští sezó­nu a vrá­tit se 60 let v čase:

„Zakle­tá“ VIIIb na Růžen­či­nu věž,
„Faleš­ná“ IV na Nevěr­ni­ci,
„Smut­ná“ III na Roze­kla­nou,
„Nená­pad­ný roh“ IV na Ztra­ce­nou,
„Pous­tev­nic­ká“ VIIb na Domin­stein (Žil tam kdy­si pous­tev­ník, pozn. red.)

VZPOMÍNKA PETRA ŠOUFKA

Nalez­li jsme do toho zpra­va, tak mě teď potě­ši­lo,
když jsem se ve videu dozvě­děl, že to tak lez­li i prvo­vý­stup­ci.
Mys­lím si, že nej­těž­ší na ces­tě je to úvod­ní bříško. Když ho pře­ko­náš, tak je to nád­he­ra. Z mého pohle­du je to zatím nej­leh­čí VIIb,
co jsem ve Ska­lá­ku lezl. Bylo to záro­veň teh­dy i moje prv­ní VIIb,
co jsem tu vytá­hl. Naho­ře jsem se jenom bál,
že se to leze pří­mo v linii hra­ny. Tak jsem se tam roz­kle­pal…
Naštěs­tí na mě někdo zespo­da zavo­lal, že se to jde dole­va,
kde jsem našel ješ­tě jeden kruh.
Krás­ná ces­ta. Tři dél­ky.

________________________________________

Text a video o „Egypt­ské hra­ně” na Sfin­gu pat­ří mezi naše „Pří­běhy cest“. Part­ne­rem toho­to dílu je pivo­var Roho­zec.

Výro­bu člán­ku a videa finanč­ně pod­po­řil také Jiří Čihul­ka mlad­ší. V minu­los­ti utr­pěl váž­ný lezec­ký úraz, kte­rý s vel­kým štěs­tím pře­žil. Na jeho přá­ní zde odka­zu­je­me na web www.JezisTeMaRad.cz.

Pokud chceš oce­nit naši prá­ci,
zvaž pro­sím cvak­nu­tí při­spě­va­tel­ské samo­lep­ky,
ať může­me točit dal­ší videa. I malá část­ka se počí­tá a neu­ra­zí.