„200 slov“

Tatranské předbíhání mrazu. V severce Malého Kežmaráku jsme si splnili sen

11. 03. 2022, Ondra Mrklovský

Je pětka lehká nebo těžká cesta? A je 900 m krátká nebo dlouhá cesta? V zimních Tatrách nemusí být všechno tak, jak by se na první pohled mohlo zdát…

Byli jsme varováni, že M5 není jen tak nějaká pětka, tím spíš, když je jejím autorem jesenický démon Oťák Srovnal (cesta se jmenuje „Nas nedobegať“ M5, 200 m, pozn. red.). Plně si to ale uvědomuju, až když v odlezu hned z prvního štandu celou vahou visím v cepínech zaklíněných kdesi ve spáře. Skála je zafoukaná čerstvým prašanem, který připadl přes noc. Nohy obtěžkané mačkami se neobratně snaží najít oporu v drobných nerovnostech vpravo od koutu. To, že se hlavní obtíže délky skrývají hned na jejím začátku, považuji zejména v zimě za poněkud nešťastné. Představa zřícení se na parťáka s dvanácti ocelovými hroty na každé noze, mě moc neláká a tipnul bych si, že Dan po něčem takovém taky zrovna netouží. Tyto myšlenky prvolezce přímo povznášejí a frendy do spár zakládají. Naštěstí se mi pokaždé podaří pod vrstvou prašanu nahmatat dobré místo pro cepín a po pár metrech obtíže povolují.

Do druhé a klíčové délky se pouští Dan a hlavní trable ho tentokrát čekají až na jejím konci. Statečně se mu daří prostupovat strmým zasněženým koutem. Při šmátrání cepínem směrem ke mně občas pošle nějaký volný šutrák. Uskakování před projektily mě aspoň trochu zahřívá během dlouhého jištění.

„Bacha šutr!“ Dan Podráský v „Nas nedobegať“ M5, 200 m. (foto: Standa Mitáč)

Ke konci délky se Danova zásoba frendů na sedáku tenčí, což ho vede k rozhodnutí z koutu na posledních pár metrů uhnout do rozchrastu vpravo. Těžko říct, jestli tady lezecké obtíže byly nižší, každopádně potenciál vyvalení volných bloků tahle varianta skýtala více než slušný.

Parťák neskrývá nadšení, že při výhlemzu na štandovací polici využil i styl A0 – šlápnutí do smyce obhozené kolem hrotu (podobně jako v článku Válka nervů, pozn. aut.). Jedna délka už vcelku standardní tatranskou strání nás přivádí k vrtanému štandu a na konec dnešní cesty. Jen díky zaseklému lanu ve slanění si alespoň Dan zvyšuje počet dnes vylezených délek na celé čtyři. Utaháni vydatným lezením a zmrzlí z dlouhých prostojů na štandech se a vracíme na chatu ne až tak brzo, jak by se dnešní počet lezeckých metrů slušelo.

Ondra Mrklovský v „Nas nedobegať“ M5, 200 m (foto: Standa Mitáč)

Další dva podobně strávené, čili promrzlé dny, kdy jsme za celý den nedali víc než čtyři délky, nás přivedly na myšlenku si vylézt něco, kde se bude dát pohybovat trochu svižněji. Možný cíl je nabíledni. Přímo nad Brnčálou se tyčí devítisetmetrová stěna Malého Kežmaráku. Zatím se Sokolíci vždy vysoukali zhruba do její třetiny a poté sestoupili nebo dokonce ve stylu „alpine cragging“ slanili. Tentokrát bychom ji rádi vyběhli celou. Člověk nemusí být zrovna Riccardo Cassin, aby si už při příchodu na chatu všiml výrazného koutu ve středu stěny. „Weberovka“ (VI, 350 m) je tuto sezónu v exkluzivních podmínkách. Horní polovinu stěny máme v plánu pokračovat klasickou „Szcepanského cestou“ (II–III, vrchní část měří zhruba 400 m, pozn. red.). Pro úplnost musím přiznat, že „Weberovku“ už jsem tuto sezónu lezl, a tak věřím, že by náš pokus nemusel skončit mrazivým bivakem kdesi vysoko ve stěně. Minule s Michalem jsme ale na konci „Weberovky“ byli ve čtyři odpoledne, takže jestli to chceme tentokrát stihnout až na vrchol, budeme sebou muset trochu víc hodit.

Budík nám zvoní v pět ráno. Pro jednou vynecháváme bohatou snídani na chatě a o půl sedmé už se navazujeme pod nástupem. První tři délky mají každá aspoň 50 metrů a není v nich moc úseků, které by nás dokázaly zpomalit. Valíme betonovým firnem nahoru. Cepíny krásně vržou. V následujících koutech už je přilepeno míň ledu než před měsícem, přesto si s nimi poradíme rychle. Poprvé na tomhle výletu je mi ve stěně vedro. Z minule vím, které štandy se vyplatí vynechat, což se nám hodí. Dan spojuje dvě poslední nepříjemné délky ve skále a už pádíme lehkým výlezovým kotlem k vrcholu. Na vrchol Pavúkovy veže (zhruba doprostřed stěny Malého Kežmaráku, pozn. aut.) dolézáme bez velkého spěchu a za stálého vtipkování v parádním čase. Hodinky ukazují teprve čtvrt na jedenáct. Máme i dost času na to, abych si rozbil termosku a na úplný vrchol Pavúkovy veže si odložil včerejší večeři.

První délka „Weberovky“ (foto: Standa Mitáč)

Přecházíme kousek po německém rebríku a pak odbočujeme doleva do „Szcepanského“. Úvodní sněhovou rampu v pohodě přebíháme, dokud nedolezu pod neškodně vypadající skalnatý práh. Nestačím se ale divit, když všude pod sněhem jen mačky skřípou po sklopené skále a cepíny se odrážejí. Jelikož jdeme navázaní na jednom laně napůl, Dan stojí 30 metrů pode mnou a brzo bude muset vycvaknout jediné jištění, které mezi sebou máme. V nejistém terénu dlouho přešlapuju. Kdybych teď kdykoli upadl, překvapený bych nebyl. Z prekérky se snažím utéct šikmo doleva a na výlezu nahlas povzbuzuju cepíny zaseklé v pochybném sněhu. „Drž k*rva!“ Držely, uf. Z obhozu dobírám Dana, který v inkriminovaném úseku taky skoro padá. Myslíme na to, že chceme být jednou „staří horolezci“, a zase vytahujeme i druhé lano vracíme se ke klasickému štandování.

Směřujeme teď šikmo vpravo po mixové rampě. Naštěstí je docela dobře jistitelná a i sněhy zase občas drží. „Byla to prča,“ prohlašuje Dan na štandu a nálada v týmu se zase trochu zlepšuje. Ještě jedna délka po rampě nás přivádí do lehčího terénu. Vrchol už se zdá na dohled, a i když nevíme přesně kudy, začínáme valit čím dál rychleji hore. Na vrcholovém hřebeni potkáváme stopy ostatních Sokolíků, kteří se dneska vydali na „SZ hranu“ (III, 900 m, pozn. red.). Dan vtipkuje o zkaženém onsajtu, naskakujeme do vyšlapané pěšiny a o deset minut později už se kocháme na vršku Malého Kežmaráku.

Dan zkoumá vrchní partie stěny.
(foto: Ondra Mrklovský)

Jsou tři odpoledne. S vědomím, že sestup bude ve stopě od kamarádů jednoduchý a máme na něj spoustu času, si vršek můžeme v klidu vychutnat. Euforie nám stříká snad i z uší. Prolézt si celou touhle severkou mě lákalo od momentu, kdy jsem ji z Brnčálky asi před třemi lety viděl poprvé a dneska se nám to povedlo – se sehraným parťákem, v krásném čase a s úsměvem na tváři po většinu dne. A tentokrát jsme ve stěně ani nestačili vymrznout….

(Pozn. autora: Popisovaný výstup není v žádném případě nějak extrémně rychlý nebo jinak udatný. O dva dny později kamarádi stejnou cestu proběhli ještě o pár hodin rychleji a dříve tuto sezónu dva slovenští frajeři po stejném výstupu stihli ještě v ten samý den vylézt pětisetmetrovou jižní stěnu Velkého Kežmaráku. Každopádně, pro nás to byl parádní den v hoře a to samo o sobě je víc než dost.)

Ondra s Danem a jejich parádní dny v hoře. (foto: Standa Mitáč)

__________________

O plném zimním výstupu „Weberovkou“ jsme psali loni tady. Projekt Sokolíci funguje pod záštitou Českého horolezeckého svazu a sdružuje mladé talentované lezce, kteří mají zájem o big wally a lezení v horách. Hlavním partnerem je firma Mountain Equipment a lana Sokolíkům dodává český Tendon.



I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu