„200 slov“

Kde název hodně napoví: „La guerre des nerfs“ (7b, 200 m). Válka nervů

15. 08. 2021, Dan Podráský

Dan s Ondrou chtěli lézt něco jiného než ostatní. Doopravdy je nudila představa, že by měli jít lézt stejnou cestu, jako dvojka jejich kamarádů předchozí či následující den. Už to lezení stále na tu jednu věž (Petit Clocher du Portalet během červencového výjezdu Sokolíků, pozn. red.) bylo na pováženou, ale budiž. Jak z toho ven? Chlapci dali hlavy dohromady a vyšly jim vlastně jen dvě možnosti – buďto dají dvě „normální cesty“ během jednoho dne, anebo se pustí do nějakého nesmyslu, který po nich už nikdo nepoleze a krom jiného tak nezneváží a na pravou míru neuvede jejich vyprávění z dané cesty.

Dan s Ondrou jsou totiž poměrně chytří a umí se poučit. Rozčarování totiž zažili několik dní zpátky, kdy na pokraji svých sil zdolali vedlejší spárovou cestu poněkud širšího charakteru („État de choc“ 7a, 200 m). Cesty si velmi považovali a dávali najevo, že je opravdu těžká. Jak se pak měli postavit k situaci, kdy jim jejich alpinistický hřeb přeběhne vysmáté dívčí družstvo? S polovinou založeného jištění, znatelně rychleji a ke všemu ještě těžší variantou?

Anička Šebestíková a Ela Zýková po vylezení narovnávací délky „État de choc“ 7b, 200 m (foto: Standa Mitáč)

Kluci tentokrát nehodlali nic podcenit a s přihlédnutím k tomu, že dvě cesty za den nedají, se vydali za neopakovatelnými zážitky – do cesty „La guerre des nerfs“ (7b, 200 m).

7b v horách nikdo z nich zatím v horách pořádně nelezl. Po tom, co ale zdolali pár pohodových (nástupových) délek, náhle pod jedním stáli. „Hele, takový kútik, to půjde, já jsem totiž koutovej lezec,“ chvástá se Dan a po zběžném vybrání vhodného matroše počíná stoupat. Stoupá až do začátku kouta, kde se jeho postup na dlouhou dobu zastaví. Pár minut šramotí s vklíněnci a mikrofriendy, tváří se důležitě a snaží se budit pocit, že „jakmile zajistí, tak leze dál“. Jenže když konečně zajistí, tak ihned sedá a po chvíli pozorování toho, jak zajistil, požaduje opatrné spuštění dolů a přenechává dílo zkázy kamarádovi. Ondra cítí příležitost ukázat, co v něm dřímá, nebo alespoň Dan má v jednu chvíli pocit, že to prostě pošle. Říká si, že sám prostě jenom vyměkl, že to vylízt půjde. Chvíli to tak vypadá…

Ondra nasazuje zcela jinou techniku, leze to jako komín a chvílemi de facto nadlézá klíčového mikrofrenda. Brzy se však vrací do iluze bezpečí, kterou frend svojí jednou kouslou hřídelkou vyzařuje. „Je to v háji, na oběd jsme v campu a budem si zase tak akorát číst a čekat na večeři,“ pomyslí si Dan. Jenže Ondra, kdo ho nezná, nepochopí. Vyndává pojišťovací žlutý vklíněnec, jediný malý, který mají s sebou a který by šel možná založit výše. Vzápětí s ním v zubech nadlézá notně osiřelý frendík a počíná šťourat. Šťourá a šťourá a světe div se – došťourá. Rozklepaný se po několika podobně úspěšných pokusech nechává spustit na žlutém vklíněnci zpět na polici, kde mezi tím klepe kosu Dan. Ondrovy pokusy byly velmi nadějné a hlavně ukázaly, že klíčové místo bude asi o něco delší, než se na první pohled mohlo zdát.

Ondra Mrklovský a Dan Pokráský na štandu v severní stěně Petit Clocher du Portalet (foto: Standa Mitáč)

Dan se hodně dívá na lezecká videa. Pěkně doma, v teple, zvláště když má nějakou práci, do které se mu vůbec nechce… Zapne noťas, práci hodí do lišty a sjíždí jedno za druhým. Z nějakých takových chvil mu teď před očima vytanuly scény technického lezení za pomocí háčků a jim podobných forichtungů. „Když háček, tak proč ne šťáradlo,“ řekne si Dan a pocítí strašnou touhu se ještě jednou podívat do spárky nad frendíka a zkusit tam založit šťáradlo. A do toho se, jakoby mimochodem, na sedáku houpají dvě smyčky. Danovi, navzdory zimě, se začíná líbit atmosféra dopoledne. Kluci se již podruhé za hodinu převazují.

Šťáradlo samozřejmě nikam založit nejde. Kevlarka na jednoducho, za pomoci šťáradla, však ano. Ondra se dole zahřívá, cinká zbývajícím matrošem a zpívá si: „Rolničky, rolničky, kdopak vám dal vklíněnce“. Z toho ho vyruší Danovo ujištění ve smyslu: „Ta je dobrá a ta další taky“ (tou druhou je myšlena plošárna založená za šev o metr výš). Mají opět pocit, že pokračují dál. Hlavně, že ten pocit mají oba, včetně toho lezoucího. A fakt, už konec srandy, Dan myslí na hákovací videjáče a přemýšlí, za kolik A by to jeho počínání mohlo tak asi být. Jelikož chce co nejvyšší, tak se už ani nepokouší o volné lezení a celou délku si podrží tento náhle objevený styl. Proč taky opouštět něco, co funguje? A hlavně, čistě by byl permanentně na upadnutí, či by se spíše ani nepohyboval. I tak má na štandu dost a je mu okamžitě zima. Ne tak Ondrovi, který se nyní potýká se zcela přejištěnou délkou. Kevlarka zůstává ve spáře jako memento, že pískovcové móresy nejen věže, ale aj hory přenáší. Ondra se ohání šťáradlem o sto šest a podává skutečně parádní čistící výkon. Je z toho tak vyhřátý, že okamžitě nalézá do další délky, která se ani jednomu z dvojice nechce moc líbit.

Dan a 7b kútík (foto: Ondra Mrklovský)

„A jo, je to fakt rozchrast,“ přichází vzápětí uklidňující rozřešení situace od vzhůru deroucího se prvolezce. Aspoň, že odhadli terén. Ondrovi je navíc dopřáno přelézat poměrně exponovaný a dosti nevšední útvar, jehož ekvivalent měl možnost okusit vloni v cestě „Raid mit the Camel“ (7a, 450 m, pozn. red.) v Jordánsku. Tehdy svou šanci však prokaučoval pádem do štandu, a tak si obrovské dunivé hodiny může plně vychutnat až nyní. Vykoslý Dan se klepe i na druhém a vedle se snažící 8áčkoví sportovci již jen nevěřícně přihlížejí, připraveni uskočit. Ondrovo snažení je přivede pod markantní širočinu, kterou považují za klíčovou délku celé cesty. Taky věděli, jak se na ní připravit. Alespoň čtyři čtyřkové friendy a další haraburdí, které se na této poměrně dlouhé délce bude jistě hodit. Tyto cenné informace načerpali od nejpovolanějšího z povolaných, samotného místňáka Didiera, když se k němu před několika dny přifařili na slanění, jelikož jim pro změnu nestačilo vlastní lano.

Jelikož je spára odshora až dolů dost mokrá a police s čekajícím Ondrou varovně straší, Dan zakládá svého jediného čtyřkového frenda již poměrně nízko. „Počkej, támhle dám obhoz a vrátím se pro něj.“ To se opakuje během první poloviny ještě několikrát. Místy šla totiž založit ještě jedna trojka a vytvářela tak dojem zajištěnosti. Brzy však trojka dosáhla svého maximálního rozpětí, a tak nezbývalo nic jiného než pokračovat pouze s onou jedinou čtyřkou. Jak mu docházely síly a vážnost situace, tak se Dan čím dál více svěřoval raději čistě svému hřídelovému kámošovi, než čistému lezení. Jaké úhly rozevřenosti frenda byly v té metodice označeny ještě pouze vykřičníkem a které už lebkou? Dan neví, je to dlouho, co tu brožurku četl naposled. Je však nad slunce jasné, že tu spáru prostě na sokola brát nebude v žádném případě.

Půlmetrovými a kratšími posuny tou cestou leze dál až tam, kde vklíněnec uklidnění skýtal. Jelikož na posledních deseti metrech šlo těch klínků opravdu hodně, tak měl posléze Ondra opět co vyndávat. Ale zase spáru vylezl docela rychle, neboť v ho ní nic moc nezdržovalo. Skrz nešťastný traverz se posléze chlapci dostali zpět do života – Slunce, skoby, kamarádi. A hlavně do cesty, kterou již znali a možná i proto byl Dan rád, že ji nemusí lézt první. Po nabažení se těchto nových skutečností pomalu pokračovali k vrcholu, kde shledali, že místo odpoledne je již večer a žene se pravděpodobně bouřka. Zmokli ale až v posledním slanění, což jim budiž připočteno ke cti.

„Zmokli ale až v posledním slanění, což jim budiž připočteno ke cti.“ Autor článku s věží Petit Clocher du Portalet (foto: Standa Mitáč)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu