Bude tomu už dva roky, co jsem pohodlí korporátní židle vyměnil za nejistotu plynoucí z opojné svobody dalekých cest. Po několika menších dobrodružství v Asii najednou sedím na letišti v Calgary uprostřed doznívající zimy a snažím se co nejlépe zorientovat. Manažerský post vystřídala manuální práce ve skladu s žárovkami a plnou peněženku prožitá dobrodružství v nedalekých „Rockies“, kanadské části skalistých hor. Sám jsem do té doby byl párkrát na Malé Fatře, takže se o horách vše učím tady a teď, často metodou pokus omyl či dychtivě poslouchám historky svých nových kamarádů z hor a snažím se zapamatovat vše, co slyším. První zdolané vrcholy hor mi vlívají neuvěřitelně opojný pocit svobody, štěstí, kuráže, ale i falešného sebevědomí. Člověk vyjde pár třítisícovek a hned se cítí jako Háček.

Do hor chodím sám. Tedy alespoň tady v Kanadě. Jo, je to blbé kvůli medvědům a kvůli zraněním a vůbec, do hor sami nechoďte! Ale jedině tehdy, když scrambluješ těsně pod vrcholem sám, tak se ti všechny pocity zintenzivní natolik, že se cítíš naprosto svobodný. Svobodný ve smyslu dělám si, co chci, stejně jako svobodný ve smyslu spadneš, zemřeš, tvoje chyba.

Když odbočíš u Casina před Canmore z Trans Canada Highway na „čtyřicítku“, čeká tě nádherná cesta obklopená jezery, horami a divokou zvěří. Najednou chápeš, že všechny ty knížky, co jsi četl v mládí, opravdu nebyly jenom smyšlenou fikcí a za každou zákrutou vyhlížíš Divokého tesáka. Chvíle jízdy po čtyřicítce klidně poslouží jako reklama na Kanadu. Postupně si vyhlížíš vrcholy, které chceš zdolat. Jeden je moc prudký, na druhý jde jenom vylézt a třetí má v červnu pořád slušnou bílou čepici a ty nemáš ani páru o tom, jak to vlastně s těmi lavinami funguje.

Jedna, vlastně dvě hory, mě zaujmou téměř hned. Jedná se o Mount Tyrwhitt a krásný hřeben vedoucí až k Mount Pocaterra. Chůzi po hřebenech miluji na horách asi úplně nejvíc. Máš pocit, že kráčíš mezi obláčky a opatrnou chůzí s úsměvem od ucha k uchu si užíváš každý další krok. Na horu jsem se rozhodl nejít sám. Vyšel jsem s parťačkou, která má již několik těch fakt velkých výstupů za sebou a jsem za to rád. Největší frája Ondřej odhadl celý hike asi tak na čtyři hoďky a už se viděl, jak si hodí v pět večer na Instagram fotku z vrcholu. No byl jsem překvapený, když si Zuzka balila čelovku a litovala, že nemáme lano ani přilby.

Konečně vycházíme z parkoviště. Strašně mi to trvá. Nejdříve se obleču, je mi zima. Přidám vrstvu a… horko. Bota moc tlačí, musím opravit ponožku. Pravá hůlka je o něco kratší. Ne, vlastně levá je o něco delší. Musím to poštelovat. „Ty vole, Ondřeji, tak už pojď!“ To je prostě u mě klasika. Po hodinové chůzi hustým lesem, kde míjíme minimálně čtyři soukromé rezidence Médi Bédi, přicházíme zelenou loukou až k úpatí hory. Wow! Ten pohled, kdy stojíš pod horou, je vždy k neuvěření. Stojíš tam maličký uprostřed kanadské divočiny pod horou, která již po miliony let tiše rozjímá a vnáší lidem do srdcí pokoru a pocit, že přeci jen musí existovat něco „vyššího“.

Samotný výstup na první vrchol byl super. V Kanadě jsem nikdy neviděl značené stezky či ferratu jako známe z Alp. Většinou se mrkneš na nějaký mapový podklad, ze kterého se tak rázem stává poklad a snažíš se držet vyznačené stezky. Nakonec si stejně hledáš cestu tak nějak sám a z jakéhokoliv sofistikovaného plánu postupu se stává stručný popis: „Půjdu tam nahoru do sedla tím bokem, pak doprava až k těm skalám, co se musí nějak obejít a pak kolmo nahoru až k obláčkům.“

A tak jdeš nahoru, nejdříve s holemi. Pak schováš hole, protože potřebuješ volné ruce na přelézání různých šutrů. Rockies jsou mezi horami slušnými mladicemi, takže každý kámen držíš v ruce dvakrát, než mu věříš. Vrcholek hory už zdoláváš regulérním trojkovým lezením. Na prvním vrcholu pár selfíček, sušené ovoce, pití a frajerská přetvářka, že to přece nic nebylo. Z vrcholu musíš sejít na hřeben. Cestičku zasypal čerstvý sníh, takže cesta neexistovala. Touha dobýt druhý vrchol je silnější než strach, takže se vydávám po stopách parťačky a přichází první zásek. Musím se otočit břichem ke skále a pomalu postupovat dolů. Nohy kloužou a já si začínám pro povzbuzení zpívat. Začínám si také uvědomovat, že Keeny s kulatou špicí nejsou tou nejvhodnější obuví pro tento způsob chození do hor. Hlavou mi divoce zní písnička od Nohavicy Až to se mnou definitivě sekne, to bude pěkné a já přemýšlím, jak dlouho asi budu muset ve skladu s žárovkami pracovat, abych zaplatil ten vrtulník, který pro nás bude muset přiletět.

Po pár nejistých krocích stojím na úzkém hřebínku, vlnu strachu a úzkosti vystřídala opojná vlna endorfinů. Odměnou za tento nepříjemný moment je procházka po úzkém hřebeni za bezmračného dne. Neuvěřitelné. Výhledy od nekonečna po nekonečno, sluníčko spalující více než chceš a vítr, co se tě snaží vztekle sfouknout ze svého království. Kráčíš tam nahoře na hoře a i pod vlivem lehkého úpalu se ptáš sám sebe, co jsem celý život dělal, že jsem k téhle kráse došel až tak pozdě.

Z hřebenu se stal hřebínek. Mezery mezi kameny se zvětšovaly a z pohodové chůze se stalo lezení. Nebo spíše přelézání nahoru a dolů. Druhý vrchol hřebene Pocaterra byl každým krokem blíže a přesto neskutečně daleko. Asi 100 výškových metrů pod vrcholem, tam, kde musíš slézt dva metry dolů po plotně, překročit na druhou stranu a dva metry vylézt, jsem se přiznal, že dále už nemůžu. Tělo chtělo jít, ale hlava už ne. Sebevědomí vystřídala úzkost a já si prodělal takový maličký panic attack. Dostatek čokolády, vody a odpočinku mi pomohly a po krátké poradě padlo rozhodnutí k sestupu. Cesta dolů byla jednoduchá, jmenovala se – najdi si mě, já tu nejsem. Prostě dolů. Kolmo, kuloáry plné sněhu, suťovisky a později i maličkým vodopádem až tam, kde ty šutry jsou už natolik jemné, že se jimi svezeš až k říčce u úpatí.

No, co ti budu nalhávat, až teď, kdy mám nějaké zkušenosti s lezením a horami, tak vím, co vše jsme udělali blbě a jak blízko jsme byli od rolí hlavních aktérů článku Čeští turisté se zřítili v kanadských Rockies. Prostě průser, ale musel se vyřešit. Zvolil jsem taktiku „per partes“. Podíváš se na nejbližší bod, kam chceš dojít a soustředíš se jenom na něj. Od něj si vytyčíš další bod a takhle pokračuješ. Nestresuješ se tak s něčím, co je příliš daleko a soustředíš se jenom na to, co je důležité. Na to, co je tady a teď. Po třech hodinách, pár slajdech sněhem a spršce ledové vody stojím konečně pod horou. Neuvěřitelný pocit, stejný jako tam nahoře a já si uvědomuji, co vše jsem se dnes od Hory naučil.

Třeba to, že na cestě k cíli, vrcholu hory, není vrchol to, co tě něco naučí, ale je to právě ta cesta, kterou vše získáš. Jak důležitá je pokora k hoře a co opravdu znamená žít tady a teď. Nebo i to, že na sobě musím psychicky i fyzicky máknout, protože hned vedle je hora, která je ještě vyšší a já se chci zase projít mezi obláčky.

____________________________

Tento text patří do naší letní soutěže „Historka, která zaujme celou hospodu“. Pokud máš také nápad, o co se s námi podělit, tak pravidla a ceny najdeš tady. Uzávěrka je 31. srpna!