„200 slov“

„Kluci, já už nemůžu. Nechte mě tu umřít.“ Jak v horách rozpohybovat horu masa

24. 08. 2021, Michal Coubal

Kápo byl již od mládí statný chlapec, měřící poctivé dva metry. Však taky proto a nejen proto byl ve třeťáku strojařské průmky zvolen třídním předsedou. I já jsem patřil do kolektivu 3.B, ale se svými 173 cm, postavou odpovídající lemplovi na téměř všechny sporty, chabým prospěchem, máničkou na ramena a čekáním na modrou knížku jsem sotva kdy mohl pomýšlet na předsednické křeslo.

Jedno jsme však měli společné – lásku k horám a touhu stát se opravdovými horolezci. A tak jsme ještě spolu s mým bráchou vytvořili nerozlučnou trojku.

V zimě jsme na hřebenech Krkonoš nacvičovali bivakování a vyráběli sněžnice. V létě jsme se báli na skalách. Na konci zimy jsme přijali výzvu oddílu vysokohorských turistů, jehož jsme byli členy, abychom úspěšně dokončili letitou štafetu doposud neúspěšných pokusů o přechod Západních Tater – Roháčů. Kamarádi nám předali informace, vyjmenovali nástrahy, které nás čekají, a teoreticky nám vysvětlili, jak při pádu na ledovém svahu brzdit cepínem.

Odjezd na Roháče – já a vpravo Kápo před barákem v Ďáblicích, kde bydlel. (f: archiv MC)

První den šlo všechno celkem hladce. Nastoupali jsme na hřeben. Úspěch doma vyrobených sněžnic nešel přesně definovat, ale Kápova ruská krosna Ermák v nás vzbuzovala obavy. Na zádech byla nestabilní, kývala se ze strany na stranu a při prudkém pohybu se snažila přetočit víkem dolů. Snad zhoršující se počasí, v kombinaci s vysilujícím Ermákem vedly k tomu, že se Kápo začal stále více opožďovat. Vyměnil jsem tedy s ním jeho krosnu za můj dobře padnoucí kletr a sunuli jsme se, teď již slušnou vánicí, větrem a mlhou k ostrému hřebeni. Výměnou zavazadel však Kápo kupodivu neokřál. Teď už co chvíli padl na kolena, chroptěl, sténal, že už nemůže a nakonec si na strmém svahu lehl úplně. Domlouvali jsme mu, že bivak už je blízko a že mu v něm uvaříme čaj a třeba i polívku, když bude chtít. On však dál jen bezmocně ležel a dokola blábolil o tom, jak je k smrti vyčerpaný. Dostal jsem strach, že nám po svahu ujede do údolí, když vtom zazněla ta památná startující věta: „Nechte mě tu umřít…!“

Už dříve se mi osvědčilo, když mě v krizové situaci popadnul rapl. Se slovy: „Já ti dám umřít, ty lemro líná,“ jsem se otočil, v ruce cepín a dřevěnou rukojetí jsem nemohoucího kamaráda zmlátil. Jen jsem dával pozor, aby všechny rány směřovaly na bágl, co měl na zádech. Účinek byl okamžitý. Kápo vyskočil jako kamzík a se slovy: „Už je mi dobře,“ upaloval na hřeben. Tam se však po chvíli znovu zhroutil a bylo jasné, kde postavíme dnešní bivak. Než jsme s bráchou vykopali plošinu a postavili stan, byl už Kápo zpola zapadaný sněhem. Nacpali jsme ho dovnitř a já chtěl bleskově rozjet vaření. Jaké bylo mé překvapení, když jsem z báglu místo ešusu vytáhl zprohýbanou hliníkovou hroudu. Došlo mi, že než jsem ho začal mlátit, vyměnili jsme si předtím batohy. Nezbývalo nic jiného, než tu změť vyklepat kladivem do alespoň přibližně původní podoby. Z Kápova spacáku se ozvalo jen tiché: „To máš za to!“

Při čaji už vnímal a po polívce on i Mirek, zachumlaní ve spacácích, zapředli veselý a plodný rozhovor. Já jsem mezitím venku doupravil okolí, uložil matroš do batohů a jako poslední se nacpal do stanu. Kluci v teple zatím dostali skvělou náladu. Vytvořili teorii, že oni dva jsou Hillary a já Tenzing. Byl prý činorodý jako já a staral se o co největší pohodlí svého bílého sáhiba. Když jsem usínal, byli stále ještě ponořeni do plánování budoucí expedice na Anapurnu.

Následující den jsme sešli z Ráčkovského sedla dolů do doliny. Podmínky jsme vyhodnotili jako příliš tvrdé. Na Baníkově jsme ráno utrhli lavinu, ale naštěstí spadla jen její dolní část. Na Třech kopách jsme museli na namrzlé skále dvakrát slanit a do Ráčkovského sedla jsme se dotáhli v hlubokém sněhu všichni tři úplně hotoví.

V tatranské zimní žule (f: archiv Michala Coubala)

Zimu ve čtvrťáku jsme s Kápem hodlali využít naplno. Tu minulou jsme přešli téměř celé Roháče, takže než se ponoříme do maturity, chtělo by to Vysoké Tatry.

Když jsme večer došli k Brnčálce, vypadala chata i její okolí pustě. Otevřel nám chlapík, představil se jako Paľo a sdělil nám, že chata je zrovna mimo provoz a on je tu sám, jako dočasný správce. A jestli chceme, můžeme zůstat. Celý večer jsme pak strávili v příjemné atmosféře u lahvinky. On vypravoval, jak v mládí lezl s legendárními „Pavouky“ jeden prásk za druhým. My dávali k dobru, jak na Kokořínsku visíme za jeden prst, když navrtáváme kruh.

Ráno bylo krásné, když nás Paľo jako staré horské vlky vyprovázel, časně kolem desáté, před chatu. Naším cílem byla pravá hrana Kežmarské kopy z Německého žebříku.

Cesta ubíhala, ale pomalu. Německý žebřík byl místy plný sněhu a lezení ve třech na hraně také moc neodsýpalo. Poslední délky tonuly v šeru a na vrcholu už byla tma jak v ranci. Se sestupem jsme příliš neotáleli. Žlab podél hrany nebyl těžký, ale bylo v něm dost prachového sněhu. Postupovali jsme navázaní. Brácha vpředu, já vzadu, uprostřed Kápo. Najednou se ozvalo typické zapraskání a Mirek s Kápem se rozjeli dolů. Mirek se vymrštil a cepínem se zasekl za maličký ostrůvek skal. Já, stále ještě nahoře na hřebínku, jsem padl za věžičku a rozepřel se vším, co jsem měl. Lano se napjalo, chvíli mě drtilo a pak všechno ustalo. Brácha to useděl a Kápa to nějak podjelo. „Nalehnul jsem na cepín a ubrzdil to,“ halekal nadšeně.

Na Svišťovku jsme se dostali celkem rychle. Celý žlab byl jako vymetený. Cíl se zdál na dosah. Byli jsme skoro dole, Brnčálka vesele svítila do tmy a noc byla fantastická. Ztuhnul jsem jako Gandalf, když uviděl Balroga a uvědomil si, co to znamená. Než jsem to stačil domyslet, za mými zády se ozvala obávaná věta: „Kluci, já už nemůžu.“

Budování bivaku, sáhibové mimo záběr (f: archiv Michala Coubala)

Řvát nemá smysl a mlátit ho dneska nebudu. Musíme ho tam dorvat za každou cenu, nepůjdu pro ostudu škemrat o pomoc. Brácha bere všechnu bagáž, já si nahazuju toho dvoumetrového chlapa na záda a jdeme. Trochu se odráží nohama. Chvíli se zdá, že by to mohlo takhle jít, ale pak začne být pod sněhem kosodřevina. Udělám dva kroky a propadneme se po pás. Mirek nás vytáhne a vše se opakuje. Znova a znova. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale byla už hluboká noc, když jsme ho jako pytel shodili na plac před chatou. Byl jsem od hlavy až k patě promočený vlastním potem a sněhem. Nohy se mi podlamovaly a sotva jsem se na nich udržel.

Paľo se radostně vyvalil ze dveří a s ním i světlo a teplo chaty. Překotně nám začal vyprávět události, jak je prožil on. Že zavolal na pomoc kamarády, když viděl, jak pomalu postupujeme. Jak v podvečer vyšli na chatu a při několika lahvích na posilněnou organizovali záchrannou akci. Jak jeden z nich, když se šel podívat, jestli už nejdeme, spadnul ze schodů a zlomil si nohu. A tím, že museli akci na naši záchranu ukončit. A jak je to skvělé, že jsme se zachránili sami. Pak se s Mirkem plácali po zádech a já si šel umýt obličej, protože se mi nasolená víčka lepila k sobě, že jsem sotva viděl. Když jsem se po chvíli vzpamatoval a vyšel zase ven, nikdo už tam nestál ani neležel. Vzal jsem tedy za kliku u jídelny, vešel dovnitř a kolena se mi podlomila znovu. V kruhu urostlých slovenských borců seděl rozjařený Kápo, v ruce pořádnou lampu rumu a všichni právě nadšeně souhlasili s jeho návrhem, že opravdu důstojným cílem právě domlouvané československé expedice bude Annapurna.

A přátelé, tento příběh je pravdivý, ten muž se totiž jmenoval T. Taxis. Kápo.

Bivak na Roháčích, Kápo v kulichu a já (f: archiv Michala Coubala)

____________________________

Text od Michala Coubala, se kterým jsme dělali rozhovor v roce 2016, patří do naší velké letní soutěže. Pokud máš také nějakou hospodskou historku, tak pravidla a ceny najdeš tady. Uzávěrka je brzy – 31. srpna!



I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu