„To vypadá jako procházka růžovým sadem,“ popisoval zdola Franta Bulička moje lezení cestou „Ukřižování“ (VIIIa, pozn. red.) na Radnici v Ádru. Nahoře jsem zaštandil za velikánský blok, o kterém nás informovala adršpašská poradna Zbyšek Černohous, a Franta se prošel nahoru za mnou. Procházka ovšem nahoře nekončila. Z hlavní věže na nás koukal slaňák a mezi ním a námi zela nevinně vypadající propast a pětimetrový rajbas. Ačkoli rajbas vypadal exponovaně, ujišťoval jsem se, že bude v pořádku. Tak populární cesta snad nemůže mít vražedný a nejištěný konec, pomyslel jsem si.

Franta se navázal na první konec a chvíli četl dolezový terén. Pustil se do toho a chvíli hmatal po solivých a zališejníkovaných chytech a stupech. „Vidím, jak si tady rozmlátím hlavu a záda,“ ukončil zoufale svůj první pokus o volný přelez. S nejistým pocitem jsem převzal první konec lana a dal svůj pokus, ale taky jsem se brzo vrátil zpátky.

„Mohli bychom zkusit stavění,“ navrhl Franta. Navázal si dlouhý fix, roztáhl nohy a rozepřel se mezi věžemi. V tom okamžiku mi můj mozek říkal: „Tohle nevypadá moc stabilně.“ Zároveň mi můj instinkt říkal: „Nedělej to.“

Když jsem se z Frantovy nohy řítil dolů, říkal jsem si, že bych občas měl ten svůj mozek a instinkt poslouchat. Přistál jsem naštěstí na zadek na polici mezi věžemi.

Začalo to vypadat čím dál víc zoufale. Volný přelez byl pro nás oba nemožný, dokonce i stavění bylo zřejmě pro nás moc obtížné. (Více o této pískařské technice ve velkém článku: „Tobě smrděj nohy, jdu já!“, pozn. red.) Začali jsme chodit po vrcholku a dívali jsme se okolo na ostatní věže s nadějí, že najdeme dostupnější slaňák nebo pevný strom. Nikde nic.

Začali jsme tedy být kreativní. Franta zvažoval přeskok k malému hrbolku, který díky bohu přestal zvažovat, když si uvědomil, že mu v rozběhnutí stojí strom. Já už jsem se chystal na našem štandu nechat tři smyčky a karabinu, abychom se aspoň mohli vrátit tak, abychom stáhli lano.

„Já chci lézt, tohle mě nebaví!“ stěžoval si Franta, jehož obličej byl frustrací skoro rudý, ale ne tak rudý, jako moje britská pleť, která se už dobrou hodinu grilovala na adršpašském slunci.

Naštěstí na protější věži byla dostupná další lezecká poradna, Dan Podráský. Potvrdil nám, že právě stavěním se dostaneme na vrchol. „Jako na tý fotce v Montáně!” V tu chvíli se Franta z mezery mezi věžemi vytáhl nahoru zpátky na štand a zajiskřila žárovka.

„Hele! Tohle je docela dobrý!“ vykřikl s nadějí. Dotáhl si fix tak, aby si do něj mohl sednout, a znovu roztáhl nohy mezi obě věže. Byl jsem z našeho prvního pokusu o stavění sice trochu rozhozený, ale říkal jsem si, co jiného nám zbývá.

Tentokrát jsem Frantovi vlezl na záda. Byl pevnější a stabilnější. Celkem snadno jsem čapnul po hrbolku na protější věži a vytáhl se za něj nahoru. Zdolali jsme nezdolatelné – naše amatérství! Franta se vytáhl za lano nahoru a oba jsme se na vršku smáli. Přivítala nás úctyhodná vrcholovka z 60. let a musím přiznat, že jsem se takhle hrdě ve svém životě nikdy předtím nezapsal.

Franta a já se oba považujeme za pískaře, ale není pískař jako pískař. On vyhledává spíše ‚sportovní‘ výkony a já ty ‚dobrodružné‘ zážitky. I přes rozdílné přístupy nás v této příhodě oba omezovala jedna věc: moderní nezvyk odsedávat si do jištění, který je u Franty produktem jeho touhy po čistých přelezech, a u mě snahou nezranit se.

Koneckonců ale myslím, že na tomto se vlastně můžeme všichni shodnout a že takový rozdíl mezi ‚sportovkáři‘ a ‚klasiky‘ opravdu není. Nakonec je to skála samotná, která určuje výzvu a diriguje lezcovy kreace, což?

__________________________

Těchto 200 slov zároveň volně navazuje na velký článek o profesionálním druholezci Zbyškovi. S ním je stavění na Radnici otázka osmi minut – Zbyšek přesně naměří fous, zpevní svoji statnou postavu v komíně a rázem jsou oba u knížky, pozn. red.