„200 slov“

Zkouškové období ve světě, který nás přesahuje. Malá česká expedice na Monte Cevedale

07. 06. 2022, Šárka Plhalová

Nádech. Výdech. Jsem Doma. Pod teplou peřinou. S mírně omrzlým palcem na noze. A vstřebávám zážitky z posledních čtyř dnů. Nebo kolik že to v našem lidským světě a chápání vlastně bylo?

Vnímání času je obecně dost obdivuhodná věc. Na horách je to věc ještě obdivuhodnější. Při výpravě na Monte Cevedale (3769 m n. m., horská skupina Ortles, Itálie, pozn. red.) to s ním bylo jako na houpačce. Jednou měl člověk pocit, že se čas zběsile sype, ale on sám stojí na místě. Někdy se čas pomalu snášel, ale člověk v něm byl absolutně ztracený, jako v podvečerní mlze na hřbetech hor při výstupu první den. Anebo se čas sypal a člověk v něm splýval – jako v první bázlivé lajně čerstvého prašanu…

1. DEN: PLÁN NEPOLEVIT
„Je to delší a za to horší cesta,“ říkáme si společně, když podle neplánu vyrážíme na Casati z jiného údolí, než jsme chtěli původně. Důvodem změny byla uzavřená silnice. Jsem tu správně? Není tohle náhodou jen pro kluky? Ptám se sama sebe při začátku výstupu, když se šoupeme na pásech do strmé sjezdovky s plnou polní na zádech… Všude kolem je to krásný, ale není to žádnej med. Šlapeme nahoru do neznáma a nebudu lhát, dává mi to zabrat. Po předpolední svačince popadáme druhej dech. Po noční jízdě, téměř beze spánku, jsme všichni poměrně vyždímaní. Navazujeme se a vyrážíme na křižování ledovce. Vyhýbáme se trhlinám a přitom pomalu ukrajujeme z cesty k dnešnímu hvězdičkovýmu příbytku. Po ranní počáskový parádě to každou minutou přestává být takový hit a my několikrát zvažujeme, zda to neotočíme a nevrátíme se zpět k autu. Zvítězí plán nepolevit.

Volíme kratší cestu ze dvou variant, která ale vede přes skalnatý hřebínek, kde je třeba sundat pásy, okusit první, ne úplně komfortní sjezd, znovu pásy nasadit a vydat se opět po ledovci směrem k chatě. Hřebínek překonáme, znovu se navážeme, a protože viditelnost rapidně klesla, šlapeme podle GPS v mobilu. Mlha, vítr a sníh přichází stejně rychle jako únava. Nejdelších 750 metrů mýho života. Špatně se mi dýchá a žaludek vyplouvá na rozbouřený moře. Co chvíli zastavuju a přemlouvám sama sebe, abych to zvládla. Do zpěvu nám není nikomu. Snad máme i vidiny. Už to vypadá na siluetu budovy a zase jsou to jen kameny. Když už sama sobě přestávám věřit, stojíme u desetimetrové hradby skládající se z bortícího kamení, hlubokého sněhu a ledu. Budova, ve které už chceme všichni po osmi hodinách chůze tak moc být, je bohužel až nad ní. Kluci se neohroženě pouští do mixového lezení, kdy si stupy prokopávají lyžákami a místo cepínu mají lyže. Moje bezvládný tělo se za nima snaží z posledních sil vysápat (Čti: Dobírají mě za lano, takže mám vlastně v tomhle místě lanovku, pozn. aut.).

Když se dobijeme do prostoru chaty Casati, zjistíme, že problém, že by nebylo čím topit, mít nebudeme. Není totiž kde. Její winterraum je bez kamen. Zachumláváme se do spacáků, pokoušíme se do sebe dostat kousek polívky, tyčinky, čokolády, čehokoliv. Usínáme. Dnešní výstup byl víc než výživný, takže další den nikam nespěcháme. Ve snu ještě bloudím v nekonečný bílý mlze. Dokola se budím a zase usínám. Sen je pořád stejný. Začíná se mi v něm rýsovat myšlenka, kterou si z týhle expedice nakonec odnesu.

2. DEN: MINIVÝPRAVA
Za hustýho sněžení se vydáváme na minivýpravu na kopec Suldenspitze. Tak akorát jako regenerace po včerejším výstupu – říkám si, když večer ležíme v posteli hodně brzy, abychom načerpali síly na zítřejší Monte Cevedale.

3. DEN: NÁZNAKY ÚSMĚVŮ
5:52. Zvoní mi budík a vstává se mi překvapivě dobře. Venku svítí hvězdy, a to znamená jediné. Dneska bude jasná, ale mrazivá podmínka. Cíl dnešní výpravy: Monte Cevedale. Ládujeme ovesnou kaši. Doplňujeme termosky čajem a vycházíme. Ledovec začíná hned pod chatou a vlní se jako písečné duny až pod závěrečný hřeben. Slunce osvěcuje okolní svahy, hřbety i žlaby. Jen naše západní stěna spí. Asi tam bude docela zima, napadá mě. Po ledovci se tak jde skoro jako po másle. Zebou nás nosy, pusy, konečky prstů i naše pozadí. Když se hýbeme, je to dobrý. Čím blíž jsme k závěrečnému hřebenu, tím větší mi je zima (a asi mám větší strach).

Ty hory, ty jsou obrovský, říkám si znovu a znovu. Zastavujeme se a diskutujeme trhlinu, která se táhne podél celého hřbetu a nejde obejít. Přezouváme se do maček, bereme cepíny do ruky, lyže přivazujeme na batoh. Pocitová teplota klesá. Pro mě už to rozhodně není žádný hraní na velký hory. Jsme tu my, jsou tu velký hory. My lidi chodíme do hor vést s nima dialog. Vojta stoupá a v podstatě přeskakuje trhlinu. Já stoupám za ním, chci ho napodobit, ale zůstane pode mnou obrovská díra. Tudy cesta nepovede. Musíme změnit strategii. Jsem ráda, že tu jsem přesně s těma třema klukama, s kterýma tady jsem. Nedokážu si to představit ani bez jednoho z nich. Přesně u tohoto místa byla jejich souhra klíčová.

Po přeplutí trhliny nemáme rozhodně vyhráno – čeká nás nekonečné traverzování ve spící stěně. Mrznem a mrznem. V místě, kde je nejvíc ledu, se mi povoluje mačka. (Tenhle zážitek mi asi někdo nastražil, jen aby zjistil, jestli mám ještě tep, pozn. aut.). Ve vrcholové partii sice svítí sluníčko, ale pekelně fouká, takže se jen snažíme co nejrychleji dostat k vrcholovému kříži. K našemu milému překvapení se před samotným vrcholkem nachází závětří. Taková záchranná oáza. Na našich zmrzlých tvářích jsou vidět i náznaky úsměvů a je cítit vděk tomu, kdo nám tuhle oázu přichystal. Jsme spokojení, že se nám to až sem povedlo, ale teplota se pohybuje kolem mínus dvaceti stupňů (prosinec 2021, pozn. red.). A tak je čas jet dolů. Svah má docela vysoký sklon. Sníh je velmi velmi vzdáleným příbuzným prašanu – nerovným povrchem klesáme k trhlině, kterou všichni hladce přejedeme. Uf, snad si můžeme alespoň trochu tajně oddychnout. Následuje odměna v podobě opravdového prašanu na ledovci a naše splývání v něm až k chatě. Po návratu se za sebe ohlídnu a vlastně nevěřím tomu, kde jsme ještě před chvílí byli. Sluníme naše duše a nasáváme horský vzduch a výhledy, co jen můžeme. „Jó, tak takhle chutná to pravý dobrodružství,“ říkám si a pak už jen chvíli mlčím. Večer popíjím čaj, takovej ten zaslouženej, kterej dostává úplně jinej rozměr. Takovej ten, co opravdu hřeje a hladí na těle i na duši. Není slyšet nic než absolutní ticho. Absolutní klid. Jako by nebylo nic, než teď. Za oknem se topí hory v oranžovém moři a před nimi vystupují tři siluety. S něma třema jsem tu v bezpečí, říkám si a jsem ráda, že takový lidi na světě jsou.



4. DEN: DO OBYČEJNÉHO SVĚTA
Z teplýho spacáku se mi ani trochu nechce. Zavírám oči a doufám, že se mi budíček jenom zdá. Nezdá. Co se to vlastně děje? Můj momentální svět se smrskl dovnitř mýho spacáku. Ve snech mě strašily obavy. Slabost. Únava. Nejistota a bůh ví, co dalšího…. Pootočím špuntem od spacáku (nakouknu ven jen poočku) a můj svět je zase přesně tam, kde má být. Tvářím se jakoby nic, oklepávám ze sebe všechny ponurý zbytky ze světa spacáku a stávám se plnohodnotnou součástí našeho čtyřčlennýho světa na naší malý expedici. Balíme. Dojídáme. Balíme. Rozpouštíme sníh. Balíme. Pijeme čaj z rozpuštěnýho sněhu. Balíme. Vyrážíme. Čeká nás výstup na Suldenspitze a pak sjezd do údolí Sulden. Zpátky do světa, kde se očekává, že budeme nohama na zemi. Nahoru je to rychlejší než naposled. Nemyslím na nepodmínku, nemyslím na bolest nohou ani na žaludek, který mám na týhle expedici asi permanentně na vlnách. Vlastně na nic nemyslím. Jsem automat. Šoupu nohama a pravidelně vedle sebe bořím hůlky. Sundávám pásy, zapínám vázání na sjezd, nasazuju brýle. Z podivuhodnýho automatickýho tranzu mě vytrhuje první oblouček v hlubokým sněhu. Před náma se otevírá směr našeho sjezdu. My lidi jsme fakt malí, říkám si zas.

A od té chvíle už jsem cokoliv, jen ne automat. Jsem zase absolutně přítomná v momentálním bytí. Pomalu splýváme v prašanu nad povrchem ledovce, který nás nespolkl a nechal nás se po něm svézt, až za jeho hranice. Jsme příjemně unavení a jsme všichni. Pár oblouků po manžestru je mělčina v blížícím se přístavu, kde zase budeme kotvit v obyčejným světě. Tam nahoře za ledovcem jsme nechali ten, co nás přesahuje a učí. Sjezd dolů pro mě představuje prostor, kterému říkám „mezi světy“. Za chvíli už zase budeme se skialpama na zádech stát v běžných vodách a s vděčností koukat na místo, odkud jsme sem před chvílí sjeli. Budeme vzpomínat s dalším (očím neviditelným) vzkazem v našich srdcích.

Tam nahoře za ledovcem jsme nechali svět, co nás přesahuje a učí. (foto: ŠP)

(…)

Kde není dostatek sil, musí být vůle nevzdat to. Nevzdat to se situací, nevzdat to se světem. Nevzdat to sám se sebou. Když je vůle, nakonec je tam vlastně i síla. Síla, která přes všechny zmrzlý konečky prstů plane v každým z nás.

Hory jsou místem, který ti nedají nic, ale vlastně úplně všechno. Místem, kde je každej moment naplněnej absolutně přítomným bytím.

Děkuju, hory, děkuju, kluci
– příště zas.



I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu