„Písek 2021“ (vyprodáno)

Aktualizace:
4. 12. 2020: Je rozebraný i dotisk.
22. 11. 2020: Kalendář je dnešním dnem vyprodaný. Pokud si však bez něj rok 2021 nedokážeš představit, zkus ho ještě objednat. Když se najde dost zájemců, zvažujeme udělat dotisk. Distribuce by pak proběhla poštou/osobním předáním bez výdejních míst.

CELÝ ROK NA PÍSKU

Až otevřeš náš nový kalendář, čeká tě fotka, která nemá v pískařském světě obdoby. Pohádkově zasněžená krajina kolem saského Rathenu a dvě postavičky, které si probíjejí cestu k vrcholu věže Lokomotive. Fotka, která snoubí precizní přípravu a štěstí na světlo. Co další stránka? Jirka „Prcas“ Slavík, který se pomalu vrací do své původní formy a blíží se ke své první desítce na RP po operaci. A tak by se dalo pokračovat dál. Snažili jsme se, abychom na papír netiskli „cvaky“, ale spíše „okamžiky/obrazy“, na které člověka neomrzí koukat a ve kterých je třeba i trochu něco víc.

Letos jsme se v redakci neplánovaně shodli na výběru, který je víc „patriotický“ než loni – to jsme měli poměr Sasko 6 : Česko 7 fotek. (včetně titulky) Letos máme ze Saska jen zmíněnou lednovou a všech dalších dvanáct je z českých oblastí. Snažili jsme se spravedlivě zastoupit Labské pískovce, Ádr i Český ráj. Fanouškům Moravských pískovců se omlouváme.

Mimochodem, v kalendáři se objeví pár fotek s maglajzem. Náš redakční názor je dlouhodobě takovýto: Stejně jako odmítáme maglajz v klasických cestách, tak respektujeme sportovní cesty, které mají na českém písku od 80. let rovněž svoje místo.

PÁR LETOŠNÍCH NOVINEK

1) JEDNODUŠŠÍ OBJEDNÁNÍ
„Píšu si s vámi rád, ale vyměnit si osm mailů kvůli jednomu kalendáři už se mi zdá dost,“ napsal nám loni čtenář. A tak jsme se rozhodli letos umožnit poptávání i přes jednoduchý formulář (najdeš ho níže). Nicméně, kdo si s námi chce psát maily nadále, má možnost. Formulář je jen další ze způsobů.

2) ODPADNUTÍ KONKURENCE
Další změna se týká podporovatelské „dálničky“, kterou si můžeš pořídit společně s kalendářem. Český stát po pár letech snažení uznal, že nám již nebude konkurovat a od tisku papírových dálničních známek upustil. Zůstáváme jen my. Od roku 2021 si tedy émontaňáckou „dálničku“ můžeš beztrestně nalepit i na přední sklo. U koho ji tam poprvé uvidíme, dostane od nás kalendář na rok 2022 grátis.

3) JINÁ VÝDEJNÍ MÍSTA
Byli jsme nuceni mírně změnit síť našich výdejních míst. Viz seznam níže. Umělkám přejeme brzké otevření a uzdravení. (Na pražské Smíchoffce zůstává obchůdek otevřený ve všední dny od 14 do 20 h.)

CO TO STOJÍ?

Tak jako obvykle – cenu si můžeš vybrat:
1. Když zaplatíš 550 Kč, přispěješ tím zároveň na fungování naší redakce v roce 2021 (původní články/rozhovory, fotky, videa…), dostaneš novou „dálničku“ a tvoje jméno uvedeme mezi přispěvateli.
2. Pokud šetříš, nebo nás nečteš, bude tvůj za lidových 350 Kč.

Kalendář měl tato VÝDEJNÍ MÍSTA:

Praha, Levý břeh – obchod lezecké stěny Smíchoff (Křížová 6)
Praha, Pravý břeh – prodejna Namche (OC Hloubětín 1. patro, na metru)
Brno – prodejna Hanibal (Orlí ulice 612/20)
Liberec – prodejna Hudy sport (ulice 5. května 159)
Trutnov – sport Mates (Svatojánské náměstí 47)

PROSBA: Velmi nám to ulehčíš, pokud se pro kalendář na nabízená místa dostavíš osobně, nebo budeš někoho delegovat. Raději budeme v zimě běžkovat než stát frontu na poště… Pokud však bydlíš v nějakém zapadlém koutu Československa, tak ti kalendář do odříznutých hvozdů pošleme.

Kdy bude?
K dostání na výdejních místech by měl být od 17. listopadu (budeme tě informovat mailem) a vydrží tam do konce ledna.

Jaký je po technické stránce?
Kalendář má rozměr A3 plus, konkrétně 44,5 cm x 31,5 cm. Tiskneme ho ofsetovým principem na křídový papír v matné variantě.

____________________

SEZNAM SE S FOTKAMI

ZIMNÍ KLENOT

V zimě 2018/2019 ležel v Sasku sníh jenom týden a my jsme tenhle záběr měli vymyšlený už dva roky. Takže jsme potřebovali jednat rychle. Studenou nocí jsme postupovali k věži a sníh křupal pod nohama. Lezení probíhalo tak, že jsi nejdřív očistil skálu smetákem a pak teprve pokračoval dál. Po půl hodině jsem dosáhl své fotografické pozice a Felix začal traverzovat hřeben. Plánoval jsem ho fotit až ve chvíli, kdy přepadne na hlavní vrchol, ale najednou vyšlo Slunce a osvětlilo ho, jak práší sníh ze skály… Pro mě to je jedna z nejvíce epických fotek, která se nám s kamarády kdy povedla.

Felix Bähr leze „Űberfall“ V na Lokomotive-Esse, Rathen, Sasko (text a foto: Alex Hanicke)

ZPÁTKY VE HŘE

Jirka „Prcas“ Slavík je neskutečnej tvrďák, do cesty „Guma guar“ vlezl totiž v době, kdy se rozhýbával z těžkého úrazu a bylo vidět, že ho každý pohyb hrozně bolí. Jak říkal: „Kromě hlavy a páteře jsem měl snad vše zlomené.“ Původně jsem ho zamýšlel fotit ve vedlejší cestě – „Žaludeční likér“ za IXa. V té se ale Jirka jenom rozhýbal a za chvíli už stoupal hladkou stěnou vpravo od „Likéru“. Myslím, že to byla jeho první desítka, kterou po úrazu lezl. Akorát byl trochu zklamaný, že se mu ji nepovedlo přelézt RP.

Jirka „Prcas“ Slavík ve své cestě „Guma guar“ RP Xa, Monolit, Levý břeh Labáku (text a foto: Jakub Frič)

V NAŠÍ BUBLINĚ

„Já jsem do maglajzu nikdy nešáhl. Ani bych neměl čas, potřeboval jsem rychle lízt,“ říká o svých cestách Milan Krauskopf. Na Labáku je super, že si můžeš vybírat mezi sportovními i klasickými cestami. Pokud máš náladu na machinaci se smyčkami a delší odlezy, pěkná je třeba Milanova cesta „Bublifuk“ z konce 80. let. Fotka zachycuje Anču Šebestíkovou pod prvním kruhem. Později zjistila, že „vtípek cesty“ se nachází úplně nahoře: „Opatrně kladeš nohy a rukama objímáš cokoli, co má alespoň trochu ostrou hranku. Chvilkové pochyby, letmá kontrola kvality uzlu na sedáku…“ Nespadla.

Anča Šebestíková leze „Bublifuk“ VIIIa na Žlutou stěnu žlebskou, Levý břeh Labáku (text a foto: Standa Mitáč)

HLINOMAZ

Planý důl, to je dobrá zašívárna. Parking za vsí Tubož, krosení nějakého bývalého JZD a pastvin s kravami, sestup do zarostlých roklí. Přesto si nás našli. Když se „Pepis“ Koudelka s dcerou Markétou dozvěděli, že se tu dnes bude fotit do nového průvodce na Kokořínsko, neváhali také dorazit. Markéta si do akce vzala pěkné růžové tričko a pustila se hned do terénu, který jí podle všeho vyhovuje. Tričko si odstín udrželo, ale dole stojící „Pepis“ barvu změnil. Schytal většinu hlíny z téhle dlouho nelezené spáry.

Markéta „Macek“ Koudelková v cestě „Tyranie“ VIIa na Tyrana, Planý důl, Kokořínsko (text a foto: Standa Mitáč)

UKAŽ PRSTEM

Při focení lezení není kolikrát tak těžké najít pěkný záběr, ale sehnat lezce, který je ochotný a schopný ti do té ideální linie vlézt. Tak to ale nebylo s Vítkem Lachmanem, domácím lezcem z Prachova. Řekl mi tehdy: „Hele, vyber si, co chceš, na Prachově ti vlezu úplně do čehokoliv.“ Tak jsem ukázal na hladkou stěnu masivu Koloseum, v jejímž středu vede parádní směr od Tomáše Sedláčka „Záhada pro zítřek“, třicetimetrová stěnovka přes tři kruhy z devadesátých let, která je v kuse za Xa. Jak Vítek řekl, tak bylo.

Vítek Lachman leze „Záhadu pro zítřek“ Xa, Koloseum, Prachov, Český Ráj (text a foto: Jakub Frič)

KLAPKA, STAVÍME!

Ten den v redakci nešel internet, tak jsem se rozhodl, že se místo přípravy článku pověsím do lana. „Měla by to být spára, pěkná na pohled a hlavně ve stínu,“ volám Ondrovi, který měl to štěstí být ve všední den v Ádru… Vybral „Vodní žínky“. Ve stínu nakonec nebyla, a tak jsme před plánovaným záběrem čekali ve stěně a asi 15 minut kecali, než přijde mráček, který rozptýlí ostré letní Slunce. Klukům natékaly nohy v kruhu, mně v laně. Akce! Přišel zbloudilý cár oblačnosti a začal šrumec – rychle postavit, odlézt a mazat k dalšímu kruhu… Nafoceno. Po třech minutách stínu začalo zase pražit.

Ondra Mrklovský leze a Zbyšek Černohous staví. „Vodní žínky“ VIIIa na Vodníka, Adršpach (text a foto: Standa Mitáč)

HOLKA DO LUFTU

Když jsem začátkem září se Standou řešil fotky do nového pískařského kalendáře, padla mu do oka právě tato z příhrazské Kobyly. Souhlasil jsem a později mi psal na mail: „Pošlu ti taky jeden výtisk pro tu slaňující lezkyni, ok?“ Tak jsem mu rovnou odepsal, že je to od minulého týdne moje manželka, tím pádem nám bude stačit jeden dohromady a ten zbývající někomu rádi věnujeme. „Fajn, že máš manželku, co vyleze na Kobylu,“ přišlo mi od Standy jako odpověď… No, a to má velkou pravdu. (směje se)

Zuzka Zahulová slaňuje z Kobyly, Příhrazy, Český ráj (text a foto: Jan Zahula)

LADNÉ DRŽENÍ SPÁRY

Tahle soustava puklin prověří, jakou máš rozpažku, opičí index a jak moc ti natéká v převislé žábě. Je dost atletická, ale aspoň celkem rozumně jištěná. Proto si ji asi Lionel vybral a nevadilo mu, že si ji dá pro focení znovu. Původně jsme tam šli fotit na loňský kalendář – ten ale nakonec měl formát na výšku, a tak fotka dozrála až do letošního. „Asi bych tam nedával tu variantu, jak to lezu na sokola,“ zajímal se tehdy Lionel. A mě to donutilo k zamyšlení – v čem je styl lezení „na sokola“ horší než „na žábu“? Nebo je to nějaká „módní vlna“?

Lionel Burgr v cestě „Módní vlna“ IXb, Hrad, Adršpach (text a foto: Standa Mitáč)

BĚHÁNÍ KOLEM „KLEKÁNÍ“

Mám rád, když natáčení Příběhů cest odsýpá. Tentokrát jsme byli na Chrámovkách a chtěli začít v devět ráno, aby měl „Magnusek“ stěnu dlouho ve stínu. Fix mám pečlivě připravený ve slaňáku „Stěny železem zdobené“ – na tu mám pěkné vzpomínky a těším se, že z ní budu fotit. Jenže, „Magnusek“ nikde. Do háje, jsem o roh vedle. Odsud „Klekání“ vůbec není vidět! Tak znovu – vytáhnout lano, přeskákat pár temných děr a najít nové místo. „Počkejte chvíli, prosím!“ volám dolů. Tahle fotka vznikla nakonec až ze třetího zafixování lana. Odpoledne jsem neměl ani chuť lézt, nějakých 200 metrů jümarování pro ten den stačilo.

Martin „Magnusek“ Klonfar leze „Klekání“ Xa, Chrámové stěny, Teplice (text a foto: Standa Mitáč)

SKALÁK NAPRUDKO

Loni na podzim jsme se s Dannym Menšíkem dohodli na focení ve Skaláku. Měl z léta nakoukanou cestu „Climbing naprudko“ na Ministranta – IXc od „Špeka“ a Standy Šilhána z roku 1996. Danny dorazil spolu s „Měřákem“, že to zkusí oba. Dopoledne cestu prolezli, ale ke kusovce bylo zatím daleko. Já už jsem po focení musel zmizet, ale kluci vypadali, že to ještě zkoušet budou. Když jsem večer Dannymu volal, jestli to posekal, tak hlásil: „V nejlepším pokusu mě zradil dolezový rajbák – smekla noha. Ale Měřákovi se zadařilo.“

Matěj „Měřák“ Měřička leze „Climbing naprudko“ IXc na Ministranta, Skalák, Český ráj (text a foto: Jan Zahula)

JEPTIŠKA NA PŘÁNÍ

Úzká skalní jehla Jeptiška v Labáku byla focena mnohokrát, však se na ni už leze přes 100 let. Výzva byla najít nějaký nový neokoukaný pohled. Oběhnul jsem všechny okolní masivy a na hraně skal poblíž Monolitu jsem našel tento záběr. Jen jsem zadoufal, že v hladké stěně v levé části stěny něco vede. Tam by se lezec vyjímal nejlépe. Zjistil jsem, že vede – „Přímá Údolní stěna“ za Xb. U Kosti už jen stačilo přemluvit Máru Pavlatu a Martina Zedka, aby do toho šli, a nová podzimní fotka Jeptišky byla na světě.

Martin Zedek leze „Přímou Údolku“ Xb na Jeptišku, Labák (text a foto: Jakub Frič)

ZIMNÍ SMĚNA

Udělat zimní fotku lezení na písku? Veliká pohoda. Stačí si jen počkat, až některé z našich skalních měst pokryje sníh. Pak vyrazit fotit a zároveň si hlídat, aby nebylo nad nulou a skála nezačala být mokrá. (Právě přicházíš zhruba o 363 potenciálních dní, pozn. red.) Nakonec už stačí jen najít někoho, kdo bude mít volno ve všední den, zároveň chuť nechat si přemrznout ruce a k tomu sežene odhodlaného jističe, co tam dole bude stát a celou dobu klepat kosu… Zdenále a Pájo, za tohle focení vám patří velký dík.

Zdenál Suchý v cestě „Maturita“ VIIIa na Zlatou stěnu, Tisá (text a foto: Standa Mitáč)

____________________

To je všechno. Pokud chceš kalendářem udělat radost rodině, kamarádům nebo sobě, vyplň formulář, nebo se ozvi na [email protected] a domluvíme se, jak to provedeme.