DETOX NA TRANGU

DO ZHROUCENÉHO KOUTA

Že pojedu letos do Pákistánu, jsem věděl už minulý rok na konci srpna. Zrovna jsem se vrátil ze svojí první ochutnávky expedičního života v Nangmah Valley se Sokolíky. Jednoduchý život, super lezení, sluneční paprsky a digitální detox, daleko od světských strastí města mě přirozeně okouzlily (loňský článek tady, pozn. red.). Nadšeně jsem začal spřádat plány a destinaci jsem díky entuziasmu Stoupy (Dušan Janák) stanovil na slavné Trango Towers. Co víc si jako pískař přát, než vylézt na nejvyšší skalní věž světa protkanou těmi nejkrásnějšími spárami? Snad aby tam bylo větší teplo… Lezení v Nangmah bylo v porovnání s Trangem takové opalování na pláži. Ale nepředbíhejme.

Po zdlouhavém procesu se tým ustálil na celkově 11 členech. Osm Čechů a tři Slováci, kteří se mi stali osudnými. Než mi poprvé zavolal Maťo Krásňanský, nebyl jsem si úplně jistý lezeckým cílem… Na svůj ambiciózní projekt mě však nemusel dlouho přemlouvat.

Nameless Tower (mapa) lezci znají především díky slavné cestě Eternal Flame z roku 1989 od ještě slavnějších lezců Wolfganga Güllicha, Kurta Alberta a Milana Sýkory. Cestu jako první celou volně přelezli bratři Huberové v roce 2009 s obtížnostmi až do 7c+/8a. Vedle Slovinské cesty (7a+) a americké varianty Polské cesty s názvem Cowboy Direct (7c+) je Eternal Flame jediná volně přelezená cesta.

Výjimečnou sezónu zažila tahle věž minulý rok. Španěl Edu Marín vylezl na RP Eternal Flame, což ovšem vzápětí trumfli Jacopo Larcher s Babsi Zangerl, kteří cestu vylétli za pouhých pět dní stylem onsight! To už prostě nejde překonat. Americká trojice (Jesse Huey, Matt Segal a Jordan Cannon, pozn. red.) ještě přidala volný přelez Cowboy Direct a bylo vymalováno. Do čeho se tedy pustit? Eternal Flame sice zaručí bezpečnost, krásu a top kvalitu skály plus snadno dostupné informace, jenže chybí dobrodružství a možnost realizovat něco nového. Kvůli tomu jsem cestu vyškrtnul ze seznamu kandidátů.

Maťo sehnal detailní informace k poněkud zapomenuté cestě. Roku 1987 prostoupil legendární Michel Piola a jeho francouzští kumpáni západní stěnu, která platí za nejdelší a nejpřevislejší z celé věže. Vznikla impozantní cesta s názvem Gran Diedre Desplomado. (6c, A4, 1100 m, pozn. red.) Spára, která rozděluje celý horní headwall, je viditelná už při nástupu k base campu. Prostě jasná kinglajna!

Jediné opakování zaregistroval v překladu „Obří zhroucený kout“ v roce 2006 od silného italsko-švýcarského týmu. Giovanni Quirici, Francesco Pellanda a Christophe Steck chytli neskutečné okno dobrého počasí a podařilo se jim přelézt volně všechno až na tři délky, z nichž jednu ještě zvládli zkroknout a pokusovat. RP se jim nepovedlo a obtížnost odhadli na 8a+. „Tak co, předhodil jsem ti dostatečný challenge?“ škádlivě se v telefonu zeptal Maťo. Vzhledem k tomu, že kdyby se podařil volný přelez, vznikl by zdaleka nejtěžší volný bigwall v takové nadmořské výšce na světě… „Tomu ver!“ zasmál jsem se.

MATROŠ

Vzhledem k nevypočitatelnému počasí a charakteru stěny jsme se připravili na dlouhý pobyt ve stěně. V rámci toho jsme se rozhodli vzít šílených 600 metrů statických lan. První dvě třetiny stěny jsou převislé a nedrží se tam sníh na rozpouštění vody. Až v 600 metrech na konci 14. délky se nachází veliká sněhová police nebo spíš svah. Odtud se leze dalších 500 metrů takzvaným headwallem na vrchol. Problém s nedostatkem sněhu jsme nakonec řešit nemuseli, protože sněžilo téměř každý den výstupu a sníh se udržel i na menších policích ve stěně.

Ačkoliv se mi to na začátku zdálo šílené, těch 600 metrů statik jsme využívali neustále a nevím, jak bychom to vylezli bez nich. Dohromady jsme s sebou tahali cca 160 kg matroše: dvě portaledge, 40 kg jídla na 14 dní, spoustu lan, železa, plynu a tak dále.

Celá cesta má 1100 metrů lezení a pouze 25 délek, což vychází zhruba 45 metrů na jednu délku. Base camp leží ve 4000 m n. m., ABC (předsunutý base camp) 4800 m n. m. Lezení začíná v 5100 metrech a vrchol měří 6254 m n. m.

LESS CZECH, MORE SLOVAK

Původně jsem jako parťáka domlouval Tima Greenwooda, se kterým jsem lezl předloni Freeridera, ale bohužel z toho nakonec vycouval. Maťo zase namlouval Vargiho (Martin Varga), jenže před odjezdem ho dostihla bolavá záda. Vargi je formát a do stěny nám půjčil tahačák, portaledge a zásobil nás obrovským množstvím tyčinek, které sám vyrábí. Mezitím se přidal do party Tomáš Buček, s nímž jsem lezl v Chamonix Voie Petit, takže jsem věděl, že je dobrej. Potom, co odpadl Vargi, Maťo vytáhl z rukávu divokou kartu se štítkem Mišo Mikušinec. Tomáš a Mišo jsou supersilní sporťáci se zářezy až do 9a+. Zároveň mají odlezeno v Tatrách. Vzhledem k extrémní obtížnosti klíčové délky se tahle síla hodila. Akorát nikdy nelezli bigwall a ani jeden z mých parťáků nevyniká v umu spárového lezení, takže to zas byla moje expertiza.

POD STĚNU

Dostat se do base campu trvá z Prahy týden. Dva dny létání, potom čekání na hotelu ve Skardu, to všechno jsem si zažil už minulý rok a letos mě to bavilo ještě míň. Připadalo mi, jako bych to dvanáctihodinové čekání na letišti v Dubaji opakoval po čtrnácti dnech, ne po roce. Nadšení z cesty na mě konečně přišlo, až když jsem ve Skardu nasedl do starého Toyota džípu. Konečně do hor! Drncavá cesta do poslední vesnice Askole nabízí krásné výhledy a trvá nějakých sedm hodin. Nepříjemné překvapení nás čekalo v cílové stanici, kde jsme s Maťem brzy po příjezdu zjistili, že nás okradli. V tamním kraji se normálně vůbec nekrade, takže to opravdu nikdo nečekal. Mně zmizela kšiltovka a telefon, ve kterém jsem měl staženou všechnu muziku a podcasty, takže digitální detox mohl začít na 100 procent. Maťovi zase někdo ukradl všechnu hotovost, dohromady přes 200 dolarů a 40 tisíc rupií, což představuje v pákistánských poměrech asi tak půlroční výplatu.

Z Askole jsme šli třídenní trek k ledovci Baltoro. Doprovázela nás už z Prahy skupina trekařů a osmičkářů okolo Honzy Trávníčka a Miri (Mirka Jirková), kteří nám i pomáhali s organizací, za což jim patří dík! Odpojili se od nás třetí den a pokračovali směrem Broad Peak.

Po výživném pochodu přes ledovec přišel čas na aklimatizaci a vynášky matroše do předsunutého base campu (ABC), což zabere další týden. Úmorný výšlap necelých tisíc výškových metrů sutí, který vypadá na půl hodinky, ale trvá skoro tři hodiny. To, jak vzdálenosti ve vysokých horách klamou, jsem pochytil už minulý rok. Velkou úlevu, ačkoli trochu na úkor čistému stylu, nám přinesl Musa. Přemotivovaný nosič, který vypadá tak vyžile, že bys mu nepodal ani tašku s nákupem z Billy, ale jak mu půjčíš baterky do čelovky, goráčovku a slíbíš 5000 rupií za vynášku, zvládne ti do ABCéčka odnést i tři 20kilové batohy za den. „Hello boss, no problem!“ Horší to bylo z ABC pod nástup. Tam už nosiči nechodí. Fakt to vypadalo jako kousíček, ale s 20 kily na zádech přes propadající se sníh to trvalo další minimálně dvě hodiny. Celý svah se navíc ukázal jako jedna veliká přistávací plocha pro laviny padající z okolních stěn. A tím se už dostáváme k prvnímu lezeckému dni.

Z EXPEDIČNÍHO DENÍKU

9. 7. 2024 | LAVINA!

Začínáme v ABC ve 3:30. Rychlá snídaně a první vynáška. Už po 100 metrech nazouváme mačky a začínáme stoupat s čelovkami. Začíná sněžit a intenzita se zvyšuje. Italové pod námi radši rovnou otáčí. My jdeme dál. Prošlapávám cestu, bořím se po kolena a vlastně mě baví, jak je to drsný. To jsou ty pravý hory! Pod zasněženou stěnou vyšlapu ve svahu malou plochu, odkládám první batoh a rovnou šlapu zpátky pro další. „Co na to říkáš?“ ptám se ironicky se smíchem Maťa. „P*čovina toto! Nechápem ty osmičkáre, fakt,“ namáhavě oddechuje mezi slovy.

Něco jsme si vynesli už dřív pod šutr v polovině, takže jdu tam a zase zpátky pod stěnu, kde dáváme poradu. Jít ještě jednou do ABC pro zbytek věcí, nebo to nechat na další den? Já jsem pro to hecnout se, všechno vynosit pod stěnu a vytáhnout to na polici ve druhé délce, ať to máme z krku a neztrácíme čas. Ostatní nakonec souhlasí.

Při cestě dolů se najednou vyčasí a ze sněhové vánice se stane sluneční výheň, která pokračuje až do večera. Na pražící sluníčko samozřejmě reaguje sníh. Zhruba v polovině druhé vynášky se nad námi ozve rána a vzápětí varovné hvízdnutí od Španělů, kteří sedí u paty stěny a mají na nás výhled. „HEYYY!“ Pohlédnu nahoru a hned spatřím masu sněhu, která se valí přímo na mě s Tomášem. Lavina! Zdrháme, co nám nohy a těžké svině na zádech stačí, a tak akorát stihneme doběhnout ke kraji skály, kde zasedneme čelem dolů. Lavina je naštěstí relativně malá, ale stejně působí celkem děsivě. Batoh na zádech naštěstí spolehlivě vykrývá obří sněhové koule létající vzduchem. Maťo s Mišem byli v tu chvíli ještě ukrytí pod velkým kamenem pod námi a nikomu se nic nestalo. Nicméně už jsme se ve svahu nijak nezdržovali a rychle došli pod stěnu. Tam jsme museli chvíli čekat, než roztaje sníh a uschne skála, abychom mohli začít lézt. Vaříme něco k obědu a trpíme pod náporem Slunce. Není se kde schovat a já dostávám menší úžeh.

Balení se pod stěnou
Strach vtipkováním zaženou
Mraky nad hlavou plynou
Slunce měří čas
Touhu mají jedinou
Co leží v každém z nás
Šplhat kde stopy pominou
A na večeři zpátky
Včas

Po čase se já a Tomáš připravíme a začínáme tahat první metry skály. Příjemný pocit po takové době příprav a transportů. Už v těch prvních dvou délkách zjišťujeme, že klasa tady nebude inflační, ale 6céčka uhrajeme i přes občasné rampouchy ve spárách. Při nekonečném tahání sviní přichází únava. Cítím, že už nemůžu, a přitom vím, kolik práce nás ještě čeká, než si lehnu do postele. Když dorazí po fixu Mišo, nechám kluky tahat a začnu vrtat spit, abychom mohli zavěsit obě postele, které následně stavím. S prací skončíme až někdy okolo sedmé. Hodně jsem se přetáhl, cítím výšku a jenom se modlím, abych se zítra probudil živej a zdravej.

10.–11. 7. | BUDE TO KOTEL

Oba další dny se snažíme vylézt co nejvýše, ale narážíme na spoustu překážek. Jednak na nás působí vliv výšky, druhak oba dny sněží, což nás podstatně časově omezuje, a tretiak nás překvapuje obtížnost lezení ve spojení s velkou zimou a vzdáleností jednotlivých délek. Ve třetí délce psané za 6c Tomáš padá nahoře. Úplně mu vypnou ruce v lehce převislé žábě – nejsme dost aklimatizovaní. Délku vytáhnu a další leze Mišo. Následuje 7a, které už zespodu vypadá spíš na 7b+. Obtíže jsou evidentní a Mišo vlaje, ale bojuje statečně. Konečně se dostane do no-handu v koleni, odkud to vypadá lezitelně. Když se zvedá, že začne lézt, ustřelí mu noha se šupinkou žuly a nešťastně padá. „Tak tohle fakt nebude zadarmo,“ pomyslím si a hned se navazuju na pokus.

Mezitím se zatahuje a chýlí se k dalšímu sněžení. Hrozně mi mrznou ruce a lezení je rozhodně spíš za 7b. Na limit dolezu do kolena a jsem odhodlaný už nespadnout. Že by to ke štandu už bylo zadarmo, se ovšem rozhodně říct nedá. Je to ještě třicet promrzlých metrů s hrozným třením lana. Další délku už nestihneme, protože začne sněžit, takže jedeme po fixech dolů. Třetí den začíná opět sněžením a předpověď z Čech nám hlásí čtyři dny zhoršujícího se počasí. To není ideální. Pořád spíme ve druhé délce, jsme unavení a hodilo by se sejít dolů kvůli aklimatizaci. Na sestupu utrpí pouze styl výstupu. Ze stylu „ground-up“ klesneme na „capsule style“ (fixy a návraty do BC, pozn. red.), což je ale vzhledem k dimenzím stěny omluvitelné. „Jdeme dolů!“ zní verdikt. Už se balíme, když v tom se nečekaně zase vyčasí. „Tak nevylezeme ještě něco?“ Kluci využijí okno a dosáhnou šesté délky, kde je police, kam chceme přesunout camp, to už ale před dalším sněžením nestihneme. Slaňujeme a pelášíme za luxusem base campu.

Odpočinek
Zašívám si kalhoty
Přemýšlím nad tím
Co ty

12. 7.–13. 7. | VŠICHNI V BC

Zákon schválnosti zasáhnul a 12.7. se budíme do naprostého azura. No co už, odpočinek byl potřeba a v campu je dobrá nálada, protože dorazili i kluci z Shipton Spire (Dalibor „Nedori“ Mlejnek, Lumír Fajkoš a Vašek „Šatavis“ Šatava), kteří taky narazili na nepřízeň počasí, a z Askole přišli opozdilci Bača (Pavel Vrtík), Petra (Paclíková) a Pavel (Nesvadba). Poprvé a naposledy jsme se tedy sešli v kompletní partě.

Odpočívám třetí den
Sbírám síly
Na výdej

14. 7.–16. 7. | ZHROUCENÝ KOUT

Odpoledne vystoupáme do ABC a pokračujeme rovnou do našich portaledgí, kde přespíme.

Další den vyráží Mišo a Tomáš po fixech do šesté délky na čelbu a já s Maťom strávíme den naprosto úmorným a pomalým taháním sviní do šesté délky. Většinu dne zase sněží a zastavíme se až za tmy.

Ráno zase sněží. Chci lézt dneska s Tomášem co nejvýše, ale musíme počkat, až se počasí trochu uklidní. Kreslím a cítím se po včerejšku překvapivě dobře. Až někdy před dvanáctou nasazuju jümary na statiku, která vede na vrchol sedmé délky. Jediné, kterou včera Tomáš s Mišem vytáhli. Ještě včera jsem byl kvůli tak pomalému postupu dost naštvaný, teď už je mi to jedno. Emoce opadají stejně rychle jako vzplanou. A střídají se tu stejně nečekaně jako počasí. Cestou nahoru vidím, že sedmá délka nabízí hrozné lezení v převislé a rozbité skále. Původní skála, kterou jsme zkoumali na fotkách našich předchůdců, se z těchto míst zřítila někam do hlubin. Nová délka je celkem psycho. Další, tedy osmou se chystám tahat já. Topo tvrdí 6a+. Hned jak si nazuju lezečky, moje nohy ztuhnou v ledovém sevření.

Další hodinu necítím nic. Jediný spolehlivý úchop je žába. Soukám se úzkým komínkem a dolezu na místo, kde bych měl traverzovat plotnou doleva. Může být tak deset pod nulou a já rozhodně nejsem s to ustát malé stupy, natož na tření. Už nemám prsty, jenom čtyři pahýly. Zvednu hlavu a pozoruju velký kout složený z obřích lokrů. Celkem chápu, proč se mu prvovýstupci chtěli vyhnout, ale vylézt to půjde. Už mě bolí lýtka, musím se rozhodnout. Testuju rovnováhu lokrů a nevím, jestli vlastně ještě nejsem rád za ten mráz, co všechno drží pohromadě.

„Testuju rovnováhu lokrů a nevím, jestli vlastně ještě nejsem rád za ten mráz, co všechno drží pohromadě.“

17. 7. | TĚLO SE OZÝVÁ

Deset hodin ráno a Mišo s Maťom začali jümarovat z šesté na desátou délku, kam jsme včera k naší radosti s Tomášem dotáhli fixy, onsight. Dnes to konečně vypadá na krásné počasí! Na velkou sněhovou polici zbývají čtyři délky. To snad kluci daj. Zdá se to jako málo, jenže kombinace 50metrových délek obtížností 7b, 7b, 8a+ a 7b ve výšce 5800 metrů je dost šílená. Už v prvních délkách jsme poznali, že klasa rozhodně není inflační, spíš naopak.

V campu šesté délky je nuda. Po včerejšku na mě dopadá únava jako těžká, omamnou vůní napuštěná deka. Ale ještě nejdu spát. Musím rozpouštět zmrzlý sníh na vodu. Pomalá ale příjemná práce, při které nemusím vstávat z postele. Přečetl jsem už před nástupem do stěny všechny svoje čtyři knížky. Nezbývá než psát, spát, nebo se učit na státnice, což moje dvě mozkové buňky teďka rozhodně nezvládnou, směju se sám sobě.

14:00. Fúú, teď jsem asi hodinu upravoval lana a organizoval matroš venku a cítím se z toho tak unavenej, že mám strach. Najednou mě popadla taková slabost! Pořád vlastně čekám, až mi tělo vypoví službu. Zatím se ozývá bolestí zad. Cesta na limit představuje to hlavní. Možná hlavně proto lezu a naše cesta naráží na limity už od prvního dne, o to je zajímavější. Těstoviny se špenátem a gorgonzolou zapíjím zeleným čajem a vdechnu pár potahů z cigára. To pomohlo. Teď snad si dát dvacet.

18. 7. | NADÁVKY

„Toto tuna je čisté inshallah,“ prohlásí Maťo, když se večer bavíme o počasí a dalších plánech. Celkem sedí. Sedmý den jsme strávili přesouváním tábořiště z šesté na desátou délku. Celou dobu hustě sněží. Zase jsem byl nasranej a nadával jsem, když kluci dělali chyby. „Máš na to právo, ale ničemu to nepomáhá, je to jako hovno – smrdí,“ správně říkal Maťo. Nikoho ten voser nebaví. Je to prachsprostá dřina s minimem požitku, ale stále tu jsme a já pořád věřím, že se na ten vrchol dostaneme.

19. 7. | HÁKOVACÍ TUNEL

Jazdaaa! Ráno a v noci napadlo asi třicet centimetrů a nevypadalo to na lezení. Jümaroval jsem nahoru pod klíčovou 13. délku s temnými myšlenkami. Hnusný visící štand, zima, zataženo a nade mnou šílená hákovací výzva. „Jsme v prdeli, maminko!“ volal jsem do Prahy. Fakt jsem pochyboval, jestli to vůbec budeme schopni jakkoli probít. Dlouho jsem se ověšoval vším, co jsem mohl potřebovat. Skoby od těch nejmenších jedniček až po velké dužniky, frendy, vklíněnce, ball nuty (speciální vklíněnce do tenkých spárek, pozn. red.), dotahovací popruhy s háčky, žebříčky, kladivo, ruční nýtovačku a co nejvíc karabin, kterých není nikdy dost.

Začátek obnášel doladění detailů, ale pak už zmizelo všechno okolo, přestal jsem kroutit hlavou a nadávat. Zbylo jen tunelové soustředění na další a další kus železa. Skobu zatloukám jenom jednu, to mi nejde. Radši vklíněnce. Dosažení první erární skoby slavím jako úspěch, zbývá asi sedm metrů k prvnímu nýtu. Spárka v koutě se zužuje na minimum a naklání do převisu. Přichází na řadu skobky jedničky, a s těmi si rozumím! Asi dva metry pod nýtem se spárka rozšíří, zakládám mikrofrend a ball nut. Oujé! Tluču poslední dvě, ty nejmenší, jedničky, už cvakám karabinu do nýtu a hmatám odsedku, když RUP! Jednička se mnou vyletěla, ŠKUB! I další. Letím, křičím a najednou stojím. Udržel mě ball nut! „Ty vole!“ Kdyby tam nebyl, bůhví, co bych všechno vyrval.

Hned se vytáhnu zpátky, zopakuju postup a tentokrát úspěšně cvaknu nýt. „Hurá! Teď už to musí jít!“ Volám dolů na Maťa, který chudák trpělivě mrzne bez opory na nohy, naštěstí alespoň s plátěnou lavičkou. Z toho štandu mu nakonec vylezl hemeroid. Nade mnou už sice vidím řadu nýtů v převise, ale dvoumetrové sekce mezi nimi vyžadují zatloukání a vytloukání jedniček, nebo použití malých dírek na háčky, které tu nacházím po prvovýstupcích. Trvá to ještě další tři hodiny, než se dostanu k šestému, poslednímu nýtu. Posledních 15 metrů volného lezení ke štandu je na mě už moc a po skoro šesti hodinách předávám konec lana Tomášovi. Tomu se mezitím podařilo volně přelézt délku pod námi za poctivých 7b+. Slaňuju dolů k portaledgím a probouzím se z hákovacího transu. Jsem štastnej, že se to fakt podařilo. Vím, že cesta na vrchol je teď otevřená. Zítra snad konečně vytáhneme tábor na tu slavnou sněhovou polici nad 14. délkou. Když počasí dovolí, pořád je ještě šance na volný přelez. Vamos!

„Trvá to ještě další tři hodiny, než se dostanu k šestému, poslednímu nýtu.“

20. 7. | KRIZOVÝ DEN

Poslední přesouvání v pořadí už čtvrtého tábora. Z 10. na 14. délku. Jó, a stálo to za to. Zase šílená makačka, zase nervy a nonstop práce až do tmy. Ale konečně jsme se vyprcali z toho prokletýho převisu na celkem neskutečný místo. Sněhový svah, z něhož se přes plotny zvedá impozantní headwall protnutý tou nejkrásnější spárou. Linie, která je vidět už z úrovně base campu. Výhoda a mentální vzpruha také bylo to, že vrcholová stěna je orientovaná více na jih. Inshallah! Vyjde trochu sluníčka a my se vyšplháme až na ten vrchol, který už teď v podstatě vidíme. Co všechno se pokazilo při tahání sviní a co kluci dělali na prvním konci lana, tady nemá smysl popisovat. Každopádně jsme se večer s Maťem shodli na tom, že je nám vlastně smutno, že výstup probíhá v celkem špatné náladě.

„Hlavní je si to užít, ale zatím je to fakt pain,“ říkám.
„Tak ona ta nálada se dost odvíjí od počasí. Ve špatném počasí je těžké udržovat dobrou náladu,“ poznamená Maťo.
„Hmm, to je fakt. Aspoň jsme už na tý polici, teď už to na vrchol dáme.“
„Vrchol je asi to jediné, co může zachránit náladu a vztahy v týmu.“
„Haha, to jo.“

Den završím tím, že mi nešťastně vyklouzne z ruky zapalovač a propadne jedinou dírou v tropiku přímo do stěny.

21. 7. | MY TAKY!

Jdeme na to s Maťom. Obří masa oranžové žuly nad námi hrozí a naznačuje neprůstupnost. Mně se nechce. Bojím se, co stěna zase přichystá. Ale o neprůstupnosti nemůže být řeč, nejsme tu první a třpytivé perličky nýtů na štandech jasně dokazují, že to jde. A když se tam dostali oni, dostaneme se tam i my!

Maťo nastupuje jako první. Pěkná 6b+ délka, která končí A2/A3 pasáží po jedničkách ke štandu. Dává to i docela rychle. Já jistím v portaledgi a strašlivě fouká. Takový vichr jsem zažil jenom párkrát. Musím postel přivázat zespodu, aby nelítala sem a tam. Navlečený ve všem, co mám, i tak se zmrzlýma nohama, jümaruju hore.

Dál mě čeká monumentální kyvadlo doprava a pak 30 metrů 7b lezení. Po delší době zase obouvám lezečky. Kyvadlo udělám hned, to je sranda. Skála není moc kvalitní. Okolo stupů jsou všude lámavé šupinky. Od místa, kam jsem se dokýval, se těžším krokem přes sokolík vyšvihnu do spáry. Uf! Pád do pendlu už nehrozí. Lezu kousek lehkým a založím dva malé frendy. Nade mnou čeká těžká pasáž, kde nejde založit. Chytám tenoučké bočáky a nohama stojím na tření. Problém je, že nohy vůbec necítím. Zmrzly mi na kámen. Vím, že šance na pád je velká, ale hecnu se. Udělám zdvih, už držím lepší chyt, jenže stupy nikde a najednou šmyk! Letím do červeného mikrofrendu. Drží! „Tohle nemám zapotřebí v takový zimě!“ nadávám. Spadnul jsem jenom kvůli zmrzlým nohám a navíc k dalšímu možnému jištění zbývalo od místa pádu ještě pěkný kus, který nechci riskovat.

Vytáhnu se zpátky a chci si pomoct malým frendem. Založím ho, ale moc nedrží. Cvaknu do něj smyčku se záměrem do ní šlápnout a potom odlézt volně, jenže hned, jak ji trochu zatížím, RUP! A znovu visím v červeném kámošovi. Tentokrát jsem si ošklivě strhnul kůži na kloubech pravé ruky a všude teče krev. Teď fakt nadávám. „Pošli mi věci na hákování!“ volám k Maťovi. Rozhodnu se pasáž přelézt technicky. Postupuju – mikráč, beak, skoba, jednička, pomalu půlmetřík za půlmetrem se proťukávám, jenže pak udělám chybu. Zatloukám malou jedničku, která očividně nesedí, a kladivo se k ní úplně nemůže dostat. Zkouším ji zatížit a najednou PINK! Letím, a pak PINK! PINK! PINK! PINK! Vytrhnu v pádu všechno, co jsem založil, a už potřetí mě chytá můj malý červený kamarád. Tahem lana do strany se vytrhnul i jediný frend pod ním. „K*rva!“ To znamená, že kdybych vyrval i ten poslední, letěl bych do kyvadla někam hluboko pod štand. „Tohle už není p*del…“

„Vytrhnu v pádu všechno, co jsem založil, a už potřetí mě chytá můj malý červený kamarád.“

Rozhodnu se zatlouct spit a pak už to konečně odlézt! Vrtání proběhne bez obtíží a zhoupnu se z něj doprava do lehčího terénu. Akorát vlezu do zvláštního rozchrastu, kde nejde založit jištění. „Musím překročit zpátky doleva, ale nějak to nejde, ne, musím založit prostě hned teď! Ale není kde, ksakru!“ letí mi hlavou a odumírají mi zmrzlé nohy. Stojím zhruba šest metrů nad nýtem a 1,5 m od hlavy mě do toho natáčí Pavlův dron, což úplně nepomáhá. Nakonec založím špatný frend, opatrně se ho přidržím, jen abych druhou ruku dostal na chyt nad ním. Zvednu nohy a konečně překročím doleva, kde ihned založím tutové jištění. Jsem na dně a rovnou do něj pro jistotu spadnu. Lezu dalších osm metrů volně pěknou spárou, ale trápí mě křeče a zbytek délky vyhákuju. Strašnej boj, ale přitom je to tak hezký volný lezení… V mrazu a výšce 5800 se prostě hraje jiná hra. Všechny karabiny a skála od krve, no hrozný.

Usadím se do visícího štandu. Nade mnou je dlouhá tenká spára, A2. Maťo se zavěšuje do žebříčků a já další asi tři hodiny visím a mrznu ve štandu. Aspoň nefouká. Vyčasilo se a já jsem rád, že postupujeme. Bohužel se ani do tmy nepodaří probít celou délku. Nad ní už zbývají jen čtyři skalní délky a tři sněhové na vrchol! Ještě ve tmě stěhujeme portaledge na lepší místo a upadáme zcela vyčerpaní na kutě. Další šílená bigwallová šichta, pomyslím si. Nakonec nám paradoxně ani jednomu nejde spát, asi že vyšel měsíc v úplňku.

22. 7. | REST

V něčem je těžší mít rest, než lézt. Míra úspěchu v tu chvíli totiž plně závisí na mých parťácích a já s tím nic nezmůžu. Kluci jümarovali nahoru dost unavení, sekla se jim statika, potom Mišovi spadnul kyblík, který jako zázrakem Tomáš chytnul nad hlavou 30 metrů pod ním. Výměny na štandech a všechno ostatní trvaly strašně dlouho. Lomcovala se mnou nervozita, protože na Miša s Tomášem vyšla čistě širočinová délka, takový lehce se rozšiřující monster off-width. Věděl jsem, že kluci tohle lezení neumějí a ani vyhákovat se to s šestkovým frendem nedá. Tomáš to nakonec nějak probil, ale trvalo to skoro celý den.

Mezitím jsem to nevydržel a v půl pátý jsem začal jümarovat čtyři délky, abych jim pomohl. Miša jsem poslal dolů, za což mi poděkoval, a slíbil zmrzlinu. Měl proč. Další délku by nedal. Dlouhý úzký komín navíc od asi 30 cm hloubky pokrytý ledem. Já jsem si to parádně užil. Zdaleka nejkrásnější komín, co jsem kdy lezl! Zapadající Slunce mi k lezení vytvořilo neskutečnou kulisu. Foťák jsem neměl, ale ta scéna už mi v hlavě zůstane. Délku jsem nakonec nedolezl. Už skoro ve tmě mě zastavil převislý a zcela vyledněný komín. Naštěstí tam byl nýt, takže to balíme. Jsem rád, že jsme se posunuli zas o kus výš a ještě mám krásný lezecký zážitek po tom, co jsem se celý den v posteli stresoval, jestli to kluci dají nebo ne.

23. 7. | TEMNÉ A MRAZIVÉ VÍTĚZSTVÍ

Vstáváme s Maťem v sedm ráno a v devět začínáme jümarovat. Jde to o poznání hůř než včera večer. Všechno mě bolí. Udělám vždycky pět až osm temp a pak musím dát osmkrát nádech a výdech. Jsme na limitu. Unavení a vystresovaní. Maťo má dneska blbou náladu a napětí se dá krájet. Všichni to tu už chceme ukončit a já bych si rád ještě pokud možno hezky zalezl. Po hodině a půl jümarování se dotáhnu tam, kde jsem včera skončil. Ledu neubylo. Nezbývá, než použít skyhooky. Nacházím pár vyvrtaných děr po prvovýstupcích, kterým panovalo ještě mnohem horší počasí než nám. Celou širočinu i komíny přehákovali po vrtaných dírkách v pravidelných intervalech podél celé spáry! Musela to být strašná dřina a v takovém rozsahu už mi to přijde neetické. Nerespektovali nepřízeň podmínek a stěnu znásilnili. Touto technikou se dá překonat jakákoli holá stěna. Já teď vlastně dělám to samé jenom v menším rozsahu.

Staré dírky se mi nicméně teď hodí a sám zavrtám dvě. Pak se komín rozšíří. Přezouvám se do lezeček. Ještě si pomůžu třemi jedničkami a pak už přes nýt dolezu volně ke štandu. Další délka, co měřila 50 metrů. Dohromady vlastně 100 metrů kontinuálního širočino-komínu. Hustý. Nade mnou to vypadá příznivě. Po menších komplikacích a nadávkách se u mě objeví Maťo. Lézt nechce, takže jdu zase já. Nevadí mi to. První část 7a délky lezu v pohorkách ve sněhu. V lezečkách pokračuju nádherným lezením nahoru. Technický kout s tenkým jištěním probíjím onsight. Je zrovna krásně, a tak ani nemrznu. Čistý plezír v 6000 m n. m. Vyhoupnu se přes převis k nýtu. Od něj je to dlouhé diagonální lezení ke štandu bez spár na jištění. Dolezu do poličky.

Odsud by stačilo lehkým traverzem dojít ke štandu, ale leží tady tolik sněhu, že to není bezpečné. Kdybych spadnul, proletěl bych se minimálně 20 metrů do mikráče. Co teď? Nezbývá, než zavrtat spit a z něj se vypustit do traverzu. Všechno trvá, ale povede se. Mezitím kluci dole začínají stoupat k nám, abychom mohli společně stanout na vrcholu. Nastupuju do poslední skalní délky za 6c! Ale to by nebyla takhle stěna, aby to bylo jen tak. Tady žádná délka nepustí zadarmo. Vyrážím a začne sněžit. Rázem je z plezíru zase hardcore. Po pár lehkých metrech spatřím řádku rivet. „OK, tohle už je rutina.“ Rychle prohákuju k nýtu. Nade mnou totál mokrá plotna a sníh. Už vidím vrchol.

„Tady žádná délka nepustí zadarmo. Vyrážím a začne sněžit. Rázem je z plezíru zase hardcore.“

To, co následovalo, považuji objektivně za nejnebezpečnější a subjektivně nejnepříjemnější část celého výstupu. Traverzuji od nýtu stále doleva terénem, který by za sucha ani nestál za zmínku. Jenže teď je tu led, sníh, mokrá skála a já jsem zmrzlý v lezečkách a bez jištění. Zavrtám dírku na skyhook, jen abych se dostal o polici výš, protože nechci riskovat smeknutí. Ani ruce nefungujou na chytech vylitých ledem. „Pane bože!“ Stojím na úzké poličce a sleduju svoje možnosti. Buď nahoru přes háček do nevýrazné spáry, nebo traverz doleva přes mokrou polici se sněhem bez chytů do lehkého terénu. Ten mě snad vyvede někam, kde tuším štand. Nejdřív tluču dírku, ale nějak to nejde. Chvíli váhám, co mi zbývá? Kdybych spadnul, byla by to jistojistě konečná, jenže tady mě nikdo nezachrání a musím situaci vyřešit.

Risknu to. Veleopatrně odhrabávám botou sníh. Hlavou se mi honí myšlenky na moje blízké: „Achjo, tohle je fakt hrozný.” Ale můj anděl strážný to vydržel. Jako žebrák zlaťáku se chytám velkého talíře a zakládám vytoužený frend. Zažívám tradiční muka, jak mi rozmrzají prsty. Dál už to jde a je to i bezpečné, i když štand nenajdu. Někde tu leží pod sněhem. Dělám vlastní a vrtám spit. Když se ke mně konečně doštrachají moji tři společníci, zbývá asi hodina a půl světla. Nad námi zhruba tři mixové délky. Vrchol vypadá kousek, ale není. Maťo tasí cepíny a vydá se hrabat sněhem. Nejdřív se svižně dostane až za hranu, kde se ale postup zastaví. Nervózně postáváme, mrzneme a nevíme, co se děje.

Po nekonečné době se lana přece dají do pohybu a vydáme se v jejich směru. Zapínáme čelovky. Za rohem pochopíme, co trvalo tak dlouho. Šlo asi o sedm metrů kolmého sněhu, který nedržel a Maťo v něm musel vyhrabat úplný tobogán, aby se dostal ke skále a zaštandoval. Přeskupujeme se a Maťo se hladově vydává dál. Poslední délka na hřeben, kde to chceme ukončit. Sice jde po hřebeni traverzovat ještě jednu délku na ten nejhezčí a nejšpičatější šutr, ale je to skoro stejně vysoko a my bychom si ve tmě beztak neužili ten výhled. „Uvidíme“ na druhou stranu hory, to stačí. Nehledě na to, že lézt ve tmě a ve čtyřech ten hřebínek by bylo nebezpečné.

Hned po pár metrech se Maťo s heknutím proboří o dobrý metr a půl do svahu. Aha, tudy asi ne. Vlevo od něj visí starý fix nahoru podél spáry. Půjdeme tudy. Mobilizujeme poslední zbytky sil a Maťo hákuje spáru. V horní pasáži si pomohl fixem. Uf, půjde to na vrchol, ulevilo se mi. Představa, že po vší té námaze zůstaneme 30 metrů pod vrcholem vzbuzovala úzkost. Nakonec všichni tři vyjümarujeme nahoru a radujeme se z našeho temného, mokrého a mrazivého vítězství. Sněží a hodinky ukazují 22:45.

Cesta zpátky k postelím je rutinní, slaňujeme po fixech a kluci je za námi sbírají. Zajímavé, jak rychle člověk dokáže opustit to, oč se tak urputně několik dní pral, pomyslím si a loučím se s tím nádherným a pyšným headwallem. Rozpouštíme sníh, jíme a padáme v mrákoty v půl třetí ráno.

24. 7. | SPOUŠTĚNÍ CHOBOTNICE

„Ještě nás čeká sestup dolů… Abychom tady neusnuli na vavřínech,“ pronese Maťo do unaveného rána. „Když na vavřínech se spí nejlíp,“ odvětím s úsměvem. A tak ještě poleháváme, vaříme vodu, jídlo a oddalujeme tu nepříjemnou cestu dolů. A že to nakonec je ještě mnohem horší, než jsem si představoval. Před polednem jsme se za vydatného vichru začali balit. Zjistili jsme, že svině jsou pořád moc těžké na to, abychom s nimi slaňovali na sedácích. Takže jeden musel spouštět přes grigri a druhý s nimi jel dolů a nějak je dostal ke štandu. Pracujeme ve dvou týmech. Vzhledem k převislosti celé cesty celkem intenzivní zábava, která neodpouští chyby.

Asi je zbytečné popisovat slovy, jak jsme byli vyčerpaní… Už než jsme vůbec začali slaňovat. Večer jsme všichni něco blekotali a situaci bych nazval kritickou. Naštěstí se lano nikde neseklo a s tmou jsme úspěšně slanili na sníh. Víc vyčerpaný jsem už být nemohl, ale na odpočinek jsem ještě musel počkat. Bylo potřeba dostat sebe a všechny svině do ABCéčka a potom navíc se spacáky dolů do basecampu.

Cesta sněhovým žlabem připomínala sjezd divoké řeky na raftu. Navázali jsme všechna zavazadla na jedno lano do obřího chapadlovitého objektu. Maťo povoloval svázaná lana a my tři jsme táhli/padali/klouzali s tím komickým balíkem dolů. Po 300 metrech došlo lano a my jsme to nějak doklouzali až k ABC. Za tu dobu, co jsme lezli nahoru, mnoho sněhu roztálo a z rozměklé hmoty všude vykukovaly kameny. Vpravo od nás dokonce tekla řeka. Tahle nebezpečná část ale nakonec proběhla vcelku hladce a my si konečně mohli trochu oddychnout, i když ne na dlouho. Nacpali jsme do sebe zbytek tyčinek, gelů a burákového másla a rychle jsme pádili sutí dolů, než úplně vychladneme. Hned ze startu jsem si parádně narazil kyčel a pak už jsem jenom klopýtal za běžícím Tomášem. „Nekonečnou suť zkrátíš jenom tím, že přidáš,“ zněla Tomova teorie.

Konečně se ze tmy vynořilo jasné světýlko, a jak jsme se blížili, počaly se ozývat i výkřiky. Ukázalo se, že na nás čeká celá delegace. Bača, Petra a všichni Pákistánci nás hned ověšovali řetězy z umělých kytek, nalévali pepsi colu do šálků a pouštěli písničky. Byla to krásná atmosféra upřímné radosti, kterou místní prožívali snad víc než naše unavené mozky. Všechno završili velikým ohňostrojem, dortem a úžasnou hostinou. Šťastný konec velkého dobrodružství…

__________